ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CAO-DAI ANEB VĚŘÍCÍ VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE

Ježíš Kristus, Mohamed, Konfucius, Lao-ce', Mojžíš a Victor Hugo...
Žlutá barva ctnosti, azurová barva tolerance a pacifismu, červená barva - symbol autority. Mužský a ženský princip ve vesmíru, Brahma, Šiva i Kršna. Dračí kůň jako symbol lidské civilizace.
K tomu vonné tyčinky, velké boží oko a úpěnlivý zvuk tradičních vietnamských hudebních nástrojů.
Nejsme diváky výpravného amerického muzikálu, ani jsme se nezbláznili. Stojíme ve velkém caodaistickém chrámu v jižním Vietnamu a můžeme do sebe vstřebávat všechna velká náboženství, co jich jen lidstvo znalo a zná.


Caodaismus je velmi mladé náboženství, a stejně tak je podivné. Nesnese srovnání s žádným z jiných náboženství, protože je všechna vstřebal do sebe. Jeho název je odvozen od slov cao (vysoký) a dai (palác), a volně přeloženo to znamená nejvyšší palác, kde vládne bůh. Jeho symbolickým jménem je právě Cao-Dai.

Vznik náboženství se datuje k roku 1925 a je úzce spjat s okultismem. Podle brožurky, kterou jsem obdržela ve Velkém božím chrámu, se celá záležitost udála asi takto. Malá skupinka vietnamských učenců se bavila spiritistickými pokusy a kladla duchům rozličné otázky. Odpovědi jednoho z duchů ale byly tak vznešené a přinášely nevídané vědecké poznatky a hlubokou filozofii, že nemohlo být pochyb o tom, že k učencům promlouvá bytost nejvyšší. Již v roce 1926 se nové náboženství začalo šířit mezi lid. Snad vinou překotně se valících událostí počínajícího dvacátého století se nikdy příliš nerozšířilo. Dodnes je okruh vyznavačů caodaismu poměrně úzce početně a geograficky vymezen.

TURISTICKÁ ATRAKCE SEVERNĚ OD SAIGONU

Svaté město má asi 100 000 obyvatel. Na mapě jej najdeme pod názvem Tay Ninh a leží asi 100 kilometrů od bývalého Saigonu, dnes Ho Či Minova Města. V rozhrkaném busu jsme byli jediní cestující "turistického původu", a tak jsme se celé dlouhé tři hodiny těšili, jaký to unikát jedeme do Svatého města objevit. Na zastávce v Tay Ninh jsme byli jako ve správném zapadákově středem pozornosti a mladíci nabízející dopravu na své "hondě" se o nás div nepoprali. Mohlo nás zarazit snad jen to, že všichni hned věděli, kam máme namířeno - do svatého komplexu vzdáleného necelé tři kilometry.


Pohled do interiéru chrámu. Zcela vzadu je kaple,
pod níž jsou uloženy ostatky hodnostářů. Devět
zřetelných stupňů, vedoucích směrem ke kapli,
znázorňuje devět stupňů episkopální hierarchie, na
předposledním stojí papežský trůn a sedadla kar-
dinálů. Místem, kam při bohoslužbě všichni upínají
oči, je geoid (koule) s okem. Symbolizuje
univerzálnost a oko představuje Boha, který sám
zapověděl, aby byl představován jako člověk -
neboť každý člověk má svou ješitnost. Draci
na sloupech jsou symbolem rozumu.

A tam to vypuklo s celou parádou. Snad nepřeženu, když napíšu, že přenádherný chrám nebyl pro davy turistů takřka vidět. Všechny cestovní kanceláře v Saigonu správně vytušily, že tak originální a oku lahodící bohoslužby budou mocným lákadlem pro turisty všech ras a vyznání, a tak je sem v houfech vozí. A caodaismus je v každém ohledu tolerantní vyznání, takže celý ochoz Velkého chrámu je vyhrazen bezvěrcům a zvědavcům. Trochu nás to mrzelo - ale co jiného než zvědavci jsme byli i my sami?

Koneckonců z cizinců mocně profitují místní děti, které hrají zajímavou hru. Přitočilo se k nám upravené děvčátko a tenounkým hláskem skvělou angličtinou recitovalo: "Helou, jak se máte? Já jsem Kim. A vy? Chcete koka-kolu? Ne? Dobrá, později." Usmála se a dál neotravovala. Překvapilo nás to. Když jsme se po hodině vrátili z bohoslužby, vrhla se na nás Kim i s přítelkyní, vrazila nám do ruky otevřenou plechovku koly a s výmluvností arabského hokynáře se ptala: "Koupíte kolu také svým přátelům?" Mladíci, kteří nás přivezli na motorkách, už stáli připraveni za Kim a tvářili se jako naši kamarádi na život a na smrt.

Odplížili jsme se raději prohlédnout si celý komplex náležící k chrámu. Nahlédli jsme do nemocnice a sestřičky se na nás ze zamřížovaných oken vesele smály. Zdejší nemocnice je proslulou bylinkovou léčebnou a na jejím dvoře se v rákosových miskách sušilo kdeco. V horkém poledni to omamně vonělo.

Stín a klid jsme našli v chrámu Svaté matky. Byl celý do růžova a jeho obyvatelky nás vlídně zvaly dál. Byly oblečené v bílých rouchách. Na pomoc jsme si opět vzali brožurku, abychom se dozvěděli, že Svatá matka není manželkou boha. Ona tvoří duši lidí a náš kratší či delší pobyt na této zemi závisí na ní. Chrám pak představuje domov a rodinu, přičemž v očích matky jsou si všechny děti rovny. Proto se při obřadu nerozlišuje žádná hierarchie a všichni jsou oblečeni v bílém. Navzdory uklidňujícím slovům caodaistické věrouky nás velmi zaujal velký nástěnný obraz pekla. Velmi realisticky je na něm zobrazeno devět stupňů mučení.

VELKÝ BOŽÍ CHRÁM

Má prazvláštní architekturu. Z buddhismu si jeho stavitelé vypůjčili typické horizontální linie, z katolicismu ty vertikální. Jinak trochu opomíjený islám tu představují kulovité kopule. S budováním chrámu se započalo v roce 1933 a koncepci i stavbu realizoval jakýsi H. H. Pham-Cong-Tac, který údajně neměl architektonické ani stavební vzdělání. Chrám byl dokončen v roce 1941 a peníze na jeho výstavbu byly posbírány z dobrovolných příspěvků od adeptů hnutí, zejména od mladých mužů. Ti během práce na stavbě dodržovali vegetariánskou dietu a zdrželi se sexu.

Do tohoto chrámu nyní za zvuků tradičních nástrojů vcházeli kněží. První šli modří a červení s vysokými čepicemi, míjeli přitom nižší hodnostáře nastoupené již po stranách chrámové lodi. V tomto případě by se chtělo spíše říci sálu. V jeho čele seděla hlava církve v rouše žlutém.

Ačkoli caodaismus v sobě zahrnuje i katolicismus a islám, k třem hlavním náboženstvím počítá buddhismus, taoismus a konfuciánství. A tak hodnostáři výkonného orgánu (toto náboženství má neobyčejně složitou správní strukturu, což lze omluvit snad tím, že je také nezvykle demokratická) náleží k těmto třem náboženstvím, z nichž si snad caodaismus vzal to nejlepší. A barvou svého roucha tuto příslušnost signalizují: hodnostáři buddhistické větve jsou ve žluté, což je barva ctnosti, hodnostáři taoističtí oblékají azurovou barvu tolerance a míru a příslušníci konfuciánské větve jsou oblečeni do červené, symbolu autority.

My turisté jsme byli už dávno připravení na ochozech, takže jsme mohli bohoslužbu libovolně vychutnávat či fotit, každý podle své nátury či povinnosti. Spolu s námi byla na "kůru" i kapela - kolem kulatého stolu sedělo šest muzikantů hrajících na strunné nástroje, za nimi stál sbor zpívajících dívek. Jedna z nich hrála na podivná dřívka, která vydávala zvuk podobný píšťalce.

Všichni věřící, hodnostáři i prosté "ovečky" už vešli do chrámu, uklonili se a sedli si do tureckého sedu. Do hudby, která nejspíše připomínala hru na dudy, občas zazněl gong. Na ty, kteří dole prožívali bohoslužbu, to ale nemělo nejmenší vliv. Stále nehybně seděli, jen občas sklonili hlavu až k zemi. Ruce předpisově spojené. Základním vodítkem při vytváření správné polohy sepjatých rukou je vědění, že podle lunárního kalendáře odpovídá každý rok jednomu zvířeti. Cyklus začíná rokem Tý (myš). První poloha sepjatých rukou vypadá takto: ohne se palec levé ruky tak, aby zasahoval ke kořeni prsteníčku, tedy na místo roku Tý. Pak se překryje levá ruka pravou tak, aby palec pravé ruky ležel na kořeni ukazováčku, tedy na místě roku Dan (tygr). Proč? Protože nebe bylo stvořeno v roce Tý a caodaismus se zrodil v roce Dan. To je ovšem řečeno velmi zjednodušeně. Pro cizince je takřka nemožné pochopit smysl jednotlivých gest, modliteb, obětin, částí oděvu či výzdoby chrámu, neboť každá maličkost má svůj symbolický význam a výklad o poloze rukou při modlení je ten z jednodušších. I tak byl obřad, odehrávající se několik desítek metrů hluboko pod našima nohama, nesmírně působivý.

Hudba ztichla a u zlatého stolu obětoval muž ve žlutém rouše kadidlo. Zpěvným hlasem se pomodlil, celý chrám ho poslouchal a doprovázel ho jen jemný tlukot zvonu. Chrámem prolétl pták. Muž utichl a hudba začala znovu hrát. Zprvu jemně, pak v plné síle, i s ženskými hlasy. Ještě několikrát se chrám utišil a znovu rozezněl, po jednotlivých stupních se věřící dostávali blíž a blíž k hlavnímu oltáři. Někteří si otírali zpocená čela. A nakonec, v pevně daném pořadí, odešli z jednoho ze čtyř denních obřadů, jež caodaismus předepisuje.

DUCHOVÉ A JEŽÍŠ KRISTUS

Podívejme se na základní stavební kameny náboženství, které je na první pohled směsicí všeho, co měla lidská duchovní kuchyně za staletí k dispozici.

Nejprve musíme přijmout tezi, že existuje jen jeden jediný bůh, jenž v průběhu dějin třikrát ukázal lidem boží cestu. Poprvé uzavřeli s bohem smlouvu Mojžíš a Phuc-Ny, podruhé Lao-c', Konfucius a Ježíš Kristus. V těchto dvou obdobích se lidé vzájemně ještě neznali, neměli prostředky komunikace. Bůh tedy prostřednictvím lidských bytostí v různých zemích vytvořil svá učení založená na praktikách a zvycích ras povolaných k jejich šíření. Dnes jsou již všechny části světa prozkoumány, lidstvo se lépe zná, a bůh tedy všechna náboženství sjednocuje do jediného - caodaismu.

A jak se to stalo tentokrát? Pomocí spiritualismu! Jak jsem uvedla již na začátku, bůh se zjevil skupince vietnamských učenců ve chvíli, kdy promlouvali s duchy. Proč? Bůh nechtěl poskytnout žádnému smrtelníku výsadu založit nové učení, neboť lidská bytost zatím stále patří k národu a rase. A to jak známo v historii vedlo k mnohým nesnášenlivostem, neřku-li válkám. A tak nejvyšší činovníci caodaismu komunikují s bohem pomocí spiritualismu. Pro zajímavost lze uvést, že tato média nejprve používala ke svým spiritualistickým seancím stolek, ale později jim bůh předepsal, aby jej nahradili košem se špicí. Ke všeobecné spokojenosti, neboť je to prý praktičtější.

Ovšem každé náboženství, i tak moderní a demokratické jako caodaismus, musí mít své svaté. Prvním z nich je Sunjatsen, vůdce čínské revoluce z roku 1911. Druhým je známý francouzský prozaik Victor Hugo, který se zjevil spirituálně pod jménem Chuong-Dao Nguyet-Tam Chan-Nhan (dohlížitel nad kláštery). Tím třetím a posledním je první slavný vietnamský básník a prorok z 16. století Nguyen-Binh-Khiem, který se zjevil jako pán nebeského domova.

Ti, kteří chtějí následovat svého pána a žít podle jeho doporučení, musí zachovávat zejména těchto pět příkazů: 1. nezabiješ živé tvory, 2. nebudeš nic zakrývat, aby ses vyhnul pádu do materialismu skrze touhu po majetku a moci, 3. nebudeš žít na vysoké noze, 4. nebudeš sváděn přepychem, který přivolává zlou karmu, 5. nebudeš hřešit slovem. Následovníci taktéž musejí zachovávat poslušnost, skromnost, poctivost a úctu. Zejména na ně, ale i na celé lidstvo shlíží boží oko, které zde symbolizuje samotného boha.

Můžeme se tomuto barevnému, symboly přímo přetíženému náboženství od srdce zasmát. Některé prvky k tomu sice svádí, ale nedělala bych to. Ono totiž boží poselství, na jehož základě toto náboženství vzniklo, zní víc než sympaticky. Zvláště v dnešním světě plném uprchlíků, náboženské nesnášenlivosti, sekt a válek:

"Lidé se (dnes) navzájem lépe znají a usilují o skutečný mír. Ovšem vzhledem k velké rozmanitosti těchto náboženství nežijí spolu lidé vždy ve vzájemné shodě. Proto jsem se rozhodl spojit všechna náboženství dohromady a dovést je k prapůvodní jednotě.

A navíc, svatá učení těchto náboženství byla v průběhu staletí stále více a více znehodnocována těmi, kteří byli pověřeni jejich šířením, a to až do té míry, že jsem se pevně rozhodl přijít sám a ukázat ti cestu."

Poselství bylo předáno 24. dubna 1925. Samozřejmě spirituálně.
říjen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group