ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ

Tändzim Gjamccho (též Tenzin Gyatso), 14. tibetský dalajlama (6. 7. 1935) se narodil v chudé rolnické rodině v severovýchodním Tibetu. Již ve dvou a půl letech byl vyhledávací komisí tibetské vlády po průkazných zkouškách prohlášen za nové převtělení 13. dalajlamy (1. dalajlama se narodil v r. 1351). Dalajlamové jsou pokládáni za pozemská ztělesnění Avalókitéšvary, či Čänräziga, bódhisattvy milosrdenství, "Držitele bílého lotosu", ovšem nejznámější titul je odvozen ze spojení mongolských slov dalaj-lama (oceán moudrosti). Současný dalajlama je ztělesněním Čänräziga, ve skutečnosti je již 74. v linii, která sahá až k bráhmanskému chlapci, žijícímu v době Buddhy Šákjaminiho; cítí se tedy také duchovně spjat se samotným Buddhou. Ve čtyřech letech byl oficiálně prohlášen hlavou lamaistické církve a vůdcem tibetského národa. Následující léta strávil v paláci v ostré kázni a osamění. Věnoval se nesmírně obtížnému studiu buddhistické filozofie, které završil úspěšným absolvováním mnoha zkoušek. Od dětství byl však "neuvěřitelným hračičkou". Jako mladík ohromil starší mnichy tím, že sám uvedl do chodu automobil, dědictví po svém předchůdci, a po té se v něm tajně projel. Dodnes úspěšně i neúspěšně opravuje hodinky mnoha známým i neznámým lidem. Svého úřadu se musel ujmout předčasně v patnácti letech: Tibet drancovala vojska komunistické Číny. V roce 1954 odcestoval do Pekingu, kde se setkal s Mao Ce-tungem, a uvěřil mu, že jeho mise nebyla zbytečná. Po devět let se snažil o mírové soužití s Čínou, částečně ovlivněn marxismem. Desátého března 1959 se ho čínští komunisté pokusili unést. Incident vyvolal otevřený konflikt, který vyústil v bombardování hlavního města Tibetu. Dalajlama uprchl do severoindického města Dharmsala: procitá do kruté a bolestné reality světa ovládaného totalitním systémem. Jeho sny jsou definitivně rozprášeny: z 6259 tibetských klášterů jich zůstalo pouze 8, z 592 558 duchovních bylo přibližně 110 000 ubito hned v prvních měsících okupace, 250 000 zemřelo později na následky vyčerpání při nucených pracích. Tibetské obyvatelstvo se ve vlastní zemi stalo téměř turistickou atrakcí, poznamenanou hladomory (ženy například vařily dětem polévku z vlastní krve). Dalajlama v Dharmsalu zřídil centrum pro tibetské uprchlíky, které se postupně rozrůstá (dnes jich je přes 120 000) a vytvořil tu tibetskou exilovou vládu. Dalajlama si silně uvědomuje, jak je tibetská kultura ohrožena (v Tibetu žije 300 000 čínských vojáků a čínští přistěhovalci hravě převyšují tibetskou populaci) a veškeré své úsilí věnuje její záchraně. V roce 1989 získává Nobelovu cenu míru. Život duchovního otce Tibetu inspiroval pochopitelně i Hollywood. Martin Scorsese natočil film KUNDUM, v němž svěřil roli dalajlamovy matky skutečné neteři dalajlamy a francouzský režisér Jean Jasques Annaud dokončuje SEDM LET V TIBETU; stejnou roli zosobňuje jeho skutečná sestra. V přípravě je dalších pět scénářů o Tibetu, který se stal pro tento rok trhákem - až nebezpečně ho popularizuje. Hollywood se chová jako samostatný stát a dalajlama si v něm založil své "velvyslanectví": má tu nejen lobbisty (např. Barbra Streisandová, Alec Baldwin, Harrison Ford, Goldie Hawnová), ale přímo následovníky. Nejobětavějším je patrně Richard Gere... Přes veškerou hrůzu z poznání skutečného stavu jeho země je dalajlama přesvědčen, že se tibetskou kulturu, jazyk a tradici podařilo zachránit, a že samostatnost rodné vlasti je jen otázka času. Pokud dalajlama žije, Tibet naději určitě má.

 

. . . . .

 

Potřeba tolerance, soucitu, nenásilí a současně znepokojivě stoupající lidská populace, neúcta k přírodě, to byly nejčastější témata 1. ročníku FORA 2000. Jak by si je vypůjčila z dalajlamových knih. FORUM provázela i beznaděj, úzkost, kterou nejvýstižněji vyslovil japonský antropolog Takeaki Hori: "Bojím se, že až odejdeme z hradu, na všechno to, co zde bylo vyřčeno, zapomeneme." Ale buddhismus zvláště v osobě dalajlamy v sobě živí nezničitelný optimismus: "Budoucnost je plná naděje, nyní jako by lidem chybělo odhodlání a naděje... Člověk je nejdestruktivnějším tvorem na světě, ale jeho agresivitu lze zmírňovat, protože má schopnost analyzovat realitu a může rozvíjet své dobré vlastnosti... Nejprve je třeba pečovat o své srdce, ‚trénovat' a vytvářet v sobě ‚mír ducha'; je to věc, kterou není možné koupit, a pokud ano, nebude to to pravé."

 

Stál jsem před dveřmi Lánského zámku, za kterými nás čekala Jeho Svatost. Ačkoliv 14. tibetský dalajlama tento titul nese, dobře si uvědomuje, že vědecké poznatky dokazují, jak často je zapotřebí změnit postoj k tradici. Oproti katolické církvi, která se vůči všem objevům snaží obhájit historickou pravdu bible, se dalajlama Svatých knih striktně nedrží: po nových objevech je lačný jako dítě. "Prosím tě, připrav se na to! Setkáš se s člověkem, který ti může změnit celý tvůj život. To je neskutečně silná pozitivní energie. Může tě vyléčit. Ale musíš k němu přijít čistý. Nehřeš a posti se," poučoval mě můj známý léčitel. Stále jsem jeho věty slyšel. Čistého svědomí jsem příliš neměl. Ptám se ochranky, jak se mám se vzácným hostem pozdravit, a jak ho titulovat. Řekl mi, že to záleží jen na mně. Dveře se otevřely a přivítal nás usměvavý muž, který zloduchy hned odzbrojí a dobráky udělá šťastnými. Dalajlama nám podává ruce. Projeví nepokrytou radost, že s námi přišlo i dítě. Před rozhovorem ho anglicky informuji, že budu používat tlumočníka - představím ho - a že mu své otázky budu pokládat v mateřštině. Jeho Svatost chápavě pokýve hlavou a já česky spustím:

 

Vaše Svatosti, hlavním bodem FORA 2000 byla obava o naši budoucnost. I současnost je velice napjatá. Je toto znepokojení, úzkost fenomén dvacátého století nebo se historie opakuje: každý konec století provází určitá úzkost?

 

(Během otázky mi dochází komičnost situace. Dalajlamovi též. Opětuju jeho úsměv, který maže mou rozpačitost. Dalajlama se pak soustředí pouze na tlumočníka, který větu překládá.)

 


Tändzim Gjamccho

Některé věci se budou opakovat, některé nové věci přijdou. Tak jako se den střídá s nocí, tak budou vznikat spory a rozmíšky mezi lidmi. Nicméně si myslím, že lidstvo jako takové se stává mnohem zralejší. Na základě zkušeností, které jsme získali v tomto století, předpokládám, že v příštím století bude méně násilí. To je můj pocit.

 

Vy jste v jedné své knize řekl, že nežijeme v době destrukce, v temnotě, kde triumfuje ambice, faleš a obchod - v kalijuze, ale spíše v epoše ctnosti, kdy se začíná vyjímat nenásilí, soucit - ahinsa. Ale moderní dějiny poukazují na pravý opak...?

 

Obvykle říkám, že dvacáté století vypadá jako století krveprolití a násilí. Proto se v příštím století musíme snažit, aby bylo stoletím dialogu a předpoklady tu už jsou.

 

To je pro mě překvapující?

 

Dám vám příklad. Pokud vláda v první a ve druhé světové válce někomu deklarovala válku, občané se k této výzvě s velkým entuziazmem připojili. A bez přemýšlení. Byla to pro ně svatá povinnost. Myslím, že dnes by nebylo možné mobilizovat celý národ, a to ani ve Spojených státech. Dokonce ani čínská nebo ruská armáda by toho nebyla schopna. Dnes už jim takové přesvědčení není vlastní. Vzhledem k ekonomice se dnes národy snaží spojit. Na začátku tohoto století se příliš nehovořilo o lidských právech nebo o životním prostředí. Nyní je tato problematika chápána mnohem vážněji. Dnes jsou dokonce i politické strany založeny na problematice kulturního a životního prostředí.

 

Nevytváří si svět jenom alibi...? Více se o životním prostředí hovoří, ale stále více se příroda z ekonomických důvodů drancuje a lidská agresivita dominuje nad ahinsou?

 

Prakticky na každém kontinentě se bojuje. Nevím, jak je tomu v Austrálii, ale v Latinské Americe, v Africe, v Evropě a v Asii dochází k zabíjení a lokálním válkám. Avšak z celkového pohledu na svět nám nehrozí velké nebezpečí nukleárního holocaustu. A hlavně také přestaly existovat dva nepřátelské tábory: východní a západní, které měly nukleární zbraně. Kromě Číny a několika malých států na světě již neexistuje marxistický totalitní systém. Vždy dělám velký rozdíl mezi marxistickým totalitním systémem a marxistickou ideologii. To neznamená, že když přestaly existovat marxistické systémy, že přestala existovat myšlenka marxismu. Jedním z dobrých aspektů marxistické ideologie je myšlenka rovnosti a rovnocenné rozdělení majetku. Dalšími dobrými aspekty jsou právo na vzdělání a právo na lékařskou péči, což jsou socialistické myšlenky, které jsou stále aktuální. Tyto věci potřebujeme. Jestli s tím souhlasíte nebo ne, ale já se považuji za polovičního marxistu a polovičního buddhistu.

 

(Dobře vím, že mladý dalajlama byl nadšen myšlenkami marxismu. Mao Ce-tunga svým způsobem obdivoval, zpočátku mu věřil a byl nadšený z možnosti přidružení Tibetu k Čínské lidové republice. Ostatně v roce 1954 byl i zvolen místopředsedou stálého výboru v parlamentu. Skutečnou politickou moc však neměl.)

 

Vím, že jste dokonce přesvědčen, že buddhismus a marxismus mají některé aspekty společné...

 

Ano, to je pravda. V marxismu třídní boj přináší násilí. Z pohledu buddhismu je toto považováno za nesprávné, za nedostatek. Myšlenka rovnosti a rovnocenného rozdělení majetku by měla probíhat na základě altruismu nikoli na nenávisti. Nelze se zabývat pouze věcmi duchovna nebo myslet materialisticky. Lidé se zvykli dívat na tyto aspekty jako na protiklady, ale přitom se oba přístupy k životu očividně doplňují.

 

Vy jste dlouho nevěřil, jakou agresivitu projevovali Číňané vůči tibetskému lidu: ukřižování, kuchání zaživa, trhání na kusy, upalování... Co myslíte, jaký osud může z pohledu reinkarnace čekat Čínu? Dnes se jí přisuzuje velká budoucnost?

 

(Poradce dalajlamy mou otázku Jeho Svatosti opět vysvětluje. Neunikne mi, že očima i kýváním hlavy mi naznačuje, že ví, kam mířím. Stále cítím, že dalajlama na mne není napojený a mluví spíše k tlumočníkovi. Znejisťuje mě to.)

 

Reinkarnace se týká jednotlivců, takže se nedá hovořit o národu. Ale národ je tvořen jednotlivci. Čínu nemůžeme soudit jako celek, ale ti jednotliví Číňané, kteří způsobili bolest a útlak, za to musí zaplatit. To je negativní karma.

 

Může se podle vás zlý úmysl, zlá myšlenka či zlý čin vrátit za současného života nebo až v životech příštích?

 

To je různé. V některých případech se předchozí činy vracejí rychle, někdy to trvá déle a z hlediska buddhismu někdy i miliony let.

 

Domníváte se, že duchovní rozměr a též třeba i rychlost reinkarnace se nějak odvíjí i od prostředí?

 

Ne, prostředí s tím nemá nic společného. Z pohledu buddhismu je člověk, který má vědomí a pocity, centrální bytost. Každá centrální bytost je součástí kruhu života, který neustále pokračuje.

 

O Praze se mnoho významných bytostí vyjádřilo jako o místě velmi mystickém a magickém. Cítili tu silnou duchovní energii. Co zde cítíte vy?

 

Já nevím. Prahu považuji za normální město. Je to historické město, které prošlo mnoha dobrými i špatnými dobami a po staletí nabývalo zkušenosti. To je to, co v Praze cítím.

 

V Evropě má silnou pozici katolická církev. Ta považuje člověka za pána tvorstva. Myslíte si, že si uvědomuje, jak je tato myšlenka nebezpečná a co už způsobila?

 

(Mám na sebe vztek. Dalajlama mou otázku zcela nepochopil. Chápu nevýhodu tlumočení. Moje chyba.)

 

Mnoho náboženství má svou základní víru postavenou na víře ve Stvořitele. Muslimové, židé, křesťané a mnoho indických náboženských filozofií uznává koncepce Stvořitele. Tento koncept má svou vlastní krásu. Já mezi světovými náboženstvími rozeznávávám dva základní směry. Jeden věří ve Stvořitele, druhý ne. Buddhismus a některá starověká indická náboženství Stvořitele neuznávají, ale všechny nás učí, abychom byli dobrými lidmi. V minulosti mnoho lidí získávalo inspiraci a výhody z obou těchto náboženských tradic, a tak je tomu i dnes. Domnívám se, že důležitou věcí v duševní oblasti je myšlenka pluralismu. Ale v jednotlivých případech to znamená jedna myšlenka, jeden Bůh, jedno náboženství. Například já jsem buddhista. Jedna myšlenka, jedno náboženství. Pro mě je buddhismus to nejlepší. To ovšem neznamená, že to musí být nejlepší pro každého.

 

Rozdíl mezi buddhismem a křesťanství je v tom, že křesťanství považuje člověka za pána tvorstva, oproti tomu buddhismus člověka vnímá jako součást, které je rovnocenné zvíře, rostlina...

 

Buddhismus se vytvořil bez stvořitele. Vytvořil se sám. Buddhismus nemá ani začátek ani konec. A pokud není žádný začátek, není potřeba Stvořitele. Buddhismus považuje člověka, zvířata, hmyz a veškeré živé tvory za stejně rovné. Všechny tyto bytosti jsou centrálními bytostmi, které mají právo být šťastné a právo na to překonat utrpení. Nepovažujeme zvířata za lidský majetek. Podle buddhistického konceptu nemáme právo zvířata zneužívat.

 

(Vybavuji si, že buddhista by měl být pokud možno vegetarián. V žádném případě nesmí zvíře zabít. Dalajlama se v roce 1966 pokoušel o vegetariánskou stravu; na radu indických přátel ji doplňoval dostatečným množstvím mléka a ořechů. Po dvaceti měsících si přivodil silnou žloutenku. Když hepatitidu B překonal, musel maso opět jíst.)

 

Proč je podle vás člověku dáno, že jeho největším nepřítelem je zase člověk?

 

Dovolte mi, abych to uvedl takto. Humanismus má dva významy. První považuje člověka za nadřazeného, za tvora, který čerpá ze všech zdrojů, a toto považuji za negativní stránku humanismu. Druhý význam spočívá v tom, že člověk má vše ve svých rukou, takřka vše má pod kontrolou a je tedy za vše odpovědný. Člověku je přisuzována zodpovědnost proti víře v Boha. Z tohoto pohledu se buddhismus řadí do druhého významu humanismu, jehož aspektem je lidskost. Dovolte mi jeden příklad. Když vidíme kvetoucí květinu, cítíme se šťastni, když květina uschne, už se tak dobře necítíme. To znamená, že my milujeme život. Pokud budeme navzájem o sebe pečovat, jsme schopni přežít. Pokud dáme přednost násilí, bude to náš konec. Druhý příklad. Máme-li před sebou sklenici mléka, jsme spokojeni, vidíme-li kaluž krve, nepřináší nám to žádné potěšení. Kromě některých výjimek. Základem lidské povahy je péče o druhé, tedy i o sebe.

 

Lidem to dnes prostě příliš nejde. Máte na to nějaký recept?

 

Když si povolíte pásek u kalhot, jistě se budete cítit zdravěji - cirkulace krve bude probíhat normálně. Ale nestačí myslet jen na tělo. Našemu tělu mohou ublížit vlastní negativní pocity. Pokud máte negativní pocit vůči ostatním, také ostatní budou mít negativní pocit z vás. Výsledkem bude nepokojné spaní, zhorší se vaše zažívaní, krevní tlak půjde nahoru, nakonec vaše tělo bude zruinováno a pokud to nezměníte, celý život si zničíte. Laskavá povaha se neslučuje s nenávistí a se strachem. Z toho vyplývá, že základní lidskou povahou je gentleness (jemnost, laskavost).

 

Lidská agresivita je předpokladem k přežití - zatím vytváří dějiny - ale též k omezování a drancování. Jak s tímto zdánlivým rozporem nakládat?

 

Myšlenkové procesy někdy převládají nad povahou člověka a to bývá zdrojem problémů. Člověk svou inteligencí je jediný savec, který svou inteligencí zapřičiňuje destrukci. Ale ve své podstatě tu je proto, aby konal dobro. To mu je nejvíce vlastní.

 

A kde pak člověk bere sílu k dobru, když ho pohání především agresivita?

 

S tím nesouhlasím. Základní povahou člověka je opravdu jemnost, soucit, laskavost. Když vidíme zabíjení a teror, šokuje nás to. A celý svět to vnímá jako šokující zprávu, která se pak stává prominentní součástí historie. Z těchto zpráv je historie poskládána. Pomáhat někomu, starat se o něj, to je pro nás naprosto normální, ale tato zpráva nikoho nezajímá, proto není historicky zaznamenaná. A těchto nezveřejněných zpráv je mnohem víc.

 

To si opravdu myslíte?

 

Ano, já tomu věřím. Takto bychom hovořili měsíce a měsíce a mohli bychom k tomu přizvat vědce, kteří by nám to dokázali.

 

Když tak někdy o tom uvažuju, napadá mě, jestli tento svět, který vnímáme, je reálný? Není realita potlačena, nevězí někde hluboko v nás = třeba v nirváně?

 

(Odměnou za otázku mi byl spontánní až dětský smích. Konečně cítím, že od této chvíle je dalajlama soustředěn plně na mě. Můj překladatel mi ukončení rozhoru fascinovaně vyprávěl, že do půli našeho rozhovoru cítil, jak se dalajlama skrze něj na mě napojuje. Doslova vnímal, jak jím energie "svatého" muže proniká.)

 

To je velice filozofická otázka...

 

(Stále se směje.)

 

Mně se náš svět často zdá být bláznivý. Mimo.

 

Naopak já bych se vás chtěl zeptat: Kde je "já"?

 

"Já" neexistuje.

 

(Opět se pobaveně usměje. Netuší však, že jsem nevyslovil svou myšlenku, ale jeho. Jde o nezávislé "já".)

 

Pokud není "já", není život.

 

V buddhismu přece "já" neexistuje...? Tedy odděleně.

 

Ne tímto způsobem. Buddhisté věří, že "já" je střed. Takže po ustanovení této identity říkáme: mé tělo, má mysl, můj duch, můj přítel, má žena, mé děti... Samozřejmé, může existovat nadřazené "já", které může být identifikováno, ale buddhisté věří, že to je nesprávné chápání, iluze. Buddhisté jsou přesvědčeni, že není nikdo, kdo se může tímto způsobem identifikovat. "Já" je pouze kombinace mysli a těla. Podle buddhistické koncepce tedy žádné "já" nebo žádná duše. To ovšem neznamená, že buddhisté popírají existenci "já" jako vyjádření sama sebe. Buddhisté akceptují, že já existuji, že jsem zde a že jsem člověk; že jsem Tibeťan a buddhistický mnich.

 

Realita tedy není v nirváně?

 

Nirvána je stav mysli. Nastává procvičováním mysli během meditace. Je to stav, kdy naše mysl je očištěna od jakýkoliv negativních myšlenek. Pokud všechny negativní informace zmizí z naší mysli a již se nikdy nevrátí, jsme ve stavu nirvány.

 

A jsme v realitě?

 

Samozřejmě.

 

V této souvislosti mě napadá otázka, která se týká stavu smrti. Naše tělo je odsouzeno k chátrání. Vlasy vypadávají, nohy těžknou, ale duch se může neustále rozjitřovat. Možná v okamžiku smrti je přítomna finální myšlenka, jakýsi rozbřesk, jak to s tou realitou vlastně je...?

 

Mezi životem a smrtí není zásadní hranice. Umírání není koncem, umírání je zařazeno do procesu, který stále pokračuje, To se vše týká života: probuzení mysli, snění a potom následuje hluboký spánek. Jak se tyto tři fáze opakují v jednom dni, tak se opakuje i náš život. Stejné je to u rostlin. V jedné chvíli jste živý, v druhé mrtvý. Proto máme teorii o reinkarnaci, to znamená znovuzrození a nekonečno.

 

Sekretář dalajlamy mě upozorňuje, že mám položit poslední otázku. Jeho Svatost již po několikáté mrkne na můj papír s otázkami a šibalsky se usmívá a pak s uznáním řekne: "Já mám rád vaše otázky. Nejsou to jenom politické otázky, jsou mnohem hlubší."

 

Pak se usměje a pobaveně pokračuje: "To pravděpodobně určuje spiritualitu Prahy. Velmi hluboké. Velmi hluboké."
 
Listopad 1997

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group