ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

IRONIÍ PROTI KRUTOSTI

Překvapilo mě, že domov Adolfa Borna zdobí především autorovy obrazy. Jako by mu ostatní malíři nedopřávali tu směs krutosti, hravosti a ironie, kterou patrně potřebuje stále cítit. Jeho oblíbení mistři vlámského a holandského malířství, kde se na plátnech odehrává podobné groteskno, jsou příliš nedostupní. Zvláště po rozhovoru jsem pochopil, že umělec je okouzlen vnějšími spektakulárními karnevalovými výjevy. Vlastně si ho podmanily natolik, že si v nich hoví jako v příjemném vězení, z jehož oken l ze pozorovat svět, a v komůrce, nejlépe v alchymistické dílně, pak transformovat to, co vidí a cítí, i své vidiny. Malířovu lásku k rituálům, k uniformám dokládá již proslulá sbírka klobouků. Je na ni hrdý, stejně jako na dobu, v níž klobouky a uniformy ještě hrály podstatnou roli.

. . . . .



Adolf Born
Zvláště u kumštýře hraje vždy podstatnou roli dětství. U vás je spojeno třeba s dědečkovou půdou, kde jste v němčině hltal knihy z Rakouska-Uherska (Mein Österreich), s obdivem k pestrobarevným uniformám...

Je to vlastně to nejmarkantnější, z čeho žiju doposud. Dostalo to další návaznost: je o mně známé, že jsem notorický příznivec monarchie Rakouska-Uherska. Dokonce jsem jednou řekl, že František Josef je náš poslední státník, kterého jsem uznával. Pravdou je, že dodnes je pro mě gró nápadů a inspirace objevování půdy a listování v dědečkových knížkách. Stále s touto dokumentací pracuji.

Ale to je spíše estetická nežli etická inspirace...?

Estetická...? Mám to spojené s koncem první světové války, kdy zmizely uniformy v pravém slova smyslu. Staly se z nich khaki mundúry, v nichž i velmi inteligentní mladý člověk vypadá jako blb. A je jedno, jestli jde o americké, německé nebo české uniformy, prostě ztratily glanc. Nošení bílých rukaviček, přidržování šavle při chůzi... to všechno byl rituál. A ten skončil. Od té doby není na světě v této oblasti téměř nic zajímavého.

Takže vám schází rituál?

Samozřejmě. K těmto rituálům lze přiřadit i zahradní koncerty, ať už Offenbacha nebo Strausse, kde promenádovali džentlmeni, v ruce hůlku se stříbrnou rukovětí, a dámy vířily prach svými dlouhými šaty... To všechno vytvářelo atmosféru, k níž už dnes žádná není adekvátní.

Tatínek byl železničář. Tohle povolání vyvolává romantické představy, vyvolává touhy... Pamatujete si na ně?

Už jako dítě jsem chtěl být malířem, nebo cestovatelem. Nebyla jiná alternativa. I v dobách nedávno minulých, kdy vše bylo tak šíleně obtížné a tak šíleně šedé, celá rakousko-uherská monarchie ve mně vyvolávala to nejlepší: člověk se mohl pohybovat po ohromném teritoriu bez obtíží. Naštěstí je to dnes možné nejen ve fantazii. I když moje generace je vždy skeptická: on se někdo najde, kdo nám zase zavře hranice.

Myslíte?

Jsem o tom přesvědčen.

Ještě k té monarchii. Vy byste si ji dnes přál v Čechách?

Samozřejmě, ale vím, že to není možné. Mně se líbila, když zaštiťovala stát, který už svou velikostí budil u lidí úctu. Byly jenom dva militantní a nebezpečné státy: Německo a carské Rusko. Monarchie v České republice je nonsens, ale monarchie ve státě, který by připomínal Rakousko-Uhersko, je adekvátní.

Blíží se k tomu snahy Evropské unie?

Nejsem příznivec levicových poslanců a v Evropské unii mají převahu.

Ale je tam bývalý monarcha Otto Habsburský...?

Bohužel, kdyby už nepřekročil svou věkovou hranici, byl by to býval naprosto perfektní zástupce monarchie.
Než my vstoupíme do Evropské unie, uplyne přinejmenším doba jedné generace. A kdoví jestli se tam potom dostaneme.

O svém dětství asi smýšlíte jako o šťastném období. Víte, co ho činilo šťastným?

Bylo stráveno v mně milých územních celcích - v jižních Čechách na hranici s Rakouskem, v Nuslích v Praze, kde jsem žil od pěti let, a pak na Pankráci. České Velenice byly kuriózní svým malým pohraničním stykem - ženské propašovávaly pod živůtky různé šperky z Rakouska, a také tu byl moderní biograf. Když se v něm nehrálo, přešlo se na druhou stranu do Rakouska. Žití v tomhle městečku, kde byly otevřené hranice, mě svým způsobem utvářelo, inspirovalo. V Nuslích a na Pankráci byly co do rozlohy nejvě tší poutě. Miloval jsem zápasnickou arénu a pak atrakce, jakési stany, kde nehnuté postavy ve zvláštních obrazech ukazovaly, jak bude vypadat svět za sto let. Nebo záhadná Marion, která uhádla, co měla jistá madam v kabelce...

Jak vás tak poslouchám, měl jste tak harmonické dětství, že vám z něj zůstaly hlavně příjemné obrazy, scenerie, rituály.

Ano, s rodiči jsem měl harmonické soužití.

Takřka ve všech obrazech nebo ilustracích se objevuje žena, byť třeba jenom její část: nohy, vlasy, ňadra... Jaký jste měl vztah k mamince?

Když na to tak vzpomínám, řekl bych: tichý... U syna je trošku legrační, že nedává příliš najevo, co se mu líbí.

Žena je pro tvůrce stále inspirující zdroj. Čím vás opačné pohlaví nejvíce oslovuje, inspiruje?

Hlavně výtvarně. Ale je to kupodivu spojeno s určitým nádechem humoru. Samozřejmě se to týká i určitých typů mužů. Člověku je prostě už dané, jestli se na určitou problematiku dívá humorně, nebo vážně. Moji kolegové na akademii byli vždycky v pojetí mužskýho nebo ženské skutečně vážní. Lesk ve vlasech nebo v očích... Zatímco já se svým přítelem Oldřichem Jelínkem, se kterým jsem chodil do gymnázia a na vysokou školu, jsme všechno bra li jako absurdní humor. Ale v proklatě nebezpečných dobách.

Vy jste tenkrát kreslili do Dikobrazu a pak do Mladého světa...

V Dikobraze jsme se věnovali spíše komunálním záležitostem nebo vtipům, které lze s přimhouřením oka nazvat filozofickými. Tam nedocházelo k velkým absurdnostem, ty začaly na vysoké škole před výborem Svazu mládeže a my byli pokaždé rádi, že nás po těch průšvizích nevyhodili.
Nepatřím k lidem, kteří tvrdí, že nemohou být ani den bez ženy. Jsem spokojen po boku své ženy, stále se mi líbí, a mimo to mi pomáhá s mnoha věcmi, třeba s výběrem výstav.

Převažuje u vás pragmatický přístup?

No jistě. Člověk musí vyjít hodně z praktických přístupů. Zejména výtvarník má pouze dvě možnosti: nazírat svou práci, jak jste to nazval, z praktického zorného úhlu, anebo žít jako bohém, ale tato kritéria už splňuje opravdu málokdo.

Čím myslíte, že to je?

Mladí výtvarníci touží po lukrativních a dobrých zakázkách. My jsme tenkrát byli rádi, že můžeme vůbec někde ilustrovat. Peníze nás tolik nezajímaly.

Cítíte před ženami podobný respekt jako třeba před zvířaty? U obou převládá intuice (instinkt) nad rozumem...

Člověk má rád chytrý zvířata, chytrý ženský i chytrý mužský.
Mě třeba nezajímá okruh přátel, kteří inklinují k ateismu nebo nemají zájem o cestování.

Vy jste založením spíše introvertní, kdežto vaše obrazy a kresby nic neskrývají: emotivně, hravě, trošku i krutě vykreslují vaše pocity, vidění světa. Projektujete si v nich to, čeho se v osobním životě neodvážíte?

To je možná správná úvaha. Jsou ironizující a kruté, ale to je v pořádku: svět je krutý.


Myslíte, že svět je víc hravý než krutý, nebo opačně?

Spíše je krutý. Třeba Bergman a Fellini. Fellini nikdy nezastíral žádnou krutost, ale převažovalo u něj to výtvarné a ironizující. Zatímco u introvertního Bergmana jenom rýma mezi milostným párem v něm vzbuzuje nápady, co všechno komplikovaného může mezi ním vzniknout. Mně byl Fellini vždy bližší. U spisovatelů jsou mi blízcí Poláček, Hašek a Hrabal. Jimi jsem okouzlen.

Vaše díla jsou někdy jako prales snů prolezlý zvířaty. Vypadá to, jako by ona byla vaším záchytným bodem, jako by bez nich lidský život neměl cenu...

Myslím, že to tak je. Tím neříkám, že by každý měl mít doma zvíře. V lidech je enormní krutost k zvířatům. Já jsem se snažil jiným způsobem navázat na bajkáře. Ti ukazovali negativní vlastnosti tím, že přisoudili lidem třeba liščí hlavy... Ukazovali, že se lidé chovají špatně - ne jako zvířata - ale když použili zvířecí hlavy, lidi to ochotněji přijímali. Negativní vlastnost v lidské podobě by neakceptovali. Tímto směrem jsem nikdy nešel, ale splynutí světa lidí a zvířat mě vždy fascinovalo. Myslím si, že když patnáctiletý člověk dokáže týrat zvíře, totéž dokáže vůči lidem. Je to vlastně pro společnost ztracené individuum.

Vaším duchovním bratrem byl kolega Oldřich Jelínek. Vy jste se dokonce ze začátku pod kresby podepisovali oba. Ceníte si kamarádství víc než lásky?

My jsme věděli, že jedině spolu se budeme krotit, a že když nás vyhodí z redakce, nic si z toho nebudeme dělat. Na téhle bázi se nám snáze vkráčelo do světa dospělých: věděli jsme, že svět - zvláště tehdy - není příjemný. Ale že by kamarádství bylo víc než láska...? Tahle paralela nesedí ani u jiných, ani u mne. Myslím si, že člověk si ke stáru vybírá přátele hlavně ze sféry, kde obdivuje také jejich práci. Když jsem se seznámil s Rudolfem Hrušínským, vzniklo z toho přátelství až do jeho smrti. Stej ně tak s Kamilem Lhotákem. Při slovu kamarádství se mi vybaví dvě skupiny lidí, kteří tohle slovo rádi používali: sokolové a německá protiváha sokolů - ordneři. Ti šermovali a vzájemně si zasypávali jizvy solí a pepřem, aby nezarůstaly. Tohle přátelství a kamarádství mi nic neříká.

Vy mi stále jakoby nechcete rozumět. Pro některé muže je přátelství cosi víc než láska. V lásce se třeba dělají hlouposti, většinou postrádá humor, ale zase povznáší, kdežto dobré přátelství humor živí, ironizuje povznášení...

Když najdete partnerku, která má stejný smysl pro společné věci, tak láska je stmelující a obohacující. Já bych kupodivu lásku k partnerce dal na první místo, ale člověk dlouho nesmyslně a legračně hledá, a když se to pak povede, je to primární. Zatímco přátelství primární není: staří lidé bez toho často mohou být.

Vašimi přáteli byli mimo jiné Mikuláš Medek, Vladimír Boudník, František Muzika - vaše protipóly: jiné pojetí malby, odlišné povahy... Co vás k nim pojilo? To, co u sebe postrádáte?

Vámi jmenovaní byli spíše mí známí než kamarádi. Boudníka jsme brali jako zajímavého, bláznivého člověka, který měl schopnost objevit ve výtvarném umění něco zvláštního. U Muziky a Medka jsem si cenil též výtvarného přínosu, ale byli spíše kolegové, které člověk s úctou zdravil. Kdežto Hrušínský nebo Lhoták mimo to, že je člověk zdravil s úctou, byli kamarádi, za které by člověk i něco obětoval.

Tito vaši známí si prošli několika tvůrčími obdobími. Případné srovnání poskytuje třeba František Kupka, jeden z našich nejznámějších malířů, který měnil i styly. Čím to, že vy jste se od 60. let nijak výrazně neodklonil?

Já jsem to měnil pouze z praktických důvodů: třeba karikaturu nebo to, co z ní vychází, která je tištěná jenom pro reprodukci, jsem přenesl do grafiky. Měním pouze techniky. Kupka byl vlastně donucen měnit styly. Když propadl kouzlu hudby a chtěl ji nějak vyjádřit, musel opustit svůj skoro realismus nebo politické kresby.

Pokud bych vás s někým srovnal, napadá mě František Tichý, Josef Lada a trochu Hieronymus Bosch.

Vaše připomínky tentokrát beru. Pociťuji jako urážku, že se teď z důvodů mně neznámých nedostává Františkovi Tichému publicity jako předtím. Mladými lidmi byl vždy ctěn. Já ho stále považuju za jednoho z našich nejlepších ilustrátorů a grafiků. Stejně tak miluju Ladu. Jednou mně bylo nabídnuto ilustrovat Švejka. Takřka uraženě jsem to odmítl: nikdo nemůže udělat lepší ilustrace ke Švejkovi než Lada. Všeobecně se ví, že když Picasso procházel v Paříži výstavu našich umělců, zastavil se u jediného ko utu - u Lady. Bosch a stejně Pieter Brueghel mají zvláštní objevování světa. U Brueghela je to třeba souboj půstu s karnevalem. A Bosch... Od něho miluji všechny obrazy.

U těchto dvou malířů je též krutá ironie jako u vás, jen je méně laskavá, stejně jako jejich doba...

Člověk je ovlivněný těmi umělci, kteří mají podobnou povahu a podobný názor, a pak si je vybírá jako starší bratry. Ještě bych je rozšířil o tvůrce holandského malířství, kteří se naprosto lišili od evropské malby: v hospodě vyráží jeden druhému zuby, další si už připravuje vidle, druhý v koutku čurá a z okna to někdo pozoruje... Tenhle bizarní konglomerát tohoto zvláštního dění nenajdete v tehdejší malbě nikde jinde. Holanďani se jako jediní odloupli třeba od antiky nebo církevních artefaktů.

Čím vás tahle ironická krutost přitahuje? Svým "čistokrevným" puzením k přežití?

Přítomnost krutosti v ironické kresbě nebo grafice u mě znázorňuje, co mně je, nechci říct, odporné, co mně nesedí a co je v lidech neustále přítomno.

A proto máte potřebu krutost ironizovat?

Přesně tak.

Bojíte se jí?

Je mně spíš odpuzující.

Když je člověku něco odporného, spíše se tomu vyhýbá...

Člověk se osobně tak často s krutostí nesetkává, ale určitému prvku naší kruté debility se nevyhne třeba u řidičů. Myslím si, že v našem národě je přítomno hodně takového, čemu nelze říkat inteligence. Ale nechci to nazývat debilitou; je tady málo inteligentních lidí, kterých by si člověk vážil.

Mají Češi podle vás také trochu schizofrenní povahu? Mám na mysli jejich závist, nesnášenlivost, úskočnost, a na druhé straně smysl pro humor a sounáležitost, kterou třeba předvedli po vítězství hokejistů v Naganu nebo při povodních?

Promiňte, kdo neskáče, není Čech... To už si nedokážu představit větší blbost. Oslavovat vítězství hokejistů rozbíjením flašek, to jsou ty nejhorší hospody vlámských malířů: to je sounáležitost ožralých. S tou schizofrenií souhlasím: Češi mají určitý druh humoru, který je svým způsobem rozbíjející. Ve všech těch diktaturách, které jsme zažili, přispíval tento humor k nestabilitě těch diktatur. Pak je tu enormní závist, a na druhou stranu sounáležitost v krizových situacích. Nikoli v těch dobrých, kt eré končí, jakmile pomine nebezpečí. Českou povahu nelze odsoudit kompletně, ale má spoustu nevhodných jevů. Ostatně já nemám iluze o více národech. Pamatuji si na Vlasovce, kteří procházeli kolem našeho baráku během Pražského povstání; od začátku jsem věděl, že oni osvobodili Prahu, a považuji za největší svinstvo, co se mohlo stát, když je Angličané vydali Rusům. Vím, že Švýcaři vydávali židovské uprchlíky, a mohl bych pokračovat.

Jaký máte vztah ke sportu, ke soutěživosti...?

Mám rád lyžování, ale kolektivní sporty mi nic neříkají. Moje generace propadávala fotbalu. Chodil jsem i na tréninky, ale mé okouzlení skončilo přesně v mých devatenácti letech.

Jaký máte vztah k alchymii?

Samozřejmě mám rád celou dobu Rudolfa Druhého. Považuji pouze dva panovníky za takové, kteří stojí za řeč: Rudolfa Druhého a Karla Čtvrtého. Ale můj osobní vztah k alchymii není žádný, odehrává se pouze přes výtvarno: vybavení alchymistických dílen, jejich didaktické zakódované tabulky...

Znáte kresby Mauritse Eschera?

Znám, to byl holandský kreslíř.

To je taková výtvarná alchymie: jak on kouzlil s architekturou a tvary, tak vy čarujete s povahami lidských těl, živočichů a rostlin...

Já se u mnoha námětů inspiroval alchymisty. V motivech holandských obrazů se alchymisté často objevují; roztrhaní, zubožení, sotva seženou pár guldenů, aby mohli dřepět u svých tyglíků, u krbů s dmychadly... Okouzluje mě ten rituál. Stejně jako ta rakousko-uherská armáda ve svém období včetně těch uniforem. Svět, který jsem prožil v dětství, mi připadá bizarní, až legrační. Člověk může prožívat v dětství něco mnohem horšího, ale v naší zemi je to spjaté spíše s tím legračním.

Prožil jste vůbec nějaké těžké období?

Jsou to období nemocí mých blízkých a mých, to lze snad nazvat těžkým obdobím?

Zažil jste tak vyhrocené situace, kdy humor šel stranou?

Ano, ale naštěstí ne nadlouho.

Změnil se pak váš přístup k humoru: byl třeba krutější, nebo naopak laskavější?

To ne. I do dětských ilustrací vkládám něco agresivního: pes honí kočku a chce ji kousnout do ocasu... Děti jsou ochotny tyto prvky akceptovat. Člověk se mění určitými zážitky, to ano, ale u mne převládá optimistický přístup. Soužití lidí, i starých, a zvířat mě třeba naplňuje optimismem, zatímco pohled na perspektivu našeho státu mě naplňuje hlubokým pesimismem.

Nějak mi k vám nejde, že byste se zaobíral politikou, že by vás trápila...

Že bych byl ochoten nějak vystoupit, nebo vstoupit do politiky, chraň pánbůh, ale samozřejmě mě trápí, že lidé zapomínají na dobu od roku 1948 až do roku 1989. Nemohla už být stupidnější: všechno bylo postaveno na hlavu. Jak lidské vztahy, tak vztahy ke zvířatům, kdy bylo zlikvidováno právo na ochranu zvířat. Lidská hloupost byla dokonce povýšena na něco pozitivního. Ta doba nepřinesla ani záblesk něčeho pozitivního. Samozřejmě byla velmi inspirativní jako každá éra, která přinášela krutost a hloupo st. Tak se Holanďané bránili třeba proti španělské okupaci. Byla sice krutá, ale ne hloupá do bezmeznosti jako náš bývalý režim. Například útěk mnoha výtvarníků k dětské ilustraci přinesl její rozkvět. V Maďarsku, v Polsku byla dětská ilustrace povýšena na hlavní umění. Já tu dobu se svými přáteli nenáviděl tak enormně, že se té nenávisti nemohu zbavit ani teď. Ani stínem! Proto neuznávám žádné tlusté čáry a žádné odpuštění. Ačkoliv jsem věřící člověk.

Máte v okruhu svých známých lidi, kterým nemůžete odpustit?

Nemám, ale takové lidi znám. Na UMPRUM byl člověk - nebudu ho jmenovat, protože lidi se mění - který byl srovnatelný s typem esesáka, bojoval za komunistické ideály, a ten se pak oženil s Němkou a celý se přeorientoval: začal i jinak malovat. Nad těmito případy člověk může mávnout rukou, ale případy, kdy soudce ví, že odsuzuje nevinného na doživotí... Neexistuje nic hrůznějšího.

Takže dovedete odpustit?

Dovedu, ale s takovými lidmi se o žádnou radost nedělím. Nejhorší je, že lidi se příliš nemění. Zajímavé je, že přátelství, které bylo také postaveno na náboženství, víře - Pavel Suchdolák nebo Jarda Šerých -, to zůstalo, i když se vídáme jednou do roka.

Dá se říct, že jste silně věřící člověk?

Já jsem přímo katolík, já se té orientaci nebráním.

Ale ve vaší tvorbě, oproti Jaroslavu Šerých, se to nijak neodráží...

Ne, tohle mi není blízké. Kdo to dokonale dokázal spojit, je Vláďa Komárek. U Jardy Šerých mám rád jeho ilustrace. Naše přátelství spočívá hlavně v tom, že jsme nikdy nedokázali překročit určitou hranici danou našemu přesvědčení. Kromě stejného vyznání mě k přátelům váže stejná touha po cestování.

Vy cestujete též ve vaší fantazii, i když je často limitována konkrétním místem...?

To ano, ale já miluju cestování jako takové.

Vím, že vaším oblíbeným místem je Turecko...

Ale stejně intenzivně mám rád Řecko. Turecko je historií barvitější: když namaluju sultána s jeho dvorem, tak je to efektnější, ale Řecko miluju díky atmosféře: zvláštní, nedefinovatelné... Tam skutečně můžete vidět satyra nebo jednorožce mezi olivovníky. Stejně tak jsem miloval Krkonoše, protože tam jsem viděl trpaslíky. A lidi mi to pak už věřili. Ale dnešní Krkonoše přestaly existovat. Už je to pryč. Ale stále jsou mým inspiračním zdrojem.

Vy jste řekl, že od rána do večera můžete poslouchat barokní hudbu a džez. Přitom máte rád secesi, commedii dell?arte a též Strausse. Není to trochu...?

Strauss není muzika, kterou bych musel poslouchat pořád, ale když vidím jeho! To obrazové... Jinak moje generace vyrostla samozřejmě na džezu. Barokní hudba je svým pojetím džezu blízká. Moje generace nemůže uznávat rock, rep, heavy metal, stejně tak mě nebaví dnešní americké filmy.

Ty často kalkulovaně útočí na sentiment... Co vás naposledy dojalo?

Pravděpodobně se vrátím k tomu, když odešel do věčných lovišť Rudolf Hrušínský a Kamil Lhoták.

Ke slovu dojetí se mi váže pozitivní pocit...

Vždyť to byli dobří přátelé, lidi s velkým "L". Tam se snoubí všechy pocity. Když bych měl jmenovat lidi, kteří pro mě symbolizují něco, co je tak vysoko, že se na ně člověk s dojetím uctivě dívá, tak vidím kardinála Tomáška. Rozhodně stojí daleko výš než naši všichni prezidenti.

Ve vašich obrazech princip hry hraje podstatnou roli. Kdy jste pocítil, že už nejste dítětem?... Pokud se vám to stalo.

Takový drasticky prožitý pocit jsem vlastně nikdy neměl. Člověk si může stále hrát. Například Kamil Lhoták, když byl úplně totálně opilý - ve společnosti vypil láhev vodky, tak začal bezchybně recitovat řecky.

Co je vám "svaté". Předpokládám, že to jsou u vás zvířata, ale mě by zajímalo, co je vám svaté u lidí?

Jakási morální solidnost je jedna z věcí, která na mě dělá hluboký dojem.

Čekal jsem, že řeknete schopnost humoru, která je v dobrém slova smyslu polidšťuje.

Líbí se mi ve Švýcarsku, v Německu nebo v Rakousku zdvořilost lidí. Líbí se mi, že když putujete ve Švýcarsku po horských cestách, nepotkáte Švýcara, který vás nepozdraví.

To jsou všechno velmi vnější jevy... Není to málo?

To jsem jen tak vychrlil. Mně se třeba líbí, když je někdo hodný k dětem, ale nechci to perzonifikovat: děti jsou strašné mrchy a dokážou pekelně ztrpčit život. (úsměv) Dojímají mě lidé, jako matka Tereza, člověk, který se dokázal obětovat až do morku kostí.

Takže je pro vás u lidí "svaté" sebeobětování?

Je to těžko definovatelné. Mě nezaráží, že Němci byli ve Wehrmachtu, Češi byli nuceni narukovat do jednoho muže, ale nechápu, že se dal někdo do jednotek SS nebo u nás do Lidových milicí. Ta "svatost", o které mluvíte, je nějaká melanš, míchanice citů a schopnosti určité pomoci. Záměrně říkám určité: málokdo je schopen skočit do rozvodněné řeky a zachraňovat tonoucí cikánku. Ta reakce je zvláštní, hodná úcty, je to konglomerát všeho možného, ale pozitivního.

Čeho si nejvíce ceníte u sebe?

Humoru.


Portfolio věnované Adolfu Bornovi najdete na stranách 152 až 156 tohoto vydání magazínu
Koktejl.
září 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group