ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HOROLEZECTVÍ JE CELOŽIVOTNÍ STAV

Zdůrazňuje JOSEF RAKONCAJ, muž, který se devětkrát díval na svět z těch nejvyšších míst. Právě tolik osmitisícovek mu podlehlo. Ačkoli mnohokrát bojoval s vichřicí, mrazem, nedostatkem kyslíku i s vlastní slabostí, stále žije a užívá si života. S trochou nadsázky by se dalo napsat, že v zóně smrti, jež je ohraničena právě výškou osmi kilometrů, je jako doma. K nebezpečnému sportu, kterým horolezectví nepochybně je, přidal v posledních letech také létání na ultralehkém letadle. Přesto se zuby nehty brání označení dobrodruh. Stejně nerad má ještě slova náhoda a přátelství.



Josef Rakoncaj

Když se člověk podívá na výčet vašich výstupů, přímo se vnucuje představa, že jste chtěl zlézt všechny osmitisícovky, stejně jako Reinhold Messner. Bylo to tak?

Ne, tak to nebylo. Když jsem v sedmdesátých letech zatoužil po vysokých horách, lezlo se tam velmi omezeně. Dříve jsem také toužil udělat hlavně prvovýstupy a to mě provázelo celou mojí lezeckou kariérou. Například himálajské průstupy severní stěnou Kalanky nebo Nanda Devi, jižní stěnou Lhoce Shar či severní stěnou Shisha Pangmy, kterých jsem byl spolutvůrcem, jsou toho důkazem. A pak, vlády států, na jejichž území Himálaj leží, cestovnímu ruchu moc nepřály. Bylo celosvětovým trendem protlačit u těchto vlád možnosti vstupů do nejatraktivnějších zón. První československá expedice odjela do Himálaje až v roce 1969 a to bylo dost pozdě.

Messner byl asi první, kdo přišel s myšlenkou zlézt všechny osmitisícovky. Měl na to nejen lezecky, ale byl schopen překonávat i administrativní potíže.

Vy jste o tom tedy nikdy ani nesnil?

Dnes si myslím, že kdybych býval začal s velehorami dřív, možná... Vylézt všechny osmitisícovky jsem chtěl v roce 1986, tenkrát se začala rýsovat italsko-francouzská skupina L'espria Sequipe, jejíž lídr Benoit Chamoux měl právě tento cíl. Já jsem byl jejím členem, ale skupina skončila v roce 1990.

Vy jste se zúčastnil všech jejích výstupů. Jaké jiné cíle vás potom lákaly?

Byl jsem ve skupině Hallo World, která se snažila vylézt na nejvyšší vrcholy jednotlivých kontinentů. Byl jsem s nimi na Aconcagua, Mt. Mc Kinley a na Kilimandžáru. Na El'brusu jsem byl už v roce 1973. Projekt skončil, protože vedoucí skupiny se zabil na Mont Blancu, podotýkám, že na normální cestě.

Změnila smrt kamarádů něco na vašem vztahu k horám? Jste opatrnější?

Změnila, určitě změnila... Získané zkušenosti však člověka svazují. Vždycky jsem byl přesvědčen, že když do toho strčím nos, musím mít ke každé hoře vlastní přístup. Důležité je spíše se podcenit, než být hrdina, být trpělivý, a potom čas na výstup sám přijde. Proto jsem nikdy nechtěl být tlačen sponzory, i když jsem byl tři roky zaměstnán jako horolezec.

Horolezectví a smrt k sobě bohužel patří. Víte o smrti víc než ti, kteří nikdy neunikli o vlásek lavině?

Když jde člověk do vysokých hor, musí s tím počítat. I když asi nikdo nevěří, že by tam zůstal zrovna on. Ale i to se dá taktikou omezit na minimum.

Mnohokrát jste se dal slyšet, že sázíte na jistotu. Je pro vás náhoda nepříjemným faktorem?

Náhoda je pro mě většinou nehoda. Když vás potká náhoda, jde vlastně o vaši nepřipravenost. Náhoda je věc, která vás může překvapit, ale vy ji můžete vyloučit přípravou, znalostí terénu, znalostí počasí a znalostí lidí. Samozřejmě se může stát, že spadne kus stěny, lavina nebo serak, ledovec se proboří. Ale musíte předpokládat, že v horách to takhle je. Jsou stále v geologickém vývoji a jsou zde většinou skály a ledovce. Tím pádem, když spadne lavina, není to náhoda, ale skutečnost. Na tu se musíte připravit.

V lezení i v životě je to stejné. Když vám někdo nabídne kšeft, není to náhoda, ale souhrn určitých okolností, které jste vytvořil.

Umění přežít v extrémních výškách jistě souvisí se schopností umět se včas vrátit. Vy jste to dokázal, vrátil jste se dvakrát zpod vrcholu Everestu. Jaké to je otočit se pár metrů od vrcholu?

V tu chvíli vůbec žádné. Někdy je souhrn špatných okolností takový, že opravdu nelze jít dál. Ale vždycky si říkám: "Když tam ale teď nedojdeš, budeš se sem muset vrátit, radši to vylez hned..." Ale to je momentální uvažování, a horolezectví je celoživotní stav.

Samozřejmě je to také o únavě. Když jsem šel na první osmitisícovku, opravdu jsem ji chtěl vylézt. A sestup jsem si zabezpečil tím, že jsem ho vlastně nezabezpečil - schválně jsem si nevzal čelovku, abych nemohl za tmy sestupovat, protože terén tam byl strmý a rok předtím se tam zabil jeden Japonec. Předem jsem si určil taktiku, že když nestihneme sestoupit, zabivakujeme. Přečkal jsem tedy noc pod vrcholem, ve výšce 8550 m n. m. Ovšem když jsem později studoval bivaky, které byly provedeny nad osmi a půl tisíci metry, zjistil jsem, že téměř všechny byly osudové. Nejspíš jsem byl ohrožený více, než kdybych sestoupil.

Tenkrát na Everestu jsme byli v 8650 metrech v půl čtvrté, do setmění scházely tři a půl hodiny. Na vrchol bychom se dostali, ale při zpáteční cestě bychom museli zabivakovat, a to jsem nechtěl. A neudělal jsem to již nikdy.

Není vám líto, že "všechny osmitisícovky" vám unikly vlastně o fous? Přemýšlel jste o tom, že byste to dokončil?

Ne. Já si vždycky víc cenil prvovýstupů. A to se mi podařilo čtyřikrát v Himálaji, z toho na dvě osmitisícovky. To je základ lezení, nová cesta. Vymyslet něco nového, a pak to zrealizovat. Také jsem se snažil vylézt na osmitisícovky velmi rychle. Třeba na Broad Peak za tři dny nahoru a dolů. Totéž na K2. To byly supervýkony. To alespoň u nás nikdo jen tak nezopakuje. Jednou jsem měl na to vylézt na Manaslu a slézt za 24 hodin, ale byl jsem nucen zůstat ve výšce 6800 m n. m. 10 hodin. Ale sestup z 8165 m n. m. mi pak trval jenom 9 hodin a to se jednalo o 4000 metrů převýšení!

Dá se vůbec za tři dny stihnout nějaký zážitek?

Dá. Tím, že budete točit film a fotografovat. Můžete to pak zpětně vychutnat. Těžko můžete plně zachycovat, když lezete na doraz.

Kdysi jsem měl takové dilema - v jednom roce jsem poprvé vylezl na K2 a také udělal v Sedmihorkách prvovýstup údolní stěnou na Kapelníka. Posuzoval jsem, který zážitek je pro mě lepší. Nakonec jsem zjistil, že K2 je přeci jenom na vyšší úrovni. Až zpětnou vazbou mi došlo, že je to i společenská záležitost.

Jaká událost v normálním životě je srovnatelná s pocitem, když člověk vyleze těžkou cestou na vysokou horu?

Myslím, že žádná. Žádný pocit to nenahradí - jste fyzicky na dně, takzvaně "vorvanej", v malé skupince lidí nebo úplně sám, a máte ohromný pocit odstrčení od ostatního světa. To nikde jinde není. A první vstup nad hranici osmi tisíc metrů je zážitek jako hrom.

V horách jste často sám. Jste rád sám?

Jsem rád sám. Nemusím se přizpůsobovat rychlosti druhých. Vadí mi, když jde někdo pomaleji než já nebo dělá kratší stopu než já. Když jdu sám, prošlapávám si sníh, jak mi to vyhovuje. Je to pěkné, ale má to určité hranice. I v tom, že večer či za dva, tři dny se setkám s ostatními.

Takže do hor neutíkáte před lidmi?

To v žádném případě. Nikdy jsem takovou potřebu neměl, ale je hezké být sám. Řešit absolutně sám krajní situace, které v tu chvíli ale vnímám jako normální.

Jakým způsobem si vybíráte lidi, s nimiž jste ochoten jet na expedici?

Špatně. Většinou jsem totiž byl přizván do určitého kolektivu. Takový kolektiv pak od vás očekává určité vlastnosti, které jsem třeba měl, a už nemám. Ale vstupu do nových kolektivů jsem se nestranil, vždycky bylo hlavním cílem vylézt si na osmitisícovku a pomoci v tom druhým. Byla to věc nabídky a poptávky. V expedici na Nanga Parbat jsem dělal vedoucího a tehdy jsem si vybral lidi, kteří mi vyhovovali.

Podle jakých kritérií?

Museli být schopní vylézt až nahoru. A většinou to byli lidé, kteří už se mnou někde byli. Nemusel to být zrovna Himálaj, ale ti lidé už měli zkušenosti se mnou a já s nimi.

Vždy jsem byla přesvědčená, že horolezec musí být velmi silná individualita. Jak se to snáší s oním pověstným "kamarádstvím na laně"?

Necítím se být žádnou individualitou, pokud jsem, nepřipouštím si to. Žena o mně říká, že jsem sobec - člověk samozřejmě musí být trochu sobec, když si protlačuje věci, které jsou rodině trochu na obtíž. Co se týče kamarádství, mám pár kamarádů už několik desetiletí. V padesáti letech už těžko navazuji nová přátelství, jsem trochu zabrzděný vůči okolí.

Vytvoří se mezi lidmi, kteří spolu vylezou na osmitisícovku, nějaké zvláštní pouto?

Je to silné pouto. S každým, s kým jsem vylezl na osmitisícovku. S jedním klukem jsem byl asi na čtyřech, ale nyní se nestýkáme, možná i proto, aby se něco nepokazilo.

Považujete se za dobrodruha?

V žádném případě ne. Nevím, jaký je rozdíl mezi kamarádem a přítelem. Stejně tak nevím, co je to dobrodruh. Za dobrodruha snad považuji člověka, který byl v minulém století schopen obeplout jižní točnu. To byli dobrodruzi, protože vůbec nevěděli, do čeho jdou. Ale s dnešní výzbrojí, znalostmi o zeměkouli, nehledě na existenci GPS... Dobrodružství začíná tam, kde končí známé věci. Do tohoto věku už to slovo nepatří. Snad jen v souvislosti s dobýváním vesmíru. Ale na zeměkouli je už velice, velice málo neznámých míst. Už asi neexistují.

Která země by vás lákala jako cestovatele?

Chtěl bych chvíli žít v Kanadě nebo v Norsku, kde je sice civilizace, ale stále trochu free. A kdysi jsem si říkal, že perfektní země by byla Patagonie. Kdysi nás tam chtěl prý vystěhovat Hitler. Když jsem tam byl, říkal jsem si, že by pro český národ udělal jedině dobře, protože jednotliví osadníci zde mají ohromné pozemky, souseda neznají, a tudíž mu nemůžou nic závidět. Příroda, rozloha, ideální zeměpisná šířka. Drsný život a krásná obloha.

Byl jste mnohokrát ve světě a zároveň jste slavný v Česku. Vypozoroval jste, že by Češi měli nějakou typickou vlastnost?

To jsem naznačil v předešlé odpovědi. V každém národě jsou takoví lidé, ale u nás to bylo vysoce koncentrované.

Dobré rysy mohou vzniknout, pokud něco umíte. Národ může být hrdý, když dokáže udělat dobré věci, srovnatelné či převyšující to, co je venku. Když Čech zaběhne na mistrovství světa první místo, je to světové. Bez diskuse dobré. Nebo když vyrobí první kontaktní čočku, je to bomba. Kdyby takových věcí bylo víc, bylo by to perfektní.

Dnes do Himálaje - dá se říci - proudí davy lidí. Láká vás ještě?

Momentálně ne. Protože spousta lidí si tam jezdí dělat image, jde o komerční záležitost. Je mi to líto, ale je to tak. Na Everest se dnes pořádají zájezdy. Je to móda, která přejde. Dost lidí se tam zabije, stačí, aby fouklo, a hned je třicet mrtvých. Patří to k řemeslu, to je byznys, který má svá pravidla jako každý jiný. Třeba v Americe existuje toto: lidé se přihlásí na Everest a dotyčná treková agentura má v nabídce, že procentuální výstup na Everest je zajištěn. Pak dotyčný na vrchol nevyleze, a po návratu žaluje agenturu, že nesplnila podmínky. Je to šílené, ale je to tak.

Neuvažoval jste o tom stát se vůdcem komerční expedice?

Chtěl jsem to udělat, ale přeci jenom bych asi nestrávil stýkat se tam s těmi lidmi.

Proč? Jsou špatní jenom proto, že si chtějí zaplatit někoho, kdo by jim pomohl dostat se nahoru?

Myslím, že jsou špatní v přístupu k věci, a ten přístup do hor nepatří. Obdivuji jejich drzost, nesoudnost a blbost. Zajímal jsem se o to, proč jdou na Everest a ne někam jinam. Oni si totiž vytvářejí image. Když totiž řeknete, že jedete na Everest, ostatní lidé zpozorní. Stačí říci jen tohle. Když tam navíc budete mít přístup k satelitním přenosům nebo budete dopisovatel či budete dávat zprávy do médií, vaše image závratně poroste. Pochopím třeba člověka, který dříve lezl, teď už moc ne, ale chce si to vylézt, a tak si vezme vůdce. Ovšem novináři, který tam jede, aby napsal, jaké je tam smetiště, jak se lidé hádají, jaký je vztah mezi Šerpy a bílými, a který navíc tuší nějakou katastrofu, tak tomu jde jen o kšeft. To je trhák - jakmile tam někdo umře, je to svým způsobem fantastický byznys. Připadá mi to velmi podobné, jako když za rudé Číny chtěli Číňané zdolat Everest s Rudou knihou Mao Ce-tunga. Dnešní klienti jsou také cvičeni ke stoprocentní důvěře ve svého vůdce. Oba druhy mají něco společného - to, že nepoužívají mozek.

Jsou rozdíly mezi ženami a muži v horolezectví? Patří ženy do vysokých hor?

Já jsem nikdy s ženami nelezl a lézt nebudu. Vždycky jsem si o tom myslel své - žena, která má ruksak na zádech a je zpocená, není žena. Žena má být okrasa muže, a to v horách nelze a je to zbytečné. Ženy, které lezly osmitisícovky, byly vždy svým způsobem imitace muže. Buď absolutně důvěřovaly muži, který s nimi šel, nebo se jen chtěly muži vyrovnat. Ještě nikdy ženské družstvo nevylezlo na osmitisícovku jako první.

Vy si neumíte představit, že stejně jako to táhne do vysokých hor vás, může to tam táhnout i ženy?

Jasně. Ať tam lezou, ale ne se mnou. Já v tom nevidím žádnou ženskost.

Horolezectví je tedy sportem mužů. Jak vypadá opravdový muž podle Josefa Rakoncaje?

Měl by být schopen vydat ze sebe fyzicky úplně všechno a ještě u toho přemýšlet. Neměl by být uzavřený, měl by mít smysl pro humor. Měl by umět odejít z civilizace a zase se do ní vrátit.

Lákají vás adrenalinové sporty? Bungee jumping, kaňoning...

Mám v sobě zafixováno, že nesmím spadnout. Postavit se někde na římsu a skočit - to bych v životě neudělal. Lezu vždy s vědomím, že každý pád, i kontrolovaný, může způsobit úraz. Každý malý úraz se pak sčítá. Adrenalinové sporty - já myslím, že když desetkrát skočím po hlavě, je to věc tréninku. Není to adrenalin, je to rutina. Vím, že když jsem na jaře vyrážel lézt na pískovec, adrenalinu v tom bylo mnohem víc, než když jsem na podzim lezl už stou cestu. Ovšem nejde jen o adrenalin, ale o návyk související s fyzickou námahou. Super je třeba skákání s padákem s výdrží z útesů.

Létání, vysoké hory - to vše evokuje slova jako prostor, svoboda. Jste svobodný člověk?

Každá svoboda je limitovaná. Nemůžete si dělat, co chcete. Nikdo není svobodný. Vždy jste vázán na někoho, na civilizaci. Alespoň malá svoboda je to, že jeden den jdete někam, kde jste sám, a děláte si, co chcete.

Jste spokojen se vztahem člověk - příroda?

Země zanikne. Zničíme si ji.

Co se s tím dá dělat?

Nedá se proti tomu dělat vůbec nic. Tady vládne byznys, a ne soulad s přírodou. Z hlediska odpadů jsme v zánikové situaci a ekologie je záležitost dílčích věcí. Například auta. Třetinu průmyslu tvoří výroba automobilů. To je absolutní zahlušení. Každý v tom autě jezdí sám.

Máte auto?

Jezdím v něm sám. Já nejsem lepší než zbytek. Jsem normální člověk. A stáhnout se z tohoto postu bude velmi těžké a možná nás nezachrání nic.

Věříte v boha? Před pěti lety jste řekl Koktejlu, že možná...

Myslím, že jo. V tom smyslu, že nějaká nadřazenost existuje.

Byl jste mnohokrát v Nepálu, Tibetu. Oslovil vás nějak buddhismus?

Ne. Je to pro Evropana nestravitelné. Patří to lidem, kteří na daném území žijí a mají za sebou nějaký vývoj. Buddhismus a hinduismus beru jako velmi příhodná náboženství, která nebudí celkem žádnou nenávist.

Ale buddhismus a hinduismus jsou také jejich stavby a vůbec lidé. Někteří už jsou zasažení civilizací, třeba klášter na začátku ledovce Khumbu je velmi navštěvovaný a připadá mi, že mniši jsou zde jen atrakcí. Ale i tak je to stále nádherné, fantastické.

Kdybyste byl buddhistou a přemýšlel o reinkarnaci, čím byste chtěl být?

Asi zase sám sebou. Nikdy bych ale nechtěl zažít znovu to, co už jsem zažil, protože už je to vyřešená záležitost. Ale jsou z toho krásné vzpomínky.

Proto jste psal knížky?

Psát, to je dlouhotrvající řehole, která se nedělá kvůli penězům, ale kvůli tomu, aby ta knížka prostě byla. Je to jako vzpomínka. Myslím, že každý chce napsat nějakou vzpomínku. Tak, aby po něm něco zůstalo.

Jaký máte vztah k Šerpům?

Od sedmdesátých let jsem pozoroval, jak se z údolí ledovce Khumbu stahují do Káthmándú a jak se z nich stávají nížinní lidé. Teď chodí do údolí jen za účelem byznysu.

Horolezci tedy zničili a ničí jeden národ?

Ničí. Ale co to je, ničí? Procházíte vesničkou a vidíte kolem políčka, na kterých vyrostou jentaktak nějaké brambory. Nad nimi je ohnutá stará žena, pak se vrací do svého přístřešku, kde nemá vůbec nic. A kolem jde Šerpa oblečený v džínách, který několik měsíců v roce žije s americkou komunitou a je prakticky na jejich úrovni. A co je lepší? Šerpská žena živořící na pokraji bídy, nebo ten Šerpa, který je proti ní "vysmátej"? Každý člověk chce jít dopředu, nikoli dozadu. Nevím, co je lepší. Lidi, kteří mají jedno kamenité políčko, by takhle mohli žít miliony let. Ale ti, co budou žít jako my, skončí tak, jak jsem říkal.

Litujete něčeho v životě, máte nějaké nesplněné sny?

Dalo by se říci, že ničeho nelituji. Většinu snů jsem si splnil. Jeden můj známý, stejně starý jako já, mi říkal: "Vždyť nám bude skoro padesát roků a ten život tak utekl!" A já na to: "Co blbneš, já jsem se svým životem plně spokojený. Co jsem chtěl, toho jsem dosáhl. Co jsem nechtěl, to jsem nedělal, a co se mi nepovedlo, to je moje záležitost, a vidím v tom i nějaká pozitiva."

Jste podnikatel. Mnoho lidí tvrdí, že podnikání je také svým způsobem dobrodružství, riziko. Cítíte to také tak?

Nevím, asi ano. Ale já moc neriskuji.

Proč? Vždyť jde jenom o peníze, a v horách jde o život.

Riskovat by se mělo, jenom když o něco jde. Tady jde jenom o peníze a navíc je mnohem snazší rizikům předejít.




JOSEF RAKONCAJ
se narodil 6. dubna 1951. Má manželku Janu, syna Lukáše a dceru Lucii. Žije v Turnově a je majitelem firmy, která šije sportovní vybavení - Sir Joseph.

Je naším nejúspěšnějším výškovým horolezcem. V roce 1983 vylezl na K2 (8611 m n. m.), jež je považována za nejtěžší osmitisícovku vůbec. V roce 1984 následovala Lhoce Shar (8383 m n. m.), v roce 1986 znovu K2 a Broad Peak (8047 m n. m.), v roce 1988 Annapurna (8078 m n. m.), 1989 Manaslu (8156 m n. m.), 1990 Shisha Pangma (8013 m n. m.) a Čho Oju (8153 m n. m.) a v roce 1992 Nanga Parbat (8125 m n. m.). Kromě horolezectví se nyní věnuje létání na ultralehkém letadle, které si postavili spolu se synem.

Je autorem čtyř knih: K2 (1986), Tulákem ve větru Himálaje (1989), Na hrotech zeměkoule (1993) a Polibek nebo zatracení (1995), a videofilmu Terra incognita - Mt. Asgard.
prosinec 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group