ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAFIE, SEKTA A KAPR V AKVÁRIU

Pan Kňažko se podivoval, proč jsem si po tak významných osobnostech, se kterými jsem pro Koktejl mluvil, vybral právě jeho. Když se Česká televize rozhodla natočit o něm hodinový dokument, jeho údiv byl stejný. Zkoumal jsem Kňažkovu popularitu u taxikářů, kteří mě vozili k budově Slovenského parlamentu a odpovědi nezněly lichotivě. "Na Slovensku mě nikdo jako osobnost nevnímá," vysvětlil mi bývalý herec.


Milan Kňažko

 

Pane Kňažko, včera jsem seděl s Hrabalovým přítelem a od něho jsem se dozvěděl, že Hrabal kdysi řekl: "Mečiar a Kňažko, to jsou u nás první politici." Co vy na to?

 

Asi je to třeba chápat v kontextu jeho díla, jeho životního stylu. Teď nevím, jestli to je dobré, nebo zlé. (smích)

 

Hrabal k tomu dodal, že Mečiar vypadá jako koňský řezník, a že tak mají i správní politici vypadat...

 

Když jsem se rozhodl, že Mečiara jako jednu z možných politických alternativ podpořím, viděl jsem u něho jeden zásadní princip: byl ve svých názorech a potřebách změnit věci přímočarý. Za jeho slovním projevem byl skutek. Ovšem mnohá z jeho tehdejších vyjádření jsou nyní v ostrém rozporu s jeho současným konáním.

 

Mečiarovo charisma... Dělalo na vás dojem?

 

Nejen na mě. V té době měl pětaosmdesáti procentní podporu obyvatelstva. Bohužel i mou zásluhou. Bohužel mohu hovořit dnes, ale za podmínek, které tu byly, bych se pravděpodobně ­ pokud bych neměl dnešní zkušenost ­ rozhodl stejně.

 

Pokuste se mi vysvětlit, proč je stále oblíbený. Zvláště mezi staršími lidmi.

 

Charakterizuji to jako něco mezi mafií a sektou. Ti, co se za něho staví, nemají objektivní pohled: jednoduše mu věří. Čiší z něho charisma, které fenomén sekty vyžaduje. Mečiar této části obyvatelstva zasadil do hlavy čip. A tak si jejich podporu udržuje. On se už nesnaží dělat politiku, kterou by získal přízeň široké vrstvy obyvatelstva ­ inteligence, umělců, demokratické Evropy ­ tu pro osobní moc nepotřebuje. Na jedné straně má potřebu své lidi od ostatních oddělit, chránit je, a na druhé straně vyrobit nepřátele. Vyrobit dva nesmiřitelné světy.

 

V tom je ovšem mistrný politik...

 

Mečiar není tuctový jev. Je geniální politik, ale bídný, zkázonosný státník. Stejně jako Bil?ak, který byl z hlediska své civilizační úrovně okopávač rajčat ve své zahrádce, ale na uchopení moci měl determinovaný, přímo geniální talent. Čtyřicet let byl ideologem v Československu. Mečiar rozdělil Slovensko tím, že odstřihl opozici od kontroly moci. Vypracoval si paralelní struktury: ve své straně má své zelené, své zemědělce, svou národnostní maďarskou menšinu, svůj Svaz novinářů, své spisovatele, svůj odboj. Vybudoval svůj svět, stvořil si své Slovensko. A to je mafiánský prvek. Pokud se někdo k něčemu dostane, tak jedině tak, aby pak mohl být vydíratelný. Propast mezi těmi svými a těmi normálními ­ je jich dnes nepoměrně více ­ se stále rozšiřuje.

 

Váš premiér v sobě asi nemá obranný mechanismus, kdy se člověk cílevědomě obklopuje lidmi, kteří by ho upozorňovali na jeho chyby...?

 

To jsme byli ještě my: Josef Moravčík, já, L?udovít Černák... Dnes je jakákoli zmínka o tom, že jeho počin by mohl být popřípadě trochu nesprávný chápána jako nepřátelský protislovenský akt. Takový člověk je nakonec velmi rychle odstaven. Myslím si, že u Mečiara hraje roli těžká paranoia. Kromě toho je to starý esesmák, straník, ideolog...

 

Je na vás vidět, že se o něm bavíte s velkou chutí, že vás něčím fascinuje...

 

Ne s chutí... Je to tím, že jsme se k Mečiarovi dostali a bylo jen pár lidí, kteří k němu měli tak blízko jako já. Proto mohu mluvit zasvěceně.

 

Nyní ho opustila jeho "pravá ruka" Anna Nagyová. Jaký byl mezi nimi vztah?

 

Velmi blízký.

 

Proč Mečiar tvrdil, že ho během jednoho dne může zničit?

 

Vysvětloval to tím, že má přímé kontakty na tajnou policii, na armádu a ministerstvo vnitra. Jsou to samozřejmě nesmysly, ale určitě byla jeho chodící diář. Starala se o něho asi tak ­ bylo to až dojemné ­ jako když hejno ptáků klove hrochovi parazity. Různě ho oprašovala, podávala mu vitamíny... Kromě toho tu byly i hlubší vztahy. Zřejmě se něco stalo v privatizační oblasti a láska, jak víme, má různé dimenze.

 

Dalo by se říci, že obyvatelé vaší země, vzhledem k současnému vývoji, jsou svým způsobem konformní?

 

Kdybyste byl předevčírem v divadle Astorka, tak byste byl v jiném Slovensku. V nabitém sále se promítaly videozáznamy, týkající se napjaté situace v kultuře, a v nich mluvili poslanci, umělci, odboráři, obyčejní lidé... Ti lidé se chovali úplně jinak. Ale kdyby jste byl ve sportovní hale na Pasienkoch, tak byste zažil úplně něco jiného.

 

Jednou jsem to zažil a tam jsem si uvědomil, že mentalita Čechů a Slováků je opravdu odlišná...

 

To, co jste viděl, je jednoznačně princip sekty.

 

Sám jste řekl, že Mečiar konformní nohsledy potřebuje. Dejme tomu, že další část Mečiarových voličů prohlédne... Jak dlouho to ještě může trvat?

 

Je tu těžké být prorokem. Je tu šance, že to položí sám, jako už to mnohokrát udělal. Mečiar už jenom ztrácí. Z těch třiceti sedmi procent, které měl v roce 1992, má dnes dvacet čtyři procent. Už nemá odkud získat, proto se tak úporně snaží udržet to, co má.

 

Což jsou převážně důchodci.

 

Jsou to převážně starší obyvatelé a lidé s nižším stupněm vzdělání.

 

Vy jste svého času měl blízko i k českému prezidentovi. V Americe vás dokonce představil jako víceprezidenta... Srovnáváte někdy úroveň Vladimíra Mečiara a Václava Havla?

 

(úsměv) S tím víceprezidentem to byl nápad Václava Havla. Potom byly dokonce zveřejněné magnetofonové nahrávky, kde se hovořilo o tom, že jsem byl v podstatě navrhovaný na prezidenta České a Slovenské federativní republiky, ale nikdy jsem se tím vážně nezaobíral. Rozdíl mezi Havlem a Mečiarem? Bylo to úplně jiné poschodí, to bylo z třetího patra do přízemí. Narozdíl od Mečiara jsem k Václavu Havlovi měl a mám přátelský vztah. Vztah k Mečiarovi nebyla nikdy otázka přátelství. Myslím, že on nemá přátele.

 

Jaký je nejpodstatnější rozdíl mezi českými a slovenskými politiky?

 

Na jedné straně osobnosti a odborníci, na druhé straně poslušné "babky" anebo extremisti v koaličním vládním seskupení Slovenské republiky.

 

Co vám říká vlastní zkušenost na otázku, zda by umělci měli vstupovat do politiky (čím mohou škodit, co jako lidé v sobě ztrácejí)?

 

Politika všude na světě, a v našem prostoru ještě víc, potřebuje hodně úsilí, aby se udržela na kulturní úrovni. Mohou přitom pomoci umělci, ovšem za cenu ztráty možnosti aktivně pracovat v umění, což je, myslím si, škoda pro ně samotné.

 

Co vám na Hradě nejvíc vadilo?

 

Bylo nás osm poradců, každý měl svou profesi a já tam právě nebyl, když se o tom rozhodovalo. Já u některých důležitých věcí zkrátka nebyl. Celkem logicky si rozdělili své působnosti: vnitro, právo, armádu, zahraničí, sociálně-ekonomické otázky... A mě zůstalo Slovensko. Ale Slovensko přece není profese; má stejné spektrum problémů jako Čechy. Jako říkával režisér Cvrček: "To neznamená, že když jsem menší, že moje láska a nenávist jsou menší než toho většího." To, že se Slovensko redukovalo na profesi zavinil fakt, že jsme do politiky vstoupili jako amatéři. Asi se tomu nevěnovala dostatečná pozornost.

 

Byl to pro vás první signál, že bude schůdnější, když se Československo rozdělí?

 

Moment, já jsem nikdy neříkal, že bychom se měli rozdělit a ani teď netvrdím, že jsme to udělat měli. Stále jsem jen upozorňoval, že si musíme udělat jasno, abychom se přestali podezřívat, kdo na koho doplácí, kdo má být jakým způsobem zastoupený. Tenkrát jsem upozorňoval na to, že federální vláda se skládá z dvou třetin zástupců z Čech a z jedné třetiny ze Slovenska nebo že v diplomatických službách má Slovensko jen jedenáctiprocentní zastoupení. Šlo tu přece o dohodu dvou partnerů bez ohledu na velikost. Pokud Spojené státy rokují s Lucemburskem, tak za tento státeček nejsou dva zástupci a za Spojené státy sedmdesát dva. Pokud jsme měli respektovat československou ústavu, která říkala, že jsme republika dvou národních republik, měla se původní moc odvíjet přes občana, obec až po republiky a pro ně se měl vytvořit servisní orgán. Federální vláda neměla určovat vztahy dvou krajin, které se rozhodly samy svůj vztah budovat. Další problém spočíval v tom, že se nikdy definitivně nevyjasnilo, co znamená jeden, druhý, třetí parlament a jedna, druhá a třetí vláda. Bohužel, bylo málo trpělivosti a málo pochopení.

 

Dalo by se říci, že litujete toho, že jsme se rozdělili?

 

Lítost není nejsprávnější výraz. Pokud jsem na jedné straně měl obhajovat jisté principy, tak jsem nemohl souhlasit s kompromisem, který nebyl kompromisem. Vzpomínám si, jak při jednom střetnutí o rozdělení Václav Klaus řekl, že Slovensko se na národním produktu podílí jednou osminou a dostává jednu třetinu a kdyby se to prý dozvěděla česká veřejnost, nedalo by se to v žádném případě obhájit. Na to jsem mu položil otázku: "Jaká je tendence?" Zajímalo by mě, kolik to bylo před deseti lety a kolik to bude za deset let. Bude to jedna dvanáctina nebo jedna pětina? Navíc tento podíl na domácím produktu a jeho rozdělení byl výsledek našeho soužití.

 

Zajímá mě váš soukromý názor. Řekl jste si někdy: "Je to škoda"?

 

Nechci uhýbat vaší otázce, ale je rozdíl mezi mým soukromým názorem a názorem člověka, který zastavá funkci, která má jisté pravomoce a odpovědnost z toho vyplývající. Jako člověk ­ herec jsem měl a mám vztah k Čechám fantastický.

 

Někteří slovenští umělci se do Prahy přestěhovali. Vás nikdy něco takového nenapadlo?

 

Mohli bychom mluvit o tom, co znamená pražská divadelní kultura, pražské publikum, co znamená přínos české kinematografie do kinematografie evropské a světové, a to je v evropských poměrech hádám porovnatelné snad jedině s Paříží. Já jsem v Praze nahrál víc filmů než na Slovensku, v televizních inscenacích jsem mluvil v češtině... Kdybych dnes byl slovenským hercem a ne politikem, možná bych o odchodu do Prahy uvažoval. Dokonce jsem kdysi navrhoval, abychom vytvořili slovenský soubor v Praze. Dnes si to prostě nemůžu dovolit.

 

Stýská se vám po herectví?

 

(vzdychnutí) Někdy ano.

 

Jaký je rozdíl mezi potleskem v parlamentu nebo na nějakém veřejném shromáždění a aplausem v divadle?

 

V divadle jde nepochybně o srozumitelné hodnoty. Potlesk v politice je o něčem jiném. Nemluvím o politice obecně, mám na mysli tu slovenskou. Politika by měla být služba obyvatelstvu, kdežto slovenský politik je dnes často synonymem zloděje, lháře, teroristy, možná vraha...

 

Je trochu naivní myslet si, že politika je převážně o službě obyvatelstvu. Velkou roli v ní hraje pud k moci. Politika je svým způsobem divadlo s dobrými nebo špatnými "hrdiny".

 

Do jisté míry je politika show, ale divadlo je počestné zaměstnání. Drtivá většina politiků neví, co to divadlo je. Protože jsem v divadle dělal, tak bych to ve vztahu k naší politice nenazval divadlem: to je o hodně lacinější show.

 

Politik i herec podvědomě touží po svém publiku...

 

Toto mají společné, ale přízeň obecenstva chce i toreador, modelka nebo fotbalista. Rozumíme si: jde o veřejnou exibici, ale jsou v tom jisté nuance.

 

Přináší vám politika uspokojení?

 

Ne, vůbec ne.

 

Myslíte si, že se ještě vrátíte k herectví?

 

Politiky asi zanechám, ale vrátit se do divadla...? To už asi neudělám. V této situaci bych byl jednak mezi stávkujícími a kromě toho už nejsem ve stadiu, že bych mohl hrát v jakémkoli repertoárovém divadle, kde bych sledoval v čem budu hrát a kdo to bude režírovat. Dokážu si však představit, že bych si s přáteli za jistých okolností zahrál hru, která by nám působila radost. Nebo že bych něco takového natočil.

 

Čím byste se bez politiky živil?

 

Člověk velmi mnoho věcí v životě začne a málo jich dokončí. Pokud říkám, že zanechám politiky, nemyslím tím, že to bude v dohledné době, ale jedno vím určitě, politika nebude můj život.

 

Vaše země svým odtržením od Čech kromě naplnění vlasteneckého pocitu a jisté spravedlnosti příliš nezískala. Pociťují Slováci závist (v dobrém i ve zlém) vůči Čechům?

 

Makroekonomické úspěchy Slovenska jsou prý z postkomunistických krajin ty nejlepší. Je rozdíl, jak to vnímá profesor, lékař, člen Slovenské národní rady, zemědělec...

 

Zajímá mě, zda tu většinově převládá nějaký obecnější pocit...

 

Myslím si, že větší část slovenské veřejnosti oproti české pociťuje jistý druh nostalgie. Aktivita Slovenska směrem k Čechám je v této lidské dimenzi na jiné úrovni, ale možná se mýlím. Z průzkumu veřejnosti vyplývá, že nejbližší národ nám jsou stále Češi a Čechům Slováci. Doufám, že to tak zůstane.

 

Sledujete české televizní stanice?

 

Bohužel, nemám kvůli kabelové síti satelit.

 

Jak hodnotíte objektivitu vašich médií? Jsou prorostlá "Mečiarovým státem"?

 

Pokud jde o noviny, je tu svobodný tisk, ale pokud jde o veřejnoprávní instituce, tak ty nejsou veřejnoprávní: jsou absolutně v područí HZDS a Slovenské informační služby. Televizní divák dostává absolutně zkreslené informace. Je tu soukromá televize Markíza, ale ta je komerční asi jako Nova a je v ní málo publicistiky.

 

Zajímal by mě váš názor na Jozefa Tisa, představitele první Slovenské republiky.

 

Z mého hlediska musí být Slovenská republika nástupce České a Slovenské federativní republiky a každý, kdo dnes hovoří v politickém smyslu o druhé Slovenské republice, je hlupák a ignorant. A bylo by ho potřeba postavit před soud za poškozování zájmů Slovenské republiky. Pokud státník jako Tiso prohlásí, že Židé jsou škůdci slovenského národa a se škůdci je třeba se vypořádat, tak je jednoznačné, že to je z politického hlediska neobhajitelné. Pokud někdo tvrdí, že zachránil tolik a tolik lidí a na druhé straně počas výkonu jeho funkce mnoho lidí muselo umřít, tak nejde o šlechetný čin. Když při nedávném policejním zásahu dotyčný plukovník násilně odvleče osm lidí a pak se vzpamatuje a začne být šlechetný, není to pro mě šlechetnost. Když někdo znásilňuje ženu a po pěti minutách se vzpamatuje a zanechá toho, nemůže si myslet, že je bez viny. Je smutné, že v současné koalici je procentuálně daleko víc Tisových obdivovatelů nežli ve slovenské veřejnosti.

 

Vidíte nějakou kontinuitu mezi Slovenským štátom a současnou republikou?

 

Je tu podobné dělení na dobré a špatné Slováky a rozhoduje o tom jen pár odborníků typu Slobodníka. Když mi dnes jeden blbeček poví, že Slovenské národní divadlo není nositelem národní kultury, je to obludné. Pokud ministr kultury místo toho, aby hovořil s výkvětem slovenské kultury, na ně zavolá policii, nemá to daleko od fašizoidních metod. Máme tu strany, které ve výkonné moci mají neofašistické sklony, a pak je tu nedefinovatelná masa ­ HZDS, která v demokratické Evropě vůbec nemá partnera. Je pro ně velkou neznámou.

 

Bojíte se Mečiarovy inklinace k Rusku?

 

No, bojím...?

 

Je to pro něho partner číslo jedna...

 

Z toho samozřejmě mám velké obavy. On pouze verbálně předstírá, že je zastáncem integračních ambicí Slovenska do NATO a Evropské unie, ale v reálné politice dělá všechno proto, abychom byli odmítnuti. Obě tyto instituce jsou ochránci jistých hodnot a pravidel a ty jsou neslučitelné s metodami vlády Vladimíra Mečiara. Cítí se ohrožený, nemohl by zůstat při moci a on upřednostňuje svou osobní moc před budoucností Slovenska v demokratickém světě. Mečiar je neštěstím pro Slovensko, ale štěstím pro ostatní krajiny. Z historie už známe, co to ve větších krajinách může udělat. Říkám tomu "kapr v akváriu".

to není scéna z filmu, to je pro Milana Kňažka běžná realita

 

Slovenská vláda má v demokratické Evropě unikátní vztah ke svému prezidentovi...

 

To už je jen součást toho, o čem se bavíme. Pokud předseda parlamentu v nějaké krajině při odevzdávání vedení schůze řekne svému podpředsedovi: "Vezmi to za mňa, volají ma k tomu starému chujovi," tak by v úřadě mohl zůstat asi deset nebo dvacet minut, aby si mohl sebrat své věci. Velmi jste nás pobavili, když u vás ministr neoprávněně užíval titul JUDr. a kvůli této malichernosti podal demisi. To je absolutně směšné. Nebo když Devátý odešel kvůli podezření, a přitom se mu nic neprokázalo. A tady je vážné obvinění a jsou na to svědci, že se Slovenská informační služba podílela na únosu prezidentova syna a na vraždě dalšího svědka. Politika na Slovensku už není varietní, ale obludná.

 

Nám Čechům vaše stávka herců připomíná listopad 1989. A z toho vyplývající ztráta času...

 

Umění je vždy barometrem demokracie. Samozřejmě tu není listopad 1989, na Slovensku jsou a více méně fungují ústavní instituce moci a kontroly. Je tu svobodně zvolený parlament a tak dále.

 

Ale je tu Mečiarův stát.

 

Jiná věc je, že nefunguje generální prokurátor, že je tu SIS, která funguje jako bývalé STB a že v ní i ve veřejnoprávních institucích je to prošpikované bývalými estébáky, ale těžko lze jít teď na ulici a žádat třeba demisi. Té musí předcházet veřejné mínění. Já si neumím ve Francii představit, aby soudce přijal jmenování od šéfa parlamentu, který by o Chiracovi řekl, že je "starý chuj". Na Slovensku se jich najdou desítky. Nedovedu si představit francouzského umělce nebo sportovce, který by přijal z rukou předsedy vlády cenu za těchto okolností. A to je součást veřejného mínění. Mečiar geniálně nastartoval mechanismy, které tu čtyřicet let platily. Lidé se tu znovu bojí, znovu se nechávají podplácet a znovu slouží.

 

Takže ta konformita až určitá servilita v obecné míře u vašich obyvatel funguje...?

 

Částečně jedno i druhé. Svědomí a čest na tyto lidi neplatí. Věřící věří v jediného spasitele, úplatní z toho něco mají, a pak jsou ti loajální.

 

Vy jste žil dva roky ve Francii. Co jste si z ní odnesl, co ve vás dodnes zůstalo?

 

Poznamenalo mě to závažným způsobem: už se nikdy neubráním konfrontaci života ve Francii a kdekoli jinde na světě. Francouzská společnost je postavena na individualitě člověka. Největší váhu, prioritu jejich bolestného vývoje má poznání, že nic cennějšího než lidská individualita neexistuje. Profláknutý citát de Gaulla, že se těžko vládne krajině, kde je pět set dvacet sedm druhů vína a třistapedesát druhů sýra, myslím, mluví za všechno.

 

Vy jste tam byl oficiálně na roční stáži, a přesto jste tam zůstal dva roky...

 

Odešel jsem třináctého září roku 1968. Původně jsem si zařídil, že budu v Champagne sbírat hrozny. V létě sedmdesátého roku jsem se vrátil. Ze dvou důvodů. Těžce mi onemocněla matka a chtěla mě vidět: Moji dva bratři též odcestovali. Jeden emigroval do Kanady, druhý do Austrálie, takže jenom já jsem se mohl vrátit. Další důvod byl, že jsem tu přes prázdniny 1969 natočil film RING VOLNÝ. Hrál jsem boxera, který v ringu zabije soupeře. Jako dorostenec jsem boxoval, tak si mě náhodou vybrali jako čtyřiadvacetiletého herce. Pak jsem odjel v rámci reciproční výměny na stáž do divadelní školy v Nancy. Za postavu boxera jsem na festivalu Zlatá Praha v roce 1970 dostal hlavní cenu za herecký výkon. Režisér Vladislav Pavlovič mi pak napsal, že se musím vrátit, protože mě tu čeká kariéra. Tak jsem se vrátil, ale Pavlovič měl vůbec problémy něco pro Kolibu natočit. Za tři roky mu dal hlavní dramaturg nůž na krk. Točil film TROFEJ NEZNÁMÉHO STŘELCE. Hrozil mu, že pokud ho nenatočí podle jeho představ, definitivně s filmem končí. Pavlovič takové napětí nevydržel a přímo na place se oběsil na tkaničce.

 

Jak jste byl ve Francii zabydlen než jste odjel?

 

Tři týdny před odjezdem jsem podkrovní místnost vyměnil za třípokojový byt v Paříži. Měl jsem roční angažmá od Theatre Nacionale Populaire. Neměly to být hlavní role, ale ani kompars a měl jsem dobře rozběhnutého impresária pro jinou práci. Chtěl jsem tam zůstat.

 

Hrály ve vašem odchodu z Paříže roli též vlastenecké pocity?

 

Jinak jsem pociťoval vztah k vlasti ve čtyřiadvaceti letech, jinak to vidím dnes. Dnes už definitivně vím, že už ze mě Francouz nebude. V Paříži jsem měl strašně blízko k tomu, abych se cítil Francouzem, prošel jsem i emigračními sny. Vlastenectví v tom určitou roli hrálo.

 

Litujete svého návratu?

 

Litoval jsem toho do roku 1989 a vždy s myšlenkou, že se tam vrátím.

 

Francouzi mají velmi vytříbený vztah k ženám. V této souvislosti se mi vybavuje váš bonmot na adresu podpředsedkyně HZDS Olgy Keltošové, že velvyslankyně při OSN by měla být, přirozeně, informačně napojená na Internet a ne na "infernet"...

 

Po volbách si prezident a premiér podali ruce na usmířenou. Několik dní na to přišla Olga Keltošová s Ivanem Lexou za prezidentem a velmi vulgárně ho žádali, aby odstoupil. Proto jsem to řekl, ale s tím "infernetem" to má i jiné důvody.

 

V tisku se vás ptali na vaši alkoholickou minulost a dokonce i od taxikáře jsem se cosi obdobného dozvěděl...

 

To jsou opět estébácké praktiky, kdy se mě Mečiar potřeboval zbavit. Mimochodem, to se mi stalo už na Pražském hradě, kdy se o mně začalo šířit, že jsem v opilosti rozbil benátské zrcadlo a popral se s Václavem Havlem.

 

Kdo to na Hradě o vás potřeboval šířit?

 

To nevím, po tom jsem se nepátral... Mám rád dobré víno, příležitostně si s kamarády dám pohárek, ale rád bych viděl toho, kdo by tvrdil, že mě při práci viděl opilého. Natočil jsem desítky televizních inscenací, několik filmů a nevyskytla se jedna hodina, kdy by se kvůli mému údajnému alkoholismu nemohl natočit záběr.

 

Zajímal by mě alkohol na vaší politické scéně. Inspiruje mě k tomu alkoholismus v ruské politice, ke které Hnutí za demokratické Slovensko tak často vzhlíží.

 

Jsou poslanci, kteří jsou opilí v parlamentě. Nedávno jsem jednal s pracovníkem ministerstva kultury, který určitě nebyl střízlivý. Je pravda, že Slovensko patří k předním krajinám ve spotřebě alkoholu, ale myslím si, že ani Belgičané nebo Češi se nenechají zahanbit. Tohle téma bych ale raději vynechal. (smích)

 

Máte rád humor Milana Markoviče?

 

To je můj humor.

 

Upozornil vás svým humorem, že jsou některá vaše vystoupení trochu teatrální? Rád používáte vyhrocené výrazy.

 

Věci je potřeba pojmenovat. My stále mluvíme o privatizaci, a přitom jde o krádež. Pokud předseda parlamentu řekne to, co řekl, tak není nevychovaný, ale "vulgárný chrapún". To je technické pojmenování. Když jsem Lexovi řekl, že je "prasa", tak je to stále ještě slabý výraz. Má teatrálnost se vyvozovala z listopadových mítinků, ale byla zaviněna jenom špatným ozvučením: každé slovo se vracelo. Proto jsem musel mluvit tak pomalu. V televizi to vypadalo, jako bych se zbláznil a hrál si na nového Štúra nebo Hviezdoslava. Pokud cítíte v mém jazyce trochu nediplomatické spontaneity, dovolte mi si ji ponechat. I když vím, že to v politice není dobrá vlastnost.

 

Není trochu nebezpečné, že slovenská mladá generace je současnou politickou situací natolik znechucená, že si bude hledět především svého a politiku ignorovat?

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group