ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČISTÝ BOJ S PŘÍRODOU A BOJ S ČASEM PROŽÍVÁ NA SVÝCH EXPEDICÍCH POLÁRNÍK MIROSLAV JAKEŠ

 

Na stole leží revolver, satelitní mobil (dá se jím volat i ze severního pólu) a navigační přístroj GPS. Proti mně sedí muž, který nezapadá do mé původní představy: nevedu rozhovor s drsným horalem se sebevědomým úsměvem, ale téměř s plachým a jemným mužem. Často se provinile usmívá, těžko se mu hovoří o svých pocitech, ale postupně cítím, že to má v hlavě srovnané víc, než by se z jeho vět mohlo zdát. Živí se tím, že pořádá expedice do extrémních krajin. Například silvestr trávil se svými klienty poblíž severního pólu. Nakonec jsem získal pocit, že s tímhle mužem bych si troufl na hodně nebezpečnou cestu.



Miroslav Jakeš

Pane Jakeši, tu pistoli máte na co?

Na lední medvědy.

Už jste nějakého potkal?

Ještě ne. Ale je to nezbytná součást vybavení polárníka.

Před chvílí jste odhadl, co bych si dal k pití. Pomáhá vám vaše cestování a mezní situace s tím spojené ke stále lepšímu odhadu lidí?

Myslím si, že už odhadnu, jestli je člověk dobrý, nebo špatný, ale stále se stává, že se zklamu. Trochu se mi ten smysl na lidi vycvičil. Často navštěvuji třeba Inuity (Eskymáky) a už odhadnu, co mohu od nich čekat. Dá se asi říct, že kdybych nikam necestoval, můj odhad na lidi by byl horší.

Uvědomujete si, že to vaše dobývání severního pólu a Grónska je tak trochu bláznovství? Aby člověk dobrovolně podstupoval cesty, při kterých mu jde o život, musí být trochu blázen...

Svým způsobem se odlišuji od ostatních lidí. Lidi mě považují za blázna, ale do očí mi to řekne jen moje žena. Moje cestování je svým způsobem vášeň: když vás to chytne, je to jako droga. Podstupuji nebezpečí, ale na druhou stranu když tady jedu po dálnici, prožívám mnohem větší traumata: z chalupy přijíždím naprosto schvácený. Zdá se mi, že to riziko na dálnici je větší než jít na severní pól nebo do Grónska, kde to všechno záleží jenom na mně.

Znáte sám sebe, víte, co v krizových situacích uděláte?

Z těch polárních expedicí bych řekl ano: po výkonnostní a psychické stránce. Ale přece jenom ještě úplně nevím, co ve mně je.

Milujete nebezpečné situace?

Vzrušují mě, ale nejsem sebevrah. Do ničeho nejdu bláznivě, snažím se být připravený, zbytečně neriskuji. Trhliny v ledovci se snažím obejít. Vzrušení jsem prožíval zvláště při horolezectví, při kterém se člověk trochu bojí, že může každou chvíli spadnout, ale to uspokojení na vrcholu...

Mimochodem, trochu sebevrah jste. Jít přes Grónsko bez vysílačky a oficiálního povolení...?

O tom se raději nezmiňujte. Za to by mě v Dánsku zavřeli.

Všechny expedice na grónský ledovec musí být na základě předaného projektu předem schválené a pak povolené. Musíte mít dostatečné pojištění, spojení a zajištění celé akce. Vše to stojí moc peněz, které nemám. Jít sám přes Grónsko bylo za těchto podmínek riskantní, ale já si prostě věřil.

Z čeho máte největší strach?

Z věcí, které nemohu ovlivnit, jakými jsou například trhliny nebo bouřka.

A tady v Praze se něčeho bojíte?

(provinilý úsměv) Možná lidí. Jsem takovej důvěřivej...

Připadáte mně i plachý...

Asi ano. Nikam se nehrnu. To jste odhadl, protože ta tvrdost mi někdy v mé práci schází. Nejsem průbojný, což postrádám třeba při shánění sponzorů.

Jistě jste přemýšlel, co vás nutí takto cestovat. Není to trochu touha být co nejdál od lidí?

Takový strach z lidí nemám: jezdím i jako vedoucí čtyřicetičlenného zájezdu, a navíc jsem rád v kolektivu. Ale na expedici jsem raději sám. V kolektivu neprosazuji své názory, a tak jsem nucen se často podřídit a dělat věci, které bych jinak nedělal.

Když jde do tuhého, umíte prosadit svůj názor?

To ano. Pokud vím, že mám stoprocentní pravdu, jsem schopen se o ni hádat. Musel jsem se párkrát i poprat.

Vaše sólo expedice svědčí o tom, že máte rád samotu, kdy jste sám jen se svými myšlenkami...

Mám rád samotu. Prožívám při ní větší pocity než ve skupině. Navíc tyto výpravy mají větší sportovní hodnotu. Pocity samoty též zaháním prozpěvováním, ale drtivou většinu času mi zabírá práce spojená s pochodem - navigace, stanování apod. Často jsem vařil už za tmy, a než v těchhle podmínkách vybalíte a rozděláte vařič... Je to v tom mrazu nepříjemné a namáhavé. Někdy to nejde, a pak jsou průšvihy.

Co v takových chvílích děláte?

Mám chuť s ním třísknout, takže ze všeho nejdřív se musím uklidnit: jakákoli chyba může být osudná. Jednou mi ve stanu vybuchl benzin a začalo tam hořet. Na chvíli jsem zkameněl, ale naštěstí jsem měl ve stanu otevřené okénko, tak jsem vařič vyhodil a požár uhasil. Měl jsem však ve stanu propálené díry, tak nezbývalo, než je zašít. Trvalo to v tom mrazu pěkně dlouho. Nejhorší jsou rána, kdy musím vylézt ze spacáku a vidím, jaká je venku zima. Fouká vichřice, a já musím něco začít dělat. Nejdřív zapnu vařič a uvařím polévku a čaj. To trvá i dvě hodiny. Pak se musím obléct, což je další facka, sbalit se a vyrazit.

Jaké myšlenky se vynořují ve chvílích volna?

Různé, ani jsem neměl čas dělat si zápisky do deníčku. Měl jsem zvláštní pocity, zvláště v těch arktických pustinách... To se nedá ani popsat.

Zkuste to.

To je těžké... Přemýšlím o příštím dnu a o problémech, které jsem měl a které mě ještě čekají. Přemýšlím i o smyslu života... Je to vlastně každodenní boj s přírodou, zvláště ten, při kterém nepoužívám technické pomůcky. A arktická příroda je sama o sobě nádherná... Pokaždé když se vrátím domů, přijdou mi zdejší problémy trochu srandovní. Naučil jsem se také šetřit potravinami. Všechno tu sním do posledního drobečku, jsem zvyklý s energií, kterou mi potraviny a benzin dávají, neplýtvat. Tady se jídlem a energií velmi plýtvá.

Poslyšte, co je nádherného na cestování bílou chladnou pustinou?

Je pravda, že na severní pól nebo před Grónsko jdu neustále po ledu, je to jednotvárné, jsem spíše jako biologický stroj, který nemá čas filozofovat, ale kontroluje, kam šlápne. Při takovém extrému člověk ani nestačí koukat kolem sebe, nezažívá tu nádheru, spíše prožívá závod s časem a pořád bojuje o přežití... Je to čistý boj s přírodou... Minus třicet nebo čtyřicet stupňů pod nulou... vítr při bivakování... samota... já už sám nevím, co mě na tom tolik fascinuje. Líbí se mi plasticita hor na Špicberkách, bizarní tvary ledovců, nebezpečné náhledy do jejich hlubokých trhlin... šlehání větru do tváře.

Několikrát jste byl blízko smrti...

Ano, takové problémy jsem měl.

Změnil se váš pohled na smrt?

Spíše než na smrt se změnil můj pohled na život. Když člověk něco takového překoná, začne si vážit každého dne, kdy žije. Člověk může každou chvíli umřít, takže by si měl cenit každé maličkosti, zbytečně se nerozčilovat, žít spíše optimisticky. Nejhorší to bylo na Aconcagui, kde jsem omrzl, a pak mi amputovali prsty u nohou. V Grónsku o mně nikdo nevěděl, celou dobu jsem šel sám, taky to bylo o život. Smrti se samozřejmě bojím.

Předpokládám, že se při takových extrémních podmínkách dostavuje úvaha o boží existenci...?

Já jsem ateista. A čím více cestuji, tím je mé přesvědčení hlubší. Mohu věřit pouze sám v sebe. Někdy mi však ty záludnosti v přírodě připadaly jako boží zásahy, takže ze mě občas vypadlo: "Pane Bože, co to děláš?!" Ty překážky jako by mi skutečně někdo vymýšlel. To bylo hrozné. Já věřím třeba v telepatii. Jeden můj kolega se na Špicberkách málem utopil v moři: otevřela se pod ním ledová kra, a on se v poslední chvíli zachránil. Matka i jeho babička měly stejný den sen, že se topí.

Máte při cestách na ledě nějaké sny?

Pokud spím, tak se mi snad něco zdá. Já ale tvrdě nespím, je to spíše polospánek: musím třeba slyšet medvědy.

Co cítíte, když po tak dlouhé samotě potkáte člověka?

Nemusí to být člověk. Stačí potkat první zvíře nebo i normální kámen. Jdete po ledovci a vidíte jen bílou barvu. Sníh, nic než bílá. A ten pocit, když po měsíci člověk sleze z ledovce a najednou vidí kus půdy, kde rostou kytky... Ta první šlápota z ledovce na zem... To je velmi příjemný pocit.

Určitě pak prvního člověka vnímáte jinak než my, kteří žijeme v tomhle mraveništi a většinou své bližní přehlížíme...?

Jsem pokaždé rád, že ho vidím a že jsem opět vstoupil do civilizace. Hned se s ním dám do řeči. Chci slyšet lidské slovo. Někdy stačí najít plechovku, a člověk už má kontakt. Při takovém setkání mi většinou dochází, že já jsem otrhaný, a on je čistý, umytý a vypadá spokojeně.

Civilizace proniká i do těchto oblastí. Jak se mění Eskymáci?

Žijou normálním civilizovaným způsobem života. Eskymácké kajaky nahradily čluny s japonskými motory, na kajacích už neloví, ale spíše sportují. Pokud nechodí lovit, jsou civilizovaně oblékaní, vidíte tam supermarkety, obchody, paneláky, a jistě tam bude i McDonaldŐs. Eskymáci jsou velice příjemní, klidní, usměvaví, je s nimi legrace. I když ne všude jsou tak klidní. Říká se, že u Eskymáků dochází k největšímu počtu sebevražd. Částečně to asi způsobují dlouhé polární noci, ale především změna způsobu života. Kanadská vláda po válce jejich vesnice zrušila a roztroušené Inuity sdružila do několika větších osad. Dostali se do prostředí, ve kterém neuměli žít - narušilo jejich životní styl, spousta jich přišla o práci, a jejich psychika to nezvládla.

Máte možnost více než jiný smrtelník testovat své smysly, který vás nejvíce překvapil, zaskočil?

Máte pravdu, že člověk si v tak extrémních podmínkách své smysly uvědomuje. Je to především zrak. Na horách například dochází ke sněžné slepotě. Stát se to může i na ledovci, třeba i v mlze. To by znamenalo tragédii. Bez brýlí nelze po třpytivém ledu jít. Potřebuju pochopitelně dobrý sluch, abych slyšel třeba medvěda...

Kdybyste přišel o zrak, přišel byste i o cestování...

To bych se zastřelil. Byl bych tu úplně zbytečný.

To je kacířská myšlenka...

V první chvíli bych se té myšlence nevyhnul. Nechtěl bych někomu ztěžovat život. Ale třeba bych si našel nový životní cíl.

Abych řekl pravdu, čekal jsem, že budeme trochu filozofovat. Chvíle samoty a filozofické myšlenky k sobě patří...

Taky filozofuju, ale jak o tom mluvit? (je očividně nesvůj) Když jdete měsíc pustou krajinou, proberete takřka všechno.

Zkuste mi popsat atmosféru těchto chladných oblastí...

Připadám si tam v jiném světě než tady. Čistá, panenská příroda bez lidí... Mysl se mi očišťuje od toho civilizačního marasmu a v tom klidu mě napadají nové myšlenky. Ta chladná pustina si je vlastně vynutí. Přemýšlím i o rodině, o životním prostředí, o naší společnosti, hodně otázek probírám.

Nebojte se o nich mluvit. Na co jste třeba v úvaze o životním prostředí přišel?

Přišel jsem na to, že to všechno spěje ke krachu. V tomhle jsem pesimista. Když vidím, jak každý rok ubývají ledovce v Grónsku a na Špicberkách o několik metrů, uvědomuju si, že pesimistické předpovědi vědců jsou opodstatněné. Přemýšlím, jak bych to třeba mohl zlepšit.

Jak?

Zastavit třeba automobilovou dopravu, ale to nejde. Právě spalováním nafty dochází k oteplování, protože koncentrace kysličníku uhličitého v ovzduší nepřirozeně stoupá. Dochází tak vlastně k opačnému procesu než v dávné minulosti. Před miliardami let byl v atmosféře především uhlík. Jakmile se objevovaly rostliny, odstartovala fotosyntéza a v zemské atmosféře se začal vytvářet kyslík. Uhlík přecházel prostřednictvím rostlin a živočichů do země, kde se přeměňoval v uhlí a naftu. Teď nastává to, že uhlík se díky lidem dostává ven, a neexistuje dostatečná zpětná vazba: žádné stromy do země nepadají, ale naopak se kácí. Roste koncentrace kysličníku uhličitého, a tak dochází k oteplování Země. Jediné moře může zpětně reagovat, ale otázkou je, zda stačí vytvořit dostatek kyslíku... Civilizace spěje k zániku.

A kdybychom tuto drastickou spotřebu zastavili?

Tak nevím, jestli není pozdě, jestli ta ekologická katastrofa není nenávratně rozběhnutá.

Jste z toho deprimovaný?

Já se toho naštěstí nedožiju. Jsem rád, že jsem se narodil v těchto letech po válce. Naše generace prožila nejlepší období v dějinách lidstva. Moji vnuci se dožijí takových problémů, o kterých dnes nemáme ponětí. Lidi budou mít problémy přežít. Kdybych se narodil o dvě generace později, už bych si přírodu nemohl tak vychutnávat, nebude to tak hezké.

Takže přemýšlíte o tom, jaký vztah zaujímá příroda k nám, a zase my k ní?

Člověk ví, že by se měl chovat k přírodě jinak, ale nechová se tak. Dáváme přednost pohodlí.

Pohodlí podle vás vítězí nad sebezáchovným pudem?

Dokud se lidé nezačnou dusit, nepřestanou s tím.

Za tím vším jsou především peníze...

Ano. Například výrobci ledniček dobře věděli, že unikající freon se spolupodílí na vytváření ozonové díry, ale nikdo to nezarazil. Prachy o všem rozhodují.

Čekal bych, že se váš vztah k penězům změnil...

Bohužel, pokud jsem na ledovci, mohou mi připadat jako bezcenné papírky, ale bez nich bych se na tu cestu nevypravil. Peníze teď potřebuji víc než předtím. Dnes se za všechno platí. I za zdraví. Pokud nemáte prachy, často se nemůžete léčit. Říká se, že důležité je zdraví, ale důležité jsou peníze, protože jinak si špičkovou zdravotní péči nemůžete zaplatit.

Přemýšlíte na cestě třeba o lásce?

Taky to tam proberu. Mezilidské vztahy jsou penězi ovlivňovány. Dříve jsem si s kamarády šel po práci zahrát fotbal, pak do hospody, byl na to čas. Dneska se každý honí jen za penězi a lidé mají málo času na sebe. Dneska si s některými kamarády ani nezatelefonuji: nemají čas.

Máte ještě nějaké kamarády, s nimiž se stýkáte?

Mám některé kamarády, kteří mi pomáhají při mých cestách.

Co vašim dlouhodobým odchodům říká manželka?

Jednak si zvykla, ale moc se jí to nelíbí. Ženské většinou chtějí, aby muž chodil pravidelně do práce a potom byl doma. Přejí si spíše mít chlapa pod pantoflem.

Dokážete si představit, že byste nějakou expedici podnikl se ženou?

No... To je otázka. Proč ne, ale záleží na jakou cestu. Mám ale obavy, že po takovém Grónsku by mě spíše zdržovala. Mám na cestách ženy jako klienty. Například na Baffinově ostrově jsem měl i dvě důchodkyně a bylo to s nimi perfektní. Ženy docela rád beru, protože vnesou do skupiny trochu jiný prvek, víc veselí a tak.

Které vlastnosti si u sebe nejvíce ceníte?

Asi výdrž, houževnatost a vytrvalost. Psychickou odolnost.

Jaké vlastnosti vám u lidí vyhovují?

Upřímnost a čestnost. Mám rád, když mi lidi něco řeknou na rovinu.

Která vám překáží ve vašem cestování či v soukromém životě?

Vím, že jsem moc sebekritický, dost se podceňuji, připadám si nemožnej. Dávám často za pravdu někomu jinému. Chybí mi sebedůvěra.

Vaše cestování vám sebedůvěru nedodává?

Kvůli tomu to nedělám.

Málokdo na světě dokázal to co vy. K tomu je zapotřebí velká dávka sebedůvěry...

Věřím si, že tohle umím. Když mi někdo dá peníze, tak vím, že na severní pól z mysu Avtičeskij, což je přímou čarou devět set osmdesát kilometrů, dojdu. Těch sto kilometrů, co jsem ušel, to byla procházka.

Jaká byla vaše nejhorší chvíle?

Bylo jich víc. Při létání na rogalu jsem narazil do kopce na Rané a poranil si krční obratel. Probudil jsem se až těsně před nemocnicí. To jsem mohl být mrtvý. Neodradilo mě to, létal bych dál, ale je to drahé.

Nastala situace, kdy jste si řekl: tohle je poslední varování a já toho už nechám?

To bylo třeba na Aconcagui. To jsem cítil, že je průšvih, a říkal jsem si, už mě na hory nikdo nedostane. Člověk se ale za chvíli otrká, a už ho to tam zase táhne. Zrovna tak v Grónsku, které jsem přešel dvakrát. První cesta byla tvrdá: ani jeden den jsem se nevyspal, klepal jsem se zimou, prsty na nohou jsem měl odřené od mrazem scvrklých bot, které nešlo ani obout, bylo to šílené... Takový pochod hrůzy. Taky jsem říkal, že už v životě nikam nepůjdu, konec, budu hezky doma v teple. Doma jsem si odpočinul, a za pár týdnů jsem plánoval další cestu.

Po jak dlouhé době začnete mít v Praze "absťák" po horách?

Já nevím, asi tak za měsíc.

Kdybych vám teď dal dostatek peněz k cestování, zdržoval byste se někdy vůbec v Praze?

To bych jezdil. (smích) Tohle mi ani neříkejte. Samozřejmě, musel bych tu chvíli relaxovat, být s rodinou...

Připadá mně, že vás rodina tolik nezajímá jako cestování...?

Jak mohu, tak jsem s rodinou. Snažím se brát děti do přírody, ale oni raději čumí na pitomou Novu, kterou jim neustále vypínám. Kluk hraje alespoň fotbal.

Dovedete si představit, že byste do Grónska vzal na delší dobu svou rodinu?

Ano... Kdybych neměl rodinu, tak dneska tady nebudu, asi bych se odstěhoval někam do Grónska. Alespoň bych to zkusil. Třeba na rok. Nevím, jestli bych to vydržel, člověk si to idealizuje, ale rád bych tam delší dobu pobyl a to prostředí hlouběji poznal. Říkal jsem si, že bych se tam třeba na stáří odstěhoval a lovil tam ryby, v létě tam jsou houby, borůvky... (úsměv)

Takže ideálním místem na planetě je nyní pro vás Grónsko...?

Na nějaký čas určitě. Člověku se ale stýská. Jsem poměrně konzervativní, takže se rád domů vracím. I když je to tady špatný.

Jste vlastenec?

Asi ano. Nemohl bych třeba emigrovat. Tady jsem se narodil a pořád mě to sem táhne. Navíc v Americe, ve Švýcarsku nebo v Německu mi to přijde moc přecivilizované. Všude samé ohrady, studené vztahy mezi lidmi...

Ve studených polárních krajích jsou lidské vztahy vřelejší?

Například v Longyearbyenu na Špicberkách jsou ti Norové nějak lepší a inteligentnější. Pokud necháte na ulici batoh, druhý den ho tam najdete. Já říkám, že čím větší nadmořská výška, tím jsou lidi lepší, sdílnější.

To je tím, že jich tam je méně. Asi byste uvítal, kdyby na planetě bylo méně lidí...?

Rozhodně by to prospělo. Jsme přelidněná planeta, takhle bychom pro sebe měli víc životního prostředí. Kdyby nás v Česku bylo místo deseti milionů pět milionů, tak je to stále hodně. Čím méně lidí, tím lepší. Třeba Norsko je velká země, ale je jich tam jenom pár milionů. Všem státům by to prospělo. Energii by dodávaly jenom vodní elektrárny, všechno by bylo ekologičtější.

Zajímalo by mě, jestli se vám dostavily i pocity viny, když vidíte tu panenskou přírodu. Umí ta krajina vnést do člověka pochybnosti, zda žije dobře? Rozumíte mi?

Já se vůči přírodě nechovám špatně, snažím se jí neškodit. Ale líbilo by se mi, kdyby tu panenskou přírodu vidělo víc lidí. Možná by je ten - jak říkáte - pocit viny očistil a přinutil žít jinak.

Řekněte mi po pravdě, co je pro vás důležitější: rodina, nebo cestování?

(ošívá se) Možná kdyby... Kdybych se neoženil, tak bych se dneska neženil. Asi by zvítězilo to cestování. Rodina mě hodně svazuje, a tak omezuje mé možnosti v cestování. Musím se o ně starat, vydělávat peníze... Odvádí to hodně energie třeba od příprav na další cestu. Na druhé straně jsem rád, že mám potomky, kterým budu moci něco zanechat. Můj životní cíl je dosáhnout severního pólu od ruské strany. Což je tisíc kilometrů. A v témže roce bych chtěl dojít na jižní pól, kde bych rád oslavil silvestra. Dokud těchto dvou expedic nedosáhnu, nebudu mít klid. Možná se pak budu věnovat víc rodině.

Tomu ale sám nevěříte?

(úsměv) Mám plány ještě na další cesty, ale léta ubíhají a výkonnost klesá. Nejlepší kondici jsem měl po třicítce. Kdyby mi tenkrát dal někdo výstroj, zdolal bych snad i Mount Everest. Pořád jsem na tom dobře, ale každý rok už bude znát. Optimismus mi dodává Robert Peery, který šel na severní pól ve dvaapadesáti, i když to bylo se psím spřežením. Teď budu asi z polárníků nejstarší, kdo chce jít na severní a jižní pól.

Stává se, že se dva polárníci cestou k pólu potkají?

Je to při tak obrovské ploše nepravděpodobné. Ten pól si musím sám najít. Ale víte, že jednou se mi to stalo, a to při druhé expedici? Bylo to zvláštní. Tisíce kilometrů nikde nikdo, a najednou se ráno ohlédnu, a vidím čtyři lidi. V tu chvíli vypadali tak neskutečně... Bylo to něco neuvěřitelného. V té opuštěnosti potkat lidi... Koukáte na ně jako na zjevení. Oni šli po našich stopách. Byli to fanoušci, kteří podnikli vojenskou propagační expedici. Šli s námi jenom kousíček. Spěchali: byli na pól po dvou měsících cesty přímo nadržení. Očekával bych tam spíše medvěda než lidi.

Co vám víc vadí: extrémní horko, nebo extrémní zima?

Mně ani jedno příliš nevadí. Snáším obojí. Příjemnější jsou mi spíše polární oblasti než tropy. Ne že bych si v těch mrazech liboval. Dělal jsem sportovní otužování, takže je lépe snáším. K mé každodenní hygieně patří ranní sprchování studenou vodou. Tu musím mít. O otužování jsem také přemýšlel: kdybych byl ministrem zdravotnictví, zavedl bych na školách hodinu povinného otužování. Nic to nestojí, odpadla by spousta nemocí, takže výsledný efekt by byl zdraví lidí a ušetřené peníze. Spoustu nemocí mají na svědomí přehřáté byty. Ušetřilo by se i na vytápění.

Které zážitky při cestách vykouzlí na vaší tváři úsměv či dojetí?

Vzpomínám si na Indii. Obrovská bída, chudé děti pobíhají po ulicích, ale umějí se v té bídě krásně smát, jsou veselé. Tady lidé mají skoro všechno, a radovat se neumějí, neustále jsou vynervovaní. Je patrné, že jejich životní styl jim nevyhovuje, a přesto po něm prahnou.




Ing. Miroslav Jakeš, polární cestovatel a průvodce, vystudoval ČVUT, byl dělníkem u vrtných souprav, úředníkem v ČSA a nyní se živí průvodcovskou činností pro svou či jiné agentury. V r. 1982 dosáhl spolu s Jaroslavem Pavlíčkem na hoře Čho Oju výšky 6500 metrů a stal se držitelem čsl. zimního výškového rekordu. O dva roky později přešel s první expedicí Grónsko. V r. 1986 jako první Čech vystoupil sólově v zimě na nejvyšší horu Jižní Ameriky - Aconcaguu, při sestupu málem zahynul. V r. 1989 se podílel na založení čsl. polární stanice v Antarktidě na ostrově Nelson, o tři roky později se stal na dva měsíce členem expedice ICE-SAIL. V r. 1993 jako první Čech došel pěšky na severní pól. O tři roky později si to zopakoval s první českou tříčlennou expedicí. Nejúctyhodnější je jeho jedinečný sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který v r. 1996 uskutečnil bez jakéhokoliv spojení a cizí pomoci. K padesátinám si chce splnit svůj životní cíl: v r. 2001 dojít pěšky na severní a jižní pól.
leden 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group