ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠAJENI

 

V dějinách Spojených států zanechali výraznou stopu, přesto dnes Šajeni, či, chcete-li, Čejenové (angl. Cheyennes) žijí v rezervacích na jihovýchodě Montany (severní větev) a v západní Oklahomě (jižní větev) většinou pod hranicí chudoby. Na 15 tisíc příslušníků tohoto svébytného národa chová hlavně dobytek nebo se nechává najímat na sezonní práce mimo rezervaci. Jisté příjmy mají také z turistického ruchu, prodeje suvenýrů a provozování heren. Nezaměstnanost Šajenů je ale hrozivá. Ti šťastnější pracují ve státním sektoru a v kmenových institucích, někteří slouží v armádě nebo pracují ve velkých městech po celých USA a vydatně podporují příbuzné v rezervaci. Chatrná ekonomická základna a vzdělání a také výchova k dělení se, úctě ke starým lidem a skromnosti Šajeny předurčují k neúspěchu v dominantní společnosti. Častým problémem se tak stává alkoholismus, drogy a kriminalita mládeže. Na druhou stranu se Šajenům v Montaně podařilo rozeběhnout několik projektů na udržení tradic a zdá se, že tento národ s vlastním jazykem a jedinečnou kulturou nehodlá hned tak zmizet do propadliště dějin.

TSITSISTAS A SUTAJOVÉ
Pojmenování, pod nímž jsou dnes Šajeni známi, pochází ze siuského dialektu nakota a označuje lidi cizího jazyka. Šajeni si ve vlastním jazyce, který patří k algonkinské jazykové rodině podobně jako jazyky Černonožců, Arapahů, Odžibvejů, Delavarů, Šóníjů a dalších, říkají Tsitsistas. O významu tohoto výrazu se odborníci dohadují více než sto let. Nejpravděpodobnějším výkladem je „ti, kdo jsou odtud“. Podle starých příběhů přišli předkové dnešních Šajenů ze severu, z lesnatých oblastí západně od Hudsonova zálivu. Během putování prý museli překročit velkou vodu a část z nich se ztratila. Hlavní skupina, Tsitsistas, po nějakém čase překročila řeku Missouri a usadila se v lovištích kolem posvátné hory Novavose, dnešní Bear Butte na jihozápadě Jižní Dakoty. V době hladu odešel jeden mladý Šajen jménem Sladký lék hledat pomoc posvátných sil. Duchové ho pozvali do útrob hory, čtyři roky ho učili a nakonec ho obdarovali čtyřmi posvátnými šípy maahotse, které měly představovat sílu a ducha šajenského národa a připomínat lidem závazky vůči světu posvátných sil. K Šajenům se pak vrátila stáda bizonů, která je zbavila hladu, a Sladký lék naučil své lidi vyrábět první skalpové košile a malované štíty ze surové bizoní kůže, založil první tři válečnické společnosti (Červené štíty, Jelení bojovníky a Liščí bojovníky), naučil Šajeny kmenové obřady a řekl jim, že si duchové nepřejí, aby se Šajeni navzájem zabíjeli. Nakonec prorokoval příchod bílých lidí.
Kruh raných šajenských dějin se uzavřel v okamžiku, kdy se Tsitsistas pustili do boje s cizím kmenem a zjistili, že nepřátelským bojovníkům rozumějí. Boj byl okamžitě zastaven a nepřátelský kmen se stal spojencem Tsitsistas. Byli to Sutajové, jejichž jazyk a tradice se v mnohém podobaly tradicím Tsitsistas. Podle některých starých Šajenů se jednalo o potomky těch, kteří se ztratili při překonávání velké vody. I oni měli velkého proroka. Jmenoval se Vztyčené rohy a v posvátné hoře ho duchové naučili, jak provádět obřad slunečního tance, a darovali mu esevone, posvátnou bizoní čapku. Sutajové vytvořili s Tsitsistas společný táborový kruh a postupně s nimi splynuli. Maahotse (šípy) a esevone (čapka) jsou dnes považovány za nejposvátnější předměty všech Šajenů a jejich opatrovníci za nejvyšší náboženské autority kmene.
Archeologie k této poměrně spolehlivé ústní tradici dodává, že předkové Tsitsistas doputovali na Velké planiny kolem roku 500 př. n. l. a následujících tisíc let žili na severním a východním okraji Černých hor. Před rokem 1000 se pod tlakem nově příchozích skupin, předků pozdějších Mandanů a Hidatsů, přesunovali pomalu k východu a nějaký čas sídlili v lesích na horním toku Mississippi, kde se věnovali lovu lesní zvěře a rybolovu. V první polovině 18. století je ohrožovali Odžibvejové, a tak se opět dali do pohybu na západ, kde byla i větší stáda bizonů. Na okraji prérií si budovali velké vesnice tvořené po vzoru Mandanů a Hidatsů s polozahloubenými kopulovitými chýšemi pokrytými drny a hlínou, které chránila palisáda. Pěstovali kukuřici, tykve, fazole a tabák a stravu doplňovali sezonním pěším lovem bizonů.
Kolem roku 1740 vstupují do jejich života koně. Rychle pochopili, že s nimi ovládnou planiny s bizoními stády a během jedné generace opustili usedlý způsob života. Přibližně v té době se Tsitsistas setkali se Sutaji, malým kočovným kmenem, který už na planinách nějaký čas žil a zabýval se pěším lovem bizonů.

ZLATÉ ČASY ŠAJENSKÝCH OBCHODNÍKŮ
Kolem roku 1800 už všichni Šajeni žili v kožených kuželovitých stanech, známých jako týpí, lovili bizony a chovali stáda koní. Nejprve se usadili ve staré známé zemi kolem Černých hor. Ve 20. letech 19. století ale začali na jejich území přicházet Lakotové, západní skupiny mocného kmenového svazu Sedm ohnišť. Lakotská hrozba přiměla malý tříapůltisícový národ uzavřít pevnější spojenectví se stejně nepočetnými Arapahy a začít pronikat západněji a jižněji do lovišť, na něž si činili nárok Vraní Indiáni, Šošoni, Jútové, Kajovové, Póníové a Osedžové. Šajeni tedy uzavřeli účelové spojenectví také s početnými Lakoty. Reorganizovali systém válečnických společností, sluneční tanec a posvátné šípy spolu s posvátnou bizoní čapkou použili k upevnění šajenské jednoty a přizpůsobili válečnické zvyklosti vyššímu účinku válečných akcí. Tím Šajeni přeměnili svůj malý kmen ve výkonný válečný stroj, který dokázal zastrašit sousední kmeny, vytlačit je z lovišť, na něž si Šajeni přáli proniknout, a umožnil Šajenům zaujmout pozici zprostředkovatelů obchodu mezi jihem a severem.
V letech 1830-1865 ovládalo 4000 Šajenů území několikanásobně větší než Česká republika. Koně z jižních planin prodávali na sever a pušky, sekery, nože, kotle a další zboží anglické a americké provenience zase na jih. Když v Evropě vzrostla poptávka po bizoních kožešinách, začali je Šajeni ve větší míře zpracovávat a přišli si na slušný zisk. V polovině 19. století byli Šajeni považováni za nejbohatší kmen planin. Neměli nouzi o žádné zboží, které potřebovali, interiéry šajenských týpí byly bohatě vybavené kovovým nádobím a nákladnými vlněnými pokrývkami, šajenské ženy se oblékaly do kvalitních látek a zdobily se stříbrnými šperky, mužům nechyběly pušky, střelivo a dobrá sedla z dílen mexických sedlářů, u šajenských týpí se pásla početná stáda koní. Tento obchod se soustřeďoval především do rukou jihošajenských náčelníků, kteří měli dobré vztahy nejprve s francouzskými a později americkými obchodníky. Dobře to ilustruje příběh Soví ženy, dcery opatrovníka posvátných šípů Bílého hromu, která se provdala za spolumajitele obchodní stanice na horním toku Arkansasu Williama Benta. A nebyla jedinou Šajenkou, která tehdy takový sňatek z rozumu podstoupila.

CUSTEROVO PROPÍCHNUTÉ UCHO
Zlaté časy ukončil příliv bílých osadníků, který se přelil přes území jižních Šajenů na konci 50. a počátku 60. let 19. století. Cesty, usedlosti a telegraf narušily svrchovanost Šajenů, přibývalo třenic, ukradených dobytčat a koní. Vzájemná nedůvěra vyvrcholila zabitím náčelníka Hladovějícího medvěda. Šajenskou odvetu vedla válečnická společnost „Psí vojáci“, a tak v létě 1864 začalo pětileté krvavé období indiánských nájezdů na bílé usedlosti a vojenských útoků na šajenské tábory. V listopadu 1864 oddíly coloradských dobrovolníků plk. Chivingtona zmasakrovaly u říčky Sand Creek šajenský tábor náčelníků Černého kotle, Bílého vidloroha, Žlutého kojota a Péřové čapky. Brutálně zde povraždili přes sto Šajenů, většinou žen a dětí. Tato zvěrstva sice přivedla Chivingtona před vojenský soud, ale nenávist a vztek šajenských válečníků už nemohl nikdo zastavit. Pro coloradské a kansaské osadníky se rozpoutalo peklo. V listopadu 1868 tábořili lidé Černého kotle a Kamene u řeky Washity. Jejich zimní tábor napadl plk. Custer. I zde zahynuly desítky žen a dětí. Padl i velký mírotvorce Černý kotel. V létě 1869 porazil major Carr Psí muže, vedené Vysokým býkem. Vojenská porážka jižních Šajenů, početnější větve tohoto kmene, byla dokonána a jejich tlupy se pomalu usazovaly ve své rezervaci v západní Oklahomě.
Severní Šajeni spolu se svými spojenci Lakoty se ještě několik let těšili svobodě. V letech 1865-68 v tzv. „válce Rudého oblaka“ vystrnadili bílé vojáky z východního Wyomingu a 25. června 1876 u říčky Little Big Horn severní Šajeni, Lakotové a severní Arapahové porazili gen. Custera. Byla to největší vojenská porážka, kterou severoameričtí Indiáni uštědřili armádě. Šajeni si vyprávějí, že šajenské ženy, které obíraly na bojišti mrtvé vojáky, propíchly Custerovi obě uši šídlem, aby lépe slyšel šajenské náčelníky, kteří mu po boji u Washity říkali, že už nikdy nesmí válčit proti Šajenům. Přestože byla americká veřejnost zaskočena Custerovou porážkou, armádní stroj se rozjel na plné obrátky a do jara 1877 přinutil všechny vzbouřené lakotské a šajenské skupiny, aby se vzdaly. Několik stovek severních Šajenů bylo deportováno k jižním Šajenům do Oklahomy. Tito lidé zde živořili a umírali. Na podzim 1878 asi tři stovky mužů, žen, dětí a starců uprchly a pod vedením náčelníků Malého kojota a Tupého nože podnikly tisícikilometrovou pouť na sever s několika tisíci vojáky a dobrovolníky v patách. Odhodlání severních Šajenů ale přimělo vládu, aby jim roku 1884 přidělila rezervaci na Tongue River v jihovýchodní Montaně.

„MÁM ČTYŘI MATKY“
Uspořádání šajenské společnosti se pochopitelně měnilo a stále mění. Ve 30. letech 19. století tvořilo šajenský táborový kruh přibližně deset tlup, např. Lidé provazů ze srsti, Lidé z hřebenů, Sutajové. Některé tlupy nesly zvláštní jména jako Spečené průdušnice nebo Nohy skrčené v křeči, případně legrační jména jako Tlupa strupovitých či Jedlíci. Jedlíci, kteří tábořili a lovili převážně ve východním Wyomingu, byli zdaleka nejpočetnější. Patřilo k nim kolem 800 Šajenů. Nejmenší tlupy mívaly přibližně 150 příslušníků.
Každá tlupa se skládala z několika rodinných táborů tvořených čtyřmi nebo pěti týpí, v nichž žilo průměrně 25 lidí, a poněkud větších náčelnických skupin, čítajících kolem 40 osob, v jejichž čele stál jeden ze 44 šajenských náčelníků. Tyto skupinky tábořily část roku samostatně nebo se dočasně spojovaly s jinými rodinnými tábory a náčelnickými skupinami. Další část roku však trávila tlupa společně a v červnu a červenci se všichni Šajeni shromažďovali na předem stanoveném místě, kde se konal obřad posvátných šípů a sluneční tanec. Byla to doba setkání starých přátel, tanců, her, hostin a namlouvání.
Šajenský muž si musel hledat manželku v cizí tlupě a po svatbě se k této tlupě přistěhoval. Děti patřily k tlupě, v níž v době porodu žila matka. Muž se mohl oženit ještě s dalšími ženami. V drtivé většině případů šlo o sestry a sestřenice první ženy. V podobných rodinách tenkrát žilo asi 40 % šajenské populace. Tehdejší šajenský náčelník Vysoký vlk se oženil dokonce se šesti sestrami a měl třicet dětí. Kolem roku 1840 však začali členové válečnické společnosti Psích mužů porušovat zavedená pravidla. Vytvořili vlastní tlupu a manželky si přiváděli z jiných tlup. Tento model se osvědčoval v letech bojů s bílými, kdy tato tlupa představovala soustředěnou vojenskou moc. Roztržka s ostatními tlupami šla kvůli tomu tak daleko, že Psí muži neměli po jistou dobu v kmenovém táborovém kruhu místo a pořádali vlastní sluneční tanec.
Šajenský příbuzenský systém je složitější než náš. Důležitou roli v něm hraje posloupnost generací a mužské a ženské linie. Šajenský muž považuje za své bratry také syny otcova bratra. Synové otcovy sestry nebo matčina bratra jsou bratranci. Pro Šajenku jsou sestrami kromě biologických a adoptivních sester také dcery matčiny sestry. Šajen může mít i několik otců a matek, protože za ně považuje i všechny bratry biologického otce, potažmo všechny sestry biologické matky. Toto pojetí má nesporné výhody při adopci sirotků (v dobách častých válek běžné), protože dítě si nemusí zvykat na své nové rodiče. Šajen označuje tchána s tchyní jako dědečka a babičku. Respekt zetě ke tchyni a snachy ke tchánovi je dodnes tak velký, že se snaží navzájem vyhýbat a komunikují spolu jen v nejnutnějších případech prostřednictvím třetí osoby. Naopak vztahy mezi švagry a švagrovými jsou plné žertů a škádlení na téma možných milostných pletek. Asi jde o reminiscenci starých časů, kdy byla švagrová potenciální druhou či třetí manželkou.
Příbuzenství, ať už pokrevní, vzniklé sňatkem, či adopcí má pro Šajena klíčový význam. Nemít příbuzné by bylo katastrofou. Myšlenka příbuzenství má i svůj duchovní rozměr. Příbuzní mají vůči sobě povinnosti a poskytují si podporu, proto se Šajen snaží navázat příbuzenství s někým z duchovního světa, aby se mohl spolehnout na jeho pomoc. Oslovuje Posvátné síly otče, dědečku nebo babičko. Šajenská společnost je tradičně uspořádána do velkorodin, které tvoří i několik desítek lidí tří čtyř generací. Po druhé světové válce se zdálo, že mají šajenské velkorodiny odzvoněno a rozpadnou se na základní rodiny s rodiči a dětmi. Ale trvale nepříznivá ekonomická situace rezervací znamenala renesanci velkorodiny. Dělba práce a finančních prostředků, pomoc při výchově dětí a větší možnosti velkorodiny usnadňují Šajenům život. Bílí zaměstnavatelé si museli například zvyknout na to, že za jejich nemocného šajenského zaměstnance přicházejí pracovat bratři, bratranci nebo strýcové.

JEŽÍŠ JAKO NEBESKÝ DUCH
Tradiční šajenské náboženství tkví svými kořeny hluboko v šamanismu, který je společným dědictvím kultur subarktické oblasti, od Laponska po Labrador.
Podle Šajenů tvoří vesmír sedm sfér. Horní svět se skládá ze dvou, Prostřední svět ze čtyř vrstev a Dolní svět, který začíná pod nejhlubšími kořeny a zvířecími doupaty, zaujímá poslední sféra - zemská hlubina. V zenitu dlí prý Maheo, Duch všeho, posvátná moc, která stvořila vesmír a jejíž podstata je čistě duchovní. V nadiru sídlí Naše babička, posvátná moc zemské hlubiny, jejíž podstata je čistě materiální. Veškeré stvoření mezi nimi je směsí duchovního a materiálního. Čím výše, tím přibývá duchovního, čím níže, tím přibývá materiálního. Celý vesmír udržuje v pohybu Maheo, který všechny zásobuje buď přímo, nebo zprostředkovaně kosmickou energií. Zásobuje svou energií Slunečního ducha a ten pak umožňuje růst rostlin a existenci živočichů. Cílem všech bytostí je sbírat sílu, aby ji pak mohly využít k životu i nadpřirozeným kouskům. Při sbírání síly a zacházení s ní se musejí dodržovat pravidla, jinak se síla dostane mimo kontrolu a způsobí potíže. Člověk má síly velmi málo, musí se proto modlit, postit, zpívat písně, používat posvátné předměty a účastnit se obřadů. Podle Šajenů se těmto postupům lidé naučili od zvířat a přírodního světa. Písně připomínají vytí vlků a skučení větru, tance napodobují namlouvací tance jeřábů a tetřívků, malování těla připomíná zbarvení zvířat.
Šajeni chovají velikou úctu k ptákům, zvláště strakám, orlům, vranám, ale také vážkám a motýlům (považovaným za ptáky), protože prý dovedou vylétnout až do prostoru modré oblohy, nejvyšší sféry a stát se posly Mahea. Nemenší úctu pociťují např. vůči jezevci, který se dokáže prohrabat do blízkosti Naší babičky a získat od ní sílu. Obecně lze říci, že tradiční Šajeni pokládají člověka za bezbranného ubožáka ve srovnání s ptáky, kteří mají křídla, zobáky, pařáty a teplé peří, čtvernožci, kteří mají drápy, tesáky, kopyta, rohy, kožich a dovedou rychle běhat, nebo vodními tvory, kteří mohou vydržet pod vodou. Člověku dal Maheo do vínku pouze přemýšlivost a víru.
Pro Šajeny je důležitá jednota protikladů. Noc a den, slunce a měsíc, léto a zima, muž a žena. Jejich soulad, to, jak se doplňují a střídají, považují za posvátné a důležité pro fungování světa. Věří, že tělo přichází skrze matku a ducha vdechuje Maheo prostřednictvím otce v okamžiku početí. V přírodě tento zázrak představují první jarní bouřky, které oplodní mrtvou zimní krajinu a způsobí, že vyraší nová tráva. Tento tradiční náboženský koncept se neustále vyvíjí. Objevují se nové obřady s novou symbolikou a staré obřady mizejí. Významnější roli začali v 18. století hrát ptáci Velkých planin, a savci jako rosomák, los a medvěd ustoupili do pozadí. V největším ohrožení se tradiční náboženství ocitlo na přelomu 19. a 20. století, kdy se dostalo pod silný tlak křesťanských misionářů a úřadů. Sluneční tanec a další obřady byly na mnoho let zakázány. Dnes se značná část Šajenů hlásí k některé z křesťanských církví. Vztah Šajenů ke křesťanství je však složitější. Existují samozřejmě lidé, kteří dokonce vyvíjejí misijní činnost v jiných částech Severní Ameriky. Největší skupinu ale zřejmě tvoří Šajeni, kteří navštěvují kostel a zároveň se účastní tradičních šajenských obřadů. Tito lidé přivádějí duchovní pastýře k zoufalství, protože se řídí heslem, že jeden obřad je dobrý, ale dva ještě lepší. Od chorob bílého muže si pomáhají křesťanskými modlitbami, ale když jde do tuhého, prosí o požehnání při obřadu slunečního tance. Ježíše takoví lidé umísťují na oblohu hned vedle Slunečního ducha a Hromové bytosti. Pak jsou tu tradicionalistické komunity, které křesťanství příliš neovlivnilo a z jejichž řad se rekrutují obřadníci tradičních obřadů, šamani a léčitelé.

POTÍŽE S VĚTŠINOVOU SPOLEČNOSTÍ
Po usazení v rezervaci byl na severní i jižní Šajeny vyvíjen silný tlak, aby se vzdali svého náboženství, velkorodin i půdy. Vláda většinou využívala legálních nástrojů, ale občas museli její zástupci sáhnout i k podvodům, aby uspokojili požadavky lobbystických skupin. Ostudný je případ parcelace jihošajenské půdy v 90. letech 19. století, kdy vládní zmocněnci zastrašovali Šajeny a falšovali jejich podpisy, aby si vynutili rozparcelování rezervační půdy. Tím se okolním bílým farmářům nesmírně usnadnil přístup k novým pozemkům. Dodnes s tím mají jižní Šajeni potíže, protože žijí rozptýleni v moři bílých Oklahomanů a je pro ně kupříkladu nemožné udržet šajenské školy. Severní Šajeni jsou na tom mnohem lépe. Dlouho parcelaci vzdorovali, Rooseveltova administrativa pak parcelaci zakázala a do dnešního dne se kmenové radě podařilo vykoupit zpět téměř všechnu prodanou půdu. Severní Šajeni mají vlastní mateřské školy, základní školy a vyšší odbornou školu, v nichž se vyučuje šajenština a šajenští učitelé přednášejí o tradicích. Severní Šajeni na druhou stranu čelí tlaku těžebních společností, které stojí o obrovské zásoby černého uhlí pod povrchem rezervace. Tyto společnosti v 70. letech nabízely severním Šajenům lákavé vyrovnání za právo těžby. Znamenalo by to zničení rezervace a zřejmě i rozbití kmene. Šajeni i přes svou chudobu existenci kmene na kmenovém území za osobní blahobyt neprodali. Stále opatrují odkaz, který přinesli jejich proroci Sladký lék a Vztyčené rohy od Mahea. I dnes jim to dává sílu zůstat Šajeny a mít svou barvu na paletě lidských kultur.
říjen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group