ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TOUHA BÝT JAKO BŮH

Páter doc. dr. Tomáš Halík patří k nemnoha katolickým duchovním, kteří se k problémům postavení křesťanů ve společnosti vyjadřují na veřejnosti. Studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě UK, byl žákem Jana Patočky. Teologii studoval nejprve tajně, po roce 199O ji mohl dokončit na Luteránské univerzitě v Římě. V roce 1978 byl tajně vysvěcen na kněze jako blízký spolupracovník kardinála Tomáška. V letech 1990-1993 zastával funkci generálního sekretáře České biskupské konference. Dnes je prezidentem České křesťanské akademie a docentem religionistiky na Univerzitě Karlově.

. . . . .

"Halík je krásnej člověk. Vypadá jako ďáblík," řekla mi jedna žena zasněně. S touto vzpomínkou jsem vstupoval do bytu kněze z Kostela Nejsvětějšího Salvatora. Možná Bůh ví, proč dostává tolik dopisů i od žen. Vlastně jsem nevěděl, jak svého hostitele oslovovat: otče, pátere, pane docente?... Zvolil jsem světské oslovení. Málokterý duchovní se tak rád pohybuje v oblasti politiky, takže jsem se těšil na určitou - v dobrém smyslu - intelektuální prohnanost, charakteristickou pro scholastické myšlení. V jednu chvíli - po jeho telefonním rozhovoru - nastaly v našem povídání nezvyklé pauzy. To dráždivé ticho mě přinutilo zkontrolovat diktafon. Byl vypnutý. A moudrá výřečnost mohla pokračovat. Pokud by pan docent byl ďáblem, stál bych o ďáblovu přítomnost častěji.

. . . . .

Tomáš Halík

Heslo "Miluj bližního svého" je jedním ze základních pilířů křesťanství. Co u svých bližních nedokážete milovat, co jim nedokážete tolerovat?

Přiznám se, že mi velice vadí lidská hloupost.

Protože je nebezpečná?

Ano, je nebezpečná. Je spousta jiných vlastností, které se mi protiví - pokrytectví, prohnanost - ale sebejistá hloupost vykopává příkop, který lze těžko překročit.

Byla to hloupost, která vás tak rozčilila v Aréně, kde seděla Helena Růžičková?

(smích) To by bylo přece žalovatelné.

Mně vaše rozčilení mile překvapilo...

Po tom vysílání mně mnoho mých známých řeklo, že mě poprvé v životě viděli rozčileného. Velmi mě rozzlobila reakce publika odměňujícího potleskem kafemlejnek prázdných frází...

Myslíte si, že soudíte druhé přísněji než nevěřící lidé?

Věřící člověk má velikou výhodu v tom, že vychází ze skutečnosti, že ho akceptuje Bůh. To mu dává zkušenosti jakési pradůvěry, a zároveň aby i on byl schopen přijmout sebe sama: přijmout svůj vlastní život jako dar a úkol. Pak je schopen přijmout i druhé lidi.

Jste znám svým antikomunismem. Do jaké míry hodnotíte lidi podle politické příslušnosti?

Nesoudím lidi podle politické příslušnosti a velice zřetelně rozlišuji mezi názorem a jeho nositelem. Mohu zásadně nesouhlasit s filozofickým nebo politickým názorem, ale přitom toho člověka lidsky akceptovat. Mám přátele i v levicových kruzích. Mohu ostře diskutovat třeba s Petrem Uhlem, a přesto máme k sobě vzájemnou úctu, dokonce přátelství. Totéž v liberálním okruhu s Václavem Bělohradským. V těchto polemikách bych chtěl ukázat, že názorový nesoulad nevylučuje úctu k osobě partnera a dodržování zásad gentlemanského chování.

Jste členem papežské stolice. Co to vlastně obnáší?

(úsměv) Ne, nejsem. Byl jsem tři roky (na jedno volební období) poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. V širším slova smyslu by se dalo říci, že k papežskému stolci patří určité orgány - kongregace - něco jako ministerstva. Jejich počet byl po Druhém vatikánském koncilu doplněn třemi papežskými radami, které se zaměřují na dialog. Papežskou radu tvoří asi čtyřicet lidí z řad kardinálů, biskupů, kněží i laiků. Jsou vybráni tak, aby tam bylo zastoupeno co nejvíce národů. Papežská rada pro dialog s nevěřícími se zaměřuje na studium příčin a forem ateismu, a také na rozvíjení spolupráce s nevěřícími v té oblasti, kde je to možné.

Vy se osobně znáte s papežem. V poslední době je v tisku prezentován jako velmi kontraverzní osobnost...

S papežem jsem osobně mluvil asi desekrát. Několikrát jsem měl možnost s ním vést skoro dvouhodinový rozhovor, třeba při večeři. Poprvé se to stalo začátkem listopadu 1989, kdy jsem se podílel na přípravách kanonizace Svaté Anežky České. Po téměř dvaceti letech jsem se dostal Západ, a měl tak možnost papeži vyprávět o situaci podzemní církve u nás, protože jsem byl už jedenáct let tajně vysvěceným knězem. Zároveň mi papež řekl, abychom byli připraveni, protože pád komunismu už je velmi blízko. Tenkrát jsem mu to nevěřil. Bylo to v předvečer pádu Berlínské zdi. Pak si mě vybral, abych se podílel na přípravě jeho první cesty do Československa v roce 1990, a pak jsem se stal členem papežské rady. Jan Pavel II. je významná osobnost, a jako každá velká osobnost lidi dráždí, a to nejen mimo církev, ale i uvnitř církve.

Papež byl Západem ceněn zejména pro svůj antikomunistický postoj v osmdesátých letech. Měl prý úzké kontakty s Ronaldem Reaganem, spolupracoval se CIA...

Myslím si, že je to novinářsky nafouknutá záležitost. Vatikán je také jedním ze států, a proto má nejrůznější kontakty. Tedy i s USA. A tento papež je skutečně jeden z lidí, kteří se zasloužili o pád komunismu, možná víc než Gorbačov, ale myslím si, že to nemá co dělat se CIA. Naopak, když byl zvolen, tak ve Spojených státech byl prezident Carter zprvu nepříjemně zaskočen. Zbigniew Brzeziňsky mu však upřesnil, že papež je spojen s kruhy opozičních polských intelektuálů, a to že může znamenat velmi významný faktor na politické scéně. První návštěva Jana Pavla II. v Polsku vlastně vytvořila morální a psychologickou atmosféru, ze které se zrodila Solidarita. Byla vlastně jejím plodem. Papežova návštěva před celým světem předvedla, že Polsko žije úplně něčím jiným než komunistickým režimem, že ten režim je přes všechny své finanční, vojenské a politické možnosti papírovým tygrem.

Nyní papež dokonce přijal Fidela Castra, a v roce 1993 vyřkl věty jako: "Vykořisťování, které působil nelidský kapitalismus, bylo skutečným zlem. To je jádro pravdy v marxismu."

Tyto věci nelze vytrhovat z kontextu. Samozřejmě, že v počátcích katolické sociální nauky, která se datuje od roku 1891 od encykliky papeže Lva XIII. "Rerum novarum", existuje tradice určité symetrické kritiky liberálního kapitalismu a marxistického socialismu. Teprve tento papež posunul akcenty katolické sociální nauky a daleko vstřícněji posuzuje společnost volného trhu, nicméně katolická církev vždycky měla určitý kritický odstup od některých forem kapitalismu. Marxismus byl vždy církví chápán jako hluboce mylný. Víme však, že každý blud, každý názor má v sobě nějaké jádro pravdy a velice moudrá zkušenost posledních století je, že proti herezi nelze bojovat ohněm a mečem, ale tím, že se v něm odhalí skrytá pravda a ta se osvobodí.

Zásada sociální spravednosti může být společná křesťanství i marxismu, ale výsledek...?

O tom to není sporu, ale v devatenáctém století křesťané v určitém slova smyslu zanedbali sociální otázku, a kdyby třeba sociální encykliky a sociální aktivity katolíků přišly o několik desítek let dřív, tak by pravděpodobně marxismus nevznikl nebo by se rozhodně tak nerozšířil. Co se týče přijetí Fidela Castra, tak šlo především o přípravu na papežovu náštěvu Kuby. Dovedu si představit, že tato návštěva by mohla mít podobný charakter, jako měla kdysi v Polsku. Dnes je každému zřejmé, že komunistický režim na Kubě je odsouzen k zániku, je pouze otázka, jestli přechod k demokratickému systému bude drastický nebo proběhne podobně sametově jako ve většině postkomunistických zemí.

Papež je znám tím, že brojí proti potratům, a že je velmi puritánský vůči otázkám sexu. Dá se říci, že tím nedává prostor pro nové myšlenky, že ho vymezuje?

Asi bylo třeba si vyložit křesťanské pojetí lidské osobnosti a sexuality. Tyhle věci jsou díky médiím vnímány často velmi povrchně a zkresleně.

Zásluhou papeže dala církev "vale" programu dialogu se světem na Druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech. Jeho nejpalčivější otázkou byl právě sex. Bála se církev vykročení do nejistoty?

O tomhle se i v církvi hodně diskutuje. Některým se zdá, že tu jsou poněkud restaurativní tendence, já to nevidím tak černě. Církev má mnoho podob. Jiný úkol mají teologové, jiný má papež. Jeden z kardinálů na koncilu to vystihl větou, že v církvi je to jako v autě: je motor, který dává rychlost, a jsou také brzdy. Každé dobré auto musí mít v pořádku obojí. V některých situacích má papežství úlohu motoru a v některých úlohu brzdy, kterou není nutno chápat jenom jako něco negativního.

Bible, především Starý zákon, je kniha velice smyslná. Teprve platonizace křesťanství vnesla do církve mnoho asexuálních prvků. Nebo se mýlím?

Nejenom Starý zákon, ale hebrejský přístup ke světu velice pozitivně hodnotí tělo, a sexualitu vidí jako boží dar. Ty vypjaté asketické tendence skutečně pronikaly v křesťanském starověku z jiných než křesťanských vzorů. Z některých řeckých, platónských, ale zejména z gnostických systémů na východě. Tyto přílišné výstřelky se obecně více ujaly v protestantismu nežli v katolicismu. Například puritánství je typicky protestanský jev. V katolických románských zemích, jako je Španělsko a Itálie, se severský princip puritarismu nikdy neujal. Nicméně, určité skryté nepřátelství lze vůči tělesnosti a sexualitě u řady zbožných lidí nalézt. V křesťanství dnes jde o to obhájit důstojnost sexuality jako božího daru, který byl svěřen člověku. Je to nesmírně důležitá síla, kterou je třeba kultivovat a bránit vůči dvěma extrémům. Sám posuďte, který extrém dnes nejvíc hrozí: Zda více to, že bude sex potlačován nebo to, že sex se stane modlou a zbožím. Proto křesťanské "ne" vůči komercionalizaci a banalizaci sexuality není správné vykládat jako nepřátelství vůči sexualitě, ale naopak jako obhajobu jejího pravého významu.

Jaký je váš názor na potrat, celibát a předmanželský styk?

Potrat považuji za nepřípustný; křesťanství obhajuje důstojnost lidského života od okamžiku početí až po okamžik smrti. Také z vědeckého hlediska nelze dokázat, že se člověk až někdy v průběhu těhotenství či při porodu stane člověkem, je třeba mít respekt i k lidskému zárodku. Myslím si, že masové rozšíření potratů je opravdu barbarský jev. Jinou otázkou je, co je nejúčinnějším řešením. Jestli se to má řešit zákazem či jinými cestami.

Co se týče celibátu, nepatřím k bojovníkům proti němu: je zakotven v křesťanské tradici. Jistě, spojení kněžství s celibátem je záležitostí dějinného vývoje, a církev může v jisté fázi tento vztah uvolnit: vedle celibátních kněží by tu byli kněží ženatí. Osobně si však myslím, že úbytek kněží by se nevyřešil zrušením celibátu. Třeba starokatolická církev už dávno udělala to, po čem krajní katoličtí "progresisté" volají - kněžství žen, zrušení celibátu, volbu biskupů a podobně - a přesto je to církev velice okrajového významu. To není tak centrální otázka, centrální se stává pro žurnalisty svou dráždivostí. Podle mne existují povolání, která vyžadují člověka celého, a kněžství je jedno z nich. Zrušení celibátu by jistě odstranilo určité problémy, ale řadu nových problémů by přineslo. Osobně si dovedu představit, že bych byl dobrým otcem a pozornýmmanželem, ale uvědomuji si, že kdybych měl odpovědnost za rodinu, tak bych pravděpodobně nestihl dělat ani zlomek toho, co dnes dělám.

A sex před manželstvím? Církve si sexuality váží a proto učí, že ji není možné rozměňovat na drobné. Mám zkušenosti i s nevěřícími klienty - když jsem působil jako psychoterapeut - a tehdy mi některé manželské páry říkaly, že dnes litují, že spolu začaly už od šestnácti sexuálně žít: připravily se o velmi důležitou fázi, kdy se mladí lidé hledají v těch drobných něžnostech, o krásnou a důležitou fázi, o které píší básníci. Proto zamilovaným říkám: "Sexuální život vám neuteče, ale fáze vzájemného, postupného něžného sbližování vám utéct může. Pokud se sex zcela odpoutává od osobního vztahu lásky a stává sezáležitostí nějakého výkonu, sebepotvrzení či uvolnění stresu, vyprazdňuje se a zpovrchňuje. To plné sebeodevzdání patří k okamžiku závazně vysloveného ‚ano'".

Vy jste kromě filozofie a sociologie studoval i psychologii. Jaký máte názor na Sigmunda Freuda?

Mám k němu hluboký vztah. (úsměv) Objevil jsem ho v otcově knihovně ve svých patnácti letech, a se zájmem jsem velkou část přečetl. Zabýval jsem se jím i během studií, a také dnes na filozofické fakultě v rámci přednášek z psychologie náboženství přednáším zejména Freuda a Junga. Myslím si, že Freud je opravdu veliký myslitel. Freud se však trochu podobal Kryštofu Kolumbovi, který objevil nový kontinent, a do konce života si myslel, že objevil jenom novou cestu do Indie. Myslím si, že Freud nebyl zcela práv velikosti svého hlavního objevu, kterým nebyl sex, ale nevědomí. Teprve Jung plně docenil, co to nevědomí znamená. Freud je člověk velké intuice a fantazie, a na druhé straně je velmi rozporuplná postava: stále nepřekročil stín scientismu, přírodovědeckého materialismu devatenáctého století, byť ho jeho objev nevědomí rozbil víc než cokoli jiného. Je zajímavé číst Freudův názor na náboženství v souvislosti s jeho osobní historií. Pro Freuda byla strašně důležitou osobou jeho chůva, která ho v době raného dětství vodila do kostela. Maličký Freud byl obrovsky zaujatsvětem katolicismu a doma si pak k nelibosti svých rodičů hrál na důstojného pána a kázal. V době, kdy sám procházel životní krizí a sám si dělal psychoanalýzu, objevil tyto potlačené vzpomínky. Zároveň se ukázalo, že jeho vlastní náboženský vývoj ustrnul někde ve věku čtyř let. Jestliže náboženství vykládá jako infantilní záležitost, tak více než o náboženství jako takovém vykládá o své zkušenosti náboženství.

To je vaše interpretace?

Psychoanalatik Paul Witz, který se zabýval Freudovým životem, už na toto téma upozornil. Jeho úvahy mě velice oslovily a trošku je rozpracovávám. Freud měl k náboženství ambivaletní vztah: obrovsky ho přitahovalo, a zároveň se ho bál, bránil se mu. Zajímavá je jeho korespondence s jedním z prvních psychoanalytiků, evangelickým farářem Oskarem Pfisterem, kde se o náboženství vyjadřuje poněkud jinak než ve svých spisech. Jeho kritika náboženství je do jisté míry oprávněná, protože existuje také typ infantilní náboženskosti. A pro zdravý náboženský vývoj je dobré si uvědomit, že existuje regiliozita nedospělá a pokřivená. Pro vývoj křesťaství bylo velice užitečné, že prošlo výhní psychologické a filozofické kritiky novověku tak, jako žádné jiné náboženství.

Církev se dnes postupně polarizuje na tradicionalisty a reformátory. Kteří u nás převládají?

Nejsem velkým příznivcem tohoto dělení, které je vypůjčeno z politické oblasti. Podle mého názoru hlavní linie určitého napětí v české katolické církvi jde jinudy. Jde o napětí mezi provinicionalismem a katolickou otevřeností. To, jestli je někdo progresivní nebo konzervatiní, je často relativní vyjádření. Osobně jsem v českém prostředí vnímán spíše jako "progresista", ale v diskusi z některými radikálními teology na Západě bych mohl být vnímán jako "konzervativec".

Četl jsem, že na seznamu zednářů a úhlavních nepřátel církve se ocitají všichni veřejnosti uznávaní křesťané: Štampach, Malý, Příhoda, Kolář a vy. Taky to tak vnímáte?

Myslím si, že tady jde právě o ten střet mezi provincionalismem a univerzialismem. Řada lidí, kteří neměli během čtyřiceti let možnost mít kontakt s vývojem světového katolicismu, dnes vychází ze svého gheta a často utrpí jakýsi kulturní šok. Něco podobného jsem díky Bohu zažil mnohem dříve, v roce 1967, kdy jsem jako mladý konvertita měl poprvé možnost dostat se na na Západ. Přišel jsem na katolickou univerzitu do Holandska, kde tenkrát probíhalo vření po konciliu. Naprosto mě zaskočilo. Připadal jsem si jako venkovský balík, něčemu jsem nerozuměl, s něčím jsem spontánně nesouhlasil, a viděl jsem i napětí a kritiku uvnitř církve. U nás panovala vnitřní semknutost, která byla dána tím, že byla církev pronásledovaná. Když jsem se vrátil, místní konzervativní katolíci mě vysvětlovali, že tam jde o hnutí ovládané Židy, zednáři a různými nepřáteli církve. Málem bych tomu uvěřil. Naštěstí jsem se setkal s řadou lidí, kteří sem tlumočili myšlenky Druhého vatikánského koncilu, jako byl otec Zvěřina, Mandl, Mádr, což byli kněží, kteří měli za sebou i patnáct let kriminálu. Ti nevnímali vnitřní reformu katolicismu jenom jako pokyny z vnějšku, ale jako něco, co sami zažili. Ve vězení poznali, co je na víře podstatné a co druhotné. Na výzvu koncilu odpovídali z hloubky své tvrdé životní zkušenosti. Určitá skupina pražských katolických intelektuálů jakýsi kontakt s vývojem na Západě měla, ale naprostá většina kněží mimo Prahu žila v představách z let před rokem 1948. Ten kulturní šok, který jsem zažil v roce 1967, oni zažívají po roce 1989.

Cítí se ohroženi?

Ano, cítí se ohroženi, zaskočeni a znejistěni.

Veřejnost v poslední době vyburcovalo obcházení lustračního zákona děkanem Katolické teologické fakulty a vyhození dominikána docenta Odila Štampacha. Je to jeden z důsledků?

Je to jeden z jeho projevů. Vedení pražské fakulty se všemi prostředky snažilo zastavit vývoj v církvi a společnosti; nebo ho alespoň nevpustit do své školy. To by bylo velmi nebezpečné, kdyby kněží pro 21. století byli vychováváni ve stylu 19. století, a navíc některými lidmi, kteří pro učitelské povolání neměli ani odborné, ani morální předpoklady.

Jak si vysvětlujete, že katolická církev byla tak hojně prostoupena agenty StB? Údajně v síti agentů bylo víc než deset procent kněží, čehož se prý papež zhrozil.

To by odpovídalo i jiným skupinám obyvatelstva. Málokterá skupina byla vystavena takovému tlaku StB jako katolická církev.

Bůh stvořil člověka ku obrazu svému. Ježíš je nám ve všem podoben kromě hříchu. To znamená, že v tom, co nás nejvíc charakterizuje, nám podoben není...

Nemyslím si, že by člověka nejvíce charakterizoval hřích. Dovedu si představit, že v tváří tvář mnohému zlu v tomto světě jsme v pokušení hřích v člověku takto přeceňovat, ale křesťanství nás znovu vybízí k obhajobě důstojnosti a velikosti člověka. V křesťanské nauce je zdůrazněna velikost člověka a jeho poslání - že je obrazem božím narozdíl od ostatních stvoření - a zároveň je v ní realisticky viděna slabost člověka. Blaise Pascal to vyjádřil hezkým rčením: "Křesťanství je náboženství paradoxu". Zdůrazňuje velikost člověka tím, že ho důrazem na důstojnost člověka chrání před zoufalstvím, a zdůrazněním lidské ubohosti ho chrání před pýchou. Je důležité hájit oba póly, a právě křestanství na tento paradox poukazuje. V Pavlových textech v Novém zákoně je ukázána polarita, že člověk se nachází v silovém poli mezi dvěma typy lidství: mezi "starým Adamem" a novým "Adamem Kristem". Každý z nás je rozdělen mezi tyto dva způsoby, jak "být jako Bůh". Možná, že člověka víc než hřích charakterizuje snaha "být jako Bůh". V dějinách i v bibli vidíme dva způsoby: "hrát si na Boha" (tato potěšilá pýcha je podstata Adamova hříchu), anebo "podobat se Bohu" ve vydanosti, v lásce. Tedy i v ateistovi je touha "být jako Bůh". Záleží na tom, jakým způsobem tuto touhu uskutečníme.

Vaše víra tvrdí, že "Svět je boží dílo, které je svěřeno do rukou člověka". Někomu se může zdát, že zvířata mají blíže k Bohu. V Egyptě měli Bohové zvířecí podoby. Scholastika byla vlastně věda, a dalo by se říci, že křesťaství tak otevřelo prostor pro vědu a techniku. Tohle je argument některých ekologů. Nemá to něco do sebe?

Za doby mého dětství jsme slýchali, že křesťanství je protivědecké. Dnes slýcháme, že křesťanství zavinilo vědu a techniku, a tím pádem zavinilo i škody, které věda a technika přinesla. Pokud se seriózně díváme na vývoj kultury, tak je pravda, že biblická zvěst (židovská a křesťanská tradice) ukazuje svět jako něco, co není božské, ale co je božím výtvorem svěřeným člověku. Není náhodou, že něco takového, jako přírodní věda a technika, vzniklo pouze v prostoru otevřeném křesťanskou vírou. Čerpalo i z jiných zdrojů, ale fenomén vědy a techniky se ujal pouze tam, kde předtím byla příroda odsakralizována, odčarována, zesvětčena a to přístupem, který je zakotven v prvních stránkách bible. Takže té námitce některých ekologů rozumím - věda je určité dítě křesťanství - ale nesdílím ji. Poslání člověka "jděte a obdělávejte zemi" neznamená "jděte a vykořisťujte ji".

Myslíte si, že remytologizace přírody, kdy je země chápaná jako pramáti, je idealismus?

Nemyslím si, že obživování pohanské mytologie by něco opravdu dobrého přineslo. Nemůžeme škrtnout dvě tisíciletí křesťanství.

V každé vědecké disciplíně by měl být přítomen určitý skeptický pohled jako předpoklad objektivity. Platí to i v teologii?

Teologie je vědou v jiném slova smyslu než třeba přírodní věda. Má blíže k filozofii. Nejde v ní o vytváření hypotéz, které by bylo třeba potvrzovat empirickým způsobem, jde o intelektuální reflexi víry, která má dva prameny - Písmo a tradici. Součástí tradice je už Písmo, protože Písmo nespadlo z nebe, ale je svědkem tradice. Teologie má spoustu disciplín - biblickou vědu, morální teologii, sociální nauku, věrouku, církevní dějiny, církevní právo a tak dále - a koresponduje s řadou dalších věd: s lingvistikou, filozofií, s psychologií, sociologií. Nelze říci, že by teologii, poctivé teologii, bylo cizí kritické myšlení a metodologická skepse.

Vy jste na jedné z přednášek řekl, že "Bůh tvoří z ničeho a z lásky". Můžete mi ozřejmit jeho lásku při stvoření člověka?

Bůh dal člověku svobodu. A hájí prostor svobody člověka přestože ví, že k té svobodě patří možnost jejího zneužití. A to je svědectví o boží důvěře v člověka a o tom, jak si svobody váží.

K víře patří i téma ďábel. Řekl jste, že takovému ďábelskému našeptávání se dá bránit určitými větami. Které pokušení považujete dnes za nejnebezpečnější, a jakou větu byste použil?

(smích) Ďábel není protipól Boha, jak jste naznačoval, protože Bůh je suverén. Ale démonické síly tu jsou. Psycholog C. G. Jung tvrdil, že jestli ho k něčemu přivedlo to, že se po desetiletí zabýval člověkem, tak to bylo přesvědčení o existenci ďábla. Mně se zdá, že dnešnímu světu nejvíce chybí radost. Lidé hledají nejrůznější potěšení, ale ta čistá, opravdová a silná radost, té je na světě málo. Mnozí lidé velmi rychle dosahují svých cílů, bohatství, moci - často se s tím třeba při rozhovorech s podnikateli a politiky setkávám - ale stojí to tolik energie a času, že člověk nemá prostor, aby si to vychutnal. Neprožívá radost. A proto úloha církve dnes nespočívá v moralistickém zdviženém prstu - ve varování a v poučování - ale ve hlásání, že víra je něco, co plodí radost. Skutečnou radost má člověk, který je vnitřně svobodný právě od fixací, závislostí, od modelu tohoto světa. A takovu "mantrou", takovou větou, kterou chcete slyšet, může být výrok jednoho starozákonného proroka: "Radost z hospodina je naše síla."

Ďábel je Bohem totálně a neodvratně zavržen. Mluvil jste o tom, že zejména ženy to těžce nesou, že by ho nejraději daly do pokojíčka, aby se mohl kát, a bylo mu odpuštěno. Proč zrovna ženy?

(pobavený smích) To opravdu nevím.

Čím to, že katolická církev se brání přijmout ženy kněžského stavu? Bojí se jich?

Nebojí se jich. V žádné jiné tradici nehrály ženy takovou podstatnou roli jako v katolické tradice. Vyjmenuji třeba Janu z Arcu, Kateřinu Sienskou, Anežku Českou a mnohé jiné.

Ale některých žen se přecejen dotýká, že hrají v katolické církvi druhořadou roli. Pobavila mě jedna z vašich posluchaček, která řekla, že ji zarazilo, když si uvědomila, že Kristus nebyl ani trochu dcerou Boha...

Je to téma, které je velmi živé v západní feministické teologii, a v něčem je ho třeba brát vážně. Je pravda, že novověká civilizace byla postavena na mužském principu: na dobývání, ovládání, na racionálním vyhodnocování a plánování. Ženský princip je spíše intuitivní a meditativní. Katolická církev, která je z velké části nesena ženami - v kostelích je daleko více žen než mužů - je určitým korektivem vůči tomu mužskému dobyvačnému racionálnímu principu. Diskuze o kněžství je něco jiného. Víc než odvolání na tradici, mě na tuto otázku odpovídá spíše hlubinná psychologie: role muže je jiná než ženy. To neznamená, že jedna je vyšší nebo nižší, naopak se doplňují. Role kněze navazuje na archetyp otce spíše než na roli matky. Právě tento papež se nesmírně zasloužil o teologické docenění důstojnosti ženy a často v poslední době mluví o novém feminismu, který narozdíl od emancipačního nedělá z žen kopii muže, ale oceňuje pravou důležitost a navazuje tak na tradici mariánské úcty.

"Člověk je stvořen jako bytost nenarušitelná, vystavená nebezpečí. Boží stvořitelský plán ale, nakolik víme, nepočítal se smrtí lidí," tolik z článku Odila Štampacha v Katolickém týdeníku. Jaký je váš výklad lidské smrti?

Na to jsou různé názory. Někteří teologové říkají, že smrt je opravdu plodem prvotního hříchu, jiní tvrdí, že by smrt neměla mít tragický ráz, ale měla by být harmonickým přechodem do jiného stádia bytí. Myslím si, že se smrt v mnohém podobá porodu. Plod si zvykne na určité bezpečí mateřského lůna a náhle je tažen do nového neznámého prostředí. Sigmund Freud charakterizuje pláč novorozence jako křik hrůzy. A něco takového asi prožíváme, když opouštíme tento svět.

Zkoušel jste někdy holotropní dýchání, které vám může vyjevit minulé životy?

Ne. Znám lidi, kterým to údajně pomohlo, ale znám i odborníky, kteří tvrdí, že je to velmi riskantní. Reinkarnace je dnes velice populární myšlenka, ale obávám se, že v té podobě, jak je popularizována, je velice nepodobná tomu, co tím myslely sarmanové systémy Východu. Křesťanství nepřijímá toto vulgární pojetí reinkarnace, přenášení na Západ bez porozumění východního myšlení.

Domníváte se, že současné chápání reinkarnace je projevem jistého alibismu?

Svým způsobem ano. Přistupuje se k němu tak, jako mnozí povrchně přistupují k manželství: když to nevyjde teď, vyjde to podruhé. A pokud je člověk neřád, může se omlouvat, že byl neřádem i v minulých životech, že za to nemůže. Křesťanství jednak hájí jedinečnost těla - tělo není jen jakýsi kufr, ve kterém si svou duši ponesu do další stanice - člověk je jednotou duše a těla, a proto je třeba své bytí zde a nyní brát obrovsky vážně. Brát vážně svůj život i život jiných, bez výmluv na minulé životy a bez odkládání úkolu na životy další.
 
Únor 1997

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group