ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JÁ STEJNĚ LÉTÁM

Jakmile jsem vešel do pokoje bytu paní Květy Fialové, věděl jsem, co jsem tušil: jsem u čarodějnice. Stále se usmívající. A neudivilo mě, že zdi zdobí několik krucifixů. Tohle je jiná čarodějnice, takové z filmů neznáme. Pokoj byl skutečně přeplněn spoustou suvenýrů, až rozkošných kýčů z celého světa. "Ještě vám chybí skleněná koule," řekl jsem. Půvabným mávnutím ruky ukázala na místo, kde jsem ji přehlédl. Opětovala mi mou poklonu svým postřehem: připomněl jsem jí slavného nájemného vraha Šakala. Nechal jsem si nalít skleničku whisky. Nemusel jsem. Paní Květa byla otevřená vůči každé myšlence; její přirozenost byla nakažlivá a lidskost z ní sálala, že by nájemný vrah zapomněl, co vlastně měl v úmyslu: dal by se s ní do řeči, uchvácen, že se může ptát i na své podvědomí; kochal by se jiskrou vražedně smyslných očí, přestože v nich žhne neskutečná mírumilovnost, rochňal by se nad šťavnatými větami a možná by si vybavil citát "není nad rozhovor se starou dámou". Nejsem Šakal, ale zdálo by se mi hloupé, nebýt v té chvíli Šakalem...

. . . . .


Květa Fialová

Paní Fialová, působíte na mě až neuvěřitelně lidsky, tak lidsky, že bych se před vámi nestyděl udělat cokoli... Tušíte, čím to je?

(zasněný úsměv) Nevím, čím to je. Mám hrozně ráda lidi. Všechno mám ráda.

Nemáte ráda lidi až moc?

Myslím si, že lidi se nedají mít rádi až moc.

V jistých souvislostech se o lidech mluví jako o nejméně povedených tvorech...

To jistě, to já vím velice dobře. To se nepovedlo, ale pokud tohle někdo ví, měl by asi znát tibetský pozdrav. Je nejkrásnější na světě a zní: ať jsou všichni lidé šťastní. Kdyby si to všichni lidé na světě po ránu řekli, byl by ráj. Pokud by to mysleli vážně... Pak by nemohli nikomu ublížit, nekradli by a nevraždili.

Nebyl by spíše ráj bez lidí?

Kdyby se lidé chovali tak, jak to Stvořitel myslel...?

Mnoho žen by asi zajímalo, kde se ve vás vzalo tolik lásky?

Nevím. Moje maminka byla buddhistka, malovala takové mediální obrazy, modelovala sochy... Ona byla poustevník.

Poustevník?

Opravdu by se to tak dalo říct. Žila v malém domečku na Slovensku, k němuž nebyla ani cesta. Chléb ji museli přinést... Nikdy nejedla maso, nekouřila, nepila alkohol ani kávu, čaj... Jedla rýži nebo brambory.

Vy také tak jíte?

Také to miluji, ale pak musím také usmažit manželovi řízek. Já jím třeba ryby a někdy se napiju vína nebo šampaňského na zahřátí duše, jak říkají Rusové.

Máte ráda ruskou duši?

Strašně. Vy určitě taky. Vy tak i vypadáte. Teď čtu knihu od Naděždy Mandelštamové a to mě velmi slovuje. Maminka žila do osmnácti let v Rusku. Dědeček byl lesní rada a po změně vlády byl zavřen na Sibiři v Permu. Z této knihy jsem se poprvé dozvěděla, že už tenkrát byla Moskva buddhistická... Taky mě to udivilo.

Zajímalo by mě, jak vy osobně chápete lidskou bolest. Jako pozitivní, nebo vždy negativní?

Hloubka bolesti nám dá hloubku radosti. Setkala jsem se s velice negativními lidmi, kteří mi dali zabrat, ale byla to úžasná škola. Když dnes někoho s negativními vlastnostmi potkám, už vím, co mohu čekat. Vždy říkám, že vinna je oběť, tedy já. Jsem vinna, protože jsem nebyla připravena. Dávám teď stranou bolest těžce nemocného člověka. Mně osobně fyzická bolest nevadí. Prodělala jsem různé operace; já tyhlety taškařice velice kladně přijímám. Pakliže se ke své chorobě chovám jako k příteli, tak i ta choroba se ke mně chová jako k přítelkyni. Sama se na sebe musím dívat mimo sebe: člověk nikdy neví, co udělá a pak se diví. Doktor, který se o mě stará, se děsí, že při své nemoci hraju patnáct až dvacet představení měsíčně, ale já jsem šťastná. Láska a práce jsou strašně důležité.

Co vám hraní přináší? Je to energie, kterou umíte od lidí získat?

Teď hraju v ABC hru HAROLD A MAUDE od Colin Higginse. Postava Maude je mi nesmírně vlastní svým nahlížením na svět, který je pro ni krásný. Nakonec umírá a je s tím umíráním naprosto ztotožněná: když se naučíme umírat, bude i náš život kvalitnější. Ale když někdo z mých blízkých odejde, ještě na tom nejsem tak, abych necítila smutek a pochopila to.

U sebe to chápete bez problémů?

Ano, u sebe to beru v pořádku. Skutečně jsem se ani vteřinu nebála jít na těžkou operaci. V tu chvíli mi bylo líto mého muže a mé dcery.

Promiňte, vy jste těžce nemocná?

Prodělala jsem několik infarktů a mám by-pass.

Nechápu, jak může mít člověk s tak pozitivním myšlením jako vy infarkt?

Můj tatínek zemřel na infarkt v padesáti letech a maminčina maminka také. Kdybych se ke svým nemocem nechovala tak pozitivně, už bych tady nebyla. Já se ale nebojím: jsem propojená s maminkou, s přáteli, s Karolínou Slunéčkovou, s Naďou Konvalinkovou a mohla bych mluvit dál...

Jak jste s nimi propojená?

Já jsem prostě s nimi. Stejně jako jsem s vámi nebo se svou rodinou, se svými přáteli... Já nemám rozhraní. Samozřejmě, že o smrti velice uvažuju v tom smyslu, co bude po mně, ale fakt smrti mě nemate. Když jsem poprvé - za hluboké totality - četla ŽIVOT PO ŽIVOTĚ, byla jsem tím tak naťuknutá, že bych to bývala chtěla hned zkusit. Bylo to jako droga.

Takže život po životě je součást vašeho nynějšího života...?

Jsem přesvědčena, že něco po nás zůstává. Zlá i dobrá myšlenka, síla a energie, která se pak s něčím spojí. Zlá myšlenka se může vrátit třeba až za deset let. Bude kolem vás kroužit jako kolem magnetu. A v určitém okamžiku se to někde odrazí.

Máte i svou zkušenost nebo jde o teorii?

Mám... Víte, co už je zlá myšlenka?... Chci mít kolem sebe dobré lidi, klid, to je neskromné, ale kdysi jsem si říkala: to by nebylo špatné, kdyby se mi to splnilo. Rozumíte? Kalkulace. A když se mi to splnilo, postavilo se to proti mně.

Takhle už uvažovala paní Fialová, když hrála ve filmu LIMONÁDOVÝ JOE?

Až tak ne, ale proto čím dál tím víc miluji stáří. A proto mě tak okouzluje a baví. Stáří je nejúžasnější období života.

Vidíte v mládí něco negativního?

Ano, pro mě takové bylo. Možná také proto, že jsem se jako dítě bála tatínka. Stále jsem byla z jeho přísnosti vyděšená. On byl plukovník letectva, byl takový vojácký... On to myslel dobře, ale bohužel už jsem neměla čas s ním o tom mluvit. Lidé často tvrdí, že manželé kvůli dětem mají zůstat za každou cenu spolu. Za sebe mohu říct, že to absolutně není pravda. Já vím, není dobré, že na něho nemyslím v dobrém, ale já si s ním o tom ještě promluvím. Maminka mi zemřela v roce 1976, když jí bylo osmdesát let. Teď mi je líto času, který jsem nestrávila s ní. Stále si vyčítám, že jsem často dala přednost kamarádkám.

Vy máte krásně smířlivý postoj ke smrti, ale u vlastní maminky jako by vám unikal. Je v tom i prvek sobectví...?

Jsem sobecká dcera, chtěla bych s ní ještě povídat. Ona se už na smrt těšila: měla problémy. Teď už je to v pořádku: mám ji pořád, pořád u sebe. Víte, co je nádherné, posilujicí...? Vrátit se znovu do chvíle, kdy jste byl ještě plod, zakroutit se do té maminky jako červ a chamtivě tam nabrat sílu. Jako když se nabijete baterkou. (Pozn. red.: Paní Fialová odešla a já si všiml, že v přeplněném bytě dominuje obraz od Karla Laštovky. Nedalo mi to a zeptal jsem se...)

Jaký máte vztah k homosexuálům?

Velice kladný. Mám samé přátele z tohoto... rodu. Víte, já nemám k mužským dobrý vztah. Muže žena nezajímá, pokud se do ní nezamiluje. Ta odchytová přátelství jsou jenom přes sex, což mi je velice nepříjemné, a tak jsem se v divadle upnula na homosexuály a ti jako kamarádi byli úžasní. A to mi zůstalo. Jsou příjemní, roztomilí, vtipní a umějí dobře navařit. Ale pak jsem jimi byla párkrát zklamaná. Z obrany proti světu třeba v některých věcech lžou, zamlčujou, a zcela zbytečně. Trvalo mi, než jsem na to přišla, proto říkám, že stáří je báječně osvobozující.

Uměla byste říct, proč nemáte ráda sex?

Je mi odporný. Ve všem... Je to možná tím, že mě v pětačtyřicátém znásilnili Rusové. Tehdy jsem neměla o ničem pojem.

Víte o tom, že jste byla pro některé muže symbol sexu?

Bylo mi to divné. To už je věc diváků, ne moje. To je můj slogan: Nenávidím sex, sport a politiku.

Proč třeba sport?

Mám ráda sportovní turistiku, sport ku zdraví, ale ne ten, který se dělá za každou cenu. Nemám ráda soutěžení. Už jako malé dítě, kdy jsme hráli "Člověče, nezlob se", jsem dělala všechno pro to, abych prohrála a šla pryč.

Největšího kultu dosáhl sport v Americe. Jaký máte názor na ni?

Amerika je něco strašného. Z těch filmů je vidět, že Američané jsou všichni stejní: zdraví, načesaní, vyplastikovaní, mluví stejně, mají stejné pocity... Číňané jsou víc k rozeznání. Dřívější americké filmy měly duši, ale ty dnešní?... Možná proto, že jsem Evropanka, nemám k tomu vztah, je mi to vzdálené, a dokonce před tím prchám. Ale věřím, že Evropané - jako Rusové a Židé - přinesli do Ameriky kulturu, která k nám, bohužel, tak často nepřichází. Zatím se mohu těšit jenom z jejich románů.

Vyplývá z toho nějaká obava?

Ne, ať si to nějak vyřeší.

Mnozí se bojí jisté unifikace světa: stejného způsobu myšlení, stejných pocitů...

Vždycky se nějak blbne. Já se taky nedívám na zprávy. Všichni se z toho hroutí...

Víte, co se dnes děje ve vládě?

Asi něco hrozného. Ale protože vím, že politici by měli obětovat sebe vlasti a oni vlast obětují sobě, nechávám to být: co s tím mohu já udělat? Nic. Mohu se sejít s přáteli a být s nimi šťastná. Já žiju ve svém světě a tam mám svůj čarodějnický okruh.

Hned když jsem vás viděl, mě napadlo, jestli nejste čarodějnice. Jak z pohledu "téhle profese" hodnotíte vašeho bývalého kolegu Václava Havla?

Vaška Havla znám od roku 1959, kdy v našem divadle pracoval jako technik. Pak bydlel tady přes zahradu s Olinkou. Vím, jaký je, ale myslím si, že tahle funkce je strašně namáhavá na duši a na charakter.

Vnímáte prezidentův rozdíl, když je nyní s novou manželkou?

(zaváhání s úsměvem) Vypadá to jako rozdíl... Vašek nikdy nebyl ješitný, na rozdíl od Václava Klause a Miloše Zemana, ze kterých to přímo kape. On ví své.

Koketujete s čarodějnictvím?

Já to mám strašně ráda. S Naděnkou Konvalinkovou chodíme ke kartářkám... Já tomu moc nevěřím, ale baví mě ta atmosféra. Jako když někdo jde do biografu.

Umíte věštit?

To ne, ale mám určitý pocit. Když mi zničehonic naskočí nějaký obraz, vydedukuju z něj, co se asi může stát. Když něco chci a soustředím se na to, tak to bohužel ovlivňuji svým chtěním a to nemusí být v pořádku.

Kdy jste prožila svůj nejhorší okamžik?

Když umřela maminka. Bylo to tak strašné, že jsem myslela, že už se nikdy nebudu smát. Ale pak jsem potkala profesorku, která byla v koncentráku, a ta mi říkala, ať nejsem nešťastná, protože za pět let mi zůstane krásná vzpomínka. A měla pravdu. Když dnes chodím do krematoria, tak se těm mrtvým omlouvám: Promiňte, že jsem ještě živá, ale já za vámi přijdu také. To je spravedlnost. (Pozn. red.: Paní Fialová opět odešla k telefonu a pak se vrátila se slovy...)

Víte, koho mi připomínáte...? Šakala. Znáte ten film?

Znám.

(překvapeně) Vám to ještě nikdo neřekl?

Ne. A připomínám vám Johna Foxe nebo toho profesionální vraha, kterého hrál? Imponoval vám?

Mně imponuje každá dokonalá profese.

"Co je zakázané, to je krásné," jste jednou někde řekla...

To že jsem řekla...? Pro mě není nic zakázané. Vím, co chci a jdu si velice za tím. Nemyslím tím třeba roli. Chci mít svůj klid, ráda cestuji, navštěvuji známé kolegyně, jezdím na zájezdy, i když vím, že manžel je z toho nešťastný. Kdyby přijeli mimozemšťané, ve vteřině se rozhodnu a jela bych s nimi do jakékoli galaxie. Já jsem nesmírně poživačná.

Jak se k vaší nepoživačnosti v oblasti mužského těla staví manžel?

Je úžasně tolerantní. Ale co mám dělat...? Musel se obětovat on, nebo já. A já se obětovat nechtěla.

Jak se vlastně vaše poživačnost projevuje?

Těším se, že se sejdu s kamarádkami, popovídáme si a pak zajdeme do nějakého obchůdku, v těchto radostech jsem poživačná.

Uvědomujete si, že tyto radosti jsou třeba projevem toho, že jste si odřekla jiné radosti?

Třeba ano. Ale tohle je daleko lepší než sex. Je to úžasné.

Vaše "chamtění" za zážitky s kolegyněmi, za krásami Prahy je spíše uchopení života jako takového nežli požitek. Co třeba jídlo?

Těším se, když třeba navaří Jirka Ptáčník, na jeho salátky, ale já mám ráda kyselé mléko, chleba, brambory... Pro mě je třeba poživačnost mít pejska. Měla jsem sedmnáct let pejska. Teď se mi budete smát, já jedu v sobotu do Chomutova a budu tam kmotrou tchoře. No vidíte, smějete se. To je přece úžasné. Vůbec, že jdu do té zoologické zahrady... Až se podruhé narodím, tak bych chtěla být v safari.

Jako člověk?

Možná jako lev nebo pažitka.

Zapomněla jste mi odpovědět, co prožíváte při představení.

Před každým představením se strašně bojím.

Čeho?

Abych nezapomněla text. Aby ten pocit na jevišti byl pro mě ten nejlepší: že zapomenu, že žiju a že můj svět je tam, kde je. Když hraju s Janou Brejchovou její matku, zapomenu na vše ostatní.

Vnímáte ji na jevišti jako skutečnou dceru?

Někdy mám takový pocit. Je to asi hrozné, co řeknu, ale své hraní beru jako bohoslužbu a jako dar. Také jsem ráda, když po představení ke mně někdo přijde a řekne: líbilo se mi to. I když se pokaždé divím, že se to může někomu líbit a vždycky jsem vděčná za to, že se to stalo. To je nejkřehčí pocit, jaký znám. Člověk daleko lépe může hovořit o láskách, to je mnohem humpoláčtější.

Možná jsou vám vaše úvahy dopřávány, protože máte šťastné manželství. Vy byste asi nezvládla, kdyby manžel byl třeba alkoholik, jako to zvládá vaše přítelkyně, o které jsme si předtím povídali...?

Já jsem zažila alkoholika. Měla jsem asi půlroční vztah s vynikajícím hercem Gustavem Opočenským. Hrála jsem s ním v Kolíně, a to bylo hrozné. On byl zločinec, okradl mě: alkoholici to dělají, aby měli na alkohol. Nedávno za mnou přišel jeho syn, sochař, který chtěl vědět, jak náš vztah vypadal. Říkala jsem mu o přehradách: tady jsou andělé, tady lidé a tady ďáblové. Potkala jsem se s anděly, ale jeho tatínek patřil spíše k těm ďáblům: to bylo až za hranicemi lidského zla. Ale zase mi to pomohlo: už umím ďábly rozeznat.

Dočetl jsem se, že jste bydlela v márnici...

Já jsem se v jedenadvaceti vdala a bylo to hrozné. Ale mou vinou. On nechápal můj vztah k sexu. Jeho jsem tak nenáviděla - jak vy říkáte, často si protiřečím - toho bych zavraždila kuchyňským nožem. Pak jsem šla hrát do Kolína. Chtěla jsem se rozvést - oni mě ale nechtěli rozvést - a tak jsem šla do márnice. Nechtěla jsem se pohřbít, byla bytová nouze a márnice byla volná - nedávaly tam už mrtvoly. Doporučila mně ji naše rekvizitářka.

Jakou jste si zařídila domácnost v místnosti, kde se pohřbily stovky lidských těl?

Normálně jsem si ji zařídila. Měla jsem tam postel, stůl... Byla jsem tam šťastná, pro mě to bylo daleko přijatelnější, než žít s někým, koho nesnáším.

A v márnici jste poznala Opočenského?

Ano. Ten se tam bál. Zločinec, a bál se. Protože když šel z divadla, stála jsem za hrobkou a skočila mu na krk. Člověk musí být zábavný. Sám sobě. Ne pro vás, abych vám dělala kašpárka. Nechci se sama se sebou nudit. Stále vymýšlím. Sama sebou se bavím. Stojím vedle a pozoruji se jako přírodní hříčku a říkám: To jsem zvědavá, co zase uděláš.

Vy asi nemáte ráda nudné lidi...?

Kdysi jsem řekla, že i vrah je lepší než nudný člověk. To je něco tak strašného, že neexistuje nic horšího. Také nemám ráda nedochvilnost (úsměv - přišel jsem pozdě, pozn. red.). Je to hrozné, protože jediný majetek, který člověk má, je čas. Ukrádat čas člověku, je velice hrozné, to musíte uznat.

Kterou neřest jste schopna tolerovat?

Ješitnost také nemám ráda.

Vidím, že to z vás nedostanu. Jenom bych rád dodal, že osobně neznám herce, který by nebyl ješitný.

Moji kamarádi ne... Co dokážu tolerovat?... Snad sladké neřesti. I když nemám ráda sex, no tak proč ne. Jedna moje kolegyně miluje tyhle věci do bezvědomí a je tím roztomilá. Teď jde o tu míru ubližování těm, kterým daruje a kterým odmítá. Je to milé.

Neodsuzujete nevěru?

I kdyby takový člověk patřil mně, tak já nejsem žárlivá.

I v případě manžela?

Myslím že ne, bylo by ode mne bezohledné, kdybych mu to vyčítala. My jsme spolu čtyřicet let... Kdyby ano, tak to bych jim musela přece z vděčnosti navařit.

Máte recept na štěstí?

Být šťastná. Já si večer lehám a nemohu se dočkat rána. Že třeba uvařím polívku a pak půjdu na zkoušku a někoho zas uvidím. Kdysi jsem chtěla mít agenturu štěstí. Lidi by za mnou chodili a já bych s nimi probírala starosti. Musela bych tam mít psychology a agenty, takové anděly strážce, kteří by mé klienty hlídali, zařizovali by za ně nepříjemné věci, rozebírali by s nimi jejich problémy tak dlouho, až by pochopili. Pokud by to klient nechápal, agenti by mu vsugerovali věc, která by byla pro něho dobrá, a on by ji vzal za svou.

Vy jste často hrála lehčí ženy, až vražedkyně, ale vždy v tom bylo nějaké tajemství. V této souvislosti se ptám: kdo je podle vás žena? Je to absolutně odlišný druh od mužů?

No určitě (pohrdlivě). No, mužský. Já jsem si vždycky přála nemít syna. Naštěstí mám dceru. Myslím si, že těch podivuhodností a radostí života, hlavně těch drobnějších, má žena daleko víc. Třeba jsou to blbosti. Chlap má velké věci jako sport, politiku, řešení velkých problémů, ale žena je jako krajka. Chlapovi unikají drobnosti, jde jako bejk, dosáhne svého anebo ho to zničí. Anebo se nudí. Žena si tuhle něco koupí, tu si něco přečte, pak pláče nad nějakou kravinou, uvidí šáteček... Ono to vypadá povrchně, ale není to povrchní... Ženy jsou víc šprty, naučí se třeba text rychleji, než muži. Já nevím, jestli mi rozumíte...?

Já vám rozumím. A vy chlapům rozumíte?

Ne.

Vy se asi moc na televizi nedíváte?

Málo. Na zvířátka, na cestopisy anebo se dívám na věci bez zvuku. Já jsem si rádio ještě nikdy nezapla.

Vadí vám lidské slovo?

Vadí mi zvuk. Na běžný, ne příliš zajímavý film se dívám bez zvuku. Pozoruju krajinu, lidi... Můj muž byl bez sebe, když jsem se dívala už na starého Bernsteina a vypínala zvuk. Chtěla jsem pozorovat ty jeho úchvatné pohyby... Mě ta muzika tak rušila. Tak jsem uvažovala, že hluchý lidi mají úžasný svět. Proto si to vypínám: mám možnost toho člověka víc vnímat, když ho neslyším. Navíc on se musí koncentrovat, aby něco řekl, a vy vnímáte, co říká, a nevnímáte jeho vyzařování.

Já jsem nedávno četl, že je mnohem horší být hluchý, než-li slepý.

Slepotu jsem ještě nezkoušela.

A co zvláštního, třeba trochu čarodějnického jste zkoušela?

Ve čtrnácti letech jsem četla ještě švabachem napsanou knihu o čarodějnicích. Přečetla jsem si, co všechno je potřeba k létání. Šla jsem toho třicátého o půlnoci na hřbitov, natrhala jsem nějaké bylinky, potřela si popelem obličej, tlapky, koště si vzala, vylezla na hromadu dřeva a skočila. Křusla jsem sebou na zem. Ale to mi nevadilo, byla jsem šťastná. Takže já stejně létám. Mé dceři Zuzance jsem říkala, že přejdu přes balkon a pak létám na koštěti. Mám sny, že létám. Je to něco tak úžasného: člověk letí, nahý - vidíte, zase ta potlačená erotika - vítr, teplo, čarodějnice a já sedím na koštěti... Proto já nenávidím mužský. U čarodějnic jsou chlapi sluhové, lítají na sudlicích, jsou to prostě netopýři. Pro mne je skutečnost daleko méně skutečnější než má skutečnost.




KVĚTA FIALOVÁ (1. 9. 1929) získala své první angažmá už v šestnácti letech. Brněnskou JAMU vystudovala v r. 1950. Po studích pobyla rok v Opavě, pak čtyři roky v Českých Budějovicích, tři roky působila v Kolíně, odkud vedly její kroky do Slovenského národního divadla v Martině. Hned ve své první roli v PLAVECKÉM MARIÁŠI (1952) předvedla vůbec první polibek v poválečné kinematografii. V roce 1957 poznává svého manžela, režiséra Pavla Hášu. V tomtéž roce se jí zdálo (věří na sny) o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi, a když se za Janem do ABC odhodlala jít, řekl jí: "Už vás potřebuju včera." Zahrála si s nimi CEASARA a BALADU Z HADRŮ. V ABC, které se roku 1962 stalo součástí Městských divadel pražských, setrvala do roku 1991. Ve filmu většinou nehraje role hlavní, ale zato neopominutelné: STRAKONICKÝ DUDÁK (1955), PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959). DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1960), LIMONÁDOVÝ JOE (1964) FANTOM MORRISVILLU, OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODĺŠ, SMRT ZA OPONOU (všechny 1966) KONEC AGENTA W4C (1967), BABIČKA (1971), SLAMĚNÝ KLOBOUK (1971), z novějších rolí je to film ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA, v němž se po 13 letech sešla s týmem, který stál u zrodu "Limonádníka" - s režisérem O. Lipským, O. Schoberovou a M. Kopeckým. Květa Fialová vytvořila řadu televizních rolí (HŘĺŠNĺ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, F. L. VĚK) i řadu divadelních, z nichž poslední jsou HAROLD A MAUDE (ABC), ŠTIKA K OBĚDU, DOBROU NOC, MAMI
 
Říjen 1997

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group