ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČERNOBÍLÁ SVOBODA

Několik řad prázdných židlí. Vzadu v místnosti sedí skupina lidí, bez zájmu a znaveně naslouchají. V popředí leží neforemné tělo. Zavražděná figurína - školení první pomoci. Jakékoli školení... Obnošené sako přednášejícího, zbytečná slova, zbytečná těla, vydýchaný vzduch. Absurdní nuda. Československá socialistická republika, sedmdesátá léta.

Pro tuto a podobné fotografie popisující realitu sedmdesátých let v podhůří Jeseníků, která byla denně všem na očích, se dostal Jindřich Štreit, občanským povoláním učitel na základní škole, do konfliktu se státní mocí. Po propuštění z vězení nesměl vykonávat svou dosavadní práci a měl zakázáno pokračovat v trestné činnosti fotografování. V dějinách fotografie je tento případ ohrožení diktatury fotografickým dokumentem pravděpodobně unikátní.


. . . . .



Jindřich Štreit
Ve fotografiích z vesnice se vám podařilo vyjádřit to, o co se mnoho dokumentaristů marně snaží - totiž že i přes všechnu mizérii je život krásný. Je to proto, že se nám, "měšťákům", jeví život na vsi jako méně zkažený, bližší přírodě, opravdovější v mezilidských vztazích?

Fotografuji vesnického člověka právě z tohoto důvodu. Myslím, že je daleko upřímnější, nekalkuluje, má přirozenější povahu. Řekl bych, že lidé žijící na venkově nejsou tak rafinovaní, městsky "protřelí", zkrátka jsou méně zkažení civilizací. Samozřejmě, že městský člověk může mít vztah k přírodě stejně silný jako obyvatel venkova. Znám spoustu lidí, kteří žijí ve městě, a přesto jsou schopni přírodu daleko více procítit, i když se do ní dostanou jen o sobotách a nedělích, než venkovan, který krásu k olem sebe mnohdy ani nevnímá.

Pokud jde o vyznění mých fotografií, nikdy nebylo mým cílem zobrazovat nějaký "krásný život". Tématu venkova se věnuji s malými odbočkami už přes 30 let a vždy mi šlo o zachycení doby a pocitu, který ve mně vyvolávala. To, jak je fotografie vnímána jako celek, záleží na divákovi více než na mně.

Vaše fotografie jsou unikátním záznamem o českém člověku. Věříte v cosi jako český národní charakter?

Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost poznat různé národy, řekl bych, že existují některé vlastnosti charakteristické pro jednotlivé země. Byl bych rád, kdyby tyto rozdíly co nejdéle zůstaly. Každý národ by si měl svou identitu a kulturu velmi dobře střežit, aby mohl obohacovat kultury ostatní. Nejsem vůbec proti sjednocení Evropy, ale byl bych proti tomu, aby všude byli stejní lidé. To by přece byla hrozná nuda...

Nejen socialismus může pustošit duši. Zaostřil jste na to objektiv svého fotoaparátu, když jste pracoval "na Západě"?

Kdekoli fotografuji, dostávám se nějakým způsobem do problému. Ať už je to ve Francii nebo v Japonsku, vždy narážím na to, že moje fotografie odkrývají vrstvy, které oficiální struktura nechce vidět. Ve Francii jsem dokumentoval problematiku bezprizorních dětí trávících čas po hospodách či jinou odvrácenou tvář francouzského systému - byrokracii na úřadech. Obzvlášť v Japonsku oficiální vrstva nepřijímá vše, co byť jen maličko odkrývá tu méně příznivou tvář života země. Setkal jsem se několikrát i s cenzurou, kdy bylo zakázáno zveřejnit některé mé fotografie. Takže s problémy, které jsem měl u nás před revolucí, se v jiné podobě potýkám neustále.

Jste fotograf, pracujete tedy hlavně okem - dáte u ostatních hodně na jejich lidský exteriér?

Když se na člověka dívám, nejdříve mě zaujmou jeho oči - a je pro mě velice důležité, co v nich přečtu. Čím je exteriér zajímavější, tím více mě člověk přitáhne. Mám rád lidi, kteří jsou něčím výjimeční - tlustí či zarostlí, chudí, s bradavicí nebo bezzubí - když jsou osobití, když nejsou ploší. Své fotografie stavím částečně na výběru typu - vybírám si typ člověka podle myšlenky, kterou chci vyjádřit.

Když jsem vás jednou viděla, jak se přátelsky bavíte s fotografem Tono Stanem, napadlo mě, že jste přímo fotografické protipóly. Tono většinou fotografuje to hladké a krásné (ženské akty), vy obvykle to drsné a "nepřitažlivé" (např. váš cyklus fotografií z ženské věznice). Nechtěl byste si to někdy vyměnit?

Když vidím krásnou ženu, nemám touhu ji fotografovat. Žena je ve své kráse dokonalá, a já mám pocit, že tím, že ji vyfotografuji, ji nemohu učinit krásnější. Rád fotografuji věci nejednoznačné, věci, které mohu nějakým způsobem interpretovat. Chci nacházet krásu ve věcech, které se krásné být nezdají.

Život mě vždy znovu a znovu fascinuje svou překvapivostí a nekonečností odstínů, v nichž je možno krásu hledat. Vladimír Boudník byl inspirován oprýskanými zdmi domů, a jak nádherné grafiky vytvořil. Neexistuje nic ošklivého. Jen záleží na úhlu pohledu, z něhož se díváme.

Patříte k umělcům, kteří se prosadili v zahraničí, vystavujete v prestižních galeriích, vydáváte knihy. Je umění byznys? Anebo je i byznys umění? Nebo, jak tvrdí americký fotograf Helmut Newton, se hranice mezi uměním a principem nabídky a poptávky už definitivně setřely?

Myslím si, že umění není a nemůže být byznys. Může ale být výrazem jakési společenské objednávky. Fotografie Helmuta Newtona (zobrazuje například exkluzivní nahé ženy v exkluzivním prostředí) jsou technicky dokonalé, krásné, ale - jaksi studené. Pro mne se fotografování nikdy nestalo v pravém slova smyslu zdrojem obživy, natož byznysem. Na to mám fotografii příliš rád a chápal bych to jako zneuctění, kdybych musel fotit hlavně pro peníze. Vůbec tím ale nechci odsuzovat reklamní fotografii, kterou by ch sám dělat neuměl. Jsem schopen dělat jen to, co mě baví. Zadavatele projektů vždy předem varuji, že pro svou práci potřebuji mít pocit naprosté svobody. Musím mít k fotografování dostatek času a prostoru, takže jsem asi jako fotograf velmi drahý. Neumím fotit člověka, aniž bych tak říkajíc neviděl i jeho postel. Vždy se potřebuji nejdřív seznámit s tím, koho fotím a jak ten člověk žije - jinak bych se bál, že můj pohled na něj bude naprosto povrchní.

Jak tohle řešíte, když fotografujete v zahraničí - třeba v Japonsku?

Na japonském venkově jsem pobýval celé tři měsíce, takže i když jsem si tam s lidmi příliš nepopovídal, žil jsem s nimi, a měl jsem možnost se s nimi sblížit na jiné úrovni.

Jaký je smysl dokumentární fotografie? Nestává se zastaralou disciplínou v době, kdy už má kdekdo vlastní videokameru, jak to tvrdí například tvůrci videoartu?

Tuto otázku si lidé kladli i v době, kdy se objevila televize. Mnozí předpokládali, že tím zanikne film. A přesto lidé stále rádi chodí do kina. Fotografie vždy bude mít svoje kouzlo v zastaveném čase. To nejdůležitější u dokumentární fotografie je selekce. Dvě hodiny záznamu na videu mohou nahradit třeba jen dvě fotografie. Tyto dva obrazy s největší vypovídací i uměleckou hodnotou musí však fotograf umět zachytit a vybrat.

Kde je u dokumentární fotografie hranice mezi uměním a pouhým "mačkáním spouště"? V dobrém úmyslu, anebo pouze v kvalitním výsledku? Může být ne zcela kvalitní výsledek ospravedlněn dobrým úmyslem - a naopak?

Dobrá fotografie nemůže nikdy být "jen" popisem reality. Jak už jsem řekl, nikdy nefotografuji lidi nebo prostředí, které vůbec neznám. Takže za tím jedním zmáčknutím spouště stojí vždy doba poznávání a čekání na vhodný moment, situaci. Velmi důležitá je pro mě kompozice obrazu. I když jsou moje fotografie dokumentární, chci, aby byly také krásné a vyvážené, aby nejen cosi sdělovaly, ale působily i esteticky.

Fotografování může být velmi lukrativní povolání. Nelákalo vás to někdy?

Moje žena mi naštěstí toleruje práci, která naší rodině umožňuje normální životní standard. Myslím si, že život je příliš krásný a příliš krátký na to, aby si člověk dělal nějaké násilí - za jakoukoliv cenu. V době komunismu jsem raději pracoval na statku, než bych se kompromitoval tím, dělat něco proti svému přesvědčení. Takže tuto otázku vůbec neřeším - že bych dělal to, co chci a co umím, a snažím se to dělat co nejlépe.

Pracujete jako vyučující oboru dokumentární fotografie na pražské FAMU a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Dá se fotografování naučit? Anebo musí být člověk fotografem "od boha"?

Já jsem nikdy neučil své studenty fotografovat - učil jsem je dívat se na svět a komunikovat s lidmi. Studium v mém semináři na FAMU je jiné v tom, že se studentům věnuji individuálně. Zvu si je většinou po dvou na týden na Sovinec a tam spolu intenzivně pracujeme. Vybereme určité téma, k němuž má student nějaký vztah. Mám tyto "dílny" moc rád. Každý student má jiný pohled a oba se společnou prací obohacujeme.

Vaše fotografie často odkrývají odvrácenou tvář lidské existence. Věříte, že lidé jsou v zásadě dobří? A že svět spěje k lepšímu? A je svět spravedlivý - k obyčejným smrtelníkům a k fotografům zvlášť?

Pokud jde o lidský rod, jsem nekonečný optimista a idealista. Někdy mám obavy, jestli to nehraničí až s naivitou. Svět je takový, jaký si ho fotografové i smrtelníci zaslouží. Nic nedostanou zadarmo a nic není prominuto, ale také nic není naschvál. To život neumí. Vždy jde jen o zkoušku - zda člověk vydrží, nebo prohraje.

Působíte dojmem vyrovnaného a silného člověka. Z čeho čerpáte sílu a optimismus?

Věřím, že život je krásný - možná i to mi dodává sílu. Optimismus čerpám z práce, která je mi největší zábavou. Myslím, že seberealizace ve své profesi je ne úplně hlavní, ale jednou z podmínek spokojeného života.

Herman Hesse ve své knize "Hra se skleněnými perlami" tvrdí, že jedině hudba může zachránit úpadek naší civilizace. Věříte v léčebné účinky fotografie? Může v dnešní době fotograf pomoci změnit svět k lepšímu, jak to vyjadřuje filozofie agentury Magnum, světové organizace fotografů?

Léčebné účinky fotografie na vlastnosti, které mi připadají nejhorší, jako je lhostejnost a závist, si nedokážu dost dobře představit. Nemyslím si, že fotografie může změnit svět. Může k tomu ale napomoci, umí nám ukázat věci z jiného úhlu.

Pamatujete se na svůj první fotografický zážitek? Čím jste chtěl být jako dítě?

U mě to bylo jasné - můj tatínek byl učitel na národní škole a já jsem vždycky chtěl být učitelem - nikdy jsem na nic jiného nepomýšlel.

Otec fotografoval hodně, zvlášť když jsme ještě bydleli na Valašsku. Chodil po kotárech a fotil portréty starých lidí a krajinu. A potom třeba v sobotu se zatemnila ložnice, otec tam roztáhl zvětšovák, který mu máti koupila - ta ho ve fotografování vždy podporovala - a protože jsme neměli vodovod, pamatuji se, jak chodil ke studni s kbelíkem prát fotky.

Zajímavé bylo, že tatínek, ačkoliv byl učitel, se mi nikdy nesnažil vysvětlit, jak se fotografuje, takže jsem to objevoval později sám až na vysoké škole pedagogické.

Podobali se vaši rodiče lidem, které většinou fotografujete?

Myslím, že se jim spíš nepodobali. Otec byl učitel a máti pochází z Prahy, byla na vesnici spíš rušivým elementem. Nikdy jsem neměl pocit, že se s vesnicí úplně sžila - a tím pro mě byla velice zajímavá.

Kolem krku nosíte zvláštní dřevěnou skulpturku, a vůbec celkově upoutáváte svým zjevem. Je v tom částečně profesionální "záměr"?

Já v tom žádný záměr nehledám, ale pravdou je, že různá dřevíčka a malé plastiky nosím už mnoho let. Dělá je pro mě můj přítel sochař z Olomouce. Často se mi stává, že jsou předmětem první komunikace. Neexistuje člověk, který by na ně nezareagoval - od malého dítěte až po babičku či cizince. Také si rád hraji, v kapsách nosím různé hračky, hmatky, kamínky, už sedm let nosím po kapsách krejčovský metr. Rád nosím panáka, kterého mám kolem krku, protože s ním si mohu hrát veřejně.

Zajímá vás křesťanství, anebo je podle vás už překonanou "disciplínou"?

Myslím, že na světě je mnoho náboženství, nejen křesťanství, a každé z nich má právo na život. Každé má svou filozofii a důležité je, aby náboženství člověka zušlechťovalo, dělalo ho lepším a pomáhalo mu žít. Pak je jedno, zda se jmenuje buddhismus nebo křesťanství či jakkoli jinak. Má právo na existenci a myslím si, že by se jedno náboženství nemělo upřednostňovat před druhými.

Má ale náboženství co říci všem lidem, anebo je to jen relikvie pro několik málo skutečně věřících?

Jsou období a situace, kdy víra člověku pomáhá, přesto existují lidé, kteří mají na věci svůj názor a bez náboženské víry se obejdou. Každé poznání obohacuje. Jakékoli dogma však považuji za špatné - ať politické nebo náboženské. Každé vede k násilí.

Chtěl byste být prezidentem?

Každý jsme sám sobě prezidentem.


S FOTOGRAFIEMI JINDŘICHA ŠTREITA SE MŮŽETE SEZNÁMIT V PORTFOLIU, KTERÉ JE NA STRANĚ 168 TOHOTO ČÍSLA MAGAZÍNU KOKTEJL.

Jindřich Štreit

Od počátků, kdy fotografoval "do šuplíku", až do současnosti, kdy dostává granty na fotografování od Francie až po Sibiř (minulé léto fotografoval život na Bajkalu), se Jindřich Štreit věnuje především tematice venkova. Mezi jeho nejznámější díla patří soubor fotografií z dob předrevolučních "Vesnice je svět". Následovala kolekce fotografií vesnice po roce 1989 "Lidé olomouckého okresu" a z nedávné doby například publikace fotografií z Japonska "Lidé z Akagi". Věnuje se také fotografickým dokumentům se sociální tematikou. Jeho fotografie jsou zastoupeny v mnoha prestižních fotografických sbírkách a galeriích po celém světě.

Jindřich Štreit donedávna vedl v osmdesátých letech založenou galerii ve svém domě na Sovinci, kde představuje díla světových umělců i nová jména. Po tříleté veřejné činnosti se stal v roce 1994 samostatným fotografem, vyučuje dokumentární fotografii na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group