ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PLAVBA STOLETÍ

 

V srpnu roku 1914 se sir Ernest Shackleton vydal společně s dalšími 27 muži do Antarktidy. Námořníci, vědci, lékaři, umělec, fotograf a tým 69 tažných psů. Chtěli jako první přejít napříč ledovým kontinentem a pěšky tak urazit vzdálenost téměř 1500 mil. Ačkoliv celá expedice skončila neúspěchem, když se o dva roky později vrátili, jejich neuvěřitelný příběh se stal legendou.

SEN POLÁRNÍHO DOBYVATELE
Antarktida byla vždy středem zájmu zeměpisců, vědců a polárních badatelů, a přestože její pobřeží bylo dobře zmapované, o vnitrozemí se nevědělo prakticky nic. Britové byli pionýry antarktických ledových plání a začátkem minulého století směřovala k bílému kontinentu jedna polární expedice za druhou ve snaze proniknout co možná nejhlouběji do vnitrozemí a dobýt vysněný jižní pól. Vedle Roberta Scotta, který později při návratu z pólu tragicky zahynul, byl Ernest Shackleton známým a všeobecně uznávaným polárním dobyvatelem. Do Antarktidy poprvé vyrazil společně se Scottem v roce 1901 a o pět let později se z celé vlastní expedice pokusil dosáhnout jižního pólu. Přestože neuspěl, dostal se jižněji než kdokoliv před ním. A když v roce 1911 Nor Roald Amundsen jako první stanul na jižním pólu a ukradl tak Britům kořist nejcennější, Shackleton začal plánovat novou expedici.
Pěší cesta napříč Antarktidou byla poslední trofejí, kterou bylo třeba dobýt, a také šancí, jak vrátit anglické koruně její čest a slávu, ztracenou společně s kapitánem Scottem na zamrzlých antarktických planinách. Podobně prezentoval Shackleton svůj záměr dojít z Weddellova moře přes jižní pól až k pobřeží moře Rossova za použití saní vlečených psy. Bohužel si pro svůj ambiciózní projekt nevybral příliš vhodnou dobu. Evropa byla na sklonku světové války a britská vláda z pochopitelných důvodů váhala plně financovat tak nákladnou expedici. Dokonce londýnská Královská zeměpisná společnost, velkorysý mecenáš všech předešlých výprav, se k němu otočila zády a už vůbec mu neprospěl skandál kolem krádeže irských korunovačních klenotů, do které byl zapleten jeho mladší bratr Frank. Shackleton byl ale vytrvalý a za podpory tisku, který mu věnoval na svých stranách nebývalý prostor, dokázal převážně od soukromých dárců získat podstatnou část rozpočtu expedice, zbytek si musel vypůjčit. Zároveň se mu podařilo se značnou slevou zakoupit zbrusu novou, v Norsku vyrobenou třístěžňovou plachetnici Polaris (později přejmenovanou na Endurance), která byla díky zesílené přídi ve své době nejmodernější lodí speciálně konstruovanou pro plavbu v ledových mořích. Dalším neméně podstatným krokem byl výběr členů expedice. Shackleton si na londýnské Regent Street pronajal kancelář a v tisku nechal zveřejnit inzerát následujícího znění: „Hledají se odvážní muži pro riskantní cestu. Malý plat, extrémní zima, dlouhé měsíce naprosté temnoty, neustálé nebezpečí, návrat nejistý. Uznání a sláva v případě úspěchu.“ Zájemci o místo v posádce se jen hrnuli a z bezmála 5000 jich Shackleton vybral 27, mezi nimi zkušené polárníky Franka Wilda a Toma Creana, námořního kapitána Franka Worsleyeho a australského fotografa Franka Hurleyho.

PRVNÍ DĚJSTVÍ KATASTROFY
Endurance vyplula právě čtyři dny poté, co v Evropě vypukla první světová válka. Shackleton okamžitě nabídl posádku i loď do služeb královského námořnictva, ale tehdejší první lord admirality Winston Churchill mu vzápětí telegrafoval zpět jednoslovnou odpověď: „Pokračovat.“ Po krátkém zdržení v Buenos Aires byla norská velrybářská stanice Grytviken na Jižní Georgii poslední zastávkou před cestou do Antarktidy. Ostrované Shackletona varovali, aby si plavbu do Weddellova moře dobře rozmyslel, ledová masa zasahovala toho roku neobvykle hluboko do oceánu, ale on byl příliš netrpělivý a na ostrově se zdržel jen necelý měsíc. Dva dny po vyplutí musel dát velrybářům za pravdu, když dorazil k okraji do nekonečna se táhnoucího ledového pole. Po příštích dlouhých šest týdnů, den za dnem Endurance bojovala se zamrzlým mořem a snažila se proplout labyrintem kanálů volné vody. Zbývalo urazit necelých 100 mil, země byla na dohled, ale 18. 1. 1915 dramaticky poklesla teplota a led kolem lodi se uzavřel.
Orde-Lees, lodní skladník, napsal: „Byli jsme chyceni v pasti, ze které nebylo úniku. Uprostřed ledové pustiny vypadala Endurance jako mandle zalitá v kousku čokolády.“ Následujících deset měsíců byla uvězněná loď spolu s posádkou unášena driftujícím ledovým polem zpátky na sever rychlostí 5 námořních mil za den.
Se vzdalující se Antarktidou se pomalu rozplýval i Shackletonův sen. Bylo mu čtyřicet let, příprava expedice ho stála příliš energie, o dluzích nemluvě, a dobře věděl, že se mu podobná příležitost už jen těžko naskytne. Úvahy o vlastní budoucnosti však musely jít stranou, teď byl především zodpovědný za životy dvaceti sedmi členů expedice a jejich přežití bylo od této chvíle na prvním místě. Jak pomalu plynul měsíc za měsícem, muži přivykli každodenní rutině, čas od času zpestřené fotbalem či ledním hokejem, populárními se staly závody psích spřežení a pravidelné nedělní večery s hudbou, přehrávanou na expedičním gramofonu. Když v květnu z oblohy zmizelo slunce a začala polární zima, všem na palubě bylo jasné, že expedice je u konce. Nekonečné večerní debaty se většinou týkaly samotné Endurance, jejíž osud vzbuzoval nejvíce obav. Existovaly pouze dva možné scénáře. Buď na jaře ledy povolí a Endurance uvolní, nebo ji hromadící se ledová masa rozdrtí jako ořechovou skořápku. Ten druhý byl pravděpodobnější a první náznaky se objevily již koncem září. Trupem lodi se začalo rozléhat hlasité dunění a praskání, do podpalubí začala pronikat voda. Pohybující se ledová masa začala ohromnou silou plachetnici pomalu drtit. Zoufalí muži se snažili lodi ulevit a odsekat ledové hřebeny svírající její boky, ale bez úspěchu. Shackleton uznal, že to je konec, a dal povel k okamžité evakuaci. Byly spuštěny záchranné čluny, ze zpola zatopeného skladiště zachráněny poslední zbytky potravin a v bezpečné vzdálenosti od lodi byl postaven provizorní stanový tábor. Muži strávili první noc na ledu ve stanech tak tenkých, že jimi prosvítal měsíc. Té noci teplota poklesla na -30 stupňů Celsia.
Reginald James, lodní lékař: „Strašná noc, téměř nikdo z nás nespal. Celou noc jsme se chvěli zimou a tiskli se jeden ke druhému. Zdálky bylo slyšet, jak ledy drtí nebohou Endurance. Nesnesitelné kvílení, chvílemi se zdálo, že naříká stejně jako člověk.“

UVĚZNĚNI V POLÁRNÍ ZIMĚ
Příštího rána nechal Shackleton svolat všechny muže a klidným hlasem jim oznámil, že se pokusí přejít led až k Pauletově ostrovu ležícímu 600 mil na sever. Zároveň je požádal, aby si s sebou vzali jen to nejnutnější, nato si sám sáhl do kapes a do ledu odhodil zlaté hodinky a jemu tak drahé pouzdro na cigarety, dar od milované ženy. Ostatní ho bez váhání následovali. Mladí a slabí psi byli utraceni, stejně jako McNishova kočka Mrs. Chippy. Vyrazili ještě toho dne navečer, ale jejich počáteční nadšení netrvalo dlouho a od pochodu bylo postupně upuštěno. Táhnout plně naložené lodě, každou o hmotnosti téměř jedné tuny, přes nakupené ledy a hlubokým sněhem bylo nad síly zimou a hladem zesláblých mužů. Utábořili se nedaleko od vraku Endurance a den za dnem s těžkým srdcem sledovali, jak pomalu mizí pod ledem. Dne 21. listopadu se konečně potopila a led nad ní se provždy uzavřel. Osud expedice od této chvíle závisel na oceánských proudech, které je měly zanést na otevřené moře. Nestabilní a věčně se lámající ledové kry se staly jejich novým domovem, hlad a nuda věrnými společníky.
Lodní truhlář Harry McNish: „Už jsme skoro spali, když se do tmy ozvalo volání noční hlídky: ‘Praská!’ V jediném okamžiku jsme byli všichni na nohou a pospíchali ven ze stanů, pokaždé rychleji a lépe připraveni. Ledová prasklina tentokrát rozdělila tábor ve dví, přesně v místě, kde stál Worsleyho stan. Chudák Charlie Green nestačil včas vylézt a spadl do ledové vody, stále zabalený do spacího pytle. Naštěstí se nám ho podařilo včas vytáhnout promočeného skrz naskrz.“
Přestože byly rozdány poslední zbytky zimního oblečení, to nejteplejší, co měli muži na sobě, bylo bavlněné spodní prádlo a větruvzdorný svrchník vyrobený z tenké látky, dnes používané k výrobě deštníků. Nedostávalo se ani spacích pytlů, původně určených pro samotný přechod pevniny, a tak skoro polovina mužů trávila mrazivé noci zabalena do ne příliš teplých pokrývek zhotovených ze zbylé plachtoviny. Neměli rádio, nikdo doma nevěděl, kde jsou, jediné, co jim zbývalo, byly tři záchranné čluny, pár saní a smečka psů. Zásoby jídla zachráněné z Endurance byly značně omezené, ve skutečnosti se jim na poslední chvíli podařilo zachránit jen sušené mléko, pár krabic sušenek a ne příliš použitelné vlašské ořechy. Tuleni a tučňáci byli pravidelnou a jedinou potravou, tulení sádlo pak jediným topivem.

PO PĚTI STECH DNECH NA PEVNÉ ZEMI, ALE NEZACHRÁNĚNI
Na jižní polokouli začalo polární léto, teplota se přes den vyšplhala k plus 5 stupňům Celsia, přes noc klesla hluboko pod bod mrazu. Mokrý sníh rychle promáčel veškeré oblečení, které se pak v noci, stejně jako stany a spací pytle, proměnilo v kusy ledu. V polovině března byli utraceni zbývající psi a tentokrát snědeni.
Frank Wild, důstojník a Shackletonův první zástupce: „Byla to ta nejhorší práce, o jakou jsem kdy byl požádán. Znám plno lidí, které bych zastřelil raději než toho nejvzteklejšího psa.“ Když konečně led v dubnu povolil, Shackleton poznal, že nastala dlouho očekávaná chvíle, a nechal spustit na vodu tři záchranné čluny, pojmenované podle sponzora expedice - Dudley Docker, Stancomb-wills a James Caird. Muže rozdělil do tří týmů a sám se spolu s dalšími jedenácti nalodil na James Caird. Loďky ale byly příliš malé a na věčně rozbouřeném moři prakticky neovladatelné. S větrem v zádech se Shackleton rozhodl pro přistání na Sloním ostrově, ležícím 100 mil dále na sever. Worsley každou hodinu zaměřoval sextantem jejich polohu. Kdyby se spletl jen o jeden stupeň, Sloní ostrov by minuli a vítr by je odnesl na otevřené moře. Po sedm dní veslovali vodami jižního oceánu, hladoví, vyčerpaní, vystavení extrémně nízkým teplotám a mrazivému větru, který měnil jejich věčně mokré oblečení v solidní ledový pancíř. Blackborow, nejmladší z posádky, zkolaboval jako první, po něm následovali Holness a Hudson, který bez povšimnutí vesloval po celé dny bez rukavic. Sám Shackleton byl vyčerpán.
Orde-Lees: „Od první chvíle po vyplutí stál sir Ernest dnem i nocí na přídi James Caird a ukazoval nám směr. Pokud viděl, že někdo zaostává ve veslování, buď ho sám vystřídal, nebo přikázal uvařit čaj. Každého z nás trápily omrzliny, ruce nám pravidelně přimrzaly k veslům, pro puchýře jsme skoro nepoznávali prsty na už tak necitlivých nohou.“
Konečně 15. dubna přistáli na Sloním ostrově a poprvé po 497 dnech stáli na pevné zemi. Jak se ale později ukázalo, kamenitá pláž nebyla ideálním místem pro přežití. Byla až příliš otevřená přílivovým vlnám, nebylo kde se ukrýt před ledovým vichrem, který, jak si zapsal Frank Wild, převracel na pláži kameny o velikosti lidské hlavy. Trvalo další dva dny, než se podařilo nalézt vhodnější místo, kde se mohli konečně utábořit. Shackleton, vědom si zuboženého stavu posádky a faktu, že je ze Sloního ostrova jen těžko někdo zachrání, neměl na vybranou a rozhodl se pro nemožné. Upravit největší z lodí, velrybářskou bárku James Caird, a přes jedno z nejnebezpečnějších moří na Zemi doplout na 800 mil vzdálenou Jižní Georgii, ostrov, který před rokem a půl opustil. Práce na Cairdovi začaly okamžitě. Harry McNish použil veškerý dostupný materiál a opatřil loďku krytou palubou, vztyčil dva krátké stěžně a pro lepší stabilitu ji zatížil dvěma tunami kamene. Navigátor Frank Worsley byl jako první jmenován členem posádky, po něm se dobrovolně přihlásil Tom Crean, následovali Tim McCarthy, John Vincent a „Chippy“ McNish.
James Caird vyplul krátce po poledni 24. dubna 1916 za hlasitého povzbuzování ostatních, do jejichž čela Shackleton postavil Franka Wilda s jediným rozkazem: Přežít. Nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že se sir Ernest vrátí. Pokud by selhal, jejich přežití na opuštěném ostrově by bylo nepravděpodobné.

PLAVBA O ŽIVOT
Shackletonova plavba na Jižní Georgii je dodnes právem považována za jednu z nejobdivuhodnějších cest po moři, jakou kdy člověk podnikl na otevřené lodi, navíc jen 6,5 m dlouhé. Moře se s nimi od samého začátku nemazlilo a obrovské vlny se bez přestání přelévaly přes palubu, zanechávajíce za sebou muže promočené na kost. Střídali se v hlídkách na palubě, vždy po třech, a zatímco ti dole „odpočívali“, ležíce na kamenném balastu a ve vodou nasáklých spacích pytlích, zbylí tři se snažili vést loď přes rozbouřené moře, permanentně vystaveni vodní tříšti a ledovému vichru. Každý den, každá hodina byla utrpením, nejčernější noční můrou.
Počasí bylo tak špatné, že jakákoliv navigace podle sextantu byla prakticky nemožná. Worsley dokázal zaměřit slunce a zjistit jejich pozici jen čtyřikrát za celou cestu, zbytek pak byl jen směsicí dobrého úsudku a dávky štěstí.
Dne 9. května, poprvé po sedmnácti dnech strávených na moři, na okamžik zahlédli zasněžené vrcholky Jižní Georgie. Následujícího rána se jim podařilo přistát, bohužel ale na opačné straně ostrova, než ležela velrybářská stanice Grytviken. K smrti unaveni, sužováni neustálým hladem, žízní a zimou, v oblečení, které stále ještě nestačilo uschnout, neměli příliš času na rozmyšlenou. Protože další plavba po moři byla nemyslitelná, jedinou možností byla pěší cesta ostrovem. Devatenáctého května, rozhodnut urazit najednou vzdálenost 30 mil, s balíčkem sušenek zabalených do ponožky, vařičem a krabičkou sirek, vyrazil Shackleton společně s Creanem a Worsleym - McNish, Vincent a McCarthy byli příliš slabí - napříč hornatým vnitrozemím Jižní Georgie. Jen zázrakem dokázali projít bludištěm ledových propastí a dostat se na náhorní ledovcovou plošinu, která je měla dovést až do cíle. Po dlouhém stoupání stanuli na okraji strmého zasněženého svahu, jehož konce nebylo pro mlhu vidět.
Frank Worsley: „S blížícím se soumrakem nám bylo jasné, že bychom v této nadmořské výšce umrzli. Sir Ernest na nás významně mrkl. - Sjedeme. Posadili jsme se za sebe, sir Ernest v čele, Tom za mnou, a ve vteřině jako bychom vystřelili do volného prostoru. Vlasy mi stály hrůzou na hlavě, myslel jsem si, že křičím strachy, ve skutečnosti to bylo nadšením.“
Během několika minut sestoupili o 500 výškových metrů. V ranních hodinách přelezli poslední horský hřeben a pod nohama jim ležela známá zátoka. Když ráno v 7.00 uslyšeli parní píšťalu svolávající muže do práce, Shackleton, Worsley a Crean teď najisto věděli, že jsou zachráněni. Dvacátého května ve tři hodiny odpoledne, po 36hodinovém pochodu a bez jediného odpočinku, zabušil Shackleton na dveře kanceláře Thoralfa S/orlleho, předáka stanice. Ten je pochopitelně nepoznal, byli špinaví, tváře černé od kouře, vlasy jim padaly až na ramena. „Poznáváte mne?“ zeptal se Shackleton. „Poznávám váš hlas,“ odvětil S/orlle. „Jmenuji se Shackleton.“
S/orlle bez prodlení vyslal záchrannou loď, která druhý den přivezla zbývající členy posádky, společně s loďkou, vynesenou na břeh na ramennou velrybářů jako vzácná relikvie.
Nicméně to stále ještě nebyl konec Shackletonova epického dobrodružství. Během následujících měsíců se třikrát marně pokoušel dosáhnout Sloního ostrova, pokaždé mu v tom zabránil jeho dávný nepřítel led. Muži uvěznění na ostrově, od první chvíle bojující o holé životy, dokázali přežít dlouhé zimní měsíce v primitivním krytu sestaveném ze dvou zbylých lodí a na dietě složené z tuleního masa, tučňáků a mořských řas.
Přesně čtyři měsíce a šest dní uplynulo od doby, kdy James Caird odplul na Jižní Georgii, a i ti největší optimisté už pomalu přestávali doufat v Shackletonův návrat. Dne 30. 8. 1916 ale ke svému úžasu spatřili na obzoru kotvící loď a záchranný člun směřující k pobřeží. Okamžitě poznali Shackletona stojícího na přídi a během jedné hodiny už byli všichni v bezpečí na palubě Yelcho, lodi zapůjčené chilskou vládou. Když o několik dní později přistáli v Punta Arenas, kde se posádce Endurance dostalo velkolepého přivítání, Shackleton poslal své ženě Emily krátký dopis: „Dokázal jsem to. Prošli jsme nejtemnějším peklem, dotkli se samotné podstaty člověka, nesčetněkrát stáli Bohu tváří v tvář. Vracím se domů. Neztratil jsem jediného, všichni jsou naživu.“

EPILOG
„Řekněte mi, kdy skončila válka,“ zeptal se Shackleton S/orlleho krátce po přechodu Jižní Georgie.
„Válka ještě neskončila,“ odpověděl S/orlle. „Miliony padlých na všech frontách, Evropa šílí. Celý svět je šílený.“
Shackleton a jeho muži se vrátili do jiného světa, než který před lety opustili. Válka změnila vše od základu, v Evropě umíraly miliony mladých mužů, nikoho příliš nezajímal příběh zachráněných polárních trosečníků. Byla doba mrtvých hrdinů a Robert Scott, který zahynul v Antarktidě, aby přinesl své vlasti slávu a čest, se lépe hodil truchlícímu národu jako vzor ideálního hrdiny.
Nepochopen, téměř nevítán, splatil Shackleton dluhy a v roce 1921 vyplul znovu do Antarktidy v čele nové expedice, jejíž cíl nikdo neznal, ani on sám. Důležité bylo, že znovu směřoval na jih. Dne 4. 1. 1922 přistál Shackleton na Jižní Georgii a po oslavě, kterou norští velrybáři uspořádali na jeho počest, popřál přátelům dobrou noc, uložil se ke spánku a zemřel. Příčinou bylo náhlé selhání srdce. Bylo mu 47 let. Na přání jeho ženy Emily se už Shackleton do Anglie nevrátil a byl pohřben na hřbitově v Grytvikenu.
leden 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group