ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TALENT JE VŽDY OSAMOCENÝ

Přestože Rod Steiger pobýval v Karlových Varech na letošním filmovém festivalu, sešli jsme se v Praze v hotelu Intercontinental. Byl jsem opravdu rád, že s tímto velkým hercem mluvím, byla to moje jediná "kořist" z festivalu, aniž bych musel projít potupujícím procesem. Překvapila mě jeho ochota: špatně se mu chodilo a i řeč ho unavovala. Viděl jsem na něm, jak se humorem brání podlehnout svému věku, cítil jsem z něho, že tu ještě nechce jenom dožívat. I když by si právo na odpočinek už nemusel odpí rat. Chce se mi říct, že je to člověk, který herectví obětoval vše, ale výstižněji bude asi znít: člověk, který díky tomu, že herectví bral vážně, pochopil i to ostatní mimo něj.

. . . . .



Rod Steiger
Pane Steigere, řekl jste, že je rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem. Pamatujete si, jaké to bylo u vás?

Co se mě týče, když jsem chtěl být hercem, v podstatě to znamenalo, že jsem chtěl být slavným a mít peníze. Kdo by nechtěl být známý jako Picasso nebo Beethoven - ale je potřeba vědět, že sláva nestačí: musíte mít na mysli celek, aby se z vás stala kompletní bytost. Ale co jsem tím rozdílem myslel... Ve druhé světové válce jsem sloužil u námořnictva, a když jsem odcházel, měl jsem pouze jeden rok střední školy, takže jsem neměl žádné vzdělání: neměl jsem tedy co nabídnout společnosti. Má generace po važovala za nutné, aby člověk byl soběstačný: aby si našel místo, kde bude spát a kde bude jíst. Pak jsem byl přijat do vládních služeb na oddělení, které se zabývalo válečnými veterány. A když jsem tam sloužil, byly všechny hezké holky každý večer ve čtvrtek vytížené prací. Nevěděli jsme proč, bylo to divné. A pak jsme na to přišli: děvčata dala dohromady svou hereckou skupinu a začala si hrát své divadlo. Naštěstí v té skupině nebyli žádní muži, a když je začali hledat, okamžitě jsme se nabídli. Nebylo o čem přemýšlet - chtěli jsme ty holky blíže poznat.

Takže zájem o ženy rozhodl o vašem herectví?

Ženy rozhodly o mnohém v mém životě, ale nevím, zda o mé herecké kariéře. Ale pravdou je, že když jsem se přidal k té dívčí skupině a hrál jsem v jedné nebo ve dvou hrách, jedna z dívek mi docela vážně naznačila, že bych se herectví měl věnovat opravdověji. Říkal jsem jí, že si musí dělat legraci, protože tenkrát se mi lidé od filmu jevili jako nějací "zlatí lidé". Radila mi, abych šel studovat, ale já jí vysvětloval, že nemám peníze. Pak mi připomněla něco, co bylo velmi důležité: v naší zemi fungo val zákon, že pokud jsem strávil v armádě víc než tři roky, mohl jsem jít studovat na univerzitu. Takže jsem se rozhodl pro herectví a dostával osmdesát dolarů měsíčně. Během dvou měsíců jsem se do toho zamiloval. A tak jsem se stal hercem. Bylo to lepší než práce. Herectví se pro mě stalo skoro paranoiou. Splňovalo to moji potřebu vyjadřovat se ke světu. Byla to nejlepší "nehoda", která mě kdy potkala. To je ten rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem.

Též jste řekl, že herectví a život nejde rozdělit. Mám přátele herce a ti mi tvrdí, že je naopak smutné, když se herec nedokáže oprostit od své práce...

Když jste mladý, děláte jednu velkou chybu - myslíte si, že vaše profese vám může všechno nahradit. Na světě neexistuje zaměstnání, které by vám to umožnilo. Trvá to dlouho, než se tomu člověk naučí. Mnoho mladých umělců má úzký náhled právě proto, že si myslí, že jejich profese je jim vším. Abyste se od takového myšlení oprostili, potřebujete intenzivně cítit přítomnost jiného člověka, než jste vy sám. Možná to vysvětlí taková malá básnička, kterou jsem napsal v jedné své básnické sbírce ze svého mládí: Já jsem z tebe, tak jako ty jsi ze mě. Pak se stáváme více než jeden. Naše vášně jsou naplněny a to z nás dělá celek. Celek nás.

Máte velmi dobrou paměť.

Doufám. Napsal jsem to, když mi bylo sedmnáct let... Mám rád poezii.

Píšete poezii i dnes?

Ano, píšu. Asi od svých deseti let. Pouze v ní jsem mohl odkrývat své emoce.

Publikujete své básně?

Zatím jsem se nepokusil nic vydat, ale tento rok možná něco vyjde.

Ještě k té odtrženosti povolání herce od skutečnosti. Jak jsou na tom dnešní mladí herci, kteří třeba už od osmnácti let hrají v dlouhých, většinou stupidních seriálech? Přijdou vůbec s realitou života do styku? Mají co hrát?

Tito lidé jsou herci právě proto, aby byli slavní a bohatí, nezáleží jim na tom, aby je herectví nějak formovalo, a když se podíváte do statistik, vidíte, že je tři sta tisíc herců. Takže vybíráte-li zaměstnání, herectví je ta špatná volba. Ale když mluvíme o herectví v televizi, hlavním problémem v mé zemi je, že se při natáčení nedává hercům dostatek času na zkoušky. Herec tak nevědomě upadá do klišé, neví, co vlastně hraje. A o tom herectví není. Podle mě herectví jako takové prozkoumává život, a to hlavně před obecenstvem.

V čem hlavně se odlišuje vaše herecká generace od té dnešní?

V podstatě nejde o generační problém, jde o to, co vám dá přirozený talent. Za mě byla jen malá hrstka lidí, kteří byli tvořiví. Jak jsem předtím řekl, umělec musí najít ve své práci něco, co ho dělá ucelenější, kompletnější bytostí. Máme takový výraz: divadlo je jako plení na zahradě. Divadlo si samo vybere: špatní, tedy plevel, sami odplavou. Je to opravdu těžká profese. Ti, co nemají opravdu potřebu být herci, to sami vzdají.

Myslím, že herec musí získávat své zkušenosti hlavně mimo kameru a jeviště. Tam je jen zúročí. Uvedu příklad Roberta de Nira, Jacka Nicholsona, Marlona Branda... Ale dnes tu jsou Tom Cruise, Leonardo diCaprio...

Je to individuální. Já jsem nevěděl, že budu hercem, sloužil jsem roky u námořnictva, cestoval jsem po světě, na své cestě jsem potkal asi dvě stě osmdesát různých lidí: setkal jsem se s různými kulturami, s různými zeměmi, s rozdílnými pocity...

Právě proto se ptám třeba na diCapria. Na jeho budoucnost.

Mezi mladými herci jsou samozřejmě i ti nadaní, a jestliže poberou více zkušeností, mohou se stát dobrými kompletními herci. A on talentovaný je. Jenom doufám, že peníze, které vydělává na svých filmech, ho nezkazí.

Co myslíte, líbil by se vaší generaci tak mladý a nemužný herec v takových rolích, jaké hraje?

Nedokážu to posoudit. To, co se stalo s mou generací v padesátých a šedesátých letech, změnilo herectví na celém světě. Tím myslím, že nám bylo řečeno, že vše, co máme hrát, se nám musí objevit ve tváři: jako by se to stalo nám. Když jsem předvedl nějakou krásnou scénu, učitel mi řekl: "To jste udělal hezky, ale teď chci vidět, jak byste to udělal vy sám." Byla to část Stanislavského výuky. Jako mladý jsem to nechápal a říkal jsem: "To jsem přece byl já!?" A on: "Byl jste to, co si myslíte, že jste. Co byste rád byl. Ale ne vy." Vzal mě stranou a řekl, že by slyšel rád můj hlas. Nerozuměl jsem. Mladý herec se chová tak, jako když je na party a každému chce udělat radost. A ve skutečnosti se skrývá za cizím hlasem (Rod Steiger to hned hluboko položeným hlasem následující větou předvede: "I?m glad to see you. Wonderful, to see you again.") To není můj hlas. Až do jedné své zkoušky jsem tomu nerozuměl. Mluvil jsem tímhle stylizovaným hlasem a najednou jsem slyšel svůj hlas. Trvalo mi dva roky, ne ž jsem se toho zbavil a začal mluvit přirozeně, bez stylizace. Jsou lidé, kteří mají horší a lepší hlas, ale ve skutečnosti je jenom jeden hlas: ten, který patří vám. Právě tímhle naším zosobněním prošla naše generace. Když vám na jevišti umírá matka, musíte cítit, že právě vám umírá vaše matka.

Herectví je rizikové povolání v tom, že někteří herci, kteří se neustále do někoho stylizují, mají potíž s hledáním vlastní identity...

Umění předpokládá, že se stanete jeho součástí. Pak je velmi těžké být sám sebou. Trvá to dlouhou dobu, než se naučíte používat sám sebe.

Takovým smutným případem je herec Peter Sellers. Ten člověk vlastní identitu nikdy nenašel. Sám říkal, že mu nejbližší byla role ve filmu BYL JSEM PŘI TOM, kde hraje dementního zahradníka, který je pouze loutkou, za jejíž nitky tahá někdo jiný: vše mu vychází, ale on to není schopný vnímat, natož se z toho radovat...

Sellers je případ člověka, který se zamiloval do své slávy. Byl extrémně talentovaný. Dovolte, abych řekl toto: čím větší je váš talent, tím více problémů budete mít po zbytek vašeho života. Ať se vám to líbí, nebo ne. Nikdo přesně neví, co to vlastně znamená. V žádné formě života. Všechno, co máme, je ve skutečnosti jenom ideál. Ale když jednoho dne dojde k tomu, že to život s vámi myslí jinak než vy, nastává problém a vy jste smutný. Jsou talentovaní lidé, kteří se jenom díky instinktu mohou stát skvělými herci, ale pak záleží na tom, k čemu sami sebe vyzvou, aby tuto kariéru zvládli. Neznám Sellersův osobní život. Je pro mě obtížné to říkat, ale doufám, že mě pochopíte: věřím, že lidé, kteří jsou velmi nadaní, jsou po celý zbytek života velmi osamělí. Já nevím proč, ale pokud budu vzpomínat na největší talenty v mé zemi... Je těžké si myslet, že velmi dobrý herec přichází z velmi dobrých rodin. Všichni dobří herci přišli z prostředí, kde museli nějak bojovat, jejichž rodiny žily špatným emočním životem, kde prožívali citový handicap. Tento problém dokáže vyřešit jen nějaký druh umění.

Týkalo se to i vás?

Já pocházím z rodiny, která byla zničena alkoholem. Brával jsem svoji matku ven z továren, děti sousedů říkávaly o matce strašné věci, smály se mi. A když jsem se stal náhodou hercem a lidé se mě ptali, co na mě nejvíc v mém životě zapůsobil, uvědomil jsem si, že mé dětství. Od té doby se snažím, aby mé jméno mělo respekt - je to takový psychologický tah - chci, aby se sousedi přestali smát. A tak se sousedé stali mými diváky. Jedna z věcí, která mě hnala dopředu, byla touha být respektován - postrá dal jsem to jako dítě. To mi pravděpodobně dávalo energii, abych hledal lepší práci. To je přece paradoxní.

Svět filmu má přece další svou specifickou stránku života. Jeho pravidlo zní: dokud jsi slavný, máš přátele. Vnímáte nějak jeho odtrženost třeba právě kvůli hodnotě přátelství?

Jestliže země má jenom deset procent lidí, kteří jsou nadaní, je to šťastná země. Talent si hledá další talent, to je věc instinktu a nezáleží to jenom na síle peněz, to je jako když na starém Západě jeden dobrý střelec poznal druhého dobrého střelce. Poznal ho okamžitě: instinktem. A stali se z nich dobří přátelé.

Přesto si myslím, že mnoho těchto přátelství je limitováno úspěchem. Pokud není, přátelství mizí...

Já jsem mluvil o hercích, kteří znají dvě strany života a mohou vás obohatit i o další rozměr, o další hodnotu... Možná, že jich jsou jenom stovky na světě; ti jiní herci jsou už jiná kapitola.

Ale vy mně nechcete rozumět, já mluvím o jiných pravidlech komunikace mezi herci než mezi těmi, kteří neměří svůj úspěch slávou. Herci bývají otroky své slávy.

Lidé, o kterých já mluvím, se nikdy nestrarali o to, zda jsou jejich přátelé slavní. Ale ano, jestli myslíte, že dnes je stále méně skutečného přátelství, tak máte pravdu. Protože talentovaná osoba nebude respektovat někoho, kdo předstírá, že je talentovaný. Nebude s ním ztrácet čas.

Řekl jste o sobě, že jste byl vždy potížista. S čím nebo s kým máte největší potíže?

Když máte dar - jste něčím nadaný, někdy je ta cena hrozná: vaše představivost nejde dohromady s realitou. Máte svůj vnitřní svět, a když přijde okamžik - může to být láska, učiníte objev nebo se dostaví sláva - vy si řeknete: "Ano, to je dobré, ale kde je ta poezie??" To se obvykle stává, když vaše fantazie přijde do střetu s tím, co si třeba i sama nějak vysnívala. A to je to, na co se mě vlastně ptáte: to jsou ti talentovaní lidé, kteří trpěli a kteří si své utrpení nesou celým svým životem. Jako když se malé dítě rozhodne, že si postaví svůj vlastní svět. Když hrajete, vytváříte si svůj vlastní svět. Jste respektován, cítíte se živý...

A nastávají potíže s okolním světem a stáváte se tím potížistou?

To se děje dvěma různými způsoby. Je to velmi těžké v osobním vztahu, například se ženou. A také pro ženu s mužem. Umělec je v podstatě děcko: téměř nikdy není spokojený, je dětinský. A pak dělá pochopitelně problémy, stává se tím potížistou. Ale většina lidí na celém světě není spokojená. A talentovaný člověk se snaží najít v umění tu krásu, kterou jako dítě hledal v pohádkách... Ale tohle je tragédie, protože v realitě pohádky nejsou.

Jaké potíže měl třeba Marlon Brando (svou pohádku hledal na opuštěném ostrově)? Pokuste se ho nějak charakterizovat. Já mu stále nerozumím. Jako by v sobě něco strašně důležitého prohrál, jako by promarnil příležitost...

Hrál jsem ve filmu jeho bratra. O jeho osobním životě moc nevím, ale též si nemyslím, že by byl příliš šťastný. Nakonec teď váží asi sto liber. Ale teď má místo ráje na ostrově hotel. (smích)

Měl jste tři manželky. Je obtížné žít s ženami, nebo je obtížnější žít bez nich?

Měl jsem čtyři manželky, před nedávnem jsem se rozvedl. První manželství trvalo asi třináct měsíců, neměli jsme se nikdy brát, takže to ani za manželství nepovažuji. Byla herečka. V druhém manželství jsem byl ženat se známou herečkou, která pracovala s Charliem Chaplinem. Moje další žena byla velmi krásná bytost, nebyla to herečka: trénovala koně pro dostihy. Moje poslední žena též nebyla herečka. A na vaši otázku vám mohu zase citovat tu svou básničku, ve které říkám, že není možné, aby člověk byl ve svém životě šťastný bez dalšího člověka. Můžete bez žen žít, ale pak jste blázen, když se budete cítit šťastný. Jste šťastný, když vás někdo opravdu miluje, a ne proto, že něco jste. Nedávno se mnou v Anglii dělali rozhovor právě do knihy, která pojednávala o tom, co je úspěch. Odpověděl jsem: "Není nic horšího, než když jste fyzicky nebo mentálně nemocný, proti tomu sláva a vysoké konto nic neznamená. Podle mne je úspěšný člověk ten, který pracuje na něčem, co má rád a co mu poskytuje základní p otřeby života: dostatek jídla a slušné místo pro život. Nikdy se mu to nesplní na sto procent, ale pokud je to na šedesát procent, je úspěšný. Byl jsem šťastný, když jsem se stal hercem a že jsem z toho mohl žít. Lidé se mě ptají, proč stále tolik tvrdě pracuji, odpovídám jim, že pokud tři měsíce pracuji, zbývajících devět měsíců mohu jíst, co chci, mohu spát, jak chci, mohu jezdit, kam chci, a mluvit, s kým chci. A tahle část života je nejdůležitější. Ale abyste byl šťastný, nemusíte být tak úplně bohatý a slavný.

Jak je to dlouho, co jste tyto pravdy uchopil a mohl se jimi řídit?

Poznal jsem to asi tak před čtyřiceti lety. Nikdy mě nezajímaly peníze, pouze herectví, a proto se mnou peníze nikdy nic neudělaly. Od toho mám člověka, který se o mé finance stará. Nechci se tím zabývat.

Mluvil jste též o promarnění šancí. Lze vůbec o promarnění šancí uvažovat? Nehraje zvláště v herectví největší roli osud?

Já nevím, myslím, že nejdřív musíte věřit v osud. Měl jsem zdravotní problémy, měl jsem den, kdy jsem málem umřel, takže nemám čas se obávat osudu. Nemůžu se tím zabývat, žiju dnes. Možná, že zítra budu mrtvý. Nemám rád, když se věci plánují příliš dopředu. Život je jako řeka, můžete do ní vplout a plavat, ale nemůžete plavat věčně, kdežto řeka ano. Takže já se snažím, jak je to jen možné, vychutnávat to plavání. Když budete žít jen sám v sobě, budete špatný plavec. Vůbec nepoznáte vlny života. Když se ocitnete v nějaké situaci, kdy se budete snažit dělat, že jste něco jiného, než jste, než situace vyžaduje, možná že se toho už nikdy nezbavíte: ztratil jste opravdovou zkušenost.

Každý známý herec nebo režisér má svůj názor na Hollywood. Dokonce se mluví o tom, že je to vlastně už stát. Jaký je váš názor?

Je to velká ulice, která někdy svět baví, a někdy jej v podstatě obtěžuje, a já si jen přeji, aby svět věděl, že se od něj už nemá nikdy nechat ovlivňovat. Když diváci nezaplatí, nebude žádný Hollywood; z toho vyplývá, že diváci jsou zodpovědní za to, co vidí.

Vy jste se na festivalu ve Varech svěřil, že byste rád umřel před kamerou...

(velmi živě) Ano. Často o tom přemýšlím... Ale vlastně se mi nelíbí myšlenka smrti... Zase se jí tolik nebojím, spíše mám velký strach z utrpení. Z nemocnice a z těch trubiček... Spíše mě zajímá způsob, jakým zemřu, než smrt samotná.

Představujete si nějak tu "poslední scénu" před kamerou? Víte, jak by měla vypadat, jaké věty by měly při ní padnout?

Představit si to mohu, ale stejně mě to překvapí v situaci, kdy to nebudu čekat. Ale když zapomeneme na tu kameru, tak já bych chtěl zemřít v momentě, kdy se miluji. V tom vzrušujícím momentě.

Ten je ale skutečně blízko smrti...?

(smích) Záleží na tom, s kým jste. Ke skutečně hlubokým emocím dochází tehdy, když se intelekt člověka a jeho instinkt nějak dotknou, spojí se, což je síla života, která pokračuje navždy, ale vám je to dovoleno jen na pár sekund. Na takové momenty vzpomínáte, ale nikdy je neumíte přesně vyjádřit. A tak je to i v herectví. Při natáčení se něco zvláštního přihodí a někdo řekne: "Co to bylo?" Já nevím, tak rychle řeknu: "Nechte to tak. Bylo to krásné."


Rod Steiger (14. 4.1925) vyrůstal jako jedináček, pracoval v továrně na zpracování kůže, jako zmrzlinář a řidič náklaďáku. V šestnácti odešel k námořnictvu a po válce se uchytil jako úředník pro demobilizované vojáky. Začal studovat herectví a v r. 1951 debutoval na Broadwayi rolí pětapadesátiletého detektiva. Vytvořil řadu úspěšných rolí, zkušenosti sbíral i v televizi. Do mezinárodního povědomí vešel v r. 1954, kdy byl nominován na Oscara za roli zkorumpovaného úředníka v sociálním dramatu E. Kaza na V PŘÍSTAVU. O svých kvalitách přesvědčil i ve snímku VELKÝ NŮŽ. Svými fyziognomickými předpoklady byl přímo předurčen pro ztělesnění psychicky postižených, frustrovaných a charakterově záporných mužů (např. KŘIČ HRŮZOU, RUCE NAD MĚSTEM, LHOSTEJNÍ, ZPÁTKY Z VĚČNOSTI, AL CAPONE). Další nominace na Oscara ho čekala v r. 1965 - ZASTAVÁRNÍK. Za dva roky ho už Oscar neminul za roli rasisticky smýšlejícího šerifa ve filmu V ŽÁRU NOCI. Z dalších filmů: SERŽANT, WATERLOO, JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, MUSSOLINI: POSLEDNÍ DĚJSTVÍ, LEV POUŠTĚ, HRÁČ, SPECIALISTA.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group