ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ODVÁŽNÍ ĎÁBLOVÉ OD NIAGARY

Anglické slovo „daredevil“ se odvozuje od slovesa „to dare“ – odvážit se nebo troufnout si – a ve spojení s podstatným jménem „devil“ – ďábel – označuje člověka, který je z jistých důvodů ochoten riskovat své zdraví nebo život v nejrůznějších hazardérských kouscích. Ony jisté důvody se v mysli pozorovatelů většinou omezují na slávu a peníze, případně obojí. Je to pohled poněkud zjednodušený. Sloveso „dare“ má také význam vzdorovat či postavit se něčemu. Silám přírody, živlům, nebo jen vlastnímu strachu. A tak význam slova „daredevil“ spíše označuje ty, kteří se rozhodli přijmout výzvu k něčemu, co většina ostatních považuje za holé bláznovství. Například vlézt do sudu a proplout vodopádem...

HŘMÍCÍ VODY
Řeka Niagara nepatří vzhledem ke své délce k žádným veletokům. Od svého počátku v jezeře Erie k ústí do jezera Ontario měří necelých 60 km. Protože však korytem protéká veškerá voda z oblasti tzv. Velkých kanadských jezer, patří svým ročním průměrným průtokem 5600 m3/s k nejvodnatějším řekám v USA. Při své nedlouhé cestě musí překonat geologický schod nazývaný Niagarský escarpment, který se táhne stovky kilometrů státem New York a kanadskou provincií Ontario. To je právě místo, které prý kdysi původní obyvatelé nazývali Onyakara – Hřmící vody.
Vodopády vznikly ke konci poslední doby ledové, tedy v době relativně nedávné. Jejich stáří se dnes odhaduje na 10–12 tisíc let. Za tu dobu se prokousaly celých 11 km od hrany stupně a vytvořily tak hlubokou soutěsku s nebezpečnými proudy. Důvodem rychlého postupu vodopádů proti proudu je geologické složení. Horní část stupně je tvořena tvrdšími vrstvami vápencových dolomitů, zatímco pod nimi se nachází měkká vrstva břidlice. Vířící voda vymílá břidlici a horní vrstvy vytvářejí převisy, které se pak odlamují ve velikých blocích.
Od počátku padesátých let se ovšem postup vodopádu výrazně zpomalil, neboť hydroelektrárny na obou stranách řeky odebírají nad vodopády 50–75 % vody do svých rezervoárů. Děje se tak většinou v nočních hodinách, aby ve dne návštěvníci nepřišli o fascinující divadlo padajících mas vody do hloubky přes 50 metrů.

SKOKAN
Fascinující divadlo lákalo návštěvníky od nepaměti. Už v první polovině 19. století zde vyrostlo několik hotelů a po obou stranách vodopádů vznikala dvě města stejného názvu – Niagara Falls (Niagarské vodopády). Americké město má dnes asi 60 000 obyvatel, zatímco kanadská strana jich má téměř 80 000. Je totiž zajímavé, že americký podíl na vodopádech je větší, ale z kanadské strany je pohled mnohem krásnější. To je hlavní důvod, proč zde existuje více hotelů a rozvinutější infrastruktura. Oba břehy jsou chráněnými územími se statuty státního a provinciálního parku. V prvních desetiletích 20. století byly pozemky na samém okraji vodopádů odkoupeny a přeměněny ve veřejně přístupná místa.
Řeka Niagara vytváří mezi oběma městy široký pravý oblouk. Po vcelku klidném toku od jezera Erie přichází do míst, kde se zvyšuje spád a tím i rychlost proudu. V těchto tzv. Horních proudech je tok řeky rozdělen na dvě ramena. Pravé nese asi jednu pětinu vody na Americký vodopád a menší Nevěstin závoj, zatímco většina vody protéká po vnějším oblouku na Kanadský nebo také Podkovovitý vodopád, přes který prochází mezinárodní hranice. Dělítkem mezi oběma rameny je Kozí ostrov, patřící Spojeným státům. A právě Kozí ostrov se stal místem prvního kaskadérského kousku.
První z daredevilů se jmenoval Sam Patch a jeho specialitou byly skoky do vody. V roce 1829 ho skupina místních hoteliérů přesvědčila, aby na Niagaře předvedl své umění. Doufali, že tak podpoří návštěvnost celé oblasti. Patch si postavil skokanskou věž ze dvou žebříků u paty Kozího ostrova, nedaleko od Nevěstina závoje. Jednoho deštivého říjnového dne vyšplhal na plošinu ve výšce 25 m nad hladinou a před zraky turistů skočil do zpěněných vod. Za jásotu přihlížejících se vynořil a nezraněn dosáhl břehu. O deset dní později svůj pokus zopakoval, ale umístil plošinu do výše téměř 40 m. Neuvěřitelný skok se zdařil a o skokanu se psalo ve světovém tisku. Tak jako u mnoha jeho následovníků však popularita nebyla doprovázena finančním zhodnocením. Od přihlížejících se vybralo málo a hoteliéři odmítali dostát svým původním slibům. Zatrpklý Sam opustil Niagara Falls a v nedalekém Rochesteru si postavil další skokanskou věž u řeky Genesis. Jeho třetímu skoku přihlížely tisíce lidí z dalekého okolí. Ale Sam Patch se už nevynořil. Stal se prvním z daredevilů, který zaplatil cenu nejvyšší. Bylo mu 22 let.

NA NAPNUTÉM LANě PŘES SOUTĚSKU
Druhá polovina 19. století znamenala pro oblast Niagary velký rozvoj turistiky. Pro mladé dvojice ze středních vrstev začalo být populární trávit na Niagaře líbánky a s počtem hotelů se začal rozvíjet i zábavní průmysl. Dění přilákalo další skupinu daredevilů, kteří tu zosobňovali ducha nejvyššího rizika celé půlstoletí. Byli to provazochodci.
Od většiny pozdějších hazardérů se lišili jedním důležitým znakem. Z převážné části to byli profesionálové, často pocházející z nejlepších akrobatických rodin. První a také ten, který sklidil největší úspěch, byl Blondin, častěji nazývaný – právě pro svá neuvěřitelná představení nad řekou Niagarou – The Great Blondin, Velký Blondin.
Pocházel ze severní Francie a jmenoval se Jean Francois Gravelet. Projel se svým lanem a svými kousky celou Evropu a do USA zavítal v roce 1855 na čtyřleté turné. Soutěsku vytvořenou Niagarou uviděl poprvé v roce 1858. Zamýšlel původně natáhnout lano od Kozího ostrova na kanadskou stranu, ale v té době byl ostrov ještě v soukromém vlastnictví, a tak Blondin natáhl své lano o něco níže, zhruba do míst, kde se dnes nachází Duhový most spojující Spojené státy americké s Kanadou.
Lano měřilo asi 390 m a při takové délce ho nebylo možno vyšponovat. Průhyb činil téměř 15 m a to znamenalo pro akrobata značné obtíže. Musel sestoupat z výšky 52 metrů ke středu, který byl přibližně 37 m nad vodní hladinou, a pak opět vystoupat.
Kdo navštívil Niagaru 30. června 1859, byl odměněn zážitkem, který si pamatoval celý život. Poprvé mohl vidět malou postavu v přiléhavém trikotu, jak vyvažuje balanční tyč nad mocnými vodami. Blondin se však nespokojil s prostým přecházením. Strávil na Niagaře celé léto a prováděl věci téměř neuvěřitelné. Lehal si na lano, přecházel pozpátku nebo zabalen v pytli a se svázanýma rukama, přejížděl na bicyklu, metal na laně salta a dokonce pekl uprostřed lana pravou francouzskou omeletu. Vrcholem se stalo, když přenesl na svých zádech svého manažera Harryho Colcorda. Tehdy přecenil trochu své síly a před téměř nedýchajícím davem musel šestkrát odpočívat, než dosáhl druhého břehu.
Jeho úspěch byl neuvěřitelný a Blondin se příští léto na Niagaru opět vrátil. Čekal ho tam však již konkurent, který si říkal Signor Farini. Ve skutečnosti to byl americko-kanadský akrobat jménem William Hunt a jeho lano se nacházelo v místě původního Blondinova. Blondin se přesunul nad tzv. Dolní proudy a předváděl své kousky nad mohutnými peřejemi. Konkurence obou akrobatů byla nelítostná. Oba byli mistři svého umění a vzhledem k tomu, že měli představení ve stejnou dobu, někteří lidé přebíhali od jednoho k druhému. Jejich nápady neznaly mezí. Farini dokonce vypral uprostřed lana asi tucet kapesníčků přítomných dam. Tu sezonu prý vydělal více peněz, ale popularitu svého soka nepřekonal. Důkazem byla i účast prince z Walesu, příštího krále Eduarda VII., na Blondinově představení.
Blondin se po této sezoně vrátil do Evropy, ale mistři provazochodeckého umění se předváděli na Niagaře až do konce století. Byla mezi nimi mladičká Italka Maria Spelterini i amatérský akrobat Stephen Peer. Právě on byl jednoho rána v roce 1887 nalezen na skalách pod svým ocelovým lanem mrtev. Podle spekulací se patrně pokusil o noční přechod, ve vycházkových botách a ne zcela střízliv. Jeho smrt přiměla oficiální místa k úvahám a následnému zákazu podobných představení. Výjimky téměř nebyly a nejsou udělovány.
Slávy Velkého Blondina nikdo z jeho následovníků nedosáhl. Ten zemřel v Londýně v roce 1896 ve věku 73 let v posteli, což byl konec, který by mu nikdo z těch, kteří ho viděli, jak nese vysoko nad řekou na zpocených zádech svého manažera, ani ve snu neprorokoval.

ODVÁŽNÁ UČITELKA
Je 23. října 1901. Na americké straně řeky Niagary se shromažďuje velký zástup lidí. V nedalekém Buffalu probíhá Panamerická výstava a Spojené státy se dosud nevzpamatovaly ze šoku, který způsobil – právě na této výstavě – atentát na prezidenta McKinleyho. Je to právě měsíc, co svému těžkému zranění podlehl. Na břeh řeky přichází postarší dáma v černých šatech a kloboučku. Měla by dnes oslavit narozeniny, ale místo toho provede něco, co zapíše její jméno navždy do historie.
Annie Edson Taylorová žila do té doby nepříliš veselým způsobem života, učila na škole v Michiganu a pohřbila svého manžela i svého jediného syna. K Niagaře přijela, aby zde našla slávu a bohatství. Měla tak učinit způsobem, jakým to ještě nikdy nikdo před ní neučinil.
Člun s vesly odváží dámu napříč řekou nad Horními proudy. V závěsu člunu je velký dubový sud opásaný ocelovými obručemi. Asi dvě stě metrů od břehu Annie vstupuje do sudu a je obložena několika polštáři, pak je zašroubováno víko a člun táhne sud směrem ke kanadské straně nad Podkovovitý vodopád. Tam je sud uvolněn a několik úderů na víko oznamuje, že nejtěžší cesta Annie Taylorové právě začíná.
Už v dobách provazochodců se našli odvážlivci, kteří s různým úspěchem pokoušeli proplout Dolními proudy v Niagarské soutěsce. Použili různých plavidel i sudů, někteří je pokoušeli proplavat. Kapitán Matthew Webb, vynikající plavec, který jako první překonal kanál La Manche, byl jedním z nich. Zmizel ve víru peřejí a řeka vydala jeho tělo až za čtyři dny. Mnozí byli úspěšnější, ale nikdo se ještě nepokusil proplout v jakémkoliv plavidle přes hranu vodopádů. Teď měla učitelka z Michiganu provést to, co ostatní považovali za neproveditelné.
Osmnáct minut poté, co byl sud uvolněn od člunu, dosáhl hrany Hřmících vod. Pak spadl volným pádem z výšky přes 50 metrů do vřící podkovy. Hloubka vody pod vodopádem je stejná jako jeho výška, nikdo však nemůže říci, jak velké bloky odlámaných skal se tam nacházejí. Trvalo celou minutu, než se sud opět objevil, a pak už začaly záchranné práce. Za dalších dvacet minut veslaři přitáhli sud ke břehu a odstranili víko. Annie Taylorová byla živá. Šok však způsobil, že nebyla schopna prolézt otvorem, kterým nastoupila. Vršek sudu musel být odříznut pilou a otřesená učitelka vystoupila na pevnou půdu. Kromě šoku byl nejvážnějším zraněním šrám na čele způsobený pilou zachránců.
Zažila krátké údobí slávy, titulky s jejím jménem se objevily na prvních stránkách novin. Její očekávání se však nesplnilo. Pokusila se cestovat se svým sudem a pořádat přednášky, ale ukázalo se, že nepatří k řečníkům, kteří zaujmou posluchače. Příštích dvacet let pak strávila u Niagarských vodopádů, kde se nechávala fotografovat se svým sudem, aby si vydělala na skromné živobytí. Zemřela v roce 1921, chudá jako kostelní myš a byla pohřbena na útraty města Niagara Falls.

BOBBY LEACH A TI DRUZÍ
Proplutí vodopádem v sobě skrývá tolik rizik, že skutek Annie Taylorové dlouho hledal následovníka. Nakonec se jím stal Angličan Bobby Leach, který si nechal pro tento případ sestrojit speciální ocelové pouzdro ve tvaru doutníku. Při zkoušce v Dolních proudech byl sice vytažen v bezvědomí, ale to ho neodradilo od úmyslu proplout vodopádem. Jeho pokus se uskutečnil 25. července 1911. Neměl však tolik štěstí jako Annie Taylorová, a když byl vyproštěn zpod vodopádu, vedla jeho první cesta do nemocnice, kde strávil šest měsíců se zlomeninami kolenních čéšek, čelisti a dalšími zraněními. Byl však mnohem obratnější řečník než odvážná učitelka. Příštích 15 let cestoval se svým pouzdrem po Severní Americe a Evropě a pořádal úspěšné přednášky. Vydal se i na Nový Zéland, kde na ulici v Aucklandu uklouzl na pomerančové slupce. Ke zranění se připojily komplikace a první muž, který proplul Niagarskými vodopády, zemřel na gangrénu v roce 1926.
Jeho následovníkem byl holič z anglického Bristolu Charles Stephens, otec jedenácti dětí. I on chtěl získat slávu a peníze. Po zraněních, která postihla krajana Leache, vytvořil zcela svéráznou teorii. Tvrdil, že tělo musí být v sudě dobře vyšponováno a tím nedojde ke zranění při nárazech. Byl velmi tvrdohlavý a svůj projekt si nenechal rozmluvit. Své nohy si připoutal k padesátikilové kovadlině na dně sudu a paže dal připoutat k horní části sudu pevnými řemeny. Když se z vířící pěny vynořily trosky jeho sudu, jediným pozůstatkem tvrdohlavého Angličana byla jeho pravá ruka vězící pevně v řemenech. Zbytek těla ani kovadlina nebyly nikdy nalezeny.
Mnohem šťastnější byl Jean Lussier, Frankokanaďan z Quebecu. Dal si postavit gumovou kouli s dvojitou ocelovou konstrukcí vycpanou automobilovými dušemi. Padly na ni jeho celoživotní úspory, ale jeho nápad se vyplatil. Lussier proplul během 45 minut úspěšně vodopád a vystoupil téměř nezraněn a veselé mysli. Aby na svém pokusu vydělal, začal rozprodávat kousky duší, které obklopovaly jeho plavidlo, kus po 50 centech. Byl to pro něj dobrý obchod, dokud si kdosi nespočítal množství prodaných kousků a neporovnal to s počtem duší použitých v plavidle. Byla to místní automobilová opravna, která podnikavému kaskadérovi dodávala chybějící materiál.
George Strathakis byl řecký kuchař z Buffala. Ve volném čase se zabýval mystikou a filozofií. I on se chtěl proslavit na Niagaře. Jeho sud byl obrovským monstrem vážícím téměř tunu. Měl odolat masám padající vody i zákeřným skalám a byl vybaven zásobou kyslíku na tři hodiny. Pátého července 1930 proplul úspěšně vodopádem, ale jeho mohutné plavidlo bylo zachyceno vratným proudem a vodopád jej vydal až po 22 hodinách. Nebohý Strathakis se stal další obětí.
Už od prvních úmrtí správy obou parků podobné pokusy zakázaly. O to víc se zdá nepochopitelné, že v roce 1951 oficiální místa udělala výjimku a nezabránila v pokusu o proplutí vodopádem člověku jménem Red Hill jr. Snad proto, že se jednalo o syna nejslavnějšího místního záchranáře a rodina hledala finanční prostředky na postavení jeho pomníku, zůstala policie v tomto případě zdrženlivá. Díky masivní reklamě přišlo kolem 200 000 lidí. Hillovo plavidlo bylo sestaveno z 13 velkých gumových duší svázaných plachtou a sítí a nazváno prostě „Věc“. Ke zděšení všech se však začalo rozpadat ještě dříve, než dosáhlo hrany vodopádu. Před zraky mohutného zástupu i přihlížející rodiny se z vířících vod pod vodopádem vynořila jen prázdná změť duší. Hillovo tělo bylo objeveno až příští den.

BYL TO ZÁZRAK
Roger Woodward je nenápadný duchovní ve státě New York. Nikdy neměl zájem stát se daredevilem. Shoda okolností však způsobila, že je jediným člověkem na světě, který přežil pád z Niagarského vodopádu bez jakéhokoliv prostředku.
Když mu bylo sedm let, vzal ho i s jeho sedmnáctiletou sestrou Deanne soused James Honeycutt na projížďku člunem. Byl letní den roku 1960 a Honeycutt chtěl dětem ukázat proudy nad vodopádem. Nepozorností minul místo, které zkušení člunaři nazývají „point of no return“ – místo, odkud není návratu. Když rozpoznal nebezpečí, otočil člun, ale motor vypověděl poslušnost a člun byl unášen proudem. Honeycutt nařídil dětem obléci plovací vesty a pokoušel se veslovat ke Kozímu ostrovu. V prvních velkých vlnách se však lehká loďka převrhla a všichni byli strháváni na Podkovovitý vodopád. Deanne měla štěstí, neboť ji proud přivedl až k vyhlídkové plošině Terrapin Point, kde se našlo několik záchranných paží, které ji zachytily těsně před pádem do propasti. James a Roger však byli strženi tunami vod. Jejich šance na přežití byly milion ku jedné. Honeycutt zmizel ve vířících vodách, ale lehounký Roger v plovací vestě byl odmrštěn z dosahu smrtícího vývařiště.
Na vyhlídkové lodi „Maid of the Mist“ nevěřili vlastním očím, když se ve zpěněné tříšti objevila oranžová plovací vesta s malým chlapcem. Obratný manévr kapitána už jen dokončil to, co znalci považují za neuvěřitelný zázrak.
V historii vodopádu se stalo už několikrát, že proud strhl neopatrné člunaře na vodopády. Pád z vodopádu však kromě Rogera Woodwarda nepřežil nikdo.

KRAJAN
Po Hillově smrti byla oblast vodopádu daleko lépe střežena a žádný další daredevil neušel pokutě. Každý pokus se také odehrál bez publicity a za přítomnosti jen několika svědků. To samozřejmě snížilo motivaci potenciálních aktérů. Výjimkou byl Nathan Boya – vlastním jménem William Fitzgerald – v roce 1961, jediný Afroameričan v historii vodopádů. Nestál o publicitu ani o peníze. Postavil si veliké nákladné plavidlo podobné Lussierovu balonu a stejně bez problému proplul vodopády. Svědky byli pouze náhodní návštěvníci. Dostal historicky první pokutu – 113 dolarů – a odejel. Jeho motiv zůstal záhadou.
Dlouhých 23 roků se na vodopádech nic nedělo. Zdálo se, že éra „sudařů“ skončila.
Kdo se však procházel na vyhlídkách vodopádů 2. července 1984 kolem půl desáté ráno, poznal, že tomu tak zdaleka není. Přes hranu Podkovovitého vodopádu se v té době přehoupl velký červený sud s nápisem Karel Souček. Český emigrant z kanadského Hamiltonu, který se živil jako profesionální motocyklista, se rozhodl, že zdvihne dlouho ležící rukavici. Jemu a jeho čtyřem kolegům se podařilo obejít policejní hlídky a několik set metrů nad vodopádem vypustit speciálně vyrobený sud s českým dobrodruhem. Hodinu poté už ošetřovali Karlu Součkovi drobné šrámy v místní nemocnici. Úspěch byl veliký, ale přestože několik najatých kameramanů pokus nafilmovalo, očitých svědků bylo málo. Sedmatřicetiletý daredevil se rozhodl svůj pokus zopakovat, tentokrát před platícím publikem. Vybral si k tomu budovu Astrodomu v texaském Houstonu, jejíž výška souhlasila s výškou vodopádů. Byla vyrobena speciální nádrž s vodou, do které měl Karel Souček se svým sudem spadnout volným pádem. Před zraky 45 000 diváků byl sud uvolněn ze střechy budovy. Malá závada však způsobila, že sud nepadl přesně, ale narazil na stěnu nádrže. O několik hodin později Karel Souček zemřel v houstonské nemocnici na těžké zranění hlavy. Je pohřben na kanadské straně Niagara Falls.

VE DVOU SE TO LÉPE PLAVE
Karel Souček odstartoval novou éru „sudařů“. Ve stejném roce, kdy zemřel, vydal se dvaadvacetiletý barman Steven Trotter na úspěšnou cestu přes vodopád v plavidle z automobilových duší. Měl ho předejít Dave Munday, ale policie zahlédla jeho sud nad Horními proudy a bleskově informovala elektrárnu, ta otevřela všechny vpustě a během tří minut klesla voda o půldruhého metru a sud i s nešťastným daredevilem uváznul na mělčině. Odvážlivec byl však tvrdohlavý a o tři měsíce později svůj pokus – tentokrát úspěšně – zopakoval. Zařadil se za Steva Trottera jako osmý člověk, který přežil proplutí vodopádem. V roce 1989 proplula vodopádem první dvojice – Peter DeBernardi a Jeffrey Petkovich, který přijal účast na podniku v rámci protidrogového programu. V roce 1993 proplul Dave Monday po několika nezdarech opět Podkovovitý vodopád. Tentokrát použil přestavěný potápěčský zvon a stal se tak prvním člověkem, který proplul vodopádem dvakrát. O dvě léta později ho dohonil Steven Trotter a ten vzal do svého speciálního sudu svoji přítelkyni Lori Martinovou a stal se tak nejúspěšnějším daredevilem všech dob. Pokuta 7000 dolarů, kterou dohromady zaplatili, byla jen malým šrámem na jejich slávě.
Devadesátá léta byla také ve znamení dvou pokusů, které téměř hraničily se šílenstvím. Dne 5. června 1990 spatřili lidé v Horních proudech člověka v kajaku, který směřoval k vodopádu. Policie okamžitě alarmovala elektrárnu, aby použila stejný trik jako v případě Dava Mundaye. Voda rychle poklesla, ale zkušený kajakář se obratně vyhnul mělčinám a přehoupl se přes hranu do vřících vod. Osmadvacetiletý kajakář z Tennesee Jessie Sharp neměl ani přilbu, ani plovací vestu. To zavdalo příčinu ke spekulacím, že se jednalo o sebevraždu. Přátelé kajakáře však tuto možnost vyloučili. Kajak byl později nalezen pod vodopády, ale tělo řeka nikdy nevydala.
Sebevraždou zaváněl i pokus Roberta Overackera. V říjnu 1995 zamýšlel přeskočit hranu vodopádu na vodním skútru a snést se na padáku do bezpečí za vodopády. Kaskadér z Kalifornie chtěl prý svým skutkem upozornit na tíživou situaci bezdomovců ve Spojených státech. Poslední fotografie ho zachycuje letícího nad hranou vodopádu, kdy se měl otevřít jeho padák. Nestalo se tak a Overacker se stal zatím poslední obětí Hřmících vod.

KDO BUDE DALŠÍ?
K Niagarským vodopádům přijíždí ročně asi 12 milionů lidí. Hledají zde odpočinek, zábavu a nebývalou podívanou. Když si odmyslíme rušná města na obou stranách, zůstane řeka a tuny vod řítících se do hlubin. Vzbuzují respekt, obdiv a pro některé jsou výzvou. Žádný jiný vodopád na světě není tolik opředen příběhy těch, kteří ji uposlechli. Přes veškeré sankce a bezpečnostní opatření může každý den přijít zpráva o novém kaskadérském kousku. Lidé jako Steve Trotter nebo Dave Munday možná neřekli své poslední slovo. Nové technologie a nové nápady mohou zlákat dosud neznámé dobrodruhy, kteří chtějí zapsat své jméno na seznam daredevilů. Chuť vystoupit z anonymity je veliká, bez ohledu na to, jak vysoká může být cena.
Na náhrobním kameni Karla Součka najdeme motto: „...je lepší vzít šanci od života, nežli žít v šedivém polosvětle a neznat vítězství ani porážku...“
červen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group