ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZKÁZA LODI WILHELM GUSTLOFF

 

Vysílené a prokřehlé jednotky wehrmachtu ustupují ve Východním Prusku a Pomoří přesile protivníka. Je leden 1945 a ruská vojska již dobyla Klajpedu, Královec i Elbla5g a pokračují stále dál. Před nimi se plouží nekonečný had civilních uprchlíků. Povětšinou německých obyvatel Východního Pruska, kde zanechali téměř všechen svůj majetek. Na strastiplné pouti mrazivou rovinou polského Pomoří je drží touha po záchraně vlastního života. Jejich cílem jsou přístavní města Danzig (Gdaňsk) a Gottenhafen (Gdyně), která jsou dosud v německém držení. Všude okolo zuří válka a cesta po moři do staré vlasti některou z německých lodí je jejich poslední nadějí.

MRAZIVÁ EVAKUACE
Evakuací je pověřen i komodor-poručík Schütze, velitel vojenského transportního plavidla Wilhelm Gustloff, původně přepychové osobní lodi pro přepravu pasažérů. Navzdory četným leteckým útokům loď doposud kotví v gdyňském přístavu. Naloděni jsou již důstojníci elitní ponorkové školy se svými rodinami, ranění vojáci z východní fronty a také děvčata z pomocných oddílů „helferinnen“ - telegrafistky a kresličky ve věku 17 až 25 let. Všechny kajuty jsou plné, a tak kvůli nedostatku místa jsou děvčata ve vypuštěném lodním bazénu. Přecpány jsou i všechny další prostory. Chodby a schodiště okupují východopruští uprchlíci, mnoho lidí musí zůstat i na zamrzlé palubě. Gustloff o výtlaku 25 000 tun a délce téměř odpovídající Titaniku má kapacitu 2500 pasažérů, ta už je ale dávno překročena. A na loď se tlačí další uprchlíci, postupně se jich tu tísní více než 6000.
Za stoupající nervozity konečně krátce před 12. hodinou 30. ledna 1945 vyplouvá přetížený Gustloff do vod Gdaňské zátoky. Počasí mu relativně přeje. Moře je sice rozbouřené, ale s tím nemá loď těchto rozměrů větší problémy. Vlnobití provází nízká oblačnost a hlavně sněhová vánice, která spolehlivě skrývá lodní siluetu před letadly i ponorkami. Transportní loď doprovází pouze jedna loď eskorty - starý torpédoborec Löwe. Blíží se konec války a bojeschopných plavidel ubývá. Gustloff s torpédoborcem brzy obeplují Helskou kosu a ocitají se na otevřeném moři. Pomalu se stmívá, uklidňuje to důstojníky a posádku. Naděje na přežití stoupá. V kajutách, na schodištích i koridorech, všude tam, kde je to jen trochu možné a kde je teplo, se ukládají lidé ke spánku, mnozí se svlékají a pod hlavu si kladou záchrannou vestu namísto polštáře. Venku je 18 ̌C pod nulou...

LOVEC
Stejné vlny, které kolébají vyčerpané uprchlíky na palubě Gustloffa ke spánku, zalévají i trup mnohem menší lodi - ruské ponorky S-13. Pluje těsně pod hladinou, přesně na hloubku periskopu. Technický stav ponorky není nejlepší - na jejím trupu a jeho vodotěsnosti se podepsaly opakované průniky minovými poli, nakladenými Němci v ústí Finského zálivu, a rovněž plavba ledovým krunýřem, jímž byla během této kruté zimy zátoka pokrytá. Také posádka, jedna z nejzkušenějších a nejlépe vycvičených v sovětském ponorkovém loďstvu, je po třech týdnech nepřetržitého pobytu na rozbouřeném moři vyčerpaná. Neustálá bojová pohotovost, čtyřhodinové služby, chlad a vlhko těsných a zapáchajících prostor jim už brnkají na nervy. Taková je realita války na zimním Baltu.
Lodi velí kapitán 3. třídy Alexandr Ivanovič Marinesko. Navzdory panujícím podmínkám je přesvědčen, že jeho těžce zkoušená loď zaujala tu nejlepší možnou pozici. Nutně potřebuje další bojový úspěch. Marinesko je zkušeným velitelem od roku 1939 a za úspěchy v boji na moři dostal i řád V. I. Lenina. Právě teď mu ale hrozí vojenský soud za svévolné opuštění lodi v přístavu v bojových podmínkách. Nekázeň a opilství při pobytech v přístavu ho už dvakrát připravily také o kandidaturu na členství v komunistické straně. Teď mu dal velitel baltské flotily poslední šanci...
Marineskovy solí a únavou zarudlé oči sledují zarputile ztemnělý obzor. Ruce držící dalekohled mu navzdory tlustým rukavicím trnou zimou. Spršky ledové tříště mu na otevřeném pozorovacím stanovišti ve věži ponorky stříkají do tváře a zatékají za límec gumového pláště. Najednou mezi poryvy sněhové metelice zahlédne na obzoru záblesk světla. A vzápětí druhý... Strohými rozkazy budí posádku z letargie: „Ostrý obrat a plnou rychlost 18 uzlů.“ Po hodině plavby je obrovské tmavé sunoucí se těleso vzdálené pouhou jednu míli. Objekt je zatemněn, bez identifikačních znaků, svítí jen silně ztlumená poziční světla. Přesto je jasné, že jde o osobní loď. Nad typem lodi však kapitán ponorky příliš nepřemýšlí. Osobní lodě bývají ve všech armádách této války používány k transportu vojsk a tato je nepochybně německá. A on přece nutně potřebuje úspěch. A tak kapitán ponorky provádí další obrat. Ponorka je v palebné pozici, příď s torpédomety směřuje na cíl. Hodiny Wilhelma Gustloffa jsou sečteny...

LEDOVÁ APOKALYPSA
Výbuch prvního torpéda roztrhl příď lodi. Druhé zabíjí děvčata v lodním bazénu. A třetí torpédo zasahuje srdce lodi - strojovnu. Výbuch provází tupý třesk. Po chodbách se nese žlutý smrdutý dým vybuchlé nálože. Vzápětí zhasíná světlo. Loď nabírá kubíky ledové vody. Dav pasažérů se tlačí v obrovské panice tmavými schodišti a nouzovými východy na palubu. Všichni (většina jen ve spodním prádle) se derou kupředu - co nejrychleji k záchranným člunům. Jedinci se mění v bezhlavý dav, který v elementární touze po životě ničí vše kolem. Pomáhají si pěstmi, lokty, koleny i zuby, silní šlapou přes slabé - ženy, děti a starce. Loď se naklání na levobok, hladina temné a lhostejné vodní masy uvnitř pozvolna stoupá. Tisíce trosečníků jsou uvězněny na dolní vycházkové palubě a snaží se vybít hrubá skla chránící ochozy před větrem. Zanedlouho to však vykoná voda sama, ale v opačném směru - její tlak zvnějšku vmete dovnitř celé tabule skla.
Stovky lidí se přesto dostávají až na palubu. Je už prudce nakloněná, a tak po jejím zledovatělém povrchu kloužou na věčnost. Záchranné čluny na levoboku již nelze spustit, na pravoboku kvůli ledu jen některé. Šílený dav nevnímá povely důstojníků, nepomáhají ani výstřely pistolí. Vrhá se útokem na čluny a ty se přeplněné převracejí již ve vzduchu, další na hladině neklidného moře. Na jeden z posledních obsazených člunů padá protiletadlové dělo, které se na nakloněné lodi utrhlo.
O záchranu se se zpožděním pokoušejí torpédoborec Löwe i jiné přivolané lodě, vlnobití jim ale nedovoluje přiblížit se na kontakt. Zoufalci, kteří se přesto pokoušejí na záchranné lodě přeskočit, drtí zmítající se lodní boky. A tak nezbývá, než aby promrzlí chladem čekali na hladině v záchranné vestě na vylovení.
Agónie potápějící se lodi končí. Těžké lodní stroje už prorazily vodotěsné přepážky, těžiště lodního trupu se rapidně mění. Na okamžik - asi zkratem - zaplála všechna lodní světla, naposledy zazněla lodní siréna. Wilhelm Gustloff poté tiše sklouzl do hlubin.
Na palubách záchranných lodí směřuje k přístavu přibližně pouhých devět set polomrtvých trosečníků. Na pláže polského pobřeží ve vzdálenosti asi 22 mil vyplaví ledové vlny v následujících dnech více než pět tisíc mrtvých...
Ponorka kapitána Marineska přečkala v úkrytu na dně oceánu několik útoků hlubinných bomb a kryta nocí odplouvá na jinou pozici... O deset dní později posílá ke dnu další transportní loď - parník General von Steuben, tentokrát s 3500 osobami na palubě. Její poslední mise přinesla smrt téměř devíti tisícům lidí.

KYTICE NA LEDOVÝ HROB - KOTVA
„Kotvicí lano je napůl prodřené,“ hlásím naší šéfce Iwoně, hned jak se mi podaří vystoupit na palubu a vyplivnout dýchací automatiku z úst. Okolo našeho plavidla Kaszubski Brzeg, padesátimetrové potápěčské lodi Centrálního mořského muzea v Gdaňsku, se zvedají dvou až třímetrové vlny. Paradoxně mi usnadňují výstup. Žebřík totiž chvílemi mizí zcela pod vodou, ale chytíte-li se jeho horní příčky, vytáhne vás další zhoupnutí lodi vysoko nad hladinu. Ušetří to namáhavé šplhání s těžkou výstrojí, která mi jinak dává zabrat. Kaszubski Brzeg a kratší pomocná loď Kwazar, která teď skáče na vlnách jako ping-pongový míček, nás dopravily nad vrak Wilhelma Gustloffa. O jeho zmaru, který byl jednou z největších námořních katastrof na světě, chce náš společný polsko-
-česko-kanadský tým natočit dokumentární film.
Teď ale máme problém - loď drží nad vrakem, který je 40 metrů pod námi, již jen za dva prameny lana. Tlusté vyvazovací lano, které je upevněno na záďových pacholatech Wilhelma Gustloffa, může co chvíli prasknout. Kamarádi mi pomáhají s odstrojením a do vody skáče další trojice potápěčů. Šéfka celé akce, vedoucí potápěčsko-archeologické sekce gdaňského muzea Iwona Pomian nervózně přešlapuje po palubě. Klasickou kotvu zde v písčitém dně nelze použít, naštěstí kamarádi úspěšně instalují nové kotevní lano, které nás na nějakou dobu opět poutá k vraku.

VRAK
Olověné mraky kryjí oblohu už třetí den, a tak dole u vraku je naprostá tma. Na palubách obou našich lodí čekají kromě posádek dva filmařské týmy - polský a kanadský. První z nich hodlá vyrobit další díl polského televizního seriálu Vraky Baltiku. Druhým týmem je kanadská čtveřice dobrodruhů, která celou akci také vydatně sponzoruje. Otec a syn Mike a Warren Fletcherové plní úkoly podvodních kameramanů, další je snímá nad hladinou a vše zaštiťuje producent a režisér v jedné osobě. Všichni dohromady tvoří výkonnou jednotku, která má za sebou již řadu podmořských dokumentů.
Další den jsou vlny o něco nižší a na obloze se konečně roztrhly mraky. Jdeme na to... Jako první mizí pod hladinou Kanaďané s digitální kamerou, naše polsko-česká trojka je následuje. Kalná voda se v deseti metrech mění na průzračnou, v zelenavém pološeru vystupují z hlubiny obrysy vraku. Loď leží na levém boku, který byl roztržen torpédy nepřítele a první nabral vodu. Ze vzdálenosti 20 metrů už můžeme přehlédnout najednou téměř celou záď. Je to úžasný pohled, zrovna jako před deseti lety, kdy jsem se tu ponořil poprvé...
Obrovská záď o šířce 24 metrů měla tehdy zábradlí ověšené záclonami potrhaných sítí, které zde v průběhu let zanechaly rybářské lodě. Sítě byly později kvůli riziku zapletení potápěčů za špatné viditelnosti skoro všechny odříznuty. Chybí také mosazná záďová poziční lampa, která se ještě po 40 letech pobytu na dně leskla. Jistě teď zdobí vitrínu některého ze sběratelů podmořských kuriozit. Vrak sice nese statut památníku obětí války, ale leží již v mezinárodních vodách, kam právo příbřežních států nesahá. A tak zde, tak jako na jiných vracích, dochází k postupné devastaci. Začala hned po válce, kdy vrak po dobu několika let okupovali ruští potápěči. Hledali tu ztracenou jantarovou komnatu i jiné cennosti, ale bez úspěchu. Výbušninami ale postupně zničili celou střední část lodi, která dnes připomíná jedno veliké šrotiště. Také z hřídele na konci lodi, která dodnes trčí z pravé strany zádi těsně nade dnem, už zmizel obrovský bronzový lodní šroub.
Pomalu proplouváme okolo vnějšího půlkruhu záďové paluby. Reflektory osvětlují obrovský plastický nápis: Wilhelm Gustloff... Dobře, že jej nelze sundat, myslím si v duchu. Ve vedení kamery se střídají dva polští potápěči. Legenda polského vrakového potápění Lech Nowicz, který byl u zrodu polské podmořské archeologie, a také Zbyšek Jarocki, zkušený potápěč, jenž archeologickým pracím na vracích pod hlavičkou mořského muzea zasvětil podstatnou část svého života. Je dobré se potápět s dlouholetými přáteli a navíc skvělými potápěči i lidmi. Jistím tuto dvojici proti zapletení do zbytků sítí či lan a fotím. Představuji si davy zoufalých trosečníků, kterým se z podpalubí podařilo dostat až sem, aby zjistili, že nemají šanci.
Dva mohutné ocelové sloupy podepírají doposud zachovalý zadní ochoz horní vycházkové paluby, pod níž právě plujeme. Hledím na řetízky drobných bublin, které kanadští kolegové vydechli před chvílí někde v útrobách vraku. Teď však plavou naproti nám a s výmluvným signálem O. K. směřují k výstupovému lanu. Máme ještě chvíli času, a tak pokračujeme v opačném směru. Uličkou mezi bubny s doposud navinutými vyvazovacími lany proplouváme pod ochozem. Tam, kde byla před deseti lety ocelová přepážka s úzkým otvorem dveří uprostřed, lze nyní volně podplavat celý ochoz. Přepážka se prostě rozpadla. Za mostem vycházkové paluby záď náhle končí, jako by byla odříznuta obrovským nožem. Display computeru na zápěstí nás pomalu nutí k výstupu. Vystupujeme k lanu a míjíme na zádi jednotlivé kajuty, které jsou nyní otevřeny moři jako buňky obrovské medové plástve. V některých je pod povlakem rzi a kalu zachováno i jejich vnitřní vybavení.

ROZLOUČENÍ
Večer vítr postupně utichá a náš první klidný podvečerní breefing na otevřeném moři provázejí dokonce červánky. Promítáme materiály. Zdá se, že konečně máme dostatek kvalitních záběrů, tak bude příští den zasvěcen pietnímu aktu. Uvědomujeme si, že Wilhelm Gustloff nepřevážel jen nevinné uprchlíky. Jeho prvotním cílem byla evakuace odborníků výuky ponorkového námořnictva, kteří po zdařilém dosažení německých břehů mohli dále školit nové a nové posádky. Ve svém důsledku byli tedy protivníkovi nadále svrchovaně nebezpeční. Některé hypotézy uvádějí, že nalodění civilních uprchlíků mělo být dokonce právě jenom kamufláží. V tom případě by však asi loď byla označena červeným křížem a také řádně osvětlena, tak jak to přikazovala Ženevská konvence. Opak byl pravdou, loď se snažila proklouznout do bezpečí téměř zcela zatemněna, a tak hlavní odpovědnost za smrt tisíců civilistů pravděpodobně padá na hlavu kapitána německé lodi. Kdo ví, zda ho k rozhodnutí vzít uprchlíky na palubu vedl soucit, rozkazy z Berlína, nebo jen chladná kalkulace.
Dnes také můžeme už jen těžko posoudit, jestli by patřičné označení lodi odradilo velitele ruské ponorky od útoku. Německé ponorky totiž i označené lazaretní lodě spojenců potápěly dost často. Ať tak či onak, nic to nemění na faktu, že oběťmi tragédie Wilhelma Gustloffa byli v drtivé většině jen zbědovaní civilisté, kteří s původci válečných útrap měli namnoze společnou pouze národnost.
Následujícího rána se proto všichni chystáme na společný poslední pietní sestup. Kanaďané už čekají ve vodě, zatímco Iwona v lodní jídelně upravuje smuteční věnec. Zatížen kousky olova klesá k zádi potopené lodi. Upevňujeme ho poblíž nápisu Wilhelm Gustloff na výraz smutku nad tisíci nevinných, kteří v pohnutých dobách námořních bojů na zimním Baltu ztratili před samým koncem války zbytečně životy.
Večer opět sílí vítr a zvedají se vlny. Jako by nám jindy lhostejné moře dávalo najevo, že se na tomto místě smutku stáváme nevítanými hosty. O půlnoci již vyplul Kwazar, ve dvě se vlny začínají přelévat i přes naši palubu. Kapitán dává rozkaz ke spuštění kotvy, abychom mohli uvolnit a odvázat lano. To se sice povede, ale při pokusu o zpětné vyzvednutí kotvy praská pod náporem vln kotevní řetěz. Loď se stáčí k vlnám bokem, ze stolu v jídelně s třeskotem padá nádobí. Pak konečně dokončíme obrat lodi a s větrem v zádech míříme k přístavu.
duben 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group