ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIJU V EMPÍRU

Místo zvonku se po mém zaklepání táhlým tónem ozval pták Loskuták. "Včera tu byl Karel," řekl mi s úsměvem pán domu než jsem se stačil posadit. Měl na mysli Karla Gotta (věděl, že jsem s ním napsal knihu), který se kvůli natáčení učil jezdit na Hapkově Harley Davidsonovi. Skladatel veleúspěšného alba CITOVÁ INVESTICE za sebou zanechává kromě svých nezaměnitelných melodií i estetický dojem. Pražák jistě často viděl prošedivělého dlouhána na "dvoukolém snu" motorkářů nebo ve velkém černém džípu nebo po boku přitažlivé dívky. Vizáží šlechtic, trochu démonický, ale v duši až překvapivě "obyčejný" a vstřícný. Hladím v jeho domě kartuziána - krásného velkého kocoura, kterého v minulém století francouzští mniši chovali proti potkanům. Poslouchám vyprávění o osmi kočkách, které se před loňskou krutou zimou schovaly v jeho sklepě. Do jara jim nosil misky s jídlem. Rozhlížím se. Obdivuji vyhraněný vkus, do kterého zapadá i mile chraptivý smích hostitele. Přišel jsem k Petru Hapkovi v půl šesté odpoledne. Rozhovor zpočátku vázl: přiznal se mi, že před chvílí vstával.

 


Petr Hapka

V kolik hodin chodíte spát?

V osm hodin ráno. Pokud se unavím na zahradě nebo v posteli, jsem schopen usnout ve čtyři nebo v pět hodin ráno.

Do osmi hodin ráno pracujete nebo třeba jen "utloukáváte čas"?

Když nepíšu, tak si čtu nebo něco kutím.

Co čtete?

Nejvíc faktologii. V beletrii - to je zvláštní, v tomhle to mám opačně než v životě = se raději vracím ke knihám, které mám rád, než abych objevoval nové.

Vydržíte sám se sebou do rána, když nepracujete?

Skutečně vydržím. Nevím, jak je to možné. Na svou obhajobu musím říct, že jsem jediný, kdo se mnou vydrží.

Dá se říct, že jste pracovitý?

Mám názor, že pokud člověka něco nenapadne, nechytí, neuhrane, nemá cenu pracovat. Takže dost často nejsem pracovitý. To Karel Gott pracovitý je.

Jak na vás tato živá legenda vlastně působí?

On se chová jako věřící člověk. Je neuvěřitelně pozitivní. Moje známá, která tvrdí, že vidí u člověka auru, byla Karlem šokovaná. Říkala, že zářit takovou auru ještě u nikoho neviděla.

Vy na takové jevy ale nevěříte...?

Já to neviděl.

Jste materialista?

Doufám.

Důsledný?

To ne. Jsem materialista z donucení: ze zkušeností. Nic mě nepřesvědčilo, že bych jím neměl být.

Je vám z toho smutno nebo jste rád?

Jsem rád. Mně je smutno jen z toho, co prošvihnu.

A prošvihl jste něco, čeho byste dodnes litoval?

Ani snad ne. Vlastně ještě jsem neměl (pověrčivě poklepe na stůl) žádný malér, který bych si hodně vyčítal.

Zaujalo mě, že když jste studoval violu, vrazil jste jednomu kantorovi facku...

Nevěděl jsem, že to je kantor. Četl jsem si detektivku, a on mě přirazil hlavu na lavici: přišel ze základní školy a byl zvyklý na normální žáky. Já jsem se otočil a dal jsem něčemu pěstí. Že to byl kantor, jsem si všiml poněkud pozdě. A tak jsem šel rovnou ze školy pryč.

Působíte velmi pohodově. Máte nutkání vrazit někomu facku i dnes?

Stane se to, ale pak mě to někdy mrzí; pokud dotyčného přeperu. Když se ale stane opak, mrzí mě to víc.

Jaký vztah máte k násilí, k rasismu, kterého je zejména u nás stále víc?

Budu-li bydlet ve společném domě s modrookým Švédem, který bude topit mými okny a parketami v kamnech, které mi ukradl, budu se bránit.

Nedávno jsem z úst jednoho doktora slyšel, že je škoda, jak se různé etnické skupiny míchají a nezachovávají si svůj původní specifický charakter. Souhlasil byste s tím?

U zvířat se nestane, aby lev měl s panterem mladé, kdežto u lidí se to stává, a tak se tomu podvědomě bráníme i tímto způsobem. Netvrdím, že pomíchané skupiny nejsou chytré. Jsou to vlastně oříšci a oříšek je často nejroztomilejší a nejchytřejší. Nejsem ale mezi lidmi pro oříškování, mezi psy se mi to líbí. Teoreticky je rasismus i to, když se šlechta žení pouze mezi sebou. Ale právě proto si tak dlouho zachovává své já.

Znal jsem jednoho starého šlechtice, který mi týden před skonáním, už jen ve zvláštním polospánku, říkal, že čeká jen na svou smrt. S naprostou samozřejmostí i spokojeností: věděl, že žil dobře a že i jeho děti budou také tak žít...

Tomu rozumím. Smrt je jenom psychologická záležitost. Mému kováři, kterému je přes devadesát let...

Vy máte kováře?

Ano, mám kováře. Nechávám si dělat mříže, nože, spoustu kovářských věcí... Při jeho devadesátých narozeninách jsem se ho zeptal, proč si nevezme učedníka. Odpověděl mi: "Už jsem o tom, pane Hapko, přemýšlel, ale já nevím, jestli už není pozdě. Jo, kdyby mi tak bylo sedmdesát." Pak dostal zákal a rok neviděl. Nevěděl, co má dělat, a tak začal vymýšlet dlouhé básně - takové morytáty - a protože neviděl, tak si je pamatoval. Když jsem za ním přišel do nemocnice, pětadvacet minut mi recitoval svůj morytát. Ptal jsem se ho, jak si to může zapamatovat a on: "To je jednoduché, když si to nemůžu napsat, musím si to zapamatovat." Úžasné. Na něm je vidět, že ještě nemůže umřít, ještě všechno neudělal. I když byl slepý, říkal: "Já vám musím dodělat ty nože, ale musíte chvíli počkat." Samozřejmě, že se ve svých dvaadevadesáti uzdravil. Možná ty nože teď dělá. Dva měsíce jsem za ním nebyl.

Smrt asi ještě není vaše téma?

Naučil jsem se o ní nepřemýšlet. Měl jsem období, kdy jsem na ni myslel. Bylo to někdy kolem mých dvaceti a třiceti let. Dnes ji beru jako součást života, která tady zatím není.

Jak jste se ve vašem věku dostal k jízdě na motorce?

(Úsměv) Z lakoty. Známý mi dlužil peníze a stále se vymlouval, že mi je vrátí, až prodá motorku - Yamahu. Navrhl jsem mu: "Tak ji neprodávej a dej mi ji. Abych to měl doma." On se na mě zkoumavě podíval, vyvezl Yamahu ven, zavřel dveře a zmizel. A já stál na ulici s Yamahou (smích). Chvíli jsem zjišťoval, kde je jednička, dvojka, a pomaloučku jsem odjel domů. Už po cestě mě to chytlo. Pak jsem si koupil druhou motorku a teď jsem si pořídil harleye. U něho zůstanu. Každá cesta na motocyklu je už zážitek sám o sobě.

Jak to šlo Karlovi?

Docela dobře. Na to, že na tom nikdy neseděl... Byl z toho docela odvázaný. Myslím, že na to má. Začal by ještě později než já. Já začal v devětačtyřiceti, on by mohl v sedmapadesáti. Má nejvyšší čas.

Předpokládám, že jezdíte pomalu...?

Jezdím tak, aby mi jízda byla příjemná, abych si u ní odpočinul a ne pracoval.

Vy jste už jako mladík měl hezká auta. Jezdil jste s nimi do klubu Junior, a přitom jste bydlel pár set metrů od něj. To vám to stálo za to, když jste se celý večer nemohl ani napít?

Nerad chodím pěšky a vlastně nerad piju. Pokud nemám auto, je už důvod, proč si s kamarády dám sklenku, ale druhý den mě bolí hlava. Já sám od sebe alkohol nepotřebuju, takže auto je má pojistka před ním.

Řekl jste mi, že vás teď Praha mučí, a proto jste raději na svém statku na venkově.

Mučí mě shonem, turisty, to už není Praha, co bývala. Pamatuji si, že v sobotu a v neděli byla vylidněná, a já jsem měl Prahu pro sebe. Dnes se už po ní nedá jezdit autem. Ale když se jen tak z legrace projíždím na svých motocyklech, tak stejně nejezdím po Praze.

Projíždění vás uklidňuje nebo jste zvědavý, co nového uvidíte?

Obojí. Jezdím po neznámých cestách k neznámým městům. V lese odbočím na nějakou silnici a vidím nádherné kusy architektury, různé trosky věží, které nejsou ani zaznamenány, nádherné plochy krajiny, věci, na které bych nikdy nepřišel. Jde tu hlavně o překvapení.

Už jste někdy zabloudil?

Jedu tak dlouho, až vybloudím.

Tady na venkově se usadíte?

Uvidím. Dům mi přináší větší pocit domova než byt. Netušil jsem, že člověk může mít tak majetnický vztah k půdě, ke hmotě; asi je to v nás. Pocit, že je něco moje, je překvapivě úžasný.

Když jsem dělal rozhovor s Michaelem Kocábem, nadšeně mi vyprávěl, jak tráví volný čas sázením mrkve na své zahrádce. Taky k tomu spějete?

Myslím, že ne. Jednou jsem pěstoval marihuanu a tu mi nějaký uličník posekal, zrovna když jsem se na ní chystal. Asi si jí vyhlížel (smích). Mně každá kytka zvadne: nestačím jí dát včas napít.

Jak vzpomínáte na sedmdesátá léta v Junioru?

Byla to strašně příjemná doba. Všechny vrstvy se tam stýkaly jako přátelé. Já jsem nikdy nebyl na vojně nebo na učilišti, kde se takové vztahy utvářejí, ale v Junioru se setkávali různí lidé, kteří spolu museli nějakou dobu žít, a tudíž se vztahy vytvořily samy. U lidí normálně nevznikají vztahy s každým. Svou kastu si mezi sebou udělají i zloději, nejen intelektuálové, ale Junior kastování naprosto porušil. Setkávali se tam sportovci, vexláci, zločinci, básníci, filmaři, muzikanti a všichni se měli rádi a nikdo nenechal na nikoho dopustit. Takže třeba zločinci nás umělce chránili a měli radost z našich úspěchů a my měli starost, když nám je zase zavřeli. Nechápu to. Už jsem to nikde nezažil.

Myslíte, že ještě může něco takového vzniknout v současnosti?

Myslím, že ano. To je náhoda. Stejně jako vztah mezi mužem a ženou.

Politické klima s tím nemá nic společného?

Politika nemá v podstatě s ničím nic společného.

Připadáte mi jako hodně apolitický člověk, který si hledí hlavně hezkých věcí a dobrých přátel. Myslím, že třeba oproti Michalu Horáčkovi dnes žijete obdobně jako v minulém režimu...?

Já si svou svobodu nosím v sobě. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl, vždy jsem měl svobodné povolání. Jediné, čím mě osobně postihli, je, že několik her, které jsem udělal, zakázali; takže jsem přišel jen o peníze. Nikdy na mě žádní policajti neútočili... Tato doba je v mnoha způsobech velice krásná, ale bohužel je to také doba, kdy všichni všechno zkouší a mnozí nic neumí. Přes to se musíme nějak přenést. I pradědečci šlechty byli lapkové, kteří někoho zabili, aby mu vzali první hrad, a teprve pak se rod začal šlechtit, kultivovat. Teď máme otevřenou dobu. Časem se ukáže, kdo byl jenom podvodník a kdo v sobě něco má. Hned to nebude.

Rozumíte světu, ve kterém se dnes pohybuje nejmladší generace?

Já myslím, že ano. Nevidím rozdíl mezi oni a my.

Mnoho slavných lidí tvrdí, že dříve měla jejich generace více citu.

Protože jejich cit byl něčím veden. Dnešní mladá generace nemá vzory. To, co je nám předkládáno za nějaké vzory, jsou lidé mnohdy s daleko většími chybami, než které máme my, co se na ně díváme. A mladá generace je obhospodařovaná už jenom tím, co kolem sebe vidí: televize, film a všechno, co je ze Západu už na vyhození. Postrádá vzory, a proto se musí znovu vypěstovat.

Setkal jsem se s názorem, že mladí lidé už nepotřebují komunikaci se starými lidmi, že jim překáží: zkušenosti starších je brzdí v jejich nové cestě...

Nastane doba, kdy je potřebovat bude, třeba jenom mrtvé. Jinak to nejde... Za bolševika sem ze Západu chodily sice přísně cenzurované filmy, ale většinou dobré. Bylo v tom také hodně českého. Kus vlastenectví se projevoval i v tom, že se nepřebíraly zahraniční pořady: běžely tu zdejší. Národ se mohl dívat, jak se vyvíjí někdo jiný z jeho národa. Teď jako bychom byli v cizině.

Nosíte v sobě vlastenecký pocit?

Obrovský. Proto jsem nikdy neemigroval.

Měl jste možnost emigrovat?

Samozřejmě. Měl jsem nabídky do Německa a Itálie. Myslím si, že člověk má venku vydělávat jenom peníze, ale chlubit se úspěchem má doma... I v písničkách se snažím být ryze český: to češství je jediné, co po mně může zůstat.

Máte pocit, že Horáčkovy texty jsou ryze české?

Mám. Horáček je kupodivu také velký vlastenec, přestože je světoběžník.

Je to jeden z důvodů, proč s ním děláte?

Já nemám důvod, my na všechno máme víceméně stejný názor. Je to můj nejbližší přítel. Je to jako ve vztahu. Má někdo důvod, proč žije s tou nebo s jinou ženou...? To se neví. My se oba od sebe učíme, naše setkání jsou pro nás přínosem; někdy si připadám až schizofrenně, jak stejně reagujeme na stejné věci.

A přitom jste každý úplně jiný...

Naprosto.

Vy jste jedna z neodmyslitelných postav na večírcích spisovatele Jiřího Muchy (syn Alfonse Muchy, pozn. red.) na Hradčanském náměstí. Zkuste zavzpomínat. Stýská se vám?

Stýská se mi především po Jiřím Muchovi. Večírky si člověk může udělat sám.

Ale Muchovy večírky měly velmi svérázný, těžko napodobitelný ráz...

V té době mi bylo dvacet, takže mi to bylo velice příjemné. Po Muchovi se mi stýská, protože mi svým způsobem dvacet let nahrazoval otce. O všem jsem se s ním radil, v mnoha věcech mě jako kluka vedl. Svému vkusu a svému náhledu na mnoho věcí vděčím Muchovi.

I požitkům?

Možná, že i požitkům.

Možná ovlivnil i váš vztah k ženám. Rozlišujete je, nebo pro vás znamenají stále totéž?

Velice je rozlišuju.

Rozumíte jim?

Nikdy jsem neměl pocit, že jim rozumím, ale už je umím právě rozlišit. Ale stejně mi to není nic platné, protože člověk dělá chyby stále. To se neodnaučí. Ale už alespoň vím, co mě čeká. (smích)

Vy máte poměrně mladé přítelkyně...?

Nikdy jsme s žádnou ženou spolu nevydrželi tak dlouho, aby vedle mě stačila pokojně zestárnout.

Takže teď vám tady dělá společnost hlavně váš pták Loskuták?

Mám rád jeho žvatlání po domě, když jsem sám. Kocour toho moc nenamluví. Loskuták občas používá moje nadávky, které náhodně zaslechne, nebo se mě naučil zlobit tím, že napodobuje eurotel, takže já běhám zvedat telefon. V podstatě to je, jako bych doma měl nějakou ženu. Ony také někdy mluví bez ladu a skladu jako ten pták.

Řekl jste, že vám Mucha nahrazoval otce. Váš otec s vámi nežil?

Táta byl vynikající malíř i táta, ale neustále žil na Moravě. Já ho v Praze, kdy jsem ho nejvíc potřeboval - v osmnácti, ve dvaceti - neměl. Otec miloval svoje Beskydy, které maloval, měl tam tisíce přátel, měl tam svůj dům... Maminka byla čistě městská. Tatínek byl měsíc v Praze a pak na dva měsíce utekl ke svému malování.

Vy jste měl vůbec štěstí na slavné lidi. Stýkal jste se s Jiřím Muchou, s Václavem Havlem nebo třeba se svérázným - způsobem života nenapodobitelným - malířem Josefem Vyleťalem.

To byl člověk s úžasným nábojem, penzum nejhorších i nejlepších protikladů. Stýkat se s ním bylo nebezpečné. Všechno s ním nějak podivně skončilo. Jednou jsem měl zlomenou nohu, podruhé jsem sletěl z lešení a jednou jsem se probudil ve skladu sáněk. Není nic strašnějšího, než když člověk najednou leží v hromadě sáněk - mohlo jich být tisíc - a neví, jak se tam mohl vyskytnout. A při každém pohybu na něho sáně padají. To bylo neuvěřitelné.

Propadl jste takovým osobnostem?

Já jsem Vyleťala naopak krotil. On mě vlastně k tomu potřeboval a možná jsme díky tomu měli k sobě daleko blíž.

Předpokládám, že se vaše múza neprobouzí v ranních hodinách...?

Po desáté hodině večer. To uléhají myšlenky lidí, které bloudí prostorem...

To není moc materialistická úvaha...?

Není, ale myslím, že to tak je. Prostorem bloudí i myšlenky, které někoho ruší, ale málokdo si to uvědomuje. Na práci by měl být klid, ačkoli je pravda, že pár písní, kterých si vážím, jsem napsal po kuchyních různých lokálů, kde kolem mě kuchaři tiše vařili, aby mě nerušili při práci.

Vím, že málo posloucháte hudbu...

Vůbec ji neposlouchám.

Je to tím, že se bojíte ovlivňování, nebo znáte příjemnější věci než poslouchat hudbu?

Nevím, chci být překvapený. Je to jako ty moje cesty nikam. Neumím si koupit lístek na koncert. Umím se zastavit u venkovského kostela, kde místní amatéři nacvičují vánoční zpěvy. Vejdu dovnitř a jsem pohlcen úžasnou atmosférou. Je to špatně zpívané, ale s takovou láskou. Je to jako když starožitník objeví na půdě úžasnou věc, o které by si nikdo nepomyslel, že by mohla mít nějakou cenu. Mám v sobě objevitelský pud.

Objevujete něco nového při skládání vlastní hudby?

Myslím, že hudba je v člověku jako taková; u skladatele je kusem jeho povahy. Pouze reflektuje mé cítění, a to se nedá změnit. Tady k překvapení nedochází. Když je někdo v levici a rok na to v pravici, tak ten člověk nereflektuje na sebe. To není hledání. To je v podstatě šváb, který přeběhl z jedné kuchyně do druhé kuchyně, poněvadž tam házejí víc odpadků.

Vidíte politickou scénu jako rojiště švábu?

Politiku by měli dělat lidé moudří, ale ti se nesdružují. A pokud se v politice takový objeví, místo aby si z něho vzali to nejlepší a pak ho teprve eventuálně ušlapali, tak si ho ušlapou napřed.

Když tady "pukaly ledy", ani na chvilku vás nenapadlo, podílet se na tom?

(smích) To mě skutečně ani chvilinku nenapadlo.

Vy se rád mícháte do jiných oborů. Od šestnácti jste byl členem entomologického kroužku, měl jste období zeměměřičství, mineralogie, archeologie, restaurátorství...

Prakticky jsem dělal všechno. Fascinuje mě technika.

Uměl byste sestavit hodiny?

Ještě jsem to nedělal, ale myslím, že bych to uměl. Do šroubečku jsem dokázal rozebrat veterána, nechat všechno spravit a pomalu ho složit dohromady. Nerozumím motorům, ale mám absolutní obrazovou paměť.

Někdo by mohl říct, že je ztráta času zkoumat již vynalezené...

Myslím, že ztráta času je dělat cokoli jiného, než k čemu byl člověk takzvaně předurčený. Specializaci ale považuji za naprosto omezující, nesmyslnou a nedobrou. Takže si vyberte.

Co docela určitě neumíte?

Neuměl bych učit. Pokud se někdo něco naučí bez mého vědomí, třeba když mě vykrade (má na mysli hudbu, pozn. red.), je to velice příjemné. Vlastně mě to neuráží, nikdy bych takového člověka nežaloval. Moje myšlenka mu zazářila natolik, že ji musel vykrást. Muzikant nekrade vědomě.

Stalo by se něco, kdybyste zjistil, že vám už skládání hudby nejde?

Chtěl bych v podstatě dělat tolik věcí, jenže ta muzika mi v tom pořád zabraňuje. (smích)

Vy máte rád překvapení. Tím pro vás byla třeba LEVANDULOVÁ. Mrzí vás, že se skladby, které máte rád, nehrají tolik?

Tyhle věci mě nemrzí. Já jsem spíše překvapený dobrým vývojem, než že bych byl mrzutý z toho, na co není reakce, jakou bych si představoval. Já si vlastně nic dopředu nepředstavuju. Když se pro něco nadchnu, tak se do toho vrhnu po hlavě ze všech sil. Jinak to nemá cenu.

Takže vy se nerozhodujete o tom, kam citově investovat?

(smích) Ne. Citová investice je Horáčkův bonmot.

Vychováváte v tomto duchu svého syna?

Nechávám tomu volný průběh. Děti sami vědí, co je dobré nebo špatné. Vlastně nás napodobují. Pokud na synovi vidím chybu, zapátrám ve svém svědomí a zjistím, že jsem tu chybu před ním taky udělal. Pokud věnujete cit svému dítěti, hlavně do čtyř let, tak to dítě s sebou nese a nic už ho později nepokazí. Nedostatek lásky a všímavosti rodičů dokáže dítě totálně zničit.

Vy jste nešetřil chválou na adresu Daniela Landy, který byl obviněn též z rasismu...

Daneček je v podstatě stejně čistý jako Gott, což málokdo ví. V té době byl v partě, kde to tak přirozeně přišlo. On vůbec není rasista, on si vybírá lidi, kteří ho baví nebo nebaví. Umí být nesmírně přátelský... Nevím, já o něm nepřemýšlím, já na něho jenom reaguju. Pokud mám někoho rád, nikdy jsem se v tom člověku nezklamal. U mě probíhá jakási citová selekce. Nic si neodůvodňuji, čekám, jak budu reagovat. A to ti lidé mohou dělat strašlivé boty, a přesto vím, že jsou dobří. Zrovna tak mohou být uznávaní a můj cit mi říká, že mi něco vadí.

Je trochu paradox, že materialista takto uvažuje. Možná nejste materialistou, jak se domníváte.

Možná nejsem, ale celý život je paradox. Řídím se citem a rozum mi za to nadává.

Imponuje vám mužská síla?

Imponuje mi, když je jako u Landy daná jako určitá součást jeho osobnosti. U bodygardů mě neimponuje: síla tu je specializací. Pokud někdo umí poradit architektovi, jak vyřešit části jeho bytu, protože on je pouhým specialistou, pokud vyhraje hospodskou rvačku a potom obdivuje hudbu, tak síla, jako součást jeho osobnosti, se mi líbí. To je pak renesanční člověk, kterého mám rád.

Které architektonické období máte nejraději?

Kdybych si mohl vybrat, tak bych asi chtěl žít na začátku minulého století, někdy v empíru. Tam byl úžasný klid pro objevování nových věcí a v podstatě se tam nic převratného nedělo. Člověk si mohl všechno vychutnávat.

Tahle doba je poměrně neklidná právě tím, že je stále něco nového...

Mně je úplně lhostejná. Já si žiju v empíru.
 
Září 1997

. . . . .

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group