ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VŮLE A CITY SOUPEŘÍ V ŽIVOTĚ KATEŘINY NEUMANNOVÉ

Na Kateřinu Neumannovou jsem se docela těšil, měl to být můj první rozhovor se sportovcem, navíc světoznámým, a k tomu se ženou, z jejíž tváře jsem vždy četl cosi veselého, až rozpustilého. Dokonce smyslného. Během rozhovoru se mi však v její pozitivní auře čím dál víc rozlévala barva smutku. Mihlo se i zklamání. Možná to bylo tím, že její sláva - přestože ji sport otužil pragmatismem - přináší i spoustu problémů. Přijeli jsme s fotografem trochu dříve, takže jsme měli možnost vidět, jak se naše nejlepší lyžařka právě vrací z posilovny. Nebyla tím potěšena. Samozřejmě: jako každá žena nás chtěla přijmout upravená a nalíčená. Dorazili jsme za půl hodiny. Byla opět ve sportovním.

Kateřino, vy začínáte den cvičením v posilovně?

Ne, byla jsem ve fitcentru, protože mám za sebou společensky náročný víkend. Potřebovala jsem se z něj trochu vzpamatovat. Teď nedělám nic. Před čtrnácti dny jsem skončila sezonu, takže odpočívám. (duben 1999)

Nemáte odpor k alkoholu, když tolik dbáte o svou fyzickou kondici?

Určitě nemám. Whisky nepiju, dám si spíše víno, šampaňské.

Já se k alkoholu často nedostávám, ale když je konec sezony, vydržím při šampaňském i do ranních hodin.

Jste první sportovec, se kterým vedu rozhovor. Nebude vám vadit, když mé otázky budou trochu filozofičtější?

To je jedině dobře. Jestli budu u vašich otázek víc přemýšlet, bude to aspoň něco jiného. Většinou se mě novináři ptají, jak se mi jel závod.

Často uvažuju o tom, jakou roli hraje sport ve dvacátém století a jakou roli sehrál pro ženu. Napadly vás někdy tyto úvahy?

Ani ne, ale pravdou je, že v poslední době se sportovci stali - a já to na sobě i někdy cítím - nástrojem někoho pro něco. A to se mi nelíbí. Na první pohled se zdá, že mistrovství světa je jenom o sportu, ale nitkami tahá někdo jiný než sportovci a mimo to jsme teď součástí velkého divadla.

Připadáte si jako loutka?

Až tak zas ne, ale jsou momenty, kdy si uvědomuji, že závodníci nemají sílu něco ovlivnit: jsou ovládáni někým v pozadí, kdo dává peníze a chce mít z toho reklamní prospěch. Ale pokud jde u sportu o ženy, tak lze vypozorovat, že se stále více stávají rovnocenným partnerem mužům. Jsou sporty, které jsou vyloženě o chlapech, ale jsou sporty, ve kterých je sledovanost stejná. V takové cyklistice jednoznačně hrají prim chlapi, ale v lyžování jsme mužům rovnocennými partnery.

Jaký je základní rozdíl mezi mužem a ženou v pojetí sportu? Pokud ho vidíte.

Jsou různí chlapi a jsou různé ženské, takže se nedá říct, že jsou jiní sportovci chlapi a jiní sportovci ženské, ale určitě to odlišně ovlivňuje jejich soukromý život. Je to spíše v kategorii otázek, co mi sport dal a co mi vzal. Obě pohlaví mají stejnou chuť vyniknout a v neposlední řadě tam hrají roli peníze.

Někdy mi připadá, že se ženy, zvláště ve sportu, proti přírodě snaží dohonit muže... A opravdu nemám na mysli lyžování, které stejně jako tenis velmi sluší oběma pohlavím.

Za sebe mohu říct, že mě tohle nikdy nenapadlo. Samozřejmě mi udělá dobře, když při mezičase zjistím, že dokáži porazit i některé chlapy, i když mají před sebou delší trať. V tu chvíli mě to zahřeje, ale určitě to není ten pocit, kvůli kterému závodím.

Co třeba ženský box, zápas v bahně, kulturistika...?

To jsou sporty, kterým trošku nerozumím a nejsou mi blízké. Tady ženská soudnost opravdu trošku nefunguje.

Někdo by v tom mohl spatřovat jistou apokalyptickou vizi. Když se nepřirozené věci stávají zdrojem stále většího masového obdivu a motají se kolem toho větší a větší finance...

Toho se neděsím. Myslím, že tyhle sporty mají větší počet odpůrců než zastánců... I když ta ženská kulturistika...? Ale lidé to neobdivují, spíše se na to rádi podívají.

Řekl bych, že nejste feministka, protože máte zdravou "venkovskou" výchovu. Nebo se mýlím?

Určitě nejsem. I když se o sebe umím sama postarat, líbí se mi doba "tří mušketýrů", kde jsou role mužů a žen přehledně rozdělené. Muži jako ochránci žen, dvoření se... Mně je naprosto cizí, co se děje s ženskou emancipací v Americe.

Co vám říká líčení a módní oděvy?

To, co si ostatní holky prožívají v pubertě, já si prožila až hodně po dvacátém roce života. Poslední dva, tři roky mi na tom záleží víc než dřív, a protože mě lidé vidí většinou ve sportovním oblečení, jsou překvapení, když se někde ukážu v šatech a nalíčená. Trochu mi to vadí: byla bych ráda v pozici normální ženské, ke které to patří. Já mám na to jenom duben a v tomhle měsíci asi lidi nestačím přesvědčit o tom, že mohu být normální.

Chodíte někdy na módní přehlídky?

Jenom když mě pozve nějaká firma, ale že bych je vyhledávala, to ne. Po zimě se ráda dostanu do jiné společnosti, proto jsem třeba nedávno s potěšením přijala pozvání na soutěž Miss České republiky. Ráda se poznávám s novými lidmi, i když se musím přiznat, že tato společnost mi je do určité míry cizí. Byl to hezký večer, ale mně se ta společnost jeví povrchní. Samozřejmě do toho nelze zahrnout všechny.

Jaká společnost je vám nejbližší? Sportovci?

Mezi sportovci se umím snadněji pohybovat, mám mezi nimi nejvíce známých, ale raději než naškrobený večírek mám posezení se známými a se svými fanoušky na Šumavě, v bufíku ve čtyřce, kde se nemusím přetvařovat a dávat si pozor, jestli nemám záhyb na sukni jinak, než má být... Tam se uvolním, tam je mi dobře.

Udržujete nějaké kontakty s kumštýři?

Mám pár známých mezi umělci. Oni jsou také různí, ale ráda s nimi posedím, protože se tam mluví o něčem jiném než o sportu. Je to pro mne únik do jiného světa, i když jsem ho ještě natolik nepoznala. Pokud mám během zimy nějakou krizi, zavolám do Čech někomu známému, kdo není zrovna sportovec a profesionál.

Jak tak koukám, vy tu nemáte moc knih...

Četla jsem, když jsem byla menší, a teď čtu pouze během zimy, když jsem mimo republiku. Ale přiznám se, že nečtu literaturu, na kterou bych mohla být hrdá. V tomhle si sama sebe moc necením. Spíš otevřu učebnici angličtiny.

Zamilovanost... Co myslíte, bere vrcholový sportovec tento někdy zrádný pocit sportovněji, pragmatičtěji než vyloženě nesportovní typ?

Za jiné to nemohu říct, ale já určitě ne. V tomhle jsem úplně normální, když do toho vlítnu a přitom vím, že to není perspektivní vztah, dlouho mi trvá, než se z toho dostanu. A marně si říkám: používej rozumu! Moje city pokaždé rozum přemohou.

Myslíte si, že sport člověka proti citům nevyzbrojí, neotuží ho...?

Možná je silnější. Mně sport pomáhá v jedné věci: pokud jsem v takovém citovém rozpoložení a vyběhnu na trénink, tak zapomínám. V tom je to super. Ať mám jakékoliv problémy, na tréninku se od nich dokážu oprostit. Sport mně v tomhle pomáhá, ale večer si na Šumavě lehnu do svého pokoje, a je to všechno zpátky.

Máte představu, jak by váš partner měl vypadat, abyste cítila, že splňuje většinu vašich předpokladů, nebo tušíte, že váš partner je věc osudu?

Mě spíše musí něčím upoutat. A vůbec nevím, jaké vlastnosti by k tomu potřeboval. Tam musí něco přeskočit. Možná je to věc osudu... Můj partner musí být do určité míry osobnost, ale to neznamená, že musí být veřejně známá osoba. Musí mít v sobě něco, z čeho ucítím, že on bude ten dominantní a že já budu ochotna se mu podřídit jako ženská. Pokud takové vlastnosti nemá, automaticky začnu organizovat a začnu být vůdčí osobnost. A to mě nebaví. Možná jsem naznačila svůj problém někoho takového najít.

Proč myslíte? Jste vůdčí typ i ve společnosti žen?

Když je v nějaké společnosti někdo vůdčí, někdo, kdo na sebe převezme odpovědnost, nevadí mi to.

Jak se vůbec ženy sportovkyně baví o mužích? Zaznamenala jste nějaký rozdíl u děvčat třeba na diskotékách?

Bavit se o chlapech je téma nejen mezi modelkami nebo holkami na zábavě, ale i mezi sportovkyněmi. To je vděčné téma. (úsměv) V úrovni debat nebude nějaký zásadní rozdíl, i když si myslím, že celkově jsme asi menší slepice.

Líbí se vám muži konkrétně v nějakém sportu?

Když jsem byla na olympiádě, potkávala jsem spoustu krásných lidí, a mně se třeba líbily postavy plavců. Pro mne postava určitě není podmínkou kvalitního vztahu, ale patrně se o těch věcech bavíme častěji než ostatní ženy.

Co myslíte, mají muži větší smysl pro humor než ženy právě proto, že jsou silnější, ale zároveň více děti?

Znám zábavné chlapy a zábavné ženské, ale kdybych měla říct pravdu, tak pokud si mám jít někam sednout, tak raději s deseti muži než s deseti ženami. Čistě ženská společnost mi absolutně nesedí.

Co vám na ní vadí?

Asi to, o čem se baví.

Jistě si pamatujete vaši nejoblíbenější zábavu a sny z dětství?

Od mala jsem ráda sportovala a ráda jsem byla na chalupě, kde jsem měla tři kamarády od vedlejšího stavení. V létě jsme jezdili v neckách v potoce, chodili do kravína, skákali na seno...

To jsou spíše hry pro kluky. Taky si na ně pamatuji.

Jsou to hry pro vesnické děti...

A sny do budoucnosti?

To spíš si vysnívám něco teď.

Co, smím-li se ptát?

To jsou moje sny... Ale nejsou nijak bombastické, týkají se naprosto normálního života.

Když jste v patnácti letech prodělala onemocnění páteře (Scheuermannovu nemoc), prokázala jste velkou vůli, abyste pak dokázala obdivuhodně vyhrávat. Pamatujete si, co jste si tenkrát říkala?

Nemyslím si, že jsem měla nějak výjimečnou vůli, v tu dobu byl sport pro mne koníčkem, uvažovala jsem spíše o tom, že budu studovat. Na medaili z olympiády jsem ani nepomyslela.

Kromě školy jsem ale neměla nic jiného než sport a neuměla si život bez něj představit. V tu chvíli jsem si říkala: "To přece není možné, že tohle je konec?!" Prostě jsem začala dělat všechno pro to, abych mohla dál sportovat. V prvních momentech jsem byla zlomená, apatická, na každého naštvaná, doma jsem se hádala, ale potom jsem asi začala bojovat. Věřila jsem, že se ke sportu znovu vrátím.

Je podle vás vůle vrozená, nebo je možno vůli vybudit i u rozeného lenocha?

Částečně je možná vrozená, částečně je ovlivněná výchovou v rodině a lidmi okolo nás. Asi je to souhra více okolností. Když je někdo ve dvaceti líný a najednou si vzpomene, že bude cílevědomý, asi má smůlu: vůli lze ovlivnit výchovou v dětství.

Co vás dokáže nejvíc vyhecovat, abyste v sobě toho lenocha zabila?

Motivace. Ve sportu se vyhecuju pochopitelně sportovním cílem a v životě třeba touhou dobře vypadat.

Jste líná v některých činnostech, nebo vás sport vyzbrojil i proti jiným lenošským nástrahám?

Jsem líná. Jsou tréninky, na které trenér nejde. Stává se, že si po obědě lehnu a usnu. Když se pak probudím s tím, že mám jít běžet, strašně se mi nechce vstávat. Raději bych si vzala knížku a do večera ležela, ale vím, že mi v hlavě bude stále něco hlodat a stejně pohodu mít nebudu. Musím vstát, jít na trénink a pak se vracím ve velké pohodě. Ale ostatní činnosti, jako je chození po úřadech, ráda odkládám. Dokud opravdu nehoří, říkám si: "Co můžeš udělat zítra, nedělej dnes."

Páteř si stále hlídáte?

To, co mám, je růstová vada. Pokud u člověka skončí jeho vývoj, tak mu zůstane nadosmrti, ale už se mu nezhoršuje. Takže si musím co nejdéle hlídat zpevněný svalový korzet, který zabraňuje, aby mě záda bolela. Problém možná nastane, až se sportem skončím. Abych se pak motivovala...

Věnujete velkou pozornost jídelníčku a vegetariánské stravě?

Žádný speciální jídelníček nemám. Věnuji mu pozornost podle toho, ve které části roku se nacházím. V současné době vůbec ne.

Procestovala jste hodně zemí a měla jste šanci postřehnout odlišnosti v lidských povahách. Která odlišnost vás nejvíce zaujala?

Určitě odlišnosti jsou. Asi neřeknu žádnou novinku, že ačkoliv je Švýcarsko krásná země, žít bych v něm nemohla. Mě zaujali Norové. To jsou lidé, kteří se dovedou radovat i z věcí pro nás nepochopitelných. Jsou relativně finančně dobře zaopatření, a přesto mají v horách postavené až primitivní chatrče, ve kterých tráví víkendy: relaxují a jsou v pohodě.

Vadí vám něco na Češích?

Taková ta česká malost. Dokážu pochopit, že je někdo závistivý, ale když má takový člověk moc, je to průšvih.

Jakou nejcennější životní zkušenost vám sport dal?

Při cestování třeba určitý všeobecný přehled, trošku být nad věcí. Myslím, že jsem se naučila i trochu víc diplomacie, ne být nepříjemná, ale neříkat na sebe věci, které mi mohou ublížit.

Tíhnete k tomu být upřímná za každou cenu?

Často neumím říct ne. Novinářům na všechno odpovím, nikdy nelžu, neumím si některé věci ze svého soukromí nechávat pro sebe.

Považujete to za svou největší chybu?

Vadí mi, že nedokážu být v některých okamžicích tvrdá. Tvrdá sama k sobě i k druhým. V osobním životě mi to nejde jako ve sportu. Když mě někdo o něco poprosí a mně se tam nechce, já mu neřeknu "ne", ale "zavolejte ještě pozítří". A dopředu už vím, že tam nepojedu, a navíc většinou cítím, že nemají zájem o mou osobu, pouze z mé přítomnosti chtějí získat nějaký prospěch.

Tohle mi nezní jako chyba...

(chvíli se slovy zdráhá) Dobře, jak jsme se předtím bavili o partnerech... Často třeba vím, že dělám blbost, kterou bych dělat neměla, tuším, že to s tím člověkem nemá budoucnost, ale nedokážu to v sobě překousnout a být tvrdá.

Co myslíte, zbavíte se toho někdy? Pracujete na tom?

Je to věc, která mi vadí, ale nepracuji na ní, taková prostě jsem. Možná tu sílu vybiju ve sportu a na ostatní věci mi nezbývají síly.

Postřehla jste totéž u svých kamarádek ve sportu?

Kamarádek ve sportu moc nemám, ale celkově shledávám, že ženy ve sportu navazují vztahy mnohem složitěji. Pokud muž jezdí po světě a má doma manželku nebo přítelkyni, tak to funguje normálně, ale obráceně je to problematické. U žen sportovkyň sleduji více atypické vztahy než u mužů sportovců.

Pro úspěšné sportovce je samozřejmé využití své slávy v reklamě. Stále se setkáváte s tím, že vás lidé kvůli reklamě odsuzují?

V mém okolí se s tím nesetkávám. Moji blízcí mi říkají, že to byla pěkná reklama. Já jsem nikdy neříkala, že jsem takový charakter, abych nevzala účinkování v reklamě, které mi finančně pomůže. Sportem se nebudu živit dlouho, takže se chci trochu zabezpečit do budoucího života. Líbí se mi lidé, kteří jsou tímto způsobem neúplatní, ale já taková nejsem. Ale určitě bych nevzala reklamu, která mi je proti srsti, třeba na hygienické vložky. V té reklamě, ve které jsem se objevila, navíc propaguji služby, které používám a opravdu šetří čas. Pravdou je, že když jsem udělala smlouvu se Spořitelnou, byl v ní bod, kde se uvádí, že mou vizuální podobu mohou použít pro jakoukoliv svou reklamu. Nečekala jsem, že to bude pro televizi a pro billboardy.

Přijala jste mě ve sportovním. Má to svůj důvod?

Mám smlouvu s Adidasem, takže pokud se to někde objeví, bude to jedině dobře. Do určité míry je to má povinnost, ale já se doma nejlépe cítím takhle.

Jak se takový lyžař u nás uživí?

Lidé v reprezentaci mají základní plat, ze kterého mohou normálně žít. Můj základní plat mi dává Dukla Liberec. Mohla bych z něho slušně žít, ale ne si zařídit byt nebo koupit auto. Co se týče financí, být osmá nebo desátá ve světě nic neznamená. Pokud lyžař získá medaile, může získat nejen prémie, ale i sponzory a nabídky na reklamy.

Vadí vám, že se tak trochu stáváte veřejným majetkem?

Můj život na veřejnosti hodně změnila olympiáda v Naganu. Předtím jsem mohla být mistryní světa, ale to zajímalo jenom sportovní veřejnost. Po Naganu jsem se stala trochu veřejným majetkem. Jakmile je to v míře, kdy vám to bere klid, začíná sláva vadit. Při nějaké společenské akci si musím dávat pozor, s kým se bavím a jestli tam náhodou není bulvární tisk. Stalo se mi, že mě vyfotili s člověkem, který není můj přítel ani s ním nemám žádný vztah, a bulvární tisk pod naši fotku napsal to, co se mu hodilo. A to dělá nepříjemnosti nejen mně. Obdivuji lidi, kteří s fanoušky musí bojovat denně, já jsem minimálně půl roku mimo, a když do toho na jaře najednou vpadnu, říkám si: "Tohle bych dlouho nevydržela." Musím se uvolnit a být svá.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste měla možnosti, jak výkon zlepšit, přestože doping zásadně odmítáte. Vrtá vám to stále hlavou?

Samozřejmě. Hrozně mi to vadí: těžce lezu na nějakou zeď, a než stačím udělat poslední krok, tak tu zeď zase nahoře někdo zvětší. Nikoho jsem neviděla brát doping, ale podle určitých příznaků mohu vytušit, že ten druhý není zrovna čistý. Špatně se proti takovým lidem bojuje.

Kdyby doping byl dovolený...?

Vzala bych si ho, ale musela bych mít jistotu, že neohrožuje mé zdraví. Jsou dopingy, které jsou neodhalitelné, a ty člověku vrtají hlavou. Říkám si: "Ty se tady honíš po lesích jako magor a soupeř je bez těžšího tréninku o patnáct vteřin rychlejší?!" V tomhle mi pomohl trenér, neúplatná osoba, která nepatří snad ani do dnešní doby. Řekl mi tenkrát: "Radši budeme šestý, ale budeme mít čistý svědomí." On je pro mne síla, o kterou jsem se dokázala opřít a prostě jít dál tou cestou, kterou jdeme. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby můj trenér byl z těch ctižádostivých a chtěl výsledky za každou cenu...

Vy jste teď jeden závod vzdala. Může takové řešení závodu být i výhrou: poznat, kdy mám vzdát?

Na tom závodě jsem byla s trenérem domluvená, že když to nepůjde, mám to vzdát, abych byla schopna připravit se na další závod.

Vzdala jste závod poprvé?

Jde o to vzdát poprvé. To je asi nejhorší, a pak člověk opravdu zjistí, že někdy to je výhra: vzdát to, než se dotrápit do cíle a uškodit třeba zdraví.

Hraje tu větší roli psychický stav, nebo fyzická kondice?

Když jedete blbě, začnete o tom automaticky přemýšlet, a naopak když jedete dobře, nenapadne vás vzdát se. Psychika jde ruku v ruce s fyzickým výkonem, ale často musíte svést především vnitřní boj.

Musela jste něco vzdát i v soukromém životě?

Bylo to spíše asi zjištění, že v tom či onom vztahu to nebude to pravé, a vyrovnat se s tím. Ale neřekla bych, že jsem to musela vzdát, spíše rozum pak konečně přemohl mé city a začal mít navrch.

Kateřino, vy jste úspěšný člověk. Cítíte se šťastná?

Tuhle otázku si taky pokládám. Někdy se dívám na své medaile a říkám si, že bych je nejradši vyhodila z okna a byla šťastná jinak.


Kateřina Neumannová (15. 2. 1973) se po absolvování gymnázia věnuje pouze lyžování a jízdě na horském kole. Na kole je několikanásobnou mistryní republiky, v roce 1985 byla třetí na mistrovství Evropy. Lyžuje za Duklu Liberec, doma nemá konkurenci, tak si jen připomeňme výčet medailí z mistrovství světa juniorů: 1992 - 2. místo na 5 km, 1993 - 1. místo na 5 km, 1994 - 1. a 3. místo na 5 km a 15 km. V roce 1997 startuje na MS už za dospělé a na 15 km je třetí. Letos skončila třetí na 5 km. Do povědomí české veřejnosti se dostala především svými medailemi z OH v Naganu (2. a 3. místo na 5 km a 10 km).
červen 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group