ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VĚŘÍM VE SVÉHO OSOBNÍHO JEŽÍŠE

ROZHOVOR S TEREZOU PERGNEROVOU

Autorka, která vedla rozhovor, (nar.1981) je studentka 2. ročníku Pedagogického lycea v Berouně.

Tímto rozhovorem jsme se vám pokusili zprostředkovat pohled současné mladé generace "náctiletých", jak se dívají sami na sebe i na své idoly.


Tomu, kdo se každou neděli mezi desátou a jedenáctou hodinou dívá na Novu, nemusím Terezu Pergnerovou představovat. Moderátorka populárního hudebního pořadu Eso, dvanáctá v anketě Český slavík, autorka knihy, desky Rachot, prezidentka Šílenců, jejichž Dnem je 13. Březen... Jaká ta Tereza - na scéně divoká, bláznivá, šílená - vlastně je?

. . . . .


Tereza Pergnerová

Jsou vlastnosti, se kterými se člověk už narodí. Jaké jsi byla dítě?

Máma říká, že takové, které se ráno probudilo a už se smálo. A hroznej komik. Když mi bylo asi dva a půl roku, a byla u nás návštěva, tak jsem si doprostřed obýváku přitáhla nočník. Prováděla jsem striptýz a svlíkla ze sebe úplně všechno kromě bot, protože jsem je neuměla rozvázat, a pak jsem se slavnostně vyčůrala - poprvé na nočník. To byla velká událost. Takže exhibicionistka už odmalinka.

Zpět do současnosti - ve které zemi bys chtěla žít, a co tě na ní fascinuje? Nějaký čas jsi byla v Americe...

Nepopírám, že by bylo krásný dostat Ameriku na kolena, prožít tam nějakej úspěch. Pokusit se tam proniknout, protože Amerika je přecejen velkej svět a centrum šoubyznysu. Ty ambice člověk určitě má a já říkám na rovinu: Ano, byl by pro mě úspěch dostat třeba Oscara - a možná by mě to trošku ukolíbalo. Ale v tomto životě chci zůstat v České republice. V tom příštím by mě asi fascinovaly země jako je Izrael. Asi kvůli víře. U nás není náboženství až tak dominantní, ale možná bych chtěla jednou padnout na kolena a věřit v něco tak silnýho, jako věří muslimové.

Věříš v něco teď?

Věřím ve svýho osobního Ježíše, kterýmu se zodpovídám, dokážu si ho vizuálně představit... Je podobnej mýmu tátovi. Naprosto. Možná tam funguje taková rodinná autorita, hlava rodiny, a já to přenáším do svejch důležitejch věcí, od kterejch se můžu vždycky odrazit. To je to pevný dno a pevnej základ. Takže jo, věřím, a věřím ve spoustu věcí. Třeba v lásku, ze který spousta lidí dělá něco hrozně banálního, ale není to pravda. Láska je obrovskej motivační motor energie, a jakmile to někde zaskřípe, tak jsem na dně.

Asi si hodně vážíš táty...

Strašně. A vážím si ho i za konkrétní věci. Za to, že spoustu věcí v životě prožil a nezapšknul, nestal se z něj nerudnej člověk. Že stále jede dál a v některejch situacích mi přijde tak čistej jako malý dítě. A hlavně - neodepsal mě. I když přišly jakýkoli kolize, zachoval se strašně skvěle. Bez toho, že by na mě udeřil nějak tvrdě a zle.

A maminka?

I mámy si strašně vážím. Protože je to taková ženská, která mi vždycky pomůže, a je to taková moje vrba.

Věnovali se ti doma hodně?

Hrozně moc. Je určitým módním trendem říkat, že vlastně dětství bylo problematický. Ale já si svý dětství pamatuju jako velmi šťastný a nabitý. A jsem šťastná dodnes. Neměla jsem problémy. Dost jsem se svěřovala rodičům i na základní škole. Všechno bylo v pořádku. Ideální dětství.

Tvým idolem je Madonna. Proč?

Protože je profík. Já strašně obdivuju její profesionalitu. V současný době už ani tak neposlouchám její hudbu, tak jako ve svých patnácti, šestnácti. Ale obdivuju ji za to, jak je pracovitá. A ve chvílích, kdy skuhrám, že jsem unavená, tak si řeknu: Ne, ještě pořád dřeš mnohem míň než Madonna. A stává se pro mě profesním vzorem, ne ve stylu, ale ve způsobu, jakým stále jde dopředu.

Taky pro mě kdysi strašně moc znamenalo období, kdy jsem uctívala Jima Morissona, protože on pro mě byl poeta, svým způsobem génius, a člověk, kterej mi přišel strašně nepochopenej - a já jsem si v tý době připadala hrozně nepochopená...

Čím jsi chtěla být - bez ohledu na to, čím jsi teď?

Už od malinka princeznou. Ale když mi byly asi čtyři roky, tak mi vysvětlili, že na to nejsou školy. Nakonec jsem přišla na to, že když nejsou školy pro princezny, tak modrou krev už asi nezískám. A bude lepší stát se komikem a herečkou. A na ty princezny si zahrát. To jsem vlastně dovedla až do konce...

Jsi Rak a Raci jsou prý plaší, málomluvní a moc se neprojevují. Ty

působíš opačně...

Já jsem v podstatě strašně stydlivá, ale naučila jsem se, že jít se smutkem do prostoru je strašně nebezpečný. Když ti několikrát někdo ublíží, tak se stáhneš a už o svých trápeních prostě nemluvíš. A to se možná přihodilo mně. Já se neživím svým smutkem a trápením, spíš dávám ven to, co je mi vlastní. Nějakej zvláštní klid, pohodu a určitou formu bláznění a šílení. Je to taková schizofrenie.

Prozradíš něco o svých snech?

Jsou to takový sny, co se v podstatě nikdy nestanou "cílem za každou cenu". A ten největší z nich - kromě toho, aby se všechny moje sny staly skutečností - je postavit tady, kousek za Prahou, domovy pro děti. Už na tom pracuju konkrétně, což mě nabíjí a těší. A pak také domovy pro staré lidi, protože je strašně nefér k jakýkoli babičce nebo dědečkovi se zachovat macešsky, když oni nám věnovali celej život. Že je jejich děti nedokážou podržet, to mi přijde strašně bezohledný a zlý. Tady bych chtěla fungovat jako univerzální vnučka. Taky vím, že staří lidé mají rádi, když jim do posledního dne života nikdo nevezme ten záhonek, kterej chtějí okopávat. A já jim tam chci udělat záhonky... To je můj sen a vím, že poctivou prací k němu dojdu a dotáhnu ho až do konce.

Máš dvě své babičky...

Tam právě vznikl ten nápad a první emoce, proč to chci udělat. Jedna moje babička žije kousek od Plzně. Na svůj věk uvažuje racionálně. Já ji nechápu jako babičku, protože babičku si představuju jako někoho, kdo nosí šátek a je v podstatě takovou moudrou sovou. Druhá babička, která se k té vizi hodila, utrpěla šok, a už bohužel není schopna fungovat v normálním životě. V sanatoriu, kde teď je, má nad svou postelí plakát, kde jsem já v kšiltovce, a řekla mi, že se k němu modlí jako k Panně Marii. A to byl zásah do mýho srdce. Byla to jedna z těch věcí, který ti způsobí bolest, ale pozitivní bolest. Nevíš, jak se zachovat, jestli to přijmout, nebo jí to vysvětlovat. V každým případě je to něco úžasnýho a krásnýho. Jako kdyby mi řekla to, co už teď nemůže, protože žije v jiným světě. Jako kdyby mi řekla, že mě má ráda... Takže - ke svým babičkám se snažím chovat dobře a udržovat s nima kontakt. Vím, jak je to pro ně důležitý.

Chtěla bys na sobě něco změnit?

Určitě. A pominu nějaký ty vizuální záležitosti, protože ty jsou silně nepodstatný. I když to patří k profesi, a pro člověka před kamerou je to nutný. Ale já na tom nestavím. Spíš bych chtěla umírnit svoje emoce. Já se velmi rychle zamilovávám a mám obrovský srdce. Jsem schopna tam vtěsnat jednoho člověka a dát mu celej život. A snažit se vytvořit mu krásný prostředí, až někdy zapomínám na sebe. To je věc, která by zdánlivě mohla bejt pozitivní, ale zázemí a harmonie - to jsou věci, bez kterejch se neobejdu.

Jsi natolik silná, abys dokázala realizovat všechno, co chceš?

To nevím. Myslím si, že jsem natolik silná, abych sama před sebou obstála. Nevím, jestli bych chápala jako prohru, kdybych něco neuskutečnila. Zatím jsem tak mladá, že si myslím, že je pořád ještě dost času.

Posloucháš rockovou muziku. Proč uvádíš pořad, kde se objevují převážně jiné styly hudby?

Protože beru svou práci vážně, ale neberu vážně sebe. A myslím si, že by bylo strašně nefér obtěžovat lidi tím, co mám ráda já. Eso je prestižní záležitost hudebních firem. To ony tam nasazujou písničky. Já zodpovídám pouze za "divokou kartu". A ta je vždycky blízká mému srdci, za tou si prostě stojím. Jinak sloužím nějaký věci. A když jí budu sloužit podle svýho nejlepšího předsevzetí, pak to teprve začne sloužit mně. To je zákon profese a profesionality. Rozhodně nemám pocit, že se prodávám. Jen se snažím stát si za padesátivteřinovými vstupy, které se tam objeví třináctkrát a až tak úplně s tou muzikou nesouvisejí. Jako celek to působí ve smyslu: Tak tohle je muzika, kterou vám nabízím.

Já ani nevybírám písničky do hitparády, žebříček si sestavujou lidi sami. Takže pokud si patnáct až dvacet tisíc lidí odhlasuje Kelly Family, já jim to brát nebudu. Už z toho důvodu, že někomu Kelly Family poskytnou dvě minuty radosti a já lidem tu radost strašně přeju, protože vím, že je důležitá. Já jsem byla někdy ve čtrnácti letech ulítlá do Madonny a dodneška pro mě znamená hrozně moc. Asi bych si připadala hrozně, kdybych lidem něco vnucovala. To by byl hudební bolševismus...

Co jsi říkala "Jacksonmánii"?

Ona je do určitý míry sympatická. Ale když už byl Jackson týden pryč a nějaká holka řekla, že má Michaela Jacksona radši než svou mámu... To mě najednou napadá, kde je teď ta máma. Tak obrovská euforie a láska vždycky vzniká, když někde něco chybí. Domnívám se, že příčina je vždycky v rodině.

Jaký je tvůj názor na lidi, kteří se za své idoly vydávají?

Myslím, že jde trochu o ztrátu identity. Když někoho obdivuješ, přijde ti to nejdřív bezva. Pak ho obdivuješ do takový míry, že bys chtěla být jako on. A pak už přicházíš sama o sebe, stáváš se JÍM a dokonce přijmeš i tu fikci, že si na něj hraješ. To už je trochu nebezpečný. Ale možná, že pro některý lidi je to obrovská naděje. Speciálně pro toho kluka "Jacksona", kterej neslyší. Znám ho osobně - nikdy neslyšel Michaela Jacksona zpívat... Pro něj je to forma naděje a forma prožívání. Tak je to asi v pořádku. Bylo by ode mě hloupý někoho odsuzovat, a myslím si, že na to nikdo ani nemá právo.

Když ti zbude čas, snažíš se hodně číst?

Snažím. A vyhledávám teď speciálně literaturu typu Woody Allen: Bez peří a fantazie. Hrozně moc mě taky zajímají životopisy lidí. Zajímá mě člověk jako osobnost - to souvisí s tím, že jsem chtěla studovat psychologii. Ráda lidi obdivuju a potřebuju obdivovat. Nemohla bych brát každej úspěch jako samozřejmost.

Necítíš se při tom všem, co děláš, vysílená?

Někdy jo, ale to pak spraví instantní polévka. Česnečka, kterou jen zaleju horkou vodou. Ta mě nabije.
 
Únor 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group