ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSEDLÝ PŘÍŠEŘÍM

V telefonu zněl jeho hlas jaksi smutně. Za dva dny mě ale usadil v Karlínském divadle, kde soubor Semaforu toho času hrál VÍKEND S KRAUSOVOU. Únava nikde. Během chůze na jeviště popíjel malé pivo. Bylo zřejmé, že se mu nedostává času. Za další dva dny jsem ho navštívil v jeho nezvykle zařízeném bytě. Posadil jsem se do křesla v pokoji, jehož stěny byly natřené tmavě fialovou barvou. Pokoj připomínal jeviště slibné hry. Takže jsem si mohl připadat tak trochu jako herec.

 

. . . . .

 

Pane Suchý, ještě jsem u nikoho v pokoji neviděl tak tmavé stěny. Vadí vám světlo?

 

Na práci mám světlo rád, ale na odpočinek ne... Tady v pokoji se dívám na video, poslouchám muziku... Příšeří, to já mám rád. Barové příšeří...

 

Bary vás svou atmosférou přitahují?

 

Jak se to vezme. Mě přitahujou spíše přes toho Nezvala, Apollinaira... Byl jsem vyznavač poetismu a z něj jsem vyčetl, jak tím prostředím byli okouzleni. Samozřejmě že tehdejší bary mají pro nás úplně jinou atmosféru než ty současný. Občas se v baru objevím, když chci jít po představení na večeři. Pro mě dneska už nejsou tak přívětivý: jsou tam ty decibely a ty já k večeři nepotřebuju. Bary v době mého útlého mládí, kdy hrál u klavíru třeba Jiří Verberger, fantastická jazzová veličina, dnes už zapomenutá... to bylo nádherný.

 

Když jsem s vámi mluvil po telefonu, vnesl jste do mě zvláštní smutek. A to nejen proto, že vás zrovna otravovala chřipka. Je vám smutek v poslední době blízký a je třeba pro vás tím tvůrčím podhoubím?

 

Víte, von někdy ten smutek, kterej vyzařuju, je záležitost pohodlnosti. Moje paní sekretářka to na mně někdy taky vidí. To se pak nabudím, řeknu svou větu ještě jednou a je to úplně jiný. Jak se tady člověk plouží po tom bytě, tak najednou to řekne unaveným hlasem... Je to pohodlí.

 

Nezpůsobují to ty tmavé stěny?

 

I to je možný... Je to stejné jako s chůzí. Když na ni nemyslíte, člověk se lehce hroutí a začínají se mu ohejbat záda, ale nemusí to být.

 

Vaši známí mně na vás prozradili, že rád vedete pohřební řeči. Je to obrana a víte vůči čemu?

 

Pohřební řeči, ty vede pan Brodský. To si mě asi spletli s ním. Ten se opírá o ústřední topení a tvrdí, že si zvyká na kremaci. To já ne. Dělám si srandu z toho, že jsem starej, poněvadž si to musím stále připomínat; jinak bych na to zapomněl a mohl bych být i směšnej. Kdykoliv se mě někdo zeptá, kolik mi je, nevím proč, ale mám chuť odpovědět: "třicet devět". V tomhle věku jsem nějak ustrnul.

 

Co se ve vašich devětatřiceti odehrálo?

 

(přemýšlí) To se psal dvaasedumdesátej rok... Nic mimořádnýho. Kolem tý čtyřicítky jsem měl vůbec takovej nejspokojenější pocit... Člověk má najednou ty mladistvý blbosti za sebou, už začíná něco vědět, ještě je svěží... Mezi čtyřiceti a padesáti to byl nejkrásnější věk. Ale já si nestěžuju ani teď. Těch devětatřicet nemá žádnej racionální podtext, stejně jako nemá racionální podtext moje přesvědčení, že budu živ do devadesáti šesti let. Já mám pocit, že odjakživa si všechno plánuju do devadesáti pěti: ten poslední rok už nebude za moc stát.

 

Máte pocit, že jste strůjcem svého osudu, nebo věříte na jakési předurčení?

 

Tahleta oblast mě sice velice zajímá, ale já nemám důvod ani v to věřit, ani v to nevěřit. Hledám nitky, které by mě přivedly k tomu nebo onomu názoru, ale poněvadž nechci být v ničem fundamentalista nebo fanatik, tak to jen posuzuju... Dneska co Čech, to astrolog, jogín nebo psychotronik; nechci tomu propadnout, ale nejsem skeptickej. Myslím, že asi něco na tom bude, ale moje vědomosti jsou chabé. Znám ale případy ze svýho života, kdy se mi udály věci, který jsou naprosto nevysvětlitelný.

 

Můžete si na nějaké vzpomenout?

 

Je jich celá řada. Třeba v době, kdy má žena byla velice nemocná, dokázal jsem jí odhlazovat bolest rukama tak účinně, že stačily dva pohyby rukou a bolest ustala. Dělal jsem to i kamarádům. Režisér Vladimír Sís se například nemohl postavit na nohy a já mu rukou potíž odstranil; celý den jsme točili, přestože ráno chtěl kvůli bolestem odpískat natáčení. Jitka Molavcová, která měla ústřel - nemohla hnout hlavou - po mém dotyku odehrála představení úplně normálně. Pomohl jsem takhle celé řadě lidí, ale jakmile manželka zemřela, tak jsem tuto schopnost ztratil. Dělal jsem to dál, ale nezabíralo to. Mé zkušenosti s páterem Ferdou si také neumím vysvětlit. Nevím, jak astrologie... I když i tam jsem se přesvědčil. Jeden astrolog mi předpověděl, že v určitém roce nějakej můj blízkej příbuznej, mužskej, bude mít až smrtelnej problém v břišní dutině, ale že by se tomu dalo i předejít. Za pět měsíců odvezli bratra Ondřeje s perforací slepýho střeva a měl na kahánku. Něco na tom asi určitě bude. Ale co, to se asi nedovím, protože mé poslání na tomhle světě je dělat něco úplně jinýho.

 

Uměl byste rozlišit vaši dnešní a tehdejší tvůrčí inspiraci?

 

Jediná moje inspirace je, že divadlo potřebuje novou hru. Třeba teď musím napsat hru stůj co stůj. Tak si sednu a vysedím to.

 

To je rozumová úvaha, nikoli inspirace. Ale mě zajímá, když si sednete, kde "berete"?

 

Jakmile dostanu tenhle impulz, tak si sednu a nechávám si projít všechny možný situace, který bych chtěl na jevišti prožít nebo s kým bych chtěl hrát a za co bych chtěl být oblečenej. Tím to začne. Třeba scénář k filmu KDYBY TISÍC KLARINETŮ jsem si napsal jenom proto, že jsem si chtěl jednou zahrát parašutistu. Hrozně rád bych si někdy zahrál nějakýho nacistickýho generála nebo důstojníka SS. Trochu jsem si to splnil v jednom svým filmečku; nebyla to vlastně žádná role: seděl jsem jen ve vlaku v černé uniformě SS, s červenou páskou a s brigadýrkou na hlavě. Ale to byla jen epizodka: chtěl bych si tuto roli zahrát ve velkém, samozřejmě komickou...

 

Tušíte proč? Máte potřebu zlo zesměšnit?

 

Ani vám ne. Tyhlety hlubší důvody mě k tomu nevedou. Člověk má v sobě morální hodnoty zakódovaný, takže tyhle ušlechtilosti jako "zvadlý tulipán a bitva u Lipan" vycházejí samy, i když jsem myslel hlavně na rým.

 

Já nemluvím o ušlechtilosti, ale o vaší povaze. Někdo se zlu brání tím, že proti němu bojuje, druhý je okázale patetický, třetí je ironický...

 

V povaze mám, že zlo zesměšňuju, ale já se hlavně vidím v tý uniformě a jsem zvědavej, jak to bude působit na lidi...

 

To vlastně znamená, že vaše inspirace je stejná: stále si hrajete se svými představami...?

 

Ano, tak bych to řekl.

 

Stýská se vám po šedesátých letech? Já se na to ptám skoro každého pamětníka: mně ta léta svou atmosférou připadají unikátní a neopakovatelná. Vlastně takový malý zázrak: totalitní systém, a přitom nesmírná tvůrčí potence. Máte na to nějaké vysvětlení?

 

Já jsem o tom s odstupem přemejšlel a dospěl jsem k závěru, že to bylo zvláštní, ale nám to tak tenkrát nepřipadalo. Štvali nás komunisti, pořád se nějak brojilo, ale vznikaly tady zajímavé věci: například rozmach hnutí malých divadel, který se po Semaforu rozpoutal. V tomhle jsem trošku nekritickej a nechtěl bych vynášet soudy. Písničky, které jsme se Šlitrem dělali, mě bavily, protože vycházely z toho, co cejtím, ale já to svým způsobem dneska, byť opožděně, cejtím pořád. Dnešní populární hudba mi opravdu nic neříká, ale přitom vím, že má právo být taková, jaká je.

 

Díváte se na televizní seriál Bigbít?

 

Viděl jsem jenom dva díly. Myslím, že je to znamenitej a záslužnej počin.

 

Co to ve vás vyvolává?

 

Ono když se všechno dobrý, co vzniklo v šedesátých letech, shrne na jednu hromadu, tak to vypadá, jako by ta doba byla fantastická. Ale jedné dobré věci předcházelo padesát špatných. Takže v té době to bylo jaksi rozředěný. Myslím ale, že dodneška nejsme dostatečně vděčný Chruščovovi, kterej jinak samozřejmě dělal i strašný kraviny, za to, jak od poloviny šedesátých let, kdy zlikvidoval Stalina, se tady najednou začalo dejchat. Proto mohla vzniknout třeba česká nová vlna ve filmu. Udělal vlastně i osmašedesátý rok.

 

Byl to vlastně předchůdce Gorbačova.

 

Ano, Chruščov i Gorbačov měli společný rysy. Byli to komunisti, a přesto jsme na ně zírali pomalu jak na tatíčky osvoboditele. Jak začal Chruščov, už jsem neměl potíže, už si na nás netroufli, najednou nás vyslali za hranice. Z ministerstva kultury nám zavolali, abysme jeli do Paříže, že nám zaplatí takovou stáž. Oni se najednou ti hodnostáři chtěli předvést. Do té doby někteří poslušně vykonávali, co se po nich chtělo, ale ono je to taky štvalo: oni by byli raději hodní. V okamžiku, když nemuseli být zlí, nám to dávali najevo.

 

Jaký máte vztah k big beatu té doby?

 

Já jsem big beat původně neznal. Přivedl mě k němu Jirka Šlitr. On oproti mně hodně cestoval - vždycky mi říkal "pecivál". Byl i v Albánii, v Sýrii... Já jsem tenkrát odmítl jet na Světovou výstavu do Montrealu, říkal jsem si: "někdo musí být tady".

 

Co myslíte, velela vám to lenost? Musel byste jinak myslet?

 

Nebyla to lenost, protože jsem tu byl nesmírně pilnej: musel jsem hrát daleko víc, když byl Šlitr pryč. Neprahnul jsem po cestování. Dneska cestuju nesmírně rád. Pořád někam jezdím... V polovině šedesátých let se Jirka vrátil z Polska a říkal: "Tam, člověče, dělaj úplně jinou muziku a je to taky socialistickej stát. Mají elektrický kytary, aparaturu..." A hned, jak mi to vylíčil, začal psát v tomhle stylu. Třeba ŽIVOT JE PES pro Pavla Sedláčka. Napsal několik písniček, ale po půl roce to z něj vyprchalo, tak jsme se shodli, že to je muzika mladejch lidí a že představa, jak přešlapujeme u elektrických kytar, je nám cizí. Šlitrovi bylo už přes čtyřicet a mně asi šestatřicet. Poslední rána nás teprve čekala. Tenkrát jsme pro hitparádu Mladého světa "Dvanáct na houpačce" napsali písničku KRAJINA POSEDLÁ TMOU a ta se tam držela devět měsíců. Když už byla dole, tak jsme udělali takovu beatovou vypalovačku MODRÉ DŽÍNSY. Napoprvé byla na posledním místě a napodruhé vypadla. Tak nám došlo, že musíme psát tak, jak nám to nejlíp jde: pro divadlo.

 

Jak je možné, že naše nejznámější bigbeatová skupina Olympik a s ní i naši nejznámější zpěváci začali právě u vás?

 

To byla zásluha Jirky Šlitra. Já byl přes literaturu a on přes muziku? (náš rozhovor je často přerušován zvoněním telefonu)

 

Pane Suchý, poznáte při vašich zkušenostech už z telefonu, s kým že máte tu čest?

 

Někdy je to evidentní, ale také může nastat veliké překvapení. Jsou lidé, kteří se díky rozpakům vyjadřují do telefonu jinak, než když se sejdeme a hodinu spolu mluvíme. Určitý instinkt mám, ale nechtěl bych na základě instinktu kádrovat, raději se přesvědčím.

 

Vy jste asi hodně vstřícný, když vás lidé někam zvou??

 

(úsměv) Bohužel, tohle je má nevýhoda. Hodně mě to rozptyluje, ale já nerad odříkávám.

 

Nadáváte si pak?

 

Furt. Hlavně když to má pak přijít, říkám si: "já vůl"!

 

Vy jste dokonce výrazně ovlivnil i zpěváka country music Michala Tučného. A VZPOMÍNKY, TY NEMŮŽEŠ SI ZOUT zní titul knihy, ve které o vás mluví. Znáte takové vzpomínky, nebo se bez ohledu na vzpomínky dobře aklimatizujete?

 

Řekl bych, že obojí. Já se poměrně dobře aklimatizuju, ale jsou životní momenty, ze kterých se zout nemůžu. Vždycky se snažím bejt racionální. Co je pro mou práci, pro mé poslání nevýhodný, to se snažím setřást.

 

Máte někdy pocit, že už jste své poslání naplnil, nebo vás to stále žene dál?

 

Pořád mám pocit, že jsem neudělal skoro vůbec nic. Pořád si myslím, že to nejlepší bych teprve mohl udělat.

 

Vy žijete poměrně hekticky, tedy nezdravě - nemáte čas na jídlo, projedete třeba jedenáct hodin za den v autě...

 

Je pravda, že vedu dost uštvanej život. Je to hlavně tím, že slibuju víc, než můžu stačit.

 

Miroslav Horníček mi vysvětloval, že ve dvojici musí být ten jeden tahoun. V případě dvojice Suchý - Šlitr řekl: "Šlitr nutil toho Bohem posvěceného, ale trochu lajdáckého Jirku k aktivitě?"

 

Šlitr byl systematičtější: věděl přesněji, co chce. Já nebyl lenivej a neaktivní, byl jsem roztěkanej: všechno mě bavilo, do všeho jsem se pouštěl... Jirka mě v tomhle ohledu usměrňoval.

 

Byl Jiří Šlitr smutný člověk?

 

Já jsem s ním tuhle zkušenost neměl. Vždycky se s ním odehrávaly ukrutný srandy.

 

V tomhle případě neplatí, že komici často propadají depresím?

 

Depresím určitě ne. Ani on, ani já ne. Fakt je, že mnoho lidí jsme zklamali, protože čekali, že s námi bude větší sranda. Když jsme se ocitli ve společnosti, která nebyla přesně naladěná na naši vlnu, zklamali jsme: koukali na nás jako na dva divný patrony. Například Kaiser. Co on dokáže za šílenosti... To kvantum nápadů! To není náš případ. Šlitr byl introvertnější a moje nynější partnerka Jitka Molavcová, to je absolutní introvert. Ta když odejde ze scény, je to úplně jinej člověk. Ona taky říká, že žije dva životy. V jádru je nesmírně plachá, když na to nepřijde, nemluví. Na jevišti jede jako tank, ale v životě ne. Před kamerou a na jevišti dokáže všechno. My jsme spolu procestovali skoro celý svět a někdy jsem vycítil, že musím po ránu říct: "A sejdeme se odpoledne."

 

Vaše spojení je vůbec unikátní. Momentálně si nemohu vzpomenout na žádné herecké partnerství mezi mužem a ženou, zvláště když trvá skoro třicet let...

 

I když to není pevné a čistě herecké partnerství, ale mě se vybavuje Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou.

 

Váš pevný vztah možná stále trvá z důvodu, že paní Molavcová není příliš zmítána typickými ženskými emocemi?

 

Máme oba podobné povahy v tom, že kdyby mělo dojít k nějakýmu střetu, tak se stáhneme. Znal jsem ženy, u kterých jsem to byl já, který ustoupil. Se Šlitrem jsme pracovali deset let a s Jitkou to bude už devětadvacet let, a ani jednou jsme se za tu dobu nepohádali. Nikdo z nás nezvýšil hlas.

 

Přemýšlel jste někdy o tom, proč tomu tak je?

 

I spolu jsme se o tom bavili. Jsme prostě povahy, které nesnášejí konflikty. Když vznikne nějaký důvod k hádce, tak se snažím rychle odejít a docela ochotně sehraji roli poraženého; jenom za to, že budu mít svůj klid. S námi je těžké se hádat.

 

Zažil jste Melicharovou v civilu někdy rozčilenou?

 

Ne. Ona mě jo. Nedávno mně připomněla, že byla na jedné zkoušce, kde jedna herečka dostala hysterickej šok; já jsem zkoušku přerušil a řekl, ať si to režíruje sama, a odešel. A to jsem silně zvýšil hlas. Za celých čtyřicet let v Semaforu jsem to udělal dvakrát. Jednou to bylo v případě muzikanta a teď v případě téhle dámy.

 

Ten muzikant vás zlobil už za Šlitra?

 

To bylo začátkem osmdesátých let a kvůli penězům. Já tomu nerozumím: dělám tohle či ono hlavně proto, že mě to baví, kdežto některý lidi jsou ochotni dělat cokoliv podle toho, kolik to vynese.

 

Vy jste hodně své fanoušky překvapil svou účastí v reklamě na prací prášek. Jste jejich reakcí zklamaný, nebo jste k nim shovívavý.

 

Nemrzí mě to. Vždycky si říkám: "chtěl bych mít jejich starosti". Někteří mě nadobro odepsali, někteří se mnou skoncovali třeba i kvůli kníru. Dostal jsem dopisy, že mě měli dřív rádi, ale že už to nejsem já a že se mnou končí.

 

Když už o tom kníru mluvíte, proč ho teď nosíte?

 

(pokrčí rameny) Tak mě to prostě napadlo...

 

V podstatě se dá říct, že si stále hrajete?

 

Dá. Baví mě i ty reakce. Dostávám dopisy jednak proti kníru, a pro knír. V okamžiku, kdy mi někdo tvrdí, že byl můj fanda a teď kvůli reklamě nebo kníru už není, tak si říkám: "to nebyl žádnej můj fanda". Chápal bych, kdyby si jen pro sebe řekl: "tak to jsem od něho nečekal".

 

Nabízí se otázka - jakou roli dříve hrály ve vašem osobním životě peníze a jakou hrají nyní?

 

V osobním životě se vůbec nic nezměnilo, ale tím, že jsem začal točit filmečky, začal jsem se dostávat i do situace, kdy jsem dlužil kameramanovi, střihačovi... Dostal jsem se do situace, kdy mě ty peníze musí zajímat.

 

Víte, že to vaše točení videofilmů nechápu? Zdá se mi, že své fanoušky tak nemůžete příliš oslovit. Co vás k tomu vede?

 

Na celovečerní film jsem neměl.

 

Troufl byste si na celovečerní film?

 

No, abych řekl pravdu, netroufl. Teď chystáme s Jiřím Menzlem naši starou hru POSLEDNÍ ŠTACE. Sám jako režisér se stále učím. Já jsem učedník. Neměl jsem žádnou Famu, na co jsem si nepřišel sám, to mě nikdo nenaučil. Taky si nemyslím, že to, co jsem zatím vyrobil, bylo nějak vynikající.

 

Ve vašich videofilmech i v hrách je hojně přítomna erotika. Připadá mi, jako byste si ji ze zdravotních důvodů do svých děl úmyslně ordinoval...

 

Mě to s tou erotikou, s tím dotekem ženskosti víc baví. Ona je skoro ve všem. Ve hře VETEŠNÍK je scéna, kdy dívka v negližé ráno otevírá okno a říká: "Dobré ráno, sluníčko." V ten okamžik jí spadne podprsenka: odehraje se asi dvouvteřinový striptýz. To je hranice, za kterou už nepůjdu. Erotika se projevuje i v mých kresbách: zátiší s melounem nebo krajina z Posázaví by mě tak netěšily.

 

Hrál a hraje sex ve vašem životě podstatnou roli? Existuje teorie, že sexuálně aktivní člověk je velice tvořivý...

 

Je to určitě motor. Nedovedu si představit, že bych jako Cimrmani hrál jenom v pánském obsazení. To bych byl otrávenej, že musím večer do divadla. Já to nechápu, že to dokážou.

 

Vladimír Just v knize PROMĚNY MALÝCH SCÉN píše o hypertrofii dívek v Semaforu. Jako by naznačoval, že to trochu přeháníte...?

 

Ty dívky mně vlastně odsouhlasil kdysi Jan Werich. Říkal: "Líbí se mi, že tam máte hezký holky. To patří k divadlu. Nemusí toho ani moc umět, protože samo mládí je vlastně jistá hodnota."

 

Máte s tím zkušenosti teď, řekl bych - ke stáru?

 

Někdy žasnu: dnešní mladí se mi jeví oproti mému mládí mnohem vyzrálejší. Mládí je obdivuhodné...

 

To jste asi tenkrát nevěděl...? A tedy s tím nekalkuloval?

 

Ne. Žánru, kterej děláme, tenhle přístup vyhovuje. On je to v podstatě povýšený bulvár. Být první mezi bulvárními divadly mě vždycky lákalo víc, než být někde ztracenej mezi avantgardními scénami.

 

Opravdu vždycky, nebo spíše v posledních letech?

 

Od samého začátku. V jeden čas jsem ale trochu zaváhal. Když jsme vypukli, tak kritici a teoretici nás povýšili na avantgardu a mně to pochopitelně lichotilo. Tak jsem napsal hru SEKTA, která byla velmi progresivní. Říkal jsem si: "teď jim ukážu, že umím víc než ty písničky". Hra propadla a mě to správně vrátilo zpátky. Pamatuji si, jak Werich ve hře BALADA Z HADRŮ má klauniádu, kdy ponocný nemůže dosáhnout na roh, aby zatroubil. Je to hravý, naprostá lidovka. I oni dokázali v tomto intelektuálně orientovaném divadle být sdělní a lidoví. Na tyhle momenty si vždycky vzpomenu. Jediný úkol, před kterým stojím, když začnu psát, je rozesmát lidi. V poslední době je to spojeno s určitým strachem. Já si vůbec nedělám nějaké iluze, že bych předváděl nějaké převratné moderní divadlo. Mě to ani moc nezajímá a já bych to ani neuměl.

 

Líbilo by se vám, kdybyste v Týtý dostal první cenu v kategorii bavič? Neponižovalo by vás to?

 

Neponižovalo. Já bych to ale neuměl tak, jak se to dneska žádá. Mám posunutej smysl pro humor jinam a v některých případech, třeba u aktivit pana Mládka...? Přitom si jeho nápadů nesmírně vážím, poněvadž žasnu, na co on dokáže příjít; závidím mu jeho fantazii, ale faktem je, že je tam celá řada věcí hluboce pod lať. Je to laciný způsob, jak lidi rozesmát. Já sprostá slova taky používám, dokonce skoro v každé hře, ale velmi si je hlídám. Vždycky dávám příklad z KYTICE, když přijde král ve Zlatém kolovratu a matka mu nabízí svou dceru slovy: "Její niť, toť hedváb." A král jí říká: "Seru na hedváb, babice!" To je podle mého takový klenůtek: "hedváb" mi to tvrdší slovo jaksi ospravedlňuje. Kdyby jí řekl: "Jdi do prdele, bábo!" lidi by se smáli stejně, ale já bych se za to strašně styděl.

 

Rozesmějí vás dnešní baviči, nebo je vám z nich smutno? Například letošním vítězem byl Martin Dejdar.

 

Smutno mi z nich není, ale nepobaví mě. Pana Dejdara obdivuju: je naprostý profesionál, ví, co chce, některým fórům se i zasměju, ale duchem to není šálek mého čaje. Ale bylo by smutné, kdyby to nová generace dělala jako její tatínkové.

 

Vy se dnes nepovažujete za takzvanou "moudrou hlavu", která je přičítána třeba i Zdeňku Svěrákovi. Vy k tomu dokoce říkáte: "Byl jsem v tomhle směru omyl, poněvadž já, se čtyřma měšťankama... V duchu jsem se smál a říkal si Tak to zase jednou zbodli." Myslel jste to vážně?

 

Myslel jsem to vážně. Já už jsem to říkal, že moudrejch lidí, jako jsem já, jsou mezi námi desetitisíce. (Při autorizaci chtěl Jiří Suchý změnit desetitisíce na statisíce, ale vymluvil jsem mu to. Pozn. red.) Nemyslím si, že bych byl blbej: dívám se na to všechno selským rozumem a ono to funguje.

 

Přesvědčil vás osobní život - vaše úspěchy, chyby i prohry - že spějete k tomu být moudrý, nebo je moudré o své moudrosti raději nepřemýšlet?

 

Musím připomenout slova pana Sokrata, kterej dospěl k tomu, že ví, že nic neví. Ona je to svatá pravda. Dřív jsem to bral jako bonmot, ale čím víc se mně rozšiřujou vědomosti, tím víc dohledávám tam, kde jaksi už nedosáhnu.

 

Mládí v sobě nese i prvky netolerantnosti. Připadáte si dnes víc tolerantní, když je dnes u nás obnažená neslušnost, hloupost, závist...?

 

Nedokážu být tolerantní k netolerantním, jinak si myslím, že moje tolerance je bezmezná.

 

Jste tolerantní i vůči svým chybám?

 

Víte, že chyby, které jsem dělal v minulosti, v době, kdy jsem si je ani neuvědomoval, tak ty mě dneska štvou? Na Suchýho z let čtyřicátých a padesátých mám velice kritický pohled.

 

Ve vaší divadelní hře VÍKEND S KRAUSOVOU máte hezkou přednášku o pouzdrech. Vše má své pouzdro: tužka má penál, meč pochvu, mumie sarkofág, duše tělo... Jak chrání vaše pouzdro vaši duši?

 

Své pouzdro trošičku zanedbávám, říkám si, že už ve svým věku bych měl dojít k systematičtější stravě, a cvičit že bych měl. Teď jsem byl nějaký čas v Americe a tam jsem každé ráno plaval. To bylo něco fantastického: měl jsem bazén přede dveřma. Ale jezdit denně z Ořechovky do Podolí??

 

A jinak je vaše duše dostatečně chráněná?

 

Já myslím, že jo.
květen 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group