ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

A TO JE LÁSKA

Fero Fenič mi nejdříve ukázal své studio v Růžové ulici. Bylo zřejmé, že je na něj hrdý. Vlastně to nijak neskrýval, jako většinou neskrývá žádný svůj cit. Mluví rychle: máte dojem, že má obavu, abyste opravdu pochopil to, co se vám snaží vysvětlit. Než jsme usedli ke stolu, dozvěděl jsem se o přípravě dalšího ročníku Febio festu. Vzpomněl jsem si, jak se mi před rokem svěřil, jak mu zavolali z Telecomu, že by rádi celý filmový festival sponzorovali. Neuvěřitelné... Asi dělá bohulibou činnost, napadlo mě tenkrát. Když při promítání cyklu Hity totality kombinoval MAJORA ZEMANA s ŽENOU ZA PULTEM, publikum se chechtalo i na schodech, ale někteří důchodci dojetím plakali: "rukopis" jedné ze stránek naší současnosti... Fero Fenič ji umí podat nejen ve svých filmech.

 

. . . . .

 


Fero Fenič

Pane Feniči, vy děláte znělky ke všem dokumentům, které Febio vyrábí. Znamená to, že každé dílko považujete tak trochu za své dítě?

 

Každý cyklus považuji za své dítě. Já jsem autorem nápadu GENU, GENUSU, VIP a vůbec všech cyklů mého studia. Vypracuji první dramaturgickou koncepci a většinou připravím i první náměty. Například v cyklu JAK SE ŽIJE jsem dodal dvě stě námětů a Českou televizi pak přesvědčuji o jejich životaschopnosti. Ve výsledku jsem autorem mnoha námětů odvysílaných pořadů Febia, i když je to vždy připsáno režisérovi, protože ne každý z režisérů přichází s vlastním nápadem: často ke mně tvůrci chodí s tím, jestli pro ně nemám něco nového. Protože u nás dělají především renomovaní tvůci, dramaturgie u nás spočívá hlavně ve správném vytipování tvůrce pro dané téma.

 

Řekl bych, že víc než výroba znělek vás vytěžují organizační práce. Jak znělky děláte?

 

Trochu študáckým způsobem. Například GEN jsme dělali na prostěradle, na které jsme nasypali pár kilo písku a z toho jsme s kameramanem Jaroslavem Brabcem vytvořili měsíční krajinu. Odražená noha na ní je má noha, protože ostatní přítomní měli nohy ploché; takže do svých pořadů vstupuju daleko víc, než se to na první pohled zdá. (úsměv)

 

Pane Feniči, několikrát jsme rozhovor museli odsunout. Příčinou byla vaše nemoc, či zaneprázdnění, v lepším případě dovolená. Nemohu se nezeptat: Jak se dnes cítíte?

 

Mám stádia, kdy se mi chce a kdy ne. Někdy jsem půl dne v euforii a půl dne v depresi. Nebo naopak. Ale vy snad máte každé ráno chuť vstát?

 

Já většinou nemusím...

 

Ano, vy máte výhodu, že v posteli můžete zůstat ležet. Já jsem takto žil čtyřicet let, ale vznikem Febia se mé soukromí razantně změnilo. Představa, co mě v ten den čeká, je pro mě někdy strašná... Téměř každý den mám schůzku. A ty nemohu ovlivnit, jsou dohodnuté dva týdny dopředu. Jak lidem vysvětlovat, že jsem nemocný, nebo že se mi nechce...? Nejen, že je to neseriózní, ale já je nemohu zklamat, přestože vím, že padesát procent těchto schůzek je nesmyslných. Často se scházím s lidmi, kteří svůj problém mohou vyřešit s někým jiným, ale oni mají pocit, že pokud jej vyřeší se mnou, bude to mít větší váhu. Lidé si ještě nezvykli, že si svůj osud drží ve svých rukou · stále si myslí, že zodpovědnost za sebe, za své myšlenky, nápady, ideály a ambice přenesou na někoho jiného. A často to jsou lidé, kteří mi · při vší své neskromnosti · nesahají ani po pás.

 

Nejste z toho všeho už unavený či dokonce vyčerpaný?

 

Jsou situace, kdy mě to strašně pohlcuje · vydávám přes den příliš energie, z níž večer nemám vždy pocit, že jsem ji vypustil smysluplně. Ale to je trvalý stav, ne momentální.

 

Kdy jste naposledy prožíval eufórii z práce?

 

(smích) Přiznám se, že už nebyla dlouho.

 

Slyšel jsem od vás, jak byste rád Febio předal do jiných rukou, ale nikoho takového neznáte. Je dnes nedostatek zodpovědných inteligentních lidí, nebo máte Febio už příliš pod kůží?

 

Vznik Febia provázel můj egoismus: nevstupoval jsem do toho, abych něco táhl, ale abych si vytvořil pro sebe prostor, který mi nikdo jiný v té době nevytvářel. Od začátku jsem Febio koncipoval jako malé studio a spíše pro sebe. Když se ukázalo, že k tomu budu potřebovat místnost, počítač, telefon, spolupracovníky, zcela pragmaticky jsem vymyslel GEN. Pak tahle myšlenka nabobtnala a najednou dostala jiný charakter.

 

Dneska by mi bylo líto tuto práci s mávnutím ruky opustit. Jsem tu už pět let a má zodpovědnost stále narůstá. Mnozí autoři jsou na Febiu už závislí. Vytvořil jsem určitou platformu, kterou bych už neuměl znovu postavit, kdybych ji opustil. Přestal by pro mě existovat prostor, o jehož potřebnosti a užitečnosti nepochybuju. Protože tu není náhradní řešení, svým odchodem bych likvidoval něco, co už dnes není lehké zlikvidovat: mám jakousi morální zodpovědnost vůči ostatním lidem. V tom je můj problém.

 

Za ta léta spolupráce s filmovými tvůrci jste se stal dobrým psychologem. Změnil se váš pohled na filmaře nebo na lidi vůbec?

 

Musím se přiznat, že jsem nejednou ztratil iluze. Do té doby jsem mnoho lidi z filmu vnímal přes jejich konečný výsledek. Nikdy jsem nevěděl, na jaké charakterové a intelektuální výši se pohybují; jak se třeba dopracovávají ke konečnému výsledku. Bylo pro mě obrovské zklamání, že charakter nemusí patřit k talentu a naopak, a že mnoho výsledků vzniká nahodile, se štěstím nebo s dobrým okruhem spolupracovníků, kteří mají někdy větší ambice než sám autor · víc ho posouvají než on sám sebe. Též jsem zjistil, že v dokumentu se projevy autenticity někdy dosahují bezohlednými a drsnými způsoby. Vnitřní svět je u některých autorů často ne tak zajímavý, jak by se mohlo zdát z jejich tvorby.

 

Obecně se u vás změnil pohled na lidi?

 

Obecně nemám o této společnosti větší nebo menší iluze než o sobě. K velkému zklámání tedy nedošlo. Že je tahle společnost chamtivá, závistivá, rasistická a nepřející, to jsem vždycky věděl a mnohé z toho i nějakým způsobem na vlastní kůži pociťoval.

 

Řekl jste, že když se díváte na filmy svých kolegů, dozvídáte se o nich věci, o nichž sami netuší...

 

Každý má svůj konkrétní osobní život, umělecký život, myšlenkový svět a já díky spolupráci a dennímu kontaku s tvůrci narozdíl od běžného diváka vím, jací jsou ve skutečnosti, ne jak se stylizují na veřejnosti. A co od nich nevím, to se dokážu dozvědět z jejich filmů. Tam mi to dopoví. Jsem přesvědčený, že u většiny našich tvůrců z jejich filmů vycítím například i věci velmi intimní. Je to zcela přirozené: každý čerpáme ze sebe sama, ze svých zkušeností, ze svého podvědomí. Když jako režisér hraného filmu režíruju scénu s matkou · vesnickou ženou, tak kde čerpám...? U své matky. Ve filmu neexistuje daný prototyp vesnické ženy. Když budu točit scénu v posteli, obdobně se tam musí odrážet má zkušenost, či nezkušenost, můj chlad nebo vášeň.

 

Máte schopnost introspekce: pokud se díváte na své předešlé filmy, vidíte u autora třeba to, v čem byl naivní anebo o co ke své škodě už přišel?

 

Já se na své staré věci nedívám. Svůj poslední film ZVLÁŠTNÍ BYTOSTI jsem si nikdy nepustil. A přesto ho mám na kazetě. Minulý týden jsem byl na festivalu v Jihlavě, kde promítali kolekci mých dokumentů a já na ně nešel. Právě se bojím, co se tam všechno na sebe dozvím. To zklamání ze sebe samého by mě mohlo natolik ranit, že se toho nechci na sobě dopustit. Pro takovou konfrontaci není objektivní důvod. Byl jsem, jaký jsem byl a mé svědomí je čisté, všechno jsem dělal s plným nasazením.

 

Když se nedíváte na své filmy, sledujete třeba svou tvář. Ta po určitém věku o nás mnoho vypovídá?

 

Ne. Ničím fyzickým co se mne týká, se raději nezabývám. To je ta poloha, která mě pak dostává do depresí. Pokud zaregistruju v tisku svou tvář, většinou trpím. Mám strašný pocit. Necítím se fotogenický, cítím v tom určitou ošklivost a cítím v tom...

 

Ne tu kultivovanost jakou byste si představoval?

 

Samozřejmě, každý si sebe sama představuje lépe, než jaký je. A tak věci, které není v mých silách a možnostech vyřešit, nechávám být. Snažím se jim vyhýbat, abych se jimi netrápil. Chci si zachovat zdravou mysl, čistou hlavu, nezahlcovat se negativní energií. V dnešním světě, ve kterém žijeme, je kolem nás v sobě dost negativní energie. Kdybych si ji připouštěl, asi bych dávno spáchal sebevraždu. Svět je přes media tak koncipován, že hrdinou prvních stránek a televizních zpráv je vrah, zloděj, sexuální maniak. Čím brutálnější tím lépe. Abych se v takovém světě neutopil, musím ho od sebe oddalovat a víc pečovat o svou duši. Do důsledku to jde až k tomu, že se nezabývám svou tváří.

 

Co myslíte, byl váš dosavadní život lehký?

 

Žádný život není lehký. Můj život byl a je takový, jaký jsem si zasloužil.

 

Jste z pěti dětí, tři sourozenci vám umřeli tragickou smrtí, někteří příbuzní se z toho pomátli a vyrůstal jste za drsných podmínek...

 

Vyrůstal jsem za stejných podmínek, jako vyrůstaly všechny děti v prostředí, ve kterém jsem žil. Slovo drsnost jsem nikdy nechápal. Když zpětně hodnotím své dětství, tak mám pocit, že to bylo jedno z nejpozitivnějších období mého života. Všechno, co je ve mně dobré, mi dalo dětství, všechno co je ve mně zlé, jsem nabyl později.

 

Mě zarazilo něco jiného. Vy jste řekl, že pro filmové zpracování je váš život kýč...

 

Vím, jak je těžké, najít ve filmu pro autentické věci správný umělecký výraz · docílit, aby divák měl stejný pocit jako ten, kdo ho prožíval. Já jsem se do určité doby styděl mluvit o svém životě. To trvalo až do vysoké školy. Ve chvíli, kdy jsem začal sám sobě dokazovat, že nejsem na tomhle světě zbytečný, a že dokonce můžu vědět víc než ti, které jejich sociální prostředí vybavilo lépe, poprvé jsem také našel odvahu mluvit o věcech tak, jaké byly. Dnes jsem se dostal do třetího stádia · nechci to ani zatajovat, ani o tom mluvit. Časem by to mohlo vypadat, že něco vystavuji na odiv.

 

Často vidím va vašich očích zvláštní smutek... Rezignoval jste na něco? Trápí vás, že se lidé kolem nás nechovají podle vašich představ, že je člověk něčím prokletý...?

 

(úsměv) Každý jsme něčím prokletý. Už v té chvíli kdy se ocitneme na tomto světě. Od chvíle, kdy se narodíme, spějeme k zániku. Jiný cíl než smrt nemáme.

 

To je logické, ale každý to jinak intenzivně prožíváme...

 

Já se snažím na to nemyslet. Proto nechodím ani k lékaři. Nebyl jsem u doktora asi deset let. A i tehdy to bylo jenom kvůli neschopence. Možná se nechci konfrontovat s tím, že mám rakovinu, AIDS nebo co. Nebo možná si nedovedu představit, jak bych se zachoval.

 

Cítíte se osamělý?

 

Trvale, celoživotně osamělý. (úsměv) V této chvíli ne. Ale byl jsem osamělý větší část svého dosavadního života, a takový bude asi i jeho konec.

 

Co podle vás lidem chybí k tomu, aby spolu srozumitelněji a přirozeněji komunikovali, aby nebyli tak sami?

 

Nevím, jestli tolerance nebo srdce.

 

Není to projevení citu?

 

Určitě. Ale i zklamání z něho.

 

Sám jste mě jednou překvapil svým otevřeně projeveným smutkem a lítostí. A nebylo za co se stydět.

 

Nikdy jsem se nestyděl za cit. Dodneška se dokážu rozplakat v kině. Nemohu za to, co bylo prostřednictvím mých rodičů do mě vloženo, a i přes svou dnešní rafinovanost to nedokážu zbourat. Ale stejně intenzivně se dokážu rozesmát. Na FAMU mě ve druhém ročníku vyhodil ze semináře, protože jsem dostal srdečný záchvat smíchu, který jsem ani za hodinu nedokázal zastavit. Už v první třídě byl s mou spontánností problém. Bydlel jsem na návsi vedle školy. Měli jsme společnou zahradu, takže já na lavici na dvorku koukal přes otevřené okno školy do třídy a naučil se tak číst. Jako pětileté dítě jsem se nudil. Když jsem nastoupil do první třídy, nedokázali mě přinutit, abych v ní zůstal. Chvíli jsem seděl a když mě to přestalo bavit · všechno jsem už věděl · vyskočil jsem z okna a byl jsem doma na dvorku. Ve druhé třídě mně dali dokonce dvojku z chování. Chtěli rodiče přinutit, že musím v lavici sedět pětačtyřicet minut za každých okolností, přestože mně to nic nedává. Tím začalo moje "kultivování" a skončila moje svoboda...

 

A od té doby jste měl ve tváři smutek...

 

(smích) Když to okno zavřeli, došlo mi, co mě po zbytek života čeká.

 

Zkuste mi ve zkratce popsat vaše "kýčovité" dětství.

 

Vyrůstal jsem ve vesnici mezi školou, kostelem a hřbitovem, který na konci šedesátých letech zlikvidovali. Moji rodiče byli středně velcí zemědělci. Když se v padesátých letech zakládala JZD, byl otec považován za kulaka. Protože rodiče byli po generace srostlí se svou zemí, znamenalo to pro ně tragédii. Otec se od té doby stal alkoholikem. Měl krásnou smrt: přišel do hospody, dal si borovičku, klesnul na kolena a zemřel. V ten samý večer jsem právě odcestoval vlakem do Bratislavy a jako čerstvý student filozofické fakulty se přišel ubytovat na kolej. Čekal mě tam telegram, že se mám ihned vrátit. Tak vlastně, tam ve vrátnici, mé dětství skončilo.

 

V dětství se o mě starala hlavně babička. Osmdesátiletá moudrá žena, která se však neuměla podepsat. Byl to velice osvícený člověk, měla v sobě přirozenou inteligenci, reprezentovala mnohé ctnosti · sama vychovala pět dětí, protože manžel dělal v Americe v dolech. Pokud z vedlejší vesnice přišlo dítě o rodiče, vychovávala ho ona. Celá vesnice za ní chodila pro rady. Jednou ji děda poslal z Ameriky šátek zabalený v novinách a ona s úžasem zjistila, že jsou někde krásné zděné domy s velkými francouzskými okny. A tak babička na základě obrázku postavila ve vesnici první zděný dům. Když jej stavěla, celé okolí se scházelo a nechápalo proč není hliněný a proč bude mít dům tolik dveří · okénka byla tehdy malá. Jakmile lidé zjistili, že jde o okna, považovali to za namyšlenost a rozbíjeli je... K jejímu neuvěřitelnému životu jsem zapomněl říct, že její nejstarší syn, můj strýc, vystudoval · možná jako první Slovák · práva na Pařížské Sorboně. Pochopitelně po roce 1948 dopadl v maloměstském prostředí jako představitel elity tragicky.

 

Vaše babička byla negramotná, a přesto byla nejmoudřejší ženou na vesnici. V čem podle vás spočívá moudrost a co dnešní "moudrosti" chybí?

 

Jejich moudrost vycházela z přirozeného vývoje, z odkazů předků. Jejich moudrost nebyla načtena, nebyla získaná umělým předáním z knih nebo televize, byla to moudrost prožitá a vyzkoušená generacemi. Nevím, zda by tato babiččina moudrost fungovala v jiném prostředí.

 

Jak vás limitovalo prostředí?

 

Vzpomínám si na velké lidové slavnosti, procesí, dožínky... To jsou moje nejhezčí vzpomínky. U nás na dvoře za dlouhými stoly sedělo sto ženců a obědvalo. Voněla polévka, zpívalo se... Písnička byla absolutně součástí života. Svou matku jsem viděl plakat až ve svém pozdějším věku. I když byl smutek, překonával se jinak. Když jsem se bál bouřky, říkávala mi matka: "Zpívej!" nebo "Modli se..."

 

Vy jste z bigotní katolistické rodiny. Vaše maminka dokonce poskytla váš dům církvi, když chtěl komunistický režim vzít vaší vesnici faráře...

 

Ano, od roku 1976 je v našem domě farní úřad. Vedle kostela byl klášter, ze kterého v padesátých letech mnichy vypudili. V jedné místnosti mohl pak přežívat farář. Když ale pak vesnici hrozilo, že nebude mít farní úřad, matka brala jako svou povinnost poskytnout náš dům na náměstí. A to její zeť byl ctižádostivým komunistou.

 

Mělo to na vás podstatný vliv, nebo jste se naopak snažil jít za svými idejemi?

 

Křesťanský život určoval v naší vesnici rytmus života: Vánoce, půst, Velikonoce, posvěcování obilí, jarmark, Dušičky... každý měsíc byla nějaká slavnost. Jsem pokřtěný, do patnácti jsem ministroval · ještě na gymnáziu jsem každé ráno v šet hodin chodil před školou do kostela... Samozřejmě v jiném prostředí začal striktně dodržovaný křesťanský způsob života mé pubertální rozevlátosti a svobodomyslnosti překážet. Ale biřmován jsem byl až v osmnácti letech, než jsem odešel na vysokou školu. Ve vesnici to bylo první biřmování asi po pětadvaceti letech. Tím můj křesťanský život patrně vyvrcholil. Ovšem místní farář byl pro mě vždy symbol nejvzdělanějšího člověka.

 

On vám vlastně poskytl první kontakt s filmem...

 

Po hodinách náboženství jsme ve třídě měli malé kino. Byl vášnivý kinoamatér, natáčel všechny místní lidové slavnosti a ty nám pak promítal. Pro nás, děti, to byl za zimních večerů velký zážitek. Zasáhlo mě to dost silně, ale od osmnácti let jsem ze svého prostředí pryč a člověk se dál vyvíjí... Ale vždy, když jsem měl slabou chvíli, zašel jsem do kostela. A zajdu tam i dnes, protože tam mohu meditovat. To prostředí ve mně zanechalo své zásady · nepokradeš, nezabiješ, neposkvrníš... Nikdy bych si nedovolil na své rodiče zvýšit hlas, nebo jim říct ošklivé slovo.

 

Dodnes mamince vykáte. Je to zvyk nebo projev úcty?

 

Nevím, asi zvyk. Tak jsem byl vychován.

 

Vykají děti rodičům z Nižné Šebastové dodnes?

 

Myslím, že už velmi málo.

 

Maminka vaši práci dodnes patřičně neuznala. Fyzická práce se jí zdá patrně užitečnější. Nepodléháte někdy pocitu, že má pravdu, že dnešní "zaměstnání" jsou převážně scestná, jaksi mimo podstatu a potřebu lidské duše?

 

Určitě. To je vývojem společnosti. Vytvořila povolání, která lidstvo nepoznalo a nikdy nepotřebovalo. Osobně jsem také nahlodán tím, jestli točení filmu je smysluplná práce. Proto se do něj dnes tolik nehrnu. Hodně současných českých filmů chápu jako psychoteraupetická cvičení autorů, kteří totéž mohli realizovat v dobrém sanatoriu za mnohem menších finančních prostředků. To znamená, že zpochybňuji to samé, co bylo mým snem, dokud jsem se ho nedotknul.

 

Praha si vás podmanila. Považujete ji i za svou konečnou stanici. Je to tím, řečeno Mozartem: Pražané mi rozumí.

 

To, co bylo přirozené u nás, tady překvapilo. Moje prostředí mě nikdy nepochválilo, že jsem v deseti letech napsal povídku, že jsem ve třinácti letech vyhrál mezinárodní literární soutěž a že v dvaadvaceti jsem natočil svůj první film, i když jsem nikdy předtím neviděl kameru. Zatímco na Slovensku jsem marně usiloval o nějakou šanci u filmu, na Barrandově mně nabídli celovečerní autorský debut... Praha byla nejšťastnější zastávkou na mé životní cestě.

 

Pociťujete někdy smutek nad tím, že vaše rodina, rodáci vaši práci nedokáží ocenit?

 

Ne. Zní to možná neuvěřitelně, ale já jsem nikdy netoužil po úspěchu. Rodiče o to nikdy nestáli a ve vesnici to nikoho nezajímalo, netýkalo se jich to. Nebyl jsem zvyklý na chválu. To, co jsem dělal nebo dokázal dobrého, se považovalo za samozřejmé. Jako křesťan jsem byl jenom kárán. I dnes se mě ve vesnici ptají, jestli mi nebylo doma líp. Mají za mě strach z toho, čeho se sami bojí. Asi jsem více po otci, který byl bonviván. Když se vracel z hospody domů, zpíval a většinou ho doprovázeli cikáni a hudba. Vytvářel si svět lepší a krásnější, než v jakém mu bylo dopřáno žít. Já v tom pokračuji tím, že už v něm žiju.

 

Vaše dětství i to, co následovalo, je podle mého názoru dobrý námět na film. Cítím tam vize i atmosféru Pasoliniho, Bergmana, Vláčila... Myslíte, že toto téma už nikoho nezajímá?

 

Mám pocit, že žijeme v době akčních nebo lehčích nezávazných témat... A já jsem zatím nikdy svůj život z tohoto hlediska nehodnotil. Napadá to občas novináře: vytáhnou ze mě věci, na které jsem zapomněl, a přitom jim znějí neuvěřitelně. Takových fascinujích historek mám spoustu. Možná je tomu skutečně tak, že nepotřebuji hledat příběh, že už ho dávno mám. Otázkou je, jestli by to někoho jiného zajímalo, a proč za to utratit tolik peněz, kolik dnes stojí film.

 

Vzpomeňte si na nějakou krátkou příhodu.

 

(ošívá se) Když nás přišli přesvědčovat do JZD, otec nás vzbudil, a tam už seděli nějací tři chlapi. Když jsem se ze školy vrátil, stále tam seděli, povídali a rodiče si jich nevšímali · matka vařila a otec něco dělal. Pak mi otec přinesl stoličku a řekl, abych četl. Chodil jsem tenkrát do druhé třídy. Vzal jsem knížku a četl. Otec po každé větě vážně pokýval hlavou, matka vařila a chlapi stále mluvili své naučené poučky. Četl jsem asi dvě hodiny. Pak už jsem začal brečet. Matka si klekla do kouta a modlila se. Plakaje jsem stále četl. Byl jsem vlastně první nasazená rušička agitátorů JZD. Pamatuji si též na chvíli, kdy jsem svého otce viděl jedinkrát plakat. Bylo to ve chvíli, kdy otcovi zestátnili a odváděli posledního koně · jeho kus života... Ale nedovedu si představit, jak bych tento pro mne silný vjem natočil...? Ani vám to přesně neumím popsat.

 

Opravdu neplánujete něco takového natočit?

 

Nic neplánuju, ale nic nevylučuju. Možná jak stárnu, tak potlačené dětství ve mně kypí... V určitých chvílích života jsou vzpomínky na dětství velkou oporou a v každé těžší životní situaci se mi tlačí na povrch...

 

Přesto všechno, co jste mi řekl, je váš soukromý život pro mnohé tabu. Je to tím, že si ho pečlivě chráníte, nebo vám na něj nezbývá moc času?

 

Předvádět svůj soukromý život můžeme vyžadovat jedině od těch, kteří si to dobrovolně zvolili · třeba od politiků. Ti se musejí vydávat všanc, také proto si je volíme. Mě si nikdo nezvolil. Mě si zvolili pouze moji rodiče, z jejichž lásky nebo potřeby jsem se narodil, a tedy jedině jim může být něco do mého soukromého života. Myslím si, že každý člověk by si měl zachovat svou tajnou třináctou komnatu, nebo věřit, že ji má. Moji rodiče nikdy o těch nejsoukromějších věcech před námi dětmi dokonce ani v dospělosti nemluvili. Když si otec v padesáti letech našel milenku, věděla to celá vesnice, ale moje matka to za celou dobu ani jednou nekomentovala. Nikdy mu neztropila scénu, ona trpělivě a tiše vyčkala, až to pomine. A také to pominulo. Byla si vědoma své síly, své hodnoty a práva na takový "úlet", protože otec již byl těžce nemocný. A možná přesto, že jsem tak explozivní a otevřený, jsem i já v něčem uzavřený.

 

Máte někdy čas se posadit do té třinácté komnaty?

 

Samozřejmě. (úsměv) Jsou to mé nejkrásnější chvíle.

 

Nejste více veřejným majetkem?

 

Nejsem. Stále se chovám svobodně. Nic nedělám mimo zrak veřejnosti, ale také nic nevystavuju. Proto jsem také režisér a ne herec, producent a ne politik.

 

Vracíte se na Slovensko kvůli dobývání energie?

 

Vracím, ale už ne tak často. Jednou, dvakrát do roka.

 

Není to málo?

 

Je to málo, ale já už nenacházím energii ani tam. Většina mých příbuzných jsou nezaměstnaní, táta už nežije, maminka už potřebuje trvalou péči, a tak bydlí u sestry v paneláku v Košicích. Svět mého dětství a mých podnětů už neexistuje. Proto raději jezdím do světa. Nedávno jsem byl v Jižní Americe, na Velikonočních ostrovech a v Polynésii na ostrově Huku Hiva, kde je pohřbený Gauguin...

 

Partnerský vztah vašich rodičů byl velmi silný. Určitě nebyli ve vaší vesnici výjimkou. Vnímáte, jak je dnes vztah mezi partnery stále víc komplikovanější a deformovanější?

 

Jen málokdo z přátel, které mám, vyrostl v kompletní normální rodině, v rodině, kde jsem zažil tu spolupatřičnost, věrnost, silné a vroucné rodinné vztahy... A tohle mi dnes chybí. Dnes se lidé dávají do boje víc za sebe než za někoho, víc za peníze než za ideál. Dnes jsem si v tisku přečetl, že přibývá pohřbů bez rozloučení. Když u nás někdo zemřel, byla na jeho pohřbu celá vesnice. V ten den se nešlo do práce. S tím člověkem prožili kus života, on k nim prostě patřil. Nemohl odejít z jejich života jen tak.

 

Jakou pozici na tomto světě přisuzujete vy svému životu?

 

Můj životní pocit je pocit outsidera. Nemyslím si, že když dnes má práce někoho zajímá, že tomu bude tak vždy. A proto se nebojím, že když jsem se jako outsider narodil, že stejně tak mohu skončit.

 

Dnes je v mém životě jediná hodnota, o kterou nepokrytě usiluji, které se nedovedu nabažit, kvůli které se klidně zesměšním, a pro kterou bych to všechno, kvůli čemu jsem vám asi stál za rozhovor, dovedl opustit. A to je láska.
leden 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group