ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STROJ NA VÝROBU ROZKOŠE -TAK CHARAKTERIZUJE ŽENU FOTOGRAF JAN SAUDEK. ŽENY PRÝ ŽIVOTU ROZUMÍ, A PROTO JEHO PRIMITIVNOST MILUJÍ.

Setkání s Janem Saudkem se dá připodobnit k návštěvě divadla jednoho herce. Mohlo by se namítnout - divadlo dvou herců, ale Sára Saudková, která byla při rozhovoru přítomna (a je přítomna asi pokaždé), je tu jako inspicient. Příšeří bytu vás zaskočí - jeho majitel očividně nesnáší světlo. Nezbytná patina stěn, kterou známe ze Saudkových fotografií, je v každém z jeho několika bytů. Saudek je hercem, aniž by mu někdo napsal roli. Mimikou, rychlými pohyby a provokativně vyhrocenými větami, které si často protiřečí, famózně vyjadřuje sám sebe. Úžasné, mistrovské, upřímné... Skoro to chce aplaus. Závidíte mu. Ale při té strhující hře vás napadne, že se autor i herec v jedné osobě neustále snaží něco dohonit, polapit a zmocnit se toho. A najednou pochopíte, že se mu to nikdy nepovede, že jeho život bude probíhat ve zběsilé honičce, lovu za něčím, co je nedostižitelné. Pak se však dostaví vnuknutí: co blázní, vždyť už to dávno zachytil?! Ale právě s tím se tento čtyřiašedesátník, s jehož fyzickou kondicí by se spokojil padesátník, smířit nehodlá. Tak toto je má katarze ze setkání s Mistrem a Sárou.


Jan Saudek

Mám u vás pocit, že se mohu zeptat na cokoliv. Je můj pocit správný?

Ano.

Kdy jste si naposledy pomyslel: to jsem ale geniální?

Lehce geniální, což jsem řekl dokonce v novinách. Ale geniální...? To je příliš nadnesené. Jednou jsem sice řekl, že jsem to nejlepší, co tahle země dává světu - samozřejmě, že je takových víc. Ale je pravda, že do svých fotek dávám něco, co tam ostatní nedávají. Protože o tom nevím, a dělám to instinktivně, pravděpodobně v tom bude něco, řekl bych, osvíceného. Mé zvětšeniny se prodávají po šedesáti tisících, a to mi připadá, že je na živého autora až neslušné. Teď jsem slíbil, že nebudu v Čechách fotografie vystavovat, tak vystavuji obrázky. A za ty chci od devadesáti do sto padesáti tisíc, a dostávám to taky. Ale mě ty peníze nezajímají, já se chci prostě lidem připomínat.

Ale peníze pro vás důležité jsou...?

Velice. Poněvadž jsou měřítkem úspěchu. Čeští fotografové se diví, jak se může prodávat takové svinstvo, ale lidé si nekupují svinstvo, pokud to chtějí mít na zdi. Ty obrázky jsou z hlediska umění ubohé, dojemně neobratné. Buďto je někdo koupí, protože kupuje obraz od Jana Saudka, anebo se někomu skutečně líbí.

Za Karla Gotta taky kdosi zaplatil přes milion korun...

To jsou ještě větší sračky než moje, ale plně to chápu, kupujou práci slavného muže. Člověk obyčejně dělá to, co neumí. Já bych chtěl zpívat a malovat. A neumím ani jedno, ani druhé, ale pokouším se o to. Zpíval jsem dokonce v jednom polském filmu lidovou písničku. A prý to z té hudby bylo nejlepší.

Co vlastně považujete za geniální?

Geniálního člověka si snad v současné době nedovedu představit. Režiséři, jako jsou Miloš Forman nebo Roman Polański, jsou geniální, ale je to tím, že jsou obklopeni skvělým štábem.

Nemáte pocit, že takoví géniové, jako byl Mozart, Michelangelo nebo Nietzsche, se už nerodí?

Mám dojem, že teď jsou především úzce specializovaní lidé, kteří svou práci dělají na vysoce profesionální úrovni. Já mohu posoudit pouze fotografy a mezi nimi se geniální zjev nevyskytuje. Ale je pravda, že jsou skvělí hudebníci, ale takové velikány, jako byli Mozart nebo Beethoven, mezi nimi neshledávám.

Jak vnímáte konec dvacátého století? Je to hodně depresivní?

Vnímám ho lhostejně. Je pravda, že jsem vůbec netušil, že bych se ho mohl dožít. Před mnoha desítkami let jsme si s přáteli dali na silvestra schůzku před Savarinem a o půlnoci si slíbili, že se opět sejdeme v novém tisíciletí. Jsem si jist, že tam nikdo z nich nepřijde. Nikdo ani nevěřil, že by se toho dožil. Já neslavím Vánoce, na Nový rok někam zalezu a probouzí mě až petardy. Zrovna tak si nebudu všímat roku 2000. Pro mě se nic nezmění, akorát budu ještě zoufalejší a sešlejší, což nevítám.

Víte, působíte na mě tak nějak opuštěně...

Pravdou je, že v současné době mám asi tak patnáct žen, které si myslí, že mě milují. Já jsem pořád na útěku.

Můžete mít stovky žen, a přesto se můžete cítit opuštěný...

Já se necítím, já jsem opuštěný. Neberu telefony, neotvírám dveře, dokonce už nečtu dopisy. Jestli chci něco dokázat, a já pořád sním o tom, že udělám velkou fotku, což je samozřejmě blbost, protože v pětašedesáti to nejde, tak se na to musím soustředit. Velmi uctivě jednám pouze s novináři, ale jinak dělám, že neexistuju. Mimořádná dobrovolná izolace, zcela v rozporu s tím, jak jsem žil před třiceti lety, kdy lidi zůstávali u mě do rána, protože tam byly vždycky ženské a chlast. Byl bych raději, kdyby chodili kvůli mně. S tou opuštěností... Jste skvělý pozorovatel, nedávno mi nějaká dívka z venkova také řekla, že jí připadám velice opuštěný a že by mě alespoň jednou za měsíc, pokud jí to manžel dovolí, přijela potěšit. A také to dělá. Ovšem já se vždycky ožeru, poněvadž jsem alkoholik, a pak si nic nepamatuju.

Pijete výhradně se ženami?

Nikdy se nenapiju sám, nikdy s přáteli, pouze se ženskými. Ale jak jsem říkal, přeženu to, sápu se na ně, ale pak si nic nepamatuju. Ony mi sice ráno říkají, jak jsem byl skvělej, ale já jim moc nevěřím.

Řekl bych, že to s tím vaším pitím není tak zlé...

Teď už piju skoro každý druhý den. Mám velkou klientelu: namlouvám si, že ty dámy zvu kvůli tomu, abych je fotil, což jsou samozřejmě kecy. Zvu je jenom proto, že to jsou ženský, a fotka jde stranou. Opilej jsem dokázal udělat dobrou fotku asi desetkrát v životě. Ale byla to vždycky náhoda.

Z vašich fotografií lze vyčíst zálibu v tom, co se všeobecně považuje za ošklivé. Co je pro vás esteticky ošklivé?

Ošklivá je smrt, nemoc, věci, které jsou bolestivé a nevoní, věci, které nechceme. Zmrzačení, pobití lidé, toho se varuju.

Zrovna jedna z vašich nejhezčích fotografií se týká zmrzačené dívky...?

To je moje nejoblíbenější fotka. Na tu jsem se připravoval rok a ta dívka též. Každý měsíc jsem se s ní několikrát scházel, popíjeli jsme, objímali se... Ona se styděla a já se bál vidět ty rány. Kdybych její fotku chtěl prodávat, tak Amerikáni by ji nakupovali jako šílení. Ale já to nepřipustil. Dal jsem jí slovo, že ji sice použiju v knize, ale že ji nebudu prodávat v uměleckých galeriích. Na tu fotku jsem velice pyšný. Takové fotky jsem udělal dvě za celý život. Na té první, staré čtyřicet let, držím jednoho z mých synů v náručí. Ty všechny ostatní jsou póvl, hříčky. Tyhle dvě fotky mají co říct k našemu lidskému údělu.

Jaký úraz utrpěla ta dívka?

Jako malou osmiměsíční cikánečku ji nechali u ohně a skoro celá pravá polovina jí uhořela. Nedávno jsem slyšel, že se jí narodilo dítě. Zmizela, ale ta fotka tu bude napořád. V tom spočívá můj spor s Joe Peterem Witkinem, který fotí mrtvoly a mrzáčky. Nemám ho rád. Je to laciný frajer. Jen pro zajímavost, v Paříži se pokoušel o mou francouzskou milenku. On se dokonce rozhodl, že mi sem přinese mrtvolu a bude mě s ní fotit. Řekl jsem mu: "Go fuck yourself!" Witkin fotí mrtvoly a mrzáky, protože to lidi chtějí.

Máte pocit, že necítí žádný soucit?

Ne, on to dělá proto, že má neobyčejně zlou ženu a ona potřebuje peníze. Witkin fotografuje též dětičky a květinky, ale stydí se za to, protože chce vystupovat jako tvrdej chlap.

Jste vy tvrdej chlap?

Jistěže ne. Ještě sice uběhnu dvacet kilometrů a plavu tak rychle, že porazím svého pětadvacetiletého synovce, ale jinak jsem zbabělec. Nevím, co bych dělal, kdyby došlo ke skutečnému nebezpečí.

Vy jste velmi upřímný člověk. Kam až jste ochoten zajít?

Ve chvílích, kdybych tím někoho ohrozil, tak bych zvolnil, tak bych mlčel. Ale pokud jde o mne...?

Myslíte si, že jste k sobě upřímný, nebo sám před sebou hrajete to největší divadlo?

Jsem k sobě velmi upřímný. Nenávidím se a to je důvod, proč mám ve všech pražských bytech takové přítmí. Má upřímnost na ženské zabírá. Umělecký kritik mnou opovrhuje, ale ženy mou neomalenost vidí jinak. Proto mou poslední výstavu navštívilo osmdesát procent žen. To o něčem svědčí. Ženy životu rozumí.

Slovo žena je ve vašem slovníku i v životě hojně zastoupeno. Jsou muži, kteří k ženám přistupují jako k "posvátnému zvířeti". Mění se váš přístup k ženám?

Řek Zorba napřed vyznával lásku, a pak ji kopnul do boku. Vztah se mění jako počasí. Není možné neustále klečet a vzývat hvězdu. Já se snažím nedat vztekle stařecky najevo svoji nenávist. Teď mám devatenáctiletou přítelkyni a nemůžu ji proklínat za to, že je mladá, krásná a že voní jako dítě.

Žil jste velmi živelně...

Žiju živelně pořád víc a víc, a proto jsem tak strhanej a mám potom výčitky svědomí, že málo pracuju. Vstávám pak v pět hodin, abych to nějak napravil. A to vede k nadprodukci.

Vzal byste něco ze svého života zpátky, nebo vše, co jste udělal, bylo svým způsobem posvěcené?

Vzal bych zpátky komunismus: ztratil jsem čtyřicet dva let. A neženil bych se. A kdybych se ženil, tak bych nedělal děti. Nejsem dobrý otec, nikdy jsem jím nebyl a není možné, aby všechny mé partnerky byly špatné. Špatný jsem byl já, protože to vždycky špatně dopadlo. Kdybych to mohl vrátit, tak bych se snažil přemluvit svého bratra, dvojče, aby byl se mnou, abychom pracovali jako bratři Formanové, spolu. Bez manželek.

Co myslíte, je vám jistý otcovský přístup odepřen?

O ne, cítím jej velmi silně. Asi před dvaceti lety, kdy jsem se vzmáhal ze zoufalé bídy, jsem koupil barák a věřil tomu, že tam děti se mnou budou sedět kolem velkého stolu...

Sám jste řekl: "Většina mých dětí je na drogách, na alkoholu, jsou psychotici." Máte pocit viny?

(chvíle ticha) Mají to v genech. Není přece možné, aby žádné z těch dětí nebylo ani trochu dobré. Kdyby alespoň jedno. Připouštím, že vystudovaly vysokou školu, ale aby byly dobré a ryzí, abyste jim mohl věřit jako třeba tady Sáře, takové není ani jedno z nich.

Proč svým dětem tak nedůvěřujete?

Několikrát jsem je přistihl při tom, jak mě okrádají. Věřil jsem jim dlouho, ale teď mou důvěru absolutně ztratily. Nechápu, proč by pětašedesátiletý starobní důchodce měl platit pětatřicetileté dceři. Takové dítě má silné paže, může lámat skály a přispět mně na pár láhví dobrého vína. To víte, že by bylo krásné mít dceru, která by byla třeba tanečnice a pracovala by na své kariéře, to bych byl šťasten. Nic takového nemám.

Co vás na životě nejvíc vzrušuje?

Ženské.

Myslím po ženské.

Úspěch, což je pro fotografa nemožné. Od fotografa jsou známé fotky, ale jak vypadá, nikdo neví.

Vy jste tím úplně posedlý...

A mám to předstírat?

Čím myslíte, že to je?

Komplex malého člověka.

Máte na mysli vzrůst?

Ne, ten mi nevadí, na to jsem nikdy nemyslel. Je to komplex malého českého člověka, který je nic, a chtěl by se vyrovnat velikánům.

Vy si přece uvědomujete, že jste slavný člověk, ale vám vadí, že vás lidé nepoznávají na ulicích...?

Poznávají.

No tak vidíte...?

Od té doby, co jsem byl v Kotli, tak mě poznávají. Ale Sára se nechala přemluvit, aby dělala v prasáckém Peříčku, a tu poznávají ještě víc.

Ale toho pocitu, že nejste slavný, jste se už zbavil...?

Do jisté míry. Stala se jiná věc: probíhala tu třeba oficiální večeře s francouzským prezidentem, a já pozván nebyl, přestože jsem jeden z pěti Čechů, kteří jsou nositelem vysokého francouzského vyznamenání. Tehdy jsem byl bez sebe. Nebo sem přijede módní fotograf Helmut Newton a novináři se ho ptají, co říká Saudkovi, a on odpoví: "Nic moc." To bych ho, dědka, zabil. Protože vím, že když jsem přišel s nápadem, jak jsou lidé jednou oblečeni a jednou svlečeni, tak on to za rok měl ve své knize! A na mé pařížské výstavě v roce 1986 civěl dvě hodiny na mé fotografie.

Máte pocit, že nejste na takové akce zván, protože jste skandalista?

Já nejsem skandalista, já měl v mládí služku a vychovatelku, takže mám to, čemu se říká "kinderstube", dovedu se skvěle chovat.

Čím si tedy vysvělujete, že vás nemají rádi?

Jedna studentka vysoké školy grafické mi řekla, že vůči mé osobě existuje na škole tak nepříčetná nenávist... Nechápu vůbec proč. Přispívám na psy, miliony dávám na rakovinu, každou chvíli dávám peníze na nějaké nadace...

Nerozčiluje je právě vaše upřímnost? Je ve vašich fotografiích i ve vás samotném. Nic neskrýváte.

Já nevím. Teď jsem četl rozhovor s Egonem Bondym, který byl třikrát v seznamu udavačů, a on tvrdí, že je underground. Já jsem underground! Ano, teď jsem bohatý, ale před lety jsem měl hlad a vyhazovali mě z tramvaje, protože jsem neměl šedesát halířů. On je houby underground. Šel na Slovensko, protože ho tam nechali přednášet na vysoké škole. Já jsem underground, protože jsem nikdy nedostal státní podporu, žádný grant, žádné vyznamenání. Ano, pouze od Francouzů: jsem rytířem literatury a umění. Rok po mně ho dostal doktor Hrabal a za dva roky Jiří Menzel.

Máte rád umělce jako takové?

Vážím si novinářů, kteří dělají svou práci a někdy jsou v nebezpečí života, ale nenávidím ty takzvané umělce. Nemám je rád pro jejich bohorovnost a že si dokážou udělat z lidí srandu. To já jsem nikdy neudělal. Oni dělají pro manželky: potřebujou peníze. Já pro manželky nedělám. Moje poslední mladá žena zemřela, nevím proč, a pro děti dělám už pramálo.

Máte přátele?

Mám jednoho Američana už pětatřicet let, jednoho Čecha přes čtyřicet let a jednoho Němce, bankovního úředníka, amatérského fotografa. Víte, přítel je člověk, který, když k němu přijdete promočený v noci, vám dá suchý šaty a na nic se neptá. A když mu řeknete, že potřebujete peníze na další cestu, tak vám je dá. A to mně tihle tři chlapi dají. Mám několik přítelkyň, to je přesně naopak.

Fotografujete především lidská těla. Co vás na nich nejvíce fascinuje?

Zašel jsem kdysi s přítelkyní na nudistickou pláž na Šeberáku. Byli tam tlustí, hubení lidé, někteří měli hrb, někteří byli beznadějně staří, a ona najednou řekla: "Podívej, jak jsou krásní." A měla pravdu.

Připadá vám lidské tělo dokonalé oproti třeba lani nebo delfínovi?

Mně lidské tělo připadá jako stroj na výrobu rozkoše. Jsou na něm nedokonalosti, ale je to otázka pohledu. Ležel jsem v hotelu na nějakém ostrově s francouzskou milenkou, dívali jsme se na televizi, kde se ukázal nějakej krasavec. Ona mi řekla, že se jí chce zvracet. Pak se tam objevil zpěvák, ztrhanej opilec se skobou, a ona: "Tohle je chlap." V drobných nedokonalostech je ten zázrak. A já je ve svých fotografiích podtrhuju. A ono se to líbí.

Zajímavý je též váš vztah k dětem. Mám pocit, že vám děti připadají kruté...?

Děti jsou nelítostné. Mám ateliér v osmém patře jednoho paneláku a vidím, jak si ve dvoře hrají děti. Je tam strom a ony se do něj tak dlouho opírají, dokud ho neulomí. Běhá tam nějaké zvířátko, a tak dlouho ho honí, dokud ho neutlučou kamenem... Samozřejmě, nejsou takové všechny. Děti kdyby mohly zabíjet...? Kolik dětí by rádo zabilo svou učitelku. Dítě naštěstí nemá zbraň a nemá sílu. Víte, ono je to všechno spíše tím, že se s dětmi nejedná s důstojností, že se s nima jedná, jako by to byli méněcenní tvorové. I když je pravda, že jsem právě s jednou svojí dcerou jednal s největší úctou a důstojností, a ta dopadla nejhůř. Dala se na heroin, kradla kvůli tomu, a dostala se do vězení. Možná pár facek nebo věty "jdi se upravit, ty ses vyznamenala" by jí pomohly víc.

"Existuje jenom bezmoc dětství, která zase přijde ke konci života." Zkuste tuhle vaši myšlenku rozvést...

To je prosté: člověk nakonec nebude mít zuby, vlasy a budou ho převinovat, protože už bude bezmocný. A bezmocným se člověk i rodí.

Vaše vzpomínky z dětství hodně okupuje téma smrti. Vy jste byl v koncentráku, vašemu otci zemřelo všech sedm bratrů...

Je zajímavé, že mladí lidé myslí na smrt víc než dospělí. Ti o tom nechtějí vůbec slyšet. Děti si se smrtí hrají snad právě proto, že je tak daleko. Koketují s ní a někdy k ní i dospějí. Já viděl lidi umírat. Není to dobrý. Bojím se, že za smrtí nic není. Proto se zaživa snažím stihnout co nejvíc. Šíleně si užít. Já si zvu i nevěstky. Ne abych s nima spal, to se bojím, ale abych měl společnost, zaplacenou, jako Rembrandt. Je mi jasný, že dědek jim je protivnej, ale zase...

Vám vyhovuje zaplacená společnost?

Zamilovaná ženská, a mám jich pár, ta nechce odejít, chce být s vámi pořád. Kdežto když si ji zaplatíte, odejde. Ale taky se mi stalo, že se do mě zamilovala nevěstka, protože jsem jí dal něco navíc. Co to je, nevím.

Co vás dokáže dojmout?

Jsem unesen, když slyším Devátou, dodnes mi něco říká pohled na rodnou krajinu. Já bydlím na venkově a někdy narazím na takovou nebeskou mísu nádhery - v lesích, na louce - že nezbývá než pokleknout a políbit tu zem. A beze svědků. Vycházím z toho, že tahle zem je ze všech nejkrásnější. Považuju se za dobrého Čecha, i když si kupuju japonská auta. Nikde na světě se nebudu cítit tak skvěle jako tady, kde máme společnou řeč.

Ještě vás baví vaše ješitnost, nebo byste se jí konečně rád zbavil?

Já nejsem ješitný, já jenom nechci lidi nudit. I když po ničem jiným netoužím, než po úspěchu. Pro mne byl úspěch, když mne pan Fenič dal jako jediného českého fotografa do dokumentárního cyklu GEN. Aniž bych ho o to žádal. Tam dokonce lidi nabízeli i stovky tisíc za to, když je mezi elitu národa zařadí. Jsem úspěšný, ale mohlo by to být ještě lepší.

Poděkoval jste osudu za to, jak jste doposud úspěšný?

Děkuju všem, kteří mně ty schody zametli a dovolili mi jít nahoru. Jak to řekl pan Karel Gott, že děkuje všem, kteří ho poslouchají, protože bez nich by nebyl, kým je. Vážím si ho, ale ještě jsem zažil, jak ho v šedesátém třetím vyhodili z vlaku, že s takovým pištidlem nepojedou. Rok nato byl slavný. Prostě na to nebyli připravený: poslouchali ty bučivé barytony Cortéze, Adama, Vašíčka...

"Je země mrtvých, a těch, kdo žijí, a mezi nimi je láska, most, který všechno spojuje a všemu dává smysl." Z těchto vět usuzuji, že láska je pro vás důležitá, ale vy ji na druhou stranu považujete za šílenství, jež vás ničí...?

Ty věty nejsou bohužel moje, jsou to slova krále Ludvíka od Lorda Byrona a překládal je můj strýc před padesáti lety. Zamilovat se? ... Jenom to proboha ne! To bych se zbláznil. Zvláštní je, že jsem byl několikrát zamilovaný, a pokaždé to byla devatenáctiletá dívka.

A vždy vás to ničilo?

Jankoval jsem, blbnul, nevěděl jsem o sobě. Lidi to zvenčí viděli tak, jako střízlivý vidí opilého, ale já to neviděl. Tragické je, že to nebyla nikdy dáma kolem čtyřiceti, nebo vlast, nebo můj pes, ale vždycky devatenáctiletá holka. Což je důkaz, že jsem lacinej frajer.

Přitahuje vás na ní to voňavé mládí?

Vůbec ne. Už v televizi jsem řekl, že moje nejlepší milenka měla šedesát sedm let. Protože to sledovalo tři miliony diváků, stěžovala si mi, že je jí šedesát šest. Řekl jsem jí: "Alenko, víte, já jsem čekal, že to budou vysílat za rok."

Teď jste do té devatenáctileté dívky zamilovaný?

Pokouším se o to. Udělá všechno, co chci, ale... Nedá se to naordinovat. To je jako: dneska ráno vstanu a udělám umělecké dílo... Copak já vím, co udělám za mazanici? Pokouším se být zrcadlem té holky, aby se ona zamilovala. Ale co s ní pak budu dělat, nevím. Současně balím několik jiných dam, takže jsem jako zajíc, který chce běžet všemi směry.

Nevyčítají vám některé dámy, že jdete trochu po povrchu?

Nikdy! Já s nimi nerozmlouvám o avantgardě třicátých let, to je nudí. Já rozmlouvám s dámama třeba o menstruaci. To je téma, které je jim naprosto blízké, a poskytnou vám detaily, ze kterých se mi moje zbylé obarvené vlasy vztyčí na hlavě. Já jsem báječně primitivní a to se líbí: žena se nechce zatěžovat nepodstatným, ona životu rozumí.

Vyprávěl jste mi o svém rychlém pití alkoholu a o nezřízeném životě. Dá se říct, že jste svým způsobem masochista?

No, to je zajímavý nápad. S některýma holkama to tak mám: oni jsou maminka a já chlapeček, kterému nabacají, když nebude hodný.

Měl jsem na mysli masochismus obecně. Prostě žijete tak, že si až úmyslně ubližujete?

(Sára napovídá, že masochismus se u něj projevuje tím, že se obklopuje většinou parazity) Zítra přijde nějaká madam, tak vám slibuju, že budu pít úměrně.

Opijete se někdy na veřejnosti?

Nikdy. Spousta lidí, se kterými chodím cvičit, mi nevěří: myslí, že jsem se v životě nenapil. Pravdou je, že já vypiju láhev vína nebo čvrt litru whisky, a hned padnu, takže si nestačím tolik ublížit, ráno nic necítím.

Měl jste někdy sebevražedné sklony?

Jo, měl. Nějak mě trápila ženuška, kterou jsem asi měl velmi rád, tak jsem se trávil práškama. Naštěstí mě někdo našel, vypumpovali mi žaludek, dokonce jsem nemusel ani do blázince. Nikdy potom jsem to už nezkoušel.

Bojíte se smrti?

Dobrá otázka... Nechtěl bych, aby přišla příliš brzy, poněvadž bych chtěl ještě něco udělat. Bojím se jí. Mám několik přátel lékařů, tak doufám, že mě nechají umřít tak, abych neřval bolestí.

Čeho se nejvíce bojíte?

Zapomenutí. Že po mé smrti nebudou mé obrázky nic říkat. Nevěřte, že třeba Jaromír Funke dneska někomu něco říká. Kunsthistorici si ho váží, ale na jeho výstavu přijde pár rozpačitých lidí. Některé mé věci vydržely už pětačtyřicet let, a padesát až sedmdesát let je prý doba, která dílo prověří.

Musíte hodně bojovat se svým egocentrismem, nebo jste to už vzdal?

Mám dojem, že člověk musí být soustředěn na sebe, aby něco dokázal.

Může taky ublížit...

Toho se také nejvíc bojím, že bych po své cestě lidem ubližoval, bojím se, aby můj chatrný úspěch nebyl založen na mrtvolách, pláči a skřípání zubů. Ale asi to tak bude, protože štěstí jednoho je založeno na neštěstí někoho jiného. Když některá ženská má svého miláčka, tak jiná pláče, protože jí ho vzala. Tak já vidím svět. Ale co mám dělat? Mám to vzdát?

Fotografie Jana Saudka najdete v tomto čísle magazínu Koktejl.




Jan Saudek (13. 5. 1935) patří mezi naše nejznámější umělecké fotografy, přesto je naší odbornou kritikou s jistým despektem přehlížen. Vystudoval dvouletou grafickou školu v Praze (1952). Měl přes 350 výstav po celém světě, mnohé se konaly bez jeho vědomí. Nejdůležitější: Art Inst. of Chicago (1976), Pompidou Centre Paříž (1981), Musée National de la Ville de Paris (1986), National Gallery of Australia, Melbourne (1987), Arles Festival France (1990). Saudkovi vyšlo několik knižních publikací ve Francii, v Itálii, v Německu, v USA, v Holandsku, u nás se například výpravná kniha s názvem Jan Saudek - Divadlo života prodala v neuvěřitelném nákladu 75 000 kusů. Poslední výstava fotografií v Čechách proběhla v Obecním domě: zisk 7 milionů věnoval Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Zařekl se, a proto zde nyní vystavuje pouze své obrazy. Naposledy například v létě v Dobříši. Francouzské ministerstvo kultury ho vyznamenalo Řádem rytíře umění a literatury.


Listopadové PORTFOLIO je také věnováno Janu Saudkovi...
listopad 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group