ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VĚČNÉ NÁVRATY JEANA MARAISE

 

Osmého listopadu loňského roku se rozletěla z Cannes do celého světa smutná zpráva. V ranních hodinách zemřel v místní nemocnici jeden z největších francouzských umělců tohoto století - Jean Marais. Když jsem tuto zprávu slyšel v rádiu, vzpomněl jsem si na jeden prosluněný jarní den, kdy jsme se štábem České televize natáčeli v provensálském městečku Vallauris filmový portrét Jeana Maraise, a zároveň jsem si připomněl slova, která mi o něm později řekl jiný velký francouzský herec, Pierre Richard: " Vážím si ho pro spoustu věcí. Jako herce. Pro jeho velký kumštýřský talent. Ale především jako člověka."

Byli jsme první televizní štáb, který pustil do svého vallauriského soukromí, a zároveň poslední, jenž vytvořil jeho filmový portrét. Krátce po našem natáčení se zhroutil na jevišti pařížského divadla Eldorado a ke své práci se už nikdy nevrátil. Poslední měsíce prožil jen v kruhu svých blízkých a zemřel krátce před nedožitými pětaosmdesátými narozeninami. Film, který jsme tehdy natočili, byl omezený časem, takže se do něj všechno nedostalo. Ale vy teď takové omezení nemáte, takže si můžete přečíst o všem, o čem jsem onen jarní den rozmlouval s hercem, režisérem, malířem, sochařem, keramikem i spisovatelem Jeanem Maraisem.

 

Narodil jste se v Cherbourgu. Jaký je váš vztah k rodnému městu?

Cherbourg je jedno z francouzských měst, které neznám moc dobře.

Jak to?

Protože moje matka odtamtud se mnou a s bratrem odešla, když mi bylo pět let, takže si na Cherbourg moc nevzpomínám. Samozřejmě jsem v Cherbourgu byl po mnoha letech pracovně. A setkal jsem se tam rovněž se svým otcem. Zrovna jsem hrál v jednom pařížském divadle, když jsem se dozvěděl, že je vážně nemocný. Měl rakovinu prostaty. Sedl jsem na vlak a jel ho navštívit. Tehdy jsem ho viděl poprvé. Bylo mi pětačtyřicet. Řekl jsem mu: "Vůbec se mi nepodobáš." A on odpověděl: "Ne, protože ty jsi na rozdíl ode mne stvořený pro lásku."

Svou matku jste miloval, viďte?

Ano. Matku jsem zbožňoval. Ale v závěru jejího života jsem jí řekl, že už ji rád nemám.

Opravdu? A proč?

Protože byla hrozně sobecká a měla mě ráda až příliš. (smích)

Kromě matky měl na váš život rozhodující vliv Jean Cocteau. Platí to i v případě vaší herecké kariéry?

Samozřejmě. Je sice krásné chtít být hercem, ale když člověk nedostane dobré role, nedokáže nic. A já jsem mohl dokázat, co umím, jen proto, že Cocteau pro mě napsal výjimečné role.

Napsal mi roli ve Strašných rodičích, napsal Psací stroj, Dvojhlavého orla, napsal i hry, v nichž jsem původně nehrál. Vždycky jsem mu říkal: "Měj na paměti, kolik mi je let, a nepiš pro mě příliš mladé postavy." To byl třeba příklad role Bakcha, kterou jsem hrál až mnohem později.

Cocteau byl také velký režisér.

Ano, on byl opravdu velký režisér. Ale já jsem s ním vždycky velmi bojoval. Choval jsem se k němu hrozně. Když se chystal inscenovat Strašné rodiče, řekl jsem mu: "Budu hrát roli Michela jenom tehdy, když ty tu hru nebudeš režírovat." A tak první uvedení Strašných rodičů Cocteau nerežíroval.

V roce 1937 jsem totiž hrál v jedné jeho hře, která se jmenovala Rytíři kulatého stolu. Připadal jsem si v ní hrozný a vinil jsem z toho Cocteaua a jeho režii. Proto jsem pak nechtěl, aby mě režíroval. Teprve mnohem později jsem mu řekl, že jsem už na jeho režii dostatečně připravený.

Ale on vás režíroval i ve filmu.

Ano, ale to bylo až v roce 1954.

V případě filmové režie to bylo jiné?

Film Kráska a zvíře byl jiný. Ale nemohu říci, že bych byl se svým výkonem v tomhle filmu nějak zvlášť spokojený. Líbil se mi film jako takový, byl jsem moc rád, že v něm mohu hrát, ale sám sobě jsem se v něm nelíbil. Jean Cocteau měl zvláštní dar. Dokázal velmi dobře pracovat se staršími lidmi a s ženami, ale v případě mladých herců mu to už tak dobře nešlo.

Cocteau řekl, že je zázrak žít životem dvou lidí, a přitom být jen jedním. Byl tohle jeden z důvodů, proč jste si vybral herectví za svou profesi?

Ne. Herectví je pro mě vášní vycházející odkudsi z mého nitra, z mé duše. Nevím, proč je tomu tak. Je to, jako když někdo bere drogy, taky nedokáže dost dobře vysvětlit, proč je bere.

Herectví je pro vás droga?

Ano, je to pro mě něco jako droga. Je to vášeň, neřest.

Tu vášeň jste cítil už jako dítě?

Ano, ale ani v dospělosti, když už jsem hercem byl, nevyhasla.

V divadle jste hrál spoustu velkých rolí. Která z nich byla pro vás nejdůležitější?

Nepočítám-li Cocteauovy hry, za nejdůležitější pro sebe jako pro herce považuji krále Leara a Cyrana z Bergeraku.

A která filmová role pro vás nejvíce znamenala?

Hodně pro mě znamenala role Césara de Bazan v Ruy Blasovi. Dostal jsem ji v době, kdy si mě film moc nevšímal. A po téhle roli jsem zase začal hodně točit, takže jsem si všechno vynahradil. Téhle roli za mnohé vděčím.

Pamatujete si na svou první divadelní roli?

Nejenže si pamatuji na svou první divadelní roli, ale já si pamatuji i její text. Bylo to v Shakespearově Caesarovi. Říkal jsem: "Když vyvrhli a rozebrali oběť, nemohli najít srdce ve zvířeti."

A dál?

To bylo celé! (smích)

Byl jste členem Comédie Francaise, viďte?

Ano. Dokonce dvakrát. Ale poprvé jsem si vůbec nezahrál. Jak k tomu došlo? Požádal jsem Jeana Cocteaua, aby mi napsal hru ve verších. A on řekl, že mi ji napíše, až se stanu členem Comédie Francaise. A mě náhodou v té době oslovila Marie Bellová, to byla vynikající herečka z Comédie Francaise, protože hledala herce pro roli Hippolyta ve Faidře. A já řekl ano. Udělal jsem to hlavně proto, aby pro mě Jean Cocteau napsal tu hru. A on ji také napsal. Jenže v tu dobu jsem podepsal smlouvu na jeden film s režisérem Marcelem Carném, a protože jsem věděl, že herec, který v Comédii Francaise zkouší, nemůže dostat volno, šel jsem za administrátorem a řekl mu: "Já jsem vás upozorňoval, že jsem podepsal smlouvu s Marcelem Carném." A on mi odpověděl: "Já vás pustit nemohu. Podejte výpověď, a až natáčení skončíte, zase vás přijmu zpátky." Takže jsem dal výpověď a okamžitě z toho byl v novinách skandál, protože jsem odešel, aniž bych vůbec hrál. Byl to tak velký skandál, že mě zpátky už nevzali a do Comédie Francaise jsem se vrátil až mnohem později.

Změnilo se divadlo během vaší herecké kariéry?

Ano, protože je čím dál méně dobrých autorů. Ale mou životní láskou je klasika. Poslední hra, ve které jsem hrál, byla Arlesanka Alphonse Daudeta. Premiéru měla letos v únoru. To je taky klasika. Hudbu k ní napsal Bizet.

Změnil se v divadle zkušební proces?

Dnes se víc pracuje. Já jsem zkoušel maximálně tři hodiny denně. A dnes se zkouší sedm až osm hodin.

Chodí do francouzských divadel hodně diváků?

Ano.

U nás se ještě nedávno mluvilo o divácké krizi.

O divácké krizi ve Francii slyším mluvit od chvíle, co jsem se narodil. Ale já o žádné nevím.

Řekl jste: "Už mám dost všech těch králů, princů a vévodů. Sním o tom, že budu hrát tuláka."

Ano. Proto jsem hrál krále Leara. On je přece taky tak trochu tulák. A pastýř v Arlesance rovněž. A taky jsem hrál v jednom filmu, jmenoval se Rodinné pouto, ve kterém jsem měl roli takového přitroublého venkovana. Hrozně jsem se tím bavil, protože předtím jsem nic takového nehrál.

V divadle jste hrál mnohem vážnější a dramatičtější role než ve filmu. Na vině jsou režiséři?

Ne. Role jsem si vždycky vybíral sám. Mám rád tragédii, ale jsem velmi pyšný na to, když se mi podaří někoho rozesmát. Jsem šťastný, když dostanu roli, která přináší lidem smích.

Nechával jste se v nebezpečných scénách nahrazovat dublérem?

Ne. Dokonce jsem to měl ve smlouvě jako podmínku. Když mi André Hunebelle zavolal, že chce, abych v jeho Hrbáčovi hrál roli Lagardèra, odpověděl jsem mu, že moc rád, ale jen za podmínky, že nebudu mít dubléra. "To se mi hodí," řekl. "Včera jsem vás viděl v Zimním cirkusu v galapředstavení artistů, kde jste předváděl číslo na osmnáct metrů vysoké ocelové tyči. Proto vám volám, aspoň nebudeme potřebovat kaskadéra."

Víte, že tenhle film i vy jako herec jste u nás velmi oblíbení?

Něco vím, protože jsem z Československa vždycky dostával spoustu dopisů.

Byl jste někdy v Československu?

Bohužel ne. Ale myslím, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mám o ní spoustu knih.

Na jevišti a před kamerou stojíte víc než šedesát let. Co vám ta léta přinesla?

Štěstí.

A peníze?

Peníze? Ano, peníze samozřejmě taky. Ale je to trochu nespravedlivé. Dělal jsem přece jen to, co mám rád, a vždycky jsem za to byl dobře placený. To je zvláštní. Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, a ještě mě za to platili! (smích) Vždycky jsem peníze považoval jen za jakési kapesné. A měl jsem pravdu, protože mnohem líp se utrácí, když je člověk mladý. Když je starý, už nemá tolik tužeb, tolik potřeb.

Hrál jste se spoustou slavných kolegů. Na které z nich vzpomínáte nejvíc?

Na Yvonne de Bray. To je podle mě největší herečka, s jakou jsem se kdy sešel. Je u vás známá? Ne? Ani se nedivím, protože ani ve Francii už ji dnes moc lidí nezná. Hrál jsem se spoustou výtečných herců. S Annie Girardotovou, Jeanne Moreauovou, Marinou Vladyovou, Catherine Deneuveovou, Bourvilem...

Řadu filmů jste natočil s Louisem de Funèsem.

Ano, Fantomase, Kapitána Fracasse. Ještě předtím, než se stal velkou hvězdou, hrál v mých filmech malé role. Myslím, že to byl velký talent, ale založený na zlém humoru. A já zlý humor nemám rád.

Byl talentovaný herec, ale měl dost nepříjemnou povahu. Provázel mě celou kariérou, ale jako kolegu jsem ho rád neměl.

A na jakého režiséra nejvíc vzpomínáte?

Na Luchina Viscontiho. Přesto že jsem v jeho filmu nehrál velkou roli. Jednalo se o Dostojevského Bílé noci. S Viscontim jsem se přátelil ještě předtím, než začal točit filmy. A jednou mi takhle zatelefonoval, a já se ho zeptal: "Co děláš v Paříži?" A on odpověděl: "Hledám tu herce." A já na to: "Jakého herce?" A on se mě zeptal, jestli jsem četl Dostojevského Bílé noci. Řekl jsem, že ano. "Takže víš, že je tam jedna postava, která se objeví jen na začátku a na konci. Je to velmi malá role, ale je důležitá pro celý film." Vyjmenoval jsem mu tedy řadu herců, a on mi pořád odpovídal ne, ne, ne. Tak jsem se ho zeptal, kterou filmovou hvězdu by chtěl v té roli mít. A on mi odpověděl: "Tebe!" Tak mu říkám: "Proč mě tedy nepožádáš, abych ji hrál?" "Protože je to malá role, pro tebe by to znamenalo dělat stafáž." "Ale já tě hrozně obdivuju a klidně ti tu stafáž udělám." A tak jsem ten film natočil. A pak, když jsem se chystal hrát ve hře Dva na houpačce Williama Gibsona, ptali se mě, koho bych chtěl jako režiséra. Řekl jsem, že Luchina Viscontiho. Všichni mi říkali: "Ty jsi blázen! Blázen! Ten by to nikdy nevzal!" Ale já jsem se ho přesto zeptal, a protože jsem hrál tenkrát tu malou roli v jeho filmu, souhlasil, že mě bude režírovat v divadle. Byl to nejpozoruhodnější režisér, jakého jsem kdy potkal.

Kolik filmů jste natočil?

Myslím, že sedmdesát pět.

Sedmdesát pět? To je hodně.

Ne, to není moc. Například Tony Curtis, se kterým jsem se setkal před třemi dny, mi říkal, že natočil dvě stě padesát filmů. (smích) Tak vidíte!

Proč jste tedy natočil jen sedmdesát pět filmů? Proč jste jich nenatočil...

Dvě stě padesát? Protože jsem hrál divadlo. Podívejte, když chtěli, abych podepsal smlouvu s Hollywoodem na sedm let, řekl jsem ne, protože mám rád divadlo, a zůstat sedm let bez divadla pro mě nepřipadalo v úvahu. (smích) Chtěl jsem být v životě šťastný, a tak jsem se vždycky choval tak, abych šťastný byl.

Hrál jste v řadě romantických filmů. Máte rád Alexandra Dumase?

Já Alexandra Dumase miluji, ale on vyprávěl smyšlené příběhy, a já si myslím, že se víc radoval ze skutečného života. (smích)

Víte, když jsem se poznal s Cocteauem, byl jsem velmi nevzdělaný. A tak jsem ho poprosil, aby mi doporučil knihy, které bych měl číst. A on mi napsal seznam dvaceti knih. Mistrovských děl. Napsal mi tam například Dostojevského Idiota, já ho přečetl a pak jsem pokračoval a přečetl Dostojevského celého. Bylo to od Cocteaua hrozně chytré napsat mi od každého spisovatele jen jeden titul. Vzbudil mou pozornost.

Jste herec, ale zároveň i známý malíř. Malování je pro vás odpočinek?

Malování je pro mě především akt lásky, protože na plátně se snažím vždycky zachytit milovanou věc nebo bytost.

Malujete hlavně portréty?

Maluju portréty, ale taky krajiny a zátiší. Jenomže já maluju hrozně pomalu, takže moc obrazů nenamaluju. Podívejte se na ten strom. Někdy bych ho chtěl namalovat. Chtěl bych udělat jeho portrét. (smích) Je to olivovník a tak velký olivovník je velmi vzácný.

Kdo je váš nejoblíbenější malíř?

Vermeer. Obdivuji se samozřejmě Picassovi, kterého jsem dobře znal. Picasso měl ateliér nedaleko mého pařížského bytu. Slavný Bateau Lavoir. Po požáru to tam celé zrekonstruovali. Byl jsem se tam podívat, ale už to ani zdaleka není ono.

Picassa jste tedy velmi dobře znal.

Ano, ano, velmi dobře. Picassa a Cocteaua jsem sice dobře znal, ale nemaloval jsem podle jejich vzoru. Začal jsem malovat, už když mi bylo deset. A když jsem díky Cocteauovi poznal svět, který mě úplně změnil, přestal jsem malovat, protože jsem se za svoje obrazy styděl. Ale jednoho dne jsem si řekl, vem to čert, ať do dopadne, jak chce, budu malovat, protože jsem to potřeboval. Potřeboval jsem se vyjadřovat tímto způsobem. A tak jsem zase začal malovat. Odjel jsem na venkov, kde jsem maloval v plen éru. A Jean Cocteau mě prosil, abych mu ukázal, co jsem namaloval. Řekl jsem: "Kdepak, ne, ne, ne, je to strašné, je to jako pohlednice, tobě se to líbit nebude." Dělal si ze mě legraci, takže jsem mu nakonec řekl: "Tak se podívej, jestli chceš." A jednu krajinku jsem mu ukázal. Jako zázrakem, aniž bych to věděl, jsem namaloval místo, kde kdysi trávil spoustu času s přítelem Radiguetem. A když ten obraz uviděl - Jean Cocteau byl v mém případě vždycky shovívavý a vždycky se mu líbilo všechno, co jsem udělal, i když to nebyla pravda - řekl mi: "Ty maluješ tak, jak by si přáli malovat všichni malíři, ale nikdy to nedokážou. Musíš mi ten obraz dát." A já jsem samozřejmě řekl ano. A on si ten obraz pověsil ve svém bytě na náměstí Madelaine... Tenhle velice realistický obraz působil jako šok uprostřed všech těch výstředních věcí, které tam měl. A pokaždé, když k Jeanu Cocteauovi někdo přišel poprvé, hned se ptal, kdo to maloval. (smích) A Jean Cocteau pyšně odpovídal: "Jean Marais!" Jednoho dne přišel Picasso, a když spatřil ten obraz, zeptal se jako všichni ostatní: "Kdo to maloval?" (smích) A Jean Cocteau odpověděl jako obvykle: "Jean Marais!" Byl jsem u toho a srdce mi spadlo do kalhot. A Picasso řekl: "Kdybych ten obraz viděl někde v obchodě, tak si ho koupím." (smích) Později jsem si říkal, že se mu nemohl vůbec líbit, protože byl velmi realistický, úplný opak toho, co dělal on. Že to možná řekl jen proto, aby si ze mě vystřelil. Ale tehdy jsem mu věřil.

Prodáváte svoje obrazy?

Ne. Ale asi tak před patnácti lety jsem byl velmi pyšný, když mě jedna galerie požádala, abych v ní uspořádal výstavu. Jenomže člověk by neměl nikdy zapomínat, že sláva a pýcha mají i svůj rub. Já na to zapomněl, a stihl mě za to trest. Do té galerie jsem dal všechno, co jsem až do té doby namaloval. Myslel jsem si, že se nic neprodá, a navíc jsem neměl ani ponětí o cenách obrazů, protože nejsem malíř. A ono se prodalo všechno. Zůstal jsem bez obrazů a vlastně i bez peněz. (smích) Od té doby jsem přestal vystavovat.

O svých obrazech jste řekl: "Pracuju rukama, které vede spíš srdce než hlava." Malíř má štětec a plátno. A co herec? Ten má jen své tělo.

Ano. Ale velmi důležité je jeho srdce.

Myslíte, že srdce je pro herce důležité?

Všechno, v divadle, malířství, sochařství, všechno vychází ze srdce.

A v životě?

To taky.

Proč jste si za své bydliště vybral Vallauris?

Já vždycky všechno dělám z přátelství. A protože tady mám skvělé přátele, manžele Pasqualiovy, kteří bydlí hned vedle, žiju tu s nimi.

Ale máte rád tenhle kraj?

Mám ho moc rád. Jenomže já se cítím šťastný všude. Když jsem v Paříži, jsem šťastný, když jsem tady, tak jsem taky šťastný, já jsem šťastný všude. Umím být šťastný. Umím si štěstí vybojovat.

Provence, to je tradice. Hodně umělců tady tvořilo i žilo, Picasso, Daudet, Pagnol. Ale co znamená Provence pro vás?

Provence je pro mě slunce. Slunce a krása. Mořské pobřeží je tu krásné, ale vnitrozemí také. Jsou tu skutečně půvabná místa, jako třeba Mons nebo Castellane. Není tam tolik turistů a díky tomu je tam mnohem větší klid.

S Jeanem Cocteauem jste také jezdívali do Saint-Tropez, že?

Ano. Právě díky Cocteauovi jsem poznal jih Francie. Ale nejdřív jsem poznal Toulon a Marseille a teprve pak jsme začali jezdit do Saint-Tropez. Tam jsme trávili prázdniny těsně před válkou. A tam nás také zastihlo vyhlášení mobilizace.

Jak jste si zvykl na venkově?

Já si zvyknu všude. Jsem šťastný všude.

Ale žil jste přece skoro celý život v Paříži?

To není tak úplně pravda. Dlouho jsem žil v Marnes-la-Coquette, což je asi deset kilometrů od Paříže. A jako kluk jsem žil ve Vésinet na pařížském předměstí.

Jste hvězda, všichni vás znají. Procházíte se tady normálně po ulicích?

(smích) Já se vždycky snažím chovat tak, jako by mě nikdo neznal. A po ulicích se tady normálně procházím. Jenomže Vallauris je vesnice, tady se všichni známe.

Žijete sám. Není to pro vás těžké?

Já mám rád samotu. A pak, jak bych si mohl na samotu stěžovat, když pomyslím na štěstí, které mi v životě přálo? Samozřejmě, že bych si přál podělit se o svůj život s nějakým milovaným člověkem. Osud tomu nechtěl. Ale vzhledem k milosti, jíž se mi dostalo, musím za ni nějakou cenu zaplatit - třeba tím, že budu žít osaměle.

Adoptoval jste přece syna.

Ano. Jmenuje se Serge Ayala. Se souhlasem jeho matky jsem ho přijal za svého a z právního hlediska je můj syn.

Žije v Paříži?

U Paříže. Má velkou rodinu a já jsem šťastný, že mohu být dědečkem.

Věříte v Boha?

Věřím v Boha, ale nejsem ortodoxní věřící. Každý den se modlím, ale dělám to jen proto, abych vyjádřil svou vděčnost. Když byla v roce 1938 válka na spadnutí, došlo k částečné mobilizaci. A já jsem měl v té době hrát v Cocteauových Strašných rodičích. Ve hře, kterou jsem miloval. Roli, po níž jsem toužil. Dostal jsem strach, že ji nebudu kvůli válce moci hrát. Začal jsem se modlit. Nemodlil jsem se od prvního přijímání. A říkal jsem: Pane Bože, chci od tebe jen, abys tu válku odložil. (smích) A válka skutečně začala později. Samozřejmě, že to nezpůsobila moje modlitba. Ale já pak cítil povinnost modlit se dál. Modlil jsem se celý život. A modlím se doposud.

Vystavěl jste kolem sebe zeď? Proti nemocnému světu, který nás obklopuje?

Já mám zvláštní schopnost. Dokážu být fyzicky přítomný, a přitom jsem duchem jinde. Z míst, která se mi nelíbí, prostě odjedu, nejsem tam. Tedy fyzicky tam jsem, ale v duchu tam nejsem.

Myslíte si, že se vztahy mezi lidmi zhoršily?

Myslím, že ano. Aspoň podle toho, co vidíme v televizi, slyšíme v rádiu nebo čteme v novinách. Já sice noviny zásadně nečtu, ale myslím, že vztahy jsou opravdu horší. Ale ani v minulosti to nebyl žádný med. Kdysi jsem četl knihu, která se jmenovala Napoleonův tajný deník. To byla také hrozná doba. Pořád se vraždilo a válčilo. Ani tenkrát to lidé neměli jednoduché.

Jste slavný člověk. Jste filmová hvězda. Co vám přinesla sláva?

Sláva? Tak za prvé, co je to vlastně sláva? Mně sláva umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly. To, že jsem slavný, mi umožnilo dělat takové divadlo, po jakém jsem toužil. V civilním životě jsem se ale vždycky snažil chovat jako normální člověk.

Co je podle vás nejdůležitější v mládí?

Milovat. Milovat umění, přírodu, moře... Prostě milovat.

A ve stáří?

Stáří je privilegium. Znamená to, že člověk neumřel mladý. Za stáří by se mělo děkovat Bohu.

Během života se člověk mění. Říká se, že stáří je zralejší, moudřejší. Změnil jste se i vy?

Nevím. Já jsem se snažil být moudrý a rozumný už jako mladý. Proč by to mělo být jenom výsadou stáří?

Vidíte věci jasněji?

Vždycky jsem se snažil dívat se na věci zpříma. Naopak, já mám pocit, že jsem se ve vývoji opozdil. Víte, já jsem tak trochu demeuré. Demeuré znamená ve francouzštině nepříliš inteligentní, zaostalý. Zůstal jsem dítětem. Je mi čtyřiaosmdesát, ale mám reakce dítěte. Je to moudré?

Kde je zdroj vašeho umění?

Ale já jen dělám to, co umím. To, co smím. Nic víc.

Je ten zdroj ve vašem srdci?

Bezpochyby ano. A v mé vášni.

A co se týče života?

Já jsem v životě velmi šťastný. Každý z nás prožil v životě nějakou tragédii, ale mně se podařilo žít šťastně. Přes všechny překážky, bariéry, přes všechno.

Co je pro vás krása?

Krása? Michelangelo, Vermeer, Leonardo da Vinci, Jean Cocteau, Picasso... Krása je pro mě umění.

Kdy jste nejvíc cítil plnost života?

Když jsem byl mladý.

A teď?

I teď samozřejmě. Jen už nejsem zamilovaný. Zůstala mi jen láska k umění. Ale za umělce se nepovažuju. Já jsem jen člověk, který se baví. To je vše.

 


Jean Marais
(11. 12. 1913-8. 11. 1998)

Narodil se v Cherbourgu a původně se jmenoval Jean Alfred Villain. Jeho matka se živila prostitucí a na konci svého života dokonce popřela otcovství zvěrolékaře Villaina.

Marais začínal jako retušér v pařížském fotoateliéru. V roce 1933 debutoval bezvýznamnými rolemi ve filmu i na divadle, aby zakrátko zazářil na filmovém a divadelním nebi jako meteor. Do myslí a srdcí milionů filmových diváků vstoupil svými postavami ve filmech Ruy Blas, Kráska a zvíře, Kapitán Fracasse, Železná maska a řadě dalších, v nichž představoval kladné i záporné hrdiny, především však romantické milence. Účinkoval v 80 filmech. Svou kariéru ukončil poslední velkou rolí v Demyho snímku Oslí kůže z roku 1970. Zemřel na celkovou tělesnou slabost měsíc před svými pětaosmdesátinami.
květen 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group