ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČERNOBÍLÍ LIDÉ NEEXISTUJÍ

Gabriela Vránová má za sebou řadu rolí, ale hysterickou paní učitelku Hajskou jí už těžko někdo odpáře. O rolích nesympatických, oblíbených, těžkých, divadelních, filmových i rozhlasových toho sotvakdo ví více, než herečka, která již dvacet let předává své zkušenosti mladým adeptům herectví na pražské Konzervatoři. Proto se naše povídání týkalo především herecké profese, ale velmi často se řeč stáčela na obyčejné lidské trable a radosti. Paní Vránová je totiž herečka, která při své práci používá všech svých životních zkušeností.

 


Gabriela Vránová

Z herecké profese jste zkusila takřka vše. Mohla byste přiblížit výhody a nevýhody jednotlivých disciplín?

Jako si myslím, že existuje jenom jediná poezie, myslím si, že herectví je jenom jediné. A má mnoho podob. V každém případě je buď herectví dobré, nebo špatné. A to je těžké rozlišit. Ovšem neúprosné jsou pro herce dvě disciplíny: divadlo a rozhlasový mikrofon. Miluji médium rozhlasové a doufám, že jsme se za ta léta tak spřátelili, že mikrofon má rád mě. Mikrofon odhalí jakoukoli nepravdu v hercově projevu. Mám ráda toto médium i proto, že tam vás neomezuje věk. V rozhlase můžete hrát klidně ve čtyřiceti Julii, kdežto v dnešním chápání divadla to nelze. Ono se totiž velmi přibližuje televiznímu a filmovému pojetí.

Tvrdíte, že laik nepozná dobrý herecký výkon.

Ne, že laik nepozná. Buď ho zaujme, nebo ne, ale mnozí lidé si přisvojují právo kritizovat herecký výkon a dívají se na to přitom pouze z vnějškového pocitu - jak je oblečený, jak vypadá a není podstatné, zda herec vystihl charakter postavy. A dokonce se stává, že divák spojuje postavu s člověkem, který ji hraje. Je-li sympatická, je sympatický a "dobrý" i herec.

Jak ale tedy rozpoznat dobrý herecký výkon?

Na konzervatoři již učím dvacet let. Když mi tehdy nabídli učitelování, zdálo se mi, že jsem mladá a že sama se stále ještě učím. Protože herectví se člověk učí celý život, nikdy to neskončí.

Nyní povedu na konzervatoři nový první ročník a nedávno jsem byla u přijímacích zkoušek, kde jsem měla dost rozhodující hlas. A tam jsem právě musela zkusit odhadnout budoucí dobré herecké výkony. Dá se dost jednoznačně poznat úplný nesmysl a výjimečný talent. To něco mezi tím, z čeho se talent může vyvinout, to je nesmírně obtížné rozpoznat. Osobitost, osobnost mladého člověka, jeho schopnost nebát se, schopnost odhodit zábrany, schopnost improvizace, schopnost nabourat stereotypy...

To je tedy to, co tvoří dobrého herce?

Já jsem především divák. Navíc nejsem teoretik. Není to tím, že by se mi nechtělo na tuto otázku odpovídat. Ale já to moc neuznávám. Coby pedagog mohu pomoci mladým lidem hledat sebe sama, protože herectví s osobním životem je tak propojeno, že já jim mohu pomoci utvořit určité návyky, určité herecké stereotypy jako orientaci v prostoru, navazování dialogu s partnerem, mohu je naučit uvolnit se pohybově, mluvně... Ale talent jim nikdo nedá a nikdo je to nenaučí. Setkávám se s názory, že herectví nelze naučit, a je to i můj názor. Takže o herecké teorii já nechci mluvit.

Jak vy pracujete s postavou od chvíle, kdy si ji přečtete ve scénáři, až do chvíle premiéry?

Ustavičně na to myslím, stále si to čtu, přemýšlím o tom, čtu materiály a chodím s tím od rána do noci a od noci do rána. Někdy mám představu, co je to za člověka, okamžitě a dost často se nemýlím. Velmi dám na první dojem po přečtení postavy.

Ve chvíli, kdy hrajete, jste onou postavou, alespoň pro diváka jistě. Ztotožňujete se vy s postavou, nebo do ní přidáváte cosi svého?

Jsou v podstatě dva druhy herců. Ti, kteří postavu přizpůsobí sobě a ti, kteří se snaží do postavy vlézt. Já jsem obojí. Ale snažím se, speciálně když je to figura, která mi je na první pohled vzdálená, hledat v sobě, jestli něco z té figury je i ve mně. A zjišťuji, že je. V každém člověku je tolik věcí, o kterých vůbec nemá tuchy, takže vlastně objevuji v sobě nečekanosti. A zjišťuji, že v určitých situacích by se člověk byl schopen chovat tak, jako figura, kterou má hrát.

Musíte si každou postavu oblíbit, nebo můžete hrát i člověka, který je vám z duše protivný?

Děkuji vám za tu otázku, ale bude na ni velice obtížné odpovědět. Stalo se mi několikrát v životě, že jsem dostala roli, která mi byla nesmírně vzdálená. Byla jsem naštvaná. Na divadle máte jen velmi malou možnost odmítnout, jste-li v tzv. stálém angažmá, v televizi ta možnost je. Byla svého času role - na kterou byste se jistě zeptala - učitelka Hajská ("My všichni školou povinní"). Hajská byla sice jakoby nesympatická, ale rozhodně zajímavější role, než celá paní ředitelka. Pro herecké ztvárnění stoprocentně, i když se za ní nedávaly Zlatí krokodýlové. Já jsem se snažila ukázat, že Hajská není jenom špatná učitelka. V tom okamžiku, v kterém ji seriál ukazoval, byla. Ale představte si, že by to byl seriál o paní učitelce Hajské, a začalo by to od toho, jak s obrovskými sny a nadšením nastoupila do školy - jistě to mohla být vynikající kantorka. Proto jsem si v seriálu vynutila několik poznámek, které to naznačují.

Teď se vrátím k vaší otázce. Proč jsem to nakonec vzala? V rozhovorech jsem to obestírala takovými řečmi, že jsem chtěla ukázat, co to je herecká profese. To je pravda, za tím si stojím. Ale samozřejmě, že kdybych byla dostala nabídku na na mně bližší krásnou roli, tak bych řekla: "Já se vám na nějakou Hajskou vykašlu."

Ovšem Hajská není příkladem úplně špatného člověka, ona je spíš...

Nešťastná, ona byla nešťastná.

Ale co s postavou, která je skrz naskrz špatná, zlá?

Ale já se vždycky snažím, abych na každé postavě něco dobrého našla. Protože černobílí lidé v životě neexistují. Může být člověk z devadesáti procent zlý, ale vždycky v něm něco dobrého najdete a komunikujete v tom případě s těmi deseti procenty jeho osobnosti. Úplně zlý člověk neexistuje a to je moje životní krédo.

Jedna postava mi byla strašně nesympatická, ale to bylo dávno a možná to bylo tím, že jsem byla ještě hodně mladá. Byla to Irena ve Vančurově Josefíně. Byla mi tak protivná! Ale byla to chyba, protože kdybych si to byla nemyslela, tak ta role mohla mít větší šmrnc.

Někdy vás ale režisér může tlačit k "černobílému" pojetí postavy...

Samozřejmě, že se vás někdy snaží tlačit. Ale člověk musí najít vnitřní svobodu a to je strašlivě důležité. A je to hrozně těžké, v jakémkoli kumštu a vůbec v životě. Aby se člověk vnitřně osvobodil tak, že se nedá.

V jednom fejetonu nadhazujete otázku, jestli dobrý herec musí být v obecném slova smyslu dobrý člověk?

Já jsem to vždycky tvrdila. Když mi poukazovali na lidi, u kterých tomu tak nebylo, snažila jsem se je bránit - on je asi nemocný, on je postižený, za něco se mstí...

Znám herce, kteří mi nejsou jako lidé sympatičtí - není jich moc - a přesto jsou na jevišti výborní. Myslím si ale, že je to tím, že je v nich třeba alespoň těch deset procent dobrého.

Díváte se na lidi velmi laskavě...

Ano, to ano. Ale neznamená to, že bych odpouštěla sviňárny.

Jaké povahové rysy vám vadí nejvíce?

Těch je! Nesnáším remcálisty za každou cenu. Nepozitivní lidi, kteří všechno negují, ve skrytu sedí doma za dveřmi, všechno kritizují a nesnaží se - myslím i v úzkém okruhu - vytvářet pohodu. Potom nemám ráda lhostejnost. A vůbec ji nepochopím. Co z toho mají a proč jsou na světě? A nemám ráda závist, i když závistivý je každý z nás.

Vy jste se asi se závistí setkala mnohokrát?

Abych vám řekla pravdu - ne. Ne. Mám na to buď štěstí, nebo si to neuvědomuji. Troufám si říci, že i mezi kolegyněmi mám nějaké kamarádky.

Zdůrazňovala jste nutnost vnitřní svobody. Máte ji?

Aby člověku nevadily tisíce věcí, které ho svazují, to je strašně těžké. Pomáhá vám k tomu náhoda, konstelace hvězd, příležitosti, štěstí, úspěch...

Úspěch vede k vnitřní svobodě?

Jistě. Když se vám něco podaří v práci. Ovšem poslyšte, kdybych teď vyhrála milion, také by to bylo dobré. Ohromně by mi to pomohlo k vnitřní svobodě, ubezpečuji vás (smích).

Vnitřní svoboda - to je nesmírně subtilní, ale důležitý problém, zvláště pro mladé lidi. Mít tu jistotu - za sebe - že to, co dělám, je v pořádku, že je to dobré a že to neznamená, že když se to někomu nebude líbit, budu úplně "down". K tomu dospět... Ne k absolutní suverenitě.

K vnitřní jistotě?

Ano. Abych si uměla říci: dobře, vám se to nelíbí, ale já jsem o tom přesvědčena, ne protože jsem tak nafoukaná, ale protože jsem to dělala s nejlepším svědomím a vědomím toho, co umím, dala jsem do toho maximum a vy už si o tom myslete, co chcete. To je opravdu něco jiného, než být suverénní.

Vždycky jsem hodně dala na to, co lidé říkají a co si o mně myslí. Strašně jsem toužila po tom, aby mě všichni lidé měli rádi. Samozřejmě, že jsem ráda, když tomu tak je. Ale už jsem se naučila, že to není možné. Dříve jsem každému vysvětlovala - to je jedno komu, ženským v samoobsluze, na cestě, řemeslníkovi - jak to myslím a že to nemyslím zle. Teď už dávno vím, že není možné, aby všichni všechno chápali.

Dnešní začínající herci mají řadu možností, které vy jste neměla. Mají to ale lehčí?

Mají to jednodušší i těžší. Je to jednodušší po stránce výběru - televize, dabing, dělá se hodně s mladými lidmi o mladých lidech. A v tom je to zároveň těžší. Co se týče peněz - stoupá spotřeba, je dráž, platy v divadlech nestojí za nic, jsou pod úrovní průměrného platu. Pochopitelně si mladý člověk rozváží, dostane-li možnost někde jinde. Naši dva studenti třeba odešli kvůli "Novákům" z konzervatoře. Byl to pro ně obrovský kšeft. Možností je opravdu moc. Ale každý, kdo má profesi rád, během let dojde k tomu, že si musí rozvážit, chce-li mít vilu, jezdit k moři - a to je opravdu příjemné, chápu to - nebo žít obyčejným a přitom vzrušujícím životem a vytvářet pro lidi něco, co jim dává víc, než je vila a dvakrát ročně Florida. Tlak společnosti je nesmírně silný a já opravdu nemám nikomu za zlé, když podlehne. Někteří mladí lidé se v tom ale už dovedou orientovat a těm opravdu držím palce. Přeji jim, aby se nemuseli rozhodovat a patřilo jim obé.

Vnímáte jako pedagožka generační propast?

Vnímám a bráním se tomu. Tím, že dvacet let učím a že mám spoustu kamarádů, mladých lidí, tak s mladými skutečně komunikuji. Zajímá mne, co si myslí, zajímá mne i jejich muzika - to je na celý rozhovor, navíc mám sedmadvacetiletého syna. Mladí lidé jsou samozřejmě jiní, ale problémy mají stejné.

Jaké jste měla v mládí problémy vy?

Měla jsem obrovské problémy a myslela jsem si, že jsem jediná, která je má. Měla jsem potíže v komunikaci s muži. Problémy je odmítnout, vysvětlit jim. Představa, že se mohu vyspat jenom s mužem, kterého miluji. Nikdy pro mne neexistovala jiná možnost. Nezapomínejte, že jsem byla vychovaná v katolické rodině, i když maminka byla velmi osvícená. Nicméně jsme byli vedeni v tomto duchu. Nemyslím ovšem modlářství, my jsme ani moc do kostela nechodili, to spíš já jsem tomu na jeden čas propadla. Můj otec byl katolický básník, strýček farář byl zavřený... Zkrátka to bylo jiné prostředí. A představte si, že dnes se sejdu se sedmnáctiletou posluchačkou konzervatoře, která má tytéž problémy, přestože žije v úplně jiné rodině. Vždycky se najdou lidé, kteří berou věci vážněji a komplikovaněji, a ti, kteří berou všechno samozřejmě. Můj problém byl vždycky v tom, že jsem věci nebrala samozřejmě.

Mluvíte v minulém čase. Už jste jiná?

Myslím si - jak říká Karel Čapek - že člověk se v podstatě nemění. Jenom léty vše nabývá na mohutnosti. Samozřejmě věci vnímám s nadhledem osobní zkušenosti, jinak bych se zbláznila.

Co vnímáte dnes jako problém?

Všechno. To v čem žijeme. Včera jsme tu seděli se Táňou Fišerovou, poprvé byla u mne a my mluvily dvě hodiny o politice. To není normální, uznejte. Řeč se samozřejmě stočila na Dášu (Havlovou, pozn. red.), protože ony jsou nejlepší kamarádky a já ji mám také ráda. Proto i mně vadí, když lidé... to je zase závist. Mají na to přece právo a já to beru. Lidé jsou hrozní, jako kdyby neměli jiné starosti. Mají se rádi, mají se rádi jiní dva, tak ať se starají o sebe navzájem.

Pocházíte, abych tak řekla, z internacionální rodiny.

Pozor, doslova! Z tatínkovy strany je to čistá Morava, do šestnáctého století dokumentovaná. Ovšem moje maminka, kterou on si vzal jako její profesor na Slovensku, je sice Slovenka, ale vychovaná maďarsky a německy, protože její otec pocházel z Bavorska a její maminka byla čistá Maďarka. A aby to nebylo tak jednoduché, tak otec mojí babičky byl Chorvat a její maminka čistá Rakušanka. Zkrátka Rakousko-Uhersko, takže já jsem v té střední Evropě už dávno.

Z pohledu takto založeného člověka - co si myslíte o současném dění v Evropě, která se na jednu stranu sjednocuje a na straně druhé se státy rozdělují?

Víte, to jsou asi mindráky. Já jsem ale asi také nacionalista. Ne v šovinistickém slova smyslu, ale na Čechy nedám dopustit. Asi je to zvláštní, když naše rodina vypadala tak jak vypadala. Ale moje maminka milovala Čechy a českou historii. Také celý život učila český (!) jazyk. Odsuzuji strašně slovenský nacionalismus, i když Slovensko miluji.

Herectví od slova hra, hrát si. Vlastně celý život bavíte?

Vyhazovat nohama, zpívat kuplet - pozor, neponižuji to, je to určitý druh umění - to je opravdu zábava. Ale já jsem teď trošku ovlivněná slovy jako "zábavný program ČT", "redakce zábavy" Českého rozhlasu ...zábava (lehce pohoršený tón)... já si myslím, že české divadlo a divadlo vůbec nikdy nebyla jenom zábava. Byla to vždycky záležitost, která někdy lidi povznášela, někdy lidi k něčemu vedla, přiměla je zamyslet se nad sebou. Když se rozesmutním, nebo když pláču po divadle, je to zábava? S tím nesouhlasím. Vezměte si třeba román. Ten čtete pro své potěšení, je v něm láska, dojetí, psychologické zákruty, vzruší vás to, zaujme, dá to něco vašemu životu, protože si v tom najdete něco pro sebe. Uspokojí vás, když si "počtete". Pro mě, přiznám se, je čtení až narkotikum. Nemohu bez toho být. No a stejně je to s divadlem. Prostě dávám lidem krásné narkotikum. Ale dobré. Ne pobavení za každou cenu.

Vnímáte zábavu trochu v pejorativním slova smyslu.

Ne, ne. Říkám zábava a "zábava". Ano, chci lidi bavit, chci lidi zaujmout.

Katarze. Nejpůvodnější funkce divadla i románu. Možnost prožít život někoho jiného. V některých obdobích se ale divadlo vyjadřuje metaforicky i k "žhavé" současnosti. Výrazné to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jak je tomu dnes?

Tak po tom my nyní toužíme.

Co byste tedy prostřednictvím divadla chtěla sdělit?

Zase se k tomu vracíme. Že jsou věčné problémy, daleko důležitější než to, že máme pokles koruny. Třeba to, že by se lidé měli věnovat jeden druhému. A nebo, po tom hrozně toužím a málo to říkám, vymyslete pro mě roli moudré ženské, která všechno ví, vadí jí spousta věcí, ale dokáže se s tím vyrovnat a navíc dokáže každému poradit, to já bych ráda zahrála.

Jste taková?

Snažím se. Ale nejsem.

Co vám na sobě vadí?

Ne, toho nechme... Vzteklá, jsem strašně vzteklá. Málokdo by to do mě řekl. Nejvíc mi vadí, když není chápáno moje snažení, když je pochopeno jinak.

V mládí jste psala poezii, nyní píšete fejetony. Co vás k tomu vede? Vnitřní přetlak? Potřeba sdělovat?

Sama jste to řekla. Potřeba sdělovat to, co nestihnu nebo nemám možnost říci jinak.

Poezie vás doprovází celý život, jste proslulá recitátorka. Myslíte si, že v dnešní době může poezie někoho oslovit?

To je složitá a oprávněná otázka. Neosloví nikdy poezie, která bude akademicky recitovaná, to už je pasé. Ale říci někomu dva verše, které zazní, proč ne? Trocha poezie nezabije, moc poezie také zabíjí.

Kritiky jste ceněná, mezi lidmi populární. Co je pro vás cennější?

Nejvíce ze všeho - aby mě měli lidi rádi. Trochu to zlehčuji. Jednou jeden vynikající slovenský herec na toto téma řekl: "Populární můžete být, když budete denně na obrazovce a budete dělat reklamu na prací prášek. Budou vás lidi znát a můžou vás mít rádi."

Když něco dáváte a chcete být dobrý ve své profesi, pokud vás lidi neznají, tak je to taky na houby. Rozumíte? V naší profesi tuplem. Stárnete, umřete. Šmytec. Také vám popularita může pomoci udělat nějakou dobrou věc. Nejen profesně.

Řada herců působí v reklamě. Vnímáte to jako nemravné?

Když to začalo, řekla jsem si - nikdy! Neexistuje! Ale teď, kdyby za mnou někdo přišel a zeptal se mě, jestli se mi líbí ten a ten parfém a jestli ho mám ráda, já bych řekla: "Ano, ten se mi líbí, kolik že? Milionek?" Okamžitě to beru, protože za měsíc to nikdo nebude vědět. Dělala reklamu na parfém, který má ráda? A proč by to nedělala? Není to prací prášek.

Prací prášek je asi ten extrém?

Ale Jirka Suchý to taky dělal, protože potřeboval prachy na divadlo! Když je dnes možnost získat takhle peníze, neodsuzuji to, dělají to lidé všude na Západě. V případě politických stran je to trochu něco jiného.

Jste herečka. Přistihnete se někdy při tom, že hrajete i v soukromém životě?

Bože můj! Každý bez rozdílu někdy hraje. Nerozlišuji v tom "profesionála" a "civila". Rozdíl je snad jenom v tom, že profesionál by si to měl uvědomit.

Jak bude vypadat váš další život, podaří-li se vám vše, co si přejete?

To nemůžu vědět, nejsem věštec. Přeji si, abych byla zdravá, aby byl zdravý můj syn a můj manžel. Abychom měli normální, běžné prostředky na to, abychom mohli žít, abychom měli trošku pohody, nemuseli se uskrovňovat tak, aby nám bylo ouvej. Samozřejmě mé sny se ubírají stejnou cestou, jako sny mého syna. Přála bych si, aby on byl spokojený.

Na prvním místě jste uvedla zdraví. Je nemoc jediné, čeho se obáváte? Vše ostatní můžete ovlivnit?

Já mohu i to zdraví ovlivnit, kdybych přestala kouřit. Hodně v životě člověk může ovlivnit, ale jsou určité věci, které jsou psány a dány a člověk se jim nemá ani moc bránit a nemá z toho být zoufalý.

Převážnou část svého hereckého života jste prožila v době, kdy se leccos hrát nesmělo, kdy jste leccos hrát nesměla vy. Litujete toho?

Schází mi deset let. Kdybych byla o deset let mladší, to je jediná věc, která mě mrzí. Protože možnosti jsou dnes obrovské. Bohužel je věková hranice - mluvím o herectví - pro atraktivní role. Ovšem - když člověk chce, vždycky si to své najde. Nedávno jsem četla, že se tři baby v Anglii daly dohromady a udělaly představení. No není to krásné?

Každá žena nerada stárne. Mají to herečky v tomto smyslu horší, když vidí, jak putují od mladších rolí k těm starším a starším?

Pro mne není problém stárnout. Copak starší a staré ženy nežijí? Žijí a mají své problémy, jen si jich dramatici málo všímají.

Já vám řeknu jednu věc. Můj kolega režisér mi jednou pravil, že nezná nic tragičtějšího, než stárnoucí herečku. Já jsem řekla ano, máš pravdu, pokud je člověk upnutý jenom na to. Před patnácti lety utekla moje sestra do Ameriky a já to musela říci svým rodičům. Miriam mi vzkázala, že jim musím vysvětlit, že ona si na rozdíl ode mne dokáže svůj život bez divadla představit. Možná v těch letech měla pravdu. Od té doby jsem vydala knížku, píšu, jsem v mnoha nadacích, učím na konzervatoři, mám svou rodinu, mám své záliby - na které bohužel nemám čas. Víte, na světě je tolik problémů, že dneska tvrdit, že si život bez divadla neumím představit, je skutečně luxus. Ale ještě před patnácti lety jsem to nechápala.

Takže za určitých okolností byste divadlo dokázala opustit?

Budu smutná, ale neoběsím se. Ale nikdy jsem sama od sebe herectví nechtěla nechat. Beru to jako svoje prokletí.




GABRIELA VRÁNOVÁ (27. 7. 1939), herečka, recitátorka, autorka, pedagožka a matka herce a režiséra Ondřeje Kepky. Absolvovala Janáčkovu Akademii muzických umění a nyní je členkou Divadla na Vinohradech. Zde vytvořila desítky rolí, z nichž nejznámější je Maryša (bratři Mrštíkové - Maryša), Nora (H. Ibsen - Nora), Markétka (J. W. Goethe - Faust) a Plajznerka (J. Drda - Dalskabáty).

Televizním a filmovým divákům je známá z filmů, seriálů a inscenací. Hrála například v seriálech Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Chalupáři, My všichni školou povinní...

Významná je její práce v rozhlase, kde ztvárňovala dramatické role, četby na pokračování a večerníčky. V poslední době byla moderátorkou a autorkou pořadu Dobré jitro z Prahy.

V českém dabingu propůjčila svůj hlas například C. Deneuveové, E. Taylorové či M. Monroeové.

Při svých vystoupeních spolupracuje s předními hudebními sólisty a komorními orchestry a její sólový recitál se jmenuje Magnetický vítr. Premiéra tohoto recitálu byla v pražské poetické kavárně VIOLA a na motivy tohoto pořadu vznikla i stejnojmenná kniha fejetonů, která vyšla v roce 1994.

Gabriela Vránová je již dvacátým rokem pedagožkou na pražské Konzervatoři a mezi její první žáky patřili například Vladimír a Michal Dlouhý, Zlata Adamovská, Barbora Štěpánová či Martina Menšíková.

Herečka je držitelkou těchto cen: cena Jaroslava Průchy, cena Českého literálního fondu, Křišťálová růže (nejvyšší vyznamenání v oblasti uměleckého přednesu), cena hl. m. Prahy, cena Českého rozhlasu, cena vydavatelství AUDIOSTORY (za namluvení Indiánských bajek a pověstí), medaile Karla Čapka a cena Prix Bohemia.
 
Září 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group