ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TOUHA NEBÝT JENOM ČLOVĚKEM

O Václavu Bělohradském jsem už cosi věděl od profesora Ivo Tretery, který ho učil na filozofické fakultě. Vyprávěl mi, jak mu při zkoušce položil otázku na téma pravda. Pilný student začal ze široka: "Když dovolíte, začal bych Heidegerem ,Vom Wesen der Wahrheit?, pak bych kriticky navázal na několik jeho drobnějších studií a skončil rozborem jeho spisu o Platonově ideji pravdy." Tretera, jenž pravdu hledal nejen v knihách, ale i v hospodě u piva, byl šíří i hloubkou jeho záběru nadmíru spokojen, nicméně zděšen shledával, že těch plzeňských bude tentokrát podstatně méně. Václav Bělohradský je filozof každým coulem. I když na mě chvílemi působil neakademicky. Rozhovor jsme vedli v místnosti, kde toho času pracuje. Byla tu pouze jedna židle. Pro mne. Václav Bělohradský nejdříve seděl na stole, pak na zemi, ke konci rozhovoru odpovídal téměř vleže. Věděl jsem, že musí jít ve čtvrt na pět na ministerstvo, ale tak zajímavě povídal... Až ve třičtvrtě na pět jsem se zmínil, kolik je hodin. "Ježišmarja!" vykřikl s hrůzou v očích a okamžitě vyskočil. Teď dostane infarkt, asi něco prošvihl u ministra, vyčítal jsem si. Naštěstí moje hodinky šly o hodinu napřed. Na ministerstvo pospíchal za manželkou.

 

V knížce MYSLET ZELEŇ SVĚTA mluvíte o jakémsi samopohybu, kterému dnes všichni posluhujeme. Má každá epocha svůj samopohyb? Pokud ano, v čem se ten dnešní liší od samopohybu jiných epoch?

Smysl slova "samopohyb" si nejlépe objasníme, když ho budeme aplikovat na ekonomický růst. Například v Itálii vypukl asi před třemi roky v krásných tyrolských údolích ozonový poplach. Když jsem se pak podíval do různých novin, titulky v levé části prvních stran hlásaly "katastrofa, přízemní ozon ohrožuje naše životy", zatímco titulky v pravé části vyjadřovaly spokojenost nad tím, že výroba automobilů se znovu oživuje, Fiat znovu přijímá propuštěné dělníky. Ozonový poplach ale způsobilo právě nadměrné používání automobilů v úzkých tyrolských cestách. Lidé tuto podivnou schizofrenii jakoby ani nevnímali, nechápali, že musí rozhodnout, zda je lépe zakázat používání automobilů nebo naopak nadále podporovat růst automobilového průmyslu a umírat v důsledku otravy z přízemního ozonu. Samopohyb znamená, že uvnitř našeho pojetí rozumu nelze nalézt žádný dostatečný důvod pro to, abychom vzdorovali tomu, co se děje, abychom to "řídili". Pokud budete snižovat výrobu automobilů, bude nezaměstnanost a když ji budete zvyšovat, tak bude ozonový poplach, je nemožné rozumně si vybrat.

Lze z toho vyvodit, že v minulých stoletích se samopohyb mohl zastavit rozumným důvodem a dnes ne?

Slovo samopohyb bych neuměl aplikovat na jinou epochu než na epochu industriální, v níž růst se stal jediným zdrojem politické legitimity. Všechny vlády na světě spojuje jedno dilema · buď další ekonomický růst nebo politická smrt. Prosadila se představa, že nastartování rychlého ekonomického růstu a jeho stálé pokračování vyřeší všechny naše sociální a politické problémy. Univerzálním řešením všech problémů je "modernizace" a jejím nejúspěšnějším příkladem je rychlý rozvoj některých asijských zemí, takzvaných "asijských tygrů". Nemohu toto pojetí růstu aplikovat na žádnou jinou epochu, protože víra v to, že podmínky života se mají neustále zlepšovat, vyznačuje jen moderní dobu. Zatím si nelze představit v demokratické Evropě politický program, který by vycházel z myšlenky, že životní úroveň občanů se musí postupně snižovat a ekonomický růst zastavit.

Minule mě zaujalo, když jste řekl, že jste na straně "masy". V čem vnímáte, že je masa ohrožena a proč?

Neřekl jsem na straně "masy", ale na straně masové demokracie. Nemyslím si, že masová demokracie je něčím zvláště ohrožena, ale chci říci, že se musíme naučit vnímat ji jako příležitost a šanci. Číňané prý mají jeden znak, který znamená příležitost a současně hrozbu. Zajímavá je Marxova interpretace kapitalismu, který on kritizoval, ale zároveň pečlivě a přísně oddělil svou kritiku kapitalismu od všech nostalgických konzervativních ideologií, které toužily po návratu feudálního společenského pořádku · moci církve, panovníka a otce rodiny. V Marxově perspektivě kapitalismus představuje sice zničující hrozbu pro lidstvo, ale je i velikou příležitostí k tomu, aby se člověk stal pánem sebe sama a svých dějin. Nebezpečí a šance jsou nerozlučná dvojka.

Masová demokracie v sobě nese od počátku především hrozbu demagogie. Menšina, která nám chce vládnout, získává naše hlasy, na základě názorů, které jsme si utvořili o jejím programu. A ty názory musí mít nějakou kvalitu, musí být funkčním substitutem poznání, jak se říká učeně. Vy nemůžete rozumět atomové elektrárně, když jste nestudoval nukleární fyziku, ale přesto si musíte udělat nějaký názor na to, zda máme stavět či nestavět Temelín. Naše názory mohou být hloupé, laciné, přehnané nebo být dokonce jen výrazem našich osobních úzkostných psychologických stavů. Nebezpečí masové demokracie je právě v tom, že hlas, který politikům dáváme, nebude výrazem názorů, které jsme si udělali, ale důsledkem vlivu masových ikon nebo třeba masově vyvolávaných stavů mysli. Ale masová demokracie nám také nabízí velkou šanci.

K čemu?

Vyjít z toho metafyzického zajetí růstu, z toho řecko-křesťansko-osvícenského ideálu, že člověk má na zemi nějaký zvláštní cíl, že se zásadně liší od ostatních živočichů, že je nad nimi. Masová demokracie všechno fragmentuje. Je to společnost neustále se rozpadající do spousty částeček, je tu dáno simultánně mnoho možností, vše se objevuje náhle, stejně náhle mizí, zůstávají po tom jen křehké stopy a stíny, prudké střídání chvil tu stojí proti velebné věčnosti. Neustále se tu o sebe třou obrazy a životní styly, je tu velká konkurence "mezi světy". Termínem "intermundia" · mezisvěty · pojmenovávali latinští básníci prostory mezi světy, kde fouká studený vítr a žijí tam jen bozi. My, potomci řecko-křesťansko-osvícenského světa, jsme se teď ocitli v takových větrných mezisvětech a musíme v nich přežít, i když nejsme bozi. A to je třeba považovat za šanci, za příležitost k emancipaci od metafyziky růstu. Ten život v mezisvětech si musíme uhájit.

Všechno spěje k zániku. V tom je dán pohyb života. Vychází z toho i vaše pojetí masové demokracie?

Nemyslím si, že v masové demokracii něco spěje k zániku. Od samého počátku naši civilizaci vyznačuje spor mezi bios (život) a logos (rozum). Rozum jako by stál proti životu, jako by si musel život podrobit a osvobodit nás tak od jeho nejistot. Ta současná obrovská ekologická krize není než poslední dramatickou fází sporu mezi logos a bios. Slovo logos je i v evangeliu, Bůh je logos. Logos je ovšem i věda, označuje i zákony přírody, které vědci objevují a umožňují nám tak přírodu ovládat. Logos jako něco, na čem člověk zakládá svou existenci a co ho odlišuje od všech ostatních živých bytostí, se rozvinul v to, co nazýváme "metafyzika", tedy učení, podle něhož člověk má na zemi zvláštní úkol: musí realizovat svou dokonalou podstatu a vyjít ze smrtelného světa, z jeskyně pouhých stínů... Vědecký pokrok a růst, který se stal pro nás samopohybem, není nic jiného než jakási nahrážka staré víry ve spásu, ve vycházení z jeskyně stínů. V masové demokracii, kde se všechny světy lámou a tříští, zbývají z nich jen střípky, je naděje, že se osvobodíme od všech forem víry ve spásu, od metafyziky, která nás chytila do pasti na samém počátku bludné pouti naší západní civilizace.

Víte, jak z té pasti ven?

Je potřeba se osvobodit od mýtu, že smyslem života je nějaké zásvětí, že člověk žije v jeskyni stínů a z ní musí vyjít někam na světlo. Křesťanství káže o životu smrtelném, ze kterého vyjdeme na světlo, kde nás Bůh ochrání, ale vědecký pokrok je totéž. Spor je jen o tom, co nás má vyvést z jeskyně stínů, ne o tom, že smyslem našeho života je vyjít z nějaké jeskyně. Budou to svatí, budou to mudrci, budou to politici, budou to mimozemšťani nebo New Age? Celé toto metafyzické pojetí lidského života charakterizuje víra v rozdíl mezi temným vnitřkem a jasným vnějškem: člověk žije uvnitř jeskyně stínu svůj smrtelný život, a živí se nadějí, že logos ho vyvede na světlo a učiní nesmrtelným. Fragmentární společnost masové demokracie nám dává šanci osvobodit se od mýtu jasného vnějšku a temného vnitřku, který dělá z člověka bytost, která nemá odvahu být tím, čím je · jedním z živočichů na planetě Země. Růst se stal samopohybem, protože je jen funkčním substitutem mýtu o vycházení člověka z jeskyně, té staré metafyzické touhy člověka nebýt jenom člověkem. Váš rozhovor s Tomášem Halíkem se jmenuje Touha být jako Bůh. Tak daleko bych nešel, řekl bych spíše "touha nebýt jenom člověkem". První imperativ života osvobozeného od samopohybu zní asi takto: Nesmíš se opřít o nic, co není smrtelné, o žádné zásvětí! Jeden z největších filozofů tohoto století, Theodor Adorno, v úvaze o smyslu filozofie a poezie po Osvětimi, se ptá, zda vůbec lze filozofovat či psát poezii po takovém strašném selhání naší civilizace. Tvrdí, že po holocaustu už filozof nesmí být nikdy na straně věčných esencí, na straně podstat a toho co trvá, ale musí být na straně smrtelného, ohroženého, mizejícího těla. Nejzákladnějším předpokladem filozofického myšlení je · říká · nikdy nezapomenout na to, co jsme cítili jako děti, když jsme viděli pohodného vláčet psa s hlavou ve smyčce do svého pojízdného psího vězení. Ten klukovský pocit, že je nutné být na straně psa s hlavou ve smyčce je důležitějším východiskem pro filozofii než četba Aristotela.

S jistým entuziasmem jste mi vysvětloval, jaké možnosti vám skýtá počítač, internet. Je mnoho odpůrců, kteří se domnívají, že díky závrati tohoto způsobu komunikace uniká dejme tomu ten soucit, o kterém jste mluvil, vlastně bezprostřední realita...

Bezprostřední realita je jedno z těch slov, které toho moc neznamenají. Vůbec slovo realita je velice podezřelé. My máme představu, že skutečnost je něco, co je před námi. Ale to tak nikdy není. Realita je vždy "médium", tedy něco, co je mezi lidmi. To znamená, že je vždy zprostředkovaná, uprostřed nás. Realita je spor nebo shoda našich výpovědí o světě s vypověďmi jiných lidí. Je to náraz mých vět na věty druhých lidí · buď se dohodneme a skutečností bude to, co nás spojuje, nebo se nedohodneme a skutečností bude to, co nás rozděluje. Nemůžeme se postavit do řady jeden vedle druhého a dívat se všichni na stejnou realitu.

Jaká je realita mezi lidmi, mezi kterými jsou pouze slova na monitoru?

Internet dnes hraje stejnou roli jakou dříve hrálo moře · otvírá nás obydleným či neobydleným dálkám, jiným světům. Navigujeme v něm, plavíme se v něm. Slovo internet velice správně vystihuje to, že skutečnost je "inter nos", je mezi námi. Postmoderní věk internetu se radikálně liší od věku televize. Televize byla posledním velkým moderním médiem v tom smyslu, že byla centralistická: z jediného centra se k obrovskému počtu individuí šířily obrazy a informace, které byly pasivně konzumovány. Internet je postmoderní médium, protože nikde nemá žádný střed, je nekonečně fragmentovaný a rozptýlený. Můžete v něm vstupovat do velice intenzivního vztahu k lidem, kteří se zabývají tou samou věcí, je to globální a permanentní sympozium. Jedna moje studentka píše práci o euthanasii. Připojila se na příslušnou stránku internetu a našla obrovský počet lidí, kteří se zabývají stejným problémem, vyměňují si své zkušenosti a názory. Na internetu je zajímavé to, že je interaktivním médiem. Brzy televize nebude než bedýnkou, kterou nebereme vážně, která nám nemá co říci, protože je pasivní, není dialogická ale monologická. Všechny obrazy a významy, které jen pasivně konzumujeme, nemají nic společného s realitou. Realita je pouze to, co vzniká v interakci, v dialogu. Internet je úžasný v tom, že umožňuje všechno definovat v interakci, vše převést do dialogu. Moje studentka byla okamžitě vtažena do dialogu, smysl práce na doktorské tezi se radikálně změnil, protože s ní komunikují stovky lidí, a tak se přímo či nepřímo účastní její práce.

Nedávno mě v souvislosti s rychlostí předávání si informací dokonce napadlo, že v budoucnu se automobilová doprava třeba tak zrychlí, že se zkrátí časové intervaly v pravidlech hry, že si člověk bude muset zvyknout rozhodnout se ve dvou sekundách místo dnešních deseti. A že tato postupně zvyšující rychlost ho třeba natolik zautomatizuje, že mu ubyde místo na cit i na komunikaci...

Ale vy umíte rozlišit mezi semaforem, kde nediskutujete, protože je pro vás výhodné přijmout povely semaforu a nějakou diskuzí, v níž se snažíme definovat pravidla pro lidské chování, a proto se jí aktivně účastním. Řídit auto je typ jednání, který nevyžaduje příliš velké diskuze.

Měl jsem na mysli rychlost obecně. Stále víc se používají zkratky...

Ale čeho? Například stále víc se prodlužuje čas domlouvání a vyjednávání. Postavit někde fabriku, to dnes trvá roky. Je třeba diskutovat s okolními obyvateli, musí to posoudit desítky institucí.

A právě se stále stoupajícím růstem stoupá počet institucí, a proto se musí používat zkratky, jiný druh komunikace, aby se to stihlo...

To je ovšem jiná podoba problému, o kterém jsme hovořili: co je to názor? Znám málo věcí přesně, mám málo znalostí o věcech, které používám, ale musím mít na všechno názor. Britský filosof českého původu Arnošt Gellener to nazval "gumovou klecí" a definoval ji jako největší problém průmyslové demokracie. Otázka je, za jakých předpokladů nám názor nahrazuje znalosti, co zaručuje jeho rozumnost a efektivnost?

Není vinou této rychlosti názor ohrožen?

Asi ano... Internet obrovsky zvyšuje možnost informovat se. Já jsem profesor, můj student má přede mnou přirozený respekt. Přijde se ke mně poradit o práci třeba o sociálním vývoji afrických zemí. Posadíme se před počítač a přes internet budeme mít k dispozici během několika minut několik tisíc titulů, které se zabývají tou samou věcí. Profesor byl kdysi člověk s vousy, který studentovi dokázal říci, jaké důležité knihy si má přečíst. Před internetem jsem ignorant: z tak obrovského množství titulů znám jen pár článků, prakticky nic. Jaká je vlastně dnes má role profesora?

Umíte si odpovědět?

Neumím, ale řeknu toto: jedná se o krizi relevance, toho, "o co jde". Žijeme v popisech světa, které jsou pro nás relevantní, důležité. Intenzifikace komunikace, vyvolaná internetem, způsobila, že došlo k masové krizi relevantních popisů světa, tedy rozdílu mezi tím, co je pro nás důležité a co je jen okrajové. Podle čeho o tom rozhodnout v té internetové záplavě, která přinesla tolik tříště?

Není tato rychlost důsledkem nedostatku kontextu, jakési kolektivní irelevance?

Nedostatkem kontextu, ano. Představte si internet jako soubor rychle se množících a rychle se pohybujících textů a obrazů. Otázkou je, jaký kontext se musí šířit s těmi texty, aby se jim dalo rozumět? Texty se šíří strašlivou rychlostí, ale kontexty ne. Je stále složitější uvědomit si kořeny toho, co považujeme za relevantní a nějakým způsobem integrovat do relevantních popisů světa všechny ty informace, které poletují na internetu. Václav Klaus nedávno napsal do Lidových novin článek, kde se zmínil o ekonomii informací a řekl, že po informacích musí být poptávka. Ano, internet poskytuje obrovskou nabídku informací, které ovšem neodpovídá žádná reálná poptávka. Poptávka po informacích není schopna uspokojit nabídku. Klíčovým slovem je tady trochu záhadné slovo "relevance".

Internet jako takový tedy neohrožuje naší komunikaci?

Podívejte se, když začaly vycházet noviny, vyvolalo to skandál. Spisovatelé se vyděsili, co je to za hrůzu, že tolik lidí bude každý den číst totéž. Každé nové médium je posuzováno tou mocenskou a intelektuální elitou, která je vázána na staré médium, jako zkáza lidstva.

S rychlostí, s "easy rider", s cestováním souvisí téma domov. Vy jste jednou dokonce řekl "domov nemáme"...

Známá maďarská filozofka Agnes Hellerová napsala studii, o tom "Kde se cítíme doma?" Říká, že domov má tři aspekty. Nejdříve jsme doma v konkrétních vztazích k lidem · k matce, k přátelům, k našemu jazyku, v němž máme třeba lokální přízvuk. Druhý domov spočívá v tom, že kdyby teď vedle nás seděl student ze Soulu, tak by mnoho pojmů, které tady říkáme, dobře chápal a ještě by se hlásil o slovo, aby je doplnil a upřesnil. Měl by patrně džíny jako máme my. Móda, stejná témata, společné rysy postmoderní civilizace, které potkáváte kdekoli, tvoří náš druhý domov. Třetí domov je velký řetěz textů, které jsme ve škole četli a který Harold Bloom nazval "The western canon" neboli západní kanonické texty, podle nichž rozlišujeme, co je povídka, co román, co je dobře a co špatně napsané. Bloom se snaží definovat asi dvaadvacet autorů, kteří jsou rozhodující pro kánon Západu. Když si čtete v Platonovi, je to v jistém slova smyslu váš domov.

Jsou tyto domovy ohrožené?

Myslím, že řetěz velkých textů, kterým jsme byli spoutáni, náš třetí domov, se zaplaťbůh trhá. Hroutí se evropské duchovní panství nad světem. Jan Patočka hovořil o VĚKU POEVROPSKÉM. Ten výraz znamená, že už nemůžeme Evropu tak úplně považovat za náš domov, protože ten řecko-křesťansko-osvícenecký mýtus, který jsme považovali za něco jednotného a umístěného v Evropě, byl přetrhán a rozfoukán elektronickým větrem do všech koutů planety. Indián v rezervaci inzerující na internetu medicíny namíchané šamanem svého kmene a citující Danteho!

Dá se říci: tradiční hodnoty jsou ohroženy?

Tradiční hodnoty jsou ale samy největší hrozbou! Idea spásy a pokroku, budování elektráren a dálnic · to jsou přece tradiční hodnoty. A pokrok je to, co nás dnes nejvíce ohrožuje, jsme všichni vydíráni v jeho jménu. Ekologická krize je přece přímým důsledkem této hodnoty. Krize, kterou prožíváme, není způsobena tím, že naše nejvyšší hodnoty byly zapomenuty, poraženy, zničeny, ale tím, že jsme je prosadili jako hodnoty nejvyšší a vládnoucí. Rozrušení těchto hodnot je předpokladem našeho osvobození. Nemůžeme se osvobodit od zlatého telete růstu, aniž bychom se neosvobodili od nejvyšších západních hodnot, od metafyziky. Dobře to tuší ti ekologové, kteří se odvracejí od evropského náboženství a přiklání se třeba k buddhismu.

Téma "homeless". Bude stále aktuálnější?

Myslím, že ano. Výraz "homeless" má různé akcenty. Existuje filozofické homelesáctví, které je sebevědomé, jakási "homelesácká mysl", která patří k modernímu životnímu stylu. Ve slově domov je také mnoho utrpení, které už tolik nevnímáme, protože jsme obětí určité nostalgie po jistotách domova. Moderní dobu vyznačuje velká mobilita, lidé se neustále přesouvají, je to doba masové migrace. Málokdo umřel tam, kde se narodil, málokdo pracuje tam, kde se narodil, málokdo dělá celý život tu práci, kterou se naučil jako mladík. V kontextu masové migrace myslíme na domov nostalgicky. Je to trošku kýčovité a banální. Ale v tom slově se skrývá také spousta represe, moci, utrpení z malých poměrů. Mnoho moderních básníků nádherně vyjádřilo touhu utéct z malého světa našich domovů a jejich pocit je kusem našeho zajímavého moderního bezdomovství.

Stáří. Bude to pro svět stále větší problém?

Ano, to je obrovský problém. Demokracie není jenom rovnost podle zákona, ale i rovnost materiální a fyzická. Demokracii vyznačuje neustálá redukce všech rozdílů, třeba mezi tím, kdo byl v Africe a kdo tam sice nebyl, ale viděl ji v TV nebo na internetu. V roce 1900 vypadala pětačtyřicetiletá žena třeba v Itálii úplně jinak než devatenáctiletá dívka. Oblékala se jinak, mluvila jinak, žila jinak. To dnes neplatí. Díky kosmetice, péči o zdraví, džínám a svobodě způsobů vypadá, obléká se a chová se jako její dcera. Takže nemáme jen unisex, ale uniage, stejný styl pro každý věk. Tradiční společnost byla hierarchická a hierarchie znamená doslovně "vláda starých". Vládli přirozeně staří lidé, kteří měli zkušenost, věděli co přijde, protože to, co přicházelo, bylo podobné tomu, co bylo. Kdežto dneska starý člověk překáží, on novému světu nerozumí, právě proto, že žil, že má zkušenost minulosti: svět totiž se rychle mění a je jiný než svět, který znal on. Dneska je zkušenost něco, co v orientaci ve světě překáží. Minulost není klíčem k budoucnosti. Pak je tu praktický problém. Neustálé zvyšování věku nás dostane do situace, kdy se budeme muset sami rozhodovat, jestli chceme ještě dále žít, za cenu závislosti na přístrojích, třeba.

Zastaví nějaký sebeobranný prvek přírody zvyšující se průměrný věk života?

Budeme se muset asi naučit volit si délku života, který svou kvalitou splňuje naše kritéria. Za určitých okolností odmítneme dále žít. Jeden z rozhodujících rysů moderní doby je to, že sféra volených akcí neustále roste. Vy jste si před třemi sty lety nemohl vybrat povolání, musel jste dělat to, co dělal váš otec, nemohl jste si vybrat ani manželku. Dnes si volíte i národní identitu. Stále víc věcí si volíme. Ta šíře volby půjde tak daleko, že si budeme volit, zda žít nebo ne. Lékař s vámi bude mluvit asi takto: "Já bych vám mohl tento neduh vyléčit, ale bylo by to za tu cenu, že budete po zbytek života upoután na lůžko nebo jinak omezen. Berete to nebo ne?" Vy se zamyslíte a klidně řeknete "ne".

Takže se nemůžeme vyhnout tématu euthanasie...

Euthanasii považuji za jedno z lidských práv. To ovšem znamená, že k euthanasii se rozhodujete vy sám, na základě svých představ o smysluplném životě. Chápu ovšem námitku, která zdůrazňuje to, že ve všech velkých nemocnicích, kde vládne rutina a byrokracie, by se euthanazie mohla rychle stát rutinním řešením nedostatku lůžek, třeba.

Bavíme se vlastně o extrémních silách. Mají v budoucnu šanci prosadit se v politice extrémní strany. Je například Sládek nebo Le Pen zrcadlem naší odvrácené strany, která jako by se chtěla otočit?

Extremistická strana interpretuje všechny situace jako situace mezní, apokalyptické. Buď anebo. Takové situace opravdu existují a je třeba někdy zvolit extrémní opatření, ale extremistické strany definují každou situaci jako mezní. V každém životě nicméně je stále přítomná možnost dostat se do extrémní situace.

I NATO je nukleární pakt, to znamená, že pokud nastane mezní situce, dojde k nukleární válce, a to je přece extrémní rozhodnutí.

Myslíte si, že Francie má podhoubí pro extrémní síly.

Situace ve Francii je trošku jiná. Ono je snadné být antirasistou, když nežijete v Marseille, kde je třicet procent Arabů, se kterými jsou denodenně spory. Nemůžete se divit, že na lokální úrovni má Le Pen své voliče. Máte pravdu, že Le Pen je něčeho symptom. Chceme-li dešifrovat jeho úspěch na lokální úrovni, musíme si uvědomit, že je to reakce na současný multikulturní trend. Francouzská civilizace je přesvědčena o své univerzálnosti, to znamená, že by se jí všichni lidé měli přizpůsobit a být v nějaké míře Francouzi. To, že se Arabové odmítají asimilovat navozuje otázku, jak se k tomu postavit. Angličané jsou tolerantnější, ale Francouzi se domnívají, že asimilace je povinnost pro každého, kdo chce žít ve Francii a na neasimilované cizince reagují podvědomě jako na nadávku Francii. Multirasová společnost je taková, v níž rozdíl mezi rasami je kompenzován kulturní jednotou. Příkladem je třeba černoch, zdravící v uniformě francouzského důstojníka francouzskou vlajku. Jedna kultura a mnoho ras.

V multikulturní společnosti rasové rozdíly nejsou kompenzovány kulturní jednotou. Naopak, to, že jsem jiné rasy je v mé představě důvodem toho, že chci být i kulturně odlišný. Le Pen představuje reakci na multikulturní společnost. Otázka je, jestli my Evropané nejsme formováni představou kulturní jednoty lidstva do té míry, že všichni podvědomě podléháme představě, že všichni lidé se musí asimilovat do evropského vzdělanostního modelu.

V čem se odlišuje fašismus od dnešních extremistů. Je to v chápání hrozby multikultury?

Ano. Le Penova strana je stranou protimultikulturní. Vy se musíte chtít podobat Francouzům, když nechcete, je proti vám Le Pen. Sládkova strana je podivná směs... Vzpomínám si na jeden dokument o republikánech a tam jedna jejich fanatická stoupenkyně · měla kolem sebe asi osm psů · říkala: "Pořádek a pejsci!", což je jako důvod pro podporu republikánů divný argument. Ta strana může nasát kohokoliv, kdo je nespokojený. Je útočištěm lidí, kteří světu nerozumějí, a proto se na něj rozhněvali.

Minule jste mi řekl, že je vám nejbližší humor cimrmanovský. Tuším jako parodie, vytváření jiného světa...

Ano, cimrmanovské divadlo miluji. Za prvé je to klukovská parta, která jim vydržela celý život. Taky bych chtěl celý život prožít v mé staré klukovské partě. Za druhé je to úžasná parodie českého sklonu k hledání velikánů, českého pedagogismu, učitelství. Je to také parodie anachronistických prostředků, které my Češi často používáme k tomu, abychom si definovali náš svět. Když si čtete různé kritiky současné společnosti, nacházíte věty jako "morální integrita, útok na objektivní hodnoty, vytunelování duší, autentické bytí". Tyto výkřiky jsou velice cimrmanovské.

Mají filozofové rádi vtipy? Jaké jsou?

Spousta filozofií jsou vlastně vtipy. Například, co jiného než vtipy jsou filozofické paradoxy? To, že Achilles nikdy nedohoní želvu, je vlastně vtip. Filozofie je literární žánr, který velice často pracuje s alegorií, s paradoxem, s vtipem. Nádherné jsou talmudovské vtipy.

Náš nejslavnější žijící spisovatel Milan Kundera má velmi spefický vztak k médiím. Je to jeho promyšlený scénář anebo postoj, se kterým nemůže kvůli své povaze hnout anebo se stal obětí sama sebe?

Kundera vytvořil něco, co bych nazval kunderovský paradox. On popisuje svět, v němž nikdo nemůže být autorem svého života. To, čím jsem já, bylo vždy napsáno někým jiným. Vždy je v mém životě nějaký žert nebo zlom, který způsobí, že kvůli někomu uděláme něco, co nás promění. Doktorow napsal, že jediný pravý hrdina Kunderových románů je autor. Jsou to příběhy o autorství a krizi autorství. On sám ale chce zůstat autorem sebe sama. Popisuje svět, v němž žádná identita neobstojí, říká, že "spisovatel rozplétá tkaninu, kterou teologové upletli za dne." Skvěle popisuje, jak naši identitu, kterou jsme si upletli za dne, realita v noci rozpáře. Ale identitu, kterou si on sám upletl za dne, by chtěl zachránit a hlídá ji, aby mu ji v noci nikdo nerozpáral. S tím souvisí i jeho vztah k médiím. On by chtěl zůstat pánem médií, on by nechtěl, aby jeho obraz v médiích byl zkreslený, a přitom jádrem jeho díla je teze, že člověk se nikdy nemůže vidět nezkresleně.

Měl jste v poslední době nějakou myšlenku, která by vás nepříjemně zaskočila?

(chvíle ticha) Ano, taková myšlenka, která mě v poslední době neustále napadá a které se bojím, se týká mého nepřetržitého šestadvacetiletého působení na univerzitách. Napadá mě, jak strašně umělý a vykonstrurovaný je svět univerzit, kultury, vzdělání... Jak je umělý a někdy snad i zbytečný. Napadá mě, jestli jsem svůj život neprožil marně. Proto jsem tady v Čechách tak antiakademický. Mám strach z akademické autoreference, zaujetí sebou samým. Hrozím se toho, že jsem celý život prožil v tak umělém světě. Ještě jedna myšlenka s tím souvisí: když začínám univerzitní kurs a stojím před studenty, mám pocit, že i pozice učitele je dnes nesnesitelně umělá.

Pokud z univerzit jdou do světa ty nejgeniálnější myšlenky, které vytváří svět kolem, pak je tento svět umělý...?

Máte pocit, že to tak je? Řekněte mi jména dvou filozofů, které jste v poslední době četl.

(chvíle ticha) Erich Fromm a pak spisovatel Paul Johnson, který též občas filozofuje.

To je zajímavé. Jmenoval jste dva lidi, kteří se světem univerzit nemají nic společného. Nejsou akademičtí, naopak bojovali proti akademickému establishmentu. Silné myšlenky byly většinou vyvzdorovány na establishmentu. Za tu hodinu, co si tu povídáme, vyšly v Itálii čtyři filozofické knihy, které nikdo nebude číst.
 
Červen 1997

. . . . .

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group