ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

FAMADIHANA - VYSCHLÝ MALGAŠ V RANEČKU

Charles Nireigna zemřel v roce 1991. Ošetřili ho formalinem a 13 let čekal na svůj pohřeb - famadihanu. Zúčastnit se jí je na Madagaskaru pro vazahy, bělochy, něco naprosto výjimečného. Pozvání nám nemohl zaručit ani náš kamarád Billy, Charlesův nejstarší vnuk. Nicméně slíbil zeptat se těch, kdo o tom rozhodují. Bylo to před několika měsíci a my na to už skoro zapomněli. Začátkem srpna ale Billy zavolal: „Rodinná rada s vaší účastí souhlasí. Budete pro nás obřad fotografovat.“ Tak tedy mezi plantážemi banánovníků, políčky s rýží a domky z ravenalových listů míříme z Mananary k usedlosti rodiny Manenontena.

POHŘEBNÍ NÁPOJ BETSA-BETSA
Na prostranství mezi stromy sedí na osluněném plácku barevný dav lidiček. Klobouky a pestrými deštníky se chrání před sluncem. Je teprve brzy ráno, ale paprsky už pořádně praží. Famadihana se tradičně koná v období od konce srpna do konce září. Jsou to jedny z nejsušších měsíců, takže důvody jsou patrně hygienického rázu, jestli se tady o něčem takovém dá mluvit.
Sedícím davem prochází dvojice číšníků a do kornoutů z listů ravenalové palmy rozlévají ze špinavého pětilitrového kanystru betsa-betsa, nápoj podobný burčáku. Vyrábí se z kvasící cukrové třtiny, vody, cukru a speciálního výtažku z kůry stromu, který dnes roste už jen na západě Madagaskaru, a kůra se tedy musí do Mananary dovážet. Betsa-betsa je nápoj různě silný a sladký, v tom nejkvalitnějším plave nejvíce kousků třtiny, kůry a všudypřítomných mravenců.
Číšníci nám nalévají, co se do nás vejde, v tom vedru začínají být všichni opilí. Famadihanu formálně zahajuje monsieur Justin a poté, následován nejbližšími mužskými příbuznými mrtvého, poodchází k patě eukalyptu, na místo zvané Fisoronana. Leží pár desítek metrů východním směrem od usedlosti a představuje posvátné místo, jakýsi svatý stůl předků. Zde pokládají do trávy kornout s betsa-betsa pro mrtvého a pronášejí emotivní řeč a přípitky.
Někdy kolem jedenácté se zvedáme a vyrážíme na hřbitov Ambodiharamy. Úzkou pěšinou jde had přiopilých lidí, bosá chodidla pleskají o ušlapanou zem a mně až v půli cesty dochází, že jsem své boty zapomněl před chatrčí.

POSLEDNÍ VĚCI MALGAŠE
Billyho rodinná hrobka jsou dřevěné kůly nesoucí stříšku z rezavého vlnitého plechu, ohrazené králičím pletivem, ovšem s dveřmi zamčenými na zámek. Uvnitř leží na hliněné podlaze čtyři rakve od jednoho do dvou metrů, v jejich čelech jsou o stěny opřeny dřevěné kříže. V těchto čtyřech rakvích jsou uloženy ostatky dohromady sedmi lidí z Billyho příbuzenstva. Stařešinové v čele s monsieur Justinem těmhle mrtvým nabízejí betsa-betsa a znovu na tomto posvátném místě opakují proslovy.
Pak svou pozornost přesouvají k osamělé rakvi v trávě, pár metrů od hrobky. Palisandrové dřevo je překryté vlnitým plechem a my tušíme, že v ní nejspíš bude náš nebožtík. „Nyní jdeme udělat tvou famadihanu. Umístíme tě k tvým nejbližším do společné rakve v rodinné hrobce. Nezlob se na nás a přej nám jen to nejlepší,Ó rozmlouvají k ní stařešinové a vnukové Billy a King páčí přibité víko rakve, které se obnažilo pod plechem. Okolo se tísní přihlížející, v případě famadihany, kde nebožtíkem je muž, to mohou být jen muži. Betsa-betsa je v neustálém koloběhu.
Konečně je víko dole: mrtvola má prázdné oční důlky, v podivné grimase pootevřená ústa a na hlavě zbytky vlasů. Hlava s trupem jsou potaženy poměrně dobře zachovanou kůží, ale končetiny se už rozpadají v prach. Ježíši Kriste! To jsou mravenci nebo brouci! Prchají z těla a je jich strašně moc. Míří na všechny strany přes naše bosá chodidla...
Na rohož vedle rakve začínají muži vykládat všechny kosti a kůstky starcova skeletu. Pozůstalí z nich odřezávají poslední cáry seschlé kůže a oddělují kosti srostlé vazivem. Torzo pak zabalí do zářivě bílé látky a úhledný balíček s Billyho dědečkem se stěhuje do hrobky. Spočine v největší z rakví vedle svých příbuzných. Do rakve s ním putují dárky, nové oblečení a peníze. Během obdarovávání svých mrtvých vyslovují Malgaši své jméno a toužebné přání a věří, že budou vyslyšeni.

HOSTINA S RAVENALOU
Konečně nás Billy vysvobozuje a vede zpět k usedlosti. Vděčně se svalíme do stínu velkého mangovníku a čekáme na návrat smutečních hostů. Oběd se podává na zemi. V úzkých dlouhých řadách jsou prostřeny listy kokosu, na nich široké ravenalové „ubrusy“. Palma ravenala, díky údajné východo-západní orientaci vějíře listů zvaná též poutnická, je jedním z národních symbolů Madagaskaru. Do obrovských ravenalových kornoutů se nalévá omáčka s fazolemi, z ravenalových balíků sypou před hodující hory bílé rýže. Příborem jsou ravenalové kornoutky, převázané vlákny této neuvěřitelně multifunkční palmy. V umaštěné rýžové tašce roznášejí číšníci také kusy vařeného hovězího masa. Lidé sedí na dřevěných špalíčcích namačkáni vedle sebe a hostina u čtyř dlouhých „stolů“ v trávě začíná.
Před setměním jsme pozváni do domu stařešinů, kde nás zasvětili do pravidel malgašských proslovů. Jsou dlouhé, květnaté a pro nás vazahy nekonečně nudné. V Billyho překladu jsme také my, posíleni betsa-betsa, pronesli své nadšené děkovné proslovy. Stařešinové byli očividně potěšeni, že jsme dokázali souvisle hovořit o tom, co pro nás jejich pozvání a přátelství znamená.
Venku zatím na prostranství mezi domky začíná taneční zábava. Bez hudebníků, bez nástrojů. Malgaši zpívají, tleskají a dupou proti sobě ve dvojici do rytmu na dvou paralelně položených prknech, pod kterými, jak jsem zjistil ráno, vyhloubili pro lepší rezonanci čtyři okrouhlé jámy. Betsa-betsa teče proudem. Valí se našimi tepnami, pulzuje pod kůží a s rytmem písní nás přivádí do varu. Nejsme nic než loutky zmítané dávnou přirozeností.

RASAHARIANA - PROSBA O POSMRTNÉ ŠTĚSTÍ
Druhý den slavností se nazývá rasahariana a spočívá v prosbě o posmrtné štěstí a klid duším mrtvých předků. Zatímco famadihana, tj. vlastní obřad pohřbu, se vždy odehrává v pátek, rasahariana může probíhat od soboty zhruba do pondělí, zpravidla v závislosti na počtu mrtvých a velikosti celého ceremoniálu. Ráno se začínají vracet lidé, kteří se celonočních oslav nezúčastnili, a přichází i spousta dalších. Kolem desáté hodiny je jich asi 300. Muži vedou na dlouhém provazu býka, který už patrně tuší, co bude následovat. Chřípí se mu třese, vytřeštěné oči mu těkají po domorodcích, kteří se ho snaží obstoupit a na rohy a zadní nohu mu navléknout smyčku. Netrvá dlouho, a statné zvíře povalují na zem. Tam mu svážou nohy a už ho táhnou k přihlížejícímu davu na rendez-vous s mačetou. Pak monsieur Justin opře svou vycházkovou hůl o jeho šíji a pronáší k duši mrtvého: „To je býk pro tebe, monsieur Charles. Budeme ho jíst na tvou počest. Žádáme tě o svolení k obhospodařování tvé půdy a tvých stád. Prosím, přej nám jen štěstí.“ Jeden muž přitom listy divokého zázvoru přikrývá býkovo napnuté hrdlo, druhý se na něj vrhá s mačetou. Malgaši jsou výjevem doslova hypnotizováni. Poslední chvíle zvířete pozoruji i já: ze živého těla se stává hromada masa a tráva snad ani jinou barvu než krvavě rudou nikdy neměla.
Rohatou hlavu pak dají k patě posvátného stromu, tělo býka je rozřezáno na kusy a maso putuje do nedalekých 90litrových kotlů. Všichni si musíme několik hodin počkat, a tak se zase zpívá a tancuje. Billy nás seznamuje se svým rozvětveným příbuzenstvem, samozřejmě jsme atrakcí. Zase se připíjí betsa-
-betsa a my se pak nenápadně vytrácíme. Malgaši, jak jsem se dozvěděl, v oslavách pokračovali, dokud nepadl poslední umouněný kanystr, poslední opilý domorodec a poslední veloma - sbohem mrtvému muži.
říjen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group