ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DON ENRIQUE

Velmi dobrodružný život českého cestovatele Enriqua Stanka Vráze (1860-1932)

Enrique Stanko Vráz není jistě postavou zcela neznámou, ale jen těžko lze tvrdit, že ho průměrně orientovaný maturant vnímá jako kohosi automaticky spjatého se slavnou historií českého cestovatelství. Doktor Holub, A. V. Frič, Eskymo Welzl nebo Hanzelka a Zikmund jednoznačně symbolizují zásadní objevitelská jména minulých dvou století. Pánové Stecker, Musil nebo Šebesta jsou již v kategorii polozapomenutých poutníků, ale určitě nejvíce nespravedlivým je odsunutí na vedlejší kolej E. St. Vráze, muže, který ve svém životě spojil neuvěřitelně pestré osudy s pořádnou dávkou osobní energie a odvahy. Tato zrada na společenském vědomí je velmi hmatatelně dokumentována i jeho dodnes platným podílem na sbírkách Národního či Náprstkova muzea, ale také kolekcí exponátů získaných Vrázem pro přírodopisné instituce ve Vídni, Berlíně nebo Londýně. S trochou patosu by navíc mohlo být řečeno, že i on patří mezi ty, kteří se „zasloužili o stát“, neboť jeho podíl na vzniku samostatného Československa docela určitě není zanedbatelný.

JEHO PŮVOD
je dodnes obestřen mimořádně romantickým, ba až dumasovským kouzlem, které stále čeká na hodnověrné odtajnění. Dobu a místo Vrázova úmrtí můžeme mít za nepochybné: 20. února 1932, Praha, ale okolnosti narození, tedy 18. dubna 1860 a bulharské Trnovo, známe zatím jen z autorova nejasného podání. Dalším velkým otazníkem je sestava jeho křestních jmen a příjmení. Je-li uctivé oslovení Don Enrique, získané za pobytu na španělských územích, přiřaditelné k českému Jindřichovi či německému Heinrichovi, pak Stanko Vráz odkazuje jinam. Balkánské místo narození je totiž výrazně podtrženo pseudonymem z jihoslovanské jazykové oblasti, neboť stejně se jmenoval tamní básník, překladatel Zelenohorského a Královédvorského rukopisu i účastník pražského Slovanského sjezdu v roce 1848.
Nic však nenasvědčuje přímé příbuzenské vazbě, naopak, jedna z nejpravděpodobnějších teorií činí našeho Vráze hrabětem Kolovratem, či snad Kolowratem. Jeho šlechtický otec měl být ve službách cizího státu, Jindřich měl vystudovat střední vojenskou školu, bojovat (a být zraněn) v bitvě proti Turkům u Plevenu v roce 1877. S rodinou prý procestoval většinu Evropy, ve Švýcarsku snad začal studovat medicínu. Po blíže neurčeném rodinném dramatu opustil přes Španělsko starý kontinent a vydal se, v pouhých sedmnácti letech, do Afriky. Onou fatální událostí byl, opět podle spolehlivě nedoložené verze, souboj, ve kterém jako mladičký poručík rakousko-uherské armády zabil kolegu. Duely byly ovšem zakázány a trestány velmi přísně, proto by útěk, dlouhé vyhýbání se prostoru mocnářství a definitivní návrat do Čech až po první světové válce pro takovou skutečnost mohly svědčit.

AFRIKA
se tedy stala místem, kam před sto dvaceti čtyřmi roky osudem donucený a dobrodružstvím silně lákaný mladík zamířil. V Gibraltaru pořízený sešit se naštěstí stal jeho denním důvěrníkem po celých osm let, která Vráz na černém kontinentu strávil. Proto víme, že první tři roky se, nejčastěji v přestrojení za Araba či chudého Žida, potuloval na severu, nejvíc v Maroku. Marně tam hledal přístupovou cestu do bájného Timbuktu, pro bezvěrce zcela nedosažitelného města uprostřed Sahary. Z jedné strany bylo chráněno neprostupnými pouštěmi, z druhé stejně nezdolatelnými pralesy - těžko tomu uvěřit, neboť Timbuktu je dnes častým cílem i velmi pohodlných turistických výprav. Tehdy však šlo o podnik pro křesťanského bělocha výsostně odvážný, ba přímo sebevražedný.
Druhý pokus o průnik do tohoto zakázaného města učinil Vráz v roce 1883 z území dnešních států Gambie a Senegalu. Jen do dvou třetin cesty mu však stačily síly postupně deptané zimnicí, peníze získávané prodejem rozsáhlých přírodovědeckých sbírek do evropských muzeí a nervy trvale cuchané velmi nespolehlivým domorodým doprovodem. Nebezpečí v pouštích i bažinách, záhadná nemoc projevující se otokem a obrnou levé ruky, úplné přerušení kontaktu s domovem, trvalá materiální nouze. A přece už v roce 1885 přichází do Prahy zdarma první nádherná sestava přírodnin, jistě jen část z odhadnutých 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a tisícovky dalších sběratelských předmětů, které Vráz v Africe získal. Zásilka vzbudí v Čechách nadšení, úžas i pochybnosti: kdo je ten odvážný cestovatel, kterého vůbec nikdo nezná? Až v roce 1889 může časopis Vesmír otisknout Vrázovu fotografii a přidat několik údajů z jeho občasných dopisů mecenáši Vojtovi Náprstkovi nebo učiteli, cestovateli a spisovateli Kořenskému. To už se ovšem Enrique zotavuje z utrpěných šrámů na Kanárských ostrovech, aby zároveň chystal novou velkolepou výpravu.

ROVNÍKOVÁ AMERIKA
je v roce 1890 cílem trojice tvořené Vrázem, jeho pražským přítelem Brázdou a polským knížetem Woronieckým. Toho ovšem už na samém začátku cesty stojí život silný záchvat žluté zimnice. Jaroslav Brázda se pak stává spíše obchodním partnerem, který zařizuje se střídavými úspěchy prodej balaty (či gutaperči), jakéhosi přírodního předchůdce syntetického kaučuku, a také dalších výsledků Vrázových výprav do hloubi venezuelských pralesů. Vše se zdá být prokleté: mezky a koně napadl mor, najatí indiáni se rozutekli, sbírka motýlů a brouků se ztratí, nádherné orchideje zčásti uhnijí při přepravě do Evropy, v zemi navíc vypukne jedna z četných revolucí. Celé dva roky tak trvá boj o finanční zabezpečení velké cesty, kterou si Vráz naplánoval, totiž projít jihoamerický kontinent od východu na západ.
Přesto se nakonec odvážná expedice uskuteční. Dne 23. listopadu 1892 se samotný Vráz vydává proti proudu řeky Orinoko, zprvu na parníčku, od města Caicara pak na deset metrů dlouhé, třičtvrtě metru hluboké a sto sedmdesát centimetrů široké lodi, původně válečném člunu kmene Guagnuguonů. V pěti bednách veze líh a kamenec pro uložení a preparování kořisti, fotografický aparát, zbraně, potraviny, zboží pro výměnu s domorodci, léky a knihy. Zlaté a stříbrné mince pak Vráz pro jistotu umístí do opasku na nahém těle, dovedně skrytém pod šaty. Loď jménem Praha, opatřená vlaječkou v českých barvách, si razí cestu po Orinoku a Rio Negru až do Manausu. Do té chvíle plula více než 2000 kilometrů, překonala 33 velkých peřejí a vodopádů, čtyřikrát byla tažena přes skaliska, jedenáctkrát se kompletně vyměnila její posádka. Ta třikrát utekla, aby zanechala Vráze a jeho člun zcela osamocené uprostřed pralesa plného zimnice, po které dočasně oslepl, a nepřátelských praobyvatel, se kterými postupem času sdílel chatrč a podivuhodné životní zvyklosti.
V Manausu ho čekají dopisy i peníze za odeslané přírodniny, byť to není tolik, kolik očekával: část sbírek se totiž potopila při přepravě k nejbližšímu poštovnímu úřadu. Přesto může Vráz v červnu 1893 zahájit druhou část úžasné cesty, tentokrát po Amazonce, přes Andy až k Tichému oceánu. Parníkem, vlastní lodí, koňmo i pěšky prochází říší peruánských Inků, bojuje s domorodými kmeny, protivládními povstalci i neštovicemi, překročí Kordillery, na mezku zdolá průsmyk Piškuaňunan (3600 m n. m.) a stráví týden v Cajamarce, Atahualpově městě. Překoná i závěrečnou poušť, aby 27. listopadu 1893, téměř přesně za rok od začátku putování, stanul na břehu toho západnějšího z jím propojených oceánů a završil tak cestu napříč Jižní Amerikou.

PRAHA
ho konečně, po všech těch letech snění, dopisování a zasílání sbírek, uvítá v červnu 1894. „Já jsem Vráz,“ praví Enrique šokovanému Vojtovi Náprstkovi jednoho časného rána. Jeho pobyt je triumfální a smutný zároveň. Obdivován přáteli, ignorován částí vědecké scény, zklamán faktem, že zoologická zahrada, pro kterou přivezl čtyřiačtyřicet ptáků a jiných zvířat, stále neexistuje. Po krátké výstavě na Perštýně jsou tedy lenochodi, opice, papoušci a další exoti posláni do Vídně - i Emil Holub s chotí si tam tu krásu chodí prohlížet...
Na podzim toho roku stojí Vráz u smrtelné postele Náprstkovy a zúčastní se jeho, v té době zcela ojedinělé kremace v Gothě. Připraví přednáškové turné, úchvatně odstartované právě rok od skončení americké cesty na Žofíně a zahrnující na 200 českých a moravských měst. Přestože má velmi lákavé nabídky pracovat a žít v Berlíně, Drážďanech či Vídni, chtěl by se zcela věnovat Praze. Jenže ač jeho přednášky požívají úcty, ač ho Svatopluk Čech, Adolf Heyduk či Jaroslav Vrchlický vyzývají k literárnímu zpracování cestovatelských dojmů, finanční zázemí je bídné. Na trvalé místo s pravidelným příjmem není ani pomyšlení, po Náprstkově smrti i dům U Halánků brzdí aktivity a přísun financí, novinové chvalozpěvy budí zdání materiálního dostatku. Nenachází se tedy důvod sponzorovat tajemného světoběžníka, jehož původ je ostatně nejasný (co kdyby to byl Němec?), češství skutky jasně deklarované (pražští Němci ho proto přehlížejí) a dobrodružnost přílišná pro maloměšťáky všeho druhu. V listopadu 1895 je tak Vráz raději připraven k další cestě, byť peněz je pramálo a větší část jeho srdce zůstává už navždy u slečny Vlasty Geringerové, dcery vydavatele prvního českého časopisu v Americe, kterou řízením osudu u Náprstků potkal.

ASIE
byla kontinentem, kam tentokrát Vráz zamířil. Ještě předtím se však přesvědčil, že v Chicagu je opravdu hodně Čechů a Češek, včetně té jemu nejmilejší, a projel nejdůležitější zámořská krajanská centra v rámci přednáškového turné od St. Louis po Detroit. V lednu roku 1896 nastupuje velmi bouřlivou plavbu Tichým oceánem, která končí po dvaadvaceti dnech v Japonsku. Nippon ho opravdu okouzlil, výsledkem je 85 velkých beden „žaponérií“, od miniatur až po více než metrové vázy, které putují do Prahy. Kupuje na úvěrové směnky a počítá, že obnos se přinejmenším vrátí po úspěšné pražské prodejní výstavě, předjednané v době pobytu v Čechách. Nic z toho se však neuskuteční a oněch 10 000 zlatých zaplatí Vráz ze svého.
Krátce pobude v centrální Číně, ale další díl putování je opravdu krušný: v Hongkongu hrozí mor, v Saigonu hlad a v Singapuru cholera. To už se zvolna blíží k cíli cesty, stále velmi divokému ostrovu Borneo. V Sarawaku opustí civilizaci, aby se celé tři měsíce probíjel bažinatým pralesním vnitrozemím. Plaví se spletí přítoků řek Sadong, Sebangog či Lemanak jako jediný běloch v posádce domorodé lodi prau, tvořené Číňanem, Indem, Dajákem a Malajcem. Opět ho sužuje tropická horečka, opět proniká mezi nejzapomenutější ze zapomenutých, spí v chýších pod houpajícími se lebkami zabitých nepřátel hostitelského kmene. Dostává se na místa, kam nikdy nikdo cizí nevkročil. Celkem čtyřikrát je nucen uzavřít pokrevní bratrství s náčelníky, stvrzené vykouřením doutníků prosáklých krví obou pobratimů. Zachrání tak život sobě i průvodcům a navíc získává informace o orangutanech, hlavním zoologickém důvodu jeho výpravy. Teprve ke konci pobytu se ale dočká cenného úlovku v podobě tohoto do té doby velmi vzácného lidoopa, záhadného „pralesního muže“.
Pokračuje na Novou Guineu, domov kanibalských obyvatel a ostrov prakticky neprozkoumaný. Jeho vzkaz Vlastě „Kdyby mě Papuánci sežrali, budu telegrafovat mlask, to jako že jsem jim dobře chutnal!“ nebyl tak úplně od věci, neboť od prvního průniku cizinců v roce 1858 se tu ztratilo příliš mnoho lidí za příliš nejasných okolností. Celého půl roku není o Vrázovi jediné zprávičky. Snaží se o vstup do oblasti pohoří Velký Hatam, jedná s tamním náčelníkem i jeho potměšilým synem Najkem o možnosti pohybu v jejich teritoriu, uplácí je dary a jídlem, hledá nosiče mezi lidmi, kteří vůbec nejsou zvyklí pracovat. Hádky, zrady a pasti jsou na denním pořádku, jen puška a revolver, věci tam ještě zcela neznámé, mu chrání holý život a zbytek nejpotřebnějšího proviantu. Červenobílá vlajka s dvouocasým lvem je talismanem, připomínkou domova a také ochranou před pověrčivými lidojedy.
I v téhle absolutní divočině je Vráz především zeměpiscem a přírodopiscem. Zakresluje řeky a pohoří, loví vzácné rajky, motýly a brouky, ubrání před nenasytnými domorodci i živou paježuru. Podstatnou část sbírky je nucen prodat do Londýna, neboť v Praze nejsou prostředky ani k úhradě dopravy do Čech - mnoho věcí ovšem i tak domů doveze. Opět čelí zdravotním potížím, ale naštěstí se nenakazí nemocí beri-beri ani neštovicemi, které jinak kosí Hatamce po desítkách. Jeho poslední velká dobrodružná cesta vede zpátky přes Siam, kde stráví měsíc poznáváním říše bílého slona a odkud se v polovině května 1897 vrací zpět do Evropy.

USA, MEXIKO a spol.,
to vše ho čeká hned po krátkém pobytu v Praze a zevrubné lékařské prohlídce. Věhlasní profesoři Hlava a Thomayer sice konstatují určité trvalé následky po překonání mnoha nezvyklých, ba neznámých chorob, ale celkový stav neshledávají bezprostředně nebezpečným pro uzavření manželství. Tak odpovědný byl Vráz, takovou jistotu chtěl Vlastě dát! Odjede do Venezuely, aby urovnal zbytky obchodování z počátku 90. let, a přes Kubu dorazí do USA. Po rozsáhlém přednáškovém turné, tentokrát už i v angličtině, se v prosinci 1897 žení. Svatební cesta zavede novomanžele do Mexika, kde za dva měsíce líbánek poznají jak slávu země Zapotéků, Aztéků a Mayů, tak bídu tehdejšího stavu.
Pak zpět do Evropy. Zatímco on přednáší Holanďanům o jejich zámořských koloniích, Vlasta jede zařizovat bydlení do Prahy. Vráz je v Čechách šťastný - třídí přírodovědecký a etnografický materiál a začíná konečně psát. Už o Vánocích 1898 vychází povídkový soubor Z cest E. St. Vráze, o pouhý rok později pak zásadní dílo o tisíci stránkách Napříč rovníkovou Amerikou. Vrázovi mají dva domovy, v Praze a Chicagu, které opouštějí jen výjimečně, a když, pak jsou to cesty oproti minulosti velmi spořádané, byť pro obyčejného smrtelníka té doby stále vrcholně napínavé. V lednu 1901 je tak Enrique v Číně, těsně po zdolání tzv. boxerského povstání. Celé tři měsíce věnuje obrovité říši středu, dalších několik týdnů je hostem korejského prince a zpět cestuje z Vladivostoku přes Rusko. Sibiřská magistrála není ještě dokončena, putuje tedy kus vlakem, pak lodí po Amuru, pěšky i koňmo s carským generálem Romanovem. Pro ostatní účastníky cesty přímo celoživotní zážitek, pro Vráze jen občas poněkud komplikovanější delší výlet.
V USA vedle spokojeného rodinného života, ozdobeného dcerou Vlastou a synem Vítězslavem, provádí pravidelné naučné turné jako zdroj financí i pro pocit služby českým usedlíkům. Postupně vstupuje do politiky, ač on to tak rozhodně nevnímá. Je totiž zplnomocněn pražskou Národní radou převzít úlohu zakladatele její americké větve. Práce je to velmi těžká a nevděčná, neboť hlavní dvě skupiny zámořských krajanů, totiž katolická a pokrokářská, se mezi sebou sváří velmi ostře. Po roce 1910 je už Vráz plně vtažen do čechoamerického společenského, kulturního a vědeckého života, organizuje, přednáší, přemlouvá, dokonce spolupracuje na volební kampani příštího prezidenta Wilsona, nakloněného myšlence vzniku samostatného československého státu. Právě v té době začíná poprvé cestovateli vypovídat srdce, navíc již dříve velmi postižená levá paže vykazuje známky rakoviny, kterou definitivně zastaví až v roce 1920 provedená amputace.
Stále se toulá po světě, ale Brazílie, Paraguay, Chile, Peru, Ekvádor, Kostarika či Panama jsou pro něj spíše místem španělsky přednesených souhrnů minulých objevů a cílem prohlídek měst - je mu ostatně již (či snad teprve?) padesát let. V Čechách je jen občas: uskuteční stovky vystoupení, rediguje nově vznikající knihy, učiní pokus o přesídlení rodiny, ale ani uznání Jiráska, Kvapila či Herbena nestačí k solidní obživě. Rakouské úřady navíc nemají pro podezřelého cizince příliš pochopení a jen sňatkem získané americké občanství ho chrání před problémy, kdysi dávno snad v c. a k. armádě vzniklými a prací pro národní opozici rozhodně stupňovanými.

DOMA
je natrvalo Vráz až po skončení první světové války - s manželkou a dcerou se vracejí 31. srpna roku 1921. Už nikdy nespatří moře, s výjimkou české Vídně už nepřekročí hranice nové vlasti. Je vítán s velkou pompou čtyřtisícovým davem v pražském sále Lucerna, leč překvapivě není oslavován také jako jeden z těch, kteří měli na vzniku ČSR zásluhu. Masarykův slovník naučný ho později definuje jako „státního příslušníka Spojených států, který se nezúčastnil odboje amerických Čechů proti Rakousku-Uhersku“. To je ovšem jen opatrně vyjádřená nedůvěra, v prvních poválečných měsících vykřičená i huránovinářskými přívlastky „Rakušák“ a „lotr“.
Přednáší, píše, vystupuje v rozhlase, ale nedostává důstojnou příležitost k zabezpečenému dožití. Žádné místo se nenajde ani v Národním, ani v milovaném Náprstkově muzeu: chodí se tam ovšem často potěšit sbírkami, které zčásti pomohl vytvořit. Žije s rodinou (notabene za tchánovy peníze) velmi prostě v Holešovicích, tehdy typicky dělnické čtvrti. Přízemní byt v Tovární ulici je pro světově proslulého cestovatele a dceru chicagského podnikatele jen stěží přiměřené místo. Hlásí se i choroby: znovu zlobí srdce, ale na to jsou Poděbrady vskutku dobré, drtivý tlak minulého dobrodružného i aktuálního neuspokojivého života se však projevuje také těžkými depresemi, léčenými v podolském sanatoriu prof. Prusíka. Dne 20. února 1932 pak oznamují noviny poněkud licoměrně odchod „jednoho z nejoddanějších synů národa“, který si - pro nás vcelku typicky - příliš náznaků vděčnosti, projevených v praktických činech, nestihl užít.

„JE MI STO LET, ALE ŽIL JSEM, STÁLO TO ZA TO,“
říkával šedesátiletý Vráz, muž, na jehož olšanském hrobě je reliéf západní polokoule a nápis „Vždyť tam v dálavách světů jen a jen na vlast svou jsem vzpomínal, po ní toužil“. Nakladatelství Toužimský a Moravec učinilo z jeho literárního odkazu ve 30. a 40. letech zajímavé dobrodružné čtení, doprovázené desítkami originálních fotografií a výtečných kvašů malíře Zdeňka Buriana. Nic z toho po roce 1948 komunistický režim znovu vydat nedovolil, snad i proto, že Vrázova dcera Vlasta, která zůstala alespoň na čas - na rozdíl od bratra Slávka - v Československu, prokázala otcovy geny čestnosti, urputnosti a opravdové odvahy aktivní pomocí domácímu disentu.
Až v roce 1984 směla vyjít Olgou Kandertovou revidovaná podoba knihy Napříč rovníkovou Amerikou. Zcela nedávno si vzal realistický snílek Stanislav Kázecký do batohu původní vydání této velepublikace o váze 2,75 kg a vydal se důsledně ve Vrázových stopách od Atlantiku k Pacifiku. Zachytil pečlivě, fandovsky a fotograficky dnešní stav kontinentu, pro jehož zmapování učinil Vráz sto let předtím velmi mnoho.
Zdá se tedy, že na život tohoto charakterního člověka, obdivuhodného cestovatele, ceněného zeměpisce a vlastence poněkud staromódního střihu přece jen někteří nezapomněli. Je to však dost pro vědecký, literární i politický odkaz Enriqua Stanka Vráze, hrdiny objevitelského 19. a oběti zpolitizovaného 20. století? Nad detaily jeho lidských osudů se místy vznáší k dalšímu pátrání vyzývající tajemný opar, jeho důležitost pro historii tohoto státu je však už navždy nepochybně dána sumou všestranně prospěšné práce. Loňské výročí sedmdesáti let od jeho úmrtí by tedy mělo být důvodem k podstatnější rozpravě nad památkou toho, který se nikdy nezpronevěřil ctihodnému oslovení Don Enrique.
„Peněz po mně žádných nezbude - ale čisté jméno a věrní, ušlechtilí přátelé. To je bohatství, kterého si važte!“
březen 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group