ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EL CHAKKU PATŘÍ HORALŮM A VIKUNÍM

 

"Dříve neměli naši lidé žádný zdroj příjmů a dokonce měli negativní vztah k vikuním, protože ony spásaly trávu na pastvinách určených pro jejich ovce a krávy..." říká Carlos Espinoza, ředitel organizace SNCI - Sociedad Nacional de Criadores de Vicuňa (Národní společnost chovatelů vikuní). Situace se však v posledních desetiletích na mnohých místech v Peru i okolních andských zemích obrátila a obyvatelé těch nejvyšších partií velehor se nyní stále častěji upínají právě k chovu těchto zvířat. Obchod s vikuním rounem bývá mnohdy jedinou možností, jak v drsných a nehostinných podmínkách přežít. Cenné vlákno je totiž v porovnání s ostatními druhy jemnější a také nejžádanější. Zdejší domorodci to už dobře vědí.


VLNA JEMNĚJŠÍ NEŽ KAŠMÍR

Zatímco dnes si na každém tržišti, v každém obchůdku v peruánských městech i vesnicích můžete vybírat z nepřeberného množství svetrů, ponč, rukavic, typických kulichů a všelijakých pletenin z pravé vikuní vlny, před staletími bylo vikuní vlákno hodné zdobit pouze vznešená těla urozených panovníků, nejvyšších Inků. Smrtí trestali každého, kdo by se opovážil nosit oděv ze srsti tohoto vzácného tvora.

 

Španělé krátce po dobytí největší předkolumbovské říše Jižní Ameriky kradli vše, co slibovalo byť jen sebemenší přísun peněz a posílali to do Evropy. Velmi rychle se naučili rozpoznávat ahuasca, oděv určený obyčejným lidem, od vzácných cumb (z vikuní vlny), jež byly výsadou bohatých. Tkaniny byly vskutku klíčovým prvkem incké civilizace a veškeré transakce se děly právě pomocí látek.

Vikuní vlna byla jemnější než kašmír, je dokonce často považována za nejjemnější na světě a od počátku byla i na starém kontinentě určena jen pro nejvyšší aristokracii. Králi Filipu II. byly dopravovány na dvůr do Madridu nádherné látky, koberce a přehozy z vikuní vlny. Obchod zanedlouho inicioval nový módní trend, jenž pochopitelně vyžadoval stále větší lov vikuní a během následujících čtyř století tento vzácný druh přivedl až na pokraj úplného vyhubení. Ročně se do Evropy dopravovalo kolem tří tun vikuní vlny, každý rok tak bylo pobito nejméně šest tisíc zvířat. To trvalo až do roku 1920, kdy vláda Bolívie vydala zákaz lovu vikuní a prodeje vikuní vlny, o šest let později se přidala Argentina. V roce 1928 bylo vydáno úplné embargo na vývoz vzácné vlny z Jižní Ameriky. Přesto tato legislativa s cílem zakázat pytláctví měla jen omezené výsledky.

V Peru teprve v posledních desetiletích roste snaha o záchranu a obnovu stávající populace tohoto vzácného živočišného druhu. V roce 1967 byla založena národní rezervace Pampa Galeras v departamentu Ayacucho, v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů, nedaleko turistického centra světového významu Nazca. O osm let později byla vikuňa umístěna podle Dohody o mezinárodním obchodování s divokými druhy flóry a fauny na seznam ohrožených druhů. Pochopitelně tento krok vyvolal obrovský nárůst ilegálního odchytu vikuní. Ještě před třiceti lety byla tato plachá a velmi hbitá zvířata na pokraji zániku, populace poklesla na pouhých pět tisíc kusů oproti dvěma milionům, které se pásly na náhorních planinách v době, kdy do země přišli první dobyvatelé z Evropy. I když se i dnes považuje vikuňa za ohrožený druh, k jeho vyhubení díky upravené legislativě pravděpodobně nedojde. Ilegální obchod byl potlačen a populace stád se znásobila v Peru až na 70 tisíc kusů. (V Chile je to více než 26 tisíc, v Bolívii 12 tisíc, v Argentině 23 tisíc a v Ekvádoru přesahuje jen pouhých 500 kusů.)

EL CHAKKU

Znovuzískání vikuní populace a nové obchodní možnosti oživily v posledních letech staré tradice, jejichž kořeny sahají až do období Inků. El chakku je prastarý předhispánský rituál, kterým pravidelně oslavovali "matku přírodu" (Inkové ji nazývali Pača-Mama), aby jim i po celé následující období byla příznivě nakloněna a nedopustila na svém lidu strádaní a hladomor. Lov vikuní, jehož se zúčastňovalo několik desítek tisíc lidí, spočíval v obklíčení a společném nahánění zvířat do připravené ohrady.


Jen několik samců bývalo na pahorku obětováno. Ostatním zvířatům bylo ostříháno zlaté rouno a poté byla z ohrady vypuštěna. Z každého kusu zvířete je možné získat maximálně 500 g vlny s délkou vláken 4-8 cm.

Chakku začínal před svítáním, kdy vikuně ještě spí. Muži připravili dlouhé provazy s barevnými útržky látek, vytvořili řetězec a postupně pak vytlačovali stáda vikuní z okolních hor dolů na náhorní planinu. Z ohrady vedly nálevkovitě se zužující chodby, zakončené průlezy vždy jen pro jedno zvíře. Pouze několik samců bývalo zabito a obětováno, ostatním zvířatům se ostříhalo zlaté rouno, a pak byla z ohrady vypuštěna. Tak bylo zaručeno, že vládci měli dostatek vikuní vlny, ale přitom stav těchto zvířat v přírodě nedoznal úhony. Slavnost řídili inčtí vladaři, nošeni ve svých nádherných zlatých nosítkách. Ti obdrželi vikuní rouno, a maso obětovaných zvířat bylo rozděleno mezi přítomné z okolních vesnic.

Dnešní chakku usiluje tyto velkolepé slavnosti přiblížit všem návštěvníkům co možná nejvěrohodněji.

CHAKKU V ROCE 2000

Pálivé sluníčko tady, v pouštní krajině okolí města Nazca, pomalu kulminuje. Blíží se poledne a my stále ještě čekáme na kraji silnice kousek za městem, přesně tam, kde nám doporučili zdejší domorodci. Pravda, byli poněkud překvapeni, že se vydáváme na chakku, neboť se cizinci zpravidla zajímají jen o zdejší unikátní světovou zajímavost - záhadné linie a obrazce. "Musíte mít trpělivost, aut nahoru mnoho nejezdí a místní lidé dnes vyrážejí na chakku, takže budou přeplněna. Pravidelná doprava nefunguje..." upozorňovali nás všichni. A měli pravdu. Od časného rána marně máváme na všechna kolemjedoucí auta. Ta, která projela, byla pod tíhou cestujících a nákladu sotva schopna pohybu, anebo nás technický stav vozidla od náročné cesty do hor odradil. Krátce po poledni konečně opouštíme Nazcu. Tentokrát jsme již nepohrdli nepohodlnou jízdou na korbě a spolu s několika domorodci přenecháváme vše osudu... Během pár hodin jsme překonali výšku více než 3000 metrů, kyslíku citelně ubylo, z neustálého natřásání sotva stojíme na nohou a hřejivé paprsky sluníčka dávno vystřídal mrazivý vzduch andských velehor. Jsme na místě, na nevelké planině Pampa Galeras, v nadmořské výšce 4000 metrů. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se právě tady zítra měl odehrát slavný incký rituál. Jen několik domorodců se připravuje k nocování a zaběhlá vikuňa si přišla prohlédnout první účastníky. V noci klesne teplota hluboko pod bod mrazu. Vytápěný hotýlek, jak se zdá, nenajdeme, a tak s vděkem přijímáme nabídku zdejších ochránců zákona. Přespali jsme na policejní stanici. V kamenném příbytku sice nebylo o mnoho tepleji, přesto jsme nocleh v závětří na rozvrzaných vojenských palandách ocenili všichni. Ani ráno se rtuť teploměru nedokázala přehoupnout přes bod mrazu, a tak musíme nad ohněm rozpouštět zmrzlou vodu na čaj.

Přijíždějí první autobusy s návštěvníky festivalu. U transparentu s nápisem "VII. FESTIVAL INTERNACIONAL DE LA VICUŇA" domorodci připravují horké nápoje, jiní prodávají šály a rukavice, jak jinak - z vikuní vlny, a ostatní jen tak postávají a čekají na něčí pokyn k zahájení slavnosti. Muži i ženy, kteří vytvoří na kopcích onen řetězec, odešli již za svítání. Teprve kolem poledne vidíme první stáda vikuní, jež před naháněči sbíhají z okolních hor. Kolem ohrady se tlačí zvědaví turisté i novináři a na protější straně se připravuje průvod v čele se samotným Inkou a jeho ženou. Slavnost může začít. Stovky vyděšených zvířat jsou nahnány do ohrady a obíhají kolem malého pahorku uprostřed, připraveného k obětování. Přinášejí Inku v doprovodu manželky a dlouhého zástupu členů družiny. Ve zlatých nosítkách je vynesen na vrchol pahorku, z něhož pak promlouvá k přítomným. Přichází okamžik obětování dvou vybraných zvířat a senzacechtiví žurnalisté se předhánějí, kdo pořídí lepší záběry. Začíná palba blesků a všechny kamery se upínají k obětišti. Omámeným vikuním jsou naříznuty uši a Inka s pohárem jejich krve v ruce cosi nesrozumitelného zvolává. Rituál vrcholí. Zvířata jsou vypuštěna a Inku i s jeho ženou odnášejí. Domorodci z okolních vesnic i návštěvníci se začínají rozcházet. I když vše bylo jen "jako", všichni zúčastnění prožívali celou událost s nezvyklým zaujetím, opravdově.

S hrdostí předváděli herci z řad současných obyvatel této části andských velehor dávnou zvyklost svých předků. A i když se nejvyšší Inkové - panovníci, nenesli v nosítkách z pravého zlata, ozdoby na jejich oděvech už nahradily pozlacené fólie, také od krveprolití nevinných zvířat se upustilo a dávnému rituálu zcela jistě nepřihlíželi dotěrní reportéři, chce dnešní chakku podobně jako Inti Raymi v Cuzcu zdůrazňovat význam kulturních tradic vybudovaných mocnou říší Inků ještě před příchodem prvních Španělů na počátku 16. století. Dnes je součástí chakku také návštěva nedaleké vesnice Lucanas. Právě v této oblasti totiž žije hlavní populace vikuní nejen v celé zemi, ale i ve světě. V loňském roce získali zdejší obyvatelé dokonce cenu nazvanou "Obraz Peru" udělovanou společnostmi Adex a Promperu. Kromě toho máte příležitost právě tady ochutnat během "festivalu sýrů" ty nejlepší výrobky z celého kraje.

PŘÍKLADNÁ EKOTURISTIKA

Peruánská vláda oficiálně předala ochranu vikuní do rukou těm vesničanům, obyvatelům And, kteří po léta sdíleli společně s těmito zvířaty pustošení životního prostředí v oblastech nad hranicí lesa. V posledních desetiletích zaznamenává také Peru trend v migraci obyvatel typický pro všechny rozvojové země. Venkovské obyvatelstvo opouští svá obydlí a stěhuje se do velkých měst. Všichni Inkové žili téměř výhradně v horách, na konci 18. století obývaly Peruánské Andy více jak tři čtvrtiny veškeré populace, v roce 1940 ještě šedesát pět procent, zatímco dnes tu zůstává jen necelá třetina všech Peruánců. Těžké životní podmínky, tvrdá práce zemědělců každoročně odvádějí mnoho horalů dolů do měst na pobřeží či v Amazonii. Ti, kteří zůstávají, tu svádějí den co den boj o přežití s nehostinnou, pustou krajinou. Chov vikuní však, zdá se, předznamenává blýskání na lepší časy. Nejen že domorodci získávají stále větší finanční prostředky z prodeje vikuní vlny, nýbrž i rostoucí cestovní ruch mnohým rodinám přináší zlepšení životních podmínek. Mezinárodní festival vikuní je tak jednou z dalších forem tzv. ekoturistiky, zaměřené na úzký vztah mezi návštěvníkem, turistou a současnou realitou horských vesniček. V dohledné budoucnosti by se mohl tento model fungování tradičního zemědělství a kultury spolu s cestovním ruchem stát příkladem pro rozvoj dalších podobných oblastí v zemi.




NĚCO MÁLO ZE ZOOLOGIE

Vedle vikuni tvoří skupinu andských savců z příbuzenstva lam další tři zástupci čeledi velbloudovitých: alpaka (Lama pacos), lama krotká (Lama guanie f. glama) a guanako (Lama guanicoe). Domestikace lam má v Andách velmi dávné tradice. Nejčastěji se popásají na horských planinách s rostlinnými formacemi parámos či puna, vidět je můžeme i v jiných výškových stupních. Většina z nich ale byla civilizací z nižších nadmořských výšek (např. ze zóny lomas v pobřežním pásmu) vytlačena.

Vikuňa (Vicugna vicugna) je nejmenším druhem z rodu lam z čeledi velbloudovitých (Camelidae) a patří do podřádu mozolnatců (Tylopoda). Nepočítáme-li dlouhý krk, dosahuje výšky 70-90 cm a váhy pouhých 30-50 kg. Má tabákovou až rusou barvu, téměř bílé břicho a plece. Z jednoho kusu je možné získat maximálně 500 g vlny v délce vláken 4-8 cm. Naopak největším zástupcem této čeledi je lama krotká (Lama guanie f. glama), která dosahuje až 1,5 m výšky (nepočítaje krk) a 80-100 kg váhy. Například alpaka, která je jen o něco málo menší, dává přes 3 kg vlny při každé střiži. Vikuňa se poměrně dobře adaptovala na své vysokohorské prostředí. Nejlepší zbraní vikuní před nepřáteli je jejich rychlost. Ta totiž může dosahovat až 45 km za hodinu. Před obrovskými výkyvy teplot během dne, které mohou dosáhnout až 50 °C, je chrání husté rouno.
květen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group