ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PIVO POLIDŠTILO ČLOVĚKA

V  Eposu o Gilgamešovi radí Gilgameš Enkidovi, který se dosud živil jen trávou a vodou, aby začal jíst chleba a pít pivo a stal se tak člověkem. Jejich konzumace byla v Mezopotámii znakem civilizovaného způsobu života. Pivo ostatně provází člověka již tisíce let. Bylo jedním z prvních zemědělských produktů, které znaly všechny staré civilizace. Badatelé dokonce soudí, že teprve objev piva (a samozřejmě i chleba) přiměl první zemědělce, aby začali pěstovat obilí. Základní princip výroby dnes tak rozšířeného moku totiž lidstvo podle všeho objevilo náhodou: na dešti patrně zůstaly zbytky chleba nebo zrní na misce, které zkvasily.

MEZOPOTÁMIE - DŮKAZY STARÉ PĚT TISÍC LET
Pravlastmi piva jsou Mezopotámie a Egypt. Nejstarší známá písemná zpráva o pivu pochází z hliněné tabulky z doby před zhruba pěti tisíci lety. Informace o jeho výrobě a užití na Předním východě (včetně receptů na různé druhy piv) jsou známé již z 25. a 24. století př. Kr.
V oblasti Mezopotámie (dnešní Irák) bylo pivo (nazývané u Sumerů obvykle kaš, v Babylónii šikaru) zcela běžnou a základní potravinou. Nápoj z ječmene, méně často z pšenice a prosa tu dochucovali medem, kořením a bylinami. Byl zpravidla sladší a na jeho hladině pluly jemné části různých přísad a surovin. Pivo se tu vyrábělo velmi často, jelikož horké klima neumožňovalo jeho skladování.
Ve starověké Mezopotámii znali nejméně 18 druhů piv. Jejich názvy označovaly vlastnosti a kvalitu. Nejlacinější bylo černé ječné pivo, kvalitnější bylo tzv. dobré černé pivo. Jiným druhem pak bylo např. jemné a opojné pšeničné pivo, vyráběné zahušťováním. Přidával se do něho med a nápoj to byl hustý, tmavý, s hořkosladkou chutí. Nejužívanějšími druhy byly pivo černé, dobré černé a výtečné.

ZE DŽbÁNŮ I TRUBIČKOU
Některá piva byla tak hustá, že nebyla považována za nápoj, ale za pokrm. Pila se z větších nádob pomocí dlouhých trubiček, aby plevy a jiné pevné částečky surovin zůstávající na hladině nevnikaly do úst. Z pohřebiště v Uru z doby 2600-2350 př. Kr. pochází z hrobu kněžky Puabi takováto picí souprava v honosném provedení - stříbrná nádobka vysoká 24 cm se 136 cm dlouhou zlatou trubičkou. Stejným způsobem se pilo pivo nejen v Egyptě, ale například podle řeckého historika Xenofóna i v Arménii kolem r. 400 př. Kr.
Každý Sumer měl podle svého sociálního postavení a práce nárok na dva až pět džbánků piva denně. Např. u dělníka toto množství činilo dva až tři litry na den. Pšeničné pivo bylo i součástí denního přídělu potravin dvorních dam.

NÁPOJ BOHŮ
S požíváním alkoholických nápojů souvisí přirozeně i stav opilosti. Opilost v Mezopotámii nevnímali jednoznačně negativně, patřila k životu jako pití piva. O způsobu vnímání role piva a následků jeho konzumace minimálně mezi částí společnosti vypovídá názorné sumerské rčení: „Blaženost, to je pivo - nevolnost, to je polní tažení.“
Protože pivo bylo oblíbeným nápojem bohů, bylo také jedním z častých obětních darů. Neobešly se bez něj žádné kultovní slavnosti. Jako odměnu dostávali pivo například lidé najatí k naříkání nad ložem nemocného či zemřelého. V medicíně se z něj vyráběly různé masti a léčivé nápoje. Pro lepší užívání se v pivu rozpouštěly léky. Při bolestech zubů se spolu se zaříkáním přikládala na postižené místo směs z piva, bylin a oleje. Pivo dostávaly i rodičky a používalo se na obklady. Proti kašli sloužil následující recept: nejprve koření, pak hustá polévka z vepřového masa a nakonec pivo s medem.

EGYPT - POTRAVINA NA PŘÍDĚL
V Egyptě bylo pivo nejoblíbenějším a nejrozšířenějším nápojem všech skupin obyvatel říše. Spolu s chlebem, zeleninou a sladkostmi náleželo k základním potravinám, jež denně dostávali dělníci i lidé na panovníkově dvoře. Dělník na stavbě pyramid dostával na den tři až čtyři pecny chleba, česnek, cibuli a dva džbány piva. Na pivo a chléb měli nárok též vojáci a úředníci. Dva džbánky piva a deset chlebů dostávala denně královna, princezna se musela kromě chleba spokojit pouze s jedním džbánkem.
Vynález piva připisovali Egypťané slunečnímu bohu Re, později i bohu Usireovi. O výrobě a užití piva ve starém Egyptě informují zápisy na papyrech, kamenných stélách i malby na stěnách hrobových komor. Nejstarší doklady pocházejí z doby kolem r. 3000 př. Kr., stopy piva se zachovaly v nádobách 1. a 2. dynastie, zmínky v textech 3. dynastie kolem r. 2630 př. Kr., nejstarší vyobrazení přípravy piva pochází z hrobky Ti v Sakkaře z období 5. dynastie kolem r. 2500 př. Kr.

PIVNÍ CHLÉB A ŠŤÁVA Z DATLÍ
Princip výroby piva byl v Egyptě téměř stejný jako v Mezopotámii. Zrna nejlepšího ječmene se rozdrtila na mlýnských kamenech a přidala se pšeničná mouka. Vzniklé těsto se rozředilo na kaši, protlačilo sítem a naplnilo do forem uspořádaných do pyramidy, v níž se poté zapálil oheň. Takto upečené pivní chleby se rozdrtily, nasypaly do kádě, zalily vodou a nechaly zkvasit ve džbánech. K dochucení a zvýšení podílu alkoholu sloužila kvašená šťáva z datlí nebo med. Pivo Egypťané uchovávali ve štíhlých hliněných nádobách, které je dodnes možné spatřit vyobrazené na stěnách chrámů a hrobek. Pivo se pilo přefiltrované z mělkých picích šálků nebo stejně jako v Mezopotámii trubičkami přímo z láhví.
Egypťané rozlišovali osm druhů piv, rozdělených do dvou skupin: piva normální a silná. Podle řeckého historika Plútarcha byla některá silná piva dokonce vyvažována zlatem. Většina piv byla sladká s přídavkem šafránu či anýzu. Jednotlivé druhy měly svůj význam i ve snech a při výkladu platilo pravidlo podobnosti - sladké pivo symbolizovalo radost, pekařské pivo život, sklepní pivo peklo.

OPILOST PATŘILA K DOBRÉMU TÓNU
Ani v Egyptě nebyla opilost vzácná, při některých slavnostech patřila dokonce k dobrému tónu. Např. při obětování nápojů bohyni Sachmet se účastníci opíjeli pivem celé tři dny. Opilost tu nepovažovali za nežádoucí, pokud nebyla častá a nezpůsobovala nesamostatnost a ubohost člověka. Patronkou opilosti byla bohyně lásky Hathor, jíž byl zasvěcen i svátek opilosti. Žáci a studenti, vděční konzumenti oblíbeného nápoje, si často museli vyslechnout, aby netrávili mnoho času v hospodách a nezanedbávali tak své studijní povinnosti. Nadměrná opilost totiž již podle tehdejších názorů způsobovala bezmocnost a ničila duši.
Také v Egyptě vedly údajně hojivé účinky piva k jeho širokému využití v lékařské praxi. Rozpouštěly se v něm léky, ředily se jím ingredience používané k výplni zubů. Na uvolněné zuby platila žvýkačka z celeru a otrub s příměsí sladkého piva. Pivu se přisuzovala léčivá moc při bodnutí štírem či při léčbě zácpy, užívalo se i při přípravě prostředku zamezujícího početí.
Pivo bylo rovněž součástí bohoslužebných obřadů, při nichž končilo jako obětní dar mnoho set džbánů piva. Několik druhů piva se objevuje i v Knihách mrtvých jako součást pohřební hostiny či záhrobní výbavy (archeologové skutečně našli v hrobkách nádoby se zbytky piva). Pivo mělo zajistit zemřelému blahobyt v záhrobním světě a stalo se i součástí magických textů.

PIVEM SE PLATILO
Pro ekonomiku Egypta mělo pivo velký význam, a to nejen jako potravina. Například dělníci na stavbě hrobek dostávali za odměnu džbány piva, které buď rovnou vypili, nebo mohli dál směnit za jiné výrobky. Na trhu se totiž plné a zapečetěné pivní džbány s přesně daným objemem používaly jako nemincovní směnný prostředek. Známé jsou již z období Staré říše (druhá polovina 3. tisíciletí př. Kr.). Významný soubor těchto nádob pochází např. z pyramidového chrámu panovníka Raneferefa v Abúsíru. Džbány se vyráběly ručně z nilské hlíny a jejich povrch byl pro snazší manipulaci zdrsněný. V průběhu 5. a 6. dynastie se výšky džbánů pohybovaly mezi 25-35 cm, jejich objem činil 1,5-2,6 l.
Za vlády Ramesse II. (13. století př. Kr.) se pivo stalo významným vývozním zbožím, velmi rozšířeným nejen v Egyptě, ale i v celém Středomoří. Místem proslulým výrobou piva bylo město Pelusium v suezské oblasti. Pivní džbány se obvykle přepravovaly nákladními loděmi, přičemž jednu dodávku potravin tvořilo asi 120 džbánů. Takovýto způsob přepravy a uskladnění nepochybně vyžadoval dostatečnou trvanlivost nápoje.
Do státní pokladny plynuly z výroby piva nezanedbatelné příjmy, a to zejména jako dávky od malovýrobců. Později začaly vznikat pivovary ve státní režii. Za Ptolemaiovců (332-30 př. Kr.), jejichž období bylo zlatou érou egyptského pivovarnictví, se výroba piva stala státním samostatným oborem a stát monopolním výrobcem piva. Do státní pokladny tak plynuly zisky nejen z pivní daně, ale i z udělování pivovarských koncesí.

ve STŘEDOMOŘÍ PIVO PROHRÁVALO S VÍNEM
Takové proslulosti a důležitosti jako v Egyptě už pivo v oblasti Středomoří nikde jinde nedosáhlo. Hebrejci sice znali a vyráběli pivo, přednost však dávali vínu. K výrobě piva nepoužívali pivních chlebů, obilná zrna nechávali upražit na slunci. Pivo dochucovali a dobarvovali, např. kurkumou či šafránem, pelyňkem, ale i chmelem.
Pivo si výrazněji neoblíbili ani Řekové, nápojem číslo jedna u nich bylo jednoznačně víno. Pivu se tu říkalo „víno ječné“ a Řekové znali a vyráběli několik druhů. Ačkoli se Řekové seznámili s pivy z různých částí tehdy známého světa, pití piva spojovali nejčastěji s egyptským způsobem života. Větší oblibě se těšilo především hořké a silné pivo v Trácii (dnešní Bulharsko) a Makedonii, odkud byl nejčastěji tento nápoj do Řecka dovážen.
I tam však v průběhu 1. tisíciletí př. Kr. jeho význam předstihlo víno, a tak například trácký bůh původně úrody a obilí Dionýsos se začal chápat jako bůh vína.
Římané nazývali pivo cereale vinum, později cerevisia (pili ho na počest bohyně Ceres). Některé římské sklepy obsahovaly pivo z různých oblastí, dováželo se z keltského světa, z Egypta i od Skytů. Oblíbenějším nápojem však zůstalo víno.
Co však navzdory poklesu úlohy piva zůstalo, bylo jeho využití v lékařství. Užívalo se tu proti zácpě, průjmům i proti cizopasníkům. Jeho konzumace se však nedoporučovala nemocným lidem a těhotným ženám. Pivní pěna pak byla podle přírodovědce Plinia vhodná ke kosmetickým účelům - římské ženy ji používaly na pleť.

ACH, TY CENY...
Za císaře Diokleciána bylo pivo v Itálii o polovinu levnější než víno, v Egyptě stálo dokonce jen čtvrtinu jeho ceny. Roku 301 vydal Dioklecián edikt upravující maximální ceny za některé zboží: 1 sextarius (zhruba 0,54 l) vína stál 8 denárů, stejné množství pšeničného vína ze západních provincií 4 denáry a ječné pivo pouze 2 denáry. Například 0,5 kg ryb tehdy stálo 6-20 denárů, 0,5 l oleje 8-40 denárů a boty 50-120 denárů.
Jít po práci na pivo, o tom se však obyvatelům starověkého Středomoří mohlo jen zdát. Například rolníci v Egyptě a Palestině ve 3. století př. Kr. mohli pít pivo pouze díky tomu, že jej včetně obilí dostávali jako dávku ke mzdě. Obyčejný člověk si tehdy mohl dopřát návštěvu hospody asi tak často, jako dnes večeři v luxusním hotelu. Například legionář v té době dostával kromě naturálních dávek ročně 600 denárů. Aby mohl jít na pivo, musel sloužit dva dny a nemít žádné jiné výdaje. Návštěva šenku zůstávala mnohdy přepychem i pro ženaté muže, dražší pšeničné pivo a víno pak byly pro nemajetné téměř nedostupné.

ŠENKÝŘKO, DOLIJ!
Zatímco dnes slovo „pivo“ většinou vyvolává představu oroseného skleněného půllitru, určit, z čeho se pilo kdysi, není vůbec jednoduché. Ještě ve středověku sloužily keramické, skleněné i dřevěné nádoby k pití všech druhů nápojů. Koflíky, pohárky, džbánky a podobné nádoby, které se našly, svědčí o tom, že se z nich pily nápoje filtrované. Tyto nádoby se ve střední Evropě objevují od eneolitu (pozdní doby kamenné, asi 3800-2000 př. Kr.). Jejich hromadné nálezy dokládají, že sloužily k picím obřadům. Od neolitu (mladší doby kamenné, asi 5700-3800 př. Kr.) jsou známy i hliněné napodobeniny archaických picích rohů či kožených měchů s uchem (askos).
Zatím nejspolehlivějším kritériem pro určení, pro jaký nápoj se nádoba používala, je (alespoň pro oblast římských provincií) její objem. Zatímco pro víno se používaly menší poháry, pro pivo to byly pravděpodobně takové, do kterých se vejde minimálně půl litru (1 sextarius). Jednou z mála nádob, u kterých je zřejmé, pro jaký nápoj sloužily, je římská láhev nalezená v Paříži v 2. polovině 19. století. Tvarem přípomíná čutoru na nožce a po obvodu má nápis: „Šenkýřko, naplň láhev pivem!“

EVROPSKÝ STAROVĚK - PIVO JIŽ V PRAVĚKU
Také v Evropě se pivo vyrábělo již od mladší doby kamenné (ve střední Evropě asi od 6000-5500 let př. Kr.), kdy se ujalo pěstování obilí a výroba potravin z této plodiny. Z jednotlivých období pravěku sice pocházejí doklady o pití piva i jemu podobných nápojů, přímých důkazů o jeho výrobě, distribuci a skladování je však spíš nedostatek.
Zbytky nápoje, jenž byl částečně medovinou, pivem i ovocným vínem, obsahovala nádobka z březové kůry v rakvi dívky v Egtvedu v Dánsku ze starší doby bronzové. Z 1. století př. Kr. pocházejí dva picí rohy z dánského Skudstrupu, z nichž jeden obsahoval zbytky medoviny a druhý pšeničného piva. Paleobotanicky mohou výrobu piva dokládat nálezy naklíčeného obilí či rostlin užívaných k jeho dochucování. Nálezy sladu se vyskytují od doby bronzové (Vojvodina, Španělsko, Dánsko, Řecko) až po středověk.

ZAČALI S TÍM KELTOVÉ
O pivu v Evropě mimo římskou říši se z antických pramenů poprvé dozvídáme u Keltů. Keltové pěstovali všechny tehdy známé obilniny: několik druhů pšenice, proso, žito, oves a zejména ječmen. Ten byl například u irských Keltů dlouho hlavní obilninou, ze které kromě chleba vyráběli i pivo a kaši. Pivo přechovávali a převáželi v sudech. Nejběžnější bylo pivo ječné s přísadou chmele, používala se však i pšenice a jako přísady například kmín, med či medová voda. Podle historika Poseidónia z Apameie pili v silně romanizované jižní Galii (Francii) chudší lidé pivo s medem, v knížecím prostředí dávali přednost vínu. Oblíbeným nápojem bylo pivo i v sousední Hispánii (dnešní Španělsko).
Dokladem o významu piva u Keltů je také zobrazování keltského boha Sucella svírajícího v jedné ruce dřevěné kladivo, typický nástroj bednářů a pivovarníků, a v druhé ruce baňatý hrnek. Jeho ženským protějškem byla Nantosuelta, bohyně medoviny.

GERMÁNŮM NESTAČILO OBILÍ
Pivo si značně oblíbily i germánské národy. Ještě za dob Ceasara pili Germáni hlavně medovinu, o století později však už podle historika Tacita převládalo pivo, k jehož výrobě údajně spotřebovali velkou část vypěstovaného obilí (s problémy, kde sehnat dostatek obilí, se potýkalo pivovarnictví i během středověku a agrární krize v 16. století).
Ještě v alemanském i bavorském zákoníku z 8. století se uvádí, že pivo může vařit každý a kolik potřebuje. Varu či vyšší teploty mladiny při vaření dosahovali Germáni například házením rozpálených kamenů přímo do naplněných kotlů (v Korutanech se tento způsob udržel až do nové doby). Nejčastěji se ale pivo vařilo v bronzových kotlích, které měly podle zeměpisce Strabóna u kmene Kimbrů obsah až kolem 500 litrů. Do země zapuštěné hliněné nádoby s poklicemi a hliněnými zátkami sloužily k chlazení piva. Pivo Germáni ochucovali myrtou, jasanovým listím, údajně i houbami a borůvkami.

PIVO MOHLO ZA BOUŘKU I PŘÍLIV
Vynález piva připisovali Germáni bohu Odinovi, který údajně použil jako kvasidla svých slin. Pivo bylo nápojem bohů, který muži pijí po smrti v záhrobním světě Valhale z rukou překrásných dívek. Značný mytický význam měly i bronzové kotle - největší se nacházel právě v záhrobním světě Valhale u Odina, který ho používal při soutěžení ve vaření piva s bohyní Friggou. Velkým milovníkem piva byl i bůh hromu Thor. Když bylo nebe plné mraků, vařili podle Germánů bozi pivo, když hřmělo, čistil Thor kotel.
S pivem souviselo i vysvětlení přílivu a odlivu: Thor se pro svou velkou žízeň vsadil s vychytralým bohem podsvětí Lokim, že vypije jeho picí roh piva. Ačkoli Thor pil, co mohl, roh byl stále plný. Loki ho totiž spojil s mořem a chuť mořské vody změnil na chuť piva. Thor tak svým vytrvalým a usilovným nasáváním způsobil kolísání mořské hladiny - příliv a odliv.
Podle Tacita prý Germáni pili často a hojně, využívajíce k tomu každé příležitosti. Obřadné i prosté pití piva bylo součástí slavnostních hostin, soutěže v pití někdy předcházely soubojům se zbraněmi. Germánské pivo rádi pili také římští legionáři i někteří Římané žijící v germánském světě.

SLOVANÉ ZAČALI „CHMELETI“
U Slovanů pocházejí první důkazy o pití piva z 10. století. Samotný výraz „pivo“ byl znám u všech slovanských kmenů. „Chmeleti“ pak ve staroslověnštině znamenalo „opíti se“. Slované pěstovali kvůli výrobě piva od 11. století chmel. Do té doby jej sbírali v lužních lesích. Archeologové například doložili, že se chmel pěstoval v 11. a 12. století v Polsku. Stopy po pylových zrnech chmele se však konkrétně v okolí Bodamského jezera zachovaly již z doby kolem r. 6700 př. Kr. V západní Evropě se chmel začal s jistotou pěstovat od 8.-9. století, zcela zdomácněl až v průběhu středověku.
Vařilo se však i pivo nechmelené. Chmelu konkurovaly plody vřesu obecného, ve Skandinávii květy tužebníku jilmového, používal se i rojovník bahenní, vratič obecný, šalvěj luční či kuklík městský s karafiátovou vůní. Při výrobě piva v období 8.-10. století mohla chmel nahradit dobromysl obecná, jejíž stopy vědci nalezli na tehdejších hradištích.
Luxusnějším druhem bylo pivo pšeničné. Na staré Rusi si rovněž velmi oblíbili tzv. kvas. Jeho jednodušší forma, hnědý kvas, se připravovala ze žitného chleba rozpuštěného ve vodě a zakvašeného. Tento nápoj se uchovával v nádobě doplňované podle potřeby neustále vodou a chlebem.

NOVÁ EVROPA - CÍRKEV CHTĚLA PIVO ZAKÁZAT
V 8. století měla na území franské říše vlastní pivovar téměř každá falc - sídlo sloužící panovníkovi při jeho cestách. Tyto pivovary měly zabezpečit dostatek piva pro panovníka a jeho doprovod. Roku 795 upravil Karel Veliký v 70 článcích organizaci dvorské služby, přičemž se dostalo i na záležitosti týkající se piva. V článku 34 se uvádí, že „vše, co se z jídla připravuje rukama, jako špek, uzené maso, slad, sladové pivo, medovina, med..., musí být připraveno s největší čistotou“. Článek 45 se zmiňuje o lidech, kteří „rozumějí přípravě piva, ale i jablečného a hruškového moštu i dalších dobrých nápojů“. Článek 61 stanovuje, že „úředník vykonávající službu na falci má na ni dodat část sladu ze svého a k tomu zajistit i pivovarníka, aby bylo možno na falci vařit dobré pivo“.
V počátcích středověku však muselo pivo v nových křesťanských poměrech bojovat o svou existenci. Ještě na začátku 9. století jej část církve považovala za pohanský nápoj a na synodě v Cáchách r. 817 se dokonce objevila myšlenka na jeho zákaz. Byl to zřejmě důsledek postupu při šíření křesťanství, kdy z pohledu církve bylo křesťanským nápojem pouze víno, symbolizující obrácení na křesťanskou víru.

NEJVÍC PIVA NAKONEC VAŘILI MNIŠI
Nakonec však převážil pragmatický přístup, což umožnilo křesťanským mnichům začít se věnovat pivovarnictví, a kláštery začaly brzy hrát ve vaření piva hlavní roli. Z některých klášterních pivovarů se v tomto směru stávaly téměř alchymistické dílny. Své výrobní postupy a složení piva mniši střežili a každý klášter tak vařil podle jiné receptury.
Výroba i denní spotřeba piva v klášterech ovšem závisely na množství vinic a vína v dané oblasti, pivo totiž mnohdy plnilo pouze doplňkovou úlohu. Ve vinařských oblastech tak zcela přirozeně nenabylo většího významu. Základní a oblíbenou surovinou pro výrobu piva byl ječmen nebo pšenice, nezřídka však mniši museli používat i méně vhodný oves. Na alchymistickém charakteru výroby piva se podílela především široká škála přísad, jako byly jalovec, fenykl, hřebíček, šalvěj, řebříček, chmel, třešňové květy, březová, dubová a borová kůra, dokonce i volská žluč. Pivo tak bylo v mnohem větší míře spíše bylinným nápojem.
Kromě toho, že kláštery na pivu vydělávaly, mělo pro ně význam i jako výživný nápoj, především v dobách půstu. Denní spotřeba piva na jednoho mnicha údajně činila až přes pět litrů. Pivem a chlebem mniši rovněž obdarovávali všechny poutníky, kteří do kláštera zavítali. Postupem času se kvalita piva stále více sledovala. Souviselo to se vznikem klášterních šenků, ve kterých mniši pivo ve větší míře prodávali i mimo vlastní klášter.

VZOR VŠECH PIVOVARŮ
Vzorem pro klášterní pivovarnictví byly kláštery v St. Gallenu a ve Weihenstephanu. V klášterním areálu v St. Gallenu, který vznikl pro potřeby synody v Cáchách jednající o klášterních reformách, fungovaly hned tři pivovary. Zpráva o nich je obsažena v dějinách kláštera „Casus St. Galli“ od opata Ekkerharda IV. z doby kolem r. 1060. V tomto klášteře se poprvé vyrábělo pivo ve velkém a na výrobě se podílelo kolem stovky mnichů.
 První pivovar byl určen k výrobě ovesného piva cervisa (správně cerevisia) ke všední spotřebě pro mnichy a poutníky. Měl také úložné a chladicí prostory, zásobárnu sladu a hvozd (sušárnu sladu). Vedle objektu stála i sýpka společná pro všechny tři pivovary. Půdorys sýpky měl pro stálé boží požehnání symbolicky tvar čtyřramenného kříže. Sektory mezi rameny křížové sýpky sloužily k uskladnění nářadí a dalších potřeb. Se sýpkou sousedily místnosti, ve kterých pracovali a spali bednáři a koláři.
V sýpce se ve dvou velkých moždířích máčel, sušil a drtil slad. V pivovarech pak mniši vařili pivo v kotlích umístěných na zděných topeništích, ve vedlejší místnosti jej ochlazovali v mělkých korytech a poté přelévali do kádí.
V druhém pivovaru se vařilo tmavé pivo pro žebráky a čeleď, tzv. conventus, a ve třetím nejlepší, silné ječné nebo z části pšeničné pivo celia pro opata, vysoce postavené osoby, hosty i pro mnichy.
V klášteře ve Weihenstephanu u Freisingu se pivo vařilo pravděpodobně od 9. století. Roku 1146 získal klášter od freisingského biskupa Otta i právo šenku. Tento pivovar je považován za nejstarší, který funguje dodnes (vyhnulo se mu pozdější rušení klášterů, kdy se z něj stal státní pivovar). Je pravděpodobně také první, ve kterém se do piva plánovitě přidával chmel. Jeho pěstování je v nedalekém Freisingu doloženo již v 8. století.

PIVOVARNICTVÍ PŘEVZALA MĚSTA A ŠLECHTA
Udělování várečného práva a práva šenku klášterům bylo součástí přeměn probíhajících několik staletí - od volného a svobodného vaření piva pro vlastní potřebu a směnu ve starém germánském prostředí po řízenou a privilegii usměrňovanou výrobu, která dosáhla vrcholu v prostředí středověkých měst. Rozmach klášterní produkce nastal ve vrcholném středověku. Z klášterních pivovarů se stávaly firmy, které byly schopny, jako např. jeden z norimberských klášterů, za rok prodat až 3000 hl piva.
Pivo zůstávalo po celý středověk levnější než víno, i když se tyto rozdíly pohybovaly v závislosti na geografické oblasti. Např. v oblasti Bambergu a Norimberku bylo pivo levnější dvakrát až čtyřikrát, v Hamburku čtrnáctkrát a v Krakově až dvacetkrát. Stejně tak se lišila i spotřeba piva. V hornoněmeckých městech byla obvyklá spotřeba 0,3-1 l na den a osobu, špitál ve Wismaru uváděl ke konci 16. století i 3 l na osobu a den.
Zvýhodněné postavení klášterních pivovarů překonal až rozvoj měšťanského pivovarnictví ve vrcholném středověku. Dravější města s masovější výrobou byla úspěšnější a klášterní pivovary se dostaly na okraj zájmu a jejich šenky zanikaly. Města pak od sklonku 15. století vedla boj s konkurencí hospodářsky se rozvíjející šlechty. Skomírání klášterního pivovarnictví ve střední Evropě podpořila reformace a třicetiletá válka, poslední ranou pro upadající klášterní pivovarnictví pak byla sekularizace klášterů a rušení jejich
pivovarů.
září 2004

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group