ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ODDANOST

Málokterý státník moderní doby zažil tolik shakespearovských dramat jako slovenský prezident Michal Kováč. V málokteré evropské zemi se vůbec mohou taková dramata odehrávat. Jen pouhý jejich stručný soupis zabral poměrně slušný prostor na jiném místě tohoto materiálu. Za všechny stačí připomenout causu únosu prezidentova syna, ze kterého prezident stejně jako opozice a většina sdělovacích prostředků obviňují Slovenskou informační službu. Málokdo již si dnes vzpomene, kdy začal na Slovensku považovat za normální to, co je v jiných zemích bezprecedentní, považovat na Slovensku za normální. Snad proto cítí prezident Michal Kováč tak silně potřebu uchovávat v rozhovoru se zahraničním (!) korespondentem oficiální rovinu. Navíc jsme přijeli do Bratislavy v den, kdy bylo černé na bílém s konečnou platností jisté, že Slovensko do NATO v první vlně nepůjde a premiér Mečiar začal mluvit o nutnosti jednání s prezidentem. Možná v tuto chvíli nechtěl prezident Kováč přilévat olej do ohně.

 


Michal Kováč

"Michal Kováč se stává symbolem odvahy člověka, který před zraky celého národa, zbavený téměř veškeré reálné moci, pronásledovaný a osočovaný, nese kříž své povinnosti vůči naší zemi..." uvádí se v prohlášení KDH z 4. 11. 1995. Jaká je podle vás role prezidenta v současné době ve střední Evropě? Jak je vlastně možné, že například v Americe je prezident Clinton osobou, která má velikou moc a ve střední Evropě prezidenti takové pravomoce nemají?

V Evropě se vytvářely jiné typy demokracie, demokracie parlamentního typu a nikoli prezidentského typu. Určitě to ovlivnily první demokracie ve Francii, Velké Británii a zřejmě to odráží i jiné tradice než demokracie Spojených států. Dnes je skutečností, že v západní, střední, ale i v jiných částech Evropy, až na Rusko a Ukrajinu, mají prezidenti malé ústavní pravomoce. V poslední době se však ukazuje, hlavně v postkomunistických, ale i v jiných zemích, že i přes omezené ústavní pravomoce úloha prezidentů jako morálních autorit roste.

Myslíte si, že v konkrétní situaci, která právě na Slovensku je, by bylo lepší, aby prezident měl větší pravomoce? Mluví se o tom, že opozice není dost silná, takže aby prezident mohl být dostatečně nadstranický, potřeboval by k tomu mít ústavou zaručené podmínky?

Samozřejmě nelze ze situace, která se nemusí v dalším volebním období opakovat, odvozovat nějaké účelové zásahy do ústavních pravomocí prezidenta. Ale i přesto se ukazuje, že naše ústava má jisté mezery. Nejsem si v tuto chvíli jistý, jestli takové mezery má i česká ústava. U nás například nemá kdo rozpustit parlament. Na Slovensku se může rozpustit parlament jedině v případě, jestliže devadesát procent poslanců bude souhlasit s vypsáním termínu nových voleb. Prezident má takovou možnost jen do šesti měsíců po volbách, když se do půl roku třikrát vládě nepodaří získat důvěru. Jinak, ať už se vytvoří jakákoli patová situace, jakákoliv ústavní nebo politická krize, nemá prezident možnost do této věci vstoupit.

Jaká je za této situace nejdůležitější povahová vlastnost prezidenta?

Myslím, že je velmi důležité, aby byl skutečně oddaný demokratickým principům, aby hájil principy spravedlnosti, ústavnosti, ochrany lidských práv a nepodléhal stranickopolitickým zájmům. Proto se domnívám, že by bylo účelnější přejít na systém přímé volby prezidenta, aby se dosáhlo nezávislosti na stranickopolitickém seskupení.

Viděl jsem vás v televizi při setkání prezidentů středoevropských zemí. Mohl byste přiblížit, jak vypadá takové velmi atraktivní setkání v zákulisí? Jaké panují vztahy mezi prezidenty, tedy lidmi, kteří mají podobné problémy, podobné řekněme výsady, ale zároveň i velkou odpovědnost?

Pokud jde o ústavní pravomoce, jsou si prezidenti středoevropských zemí podobní. To ulehčuje náš dialog, můžeme hovořit méně diplomaticky a mluvit o tom, co na oficiálních setkáních slyšet není. To umožňuje hlouběji proniknout do vzájemných problémů a vytvářet tak předobraz společné Evropy. Člověk si je vědom toho, že ho poslouchají vnímaví partneři, kteří nezneužijí otevřenost i v těch nejožehavějších vnitropolitických otázkách. Při rozhovorech tu není cítit národní egoismus, ale spoluodpovědnost nebo dokonce povinnost vyspělých demokratických zemí, které měly po válce větší štěstí než my a mohly se vyvíjet jinak a nyní pociťují potřebu nám to jiným způsobem vynahradit.

Za dobu svého "prezidentování" jste dostal spoustu výhrůžných dopisů i telefonátů. Při jednom vašem projevu dokonce přišlo hlášení, že v sále je bomba, a přesto jste pokračoval dál. Měl jste strach? Jak se vyrovnáváte s takovým mnoho let trvajícím ohrožením?

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale já nemám pocit žádného strachu. Neměl jsem ho tenkrát, když mi oznámili, že v sále je bomba, ale nemám ho ani tehdy, když dostávám různé výhrůžné dopisy. Člověk neví, jestli jsou to zdraví lidé nebo nemocní, ale i když jsou nemocní, může být výhružný dopis nebezpečný. Nevím, proč strach nemám. Možná proto, že jsem odhodlaný podstoupit všechno, jen abych bránil to, co je smyslem mého života, pro co jsem vstoupil do politiky. A tím je snaha ukázat, že je možné budovat spravedlivější společnost, která bude ctít základní lidská práva a svobody. Tato touha je tak silná, že jsem připraven obětovat i vlastní život, když to bude smyslupné. A myslím, že to je smysluplné, i když člověk nemusí hned cítit a vidět nějaké konkrétní markantní výsledky. Vycházím z toho, že kdokoli udělá něco pozitivního, dobrý čin nebo dobrý skutek, prosazuje dobrou myšlenku nebo dává dobrý příklad, že se to neztrácí.

Jinou otázkou je, že člověk se obává o své blízké - syny, vnuky, protože poznává, že zloba jiných lidí nezná hranic a když se jim těžko bojuje s protivníkem, řekněme v normálních podmínkách, nenechá se člověk zastrašit, nenechá se odradit, mohou sahat na velmi citlivou stránkou svého soka a tou není můj život, ale životy mých blízkých.

Dokázal jste si někdy představit v kritických okamžicích své prezidentské dráhy, co by následovalo po vašem odstoupení z funkce hlavy státu? Nespočíval ten důvod, pro který jste vytrval, právě v tom, že - jak jste několikrát řekl - by demokracie na Slovensku mohla být ohrožena?

Skutečně nikdy jsem vážně neuvažoval o tom, že by mě někdo takovýmto způsobem mohl donutit k odstoupení z funkce. Musel bych se vnitřně přesvědčit, že jsem udělal nějaké vážné chyby a setrvání ve funkci by bylo na škodu naší společnosti. Pokud pocházejí výzvy k mému odstoupení od lidí, jejichž chování dobře znám a kterým se daří klamat statisíce lidí, protože si nemohou jejich slova ověřit, pak to samozřejmě není pro mě důvodem, abych uvažoval o odstoupení.

Byl jsem si vždy vědom toho, že možná miliony lidí očekávají, že prokážu stále stejnou odvahu bránit to, co oni vlastně jinak bránit nemohou. Svým příkladem mohu povzbudit ostatní, kteří možná mají pocit ohrožení, možná mají strach, obávají se, aby se nevrátily "staré" poměry, a proto jsou přesvědčeni, že když prezident vydrží, vydrží i oni.

V demokratické společnosti je velmi důležité, kdo má přístup k médiím. Žijeme v mediální době, popularitu politiků stále více ovlivňuje televize. Americký viceprezident Al Gore ve své knize píše právě o tom, jak může televize kladně i záporně ovlivňovat mínění voličů. Jaké máte zkušenosti v tomto směru?

Přes média skutečně můžete udělat zázraky, přesvědčit národ o nějaké jakoby "pravdě", získat mnoho stoupenců, regulérně se politicky prosadit a získat moc. Na druhé straně se může s odstupem času ukázat, že na vaší moci má podíl pouze televize a nikoli dobrá a prospěšná politika. Může trvat poměrně dlouho, než národ tuto hru dokáže rozpoznat. Proto je velmi důležité, aby kromě soukromé televize existovala také televize veřejnoprávní, která nemá být nástrojem žádné vlády, žádného státního orgánu. V této situaci je pak nejdůležitější, aby lidé, kteří jsou pověřeni vedením těchto médií, měli sílu být nadstraničtí, aby měli touhu objektivně a pravdivě informovat veřejnost, nedeformovat a nezkreslovat obraz o životě společnosti.

V souvislosti s televizí se objevilo mnoho protichůdných reakcí souvisejících s únosem vašeho syna. Máte některé přímo negativní zkušenosti?

Ano, jistě mám, bohužel. U nás z třetího na čtvrtého listopadu 1994 došlo zdánlivě demokratickým způsobem během jediné noci k výměně televizních a rozhlasových rad. Ty vyměnily generální ředitele televize a rozhlasu a došlo vlastně k tomu, že těchto médií se zmocnila vládní koalice. A co je nejhorší, do čela těchto institucí, s výjimkou Slovenského rozhlasu (ředitel v posledních dnech abdikoval), přicházeli stále více servilní lidé, kteří nemají morální předpoklady sloužit celé společnosti, ale kteří slouží úzkým mocenským zájmům vládnoucí skupiny. To je nejhorší tragédie, která může postihnout demokratický stát. Samozřejmě se to dá vykompenzovat - existují soukromé televize, ale ty nemohou nikdy věnovat tolik prostoru otázkám veřejného zájmu...

My se v tomto rozhovoru nemůžeme vyhnout dlouhotrvajícímu názorovému rozporu mezi vámi a panem Mečiarem. V čem je podstata rozdílných pohledů a vzájemných střetů mezi vámi? Myslíte, že někde v minulosti se mohlo stát nějaké nedorozumění, které se postupně prohlubovalo?

Kdo hlouběji sleduje naši situaci, ví, že nejde o nějaké nedorozumění. To se za rok dva dá vysvětlit. A vůbec nejde o to, že by tu byl mocenský zápas o kompetence. Je sice pravdou, že parlament i vláda chtějí kompetence na úkor prezidenta a v něčem se jim to i podařilo, ale to není podstata našeho problému a napětí, které v naší společnosti existuje. Ono tu vlastně jde o rozdílné názory na minimálně dvě věci. Zejména na to, co je to demokracie a právní stát. A tady se mé názory s názory předsedy vlády diametrálně rozcházejí - ani ne tak v proklamativní poloze, jako v praktické politice, kdy se něco jiného říká a něco jiného koná. Jde o to, že pokud si v praktické politice za nejvyšší cíl stanovím udržet se za každou cenu při moci, znamená to i za tu cenu, že nebudu respektovat principy právního státu a pravidla fungování demokracie.

V tomto směru je mezi mnou a osobou pana Mečiara propastný rozdíl. Není tu ani o čem jednat, ani kde hledat kompromisy. To je jedna stránka věci. Druhou je úloha etiky v politice. Co si mohu dovolit, jaké prostředky používat v mocenskopolitickém zápase? Mnohé politiky ani nenapadne udělat nějaký podraz vůči oponentovi, nenapadne je chápat oponenta jako svého nepřítele, naopak jej považují za partnera, za něco, co je pro rozvoj demokracie užitečné. V tom je také mezi námi obrovský rozdíl. Pro pana premiéra je každý oponent protivníkem a svým chováním způsobuje, že i politické tábory se chovají nevraživě. To je druhá oblast, kde jsou představy pana Mečiara a mé úplně jiné a tady opět nepomůže rokování ani kompromisy. Takové věci, jako osobní invektivy a útoky, které vůbec nepatří do politiky (jen mi umožní pomyslet si cosi o tom, jakou kulturou a morálkou dotyčný oplývá) nezpůsobovaly a nezpůsobují zvyšování napětí. To může způsobovat jen nadále nejednoznačná a věrolomná politika...

Mám tomu rozumět tak, že naděje pro Slovensko v otázce vstupu do NATO spočívá v příštích volbách a změně vládní garnitury?

Ano, já jsem přesvědčen, že současná vládní garnitura nechce - a kdyby i někteří chtěli, není uvnitř dostatek sil, aby se mohli přizpůsobit takovým parametrům fungování demokracie a právního státu, které jsou v Evropě uznávány. Jsem přesvědčen, že jediná šance tkví v parlamentních volbách. Samozřejmě je v tomto zápase velmi důležité, kdo bude mít jakou možnost ovlivňovat veřejné mínění. Víme, že zatím na Slovensku není rovnocenná pozice, že opozice a současná vládní koalice nemají stejné možnosti. Navíc jsou už mnozí lidé zastrašení, někteří se vzdali toho, že budou otevřeně bojovat a bránit jisté hodnoty, možná jsou nějakým způsobem existenčně závislí na vládní moci a fungování státních orgánů.

Ačkoli jste s panem Mečiarem na sebe dva roky nepromluvili, sešli jste se na pontifikální mši u příležitosti římskokatolického svátku, který je na Slovensku i státním svátkem - Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska. Nemohla by tedy právě víra být onou silou, která by mohla urovnat rozpory na Slovensku?

Nechci se pouštět do analyzování kořenů tak hlubokých otázek. Faktem zůstává, že křesťanství zanechalo na Slovensku o mnoho hlubší stopy než v České republice, kde se v mnohem větší míře projevil ateismus - anebo nějaký jiný směr - a zaznamenal se dost značný odklon od tradičních křesťanských církví. Na Slovensku tomu tak není, nebylo a myslím si, že je to v náš prospěch. Já nevidím žádnou lepší náhradu, která by umožňovala zdravý rozvoj společnosti, nevidím nic jiného, co by mohlo nahradit křesťanskou morálku a křesťanskou nauku. Naopak vidíme, že celá západní Evropa je stále silně pod vlivem křesťanské kultury i křesťanské morálky.

Plakát k Formanovu filmu "Lid versus Larry Flynt" v některých zemích vzbudil bouři nevole a někde byl dokonce zakázán, i když například v Čechách byl publikován bez problémů. Vím, že i vy patříte k jeho odpůrcům a zajímají mě důvody, které vás k tomuto postoji vedou.

Ano, Slovensko je na rozdíl od Čech citlivější i na zneužití křesťanských symbolů. Ve vztahu k tomuto plakátu jsem i já osobně citlivější k takovým věcem, když se Kristus na kříži připodobní do jiného pozadí, které potom křesťana uráží. To byl důvod, proč jsem i já osobně proti plakátu protestoval. Zdálo se mi, že ten plakát nebyl vhodný do našeho slovenského prostředí, protestovali proti němu i někteří biskupové, církevní hierarchie... Nežádal jsem však jeho zákaz.

Nedávno jste potvrdil, že osobně nemáte zájem kandidovat na post prezidenta Slovenské republiky v dalším funkčním období, nevyloučil jste však změnu v případě, že vás o to požádají relevantní politické síly. Můžete to upřesnit?

Nemám co k tomu víc dodat, navíc současná situace je taková, že v referendu nebylo možné rozhodnout o jiném systému volby prezidenta, takže prezidenta bude volit parlament. V parlamentu je minimálně dvaaosmdesát poslanců vládní koalice, kteří mě určitě nebudou kandidovat, takže jakékoli úvahy o této věci jsou za této situace bezpředmětné.




ŽIVOT PREZIDENTA

Vstoupíte do dveří Grassalkovičova paláce na bratislavském Mírovém náměstí stejnou branou jako desítky státních návštěv. Obejdete dva vojáky hradní stráže. Mladý, nakrátko ostříhaný muž vás prolustruje a jste uvnitř. Sídlo prezidenta Slovenské republiky, kde v letech 1939 až 1945 bydlel prezident válečného slovenského státu Jozef Tiso a za éry socialismu tu byl Ústřední dům dětí a mládeže Klementa Gottwalda, působí na první dojem opuštěně.

 

V hale, která je hned za vchodem - a dříve to měla být zimní zahrada - to naopak vypadá jako v botanické zahradě. Jsou tu soustředěny desítky palem, které se mají rozmístit do kanceláří a místností, sloužících hlavě státu a jeho aparátu. Zařizování prezidentského sídla nebylo jednoduché, jako vše, co se na Slovensku týká prezidenta. Vliv na pozdější dokončení měly vládní škrty v rozpočtu. Nezbylo ani na palmy.

 

V přízemí budovy sídlí hradní stráž a také protokol, který připravuje se sekretariátem prezidentův týdenní řád. Je tu i správce budovy Andrej Kmetz, který nás ochotně provedl po rekonstruovaném dvouramenném schodišti v původním stavu do prvního patra. Dřevěné lustry, kamenné sochy představující čtyři roční období, všechno v původním stavu, historická věrnost tu má přednost před pohodlím. "Většinu bitev s památkáři jsme při rekonstrukci prohráli," říká Ing. Andrej Kmetz, který je kromě správce prezidentského sídla také vedoucím oddělení ekonomiky, investic a provozu.

 

Prezident přichází do práce okolo půl deváté až deváté hodiny hlavním vchodem z náměstí a čestná stráž mu každý den vzdá poctu. Jeho program je velmi různorodý, vše záleží na tom, koho přijímá, jaký program mu protokol a sekretariát připraví. Před námi měl prezident Kováč na programu předání státní ceny významnému umělci. Vše probíhalo podle protokolu, každý měl své vymezené místo a tiskové agentury i dvorní fotograf se činili.

Rozhovor se zahraničními novináři přichází na pořad přibližně jednou týdně. Prezident vyžaduje předem okruhy otázek. Kvůli problémům s přenosem faxu jsem okruhy otázek telefonoval den před termínem ve čtyři hodiny odpoledne. Doufám, že kvůli mně nemusela být hlava Slovenska v úřadu přesčas - samozřejmě tu bývá většinou déle než do šesti. Při odchodu mu opět čestná stráž vzdá poctu.

 

Prezidentovo pracovní prostředí se skládá z pokojů, sálů a salonů, které jsme díky vstřícnosti správce mohli téměř všechny projít. V prvním patře paláce najdete přijímací salon prezidenta republiky, velký sál, zelený salon, zlatý salon a samozřejmě pracovnu. Kolik "pomazaných" hlav světové politiky tu prošlo před námi?

Kromě hlavní chodby je tu zadní schodiště, kterým se může prezident odebrat například do parku, jenž se bude mimochodem tento rok rozšiřovat. Oběd prezidentovi donášejí do osobní jídelny. Je tu také modrý salon, oválná místnost upravená jako přijímací pokoj první dámy Slovenska. Tady skončil unikátní Tisův psací stůl. Zaujali mě také čokoládové bonbony ve staniolu, připravené pro návštěvy prezidentovy chotě.

Michal Kováč považuje svůj úřad za službu, své sídlo za nejdomovštější místo všech Slováků a přeje si, aby se tu každý Slovák cítil jako v domě svého státu, tedy jako doma. Také proto má být restaurována kaple sv. Barbory, patronky horníků, časem přístupná širší veřejnosti. Kaple byla původně samostatným objektem a dnes je součástí prezidentského paláce. V loňském roce byla nově vysvěcena a jednou měsíčně se v ní konají bohoslužby, na které si pan prezident zve hosty.




KOVÁČOVO SLOVENSKO

Dějiny novodobého slovenského státu jsou stejně staré jako doba úřadování jeho prvního prezidenta. V roce 1991 zahájil Michal Kováč s dalšími osobami stejného smýšlení boj za svrchované Slovensko pod hlavičkou společnosti slovenské inteligence Korene. Kováč byl prý motorem snah o samostatnost a na rozdíl od Mórice dupajícího na náměstích a Mečiara třískajícího do stolu, se choval korektně a takticky. První rozpory mezi těmito těžkými figurami slovenské politiky možná vznikly v dobách jednání o dělení státu. Po vzniku samostatného Slovenska navrhl Mečiar na prezidenta Romana Kováče. Toho opozice, která se bála jeho přílišné loajality, odmítla. V roce 1993 byl Michal Kováč silou hlasů Mečiarova HZDS zvolen do funkce hlavy státu. Jako prezident se okamžitě obklopil poradci, kteří premiérovi nevyhovovali. V březnu 1994 Kováč napadl v parlamentu Mečiarův kabinet a premiéra osobně. Kabinet byl vzápětí odvolán a odstupující premiér slíbil, že se prezidentovi pomstí. Volby na přelomu září a října 1994 suverénně vyhrál Mečiar a okamžitě nastolil otázku Kováčova odvolání. Následující významné body a události jsme se pokusili pro větší přehlednost seřadit chronologicky.

 

11. 8. 1995 - Michal Kováč řekl Slovenskému rozhlasu, že ve Spojených státech začíná převládat názor, podle kterého Slovensko při budování demokracie přestává držet krok s Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

 

31. 8. 1995 - Na silnici mezi Svatým Jurem a Bratislavou osmičlenné komando zablokovalo mercedes prezidentova syna Michala Kováče. Násilím Kováče juniora vyvlekli z vozu a s pistolí u spánku jej donutili vypít dvě lahve whisky. Omámemého prezidentova syna nalezla rakouská policie před policejní stanicí v Heinburgu, kam se patrně dostal v kufru svého vozu. Interpol slovenské policii oznámil, že Michal Kováč ml. byl zatčen na základě zatykače kvůli podezření z nelegální hospodářské činnosti.

26. 9. 1995 - Prezident Kováč zaznamenal více než desetiprocentní úbytek voličů.

21. 9. 1996 - Neznámý vysoce postavený rakouský politik složil za mladého Kováče kauci jeden milion šilinků. Syn slovenského prezidenta byl z vězení propuštěn a pobýval v azylovém útulku Salesiánů ve Vídni.

27. 10. 1995 - Slovenský prezident Kováč a premiér Mečiar odlišně reagovali na demarši, kterou Evropská unie varovala slovenská oficiální místa před dalším politickým vývojem v zemi.

1. 12. 1995 - Michal Kováč udělil milost bývalému agentovi Slovenské informační služby, který se před časem vyšetřovatelům a slovenskému tisku přiznal k účasti na únosu jeho syna. Bývalý agent Oskar F. prohlásil, že celou akci osobně řídil šéf tajné služby Ivan Lexa a věděl o ní také premiér.

27. 12. 1995 - Na Slovensku bylo zahájeno trestní stíhání proti Kováčovi mladšímu v cause Technopol.

5. 1. 1996 - Prezidentův syn Michal Kováč požádal slovenskou vládu o své navrácení.

23. 2. 1996 - Kováč mladší se po půl roce v Rakousku, z něhož strávil dvaatřicet dní ve vídeňské věznici, vrátil domů.

24. 2. 1996 - Ředitel Slovenské informační služby Ivan Lexa žaloval prezidenta Michala Kováče kvůli jeho výrokům před Vyšším zemským soudem ve Vídni.

2. 5. 1996 - Při výbuchu auta zahynul bývalý policista Robert Remiáš, který byl vyslýchán v souvislosti s únosem Michala Kováče mladšího. Robert Remiáš byl jednou z mála osob, která udržovala kontakt s bývalým důstojníkem Slovenské informační služby, který se přiznal k podílu na únosu Kováče juniora.

10. 5. 1996 - KDH oznámilo, že disponuje důkazy, podle kterých byl bývalý policista Robert Remiáš zavražděn.

16. 5. 1996 - Na veřejnost se dostal skandální rozhovor ministra vnitra Hudeka a šéfa tajné služby Lexy, kteří se hrubým slovníkem domlouvali, jak odstraní vyšetřovatele únosu prezidentova syna. Vládní strana, která ovládá Slovenskou televizi, kontrovala zveřejněním tajně nahrávaného rozhovoru, podle kterého společník mladého Kováče přemlouvá matku korunního svědka v případě Technopol, aby přiměla svého syna změnit výpověď výměnou za prezidentskou milost.

22. 5. 1996 - Vyšetřovatel Jozef Číč rozhodl o uložení spisu týkajícího se případu únosu prezidentova syna do Rakouska

31. 5. 1996 - Prezident Michal Kováč podal trestní oznámení proti premiéru Vladimíru Mečiarovi. Podnět se opírá o paragraf 103 trestního zákona SR o hanobení hlavy státu. Pokud by byl premiér uznán vinným, šel by minimálně na tři roky do vězení.

10. 7. 1996 - Prezident Kováč na zasedání světového ekonomického fóra v Salcburku ostře kritizoval premiéra Mečiara.

19. 7. 1996 - Prezident Kováč nařídil zastavit stíhání podnikatelských společníků svého syna.

15. 8. 1996 - Prezident Kováč podal stížnost na rozhodnutí policejního vyšetřovatele odložit jeho trestní oznámení na premiéra Mečiara.

17. 8. 1996 - Provládní list Slovenská republika napadl prezidentovo rozhodnutí udělit milost společníkovi jeho syna.

16. 9. 1996 - Prezident Kováč a premiér Mečiar se setkali na pontifikální mši u příležitosti římskokatolického svátku Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska.

18. 10. 1996 - Michal Kováč v Bruselu navrhl předsedovi Evropské unie Jacquesovi Santerovi, aby EU nevycházela při rozhodování o zahájení rozhovorů o vstupu Slovenska do NATO z nynější vnitropolitické situace, neboť ta se může změnit.

15. 11. 1996 - Vzájemným obviňováním prezidenta a premiéra končí aféra kolem údajného šíření lží o Mečiarově nemoci hlavou státu. Prezident Kováč měl novinářům říci, že Mečiar má mozkový nádor, je duševně nemocný, léčí se ve Švýcarsku a zanedlouho zemře.

12. 12. 1996 - Michal Kováč v parlamentu řekl, že se v zemi rozmáhá politické násilí, porušující všechna pravidla demokratického politického života.

16. 12. 1996 - Představitel HZDS obvinil slovenského prezidenta z těžké hospodářské kriminality.

23. 12. 1996 - Michal Kováč v rozhovoru pro košický deník prohlásil, že dostává poměrně často dopisy, v nichž mu vyhrožují fyzickou likvidací.

28. 12. 1996 - Soukromá slovenská televize VTV a veřejnoprávní STV odvysílaly pořad, který fakticky obviňuje slovenského prezidenta Michala Kováče a opozici z toho, že mohli za násilnou smrt Roberta Remiáše, který zahynul při explozi svého vozu. Prezident obvinění odmítl.

4. 1. 1997 - Zatímco prezident Kováč promluvil o obnovení mravního řádu, premiér Mečiar v rozhovoru pro list Pravda řekl, že předsevzetí "přestat na sebe štěkat" se nepodaří naplnit.

22. 2. 1997 - Podle průzkumu veřejného mínění více než čtvrtina občanů SR nedůvěřuje žádnému slovenskému politikovi. Největší důvěře se s 20,6 procenty těší Mečiar, Michal Kováč je s 16,3 % na třetím místě.

8. 4. 1997 - Michal Patrik, který pracoval pro Slovenskou informační službu, poskytl svědectví, ve kterém přiznává, že jeho hlavním úkolem v SIS byla činnost zaměřená na diskreditaci prezidenta Kováče a jeho syna.

12. 5. 1997 - Michal Kováč vyzval vládní koalici k demokratizačním změnám v souvislosti se zahájením kampaně pro vstup do NATO.

15. 5. 1997 - Ukázalo se, že prezident Kováč ani premiér Mečiar neumí podávat podnět k nejvyššímu soudu. Kvůli formálním nedostatkům nezbylo než zamítnout stížnost vlády i prezidenta Kováče ve sporu o ústavnost referenda k přímé volbě slovenského prezidenta.

16. 5. 1997 - Slovenský prezident potvrdil, že nemíní omilostnit svého syna. Prohlásil rovněž, že je rozhořčen faktem, že mu veřejnoprávní Slovenská televize neumožnila vystoupit.

23. 5. 1997 - Den před začátkem referenda o vstupu do NATO a o přímé volbě prezidenta vypověděla řada šéfů okresních úřadů státní správy poslušnost a odmítla převzít hlasovací lístky bez čtvrté otázky o změně způsobu volby hlavy státu.

24. 5. 1997 - Pouze 10 % obyvatel Slovenska se zúčastnilo referenda o vstupu země do NATO. Referendum je tedy neplatné a Slovensko se stává jednoznačně problematickou zemí.

28. 5. 1997 - Po krachu referenda zahajuje vláda svá jednání zpěvem Mečiarovy oblíbené písně: "Na Kráľovej holi, stojí strom zelený..."

(Vybráno z tisku)
 
Červenec 1997

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group