ikoktejl

BOHEMIANS V PUHOI

Před dvěma roky jsem při svých toulkách Novým Zélandem navštívil malou vesnici Puhoi. Založili ji roku 1863 čeští osadníci. O své staré domovině už většinou moc nevědí a navíc potomků prvních osadníků tu žije už jen asi čtvrtina osady. Jsou mezi nimi i Norman a Jenny - tahouni komunity. S hrstkou dalších nadšenců tu udržují české tradice.

CESTA ZA SNEM
Říkali si „Bohemians“ - osadníci z Čech, kteří se v devatenáctém století usadili v Puhoi. Pohromadě je držela víra v boha a sousedská soudržnost. Zkoušeni trýzní a chudobou utvořili si během tvrdé práce za přežití pevná pouta. Od té doby se mnohé změnilo a současná generace má o zemičce uprostřed Evropy už jen mlhavé povědomí. Tradice přenesené ze vzdálené země a udržované po generace předky tu však stále žijí. Každý rok se o víkendu nejbližším 29. červnu sjíždějí potomci „Bohemians“ ze všech koutů Nového Zélandu do Puhoi na oslavy. Místní band hraje na harmoniky a tančí se polka a valčík. Všichni jdou navštívit muzeum se vzpomínkou na prvních 83 osadníků, kteří sem do Puhoi na Novém Zélandu dorazili ze Stodu u Plzně 29. června 1863.
Byli potomky Němců, kteří se v Čechách usadili ve 13. století. Mluvili německým dialektem, ale považovali se za Čechy. V tehdejším Rakousku-Uhersku vlastnili většinou malá rodinná hospodářství, která početnou rodinu nemohla uživit. Muži tedy doplňovali příjem prací v dolech, někteří z nich byli také kováři a ševci. Všichni toužili po vlastní půdě a zprávy o tom, že novozélandská vláda nabízí každému dospělému přistěhovalci 40 akrů a dítěti 20 akrů půdy, jim zněly jako sen. Představovali si široká pole, úrodná a zkultivovaná jako doma v Čechách, bohatství a prosperitu. Nakonec se těch, kteří mohli zaplatit drahou lodní dopravu, sešlo třiaosmdesát. Když se za chladné únorové noci na stodském nádraží navždy loučili s příbuznými a známými, vládlo veliké vzrušení. Ze Stodu u Plzně napřed cestovali do Prahy k audienci u arcibiskupa kardinála Schwarzenberga. Popřál jim na cestu věrnost nové zemi a víru v boha. Z Prahy jeli vlakem do Hamburku a pak lodí do Gravesendu, kde se konečně nalodili na War Spirit, zaoceánskou loď, která je za sto šest dnů přeplavila přes oceán. Všichni viděli moře poprvé, obávali se mořské nemoci, skličujících stísněných lodních prostorů a hrozby ztroskotání. Během plavby ale došlo jen k jediné nehodě. Zahynul otec pěti dětí, zato dvě děti se narodily.

TŘI ROKY MIZÉRIE
Zoufalství, rozčarování a beznaděj, to byly jejich pocity po příjezdu do Aucklandu. Místo úhledného evropského města tu našli blátivé chodníky, dřevěné kůlny a chatrče a navíc napjaté vztahy mezi místními Maory z Wakaito a bílými osadníky. Ale to byl jenom začátek. Za dva dny se na palubě šalupy vydali po moři na cestu k ústí řeky Puhoi. Maorský kmen, který tu obýval opevněnou vesnici, odtud přistěhovalce vezl v kánoích proti proudu řeky do vnitrozemí do jejich budoucího domova. Cestou se jich zmocňoval děs - žádná pole, žádná kultivovaná krajina, jen strmé kopce a hluboký, neproniknutelný prales. Krajina na hony vzdálená jejich upraveným políčkům a vesničkám, které zanechali na druhé straně zeměkoule. Pak dorazili na malou mýtinku. To bylo území, které jim vyčlenila novozélandská vláda. Místo slíbených domů zde našli jen dvě chatrče z kmenů a listů palem nikau, které pro ně připravil kapitán Krippner. Ale o něm později. Uprostřed novozélandské zimy trochu málo pro 83 lidí. První noc musela být děsivá. Nebyli schopni usnout, hodiny se utápěli v záplavě slz. „Kdyby se po moři dalo jít, šel bych pěšky celou cestu zpět do rodné země,“ řekl prý jeden osadník.
Ale návrat možný nebyl. Veškeré úspory utratili za cestu, a teď neměli ani na nářadí a zbraně, které zoufale potřebovali na boj s místní přírodou. Když si totiž prohlédli přidělenou půdu, zjistili, že stěží najdou aspoň jediný akr rovné půdy. Navíc byla všechna zarostlá neproniknutelným pralesem. Ten se stal jejich největším nepřítelem, protože boj s ním vysával veškerou jejich sílu, ale také zdrojem jejich potravy. Te Hemera Tauhia, náčelník maorského kmene z ústí řeky, jim pro začátek přivezl kánoe s nákladem melounů, sladkých brambor kumaru a masa. Maoři je naučili, jak jíst některé rostliny - střed kmene palem nikau po uvaření chutnal jako zelí. Také jedli jádro kapradin ponga, lovili velké novozélandské holuby a divoká prasata, v řece chytali kraby a úhoře. Sbírali med divokých včel.
„Ke konci druhého roku jsme již zkultivovali část pralesa a vytvořili malé záhony, kde pěstujeme rajčata a obilí. Po sklizni jsme z obilí v železném mlýnském stroji umleli mouku a začali jsme péct výborný chléb. A ze zrní jsme také pražili meltu - náhražku kávy,“ psal ve svém deníku jeden z osadníků. Ale zlepšení přicházelo pomalu, dokonce takové základní potraviny jako mléko bylo obtížné získat. Jedna rodina koupila na splátky za 12 liber krávu. Ale trvalo tři roky, než ji splatila z prodeje vajec a slepic v Aucklandu, kam je přes 30 mil chodil pravidelně prodávat otec rodiny.
Zvláště život žen byl plný dřiny. Vstávaly ve tři hodiny ráno, uklidily své malé chatrče, umyly se, rozdělaly oheň a připravily snídani. V šest hodin již byly připravené s motykami a rýči jít pracovat spolu s muži až do jedenácté dopoledne. Pak pospíchaly domů připravit oběd. Celé odpoledne znovu těžce pracovaly. Domů se vracely, až když byl čas připravit večeři. Mezitím musely pečovat o děti, prát prádlo a šít. Muži stavěli domy a bojovali se záplavami bahna. Často se tu vypráví příběh o Josephu Wechovi. Když přišla na řadu stavba jeho domu, nevěděl, jak a kam má bahno odstranit. Nebylo možné se ho zbavit. Kathleen Mooney o Puhoi napsala: „Bahno z Puhoi bylo speciální výjimečné kvality. V zimě se dalo používat jako lepidlo, v létě jako tmel.“
Přes všechnu trýzeň a problémy museli osadníci psát příbuzným nadšené dopisy. Jak jinak si vysvětlit, že se k nim v roce 1866 přidala druhá skupina přistěhovalců, vedená Lawrencem Schischkou. „Co vás vedlo do této divočiny?“ zaznamenal manžel Kathleen Mooney setkání jednoho z osadníků s novými přistěhovalci. „Tvoje dopisy,“ odpověděl Schischka. A Vinzent Wenzlick, který přijel s druhou vlnou, si zapsal: „Pláč, ne z radosti, ale ze zoufalství, nás ovládl, když jsme se dívali na příslušníky první vlny, jak nás vítali shromážděni na břehu. Snadno jsme v jejich tvářích četli tři roky mizérie.“

PRVNÍ VÝDĚLKY
Komunita přežila veškeré obtíže a začala se ohlížet po všech možných způsobech, jak si vydělat peníze. Jedním z významných zdrojů příjmů byl prodej dřevěných šindelů. Ty vyráběli muži, vysekávali je do správného rozměru, ženy je pak svazovaly po sto kusech a táhly po skluzavce dolů k řece, kde se nakládaly na pramici a odvážely k ústí řeky do moře. Tam šindele čekaly, dokud nepřiplula loď a neodvezla je po moři do Aucklandu. Jenže místní nikdy nevěděli, kdy to bude, a tak hromady šindelů museli každý den kontrolovat, dokud loď nepřipluje. Jakmile je naložili a loď s nákladem odplula, musel se někdo z vesnice rychle vydat pěšky po třicetimílové cestě do Aucklandu a doufat, že do přístavu dorazí dřív než náklad šindelů. Hrozilo totiž, že šindele ukořistí a prodá někdo cizí. Zpočátku dostávala vesnice za šindele velice málo peněz, ale s koncem válek o půdu a s objevením zlata na poloostrově Coromandel začala stoupat poptávka po stavebních materiálech, ceny rapidně vzrostly a s nimi i příjmy. Na vrcholu poptávky dostávali dvacet šilinků za tisíc kusů šindelů - peníze tolik potřebné na nákup dobytka a nářadí.
Osadníci také do Aucklandu dopravovali kmeny stromů totara, které se v přístavu používaly jako piloty. Stromy kauri se využívaly na stavbu domů, dřevem ze stromů rimu se topilo a z kůry se vyrábělo dřevěné uhlí. Kromě toho začali osadníci sbírat na stromech cizopasné houby a prodávat je Číňanům.
Mladá země nabízela i další možnosti obživy. Mnoho svobodných mužů následovalo kapitána Krippnera a bojovalo v koloniálních válkách o půdu. Za to byli vládou odměněni, každý dostal 50 akrů půdy na dobytém území v Ohaupo u Hamiltonu. Většina z nich se rozhodla odejít z Puhoi a zabydlet se v Ohaupo. Další se vydali těžit ze země zkamenělou pryskyřici stromů kauri nebo pracovat do zlatokopeckého Thames. Ale největší příležitost k výdělku poskytl osadníkům nový projekt ministerského předsedy Vogela. Ten se rozhodl vynaložit ohromné množství peněz na stavbu nových komunikací - silnic a železnic. Kapitán Krippner, který měl na svědomí příliv osadníků z Čech na Nový Zéland, tehdy vynaložil veškeré úsilí, aby získal veřejné zakázky pro pracovníky z Puhoi. Snaha získat zakázky byla tak veliká, že ho místní noviny nazývaly „břímě provinciálního vládního úřadu“. Nové silnice však ukončily izolaci vesnice Puhoi a navíc přinesly významné příjmy. Aby získali státní zakázky, vytvořili Češi spolupracující týmy a peníze si pak dělili mezi sebou. Plat 5 až 6 šilinků za den změnil jejich životní standard.

KAPITÁN KRIPPNER
Martin Krippner je ten, kvůli kterému se Češi stěhovali na Nový Zéland. Syn kováře se narodil v Čechách roku 1817. Po klášterním a poté univerzitním vzdělání vstoupil v roce 1842 do imperiální rakouské armády, kde udělal celkem rychlou kariéru. Jako kapitán se stal velitelem posádky ve Frankfurtu nad Mohanem, kde také potkal svoji budoucí ženu - umělkyni, muzikantku a lingvistku Emily Longdill. S ní a ještě se dvěma českými rodinami na naléhání bratra Emily odpluli v roce 1861 do Aucklandu. Tehdy již 44letý Krippner si severně nad Aucklandem vybral místo s názvem Orewa a pokoušel se zde farmařit. Jako farmář ale neuspěl a stal se místním poštmistrem.
Přesto psal svému bratru Michaelovi do Čech dopisy popisující Nový Zéland jako zemi mnoha příležitostí a zorganizoval příchod prvních imigrantů do Puhoi. Protože byl zpočátku také jediný, kdo znal jazyk osadníků i angličtinu, zajišťoval kontakty komunity s místními úřady. Byl to Krippner, kdo zorganizoval výrobu a prodej šindelů, kdo navrhl sbírat houby na export. Současně to byl také hlavně on, kdo se v situaci, kdy bylo nad slunce jasné, že na Novém Zélandu čeká lidi jen dřina a strádání, přičinil o další vlny přistěhovalců z Čech.
Krippner psal do Čech: „Toto je báječná země. Skutečně výborné klimatické podmínky! První skupina nyní prosperuje i díky štědrým grantům...“ Nasnadě je domněnka, že Krippner dostával finanční odměnu novozélandské vlády za příliv imigrantů, ačkoliv jeho rodina to popírá. Říkají, že jestliže by měl příjem z každé hlavy, pak nemusel vyhledávat tolik zaměstnání, aby se uživil.

ŠKOLA A KOSTEL
Každopádně do Puhoi přicházelo stále více Čechů. V roce 1872 přicestovalo 18, v roce 1875 dalších 12 a v roce 1876 velká skupina 31 osadníků z Čech. Nebylo pochyb o tom, že komunita během předcházejících let velice vyspěla. Noviny The Weekly News o ní 1. června 1876 psaly: „Kvetoucí, stále prací zaneprázdněná osada, kde se spokojeně pase skot, koně i ovce na výživných pastvinách. Kopce původně porostlé pralesem osadníci zkultivovali a úspěšně využili pro hospodářské a průmyslové účely. Když jste se zeptali starých osadníků, jak se jim podařilo přežít, odpověděli - byla to víra a soudržnost. Všichni jsme si navzájem pomáhali.“
Silná pouta byla navíc umocněna jazykovou izolovaností. Získat obchodní kontakty v Aucklandu bylo pro osadníky stále velkým problémem. Money v zápisníku píše: „Muž prodávající krocana mohl na sebe upozornit pouze napodobováním krocaních zvuků, dvě ženy strávily v obchodě půl hodiny jen tvořením kyselých grimas v obličeji, kterými dávaly najevo, že chtějí ocet.“ Češi se proto rozhodli, že jejich děti musí perfektně ovládat místní angličtinu. Již roku 1869 otevřeli první školu, zatím v chatrči vytvořené z palem nikau. Státní škola byla vybudována v roce 1872 a kapitán Krippner se stal jejím principálem. On učil mladší žáky a jeho žena starší. Uprostřed osmdesátých let, v roce 1884, nastoupil mladší učitel a Krippnerovi opustili kraj a odstěhovali se do domu ve Warkworthu, který pro ně česká komunita postavila.
V roce 1881 byl v Puhoi postaven kostel, zasvěcený svatému Petru a Pavlovi, který tu je dodnes. Dostavit se včas na bohoslužbu bylo ale tehdy často velikým problémem. Příchozí se museli brodit všudypřítomným bahnem. Zvon vyzváněl 15 minut před bohoslužbou, ale v deštivém počasí byl začátek, původně stanovený na 10.30, často posunut až na 12.00, aby to všichni mohli stihnout. V kostele muži a ženy seděli zvlášť.
Společenský život byl vůbec velice důležitý. Legendární pověsti kolovaly o původních osadnících. Lawrence Schischka vzpomíná: „Pamatuji si jednu událost, kdy naše malá chatrč byla plná až k prasknutí, ponechávajíc skrovný prostor pro tanečníky. Jako vždy se tančilo v sobotu večer, když tu přišel ohromný liják a pokračoval až do středy. Tančilo se až do středy. Ti, co to měli kousek, se odešli do svých domovů vyspat, ale pak se zase vrátili a tanec pokračoval. A v sobotu se při muzice začalo zase nanovo.“

KONEČNĚ PROSPERITA
Když v roce 1914 vypukla válka, mladí muži se nechali naverbovat do expedičních sil a osadníci přispívali do vlasteneckého fondu. Ale v zemi vládl všeobecný odpor ke všemu, co mělo něco společného s Rakouskemo-Uherskem a Německem. Roku 1917 byl v parlamentu podán návrh celou vesnici Puhoi internovat. Naštěstí tehdejší ministerský předseda Massey tento nápad odrazil, poukazujíc na vyspělost a patriotismus osadníků.
Ve dvacátých a třicátých letech byla již osada Puhoi v rozkvětu. Mnoho pozemků bylo přeměněno na farmy s chovem skotu. Dokonce i velkou hospodářskou krizi přečkala v relativní prosperitě. Tou dobou se také osada začala stávat pevnou součástí novozélandské společnosti. Po skončení základní školy bylo mnoho dětí posláno studovat do Aucklandu. Zatímco většina z této generace stále ještě doma mluvila původním německým dialektem, mimo domov již běžně hovořili anglicky. Ti úspěšní absolvovali vysokoškolská studia a začali profesionální kariéru. Někteří se oženili mimo komunitu, a tím přiblížili rodiny běžným Novozélanďanům.
Ještě po druhé světové válce, možná i v šedesátých letech, žila ve vesnici pouze čtvrtina lidí jiného původu. Místní jim říkali „cizinci“, zvláště šlo-li o lidi protestantského vyznání nebo s vyšším vzděláním, než měli místní. Nyní tu potomků původních osadníků už žije poskrovnu. V osmdesátých letech Puhoi znovu objevila rodiny evropských předků. Ty nyní žijí v Německu, kam byly z Plzeňska odsunuty po druhé světové válce. Jenny Schollum je dokonce jednou navštívila, od té doby se bohužel její prapříbuzní neozvali.
Přesto lidé v Puhoi každoročně tančí v českých krojích. „Je překvapivé,“ říká Jenny, „že se tradici snaží se mnou udržovat i lidé, kteří přišli do Puhoi v relativně nedávné době a nemají žádné české kořeny. Z tradice se stal místní folklor, ale je otázkou, zda mladí v tom budou chtít ještě pokračovat.“
leden 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group