ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PLACHTĚNÍ JE ČEKÁNÍ

 


Hana Zejdová

Jméno Zejda v historii našeho plachtění něco znamená. Vždyť váš otec byl až do vašeho nástupu jediným českým plachtařem, který kdy držel světový rekord. Chápala jste svoje začátky na letišti jako pokračování rodinné tradice?

Takto jsem k tomu nikdy nepřistupovala. A navíc jsem paličatý typ. První popud, díky kterému jsem se v šestnácti objevila na letišti v Brně-Medlánkách, byl ten, že jsme s mámou potkaly známého z letiště, bavili se o všem možném, a on jen tak mezi řečí povídá: "Tak to zkus, dej holku na lítání..."

Do té doby jsem měla hodně jiných koníčků. Kreslení, fotografování, balet, a o dalších zájmech jsem neuvažovala. Jenže zrovna v té době jsme s kamarádkou Zuzkou zjišťovaly, že z nás primabaleríny nebudou a na občasné skákání v divadélku jsme už velké holky... Tak jsme to prostě vyměnily. Pro mě letiště samozřejmě nebylo žádné neznámé prostředí. S tátou jsem tam už předtím trávila dlouhé chvíle, ale vždycky mi létání připadalo jako něco, co nemohu nikdy zvládnout. Byl to fascinovaný pohled malého dítěte na svého rodiče: "Jéžiš, on sedí sám v letadle a letí tak vysoko, tak daleko..."

Brala jste to tehdy jako něco, u čeho chcete zůstat, nebo šlo jen o pokus?

Tady to bylo jiné. A tvrdé. Do kurzů teorie nás na podzim začalo chodit přes čtyřicet, a na začátku léta příštího roku létání okusilo už jen třináct. Mezitím byly brigády na letišti, kde se musel odpracovat určitý počet hodin. Vše vám zabere dost času, a pořád nemáte žádné uspokojení z toho, že usednete do letadla a vznesete se. To bylo první síto, hodně lidí to vzdalo. Říká se, že na jednu hodinu strávenou ve vzduchu padne deset hodin práce na zemi. Nebylo to pro mě tedy žádným novým zjištěním, asi jsem byla ve výhodě, že jsem věděla, na co se dávám. Neuvažovala jsem nad tím, že jednou budu v reprezentaci a létat rekordy. Prostě jsem se dala na létání.

Dával vám táta nějaké rozumy?

Asi jako každý otec. Tlak okolí mě však přivedl k tomu, že jsem si nějak instinktivně, podvědomě hledala svoji cestu. Štvaly mě řeči, no jo, ona to má jednoduchý, ona je Zejdová, má to po kom dědit. Zkrátka, kdyby o mně tenkrát někdo napsal, že se předává v rodině "knypl" z generace na generaci, tak bych se naježila o něco víc než teď. To, že naši plachtili, svou roli ale určitě sehrálo. Letištní život mi byl blízký, ale to bylo vše. Létání mě prostě zaujalo a stále mě to drží.

Dá se plachtařské mistrovství naučit a vydřít? Nebo se řadíte k těm několika málo lidem na světě s vytříbeným "ptačím" citem pro termiku?

Plachtění je o vyhledávání souhry s přírodou. Nemáte motor a cit hraje velkou roli, protože technika pilotáže je jedna věc, a vlohy pro samotné plachtění druhá.

Já si myslím, že technika se dá vypilovat snadněji než cit. To "něco" je nejlepší mít v sobě. Při plachtění ale záleží i na štěstí na stoupavé proudy, které se nevyskytují na jednom místě. Prostě tam, kde se vzduch ohřeje, rozepne a stane lehčím, tam stoupá vzhůru. Jsou místa, kde se to děje častěji, protože tam k tomu existuje předpoklad z fyzikálního hlediska. Zkuste si dát vedle sebe na sluníčko dvě desky, tmavší a světlejší. Tak nějak to funguje i s terénem pod vámi. Taková místa se stávají středem zájmu plachtařů, ale ani teď není vyhráno. Je běžné, že dva piloti, kteří letí stejnou trasou těsně po sobě, mají jiné podmínky. Jeden na daném místě nenalezne nic moc, druhý se tam dostane za pět minut a bez potíží stoupá. Je tam v okamžiku, kdy jde bublina teplého vzduchu nahoru. Prostě měl plachtařské štěstíčko.

Jde už při prvním pohledu na oblohu plnou větroňů okamžitě poznat, jestli v kabině sedí žena, nebo muž?

Na zemi hraje roli, že ženská neuzdvihne tolik co chlap, ale nahoře je to víc než fyzická, spíš mentální a psychická záležitost. Nepoznáte, jestli tam sedí pilot, či pilotka, nebo někdo bez nohou a s jednou rukou. Jednoho takového opravdu znám. A vlastně ani nepoznáte, jestli tam sedí někdo, komu je patnáct, nebo osmdesát. I v tomto věku se lidé totiž létání věnují. Úplně bez rozdílů ale všichni nejsou. Muži mají raději taková ta jasná a rázná rozhodnutí. Je to buď - anebo. Žena si to v hlavě prohodí víckrát. Starší jsou opatrnější, mladí víc riskují. No a ti, co jsou na zemi hendikepovaní, dostávají při plachtění křídla, která je nad problematiku života na zemi povznesou - myslím, že právě pro ně létání znamená nepředstavitelně hodně.

Ale já jsem žena, a ty probírají všechny plusy a minusy. Jako v životě. Pro pilotky není problém říct, že to někde zmastily. Na rozdíl od pánů si tedy za to můžeme samy. Ti totiž, když nezaletí dobře, měli právě v tom jednom jediném rozhodujícím okamžiku smůlu.

Také se mi stalo, že i kluci, o kterých jsem si myslela, že mi fandí, v okamžiku, kdy jsem je začala porážet, otočili. Třeba v roce 1990 na posledním mistrovství ČSFR s muži se mi podařilo být druhá. Zjistila jsem, že před závodem jsem měla padesát kamarádů, a po něm mi zbyl jeden - ten, co vyhrál. Také tam byli pánové, kteří mi řekli, že můj výsledek neplatí - nebyla jsem prý do závodu nominována za muže, a napříště si to mám rozmyslet, za koho chci létat. Ale napříště mě prostě "nepřipustili", a tak jsem zůstala ženou.

Kolik je toho u létání neuchopitelného, nadčasového mezi nebem a zemí?

U plachtění můžete udělat jednu jedinou chybičku v těch deseti až třeba padesáti okamžicích, které rozhodují, a přistanete. Musíte trochu umět a pak mít ještě trochu štěstí. Rozhodně se ale právě při plachtění, kdy se stáváte součástí přírodních dějů, prožívají nezapomenutelné okamžiky. Nemyslím jen pěkně vytvarovaný mrak, zajímavou krajinu nebo zapadající slunce, to všechno navíc z ptačí perspektivy. Představte si, že v říši ticha za doprovodu šumu kolem proudícího vzduchu se jako ten pták pokoušíte vyhledat proud, který vás uchopí, vzdálí od země, a vy v klouzavém letu k dalšímu proudu překonáváte vzdálenost nejen pomocí svého umu, ale za pomoci přírody a jejích zákonitostí. Znám hodně pilotů, kteří se k plachtění vrátí třeba po deseti, ale i po padesáti letech. To, co je uchvátilo a celý život neopustilo, je právě ten pocit sounáležitosti s přírodou.

Zažíváte nahoře "nekonečný, všeobjímající pocit svobody", jak se o něm rádi vyjadřují mnozí z těch, kteří létají?

Jiný pocit než chodit po dvou to opravdu je. Ale neprožívám ho tak, jako někdo, kdo sedne poprvé do letadla a najednou vidí krajinu v jiných dimenzích.

Žádný pocit "...páni, tady je krásně, já už nikdy nechci dolů..."?

Asi vám to bude znít trochu divně, ale na kochání příliš času většinou není. Zeptejte se běžce, jak vnímal atmosféru stadionu, když podával maximální výkon. Pokoušíte-li se zaletět rekord, musíte svoji pozornost směrovat na taktiku letu a co nejefektivněji převést dostupné podmínky v rychlý let. Pěkné okamžiky registruji, ale zasnívat se? Nejít dolů? To bych toho asi moc nenalétala. Prostě na něco takového není pomyšlení ani čas.

Líbí se vám Exupéryho psaní o létání?

Kdybych měla psát o létání tak, abych krásy a blahodárnost dostavujících se pocitů někomu přiblížila, nedokázala bych to tak výstižně jako on. - Jo, líbí. Až mám někdy pocit, že do tohoto světa nepatřil.

Od roku 1991 se s otcem na zimu stěhujete létat do Austrálie...

Australský kontinent se díky svým geografickým charakteristikám stal v posledních dvaceti letech jakousi plachtařskou Mekkou. Už při prvním pohledu na mapu Čech si všimnete, jak se střídají roviny s kopečky. Většinou když jsou dobré podmínky pro plachtění na horách, tak nejsou v rovině, a naopak. Austrálie je taková větší placka, a počasí je díky tomu na větší ploše víceméně stálejší. Není stejné, protože další vliv tu hraje rozložení tlakových útvarů, ale to je už téma pro znalce meteorologie.

Vaše australská zarputilost se vyplatila, protože už v zimě 1994/1995 se vaší zásluhou Česká republika po 38 letech přestávky zapsala mezi držitele světových rekordů. Pamatujete si ještě na něj?

To je jako byste se zeptal Messnera, která byla jeho první osmitisícovka. Pamatuji se na tento let stejně jako na hodně dalších. Bylo to s větroněm LAK 12 s označením DE, tedy v letecké mluvě "Delta Echo". Bylo to 8. ledna 1995 na trojúhelníkové trati dlouhé 877,9 km. O ten let jsem se pokoušela několikrát a ani ten den to ze začátku nevypadalo, že jej dokončím. U prvního otočného bodu jsem byla za časovým limitem a zdálo se, že nemá cenu pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla ještě kousek letět a dohnala jsem i ztrátu. To jsem netušila, že v závěru se budu ještě potýkat s efektem vysoké oblačnosti. Zastínila terén, a tak ubrala slunečním paprskům na intenzitě a to zase stoupavým proudům na síle. Ale přišlo štěstíčko, přineslo mi stoupání do potřebné výšky, a já dolétla.

V současné době drží největší světový výkon v přímém letu na větroni Hans Werner Grosse výkonem 1460,8 km. Na Novém Zélandu zase uletěl přes tři otočné body volnou trať T. R. Delore - vzdálenost 2049,44 km. Vy hovoříte o svých plánech, které tyto neskutečné výkony daleko překonávají. Nakolik mají vaše představy reálný základ?

Vypadám snad jako nesoudná? Co vám nepovím, je, kdy to bude. Nejde jen o záležitost organizační či umu při letu samotném nebo počasí. Svoji roli hrají i finance. Špičkové rekordní letadlo stojí několik milionů, přístrojové vybavení a technické zajištění takové akce taky nespadne z oblaků. Takže tu máte už přinejmenším dvě podmínky. Mám pokračovat? - Kdepak, každý rekordní let je výjimečný nejen z hlediska sportovního výkonu.

Jak se může podařit zrealizovat tak náročný projekt?

Bez spolupracujících firem, jako jsou například Schempp-Hirth - výrobce větroňů, Vymyslicky Group, Čechofracht, Aero Vodochody, Travel Servis, Omnipol a Valmet, by to prostě nebylo a není možné. Bez toho, čemu se dnes říká synergický efekt, to nejde.

Byla před pěti lety cesta za rekordem jednodušší než dnes?

Vzhledem k tomu, že tehdy byly prakticky u všech rekordů menší vzdálenosti, menší rychlosti, tak by se mohlo logicky zdát, že to bylo snazší. Ale třeba první australská tisícovka, kterou jsem překonala, byla v Austrálii současně první po sedmi letech. Nikdo mi nevěřil, že jsem na rekordním letu nenašla víc jak třímetrové stoupání a palubní přístroj mi průměr dne naměřil na 1,6 m/s. Teď se díky efektu El Niño na nás plachtaře, ne však na zdejší farmáře, trochu víc usmálo štěstí. Na rozdíl od nich nám vysoké teploty a sucha přinášejí "dobrý vítr".

Nakolik jste schopna pro rekord riskovat?

Samozřejmě že může přijít něco, co naprosto nemůžete ovlivnit. Mám hodně kamarádů, kteří už mezi námi nejsou. Byli ve špatném okamžiku na špatném místě a třeba za to vůbec nemohli. Pak jsou situace, které ovlivnit můžete. Chcete nějakou popsat? Před čtyřmi lety jsem se už poněkolikáté pokoušela o překonání vzdálenosti tisíc kilometrů na trojúhelníkové trase. Ten den jsem tomu byla opravdu blízko. Byl by to vůbec první takový ženský trojúhelník, takže motivačně všechno dosti napjaté. Už už se zdálo, že bych tu tisícovku překlouzala - byla by to dosažená vzdálenost přes tři otočné body, tedy bez návratu na místo startu a současně cíle. Nebyl by to problém, kdyby se nezačalo stmívat. Tehdy jsem se rozhodla vrátit na letiště, které bylo za mnou, abych v šeru bezpečně přistála na asfaltovou plochu, která byla na vyschlé trávě okolo viditelná z několika kilometrů. Když sedíte v letadle za 6,5 milionů, tak si řeknete, že vám nějaký "blbý" rekord nestojí za to, abyste riskoval. Nebyla bych první, kdo tu při přistání do terénu zavadil o elektrické vedení, tyčku nebo vzal kolem podvozku meliorační strouhu nebo jámu od králíků. A to se stává za bílého dne. Je lepší být si jist, že i zítra budete mít letadlo, nakonec i sebe, a že budete připraven a schopen zkusit to znovu. A když ne zítra, tak prostě příště.

Jak velký nápor je to na psychiku?

Musíte si uvědomit, jak dlouho - na rozdíl od mnoha jiných sportů - výkon plachtaře trvá. Maratonec běží třeba dvě a půl hodiny, běžec několik minut a i fotbalisté mají přestávku. Jejich psychika je orientována na podání maximálně možného výkonu, byť za vyššího fyzického náporu, ale ne na tolik hodin, vlastně téměř celý den. Mezi startem a přistáním při rekordním letu, a to může být i 12 hodin, jste neustále soustředěni. A před samotným startem i po přistání vás pokaždé čeká řada úkonů technického rázu. Zapomenout třeba zapnout barograf, dát film do fotoaparátů, špatně zapojit baterii nebo zadat souřadnice nebo... a tak bych mohla pokračovat, znamená prostě anulaci letu. Přijde-li víc letových dní za sebou, je toho opravdu dost a rozhodně to vaši psychiku ovlivní.

Je dnes rozdíl mezi rekordním a závodním létáním?

Při závodním hraje větší roli štěstí. Třeba loni na ME jsem si nevedla nejhůř, a stačil jeden okamžik - nebyly předpovězeny bouřky, bouřka tam byla a mě to "spláchlo", což znamená, že jsem se dostala na zem dříve, než jsem chtěla. Přiletěla jsem do absolutně hluché oblasti, kde déšť vymazal termiku, sluníčko bylo za mraky. Kdybych letěla alespoň o pět kilometrů vedle, tak jsem to stačila překlouzat. Jenže jsem šla proti větru... učebnicově. Asi budu muset dát klasikům návrh na opravu. (smích) Přistáním na poli jsem přišla o 850 bodů. Po skončení ME jsem měla na první místo ztrátu 800. Ale překousla jsem to, skončila osmá, a dokonce jsem tím některým udělala radost. Takže nebýt spokojená by bylo neskromné, viďte?

Cítíte to jako propad?

Nebyl to pro mě propad. Nelétala jsem úplně špatně, ale můj názor nehraje hlavní roli. Důležité je, co si myslí pánové v nominační komisi. Účast na ME mi povolili po čtyřleté přestávce a nevím, jestli mi povolí účast na tom nadcházejícím, které by mělo být prvním mistrovstvím světa žen. Pokud nepovolí, nemám pocit, že proto, že bych mohla špatně reprezentovat náš stát - že jsem někde létala špatně. Protože co si máte myslet o tom, když tu nepokrytou radost z vašeho přistání na poli a ztráty možnosti získat titul projeví právě jeden z přítomných členů tříčlenné nominační komise...?

Ale zpět k závodnímu létání všeobecně. Nelíbí se mi na něm, že tu víc než kde jinde, a na rozdíl od létání rekordního, najdete typy pilotů, kteří se drží druhých. Létá se tu v houfu a myslím, že právě toto řadě z nich vyhovuje. "Svezou se", jak říkáme, a nejsem si jista, jestli by byli schopni bez kolektivní spolupráce, jak to nazývají, takový výsledek podat. V houfu či rojnici je větší procento pravděpodobnosti, že při klouzání nad terénem na termiku někdo narazí. Když letíte sám, tak ji můžete jen o pár desítek metrů minout.

Vím, že je to pro mě ztrátové, ale využívání druhých mi přijde pod úroveň. Tak o mně říkají, že jsem samotář. FAI ale neustále vymýšlí nějaká nová pravidla, která mají vznik houfů minimalizovat.

Co je "samotářova" silná stránka?

Je to odolnost a trpělivost vycvičená z pokusů o rekordy. Můj bývalý reprezentační trenér však říkal, že to je lehkomyslnost. Tak si vyberte.

Využíváte k hledání termiky také ptáky?

Samozřejmě, ale kolikrát to jsou takoví amatéři... Mám dvoumetrové stoupání a vidím ho vedle něco točit, tak jdu k němu, a víc jak metr tam nenajdu. Co si o něm mám myslet? Tak se vrátím do "svého stoupáku", a za chvíli ho vidím, jak letí ke mně.

V Austrálii jsou zajímaví orlové. Mají rozpětí tak dva až tři metry a někteří jsou vyloženě nepřátelští. Už se stalo, že dokonce zaútočili a rozrazili plexisklo kabiny. Berou vás asi jako konkurenci v hledání králíků. Někdy učí létat v termice mláďata. Pak můžete pozorovat, jak rodič sklopí křídla, proletí kolem vás, prohlédne si vás a zase nad vás vystoupá. Nebo sklopí jenom jedno křídlo a předvede vám vývrtku, jak se sluší a patří. Bojová zatáčka jí samozřejmě předchází. Nevím, jestli potomkům takto názorně předvádí neohroženost jejich druhu, nebo jestli zjišťuje, přijmu-li jeho výzvu k boji. Také se mi stalo, že orel létal těsně vedle mě, zvědavě vykláněl hlavu a očividně se bavil. Létala jsem pod zajímavě se formujícími mraky, byl to let poznávací a nikam jsem nespěchala. Najednou koukám, pod základnou jednoho z nich dravec. Aniž bychom se domluvili, vydrželi jsme hodinu a půl na tom samém místě. Když jsem vysunula brzdicí klapky, abych ztratila výšku, on sklopil křídla. Když jsem se přesunula pod vedlejší mrak, on šel za mnou. Když jsem viděla, že jemu se to stoupání zprotivilo, popolétla jsem za ním. Prostě jeden z okamžiků, kdy jsem byla k přírodě strašně blízko. A víte, který z ptáků je velice dobrý plachtař?

Racek?

Ne, racka nenajdete ve stoupavém proudu, možná tak na plachtařském odznaku... (smích) Racek je stvořený pro létání jiného druhu, takzvané svahování. Je to pelikán.

Ten bachratý pták?

Ano. Ten bachratý pták s tím na první pohled dost nemotorným zobanem. Jak ten si dovede vychutnat každý náznak termiky! Jak rozvážně přitom nabere výšku. Přesně takovou, jakou potřebuje k přeletu od jedné louže s rybkami k druhé (z výšky jsou ta jeho jezírka opravdu jen louže). Jak majestátně letí. A jeho vyrovnávací fáze přistání a manévrování s letkami na celém těle - to je prostě opravdová pastva pro oči. Pokud to jen trochu jde a je příležitost, strašně ráda je pozoruji.

Za posledních pět let se z vás pomalu ale jistě stal největší fenomén současného plachtařského světa. Bylo těžké se mezi plachtařskou elitu dostat?

Pojmenováváte to zajímavě. Ale myslíte tím určitě něco na způsob "vstoupení ve známost". Do takové skupiny vás přivedou jedině výkony. Tedy kus odvedené práce. A víte, co se mi na skupině těchto lidí líbí? Nad závistí tu dominuje uznání a cesta ke zlepšování sebe sama je tady přirozenější. Není to likvidací konkurence.

U nás doma to je o něčem jiném... Moc se od dob nedávno minulých nezměnilo. Vybočení z průměrnosti není dovoleno každému, na to jsou kritéria. Lidé si ale mezi sebou musí udělat pořádek sami, a tak jsem se s tím, jak to chodí, už skoro naučila žít. Ale pořád se snažím dokázat, že vlastní cestu, byť na ní není ustláno na růžích, si s narovnaným hřbetem najít lze.

Když se o vás chce čtenář něco dozvědět, rychle narazí na nepoměr mezi hodnotami vašich sportovních výkonů a jejich prezentace v médiích. Čím si to vysvětlujete?

Podívejte, tento sport existuje už přes sedmdesát let. V přeletových disciplínách byl u nás jeden jediný pilot, který kdy překonal nějaký světový rekord, a to byl můj táta. Měli jsme a máme reprezentaci, která pobírala státní dotaci, jezdilo se ven. Dnes může vyrazit ven a nakonec i vyráží kdekdo. Taky se o rekordy kdekdo pokouší. Pak mi někteří z představitelů českého plachtění začnou tvrdit, že rekordy nikdo nepotřebuje, že je to k ničemu. Když vám tohle řekne člověk od létání, případně ten, o kterém víte, že se o rekordy snaží taky, co k tomu dodat?

Můj další problém je ten, že to, co dělám, zvládám bez oficiálního zastoupení Aeroklubu. Že jsem na těch lidech nezávislá. Samozřejmě díky tomu vznikla spousta neshod, kterými bych se teď nechtěla zaobírat. Prohlašují mě za soukromou osobu, jsem ráda, že před rekordním letem tuto formu reprezentování naší země ve světovém letectví nemusí žádná nominační komise odsouhlasit. Dovedete si tedy představit, jak o moji popularizaci asi stojí.

A kdyby stejné výkony zaletěl někdo jiný?

Věřím tomu, že kdyby dotyčný či dotyčná byla z těch "tvárných", tak by se rozhodně chlubili. A tak pokud se mě týká, nezbývá než se chválit sama (smích), i když mi pak argumentují tím, že jsem prý neskromná. A mají pravdu. Kdybych seděla v koutě, tak by nebylo čím se pochlubit. Myslíte, že je špatné, že o tom, co dělám, hovořím? Že hovořím o tom, že mám úspěch? Že tím českému letectví škodím? Že to je právě české letectví, kterému škodím tím, že zveřejním zkušenosti s přístupem a pohledy funkcionářů?

Co odpovídáte na otázky typu, jestli je nutné pro létání obětovat všechno ostatní?

Nerozumím tomu, kdo je klade. Je pro mě stejný jak ten, kdo mi tvrdí, že rekordy jsou k ničemu. Přijdou ale chvíle, kdy si tuto otázku položím i já. To v období, kdy se události někam řítí a kdy se cítím hrozně unavená. Jsem si vědoma, že se okrádám o leccos v životě... Ale to je přece záležitost úplně každého z nás, to je ta pravá "soukromá záležitost". Každý, kdo někdy něco dokázal, tomu musel dát víc než okolí, a tedy na úkor něčeho jiného vybočil ze všednosti. A záleží jen na vyspělosti okolí, jak na to pohlíží. On žádný úspěch sám od sebe nepřijde, nemyslíte?

Takže pro létání jako takové není nutné všechno obětovat, ale pro rekordy, které navíc u nás nejsou příliš žádoucí, celkem dost.




Rozšířená zpráva ČTK 4. 12. 1999 - Česká pilotka Hana Zejdová překonala na expedici Kangaroo v Austrálii již potřetí vzdálenost tisíc kilometrů, tentokrát na trojúhelníkové trati. Výkon přihlásila k uznání za dva světové rekordy - rychlostní let na trojúhelníkové trati 1000 km (průměr 116,18 km/h) a vzdálenostní let na trojúhelníkové trati (1012 km). Tímto letem dosáhla jako první žena na světě v patnáctimetrové třídě větroňů na trojúhelníkové trati FAI vzdálenost tisíc kilometrů. Podle sdělení z expedice let probíhal bez problémů, pilotka se zdržela v poslední fázi letu, při které končící termický den poskytoval už jen slabá stoupání. Hana Zejdová se v současné době stále nachází v Austrálii a pokouší se o další rekordní lety.




Hana Zejdová

Dcera Vladislava Zejdy, jediného československého držitele světového rekordu v přeletových disciplínách. Mistryně ČSFR, mistryně Evropy, dvojnásobná mistryně Maďarska, vítězka mezinárodních mužských soutěží je v současnosti absolutní světovou jedničkou v rekordním létání. Držitelka 184 národních rekordů. Svými 49 světovými rekordy dokonce předstihuje Němce H. W. Grosseho - nejúspěšnějšího rekordního plachtaře všech dob. Díky ní se stává Česká republika první zemí na světě, kde bájnou hranici 1000 km překonává jako první žena.

Za rok 1997 se její zásluhou umisťuje Česká republika poprvé v historii v rekordním létání na 4. místě ve všeobecném letectví (hodnotí se rekordní výkony všech skupin od balonů po vrtulníky) za USA, Německem a Austrálií.

V bezmotorovém létání nedosáhl ještě nikdo tak pronikavých výsledků od jeho vzniku.

V současné době se v Austrálii H. Zejdová zabývá přípravami projektů, které posouvají rekordní plachtění na úplně novou úroveň. Jde o překonání vzdálenosti 1000 mil nad australskou Gibsonovou pouští.
březen 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group