ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEJLEPŠÍ ELEKTRIKÁŘ SVĚTA CHTĚL BÝT LECH WALESA

Gdaňsk je trochu jiný než ostatní Polsko. Tam za mořem je už Finsko a dotyk jiné kultury je znát. Možná je to jeden z klíčů k vysvětlení fenoménu jménem Lech Walesa. Dnes se zdá, že kdyby v dobách rozpadu komunistických vlád ve střední Evropě takový člověk nebyl, museli bychom si ho vymyslet. Během setkání si ale uvědomujete, že neexistuje mozek, který by byl schopen vymyslet něco tak důmyslného.

V reprezentativní vile v centru Gdaňska nás přivítal rozložitý muž s mohutným knírem. Nikdo, ani jeho manželka, nedokáže říct, jaký vlastně je. Všichni v jeho okolí například tvrdí, že je nesmírně dynamický a neustále v pohybu - obrazně i doslova. Během rozhovoru se však téměř nepohnul, a když se uvolil zapózovat fotografovi, pohyboval se pomalu a s rozvahou ledoborců, které kdysi v gdaňských loděnicích pomáhal vyrábět. "Spíše než konkrétní politická situace nás zajímáte vy jako člověk," pokusili jsme se nastínit téma rozhovoru. "To budete mít těžkou práci," odpověděl prorocky Lech Walesa, elektrikář, který kdysi přeskočil zeď. A měl pravdu. Zná se. Jeho osobní tajemník nám připomněl, že panu Walesovi bylo umožněno doživotně užívat titulu "prezident" a podle protokolu jej tak máme na úvod oslovit. Vymezil dobu trvání schůzky a pak ukázal dveře, kterými máme vstoupit.


Pane prezidente, co vás vedlo k tomu, abyste se postavil do čela stávkujících dělníků v loděnicích?

Na takto položenou otázku nemám úplnou odpověď. Já jsem nikdy neplánoval stát se politikem. Vůbec jsem nechtěl jít tímto směrem, ale doma mě učili, abych o černém vždycky říkal, že je to černé, a o bílém bílé. Když jsem se v dospělosti setkával s něčím, co bylo jinak definováno a jinak doopravdy vypadalo, tak jsem se snažil k pojmům připojit ten správný obsah. Díky tomu jsem se v době cenzury a monopolu moci stal odpůrcem režimu.

Takový odpor k totalitní moci z Kremlu se ozýval v různých dobách a formách ze všech satelitních zemí Sovětského svazu. Věděl jste o nich? Ovlivňovalo vás Pražské jaro?

Ano. Doma jsme poslouchali zakázané rozhlasové stanice. Rodiče dost diskutovali a často jsem zaslechl, že nesouhlasí s tím přetvářením. V roce 1968 jsem se již trochu zajímal o dění u nás. Později, při příležitosti výročí invaze a tedy špatného konce událostí a omezení svobody, jsme proti tomu protestovali a byl jsem několikrát zadržen.

Pro málo lidí byla prvním signálem, že by se mohlo něco změnit, Nobelova cena míru, kterou jste obdržel jako první dělník na světě v roce 1983. Co pro vás tehdy tato cena znamenala?

Tehdy jsem na tom byl nejen já, ale celé hnutí hodně zle. Lidé byli znechucení. Ty diskuse, jestli jsme měli, nebo neměli pravdu... Mne mohli tehdy zastřelit, uškrtit, zavřít... A najednou se přes noc vše změnilo a věděl o mně celý svět. Velké vyznamenání nám ještě jednou propůjčilo křídla. Nelze přesně vypočítat, kolika procenty se ta cena podílela na konečném úspěchu, dnes bychom to možná ani tak nebrali, ale tehdy to byla veliká věc nejen pro mě a pro náš společný boj. Byl to i váš boj.

Je tedy Nobelova cena tak trochu politickým nástrojem?

V demokracii se počítá podpora toho druhu, že si vás někdo všimne a pochopí vás. Jestliže jsme měli pravdu a někdo nás utlačoval, někdo jiný si toho všiml, a protože nás byla většina, naše politická pravda byla uznána. My jsme sice bojovali za něco jiného, ale vyznělo to politicky. Církev například není politická organizace, ale samotný fakt její existence je politický. Stejně tomu je i v tomto případě. Nobelova cena by neměla být politická, ale samotný fakt je politický.

Kolo dějin se otočilo a z bývalých disidentů jsou dnes prezidenti nejen v Polsku. Jak hodnotíte současnou situaci v české politice? Jaký máte vztah k Havlovi, co si myslíte o Klausovi a Zemanovi?

Nechci tady psát vysvědčení svým známým a přátelům, protože Havla považuji za přítele. Klause také, ale s ním jsem měl méně kontaktů a také jsme se víc než s Havlem lišili v názorech. Se Zemanem jsme se viděli jen krátce, takže obecně řečeno: v Čechách jdete svou cestou. Přestože vycházíme ze stejného místa, vy máte své zkušenosti, svou cestu. Jen vy můžete najít nejlepší řešení pro své problémy. Vaše zkušenosti se v mnoha případech podobají polským, ale přece se liší. Zajímavé by bylo zjistit, kdo na té cestě k normálnosti je dál, kdo toho víc udělal, ale to budeme zřejmě hodnotit odlišně. Myslím, že právě v rozdílnosti cest je ten půvab demokracie v přechodném období.

Nevyplývají rozdílné cesty k demokracii také z rozdílnosti národní mentality? Čím se podle vás třeba Češi odlišují od Poláků?

Jednotlivě se asi moc nelišíme, ale máme jiné státní zkušenosti a ty nám občas pomohou, občas překážejí. Nevím, jestli jste měli nějaká vítězství nad Sověty, nad Ruskem. Nejspíš ne, a my ano. Kdysi jsme byli nejsilnější a potom jsme upadli. Když se člověk o tom učí, pořád si to připomíná, měl by chuť něco dohánět. Má to vliv na zdravé myšlení. Kdysi to bylo dobré, ale teď, když směřujeme do Evropy, takové zatížení spíš překáží než pomáhá. Například za poslední války jsme měli větší ztráty. Nebyli jsme připraveni a zaplatili jsme vysokou cenu. Vy jste zjistili, že jste bez šance, a zbytečně jste se "netrhali", protože by to nemělo smysl. Ale kdyby všichni řekli, že nemají šanci, tak co by na světě zbylo? Ať má každý svoje dějiny, ať si každý váží svého a občas se snažme vykonat něco společně.

Co to vlastně obnáší stát se hlavou státu? Jaké to je povolání?

"Prezidentování" pěkně vypadá v televizi, v tisku, ale v životě je to těžce vydělaný chleba, alespoň pro někoho, kdo to chápe jako já. Snažil jsem se dát ze sebe všechno. Kdybych si nedělal s úřadem těžkou hlavu, nebylo by to tak obtížné. Já byl prezidentem v náročném období "války", a musel jsem proto těžce pracovat. Nelitoval jsem, doopravdy toho nelituji, ale již bych nechtěl tuto úlohu plnit, protože osmdesát procent prezidentova denního programu vychází z donucení, ne z vlastní volby. Když mi teď budete pokládat hloupé otázky, tak vás vyhodím nebo sám odejdu. Jako prezident bych si to nemohl dovolit, protože by mne tisk za to sežral. Já jsem velmi svobodný člověk a to všechno byla pro mne obrovská "otročina". Byl jsem pozván na něčí svatbu a za půl hodiny jsem se měl zúčastnit něčího pohřbu. Na svatbě jsem se radoval, a za chvíli jsem musel plakat. Já jsem špatný herec, přesto jsem jedno i druhé chtěl splnit dobře. Když to bylo obráceně a ze smutku jsem měl namířeno na radostnou událost, tak jsem si musel sám vyprávět vtipy, abych se správně naladil. Bylo to hrozné. Jsem ale vlastenec, a proto nevylučuji svou případnou roli ve veřejném životě.

Jak vypadá takový obyčejný den prezidenta? Kolik času zabírají oficiality?

Je třeba pochopit, v jaké době jsem svůj úřad plnil. Já byl prezidentem v době, kdy nás celý svět obdivoval a žádal vysvětlení, co se to zde děje. Co se týče oficiálních návštěv - ty se konají podle určitého klíče. Prezident přijímá každého krále, premiéra, každého ministra zahraničních věcí. Každý den jsem přijímal průměrně patnáct návštěv, občas i třicet. Každé půl hodiny další návštěva. Byl problém, abych si nespletl, s kým mám právě tu čest, o tématu rozhovoru ani nemluvě. Přesto docházelo k omylům. Když si na to vzpomenu, tak dostávám husí kůži. Kolik mne to stálo práce, jaké koncerty jsem musel předvádět. Teď mám jedno setkání za den, není již o mne takový zájem... Jednu věc ale přece postrádám - letadla. Přišel jsem, nastoupil a letěl. Teď musím čekat hodiny. Lituji, že už nemám letadlo.

Jaké dojmy jste si odvezl z cestování po světě? Měl jste vůbec čas kromě setkání a politických schůzek se podívat, jak vypadá zeměkoule?

Dnes mám o něco výraznější obraz světa. Kdysi jsem jezdíval jako předseda obrovského odborového svazu. Ukazovali mi proletáře, podniky a odboráře. Potom jsem jezdil coby prezident a ukazovali mi hrady a zámky. Oba ty obrazy byly falešné. Teď jezdím jako bývalý prezident na přednášky a setkání a teprve teď si dělám ty správné závěry. Srovnávám si ty hrady s těmi davy odborářů.

Kdysi toho byly plné noviny: ,Prezident Walesa se vrací jako dělník v montérkách zpátky ke své práci za ponkem.' Bylo pro vás těžké odstoupit z prezidentského úřadu a vrátit se do loděnic?

Jak jsem řekl, nechtěl jsem být politikem, neplánoval jsem to, ani jsem si o tom nedělal žádné iluze. Život mne před to postavil. Neměl jsem prostě možnost volby. Zároveň jsem se ale vždy silně angažoval v každé roli, kterou mi život určil. Když jsem byl elektrikářem, tak jsem chtěl být nejlepší elektrikář na světě, nebo aspoň v podniku, kde jsem byl zaměstnán. Když jsem se stal aktivistou, snažil jsem se opět být nejlepší a jako prezident jsem také chtěl být nejlepší prezident na světě. Snažil jsem se udělat co nejvíc pro druhé, ne pro sebe. Plnil jsem své prezidentské povinnosti a nemyslel na nic jiného. Abych to shrnul: čím vyšší jsem zastával post, tím víc mě to stálo mého soukromí. A nejvíc jsem se napracoval jako prezident.

Jaký jste měl pocit, když jste své křeslo doopravdy opouštěl, když jste byl v prezidentské kanceláři naposledy? Nebyl to také trochu pocit osobní prohry?

Jestli si myslíte, že jsem něco prohrál, tak to není pravda. Mým úkolem bylo překonat komunistický systém a vytvořit nový. A ten nový jsem vytvořil do té míry, že jsem byl sám zralý k výměně. Všechny kroky lze posuzovat z dlouhodobého a krátkodobého hlediska. Například kdyby šéfové velkých revolucí Lenin a Stalin dovedli v určitém okamžiku naslouchat nespokojeným národům, tak se komunistická revoluce mohla třeba z dlouhodobého hlediska podařit a oni dnes mohli být hrdiny. Oni ale nenaslouchali, pomohli si použitím síly a veškerých nepravostí, a zdálo se jim, že vyhráli. Přitom však prohráli do té míry, že teď nemohou klidně odpočívat v hrobě. Proto si myslím, že když jsem prohrál, tak ve prospěch demokracie, a jestliže to bylo v její prospěch, tak jsem neprohrál, ale vyhrál. Proto v těchto kategoriích nelze uvažovat.

Připadáte si dnes pro Polsko nepostradatelný?

Čím normálnější to zde bude, tím menší úloha pro mne. Se mnou to od začátku bylo tak, že jsem byl aktivistou z donucení, ne z přesvědčení. Stejné to bude až do konce mých dnů. Jestliže bude hůř, zase budu donucen se angažovat. V opačném případě pro mne nebude místo. To vím jistě, proto se nepřipravuji na dráhu profesionálního politika. Budu se samozřejmě jako pamětník setkávat s dětmi, se školní mládeží, ale jestli všechno bude probíhat dobře, pro mne nebude místo. Takovou mám povahu, takovým jsem byl stvořen, sám jsem se tak stvořil.

Zmínil jste se o církvi a je pravděpodobné, že v procesu studené války mohla být tím rozhodujícím závažím na misce vah. Ale to byla specifická situace studené války. Myslíte si, že církev může hrát významnou roli i ve třetím tisíciletí?

Domnívám se, že člověk se svým vědomím, logikou je bez víry nebezpečný. Nevěřím,

že by lidé v něco nevěřili. Měřím to vlastní mírou. Vím, že kdybych nevěřil, tak bych na tomto místě nikdy nebyl, tento rozhovor by neexistoval. Skrz víru ve vyšší hodnoty, víru v Boha jsem mohl dokázat, co jsem dokázal. Nejsem žádný svatoušek, jsme možná hříšnější než hříšníci, ale jsem věřící. Duch padá a zase se zvedá, a proto nevěřím, že by třetí tisíciletí mohlo existovat bez víry. Jestli se k víře nevrátíme, tak svět patrně zahyne. Lidé se navzájem postřílejí. Člověk je nebezpečné zvíře. Nelze ho uhlídat, jestli se neuhlídá sám. Svědomí je ten nejlevnější hlídač. V době počítačů, lepších řešení a všelijakých kombinací se člověk stává ještě víc nebezpečný. Zdravý rozum napoví, že svědomí je pro člověka nezbytné. A svědomí, to je víra, to jsou ty vyšší hodnoty. Proto všechno zlo vzniká z důvodu neexistence svědomí, víry. Byla období, kdy i věřící dělali špatné věci, ale to dělali oni, a ne víra nebo Bůh. Já prostě nevěřím v budoucnost světa bez víry, podle mne to není možné. A existuje Bůh, který nám v tom může pomoci. Jestli ho nenajdeme, zahyneme.

Jednal jste někdy z pozice toho, že jste věřící? Ovlivnila víra vaše politické konání?

V nejtěžších okamžicích jsem partnera a situaci chápal jako člověk věřící. Bez víry bych nemohl existovat, vést rozhovor, řešit problémy. Nedovedl bych udělat rozumný krok. Nic bez víry z mé strany. A i toho nevěřícího jsem vždycky chápal jako boží stvoření. Tento způsob myšlení mi vždycky pomáhal a pomáhá.

Jakým způsobem se na člověku odráží moc, kterou jako vůdce má v rukou? Podlehl jste někdy tomu pokušení jednat z pozice síly?

Nikdy jsem takto nejednal. Vždy jsem se považoval za malého člověka, malého brouka, který pouze rozehrává, místo aby velel a nutil. Vždycky jsem argumentoval, vysvětloval. V tomto smyslu jsem nikdy neměl pocit moci, ani jsem z ní netěžil. Jsou samozřejmě situace, kde by to mohlo vypadat jinak, ale já jsem se v nich naštěstí neocitl. Byl jsem spíš v obranné pozici, ne v útoku. Situace mne nikdy nedonutila, abych ji vyvažoval silou. Přestože na jedné straně byl desetimilionový národ a na druhé dvoumilionová skupina lidí. Vše se odehrálo na základě jiných zásad. Byly to především argumenty a život mi nedal příležitost konfrontace, v níž bych byl nucen někoho zničit. Vlastně ani nevím, jak bych se v takové situaci choval. Neumím si sám sebe v takové roli představit, asi bych v ní selhal.

Jaké vlastnosti má tedy mít dobrý politik?

Přemýšlím, co si představujete pod pojmem "dobrý politik". Konec 20. století je v tomto směru komplikovaný, protože demokracie, o niž se zasazujeme a kterou realizujeme, se ukazuje jako "špatně hodnotící". Dnes volíme dva druhy lidských typů a podle mě oba špatné. Jednak typ nevýrazný, který nikomu neublíží, ale ani nepomůže. Proto ho volí přátelé, ale i nepřátelé. Lidé výrazní mají přece výrazné přátele i nepřátele. Proto nedostanou ve volbách šanci. U nich se hlasy dělí více méně napůl - 50 % hlasů pro a 50 % proti, a přitom je zapotřebí získat přes polovinu hlasů. Ve volbách jsou úspěšní ti nevýrazní, průměrní. Je to velmi špatné.

Druhá podoba voleb je zase taková, že volíme horšího člověka, než jsme my, abychom mohli říci, že prezident je horší než já, že podvádí, má milenky... Snad to existuje proto, aby se člověk mohl sám před sebou ospravedlnit, že to s ním není ještě tak špatné, když prezident je ještě horší než on. Ke konci našeho století jsme z demokracie udělali trpaslíka. Nevolíme ty zářné vůdce, nejlepší lidi, ale volíme průměrné nebo horší, než jsme sami, abychom takto mohli ospravedlnit svou nedokonalost. S tím je třeba něco udělat, protože jinak to nedopadne dobře. Nepůsobí to výchovně. K tomu nemělo dojít, předpoklady demokracie byly zcela jiné. Pramení to zase z faktu, že je příliš málo víry, málo morálky. Hodnotí se ty nesprávné vlastnosti.

Podle čeho si vybíráte nebo jste si vybíral spolupracovníky?

Já si vybírám lidi k úkolům, ke koncepcím. Když se mění úkol, měním lidi. Proto jsem v jisté době ztratil dost lidí. Pokud bych měl ještě někdy plnit nějakou funkci, musím tento přístup změnit, protože nikdo nemá rád, když ho odmítají. Člověka je třeba ctít a je třeba mu najít místo, aby nebyl uražen. Já jsem si s tím nedělal těžkou hlavu. Měnila se koncepce a já řekl: "děkuji vám, pánové". Koncepce byla pro mne podstatnější než lidé. Zároveň jsem si myslel, že tito lidé kolem mě jsou rozumní, pochopí, prostě odejdou bez nároků. Nebyla to pravda. Nikdo z těch, koho jsem propustil, mi nemůže prominout, že mi důvěřoval, že jsme byli spolu, a já jsem se ho zbavil.

Jste spokojen s pozicí, kterou nyní na polské politické scéně zaujímáte? Jak vlastně vidíte sám sebe v kontextu nejnovějších polských dějin?

Nejstručněji je možno říci, že dlouhý čas, asi tak dvacet let, jsem táhl ten žebřiňák jménem Polsko zepředu. Všichni si mě všímali, protože každý se obvykle dívá vpřed. Dnes dělám totéž, jenom s tím rozdílem, že ho tlačím zezadu. To samé budu dělat i nadále a přemýšlím, co mě čeká. Budu někde vzadu, považován za člověka zahořklého a frustrovaného? Asi ne, protože jsem člověk věřící, který nevnímá svět tímto způsobem. Vím, že musím pracovat, dát ze sebe všechno. Neudělám-li to, ocitnu se v pekle. Vždy dělám totéž, jenom pokaždé dostanu jinak "zaplaceno". Proto nepodléhám frustraci, nejsem ani příliš optimistický, ani pesimistický. Jsem člověk víry a účtovat se mnou bude Bůh. Chci být vůči sobě a vůči tomu všemu v pořádku. Ale nemohu se dívat lhostejně, musím vždy reagovat. Jestliže bude v budoucnu všechno v pořádku, budu si klidně žít. V opačném případě budu reagovat a nikdo mě neuhlídá. Já se nedám těm politikům, těm stranám a tomu všemu. Zatím budu dělat totéž se stejnou "mírou poctivosti". Jak mi zaplatí - nevím.

Rozhovor tlumočila Ewa Klosová


MUŽ, KTERÝ PŘESKOČIL ZEĎ

Elektrikář, který se stal politikem světového věhlasu. První dělník na světě, jenž se stal nositelem Nobelovy ceny míru. Výrazně přispěl k porážce komunistického systému ve střední Evropě. Jeho obraz má ovšem k jednoznačnosti daleko i dnes, kdy již několik let úřaduje na svém prezidentském "vejminku" v Gdaňsku. Legenda nejnovějších polských dějin Lech Walesa se narodil 29. září 1943 ve vesnici Popowo u Lipna v chudé zemědělské rodině. Pochází vlastně z Francie a do Polska se jeho předci dostali na útěku před Francouzskou revolucí. Tady si také změnili příjmení na Walesa, což znamená "ten, kdo putuje, potuluje se, skrývá se". Již ve škole prý malý Lešek působil problémy. Učitelé vzpomínají, že kouřil a vyvolával neustálé spory. Ve školském systému vyžadujícím přizpůsobivost to nemohl daleko dovést. Z dějepisu měl prý nedostatečnou. Nikdo netušil, že příští učebnice dějepisu se bez jeho jména neobejdou. Po vyučení v oboru zemědělský mechanik nastoupil do práce ve Státním strojírenském středisku. Rychle získal pověst nejlepšího odborníka v okolí. Spravoval vše od vrat přes pračky a motocykly až po televize. Možná už tady se řídil krédem ctižádostivých - být ve všem, co dělá, nejlepším na světě. Také proto se z uražené mužské ješitnosti, když jej opustila dívka, vydal prvním vlakem do Gdaňska. Pracoval tady jako elektrikář v loděnicích V. I. Lenina a brzy se měl skutečně stát nejslavnějším elektrikářem na světě. V prosinci 1970 krátce promluvil na střeše telefonní budky a podařilo se mu odvést dělníky, kteří útočili na gdaňskou policejní stanici, od úmyslu dobýt také vězení. Při stávce v roce 1976 ho propustili z práce. Další dva roky byl propouštěn z dalších zaměstnání a v roce 1978 se stává nezaměstnaným. Jezdil po Polsku s rozhrkaným autem Warszawa a na předním skle měl text první polské ústavy z roku 1791, za což mu byl později odebrán řidičský průkaz. V roce 1978 byl také jedním ze zakladatelů tehdy konspirativních svobodných odborů. V srpnu 1980 udeřila jeho hodina, když dělníci vstoupili na protest proti propuštění jeřábnice do stávky. Walesu sice propustili již o čtyři roky dříve, ale teď se skokem přes plot přenesl ke svým bývalým kolegům a zároveň i do světových dějin. Když chtěli, aby k nim promluvil, nesli ho na ramenou. Jeho projevy nadchly nejen dělníky v loděnicích, ale strhly celou zem. Během dělnického povstání se v loděnicích stal členem dělnické rady a postupně vůdčí osobností boje proti komunistické diktatuře v Polsku i na celém světě a symbolem lidového odporu. Za výjimečného stavu vyhlášeného v roce 1981 generálem Jaruzelskim byl internován. Hned po smrti Leonida Brežněva byl propuštěn a vrátil se do práce v loděnicích, kde na speciálně vyčleněném pracovišti opravoval a vylepšoval akumulátorové vozíky (celkem 7 zlepšovacích návrhů). V roce 1983 obdržel jako první dělník na světě Nobelovu cenu míru. Oficiální polský tisk tehdy psal o "vrabci, který chce být orlem". V únoru až dubnu 1989 se účastnil rozhovorů u kulatého stolu, na jejichž základě byla legalizována činnost Solidarity a otevřena cesta k demokratickému vývoji v Polsku. Když mu po historickém zvratu v roce 1989 hrozilo, že upadne v zapomenutí, což mu ostatně doporučovali i jeho poradci, vyhlásil jim válku a stal se prvním svobodně zvoleným polským prezidentem. Vývoj z třídního výtržníka v prezidenta ukazuje člověka, který vždy provokoval, ale nikdy se nepostavil zcela stranou. Vždycky se mu podařilo soustředit kolem sebe lidi, posílit jejich smysl pro spravedlnost a propůjčit jim dostatek síly, aby společně vystupovali za svá práva, i když se to zdálo beznadějné. Jako vůdce dělníků proti opozici se vždy vyznačoval diktátorským stylem a v tom pokračoval i po zvolení do prezidentské funkce. Mezi jeho bonmoty patří: "Já demokraticky, polodemokraticky a dokonce nedemokraticky buduji demokracii." Brzy za sebou vlekl břemeno nesplněných slibů z předvolební prezidentské kampaně. Jeho cestu více než kdy dříve lemovala rozbitá přátelství, náhlé změny táborů. Jako prezident si prý silné individuality časem znepřátelil a slabé dovedl k úloze pochlebníků. Laciné komplimenty ho těšily a dvořany považoval za užitečné. To o něm tvrdil Jacek Kurski, jeden z bývalých tajemníků. Svými autokratickými projevy si nadělal hodně nepřátel a jeho projevy občas šly na nervy i jeho krajanům. Jako prezident a člověk, který porazil komunismus, je obviněn, že v první polovině 70. let byl agentem státní bezpečnosti s krycím jménem Bolek. Walesa přiznal, že skutečně podepsal tajné policii nějaké dokumenty - v prvním slíbil, že nebude ozbrojovat milicionáře, v druhém, že nebude vyvolávat nepokoje, a ve třetím, že utají obsah výslechů. Oficiální stanovisko znělo - na lustračních seznamech "byl a nebyl". Jeho optimismus však byl pořád bez hranic: "Postkomunisté mohou vyhrát ještě několik bitev, válku však musí prohrát. Patří k zanikající generaci. A navíc jejich koncepce je utopická." Tvrdil a tvrdí o sobě, že je vítěz jiné kategorie. Umí mluvit zajímavě. Téma, o kterém však nemluví rád, jsou tři synové z jeho devíti dětí. Ani jeden z nich nemá čistý trestní rejstřík a jejich přestupky, jako výtržnictví nebo neopatrná jízda pod vlivem alkoholu, mu na popularitě nepřidaly. Zvlášť potom, co všem daroval vilu a silný vůz. "Když jsem na něj chtěl odepnout řemen, řekl mi: Ty, nositel Nobelovy ceny za mír?"

Danuta Walesová, jeho žena a matka devíti dětí, se svěřila novinářům, že není snadné jej milovat, porozumět mu a žít s ním. Tvrdí, že je tajnůstkářský.

Po pěti letech prezidentování neuspěl ve volbách a zůstal bez nároku na státní důchod. Rozhodl se znovu nastoupit v loděnicích jako elektrikář. Na směnu přijel v černém mercedesu a s osobním strážcem. Poté byl změněn zákon a byl mu přiznán doživotní důchod a užívání titulu prezident. Osobnosti, které nejvíc obdivuje, jsou George Bush a Ronald Reagan. Lech Walesa je emocionální, rozporuplný a odvážný. Víra je jedním ze základních pilířů jeho života a plaketka s čenstochovskou Madonou se stala neodmyslitelnou součástí jeho image. Je vášnivý rybář a hráč ping-pongu, rád luští křížovky. Není teoretik, ale praktik a jeho síla není v koncepcích, ale v okamžitém reagování. Film, který o něm natočil Andrzej Wajda, se jmenuje Muž ze železa.

VYZNAMENÁNÍ

Nobelova cena za mír, 1983
Cena lidských práv Evropské rady za rok 1989
Cena Nechat žít, Švédsko, 1981
Medaile svobody, USA, 1981
Cena svobody, Švédsko, 1982
čestné občanství Gdaňska 1997
čestné členství v Amnesty International, 1998
duben 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group