ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OSTROV LIDOJEDŮ

 

 

Byl to vyhlášený bojovník a lovec. Náčelník Siba. Velký vzor pro široké okolí. Naposledy jsem ho viděl před třemi dny plného sil v doprovodu své početné družiny... Teď jeho tělo leží mrtvé na hranici a všichni kolem si přejí, aby jej milosrdné plameny uvedly do říše dobrých duchů, kde se s ním dozajista zase brzy setkají.

 


Z papuánců kmene Dani jde leckdy strach, ženy zbaví jejich "make upu" až nejbližší déšť.

 

POHŘEB

 

Nikdo jeho smrt nechápal. Když ho přinesli do vesnice, vypadal jako by spal. Na hlavě měl ještě čelenku. Na jeho svalnatém těle nebyla jediná rána. Dokonce ani šrám. Ani o žádné nemoci, kterou by trpěl, a která by ho skolila, nikdo nevěděl. Je to další záhada, jakých je v těchto končinách požehnaně. I když se mně moc nechtělo, požádal jsem svého domorodého pomocníka jménem Penius, které mu uštědřili misionáři, aby se pokusil domluvit naší účast na pohřbu. Tyto obřady, které vyprovázejí člověka na poslední cestě, jsou totiž u Papuánců většinou velmi skličující a morbidní. Uvědomil jsem si, že i velmi negativní příhody přinášejí určitý prožitek, z kterého si lze vzít poučení. Nehledě na to, že mnoho mých přátel doma v Čechách rádo uslyší každý detail při vyprávění o této cestě. Penius se vrací s pořízenou. Za chvíli jsme vpuštěni úzkým otvorem v dřevěném plotě do jedné vesnice v oblasti Soroba, kde Siba vládl pomocí své rozhodné povahy, a ve které obšťastňoval svých dvanáct žen, které vlastnil. Jakmile jsme vešli, začal mi pronikat do uší plnou intenzitou nepříjemný zvuk. Byl to hromadný, velmi hlasitý pláč. Plakali úplně všichni. Střídavě muži a ženy. Bylo to hotové peklo, chtělo se mi utéct, ale nakonec jsem odolal. Muži byli vsedě shromážděni před chýší, říká se jí pilamo a patří výhradně jim. Ženy do ní nemají pod výhrůžkou smrti přístup, protože v ní sídlí kouzlo a jsou v ní umístěny posvátné a kultovní předměty a trofeje. Ženy byly seskupeny ve své ebeai, kterou sdílejí společně s malými dětmi a prasátky, jež dokonce někdy samy kojí. Na protilehlé straně stojí chýše nazývané huni a wamai, v první se občas vaří nebo spíše uchovává potrava. Ve druhé se přes noc drží vzrostlá prasata, která se během dne vypouštějí mimo obydlí. Všechny chatrče jsou postaveny z kmenů a větví v okrouhlém půdorysu. Jako krytina se používá s oblibou kůra jalovce. Rostou-li nablízku pandánové palmy, využívá se jejich velmi tuhých listů. Mají tvar tak výhodný, že je možné listy klást na sebe jako tašky.

 

Sotva jsem se trochu rozkoukal, musel jsem všechny dospělé obejít a podat jim popořadě ruku. Pokud bych někoho opomněl, znamenalo by to téměř smrtelnou urážku a mohl bych mít velký problém. Akt podání ruky je zcela odlišný než u nás. Je třeba vklínit mezi prsty podávané ruky jeden svůj, což při rozpojení silně luskne. Velmi se mi ulevilo, když jsem nabyl dojmu, že jsem opravdu na nikoho nezapomněl. Při seznamování jsem si opětovně všiml, jak výrazně tito Papuánci kmene Dani vypadají. Muži mají velmi tmavou pleť. Na hrdě vztyčených hlavách kudrnaté vlasy. Jejich záhadně vyhlížející oči, skryté pod mohutným obočím, mají dokonce hnědé bělmo. Tváře i celé tělo si pomazávají směsí vepřového sádla a černého popela. Vše bývá doplněno bílými linkami. Nosní septum mají od mládí provrtané, aby si do něj mohli zasunout hrůzostrašně působící prasečí kly. Rovněž v ušních lalůčcích bývá díra a v ní kus bambusu. Celým svým vzezřením budí úžasný respekt, jež je ještě umocněn jejich nahotou. Jedinou součástí jejich oděvu bývá vydlabaný podlouhlý plod, jakási odrůda tykve, kterou si nasazují na penis. Tato neobvyklá konfekce se nazývá koteka či holim. Téměř neviditelným vláknem orchideje, které je ovázáno okolo beder, udržují svůj nástavec, a tím i celé mužství ve vztyčené poloze. Má to logický význam v boji a ve vztahu k ženám. Mají-li radost nebo leknou-li se, poklepávají nehtem palce na svou koteku a vzrušeně vykřikují své "va-va-va", což na člověka působí téměř jako zvuk nějakého pralesního zvířete. Někdy je těžké vytušit, jestli to je signál ke všeobecné pohodě nebo naopak k okamžitému útěku. Občas jsou dobrosrdeční a hraví jako malé děti, ale vzápětí se dokážou proměnit, zvláště v boji, v šelmy, v brutální krvelačné válečníky, kteří jsou nepochopitelní ve své ukrutnosti. Svými projevy mají často blíže ke zvířecí říši, která je jim rozhodně bližší, než svět civilizace. Stejně hrozné jako jejich smýšlení jsou i jejich zbraně. Hroty šípů opatřují na obou stranách zpětným háčky, takže při vniknutí do těla jimi nejde pohnout dopředu ani dozadu, aniž by se nevytrhly i s kusem masa. Ženy jsou sice menší než muži, bývají však stejně zdatné. Nosí pouze sukénku z travních vláken, kterou během svatebního obřadu mění za jinou, zhotovenou z bílých, žlutých a červených vláken orchidejí, jež dokážou velmi obratně splétat. Všem mužům i ženám je absolutně cizí jakákoli zdrženlivost. Stále vše okukují, prozkoumávají a osahávají. Není se čemu divit, vždyť jejich svět byl až na výjimky ušetřen postupu civilizace a mnohé věci jsou pro ně nové, tudíž cizí.

 

. . . . .

 

Z mého pozorování mě vyrušilo několik nově příchozích domorodců. Všichni to byli příbuzní či přátelé nebohého Siby z okolních kmenů, kteří přinesli oběti k obřadní hostině. Byli to zejména svázaní, divoce ryčící vepři. Nešetrně s nimi praštili o zem a načas je ponechali svému osudu. Další příchod kohokoli vyvolal okamžitě bouři hromadného pláče. Chvíli mě připadalo, že ne všichni mohou být tak dlouho zkroušeni. Začal jsem je podezírat, jestli to někteří nedělají alespoň sem tam naoko. O opaku mě však ujistily potoky slz na jejich nešťastných tvářích. Netrvalo dlouho a část mužů začala prasata rozvazovat. Poté je vždy dva uchopili za přední i zadní nohy a další je postupně ze vzdálenosti asi tří metrů mistrnými střelami z luku přesně do srdce začali usmrcovat. Byla to nehezká hromadná poprava, při které utichl i pláč, aby byl vystřídán mohutným chroptěním umírajících zvířat. Za chvíli bylo po všem a nastal krátký čas úlevy. Snažil jsem se neustále si uvědomovat, že od zítřka přijdou zcela jistě mnohem krásnější a optimističtější dny. Moc jsem se těšil.

 

. . . . .

 

Mezitím byl rozdělán ohromný oheň, do kterého byla právě zabitá prasata vhozena, aby se opálily všechny tuhé štětiny. Daniové s nimi museli často otáčet a několik se jich při této činnosti škaredě popálilo. Ihned přibíhaly ženy, aby jim hojivými bylinami ošetřily rychle nabíhající puchýře. Těla prasat ještě nevychladla a již je část mužů vyvrhovala, čtvrtila a po ohromných kusech pokládala na rozložité zelené banánové listy. Všichni a všechno bylo potřísněno tmavě rudou krví. Očividně to nikomu nevadilo. Spíš si myslím, že se v této části pohřební hostiny zúčastnění vyžívali. Vždyť příprava masa a potoky krve s ní spojené jsou jedním z nejpříjemnějších a zároveň nejméně častých okamžiků v životě Papuánců. Ženy mohou dokonce ochutnat vepřové pouze párkrát v životě při hromadných svatebních hostinách Mauwe, které se konají vždy jednou za 4 až 5 let. Je velmi pozoruhodné, že se při něm ženy nevybírají podle krásy, což je všude jinde obvyklé, ale podle mohutnosti, síly a potenciální schopnosti starat se o pole, vepře a děti.

 

. . . . .

 

 


V plné zbroji jsou muži kmene, když se blíží nepřítel.

 

 

. . . . .

 

Když bylo maso naporcováno, byl velký oheň rozhrabán a v jeho útrobách se objevilo velké množství žhavých kamenů, z nichž ještě tu a tam vystřelovaly ostré úlomky. Jedno z dětí bylo trefeno pravděpodobně do oka. Začalo úděsně křičet, ale v pracovním ruchu a neustálém pláči si ho absolutně nikdo nevšímal. Osmělil jsem se a za pomoci bonbonů, které jsem měl v kapse, se mi jej podařilo uklidnit. Měl jsem v tu chvíli zvláštní pocit, že ač nevítán, jsem tu alespoň k něčemu. Rozeklanými bidly, dlouhými asi tři metry, začali muži i ženy velmi rychle, aby nevychladly, přenášet kameny do jámy opodál. Bylo úžasné pozorovat jejich součinnost. Mezitím na první vrstvu žhavých kamenů přinesly jiné ženy kusy masa. Na ně okamžitě přidaly vrstvu nati ze sladkých brambor. Dále následovaly kameny a vrstva brambor a zase nať. Potom už se postup jenom opakoval, až z díry vznikla jakási homole o průměru asi dva metry. Občas se stalo, že kámen ze dřevěných kleští někomu vypadl přímo na bosou nohu. Všichni to statečně nesli beze slov a gest. Když byla homole, která se nazývá bpakate, utěsněna mokrou trávou, obvázali ji domorodci dlouhým a pevným rattanovým vláknem. Poté bylo vše ponecháno svému osudu. Mezitím se začala připravovat na původním ohništi hranice, snad ještě mohutnější než předtím. Bylo pravé poledne a s ním přišlo trýznivé vedro. Nebylo se čemu divit, bylo zcela jasno a slunce málem v nadhlavníku. Až příliš krásné počasí na pohřeb, pomyslel jsem si.

 

. . . . .

 

Asi za dvě hodiny bylo jídlo v podivném obřím hrnci hotovo. Během okamžiku byl obráceným postupem celý rozebrán. Hotové maso společně se sladkými bramborami různých barev a s natí z nich se ocitlo zpět na listech banánovníku. Poté začala podivuhodná transakce rozdělování vařené stravy. Všichni muži se seběhli, sedli si na zem a začali se přetahovat. Toto zajímavé divadlo trvalo snad hodinu, než byli všichni spravedlivě poděleni podle postavení v kmeni. Ten, který měl nárok na největší porci, teď s vyhaslýma očima leží v mužské chýši a čeká na svůj velký okamžik v tom nejnegativnějším smyslu slova. Již trochu vychladlé maso začali všichni muži s ohromnou chutí pojídat. Ženy okusovaly sladké brambory a zajídaly je zelenou natí, ne nepodobnou šafránu. Maso je v tuto chvíli pro ně absolutní tabu. Dostal jsem také ochutnat. Maso bylo velmi tlusté, absolutně bez chuti a pouze kůže zapáchala spálenými štětinami. Moc jsem toho nepozřel. Rozhodně jsem odmítl přídavek. Když to viděl Penius, zeptal se mě, jestli může odejít, aby se pokusil v sousední vesnici, kde jsme přebývali, uvařit k večeři něco alespoň o málo chutnějšího. Rád jsem souhlasil. Byla to však velká chyba, o čemž jsem se přesvědčil později.

 

. . . . .

 

Při takovýchto obřadech se zbytky jídla nenechávají. Spatřil jsem několik Daniů, jak vyzvraceli to co doposud snědli a v pohodě pokračovali v jídle, aby se posléze všichni umaštění, za hlasitého říhání postupně vrátili k masovému pláči, při kterém běhá mráz po zádech. Vzápětí bylo přineseno tělo náčelníka Siby na prostranství uprostřed. Několik nejbližších se na něj začalo vrhat v záchvatech hysterie. Byl to deprimující obraz. Všiml jsem si, jak jej několik žen začíná potírat jakýmisi oleji, pravděpodobně vonnými. Marně jsem větřil, protože celá vesnice i všichni domorodci velmi silně zapáchají kouřem, se kterým jsou téměř stále ve styku. Zejména při vaření a v noci, kdy jím zahánějí tisíce všudypřítomných moskytů. Kouř se drží u stropu, takže při spánku vleže téměř nevadí. Všichni Papuánci, muži i ženy, rovněž vydatně kouří. Balí si tlusté cigarety z listů místního polodivokého tabáku, kterému se říká tavo. Mnohokrát jsem ho zkusil. Je velmi silný. Když bylo tělo pomazáno, někdo ještě stačil vyměnit náčelníkovi čelenku. Potom všichni na okamžik ustoupili. Nechtěl jsem věřit svým očím, Sibovo svalnaté tělo vypadalo naprosto živě, až mi připadalo, že musí za chvíli vstát a začít se rozčilovat, kde že je jeho vepřový příděl. Někteří truchlící kolem vyhlíželi podstatně hůře než on. Bohužel, opak byl pravdou. Nejsilnější muži odnesli opatrně tělo na velkou, již připravenou, hranici, kterou okamžitě na několika místech zapálili. V tu chvíli intenzita pláče, běd a hořekování dosáhla vrcholu. Tento okamžik se mi vryl velmi pevně do paměti. Nikdy na něj nezapomenu. Kdyby mi to nebylo trapné, zacpal bych si uši a zavřel oči. Až tak to bylo šílené. V ohromném žáru začala mrtvola pukat a měnit se v popel. V tom samém popelu budou obyvatelé Soroby za pár dní nahřívat kameny na přípravu jídla. Kdyby Sibu, jako slavného náčelníka potkal jeho osud o několik let dříve, jsem si jist, že by jeho konec byl jiný. Byl by podle starého zvyku po smrti svázán do kozelce, zavěšen a v dýmu ohně velmi pozvolna vyuzen. Takto vzniklá mumie by ještě po staletí pobývala v mužské chýši a byla uctívána. Tak je tomu v některých jiných vesnicích, kde jsem tyto mumie spatřil.

 

. . . . .

 

Kruté představení skončilo a já jsem se, přeplněn množstvím vjemů a dojmů, chystal odejít. Když jsem se začínal loučit s prvními, začali do mně, zřejmě ještě v transu z prožitého pohřbu, strkat tři muži. Několik dalších se brzy přidalo. Byl jsem sám a nevěděl, co chtějí. Dosud jsem ovládal jen několik základních slov jejich prostého jazyka. Za čas jsem odevzdal zbytek bonbonů, nějaké peníze hodnot, které neznají, a malý nůž. Tyto dary je bohužel ještě více rozvášnily. Přitlačili mě k plotu. Jak rád bych v tuto chvíli vyměnil dnešní večeři za přítomnost Penia. Proč jen odcházel! V tu chvíli jsem věděl, že si musím pomoci sám. V nedobrovolném zajetí jsem strávil skoro dvě hodiny, během kterých probíhala komunikace rukou a nohou, doprovázená úšklebky a skřeky. V jednu chvíli, když už to vypadalo velmi špatně, jsem se odhodlal k zoufalému činu. Rozrazil jsem hradbu Papuánců a zamířil směrem k díře v plotě. Neopovážil jsem se otočit, ale věděl jsem, že mě všichni následují. Ještě jsem zrychlil tempo a nakonec běžel dál od vesnice. Ještě jsem slyšel, jak těsně kolem mě létají kameny, ale naštěstí mě žádný netrefil. Asi po dvou stech metrech jsem se otočil. Kupodivu své pronásledování vzdali. Pokoušel jsem se pochopit toto nevypočitatelné jednání Daniů, kteří žijí dodnes stejným způsobem jako naši předkové v temných dobách pravěku. K večeři byly sladké brambory, protože se Peniovi nepodařilo nic jiného sehnat.

 

VELKÉ ÚDOLÍ

 

Poprvé jsem druhý, po Grónsku největší ostrov světa navštívil v roce 1992. V té době jsem již měl za sebou mnoho zemí různých kontinentů. Pobýval jsem i v exotických místech jako je například Amazonie, Ohňová země, Sumatra, Borneo a mnoha dalších. Zdolával jsem vysoké hory, činné sopky, brodil se ve sněhu severských oblastí či písku pouští, plavil se řekami na dně hlubokých kaňonů, v neproniknutelných pralesích jsem strávil několik měsíců, abych si následně odpočinul na bělostných plážích tropických ostrovů a s bombou na zádech se ponořil do zcela odlišného podmořského světa. To vše mi však bylo trochu málo. Už od dětství jsem přímo prahnul po největším přírodovědeckém muzeu světa, jakým Nová Guinea rozhodně je. Když jsem poprvé z letadla uviděl její obrysy, byl jsem naplněn obrovským štěstím, a zároveň vzrušením v očekávání věcí příštích.

 

O tomto fascinujícím území se vypráví, že ho Bůh stvořil v sobotu večer, kdy už byl unavený a měl málo času. Pořádně prý stačil udělat jenom obrysy, s ostatním už velmi spěchal. Všechen připravený materiál smíchal dohromady, takže vznikla nepřehledná směsice hor, údolí, planin, řek, jezer a bažin, spolu s tropickou vegetací a klimatem pro člověka téměř nesnesitelným. Aby toho nebylo málo, tak zde skryty před vnějším světem žijí stovky domorodých kmenů na úrovni doby kamenné. V odlehlých oblastech je kanibalismus běžnou praktikou. Mezi jednotlivými kmeny existuje časté nepřátelství, které se většinou vyřizuje brutální silou. Krevní mstu vykonávají Papuánci po léta s příkladnou důsledností. Jde to někdy až tak daleko, že se přepadený kmen dobrovolně podřídí nepříteli, smísí se s ním, a to všechno jenom proto, aby nabral síly pro odvetný úder. Někdy uplyne sedm, osm i více let, než se podrobený kmen pomstí, přepadne nepřátelskou osadu a vypálí ji. Tito Papuánci neznají látku na oděv, nemají písmo, vodu pijí z dlaně, oheň rozdělávají třením, neznají zrcadlo, používají nože z bambusu a kamenné sekery jsou jejich největší technickou vymožeností. Leckde ve světě začíná budoucnost, ale tady minulost ještě neskončila.

 

. . . . .

 

V kouzelné krajině, zejména na území údolí a v okolních horáchžijí kmeny na úrovni neolitu, které jsou za naším kulturníma civilizačním vývojem pozadu o 30­50 000 let a my o nich navíc víme žalostně málo. Jedná se zejména o kmeny Dani, Lani a Jali, které mají dodnes obřady a tajuplné ceremoniály spojené s výrobou kamenných nástrojů. V méně přístupných oblastech používají k placení malé mušle, ulity zavinutců kauri. Vláknem si je splétají k sobě a nosí na krku. Vytvářejí si tak jakési pravěké peněženky, jež mají název walimo. Všichni také věří, že jejich prapředci vznikli z jednoho velkého bílého kamene. Byl to muž Tabhe a žena Mesage. Když je začínalo slunce pálit, namazali se bahnem a schovali se do jeskyně. Zanedlouho se jim narodily děti s hnědou kůží, aby měly ochranu před silnými slunečními paprsky. Jakmile děti dorostly, opustily jeskyni a postavily si chýše v údolí. Když později rodiče zjistili, že už je jejich potomci nepotřebují, jejich duše se vtělily do kamenů v jeskyni, kde původně žili. Dětem bylo smutno, a tak se vydaly hledat, kam jejich rodiče zmizeli, ale našly jen kameny, které si odnesly do svých chýší. Staly se z nich Wusa ­ svaté kameny. Do dnešních dnů si Papuánci v okolí Baliemského údolí vkládají kameny na posvátná místa a mísí je s prasečím sádlem, aby byl zachován jejich magický účinek. Duchové by okamžitě připravili o život každého, kdo by se pokusil kameny odnést či s nimi jen pohnout. Všichni zde věří v ohromné množství duchů a uctívají svaté předměty, mezi které patří lebky a kosti lidí i zvířat. Tyto amulety je mají ochránit před zlými z nich. Papuánci totiž věří, že pokud pozřou tělo svého zabitého nepřítele, přejde na ně jeho síla a moc.

 

. . . . .

 

Letadlo se dotklo přistávací dráhy a já jsem nalepen na špinavém okénku sledoval první Danie, kteří byli ve velkém hroznu namačkáni na plot kolem letiště. Pln očekávání velkého dobrodružství jsem se dral z letadla. Hned jak jsem vystoupil, přišel mi naproti indonéský voják. Opakovanou kontrolou mého vstupního povolení zchladil mojí počáteční aktivitu. Vše mu trvalo hrozně dlouho. Naštěstí jsem si díky svým cestám do různých zemí vytvořil jakousi filozofii odevzdanosti, díky které se umím přizpůsobit často nepochopitelně pomalému rytmu. Konečně jsem byl propuštěn a vyrazil do ulic. Okamžitě mě šokovali nazí Papuánci, kteří ostře kontrastovali s oblečenými indonéskými obchodníky, několika auty a sporadickými dopravními značkami. Ubytoval jsem se v malém zanedbaném hotýlku Syarial Jaya. U každé činnosti mi asistovalo několik domorodců. Bylo to neobyčejně zajímavé a záživné. Pozoroval jsem je jako stvoření z jiného světa. Jedním z nich byl můj pozdější společník a průvodce Penius. První dny jsem trávil poznáváním nejbližšího okolí a získáváním alespoň nějakých informací o pochodech, které jsem si naplánoval. Nechával jsem si malovat mapu a pokoušel se zjistit vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi i dalšími důležitými lokalitami. Často se informace o daném úseku lišily až o několik dní pochodu. Vyslechl jsem si tedy další názory a potom jsem vše dával do průměru, a tak se snad přiblížil reálnému stavu.

 

. . . . .

 

 


Ochránce tajemné jeskyně Waga-Waga, kde sídlí kouzlo.

Na další dny jsem si naplánoval několik pochodů Baliemským údolím i horami, které ho ze všech stran obklopují. Ten úplně první vedl k vesnici Landikma severovýchodně od Wameny. Cestou po okraji údolí mě uchvátila odvážně řešená terasovitá pole, na kterých se pěstují především sladké brambory hibiri. Zakládání těchto polí je jedna z mála prací, kterou vykonávají muži. Později se o jejich úpravu i o celou úrodu starají výhradně ženy. Muži je pouze neustále hlídají, jelikož ženy jsou drahocenným majetkem každého kmene a únosy jsou zde na denním pořádku. Na jedné terase jsme překvapili skupinku Daniů, kteří kopali hluboký příkop na odvodnění. Nejdříve se tvářili nevraživě, ale potom nás pustili blíže k sobě. Ke své práci používali stále kamenné sekerky a motyky. Některé z nich měly velmi nápadnou barvu. Byly totiž zelené a zářily jak polodrahokam. Jsou zhotoveny z chromelanitu a nazývají se andiba. Jiné, ne tak výrazné, černé ka-lu jsou odštěpeny z kvarcitu. Vím, že ještě existují modré z různých druhů amfibolů, a těm domorodci říkají wang-kob-me. Všechny pocházejí z několika málo lomů, které se přísně hlídají a jsou obestřeny tajemným kouzlem. Nejkrásnější sekery se dokonce dědí z pokolení na pokolení a přidávají se jako součást ceny za nevěstu. Kdysi věnovali misionáři jednomu kmeni několik kovových seker. Domorodci toho kmene měli pochopitelně radost z dárku. Avšak když jim bylo vysvětlováno, že s takovými sekerami jim půjde práce více od ruky, nikdo z nich nedokázal pochopit, k čemu by bylo dobré zrychlovat, když přece nikam nespěchají.

 

. . . . .

 

Opodál jsem uviděl ženu, která nesla čerstvě nakopané brambory v orchidejové síťce. Napadlo mě, že bych mohl nějaké získat, abychom si je upekli k obědu. Na ruce jsem ukázal, že bych chtěl čtyři. Žena síťku položila a já si všiml, že mezi protáhlými sladkými bramborami spí spokojeně malé dítě. Vzala nejlepší z nich a podala mi ji. Brambora se mi moc líbila, ale já chtěl čtyři. Ještě jsem jí to několikrát ukázal, jenže na mně stále nechápavě civěla. Chtěl jsem zavolat na Penia, ten už ale přicházel a hlasitě se smál. Při počítání na ruce totiž platí skrčené prsty. Ruka v pěst je tudíž pět a jeden vztyčený prst znamená čtyři. Penius mi také řekl, že existují pouze slova jedna a dvě. Ostatní se ukazuje. I když na Nové Guinei existuje údajně asi 650 dialektů, všechny jsou výrazově chudé. Dokonce slovník mužů a žen obsahuje úplně jiná slova, protože žijí prakticky odděleně. I potrava se konzumuje zvlášť. Ženy nesmí do mužské chýše a muži do ženské nechodí. Milostný život probíhá v pralese mimo vesnici. Po narození dítěte dodržují sexuální abstinenci po dobu 3 až 4 let. V té době ale není problém se stýkat s jinou ženou z kmene. Jsem si jist, alespoň podle toho, co jsem zaslechl, že většina Papuánců vůbec netuší, že dítě je počato při jejich něžných hrátkách. Při zpáteční cestě jsme byli vpuštěni do tajemné jeskyně Waga-Waga, kterou vždy úzkostlivě hlídá několik Daniů. Večer začaly z nebe padat provazy deště, tak jsme byli rádi, že nás přijali v jedné vesnici poblíž jeskyně, kde jsme následně přespali přímo v mužské chýši. Bylo úžasné pozorovat tváře domorodců osvícené ohněm. Kdykoli jsem se na některého důkladněji zadíval, rozchichtal se téměř dětským smíchem a spokojeně brumlal "va-va-va". Na další den jsem se nesmírně těšil. Měli jsme totiž v plánu vystoupit do hor k pramenům, ze kterých ženy získávají prazvláštním způsobem sůl.

 

. . . . .

 

Asi po dvou hodinách pochodu do strmého kopce, velmi unaveni a za nesnesitelného vedra promáčeni potem jsme dorazili na malou plošinku. Mezi porostem borovic a myrt bylo ukryto malé jezírko. Kolem seděli nazí Daniové. Hned po prvním kontaktu nám nabídli z místního tabáku ubalenou tlustou cigaretu. V jezírku, téměř po pás ve vodě, stály ženy, které odlupovaly dužinu banánovníku po velkých plátech. Ta pak funguje jako houba a máčí se ve slané vodě. Když je dostatečně nasátá, položí se na velké balvany, kde se nechává sušit. Jakmile je důkladně vyschlá, opatrně se nad ohněm zahřívá, až vznikne podivná hmota, trochu podobná Tofu. Tato se potom drolí a používá k solení jídla, případně ji domorodci s oblibou chroupají v surovém stavu. Jíst cokoliv slaného je pro Papuánce ve vnitrozemí obrovský požitek. Slané prameny mají obvykle svého vlastníka, kterému se platí sekerami, zbraněmi, vepři, sladkými bramborami či jinou zeleninou. Během dalších dvou týdnů jsme úspěšně dokončili ještě několik výprav. Věnovali jsme se například území kolem vesnic Pyramid, Woogi a Tulem. Asi nejzajímavější a nejpestřejší byl však trek přes vesnice Pugima, Anlagak, Pabuma, Dugum a Jiwika. Někde jsme byli agresivně vyhnáni, ale většinou jsme mohli pobýt či přespat přímo v domorodých chýších a vstřebávat neuvěřitelné penzum zážitků s lidmi, jejichž životní styl je tak primitivní, tak čistý a tak odlišný od našeho.

 

SOUTĚSKA

 

Mohutné peřeje řeky Baliem se valí dolů doprovázené strašlivým hukotem, který nahání strach a vynucuje si respekt. Všude kolem dramaticky rozeklané skály, které se občas podemlety dravým proudem zřítí do obrovských vln. Nad tím vším malebná horská úbočí porostlá nejdivočejší džunglí na světě. Ani Afrika, Amazonie nebo Borneo se tomuto území nemohou rovnat. Takto to vypadá celých 50 kilometrů. Mezitím řeka překoná výškový rozdíl 1500 m. Byl bych asi velký podivín, kdybych nezatoužil tento výjimečně divoký kus přírody prozkoumat. Po krátkém odpočinku na základně ve Wameně jsem se vydal přesně na jihovýchod nejkratší cestou, kterou lze do soutěsky dospět. Tentokrát mě kromě Penia doprovázel i Beni, můj velký kamarád a asi nejslavnější průvodce v celém širokém okolí. Nejdříve jsme museli přejít přes obrovské kamenné pole, které vzniklo, když se napravo nedávno utrhl ohromný kus hory a zasypal celé velké údolí. Nová Guinea je geologicky velmi mladý ostrov a centrální pohoří, které protíná celé území, se nalézá v místě střetu dvou ohromných pevninských ker. Je proto neustále vyzdvihováno a hory rostou. Celý proces je samozřejmě doprovázen častými zemětřeseními, sesuvy půdy a sopečnou činností. Není to dlouho, co sopka pohřbila tři tisíce domorodců z jednoho kmene. Já jsem zde také stačil zažít několik menších zemětřesení. Když jsme konečně překonali kamennou lavinu a několik menších, ale dravých řek, došli jsme k vysoké skále. Ta byla a údajně dosud stále je místem hromadných sebevražd žen. Svůj život, mnohdy s nic netušícím malým dítětem v síti na zádech, zde končily dobrovolně po smrti manžela. Další o něco méně drastický způsob, jak si ublížit při smutku nebo velké psychické bolesti nad ztrátou příbuzného je obřad sekání prstů iki palin. Existují dvě cesty, jak toto hrozné sebetrýznění vykonat. Je třeba praštit loktem o skálu tak silně, že paže ztratí cit. Poté se prst oddělí kamenným nožem. Při druhé variantě se prst podváže lýkem a týdny se snáší kruté bolesti. Když odumře, usekne se kamennou sekerou. Vždy se začíná malíčkem. Za krátký čas jsem potkal mnoho starších žen, ale i mužů, kterým chyběly všechny články prstů na obou rukou. Někdy se dokonce stane, že ruce nestačí. V tom případě se amputuje horní část ušního boltce. Je až neuvěřitelné, jak se tito lidé dokáží obětovat.

 

. . . . .

 

Po náročném sestupu se dostáváme do místa zvaného Tangma. Přichází tma, tak se rozhodujeme zůstat. Je asi půl sedmé. Jsme blízko od rovníku, takže den i noc jsou téměř vyrovnané. Penius domluvil nocleh v jedné chýši. Máme radost, jelikož takový nocleh je tady vždy velký zážitek. K večeři máme lahůdku ­ papuánské "sádlo" získané z červeného pandánového plodu, který jsme si přinesli s sebou. Z dužiny se vydrolí jádra, jež obsahují množství tuku. Ve vaničce ze stromové kůry se promačkají a smíchají s vodou do husté omáčky. Jelikož i dužina je jedlá, přikusuje se k uhnětené směsi. Na místní poměry je to nezvykle pestré jídlo. A i jeho příprava je velmi zajímavá. Mezi zvláštní zvyky Daniů patří neustálé skřípání zubů. Dnes večer v chýši je to slyšet neobyčejně výrazně. Trošku se polechtám představou, že už si na mně brousí zuby. Začal jsem se tomu smát. Oni se zase smáli, jak se směji, aniž věděli čemu. Když jim to Beni vysvětlil, mohli se potrhat. Jsou to opravdu veselé kopy. Ještě před několika lety by mě zřejmě jakožto vetřelce slupli jako malinu. Po chvíli se Beni uvelebil a začal mi vyprávět, že lidé v Tangmě se dokáží převtělit v ptáky a umějí létat. On sám už to prý několikrát viděl. Když jsem zapochyboval, zvýšil hlas a pokračoval historkou o lidech z pralesa pod horami. Ti se údajně dokáží, pokud je někdo urazí, proměnit v krokodýla a pod vodou hříšníka pozřít. Teď moje reakce byla ještě razantnější. Beni a následně i Penius se urazili, že jim nevěřím, a do rána se mnou již nepromluvili.

 

. . . . .

 

Ráno jsme vstali hned s rozbřeskem. Překonali jsme několik řek a brzy jsme se dostali na úpatí hory, která tvořila soutěsku. Šli jsme sotva znatelnou stezkou po vrstevnici. Pod námi bouřila Baliem. Téměř na všechny strany se nám naskýtal úžasný výhled. Zelené hory, azurově modré nebe, podružná údolí menších řek, které se budou za chvíli podílet na běsné síle bělavých peřejí. Naše rozjímání narušil nechtěně párek rajek, spíše podobný drahokamu než ptákům. Bylo to tak fascinující místo, že jsme se rozhodli chvíli zůstat. Penius mezitím pravěkým zapalovačem rozdělal oheň. Jedná se o krátkou bambusovou trubičku, v níž jsou uloženy kameny a troud. Když se kameny křísne, tak začne troud doutnat. Tento důmyslný vynález lze použít i v dešti. Oheň nám posloužil k přípravě snídaně a zároveň i k ohřátí, protože po ránu byla docela zima. Po jídle jsme hbitě vyrazili dál. Již z dálky jsme spatřili odvážný visutý most nad řekou. Trvalo ještě dost dlouho, než jsme k němu prudkými serpentinami sestoupili. Peřeje v těch místech byly tak silné, že vyvolávaly uprostřed mostu, který visel poměrně vysoko nad hladinou, silný vichr. Bylo to velmi vzrušující. Stále krásnou a úžasně divokou krajinou jsme pokračovali kolem soutěsky až k vesnici Pasema. Byl to pochod velmi náročný, ale ty vjemy, které při něm člověk získával, měly cenu zlata. Cestu zpět jsme zvolili po druhé straně soutěsky. Otevřely se nám další nové a závratné pohledy. Museli jsme také přejít několik velmi primitivně řešených mostů z ratanu, liján a prken, z nichž některé už dnes neexistují. Do Wameny jsme se vrátili po několika dnech unavení, ale velmi šťastní.

 

PŘECHOD

 

Jednoho dne jsem se dozvěděl, že moje předchozí úsilí slavilo úspěch a konečně odletím s misionáři do Angguruku. Ten leží na území horských Papuánců, známých jako Jali. Je to oblast panenské džungle, bouřlivých vodopádů a skalnatých štítů. Odtud jsem chtěl začít uskutečňovat svůj velký sen ­ přechod hlavního horského masivu Nové Guinei. To, že nad jižním Pacifikem ční hory vysoké nad pět kilometrů (nejvyšší Puntak-Jaya ­ 5030 m) pokryté sněhem a souvislou vrstvou ledovců, zjistil poprvé roku 1623 mořeplavec ve službách holandské koruny Jan Cartensz. Brázdil Arafurské moře svými dvěma plachetnicemi Pera a Arnheim. Při jednom mimořádně jasném dni uviděl rovnou z pralesa vystupovat bělostné štíty. Nechal přirazit ke břehu. Sotva však námořníci vyšli na břeh, přepadli je domorodci Asmati a část posádky byla snědena. Když se později vrátil do Evropy, sklidil jen nedůvěru a výsměch. Nikdo mu prostě nevěřil.

 

. . . . .

 

Velká vzdálenost a jen stěží překonatelný terén odděluje příslušníky kmene Jali v Angguruku a okolí od Daniů v Baliemském údolí. Žijí v malých kónických chýších, jež si budují ze dřeva stromů casuarina provázaným ratanem. Na střechu pokládají pandánové listy, dobrou izolaci proti dešti. Jejich svět bývá pouze zřídkakdy navštíven cizinci. První se k nim dostali misionáři, kteří ne vždy měli čisté úmysly. Je třeba si uvědomit, že na Nové Guinei jsou obrovská ložiska zlata, platiny i drahých kamenů. Nejbohatší jsou právě horské oblasti. Někdy v šedesátých letech přišli misionáři pěšky do Angguruku. Tam byli kupodivu docela slušně přijati. Dokonce se jim podařilo přemluvit pár Jalijů, aby na vhodném místě upravili jednoduchou přistávací dráhu. Potom odešli a za několik týdnů se na totéž místo vrátili malým letadlem. Jakmile přistáli a vystoupili, byli zdecimováni a následně pozřeni přímo na dráze. Jaliové si totiž mysleli, že přiletěli zlí démoni. Na stejné dráze jsem nyní stál a měl jsem prazvláštní pocit. Za chvíli začali přicházet první Jaliové a dívali se velmi vystrašeně. Jsou to trochu jiné typy než Daniové, mají i menší postavy. Velmi pozoruhodná je u mužů ratanová sukně, která sahá náčelníkům až po kolena. Koteka v tomto případě splňuje roli rafinované pojistky. Jinak by sukně spadla až na zem. Ženy nosí, řekl bych jen formálně, pár centimetrů dlouhou sukénku z trávy, která se jmenuje kam a nezakrývá vůbec nic. Muži i ženy mají často v nosech i uších zastrkány kůstky netopýrů.

 

. . . . .

 

První dny pochodu byly nesmírně náročné, neustále jsme totiž stoupali vzhůru. Měli jsme dokonce v plánu přejít po úpatí hory vyšší než čtyři kilometry, těsně pod vrcholem. Centrální pohoří je v těchto místech narušeno hlubokými údolími, a tak se nám velmi často přihodilo, že jsme museli téměř neprostupným terénem sejít o více než kilometr níže, abychom po dlouhých hodinách stanuli na protějším svahu, třeba jen o pár metrů vyšším. Neustále jsme byli nuceni používat mačety, které jsme naštěstí nesli s sebou. Bez nich bychom měli prostě smůlu. Krajina všude kolem byla velmi dramatická, ale zároveň pohádkově krásná. Pod pralesním baldachýnem jsem dokázal rozeznat i cedry a jalovce, velmi časté rododendrony hrály snad všemi barvami. Hustým mechem a lišejníky obrostlé sukovité kmeny připomínaly divadelní kulisy čarodějného lesa obývaného bájnými bytostmi. Světlo filtrované několika patry vegetace působilo téměř neskutečně. V záhybech větví byly přichyceny četné druhy orchidejí, bromélií, kapradin i dalších nádherných rostlin. Mezi tím vším trhavě poletovali nádherní motýli, jejichž barevné variace byly nepopsatelné. V této oblasti žijí dokonce největší motýli světa, kteří dorůstají velikosti přes 30 centimetrů. Četná hejna různých druhů papoušků a rajek zde také nebyla ničím výjimečným. Všem botanikům a zoologům světa bych přál něco takového zažít. Každý krok tímto úchvatným územím je ale mimořádně náročný. Všechno zde neuvěřitelně kvete.
 
Duben 1997

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group