ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEVĚŘÍM VE STVOŘENÍ, ALE VE TVOŘENÍ

Panu Horníčkovi je téměř 80 let. A tak jsem vcházel do vkusně a citlivě zařízeného bytu ve vinohradské vile s vědomím, že tento starý pán může být už na cizí návštěvy citlivý. Uvítal nás, jako by se na nás těšil. A při fotografování se ani na přání manželky nečesal, ani se nepřevlékl. Ještě než jsme začali, musel kvůli své chorobě (cukrovka) sníst malý sendvič. A na stole se objevila pověstná sklenice červeného vína. Zastihl jsem mistra právě ve chvíli, kdy v televizi sledoval volbu pana prezidenta, a tak jsem se zeptal: Pane Horníčku, vy jste zažil všechny československé a české prezidenty. Jak vás dnešní volby oslovují?

 

Volby mě nijak zvlášť neoslovují. Jsem sice pro Havla, protože si ho nesmírně vážím a ve světě nám udělal ohromné jméno, ale aby mě to nějak zajímalo, vzrušovalo, dojímalo, to ne. Politicky jsem na úrovni foxteriéra.

 

Vzpomínám si, jak Werich tvrdil, že do hrobu by měl člověk přijít se značně zhuntovanými orgány. Jak jsou na tom vaše orgány?

 

Doktorům říkám, nevšímejte si mých ušních lalůčků, jinak všechno ostatní je špatný.

 

Červené víno vám doporučil doktor?

 

Červené víno je po mnoha stránkách zdravé. Zvláště teď, kdy jsem měl nepatrně zhoršená játra, mi doktor řekl: "Můžeš víno, ale jenom červené."

 

Napadlo vás někdy, že vám někdo nebo něco vyloženě zbytečně uniklo?

 

Zbytečně bych neřekl, ale uniklo - ano. Kdysi jsem chtěl dělat film. Dělal jsem přijímačky na Filmovou fakultu, ale nevyšlo to. Chtěl jsem dělat režii, ale vzali mě na scenáristiku. Tu jsem musel po roce opustit, protože se to nedalo spojit s každodenním hraním v divadle Satiry. Takže film mně unikl, ale asi právem. Asi jsem na to neměl. Nechci si stěžovat na tehdejší režim nebo na nepřízeň některých činitelů, na film je zapotřebí šíleně sil · na zvládnutí technických a organizačních věcí.

 

Mluvíte o režii nebo o herectví?

 

O režii. Herectví jsem ve filmu vůbec nezvládl.

 

Dodnes je několika lidem záhadou, proč jste tak málo hrál ve filmu.

 

Pohádku BYL JEDNOU JEDEN KRÁL mně ani nepřipomínejte, to je taková vada na mém životě. Mně nebyla ve filmu dána ani režie ani herectví, takže jsem unikl filmu nebo lépe řečeno film unikl mně.

 

Mám za to, že jste byl považován za dobrého herce. Měl jste tolik pokory před filmem, nebo jste nedostával nabídky?

 

Nějaké nabídky jsem měl, ale nikdy jsem neuměl před kamerou prostě a jednoduše bejt. Vždycky jsem trochu přehrával, a to jsem cítil jako svou vadu. Jedinej film, se kterým jsem spokojenej a dodnes jej můžu vidět, je televizní film BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI s Jirkou Sovákem. A to díky jemu.

 

Kdy jste ještě sám před sebou obstál?

 

Točil jsem například Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu, který jsem před publikem na jevišti komentoval vydáváním zvuků, které jsem já, a dokonce i někteří lidé, považovali za angličtinu. Pak jsem točil takové momentky z filmového festivalu v Karlových Varech. Tam mně to šlo, protože to bylo jednoduché: byla to vlastně reportáž a ne herecký výkon.

 

Víte, mám pocit, že ve vašem dětství se objevilo něco tak vypjatě emocionálního, že to dodnes ve vás vězí a velmi snadno u vás vyvolá pláč. Jako byste osobně potkal nějakého klauna, který vás nádherně rozesmál, a pak vám ukázal své smutné, neutěšené soukromí...

 

(úsměv) Co se týče dětství, mám v něm dva prameny. Stejně jako Vltava. Jeden je komediální · to byl Charlie Chaplin a Buster Keaton, později Laurer a Hardy, a pak mám romantický pramen · to je Douglas Fairbanks. Tyhle dva prameny zní ve mně dodnes. S nikým jsem se ale osobně nepotkal.

 

Myslel jsem to obrazně.

 

Poznal jsem třeba herce, které jsem obdivoval, ale při osobním styku něco neklapalo... To se stane každému.

 

Chcete tím říct, že pokud vzpomínáte na dětství, vzpomínáte především na film, který jste vnímal dětskýma očima?

 

Skoro ano. Já skutečně především vzpomínám na své herecké lásky.

 

Takže jsem se s tím přirovnáním dvou poloh klauna trefil...?

 

Trefil.

 

Vy vůbec máte ke klaunům zvláštní vztah...

 

Velice kladný vztah. Klaunství já považuji za vrcholný produkt humoru. Víte, klaun, to není pro mě nějaký pomalovaný člověk v kostýmu, znám spoustu pomalovaných klaunů v roztrhaných hadrech a nebyli směšní... A přišel Jengibarov, v černých kalhotech a v černém tričku, a byl to geniální klaun. U nás to byl třeba Béda Lak, dnes už zapomenuté jméno.

 

V klaunovství je skryta smutná, tragikomická poloha. Provází vás jistý druh klaunovství i v osobním životě?

 

Řekl bych, že ano. I když se teď trochu chlubím, že se srovnávám s nějakým klaunovským pocitem... Myslím, že klaun je tvor, který nám v hledišti vrací dětství. Ne naše osobní, ale dětství z celého světa, dětství všeho lidstva. Učí nás, že stěna je tvrdá, nepropustná, podlaha kluzká, za nás upadne na zem, narazí na klavír, za nás... Ale ne abychom si řekli: "Ježiš, to je blbec," ale to je krásný, že on narazil na stěnu, a já už nemusím.

 

Je to krásné, ale zároveň sentimentální, smutné...

 

Ano. Vemte třeba Bolka Polívku. To je klaun, který mě pobaví, rozpláče, rozesměje. Je to nevěřitelně nadaný chlap. Zajímavé je, že dost lidí ho neuznává... Ale je to tím, že ho neviděli na jevišti. Ve filmu nebo v televizi už pro jiné tak dobrý není. Ale to není jeho vinou, ale vinou technického přepisu.

 

Bolek Polívka je člověk, který si dokáže ve svém osobním klaunském životě sáhnout téměř na dno. Zkoušel jste někdy tak riskovat?

 

Tak to asi ne. On žije trochu dál... (Pan Horníček upije vína a pak se zasměje na fotografa, který ho právě blýskl · vybaví se mu jedna příhoda:)

 

Jednou jsem takhle pil v Hovorech H a fotograf Jarda Skála cvakl bleskem, právě když jsem pil. Říkal jsem: "Člověče, to je zajímavý, když piju, tak to mě fotíš, ale když myslím, tak to ne." A on povídá: "Tak krátkej čas tam nemám."

 

Když mluvíte o tom pití... Červené víno už pijete odmala?

 

Odmala ne. (smích) Napřed jsem byl kojen, a pokud si pamatuju, mlíkem. I když si nejsem jist, protože můj tatínek dával přednost malé dávce rumu. Někdy říkal: "Udělalo se mi ošklivě v hubě, musím si dát maličkej rum."

 

Když jsem chodil do tanečních, odskakovali jsme si o půlnoční pauze na čtvrtku vína do vinárny Jadran. To byla ideální míra · čtvrtka litru. Když řeknu dvě deci, mám pocit odměrky z laboratoře. Ale čtvrtečka to je nádhernej pojem. Pak jsem se trochu proslavil, nebo spíše proflákl červeným vínem, který jsem pil v televizi při každém vystoupení. Ale proč!... Protože bílé na jevišti při těch reflektorech zteplá. Pak pijete moč. Pil jsem i bílé, ale dnes jsem na radu doktorů u červeného. Nikdy jsem ale nepil moc.

 

Vím, že nemáte důvěru v techniku, že jí nechcete rozumět...

 

Ano, nedávno se Jirka Suchý divil, proč nepíšu na počítači, a vysvětloval mi výhody toho psaní. A já mu říkal: "Člověče, já se bojím, že by mi uprostřed rozepsané povídky došel petrolej."

 

Je to stylizace, nebo...

 

Ano. Všechno je stylizace. Když je člověk smutnej, tak je stylizovanej, že je smutnej, a když žertuje, tak je to taky přehnaný...

 

Vím, že vše praktické za vás řeší vaše paní. Je to pohodlnost nebo též stylizace, nebo naprostá nutnost?

 

Nutnost a moje neschopnost.

 

Nedávno mi Bolek Polívka vyprávěl, jak jste se jednou díval z okna, venku pršelo a manželka vám cosi vytýkala a vy jste jen řekl: "Neprš!"

 

(smích) Vždycky jí říkám: Okamžitě přestaň pršet!

 

Je to komické i dojemné. Asi vaše typická poloha...?

 

Asi ano. Je to dědictví po mém tatínkovi. To byl rozený životní klaun. V životě nevystoupil v kabaretu, ale na maškarním bále v klaunské masce... To byl doma. A celý život plodil takový zvláštní druh humoru. Třeba na návštěvě přilepil hostitelům pod stůl papír od syrečků. Měli tam takový smrad a stále nevěděli odkud. Dokonce kvůli tomu pobořili kachlový kamna: mysleli, že to jde z nich. Tatínek neustále vymýšlel takové ptákoviny.

 

Určitě vás, jako otce, silně zasáhla synova smrt. Vy jste v tom čase nátáčel půvabný seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI. Můžete mi říct, jaké myšlenky se člověk může zachytit, opřít se o ni, aby v tak těžké chvíli zvládl hrát komické scény?

 

Zvládl jsem to především díky Jirkovi Sovákovi. Když se to stalo, bylo to nedaleko od místa natáčení, tak mě Jirka hodil do auta a odvezl za doktorem, který ošetřoval mého syna. Ještě mi neřekl, co se stalo, ale já to už tušil. Cestou jsme potkali esenbáky, on je zastavil a něco jim vysvětloval. Když odjeli, říkal jsem mu: "Jirko, neblbni, jseš dobrej herec, ale tohle nezahraješ." V nemocnici mi dali injekci na uklidnění, pak jsem odjel za ženou, abychom si to vyříkali... Asi dva dny jsem netočil. Pak jsem si řekl, že to nemá význam, že to zkusím. Na tom statku, kde se točilo, jsem strávil čas asi takto: Seděl jsem opuštěný v křesle, pak přišel režisér Roháč, zeptal se, zda můžu, já vstal, odříkal dialog a zase si sedl do samoty. Doprovázely mě různé pocity. To víte, že to nebyly dobré pocity,

 

Měl jsem na mysli, zda vám nevytanula nějaká myšlenka, která vám vtom pomohla?

 

Když mi v nemocnici píchli tu injekci a já pochopil, co se stalo, řekl jsem: "Teď je všechno u mě v koncích." A Jirka na to: "Ne, ty se od teď musíš pořád na něco těšit!" A tím mi nesmírně pomohl. Dodnes si to opakuji. Maličkost. Něco. Dnes jsem si říkal: Přijdou ve čtyři z Koktejlu, těším se.

 

Dost často jste pracoval ve dvojicích. Uvedu pány Wericha, Kopeckého, Sováka, Lipského... Co vás na partnerství inspiruje? Mohl byste na ně trochu zavzpomínat?

 

Podívejte, partnerství není jenom dvojice. Zpočátku jsem mohl tvořit dvojici s Janem Werichem: dělal jsem takového nahrávače, ale posléze jsme se stali partnery, což bylo stvrzeno jeho větou: "Ode dneška se budeme dělit o autorské honoráře." Partnerství, to je vzácnost. V životě i na jevišti. Nevzniká tam, kde se těm dvěma dobře daří večer, ať už na jevišti nebo na lůžku, partnertství začíná ráno, kdy už mají společné starosti, společný rozpočet a společné radosti... Na jevišti též. Werich píše, že jsem mu byl dobrým partnerem. Mně byl dobrým partnerem Mirek Lipský, pochopitelně Jirka Sovák, ale už jsem nemohl být dobrým partnerem · i když jsme spolu dlouho dělali · s Milošem Kopeckým. Po skončení velice úspěšného Tvrďáku jsme už nemohli jít spolu dál. V partnerství to musí jeden táhnout. To byl třeba Šlitr se Suchým. Šlitr nutil toho Bohem posvěceného, ale trochu lajdáckého Jirku k aktivitě. Stejně tak Voskovec pomalejšího Wericha, jak Voskovec sám napsal. Ale já s Milošem jsme ani jeden nebyli ti tahouni.

 

Vaše mládí provázelo několik zvratů. Nejdřív, jak říkáte, jste byli s Goebbelsem dva, kteří při slovu kultura vytahují revolver, pak jste se zamiloval do poezie a později do divadla. Co myslíte, rozhodují o takových zlomech náhody, nebo jde o osud, který má člověk předem více méně napsaný?

 

To se neptáte vy mě, ale já sám sebe. Asi v pěti letech jsem měl dva sny: buď budu tramvajákem, anebo prezidentem. Dneska je mi skoro osmdesát a vím, že tramvajákem už nikdy nebudu. (smích) Ve čtrnácti mě vůbec nenapadlo, že bych šel k divadlu, a přitom jsem si našel Shakespearův monolog Marca Antonia, který mluví nad mrtvým Caesarem a obhajuje Bruta, a to tak, že ho současně i obviňuje. Naučil jsem se ho nazpaměť a s patosem ho odříkával. Kdyby mě někdo přistihl a zeptal se: "Proč to, člověče, říkáš?", nevěděl bych. Ani nevím, jak jsem k němu přišel a proč jsem to vůbec dělal. Tak jsem nějak podvědomě jako podzemní řeka Punkva mířil k divadlu. Ale netušil jsem, že to nebude divadlo Marca Antonia, natož Hamleta, ale že to bude divadlo jiného typu.

 

Takže, když se vás zeptám, zda věříte v osud, odpovíte nejspíš: nevím...?

 

Asi řeknu: nevím. Osud je buďto dán, anebo se dostaví v rozhodném okamžiku. Já měl strašnou trému a během vystoupení na scéně studenského divadla jsem ji najednou absolutně ztratil. Už pro vždy. Tam jsem na sebe tak upozornil, že mě později přizvali do městského divadla v Plzni ke Shakespearovi a hned po pěti reprízách mně nabídli angažmá. To bylo veliké štěstí, nebo možná osud?... Od té doby jsou jeviště a diváci pro mně jedinou drogou, kterou mám.

 

První takové zásahy do mého života za první republiky bylo Déčko E. F. Buriana a Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Bohužel jsem tenkrát neviděl Vlastu Buriana, Járu Kohouta, Ference Futuristu, Oldřicha Novýho... Promeškal jsem velikou éru těchto našich komediálních herců. Musel jsem si jako Plzeňák vystačit s Voskovcem a Werichem, s tím komediálním pramenem, přestože ten romantický, který jsem měl u E. F. Buriana, mi byl bližší, netuše, že se jednou tím Werichovým partnerem stanu.

 

Včera jsem viděl dost nekompromisní dokument o kolaboraci Francouzů za druhé světové války. Vy jste prošel všechny naše režimy. Jak z nich podle vás vychází český člověk.

 

Jak kdo. Otázka kolaborace nebo hrdinství... Člověk si může stokrát říkat, že odolá, že vydrží jakékoliv mučení, a při první facce se zlomí. A někdo se bojí, a pak odolá sebevětšímu mučení. Nikdy člověk neví, jakej bude, dokud to nebude.

 

Mluvil jsem o něčem jiném. Až sta tisíce Pařížanů vítaly Hitlera, během války s ním sympatizovaly, věnovaly se módě, filmu, a pak část těch samých vítala osvoboditele... Vzpomeňme, kolik filmů se za války natočilo u nás, kolik lidí se sešlo při pohřbu Heydricha, a tak dále... Je to náš osud, který má kořeny v daleké minulosti?

 

Myslím si, že vzhledem k našim dějinám jsme tak trochu přizpůsobiví vůči nejrůznějším okupacím. Tím nechci říct, že je vítáme, nebo že jsme zbabělí. Naše zkušenost nás učí, že ať děláme, co děláme, tak jsme malí a ten velkej nás obsadí a bude držet. A teď jde o to, jak se kdo individuálně projeví.

 

Mně se zdá, že právě v takových okupačních chvílích se "český mozek" rozjiskří a začne produkovat humor, za který se stydět nemusíme...

 

Mohu to říct z pocitu herce, který vstoupí na jeviště a chce bavit lidi. V různých dobách je to jiné. Ono se řekne politická satira. Ale ta nevzniká na jevišti, ale v hledišti. Když jsem s Janem Werichem dělal Caesara, tak mě druhý den potkal jeden známý a špitl: "Já tomu přesně rozumím. Ten Caesar je generál Alexej Čepička." Večer jsem to pobaveně vyprávěl Werichovi a ten se na mě udiveně koukl a řekl: "A vy to nevíte?" Řekl jsem: "Já to netušil." A Werich: "Když jsme to v třiatřicátým roce s Jiřím psali, tak jsme si říkali, tohle bude jednou Čepička." Takže lidi si najdou satiru sami a my herci často žasnem. A v každém čase je to různé. Dneska, když s klavíristou Richardem Pogodou hraju Davida a Goliáše, tak lidi zatleskají a konec: berou to jako Ježkem výborně zhudebněnou anekdotu ze Starého zákona, kdežto když to ke konci republiky zpíval Voskovec a Werich, tak všichni v hledišti věděli, že ten malý David jsme my a velký Goliáš je Hitler, a řvali smíchy a vstávali ze sedadel.

 

Myslíte si, že se humor obecně mění, nebo zůstává stejný. Uvedu relativně svobodná léta naší historie: znáte ho za první republiky, pak v šedesátých letech a dnes...

 

Za první republiky byla celá škála komiků a lidi jejich humor přímo inhalovali, i když je každý bavil jinak; ale všichni jim dávali něco, co je osvobozovalo od tísně a strachu. Šedesátá léta byla taková požehnaná léta. Zvláště v první republice neměl humor skorem žádné šraňky, ten jel na plné pecky v nejrůznějších polohách.

 

Dnes je to možné též. Děje se to?

 

Ne. (smích) To, co já nazývám humorem, je určitý postoj ke světu. Názor. Dnes je humor velice často nahrazován děláním legrace. Pitvořením se a tak.

 

Dnes se mnoho intelektuálů kloní k sociální demokracii. Tedy k levici. Vy sám jste byl od roku 1945 do 1948 v KSČ. O Werichovi se tvrdí, že byl konformní s režimem, a přitom pro mnohé z nás znamenal osobu, která mu jen tak snadno nepodlehne. Pojem levice mi v poslední době začíná unikat, rozptyluje se mi. Máte na tento pojem svou formulaci?

 

Podívejte, Werich byl, obecně řečeno, vždycky pokrokový. To neznamenalo, že byl napojen nějak na levici. Vemte si jeho filmy. Ta pokrokovost, řekl bych americká: "Všichni všechno dáme dohromady a všichno, všeho budeme mít dost..." Nebo "Hej rup," je taky trošku naivní. Oni jim zpívaj a ostatní dřou... (smích) Z dnešního hlediska je to třeba pokrokovej film. Samozřejmě, že nikdy nepatřili k žádný politický straně. Já tam byl tři roky čirým omylem. Maturoval jsem v roce 1937 a naše generace byla vychovávána levicovými autory: Vančura, Olbracht... Do strany jsem vstoupil po zhlédnutí Ejzenštejnova fimu Ivan Hrozný, netuše, co mu jeho strana provedla. Omlouval jsem se za to svému synu i mnoha tazatelům...

 

Pane Horníčku, ptal jsem se, jak chápete dnešní takzvanou levici...

 

Kdysi levice a pravice byly výrazně protilehlé proudy. Dneska jsou pravicové strany, které mají levé křídlo, a levicové, které mají pravou frakci. Před chvílí jsem sledoval rozpravy ve Španělském sále a žasl jsem. Díval jsem se na to jako herec a říkal si: tak dneska tam vystupovali herci nejrůznějších rolí.

 

Jaké kvality?

 

Různé. Některej byl výbornej, ať už byl na pravici nebo na levici, ale kdo selhal, bylo hlediště. Jako herec jsem viděl, že lidi se mezi sebou baví, čtou si noviny, odcházejí ven... To by mně vadilo. To, že skoro ničím nezaujali, o něčem svědčí. Bylo to divadlo a v každém představení jsou kladný a záporný hrdinové a divák se má dívat na oba. Nemůže si vybírat a jít při Brutovi do bufetu.

 

Rmoutilo vás to?

 

Rmoutilo. Říkal jsem si, takhle bych nechtěl dopadnout.

 

Co vás rmoutí vůbec?

 

To, že dnes bývá někdy poloprázdno... I když se to zlepšilo. Mám rád diváka, kterýho během večera zaujmu. Jiří Voskovec říkával: "Hrát pro dobrého diváka je rozkoš, ale získat špatného diváka je čest a sláva." A to mě přitahuje.

 

Je zřejmé, že jste apolitický člověk. Domníval jsem se, že se vyjádříte k dnešní politické scéně...

 

Ne, raději ne.

 

Byl konec roku, dával jste si nějaké předsevzetí? Dělal jste to někdy?

 

Předsevzetí si nedávám. Jako mladý kluk jsem si říkal: snad jednou někam dojdu. Že to nebude jenom momentální, že to bude mít nějaký přesah. A to je třeba mých devatenáct knížek: dávám něco i do doby, kdy už tady nebudu.

 

Musel jste během svých devatenácti knížek měnit své názory, svou životní moudrost?

 

Ne. Měnily se režimy, ale žádnému jsem nepodlehl, žádnému nevzdoroval.

 

Ale názory nesouvisejí pouze s režimem...

 

Já vím, ale já jsem pořád stejnej.

 

To musí být vaše životní moudrost velmi pevná...?

 

Každý mladý kluk má svá životní kréda. Asi v sedmnácti jsem do deníku napsal, že moje životní krédo je: milovat, věřit, sloužit. Po letech jsem si to přečetl a řekl: "To je ale blbost. To je tak nezralý." Pokud bych měl říct své krédo v osmdesáti, tak řeknu: milovat, věřit a sloužit. (smích)

 

Koho milovat a komu věřit a sloužit?

 

Milovat má člověk všechno · růst, přírodu, věřit má právě v tyto věci. Nejsem nábožensky založený člověk, já nevěřím ve stvoření, ale ve tvoření. A tomu sloužím.

 

Květa Fialová mi v rozhovoru pro tento časopis vyprávěla, jak miluje stáří. Jak jste na tom vy?

 

Víte co, přijďte až zestárnu. Já vám pak odpovím.

 

. . . . .

 

MIROSLAV HORNÍČEK (10. 11. 1918)

 

začal hrát za války divadlo v Plzni (1941-45).

 

V hlavním městě prošel divadly Větrník (1945-46), Satiry (1946-49), činohrou Národního divadla (1949-55).

 

Též režíroval Nezvalovy MILENCE Z KIOSKU, Kainarova NASREDINA, Labichův SLAMĚNÝ KLOBOUK.Osudné pro něho bylo setkání s Janem Werichem, jemuž se stal po odchodu Voskovce partnerem v divadle ABC (1955-61).Do té doby romanticky laděný herec, inspirován duchem Osvobozeného divadla, přijímá humor za svůj prostředek k uměleckému vyjádření a už tuto polohu neopouští.Vytvořil dvojici s Milošem Kopeckým a kromě Dietlovy BYLI JEDNOU DVA, hraje vlastní hry TVRĎÁK a MALÝ PAN ALBERT.Začíná spolupracovat s Hudebním divadlem v Karlíně (1961-63) a současně se Semaforem (ČLOVĚK Z PŮDY, 1959), jehož se od r. 1963 do r. 1966 stává řádným členem (ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII., RECITÁL S H. HEGEROVOU).

 

V r. 1967 se účastnil světové výstavy v Montrealu, kde byl průvodcem diváků ve slavném Činčerově Kinoautomatu. Pak pracoval jako autor, konferenciér a herec pro televizi (KABARET U DOBRÉ POHODY, HOVORY H a seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI).

 

Ve filmu se objevuje zřídka (KAM ČERT NEMŮŽE, TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ!, SMRT ZA OPONOU a BYL JEDNOU JEDEN KRÁL).

 

Vedle své herecké práce napsal devatenáct knih (např. DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE, LISTY Z PROVENCE, JAVOROVÉ LISTY, POHLEDNICE Z BENÁTEK, CHVÁLA POHYBU, DOBRÝ DEN, SOCHO!) a řadu divadelních her (HOVORY PŘES RAMPU, POKUŠITEL, ROZHODNĚ NESPRÁVNÉ OKNO, DVA MUŽI V ŠACHU, MŮJ STRÝČEK KOVBOJ, MALÁ NOČNÍ INVENTURA, TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA).

 

V roce 1997 vstoupil do dvorany slávy ankety TýTý, kterou pořádá Týdeník Televize.Po celý život zůstal věrný sobě, a dokonce i manželce: letos oslaví zlatou svatbu. Miroslav Horníček je ve svém oboru po Janu Werichovi společně s Bolkem Polívkou už žijící legendou.
 
březen 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group