ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZÁHADY ARKTIDY

Odkud se bere ta podivná přitažlivá síla oněch polárních oblastí, tak mocná a neodbytná, že když je opustíte, zapomenete vzápětí na všechny útrapy, tělesné i duševní, a netoužíte po jiném, než vrátit se k nim? Kde se bere půvab oněch krajin, přece tak pustých a děsivých?

Jean-Baptiste Charcot

 


Život mezi lidmi je založen na jevech, a ne na podstatě.
Ale tady v přírodě tomu tak není.


Odvěká lidská touha poznat "neznámou zemi" a dostat se na "vrchol světa" vedla k bezpočtu tragédií. Dnes je již prakticky celá oblast kdysi tak tajemné, neznámé a nebezpečné Arktidy vědecky prozkoumána. Dávno již skončila hrůzyplná dramata, už není té strašné, třikrát prokleté Arktidy. Ale mnohé příběhy z historie jejího objevování zůstávají stále neobjasněny a jsou dodnes obestřeny tajemstvím...


Objevitelské snahy v oblasti Arktidy byly často iniciovány jen z komerčních důvodů, a tak cílem polárních výprav, jež se v 19. a počátkem 20. století vydávaly do Arktidy, bylo zejména nalezení nových obchodních cest. Nejvyšší metou však stále zůstávalo dobytí tajemného severního pólu!

Tyto polární výpravy byly vedeny lodní, pozemní i vzdušnou cestou a v minulosti se jich zúčastnila celá řada národů. Některé byly organizovány vládou, resp. šlo o výpravy vojenské. Jiné byly štědře financovány americkými milionáři, kteří si přáli zvěčnit své jméno na nově objeveném území. Finančně byly tyto expedice často podpořeny i ze strany obchodníků, tiskových magnátů, ale také hlav států. Nechyběly ani různé soukromé podniky a individuální akce polárních nadšenců. I proto byla motivace účastníků těchto expedic velmi rozdílná. Například právě vojáci, kteří se do Arktidy vydat prostě museli, často jakoukoliv hlubší motivaci zcela postrádali. Jiní zase toužili jen po slávě a bohatství, posedlí po nové senzaci, novém objevu či sportovním výkonu za každou cenu. Většina účastníků arktických expedic však hledala nejen dobrodružství, ale i vědecké poznání.

Touha lidí po nových objevech a dobrodružstvích je ale většinou spojena i s jistým rizikem. Tito naši předkové, stejně tak jako i někteří "novodobí dobrodruzi", jej na sebe většinou dobrovolně vzali. V Arktidě však toto riziko představuje zcela extrémní a pro normálního člověka také těžko představitelné situace.

Většina polárních výprav byla vystavena drsným, a někdy až nelidským podmínkám kruté Arktidy. Samotná dlouhá polární noc, kdy slunce po řadu měsíců vůbec nevyjde nad obzor, působí silně depresivně. Prakticky neustále krutý mráz v nekonečně prázdné bílé arktické pustině. Zoufalé hladovění z nedostatku potravin, způsobující nejrůznější onemocnění, zejména kurděje. Symptom ponorkové nemoci, jenž vedl až k hluboké, nesmiřitelné nenávisti u lidí, kteří byli kdysi přáteli.

Mnozí tak poznali pocity absolutní beznaděje, totálního fyzického a psychického vyčerpání, kdy pro záchranu svého holého života museli sáhnout až na dno svých sil. Mnohým se po několika letech, ale někdy i jen měsících strávených v Arktidě zcela a navždy změnil žebříček hodnot. Historie dobývání Arktidy nám tak ukazuje celé široké spektrum chování lidí mezi oběma pomyslnými krajnostmi. Dává nám desítky příkladů nejen výjimečného hrdinství, nezdolné víry v záchranu a ušlechtilých obětí, ale také příklady nenávisti, krádeží a vražd, postupného šílenství, které vedlo i k sebevraždám či kanibalismu.

Následující příběhy z historie objevování Arktidy mají většinou společného jmenovatele. Některé sice přispěly k poznání dalekého severu, zároveň ale zůstaly dodnes obestřeny jistým tajemstvím s řadou nevyjasněných okolností, nikdy nezodpovězených otazníků nad dalšími osudy těchto polárních expedic a jejich účastníků, jež byly bohužel vesměs tragické.

Pozdější novodobé pátrací expedice, moderní vědecké metody a technologické možnosti již do některých z těchto starých případů dokázaly vnést nové světlo, a tak stále není vyloučen nový překvapivý nález či poznatek. Ale pravděpodobnost, že snad někdy budou zcela objasněny, se stále snižuje, každým rokem, ale i každým dnem, který od těchto dávných událostí uplyne...


BARENTSŮV DŮM NA DALEKÉM SEVERU
(1596-1597)

Na jaře roku 1596 se z Amsterdamu vydává na sever již třetí holandská výprava. Jejím cílem je opět pokus o objevení Severovýchodního průjezdu, a tak i obchodní cesty do Asie - Číny. Oba předchozí pokusy sice nebyly úspěšné, ale protože nalezení této nové cesty je díky rostoucí expanzi holandského obchodu považováno stále za důležité, místní obchodníci ji opět financují. Výpravu tvoří dvě lodi, znovu pod vedením kartografa Willema Barentse. Na základě tehdejších velmi nedokonalých map chtějí proniknout tímto průjezdem přes severní pól. Barentsova výprava objevuje Medvědí ostrov, kde se námořníci věnují rybolovu. Později se vylodí na souostroví, které podle úzkých špičatých hor nazvali "Spitsbergen". Provádějí zde měření mořských hloubek a záznamy meteorologických pozorování. Na Špicberkách také jako první spatří velké množství velryb, a tím dají impulz k zahájení jejich lovu v této oblasti.


Vrací se k Medvědímu ostrovu, kde se po dohodě kapitánů obě lodě vydávají různými směry. Loď s W. Barentsem dosahuje Ledové zátoky na Nové zemi. Ještě nikdy se žádný člověk nedostal tak daleko na sever. Zde však loď uvázne v ledu. Pod silným tlakem nahromaděných mohutných ker praskají křehké lodní boky a utrhne se kormidlo. Celý trup lodi je vyzdvižen vysoko nad mrazivou arktickou pustinu. Všem je jasné, že do příštího jara se z tohoto sevření neuvolní, a tak posádce nezbývá než se připravit na kruté přezimování. Muži začínají z naplaveného dřeva a částí lodi budovat přístřešek pro přezimování, který nemá žádná okna. Uprostřed místnosti je krb s velkým komínem. Avšak ještě před dokončením stavby, kterou Holanďané hrdě pojmenovali "Barentsův dům", umírá lodní tesař. Je tak první obětí této výpravy, ale práce jeho rukou zůstává. Umožní ostatním, aby se z polorozebrané lodi do nového domova přestěhovali a přečkali tam nadcházející zimu. Začíná dlouhá polární noc s neobyčejně silnými mrazy, neboť v 16. století byly průměrné teploty v této oblasti ještě podstatně nižší než dnes. Dřevo nasbírané k vytápění v krbu je proto brzy spotřebováno. Teploty venku jsou tak nízké, že jen občas je možné vyjít ven pro další zásoby. Maso z polárních lišek chycených do pasti obohacuje jídelníček a tuk ze zastřelených medvědů slouží jako palivo do olejové lampy, mihotavě osvětlující příbytek, kde všichni netrpělivě čekají na příchod jara. Protože se obávají otravy, vyhýbají se masu z medvědů. Ve výpravě se ale kvůli jednostranné stravě rozmáhají kurděje. Onemocní jimi i sám velitel Barents. Dojde i k dalším lidským ztrátám. Dva námořníky usmrtí lední medvěd a napůl je sežere ještě dřív, než jim ostatní vůbec stačí přispěchat na pomoc.

Až v únoru příštího roku se konečně nad obzorem krátce objeví sluneční paprsky, jež do duší zoufalých Holanďanů vnesou záblesk naděje. Námořníci začínají stavět dvě malé šalupy, v nichž se chtějí pokusit o záchranu plavbou na jih podél pobřeží Nové země k severním ruským břehům. Barents zastrčí do komínu krbu svůj deník a na stole nechá vedle rozečtené knihy Marca Pola zprávu. Je určena komukoliv, kdo by se snad někdy dostal až do těchto vzdálených míst.

Výprava se vydává v šalupách na jih, cesta je však nesmírně obtížná, a tak je postup velmi pomalý. Z naprostého vyčerpání a na kurděje umírají další dva námořníci a také velitel Barents. Zbytek vyhladovělé posádky po dvou měsících putování konečně potkává ruské lovce, od nichž si kupuje potraviny. S jejich pomocí se vrací na Kolský poloostrov, kde se setkávají s druhou lodí své výpravy. Jen 12 mužů z Barentsova domu přežilo a vrátí se na podzim zpět do vlasti. Barentsův dům postavený na Nové zemi zůstává opuštěn, a to téměř tři sta let...

Až v roce 1871 jej objeví norská velrybářská loď s kapitánem Carlssenem. Podle jeho svědectví byl Barentsův dům o rozměrech 10 x 6,2 m jen velmi málo poškozen. Norové také našli řadu předmětů patřících Barentsově výpravě. Na stole ležela tři sta let stará zpráva i zažloutlá kniha Marca Pola Milion. V komíně nad krbem byl Barentsův deník, podrobně popisující osudy výpravy, dochovaly se halapartny a střelné zbraně. Na stěně dosud visely hodiny. Některé další předměty byly nalezeny ještě v roce 1933. Dnes ale zůstaly jen čtyři základní trámy, jež odolaly vlivu staletí, zbytky krbu a množství dřevěných částí. To je vše, co zbylo z domu, v němž před mnoha staletími první Evropané strávili zimu tak daleko na severu. Přes usilovnou snahu pozdějších novodobých expedic se dodnes nepodařilo nalézt hrob W. Barentse ani sebemenší stopu po zbytcích jeho lodi.



ZMIZENÍ FRANKLINOVY VÝPRAVY
(1845-1848)

Britská admiralita se v polovině 19. století rozhodla dát definitivní odpověď na problém Severozápadního průjezdu, tedy nalezení možnosti proplout z Atlantiku do Pacifiku podél severoamerických břehů. Vedením této elitní výpravy je pověřen sir John Franklin, šedesátiletý veterán napoleonských válek, který se již účastnil několika polárních expedic. Na nich se vždy osvědčil jako člověk nejen energický, statečný a čestný, ale i neobyčejně moudrý a lidský. Snad vzhledem ke svému věku, či jisté únavě však na své poslední výpravě působil váhavě a nejistě, často měnil svá rozhodnutí...


Trojstěžníky Erebus a Terror se 128 dobře vycvičenými muži a zásobou potravin na tři roky vyplouvají v květnu 1845 z ústí Temže. Posádky jsou plné optimismu, nepochybují o zdaru expedice a myšlenky na možná nebezpečí si nikdo nepřipouští. Před odjezdem přehodí Franklinova žena svému muži přes nohy britskou vlajku, kterou sama vyšívala. Tato drobná epizoda bude ale Franklina provázet jako zlá předtucha, protože vlajkami se přikrývají mrtví...

Franklin se zpočátku bez problémů dostává do oblasti jihozápadně od Grónska. Zde jim pomocná loď odevzdá dodatečné zásoby. Převezme také poslední dopisy od členů expedice určené jejich blízkým v rodné vlasti. A to je vše. Pak uplynou tři dlouhé roky, a tato velká a nákladná expedice o sobě stále nedává nic vědět...

Ve vlasti sílí obavy o osud Franklina a jeho lidí. Admiralita proto v roce 1848 vysílá do Arktidy první franklinovskou záchrannou expedici pod vedením sira J. C. Rosse, objevitele severního magnetického pólu. Kde ale hledat? Ross přezimuje na Leopoldově ostrově, ale přes veškerou snahu je jeho hledání bezvýsledné. Vrací se do vlasti zdrcen neúspěchem, a protože zklamal očekávání, je navíc vystaven i nevybíravé kritice. Admiralita ale obnovuje pátrání ve snaze zachránit 128 lidských životů. Ztráta elitní expedice by navíc znamenala citelný úder prestiži britského impéria. Je proto vypsána vysoká odměna. A tak začíná gigantická záchranná operace, jíž se po řadu let zúčastnily desítky lodí. V roce 1850 hledá Franklina v oblasti kanadské Arktidy dokonce 13 lodí. Franklinova žena Jane také najímá z vlastních prostředků brigu Prince Albert. V srpnu téhož roku objevují velrybářské škunery kpt. Penneyho na malém Beecheyho ostrově tři hroby, rozvaliny kamenné chýše, spoustu plechovek od konzerv a dalších předmětů. Z nápisů na hrobech vyplývá, že šlo o muže, kteří zahynuli při prvním přezimování Franklinovy výpravy, což je vcelku obvyklá daň polární noci. Žádná písemná zpráva o dalších Franklinových záměrech se ale nenašla. A tak roky plynou a pátrací expedice stále nenacházejí žádné další stopy po Franklinových lodích a jeho lidech. Po mnoha letech nákladného hledání zmizelé výpravy zůstával Franklin nezvěstný. Britská admiralita proto v roce 1854 formálně vyškrtla ze svého stavu všechny členy expedice jako padlé ve službě vlasti, čímž v podstatě dala ruce pryč od dalšího hledání...

V témže roce se ale podařilo jedné ze saňových výprav se psím spřežením, kterou na sever vedl Dr. John Rae, vyměnit či koupit od místních Eskymáků řadu předmětů prokazatelně patřících Franklinově výpravě. Tato skutečnost dala jistý impulz k dalšímu pátrání. Dle vyprávění Eskymáků se trojstěžník Terror údajně potopil u Adelaidina ostrova již s mrtvou posádkou na palubě. Erebus ztroskotal u ostrova krále Williama. Se saněmi a čluny se pak zbylí muži vydali přes zamrzlý průliv na jih. Tam u ústí Beecheyho řeky Eskymáci později našli jejich pozůstatky. Některé mrtvoly byly pohřbeny v zemi, jiné ležely ve stanech či pod převráceným člunem. Podle vzhledu a obsahu kotlů bylo zřejmé, že se museli v naprostém zoufalství uchýlit až ke kanibalismu, pokud chtěli přežít. Tato svědectví Eskymáků, jež Dr. Rae zprostředkoval, nebyla ale v Anglii považována za zcela věrohodná. Zprávy o kanibalismu vyvolávaly dokonce pobouření, přesto vláda nakonec Dr. Raemu přiznává vypsanou odměnu 10 000 liber za to, že našel stopu nezvěstné výpravy.

Jen zoufalá lady Jane nechce uvěřit, že již není naděje. Obětuje zbytky rodinného jmění, uspořádá veřejnou sbírku a vypraví novou záchrannou expedici pod vedením zkušeného kapitána McClintocka. Jedna z jeho průzkumných skupin objevila v roce 1859 u mysu Victory na ostrově krále Williama nevelkou mohylu z kamenů. Uvnitř je kovový válec obsahující složený list papíru. Podařilo se tak najít první, ale dodnes bohužel i poslední písemnou zprávu o osudu expedice. Byla napsána ručně v květnu 1847 s dovětkem z dubna následujícího roku a podepsána velícím důstojníkem a kapitánem Erebusu. Vyplývá z ní, že obě lodi byly již od září 1846 prakticky neustále v sevření ledů, a proto je zbývající členové výpravy po dvou letech opustili a vydali se k jihu na zpáteční pochod. Postupně již zemřelo 24 mužů včetně velitele Franklina. Ale kde jsou pochováni, jak a na co zemřeli, zpráva neuvádí.

McClintock obětavě pokračuje v pátrání po předpokládané trase zpátečního pochodu Franklinových mužů. Cestou nachází nejen jejich opuštěná tábořiště s řadou předmětů trosečníků, ale i lidské kostry. Některé jsou pohřbeny pod navršenými kameny, jiné jen polozaváté sněhem. Kosterní pozůstatky jsou rozneseny i po okolí. Tyto neradostné nálezy definitivně potvrdily katastrofální zkázu expedice. Ale otazníky nad její záhubou zůstávají dodnes. Jak je možné, že ji nikdo nepřežil, jaké byly příčiny jejich smrti, kdy a kde zahynul poslední, proč se nenašla žádná další písemná zpráva?

Po více než sto letech se v roce 1980 s pomocí sonaru podařilo objevit na dně moře u Beecheyho ostrova vrak bárky Breadalbane, jež kdysi pátrala po Franklinovi a potopila se v bouři. Některé předměty se podařilo vyzvednout, ale k rozluštění dávné záhady to nijak nepomohlo. Akce jen povzbudila naději, že se snad někdy podaří nalézt na dně moře i zbytky Franklinových lodí.

Dosud poslední nové zjištění přinesl americký antropolog A. Beattie, který v roce 1984 provedl eticky problematickou exhumaci tří řádně pohřbených mužů z hrobů na Beecheyho ostrově. V nich objevil zcela zachovalá těla, zmrzlá ve věčném ledu sto třicet devět let. Na základě zkoumání vyloučil kurděje i zranění. Dle obsahu olova jen usoudil na možnost pozvolné otravy zkaženými potravinami. A to je zatím vše.

Zmizení Franklinovy výpravy tak zůstává dodnes neobjasněno. Svou zkázou paradoxně přispěla k poznání dalekého severu víc, než kdokoliv jiný. Přes 30 pátracích expedic přineslo o Arktidě řadu nových poznatků. Ale za jakou cenu...?



VEGA A JEANNETTE - TRIUMF A KATASTROFA
(1878-1881)

Baron Adolf Nordenskjöld, člen švédské akademie věd, vyplouvá z Göteborgu v roce 1878 se dvěma loděmi Vega a Lena. Jeho cílem je pokusit se proplout Severovýchodním průjezdem. Obě lodě dosáhnou bez větších problémů mysu Čeljuskin. Tam se ale rozdělí. Lena zamíří do Jakutska, proti proudu stejnojmenné řeky. Vega, menší velrybářská loď s parním motorem, vedená Nordenskjöldem, pokračuje dál ve své plavbě mezi plovoucím ledem podél sibiřských břehů. Počátkem září je již blízko svého cíle - volného moře v Beringově průlivu, ale nakonec je nucena přezimovat. Ve vlasti proto narůstají obavy o Nordenskjöldův osud. Příští rok se lodi Vega podaří z ledového sevření osvobodit, a tak se může vydat na zbytek své cesty. V září nakonec připluje nepoškozená do japonské Jokohamy. Záměr se podařil, všichni jsou vyčerpaní, ale šťastní. Po celou dobu na zpáteční cestě do vlasti se Nordenskjöldovi, který jako první proplul Severovýchodním průjezdem, dostává obrovských ovací.


V přibližně stejné době, kdy je Nordenskjöld triumfálně přivítán ve vlasti, se ale začíná odehrávat počátek nečekané tragédie. Americký důstojník George Washington De Long na trojstěžňovém plachetním škuneru Jeannette, který se nezvěstného Nordenskjölda původně vypravil hledat, vydává posádce svůj osudný rozkaz...

Výpravu financuje bohatý americký tiskový magnát G. Bennett, který ví, že když vyšle výpravu na severní pól (ať už dopadne jakkoli), zvýší náklad svého deníku New York Herald. Proto se De Long nevrátí, když zjistí, že Vega se zachránila sama. Místo všemi očekávaného návratu přichází onen tajný, pro posádku dosud neznámý a osudný De Longův rozkaz - pokusit se dobýt severní točnu.

Loď s 23člennou posádkou se tedy vydává dál na sever, vstříc svému neodvratnému osudu. V té době někteří vědci předpokládají, že může existovat mořský proud, který směřuje od Beringova průlivu napříč Arktidou kolem pólu až ke Grónsku. Této teorie chce De Long využít. Jeannette je brzo pevně sevřena v ledových polích, která jí berou možnost volného pohybu. S těmito ledovými poli loď velmi pomalu driftuje, nikoli však předpokládaným severním, nýbrž severozápadním směrem. Silné ledové valy ji vážně poškodí, a tak neustále hrozí její potopení. Posádka proto musí být neustále připravena k opuštění lodi. V tomto zajetí ledů a vynucené nečinnosti nakonec prožije celé dvě kruté polární zimy. V červenci 1881 již silně poškozená loď další nápor ker nevydrží. Ty ji nakonec rozdrtí, a Jeannette se po 21 měsících bludné pouti neznámým oceánem, daleko od lidí potopí.

Posádka se ocitne na pustých ledových pláních a nastane tak opravdový zápas člověka s Arktidou. Za nesmírného utrpení vlečou námořníci čluny a saně s proviantem na jih, k sibiřským břehům. Je to zoufalý zápas o čas. Zásoby potravin jsou totiž značně omezené a zlověstnou hrozbou je i blížící se zima. Po vyčerpávajícím pochodu po ledových krách se jim nakonec podaří dosáhnout volného moře. Tam se výprava musí rozdělit do tří člunů, ve kterých zamíří směrem k deltě řeky Leny. Doufají, že se jim tam podaří najít pomoc ruských lovců. Temná noc a silná bouře však De Longovy čluny postupně rozdělí. Člun č. 3 s celou posádkou pod vedením poručíka Chippa zmizí v této bouři navždy, bez jakékoliv stopy...

Posádka druhého člunu vedená ing. Mellvilem má větší štěstí. Podaří se jí dosáhnout břehů Sibiře a nalézt osadu ruských vyhnanců. Všichni jsou zachráněni! S minimem potravin, omrzlá a zcela vyčerpaná posádka prvního člunu s velitelem De Longem sice též dorazí k sibiřským břehům, ale neví, kde hledat pomoc. Navíc většina jeho lidí již není schopna dalšího pochodu do vnitrozemí. De Long proto vyšle dva nejsilnější námořníky hledat jakutské osady. To se jim sice nakonec podaří a Jakuti je nakrmí i obléknou, avšak zoufalí Američané se s Jakuty nedokáží vzájemně dorozumět a vysvětlit jim, že je nutné se ještě vrátit pro zbylé členy, kteří marně čekají na pomoc. A tak opuštěný De Long i se zbytkem mužů umírá někde u delty řeky Leny, daleko od vlasti, zcela bez pomoci.

Příští rok najde pátrací výprava zbytky jeho posledního tábora. Vedle zmrzlého těla velitele leží jeho deník s posledním záznamem: "140. den od opuštění lodi. Během noci zemřeli Boyd a Gortz. Collins umírá." De Long psal svůj deník až do své smrti. Zemřel jako poslední.

Po třech letech se na kře u jižního Grónska našlo několik věcí prokazatelně pocházejících ze ztroskotané Jeannetty. To dokazuje, že předpokládaný mořský proud napříč Arktidou opravdu existuje. Tato skutečnost je ale už jen posledním poselstvím nešťastné lodi dalším průkopníkům v dobývání Arktidy.



TRAGICKÝ KONEC EXPEDICE PORUČÍKA GREELYHO
(1881-1884)

Když se Mezinárodní polární konference v roce 1879 usnesla zřídit v Arktidě pevné pozorovací stanice, Amerika si vzala na starost založení dvou z nich - jedné na Grinnellově zemi a druhé na Aljašce. Poručík Adolphus Washington Greely byl pověřen vybudováním stanice na Grinnellově zemi. Protože americký kongres pro celou akci nejevil příliš velké nadšení, uvolnil na ni jen poměrně malé finanční prostředky. A tak byla vypravena nedostatečně připravená a vybavená expedice, prakticky bez polárních zkušeností. To vše v důsledku vedlo k jedné z nejstrašlivějších tragédií v dějinách dobývání Arktidy...


Greelyho vojenská expedice se v roce 1881 vydala na sever v pronajatém tuleňářském parníku Proteus. Cestou navštívila některá tábořiště předchozích polárních expedic. V jejich zásobovacích skladech si doplnila proviant, vyzvedla dokumenty z kamenných mohyl, a zároveň tam uložila své vlastní zprávy. Výpravě se podařilo dosáhnout určeného místa v zálivu lady Franklinové. Z lodi vyložili zásoby a vše potřebné ke stavbě dřevěných domků. Již za měsíc je zřízena tehdy nejsevernější polární stanice na světě. Byla pojmenována Fort Conger.

Loď Proteus se vrátila zpět do vlasti. Podle plánu má do Fort Congeru připlout opět příští rok v létě, dopravit nové zásoby a především po roce pobytu vyměnit posádku stanice, která přečkala první zimu v Arktidě. S příchodem jara její členové podnikají řadu loveckých a průzkumných výprav do okolí stanice. Provádějí i různá vědecká pozorování a měření. Nejsou to zanícení polární badatelé, ale vojáci, a tak se všichni hlavně těší na léto, kdy přijede loď Proteus s novou posádkou, která je vystřídá, a oni se konečně vrátí domů.

Ta však proti očekávání nepřipluje, a léto se chýlí ke konci. Před Greelym tak vyvstává nečekaná nutnost druhého přezimování v drsné Arktidě, s tenčícími se zásobami potravin a vyčerpanými lidmi. Greely se proto snaží udržet v mužstvu morálku nasazením železné vojenské kázně, zavede systém přísných trestů. Přesto nezabrání tomu, aby v silně roztrpčené a podrážděné posádce docházelo ke stále prudším hádkám i porušování rozkazů. V této krajně napjaté atmosféře přečkávají zcela demotivovaní vojáci ve stanici i druhou polární zimu. Když ale ani příští rok v létě nepřiplouvá ani Proteus, ani žádná jiná loď, situace se stává kritickou. I Greelymu je teď jasné, že již nelze ve stanici déle zůstávat. Třetí přezimování by již pro všechny znamenalo jistou smrt.

Greelyho lidé proto opouštějí Fort Conger v malé staré parní bárce, která zde zůstala po nedávné Hallově výpravě. Do té se ale vejde jen omezené množství potravin. Greely se v ní snaží probít na jih, kde doufá najít eskymácké osady. Ale již po dvou týdnech plavby je bárka uvězněna v ledových krách. Posádka musí proto sestoupit na led a loď opustit. Greely se nakonec rozhodne uchýlit na Grinnellovu zemi, kde věří, že objeví zásobovací skladiště. To se mu sice podaří, ale skladiště jsou prázdná. Navíc se z jedné uložené zprávy již tak zdecimovaní vojáci dozvídají další pohromu. Loď Proteus, na kterou tak dlouho a marně čekali, byla při pokusu proniknout do Fort Congeru sama rozdrcena ledem a potopila se. Její posádka ale měla štěstí, byla zachráněna jakousi náhodně proplouvající lodí. Její kapitán se o další osud Greelyho výpravy staral pramálo a sám urychleně prchal z těchto nebezpečných vod. A tak Greely a jeho lidé zůstali dál opuštění, zapomenutí.

Až pod tlakem veřejného mínění, kterým otřásla tragédie De Longovy výpravy, se americká vláda rozhodla vyslat opožděnou pomoc. V červnu 1884 našla velrybářská loď Thetis poblíž mysu Sabine zbytky posledního tábora Greelyho expedice. Co se v něm přesně odehrálo, se neví dodnes...

Když zachránci otevřeli roztrhanou stanovou plachtu, zděšeně ucouvli. Ve stanu spatřili několik zdivočelých, zbědovaných a hladem pološílených mužů. Jeden měl amputovány nohy, ostatní leželi, a jeden z nich klečel, jako by se modlil - byl to poručík Greely. Nikdo však zachráncům zpočátku nevěnoval sebemenší pozornost. Když se někteří probrali z letargie, násilím se vrhli na plechovky s konzervovaným masem, jímž je námořníci chtěli po troškách nakrmit. Zachráncům tuhla krev v žilách, když se postupně seznamovali s opravdovými orgiemi hladu, které si Greelyho vojáci prožili. Zapomenuti, ponecháni sami sobě, bez potravin a střeliva, kdy nemohli prakticky nic ulovit, dopouštěli se členové mužstva stále častěji neuposlechnutí rozkazu, vzpour a krádeží zbylých potravin. Zloděje trestal Greely nemilosrdně. Jeden byl pro výstrahu zastřelen, ale ani to ostatní neodradilo. Po vyčerpání posledních zásob začali vojáci jíst psy, později i psí řemeny, kožené oděvy či stanové plátno. Lékař výpravy skončil sebevraždou, když se předávkoval sedativy. Ostatní začali postupně umírat z hladu či na kurděje. V okolí stanu se povalovaly nepohřbené mrtvoly s vykrájenými kusy masa, což nasvědčovalo tomu, že došlo i ke kanibalismu. To jen dokreslovalo celý obraz tragédie.

Z dvaceti čtyř mužů, kteří před třemi lety přijeli na daleký sever, jich přežilo jen šest. Sedmý, krutě zmrzačený seržant, zemřel na zpáteční cestě do vlasti. Většina z nich se již stejně nikdy z prožitých hrůz zcela nevzpamatovala. Ale samotný Greely žil ještě velmi dlouho a zemřel v hodnosti generála.



LET ANDRÉOVA BALONU OREL
(1897)

Jednu ze stěn radnice ve Stockholmu zdobí reliéf tří mužů se zhrouceným balonem v pozadí. Připomíná dávnou tragickou událost, která ve své době dokázala vzrušit celý svět.


Byl to první pokus dostat se k severnímu pólu vzdušnou cestou. Jako první, kdo s tímto projektem přišel a zároveň se o tento čin i pokusil, byl švédský inženýr Salomon August Andrée. Představoval si, že by mohl ze Špicberků dosáhnout severní točny v balonu, vybaveném třemi plachtami a brzdnými lany. Právě tato přídavná zařízení měla umožnit částečnou řiditelnost balonu, protože pravděpodobnost, že by po celou dobu, nutnou k letu k pólu, vanul stále vítr přesně od jihu, byla prakticky nulová. Svůj systém Andrée vyzkoušel i v praxi s poměrně dobrým výsledkem při krátkém pokusném letu v balonu SVEA.

V červenci 1897 vzlétá z Dánského ostrova k severnímu pólu balon Orel. Je naplněn vodíkem a v jeho gondole pro tříčlennou posádku jsou lehátka a zásoby potravin téměř na půl roku. Na střeše gondoly a ve zvláštních kapsách na nosném kruhu jsou rovněž měřicí přístroje, lehké čluny, troje saně, stan a samotná zátěž. Posádku balonu pod vedením ing. Andrého tvoří mladičký pětadvacetiletý fyzik a fotograf Nils Strindberg a fyzicky zdatný inženýr Knut Fraenkel.

Orel pozvolna stoupá do výše 100 metrů. Potom ale náhle dojde k překvapivě prudkému poklesu balonu téměř na úroveň mořské hladiny. Při této operaci balon ztratí i část svých vlečných lan, tak důležitých pro jeho ovládání na cestě k vysněnému cíli. Tento dramatický okamžik je i chvílí osudové volby posádky - pokračovat za této situace v letu, nebo se vrátit? V srdcích vzduchoplavců je ale rozhodnuto, rychle vyhazují zátěžové pytle s pískem a Orel znovu stoupá. Přihlížejícím divákům postupně mizí za severovýchodním obzorem. Od té chvíle jej již nikdo nikdy nespatří...

Ticho trvá plných 33 let, a to až do léta roku 1930. Tehdy se norská velrybářská loď Bratvaag, směřující k zemi Františka Josefa, dostává náhodou a díky mimořádně příznivému stavu ledu k břehům jindy většinou zcela nepřístupného Bílého ostrova. Tam dva námořníci objevují zbytky tábořiště, jež bylo kdysi dějištěm smrtelné agónie Andrého expedice. Kolem člunu byly rozházeny nejrůznější předměty výpravy - barometr, skříňka na náboje, kalhoty i svinutá vlajka. Opodál ležely prázdné saně a petrolejový vařič. Na holé skále našli první torzo mrtvého. Kosti trupu pronikaly oděvem a chyběla hlava. Bylo zřejmé, že toto zohavení bylo dílem hladovějících medvědů. Na zádech kabátu byl vyšitý monogram A - Andrée. Mrtvola Strindbergova byla zavalena kamením, ale samotná lebka ležela vedle hrobu. Fraenkelovy pozůstatky byly objeveny až další výpravou, a to na místě poměrně vzdáleném od tábora. Tělesné ostatky všech nešťastných hrdinů byly převezeny do vlasti a se všemi poctami pohřbeny. V táboře se našel i Andréův deník a palubní deník, do něhož si Strindberg psal své poznámky. Byly objeveny i zcela nepoškozené fotografické desky. Tyto materiály umožnily zrekonstruovat téměř celý příběh expedice.

Poměrně brzy po startu ze Špicberků se počasí zhoršilo. Balon letí v mracích a vlhké, chladné prostředí zvyšuje jeho váhu. Orel ztrácí výšku, a posádka je nucena neustále vyhazovat přítěž. Na obalu se tvoří silná vrstva námrazy, gondola klesá nezadržitelně stále níž a začíná narážet i na led. Počet těchto nárazů se zvyšuje. Protože během dosavadního letu již odhodili většinu zátěže, je další let Orla nebezpečný a prakticky nemožný. Po 2,5 dnech letu k pólu za stupňujících se potíží je proto rozhodnuto. Andrée otevírá ventily, vyhazuje kotvu a posádka seskočí z koše. Let Orla skončil asi 700 km od pólu.

Vzduchoplavcům nezbývá než se pokusit o záchranu svých životů návratem na pevninu. Pro tuto eventualitu ale nejsou dostatečně vybaveni. Jak teď chybí některé zásoby vyhozené během letu! Vydávají se na těžký pochod arktickou pustinou. Každý z nich táhne po ledových krách saně s nákladem asi 160 kg. Na jedny z těchto saní naloží i člun. Terén je nesmírně obtížný a nebezpečný. Neopatrné překročení vodních kanálů hrozí smrtí. Občas se jim sice podaří zastřelit medvěda, ale jinak jednostranná a nevařená strava vede k onemocněním, jež jejich vyčerpané organismy ještě dále oslabují. Mnohdy po útrapách celodenního pochodu a změření polohy zjistí, že jsou ještě severněji, než byli ráno. To způsobuje drift polárních ker, který nešťastnou trojici neustále unáší někam jinam. Přesto se trosečníci snaží neklesat na duchu a po téměř tříměsíčním vyčerpávajícím pochodu dorazí k malému skalnatému ostrůvku.

Zde všichni postupně zahynou za podivných a nikdy nevyjasněných okolností. První pravděpodobně zemřel mladičký Strindberg. Ale co bylo bezprostřední příčinou jeho smrti - trichinóza z medvědího masa? A co se stalo potom? Jak a kdy zahynul Andrée? Zůstal snad poslední naživu fyzicky nejzdatnější Fraenkel? Zvolil snad Fraenkel po smrti svých druhů dobrovolnou smrt ještě před nástupem dlouhé polární noci, zcela sám, opuštěný a bez sebemenší naděje?

Zůstávají i otazníky etické. Nejstarší, nejzkušenější a dosud svobodný Andrée si zřejmě musel již v době příprav uvědomovat nedomyšlenost, obrovské riziko a faktickou beznadějnost svého záměru. Přesto, sám snad odhodlán ve jménu vědy zemřít, vzal s sebou na téměř jistou smrt další dva mladé lidi, kteří mu naprosto důvěřovali. A Strindbergova snoubenka čekala věrně po zbytek svého života...



STRAŠNÁ POLÁRNÍ TRILOGIE
(1912-1914)

Pro Arktidu je rok 1912 tragický, jakoby předznamenaný potopením Titaniku v severním Atlantiku. V tomto roce se do Arktidy vydává hned několik ruských výprav na lodích Sv. Anna, Sv. Fokka a Herkules. Poprvé v historii se polárních výprav účastní i ženy. Po dvou letech však zůstávají všechny výpravy nezvěstné. O žádné z nich není sebemenších zpráv, a tak začíná carská vláda pod tlakem veřejnosti organizovat záchranu. Už je ale pozdě. Osudy všech těchto tří ruských expedic jsou bohužel tragické, přitom příběhy dvou z nich se zvláštním způsobem prolnou.


Přes mnohá varování, že stav ledu v Barentsově moři je neobyčejně nepříznivý, vyplouvá koncem srpna z Petrohradu plachetní škuner Sv. Anna. Velí mu mladý poručík Georgij Brusilov. V jeho 24členné posádce je i žena - milosrdná sestra E. Ždankovová, která nahradí lodního lékaře. Brusilov se chce podél sibiřských břehů dostat do Beringova průlivu. V Karském moři je však Sv. Anna bezmocně sevřena ledem a začíná driftovat ve směru mořských proudů. Nikoho to zpočátku příliš neznepokojuje. Během prvního přezimování však posádka v důsledku nedostatku pohybu ve studeném, tmavém a vlhkém podpalubí, nečinnosti a především jednotvárné stravy začíná trpět kurdějemi. Milosrdná sestra obětavě pomáhá všem nemocným ve dne v noci. Jenom jí a kormidelníku Albanovovi se choroba vyhnula. Sv. Anna se ze sevření ledových ker nevysvobodí ani v létě příštího roku. Navíc nebezpečný drift ji postupně zanese ještě mnohem dál na sever. Druhá polární noc je ještě těžší. Mezi posádkou dochází k ostrým sporům. Despotický, náladový a prchlivý Brusilov je na pokraji psychického zhroucení. V lednu 1914 je již situace zcela nesnesitelná. Kormidelník Albanov nechce dále pasivně čekat, a se souhlasem Brusilova loď opouští. Spolu s dalšími 13 muži se chce pokusit pěšky proniknout po krách k nejbližší pevnině, ostrovům země Františka Josefa. Tento pochod, při kterém táhnou těžké saně i kajaky, je pro nemocné, promrzlé a hladové námořníky nesmírně vyčerpávající. Postupně tak umírají či mizí navždy v mlze a mrazivé vichřici arktických pustin. Jiní se utopí v bouři při plavbě v kajacích. Nakonec z nich zůstává jen Albanov, který má vysoké horečky, a námořník Konrad s omrzlými prsty. Přes veškeré útrapy svůj boj nevzdávají. Tři měsíce po odchodu ze Sv. Anny se jim nakonec podaří v kajaku dosáhnout známého skladiště potravin, zřízeného pro polární expedice na mysu Flora.

Tam je později při svém návratu zachrání Sedovův škuner Sv. Fokka a odveze do vlasti. Albanov sice podává podrobné svědectví o drastickém zpátečním pochodu, ale jaký byl další osud Brusilova, Ždankovové a všech těch, kteří na lodi zůstali, neví. Sv. Anna s nimi zmizela navždy beze stopy...

Ve stejné době jako Sv. Anna vyplula před dvěma lety z Archangeľsku i Sv. Fokka. Cílem jejího velitele, ambiciózního poručíka Georgije Sedova, je vztyčení ruské vlajky na severním pólu, a to za každou cenu. Pěší útok na pól měl začít ze země Františka Josefa, ale tam se Sv. Fokka pro hustý led vůbec nedostane, a posádka musí poprvé přezimovat na Nové zemi. Příštím rokem se jim podaří konečně proniknout k zemi Františka Josefa, kde na Hookerově ostrově rozbili svůj druhý zimní tábor. Zásoby uhlí se rychle vyčerpaly, a tak topili vším, čím se dalo. Mnozí, včetně Sedova, opět onemocněli nejtěžší polární chorobou - kurdějemi. Sedov se však přesto svého záměru dosáhnout pólu nevzdal. V polovině února 1914 se vydává spolu se dvěma námořníky, trojími saněmi a psím spřežením na sever.

Již týden po opuštění lodi má Sedov tak opuchlé nohy, že se nemůže sám pohybovat, a začíná ztrácet vědomí. O návratu však nechce ani slyšet. U Rudolfova ostrova je již jeho stav beznadějný. Po třech dnech umírá ve stanu, aniž by přišel k vědomí. Jeho kamarádi jej pochovali a přikryli vlajkou, kterou chtěl Sedov vztyčit na pólu. Zpáteční cesta jeho dvou druhů ve sněhové bouři, mlze a vánici byla strašlivá. Veškerý petrolej, nutný k vytápění stanu, spotřebovali v době, kdy Sedov umíral. Z posledních sil se dovlekli zpět k lodi, kde sdělují smutnou zprávu. Další pobyt na severu nemá smysl. Posádka Sv. Fokky ukončí vědecké práce a vrací se k mysu Flora, kde zpozoruje dva lidské přízraky. Zachrání tak Albanova a Konrada, kteří jako jediní přežili tragédii Brusilovovy výpravy ze Sv. Anny.

Téhož roku připlouvá na Špicberky malý kutr Herkules, na němž se plaví Vladimír Rusanov se svou snoubenkou, studentkou medicíny z francouzské Sorbony Juliettou Jeanovou. Rusanova fascinuje sever a podaří se mu dosáhnout toho, že je carskou vládou dokonce pověřen vedením polární expedice, jejímž cílem jsou právě Špicberky. Hledá zde pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapuje a provádí jejich zábory. Svůj úkol splní rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátí. Vydá se, a tentokrát již na vlastní pěst a bez vědomí vlády, dál na milovaný sever. Chce se pokusit proplout Severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula je s ním kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, další žena, která se účastní polární expedice.

Dne 31. 8. 1912 je Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar míří do Karského moře, které je v tomto roce extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehne zem. Otec Julietty v Paříži umírá žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. I když se v roce 1934 našly na ostrově Popova - Čuchčina některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící Rusanovově expedici a sloup s vyřezaným nápisem "Herkules 1913", nové světlo do tohoto případu nevnesly. Tajemství zániku Herkula nebylo nikdy odhaleno.



ZÁHADA LETOUNU LEVANĚVSKÉHO
(1937)

V roce 1937 dochází k prvním úspěšným přeletům z Moskvy do Ameriky přes severní pól. Nejprve v červnu startuje z moskevského letiště jednomotorový jednoplošník ANT-25, speciálně upravený pro přelet Arktidy. Po 64hodinovém dramatickém letu, kdy se tříčlenná posádka pod vedením zkušeného pilota V. Čkalova musela neustálým manévrováním v různých výškách vyhýbat nebezpečí námrazy, nakonec přistanou úspěšně ve Vancouveru. Uskutečnil se tak první 9000 km dlouhý transpolární let mezi oběma kontinenty.


Hned následující měsíc v červenci se totéž podaří zopakovat posádce M. M. Gromova na dalším letadle ANT-25 po stejné trase. Protože měli výrazně příznivější počasí než Čkalov, podařilo se jim za kratší dobu doletět dál - přistáli dokonce až v jižní Kalifornii u osady San Jacinto. Tento druhý transpolární let zároveň znamenal překonání mezinárodního dálkového rekordu v letu po přímé linii.

V srpnu mělo přijít vyvrcholení těchto dvou sovětských úspěchů. Chystá se třetí přelet, opět po přibližně stejné trase, ale tentokrát již nikoliv na trojmístném speciálu ANT-25, ale s velkým letounem dopravního typu a početnější posádkou, který poveze již i první obchodní zásilky.

Je to velká příležitost pro mladého, ale zkušeného pilota Sigismunda Levaněvského, který se již před dvěma lety o mezikontinentální let do San Francisca pokusil, ale v důsledku k úniku oleje a nebezpečí zadření motoru se musel vrátit zpět na letiště v Moskvě. Přestože vývoj počasí na trase letu nebyl v den plánovaného odletu povzbudivý, Levaněvský se rozhodl přijmout riziko. A tak 12. srpna 1937 startuje ze Ščelkovského letiště v Moskvě mohutný čtyřmotorový středoplošník DB-A s označením

N-209. Cílem jeho šestičlenné posádky je Fairbanks na Aljašce. Tam však N-209 nikdy nedoletěl...

Po startu udržují s Moskvou neustále spojení formou radiodepeší. Ty zůstávají jediným svědectvím o počátečním průběhu letu. Nejprve šlo vše normálně, ale později se situace začala komplikovat. Silný protivítr a hustá oblačnost hrozící námrazou přinutily Levaněvského částečně změnit kurz a vystoupat do maximální výšky. Hlásí sice přelet severního pólu, ale zároveň i tvorbu námrazy. Navíc do oblasti dalšího letu N-209, který míří k Aljašce, postupuje cyklona. Levaněvského depeše jsou stále řidší. V poslední, jež byla přijata, oznamuje souvislou oblačnost a poruchu přívodu oleje, která vedla k tomu, že jeden ze čtyř motorů vypověděl službu.

V moskevském štábu zavládlo zděšení. Výpadek jednoho z motorů totiž znamenal výrazné snížení maximální letové výšky, a tedy i nutnost sestoupit do hustých mraků, kde letoun pravděpodobně pokryla silná ledová námraza. A let s těžkým, zledovatělým, špatně ovladatelným strojem může vést k přetížení a poruše dalších motorů. Přes usilovnou snahu sovětských i amerických radiostanic se již spojení s N-209 obnovit nepodařilo. A letoun se neobjevoval ani na Aljašce, ani nikde jinde...

Svět trne o jejich osud. Rusové okamžitě zahajují záchranné akce ve východním sektoru Arktidy. Ze své letecké základny na Rudolfově ostrově podnikají bezpočet pátracích letů. Do hledání se v západním sektoru zapojují i Kanaďané a Američané. Všichni vycházejí z předpokladu, že zkušený pilot Levaněvský jistě někde nouzově přistál, byť s částečným poškozením letadla. Přitom mohlo dojít také k rozbití rádiové vysílačky či vybití akumulátorů, což by vysvětlovalo i jeho mlčení. Levaněvský měl na palubě letadla bohatou výzbroj, stany, šatstvo, dostatečnou zásobu potravin a střeliva, jež by jeho posádce měly umožnit přežít v Arktidě asi půl roku. Později ale převládne mínění, že N-209 nouzově přistál či havaroval na krách poměrně blízko za severním pólem, tedy krátce poté, co mu vysadil motor a bylo přerušeno rádiové spojení. Prohledat tuto oblast byl však úkol těžko splnitelný, a nadcházející zima přinutila k ústupu i ty nejodvážnější letce. Většina letadel totiž nebyla pro zimní operace v Arktidě dostatečně vybavena. Pátrání po Levaněvském bylo tak obnoveno až počátkem příštího roku, ale přestože bylo celkem prohledáno přes 80 000 čtverečních kilometrů Arktidy, po Levaněvském se nenašla sebemenší stopa. Proto v květnu 1938 sovětská vláda pátrání definitivně ukončila.

Později se objevilo několik hypotéz. První je "aljašská varianta". Americký duchovní Dr. Cellems zprostředkoval svědectví Eskymáků z Jonesových ostrovů ležících blízko aljašského pobřeží. Ti v srpnu 1937 zaslechli silný hukot motorů a dalekohledem pozorovali nízko letící letoun, mířící na východ. Mezi ostrovy však stroj narazil na vodní hladinu a potopil se. Dr. Cellems předpokládá, že Levaněvský nouzově přistál na kře mezi pólem a Aljaškou, pak sice znovu vzlétl, ale pro nedostatek benzinu se pokusil přistát u Jonesových ostrovů, kde se zřítil. Možná, že v jejich okolí leží na dně trosky letounu dodnes.

Podle kuriózní "jakutské varianty" došlo po přeletu pólu ke ztrátě orientace a navigačnímu omylu. Magnetické kompasy na severu neposlouží a radiomajáky byly příliš daleko. K tomu ještě v důsledku asymetrického tahu motorů s pravotočivou tendencí a nutnosti sestoupit do pásma oblačnosti mohlo dojít ke ztrátě kurzu a obratu o 80 stupňů! Aniž by to posádka tušila, letadlo se v podstatě vrací. Podle vyprávění pamětníků se prý v té době do sibiřského jezera Seben-Kjuel nějaké letadlo skutečně zřítilo. Podle této hypotézy by se nemohlo jednat o jiný letoun než

N-209, protože v tu dobu se v dané oblasti jiné letadlo nepohybovalo ani nebylo postrádáno. Několika členům posádky se prý podařilo dosáhnout břehu, kde ale postupně zahynuli. Byly nalezeny kosterní pozůstatky i dřevěná deska se špatně čitelným vyrytým nápisem, sdělujícím, že na tomto místě zahynula Levaněvského posádka. Při pozdějším proměřování hloubky jezera se našla vyvýšenina o průměru 50 metrů, nad níž magnetometr zaznamenal výraznou anomálii. Může to být rudné ložisko, ale i trosky letounu. Jen další průzkum jezera s pomocí nejmodernější techniky by mohl potvrdit, či vyvrátit, že na dně leží Levaněvského letoun.

Za války se rozšířila i pověst, podle které prý Levaněvský nouzově přistál na kře, ale byl s celou posádkou zachráněn německou ponorkou. Později se dává do služeb nacistického Německa a účastní se náletu na Moskvu. Při něm byl skutečně sestřelen bombardér Heinkel 111 s pilotem Hansem Levanevskim. Tato "Goebbelsova varianta" je ovšem falešná, protože sestřelený pilot neměl dle dokumentů ani podobou s Levaněvským nic společného.

Záhada letounu Levaněvského tak zůstává dodnes neobjasněna.
duben 2001

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group