ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZPÁTKY NA DŘEŇ - míní Šimon Pánek, který staví do kontrastu touhu něco mít, a přirozenou radost z žití a spoluprožívání

 

Za dobu své existence dopravila společnost Člověk v tísni, kterou Šimon Pánek spoluzakládal a donedávna byl i jejím ředitelem, stovky zásilek s přímou humanitární pomocí. Podpořila disidenty, nezávislé novináře, obhájce lidských práv či představitele demokratické opozice ve více než dvaceti zemích světa. Celková hodnota realizované pomoci se blíží částce 500 milionů korun.

Při vyslovení jména Šimona Pánka si většina z nás představí jeho oči. Má až vilný pohled, za nímž se skrývá otevřené srdce a určitý druh poctivosti. Někdy mám dojem, jako by věděl, že není pánem svého osudu, a tak se mu snaží co nejpozorněji naslouchat, aby něco nepokazil a v horším případě neublížil. Sešel jsem se s ním, když se vrátil z Čečenska, a po autorizaci textu se do něj vracel.

r a2
Šimon Pánek

Pokuste se mi popsat vaše pocity po návratu z Čečenska.

Hlavně beznaděj. Už jsem tam s tím pocitem odjížděl: je to válka, která je daleko a nikdo se jí pořádně nezabývá. Čečenci si podělali všechno, co mohli. Ten konflikt trvá sedm let, a nic. Lidi toho mají už dost. Já Kavkaz znám: po kotníky bahna, vlhko, v zimě mráz, všechno je špinavé, najíst se tam pořádně nedá a málokomu můžete věřit.

"Občas mám pocit, že máločemu rozumím tak, jako právě válkám." To jsou vaše slova. Tedy: v čem spatřujete logiku válek?

Možná v tom, že jsou nakonec většinou velmi jednoduché. Často se novináři nebo politici snaží války vysvětlovat jako něco těžko pochopitelného, rozpletitelného a popsatelného. Ale podle mých zkušeností - na Balkáně a v bývalém Sovětském svazu - je rozpoutávají ty nejprimitivnější motivy: moc, území, peníze. Nic víc.

A náboženství...

Náboženství a nějaké historické resentimenty jsou instrumenty, které postkomunističtí diktátoři obratně používají k tomu, aby války zahájili a vedli, ale nejsou opravdovým důvodem.

Zdá se vám o válkách?

Například prvního ledna 2000 se mi zdálo o etnických čistkách někde ve střední Bosně a já byl jedním z vesničanů. Přepadla nás jednotka v maskách a stříleli do nás. Měl jsem strach, že mě trefí, plazil jsem se podél zdi baráku... Pak nás vyvedli ven a já se uklidňoval, že nás třeba nezastřelí. Probudil jsem se zpocený strachem. Hodně se mi též zdá o příbězích, které mi lidé vypravují. Nejsem v nich jako pozorovatel, ale přímo v těch příbězích hraju.

Lze války vnímat jako zpětnou vazbu za to, jak jsou lidé stále egocentričtí a nepoučitelní?

Je to možné, ale pravdou je, že postupem civilizace se národy sbližují. Vemte si, jak byla západní Evropa před druhou světovou válkou rozhádaná. Teď už je hodně sblížená. Postupem civilizace vzniká šance, že se státy budou stále více sbližovat. Balkán je v tom vzájemném propojování jistě desítky let za námi. Ale Kavkaz a Asie možná stovky let.

Nezdá se vám být věta "miluj bližního svého" stále větším výsměchem? Lidé stále více milují své pohodlí, své falešné iluze, dokonce i své hříchy...

Nemyslím si, že svět bude o moc lepší, ale má smysl snažit se, aby nebyl horší. I to je poměrně vysoká meta. A nemyslím si, že současnost je horší než minulost. Ale taky není pravděpodobně lepší.

Vzpomenete si na okamžik, který v rámci vaší práce zásadně změnil váš pohled na svět, na lidi?

Na okamžik si vzpomenout nemohu, ale polovina devadesátých let, kdy jsem byl pracovně v Bosně, byla pro mne důležitá.

Ne, žádné zlomové věci: měním se postupně. Za těch deset let jsem hlavně šíleně ztratil jakékoliv ideály v jakousi spravedlnost ve světě, v OSN, OBSE... Na začátku jsem si myslel, že všechny tyto organizace k něčemu jsou, ale postupem času jsem zjistil, že pokusy nadnárodních struktur hájit spravedlnost platí pouze tehdy, když si to ty země hájí mezi sebou. Pokud se to stane vně teritoria bezpečí, jsou ochotny do toho vstoupit, až když je úplně nejhůř, anebo vůbec ne.

Ztratil jste i iluze o lidech?

Mám pocit, že mám to velké štěstí mít kolem sebe spoustu lidí, pro které je důležitější obsah než forma, spíš být než mít a dělat věci, které mají smysl, než něco hromadit. Jsem za to šťastný.

Co myslíte, je to dar pracovat v takové nadaci?

Určitě. Po sedmi letech jsem zkoušel dělat i jiné věci. Dva a půl roku jsem na čtvrt úvazku pracoval pro prezidentskou kancelář a začal jsem točit nějaké filmy. Myslel jsem, že budu víc mimo nadaci. Ale zjistil jsem, že s lidmi z nadace se mi dělá nejlépe, s nikým jiným se tak snadno nedohodnu. Vytvořili jsme si tak trochu ghetto.

Nepřipadáte si někdy jako don Quijote, když vidíte, že nic nefunguje tak, jak byste si představoval?

Ztratil jsem sice ideály, protože jsem pochopil, že třeba OSN i NATO si hájí především své zájmy - nikoli zájmy lidí, ale zájmy vlád - ale jako don Quijote si nepřipadám. Na svých cestách se setkávám se spoustou podobných lidí jako já. Většinou vidím malé konkrétní výsledky své práce, ale čas od času i výraznější.

Někdy stačí, když pomůžete jednomu člověku...

To je po čase málo. Když jsme jezdili do Sarajeva, nebylo to vůbec snadné. Město bylo obklíčené, znamenalo to úplatky, noční jízdy bez světel po ledových horských cestách, strach... Během války jsme tam navozili stovky tun potravin, ale naši kamarádi, které jsme si za tu dobu získali, nám pak říkali: "To je hezké, že nás nakrmíte, alespoň nás zastřelí syté, a ne hladové." Člověk si pak připadá jako největší hajzl, protože nic víc jsme pro ně udělat nemohli. Pak vám připadne málo jenom někam vozit jídlo a začnete mít chuť působit na politiky. Začali jsme přes "Měsíce Bosny", různé filmové festivaly, přílohy Respektu, takže pořád máme pocit, že některé věci o milimetr posouváme.

Lidský život ve válkách či katastrofách dostává jiný rozměr... Dostaly se takovéto úvahy i k vám?

Smrt je samozřejmě strašná, ale je to jenom číslo. Je hrozné vidět odstřelovačem zabité lidi, mrtvé vyrovnané na chodbách nemocnic, člověku se to neustále vrací, ale je tam jen nezúčastněným pozorovatelem. Jakmile jde o někoho, koho zná, je to najednou úplně někde jinde.

Například v Rusku nemá lidský život téměř žádnou cenu.

Já už se při studiu na vysoké dostal do Ruska a získal jsem tam přesně tenhle pocit. Člověk tam je pouze jeden z dvou set padesáti milionů občanů a bez možnosti cokoliv změnit, je absolutně unifikovaný, bez osobnostních stránek a bez ceny. Pár let nato jsem přijel do Indie, kde jem měl pocit, že každý Rus je osobnost a výjimečný člověk proti tomu, co je řadový chudý Ind. Nemyslím si, že bych ve válce získal nějakou větší představu nebo úctu ke konkrétnímu lidskému životu. Jsem takový pragmatický optimnista. Vždycky jsem říkal, že pokud se mi má něco stát, stane se.

Vy asi na nějaké filozofování nemáte příliš času, vaše práce je možná realističtější, než se zdá?

Pokud má člověk svou práci dělat profesionálně, pak ji nemůže dělat pouze srdcem. To lze jenom trochu. Nepomáhá totiž jenom konkrétním lidem, které zná jménem a kteří mu děkují, ale zaveze do dětského domova jídlo pro dvě stě dětí. Nevidí, jak ho jedí, neslyší, jak jim chutná. Celá pomoc se tak vlastně posune do neosobní roviny.

Je nás na planetě příliš. Co byste řekl argumentu, že války a hladomory mají v podstatě svou logiku?

To je přece neomalthuziánství... Já jsem nedostudovaný ekolog. Mám v sobě celý život rozpor. Na jednu stranu si myslím, že nás je moc a to, co jsme na této planetě napáchali, je šílené. V pubertě jsem ve furiantských časech, kdy se pilo a nebylo za komunistů moc co dělat, říkával, že když se část lidstva rozhodne pro sebevraždu, tak půjdu a přihlásím se taky. Byla to póza, ale něco takového stále cítím. Na druhé straně se pak tváří v tvář lidem, kteří nás potřebují, snažím pomoci.

Největší nárůst obyvatel je právě tam, kde jich nejvíce umírá - v Africe. Divíte se lidem, které nedojímá, že tam umírají děti? Říkají: "Představte si, kdyby neumíraly? Měli bychom je tady a s klackem v ruce."

Nejsem pokřtěný, nejsem z křesťanské rodiny, ale pořád si myslím, že pokud jiný člověk potřebuje pomoc, tak musíte jít a tu pomoc mu nabídnout. Přestože vím, že lidi jsou na planetě přemnoženi a přírodu strašlivě ničí a že to takhle dál nejde. V humanitární pomoci lze vysledovat dva směry. Jeden je charitativní: například nekonečné posílání obnošeného šatstva z celého světa. Ve svém důsledku to znamená, že lidi v Africe nechodí nazí, ale zároveň se tam zhroutil veškerý textilní průmysl, pěstování rostlin a další odvětví. Z devadesáti procent to pokryjí hadry, které jim my z toho "lepšího" světa posíláme. Druhý směr v posledních patnácti letech představují humanitární organizace, které jsou daleko manažerštější a vlastně ekonomičtější. Tvrdí: "Nemůžeme jim tam nosit mouku a sóju, ale musíme jim tam vozit motyku a osivo."

A mozky - vzdělání.

To taky, samozřejmě. Cenu má investovat do regionu tak, aby mohl fungovat samostatně. Jiná věc jsou hranice mezi státy. Když si Afriku koloniální mocnosti postupně zabíraly, absolutně nerespektovaly kmenová území: v jednom státě jsou pak dva kmeny, které se už dva tisíce let nenávidí, a naopak ve dvou státech je kmen, který vždycky žil pospolu, a dnes jej rozdělují hranice. Hranice v Africe jsou absolutně umělé. V těchto případech může být naše pomoc nekonečná, a pak je těžko říct, zda má cenu zachránit deset dětí před smrtí, nebo těch tisíc dolarů věnovat do toho, že jedenácté pojede někam studovat a pak se vrátí. Jsou situace, které nejsou chronické - války, zemětřesení, povodně, a tam je pomoc bez diskuze. Ti lidé se uživili předtím a uživí se i potom.

Lidské neštěstí se dnes hojně využívá jako obchodní artikl. Přímo i nepřímo. Mnoho světových zpěváků či herců zakládá sbírky pro hladové africké děti. Co myslíte, dělají to upřímně, nebo je to součást showbyznysu?

Jak nemám rád Michaela Jacksona a tu jeho mega show, kterou s sebou vozí, tak mám ale pocit, že některé jeho klipy týkající se ochrany zvířat jsou možná myšleny upřímně. A mohou pohnout pocity nebo uvažováním některých lidí. Jakýkoliv instrument, který rozbíjí klišé a má dobrý cíl, má smysl, pokud není nemorální. Třeba v Americe mnohem víc než nějaké letáčky pomohlo, když černí herci začali ve filmech hrát s bílými: a byli z nich kladní hrdinové, kteří bílým pomáhali. Najednou docházelo ke změnám. Člověk by přitom mohl říci, že je to jenom showbyznys, že to je jen pro prachy v Hollywoodu.

Neřekl bych, že by to rasismus v Americe odstranilo, možná se stal víc pokryteckým. To může být nebezpečné.

V Americe jsem nikdy nebyl... Na druhé straně, kolik z mecenášů, kteří podporují kulturu, chudé studenty nebo přispívají na chudobince či obrovské humanitární sbírky, to dělá z hlubokého přesvědčení, a kolik z nich jenom proto, že se to nosí?... Je to úplně jedno. Hledat vnitřní morálku těchto aktivit je skoro zbytečné, pokud to funguje.

Změnil se váš pohled na peníze?

Ne.

Ani když vidíte, že tihle je potřebují na jídlo, ti na kulomety, tamti na úplatky, a tak stále dokola? Nenapadlo vás, že lidský život je především o penězích?

Zdaleka ne všechno je o penězích. Existuje spousta lidí, pro které jsou peníze pouhým instrumentem, který si museli vytvořit k přežití. Ale máte pravdu, je to hodně o penězích. Celá ta mašinerie západního konzumního světa, ve kterém žijeme, všechny ty megareklamy zvyšující tlak na konzum... Snaha nahrazovat obsah, který se nám ztrácí pod primitivní touhou něco mít, to všechno je o penězích. Reklamy mě děsí: nabízejí něco jiného než důvěru, přemýšlení o sobě, slušné chování, moudrost a trochu štěstí. Pokud budete mít tohle auto, tenhle vysavač a používat tuto kolínskou vodu, tak už nemusíte nic víc: budete krásní, mladí, sexy, úspěšní...

A prázdní.

Ano, tohle všechno vám štěstí a spokojenost nepřinese...

A mezitím můžete dát peníze na nějakou humanitární činnost...

Ale jo.

Změnilo, či zostřilo se vaše vnímání lidského úsměvu, lidské slzy, podání ruky...?

Ne. Možná si toho víc vážím... Já jsem ale vyrostl ve skautských oddílech, v sedmnácti jsem měl partu kamarádů, se kterými jsem jezdil po světě. Pro mě vždycky bylo nejdůležitější přátelství, důvěra. Jezdím si odpočívat do třetího světa - Tibet, Pákistán, Indie, Nepál, a tam se dostanu zpátky na tu dřeň. Ti lidé nemají víc než jedny šaty, jednu deku, chýši, tři rendlíky a žijí ze dne na den. Ale jsou šťastní, alespoň to tak vypadá.

A mají hlavně sami sebe.

Ano. Vždycky si vzpomínám na Kazachstán, kde jsme pobývali u české menšiny, kterou teď pomalu stěhujeme do Čech. Mluvili jsme tam s babičkou, která ještě pamatovala rok 1912, kdy se Češi poprvé usazovali v severokazašských stepích. Povídali jsme si o něčem podobném - dříve žili v zemljankách, pracovali holýma rukama, a dnes jsou už kombajny, peníze a tak dále. Jednou nám vyprávěla, jak byly po válce hladomory a jak jedli sysly, které chytali do smyček z koňských žíní, a jak si z nich vařili polévku. "A když jsme šli ráno na pole a večer se vraceli, vždycky jsme si zpívali. Dneska už si nezpíváme." O tom to možná je. O tom spoluprožívání a blízkém sousedském životě. To, co my v západní Evropě žijeme, je atomizovaný život jednotlivců. Maximálně se povede, že lidé vytvoří nějakou společnost, jako je třeba naše nadace nebo skautské oddíly.

Co vás teď nejvíce dojme?

Asi to, když se lidé umí radovat z těch nejobyčejnějších věcí a když jsou šťastní, aniž mají to, za čím se většina lidí v Evropě žene. Mám jedno místo, kam chodím odpočívat. Je to v rumunských horách, kde žije česká komunita. My jsme jim čtyři roky pomáhali a nakonec si nás pět kamarádů koupilo v jedné české vesnici starý baráček. Pokud mi zbude čas, na týden tam odjedu. Naposledy jsem tam byl na podzim. Zrovna se sklízelo, přes den se chodilo na pole, večer se loupala kukuřice, do čtyř do rána jsme byli na mlatu... Oni si tak sedí, prozpěvují, a vy vidíte tu radost. Jsou přirozeně šťastní, z toho, že dneska žijí, že svítí slunce a že stromy jsou zelené, že mají syna a dceru a že mají zítra co ke snídani. Zdaleka nejsou tak vystresovaní jako my všichni tady.

Kdy jste naposledy zpíval?

O Vánocích.

Nestydíte se zpívat?

Nemám hudební sluch, ale vždycky jsem zpíval rád.

Čeho se při vaší práci nejvíce děsíte?

Mě toho moc neděsí. (úsměv) Opravdu ne.

Když někam jedete, určitě si říkáte: "Jenom aby se mi tohle nestalo..."

Pokud někam jedu sám za sebe, přijímám vše kolem a nějak tím procházím, ale pokud někam jedu pracovně, nejvíc se děsím toho, že nebudu vědět, za který konec to mám vzít. Musím začít tak, aby to mělo nějaký smysl. Pokud jedu někam, kde to neznám, jako třeba v Ingušsku, kde je dvě stě tisíc uprchlíků, musím vycítit, co s těmi omezenými penězi má smysl dělat. Abych nějak začal, musím v sobě najít energii. První krok je nejtěžší. Pokud se dobře začne, pak už to běží. Nejvíc mě možná děsí, že už nebudu mít energii začínat stále nové věci.

Z čeho svou energii čerpáte?

Asi jsem se s ní narodil. Narodil jsem se s věcmi, které jsou v určitém ohledu velmi užitečné, a v jiném nesnesitelné. Mám v sobě jakýsi vůdcovský gen člověka, který se umí rozhodovat, umí táhnout, umí vdechnout věcem energii. Zatím ji mám. Nepříjemné to může být s blízkými lidmi. Tenhle gen má v sobě autokratické a autoritativní prvky: člověk je často o hodně rychlejší, a když si nedává pozor, tak těm ostatním neposkytne příliš prostoru kolem sebe. Pak najednou můžete zjistit, že žijete ve vztazích, které nejsou rovné. Vztah nemůže být postavený na tom, že jediný člověk vždycky rozhoduje, a ostatní se jenom vezou.

Vy hodně riskujete, takže jste se postupně naučil ovládat svůj strach. Nebo se mýlím?

Ovládám strach, ale stejně se vždycky vrací. Při začátku neznámé věci tři dny žiju v obavách a tísni, že se nemůžu ani pořádně najíst. Ty tři dny jsou o cigaretách a o staženém žaludku.

Kouřit jste začal při nadační práci?

Kouřit jsem se naučil za revoluce, nebo jak to nazvat.

Jak si vlastně ceníte svého života?

Cením. Jsem většinu času šťastný, že žiju, mám radost z toho, že se mi věci daří. Některé věci nevycházejí, ale to nikdy neznamená, že bych znova nesedl do kamionu a neodjel někam, kde o ten život můžu přijít.

Kladl jste si někdy otázku, položil bych za tohle i svůj život?

Jako že bych šel a nechal se zabít? To je podivný mučednický obraz. Ale riskovat, to ano. Míru rizika si uvědomuju a vím, že se nemusím vrátit.

Nemáte tedy pocit, mně se přece nemůže nic stát?

Ten jsem měl na začátku, ale už jej nemám. Pár kamarádů sestřelili, pár se jich nevrátilo.

Co vás na téhle práci přitahuje? Může to být i mesiášský komplex, prostě dobrý pocit, že jste to právě vy, kdo těm lidem pomůže?

Nejsem charitativní typ, asi bych nedokázal opečovávat na smrt nemocné lidi. Já se k té práci dostal přes vnitřní výzvu. Když jsem v Bosně nebo Karabachu viděl tu strašlivou nespravedlnost, měl jsem potřebu něco proti ní dělat. Mohl jsem se přihlásit do války - pár Čechů to udělalo a kupodivu bojovali na straně muslimů - ale to jsem neudělal. Měl jsem v sobě směsici bezmoci, vzteku, lítosti, a to vznítilo mou výzvu, abych přispěl jinak. Víc než lítost nad uplakanýma dětskýma očima ve mně bylo hlavně strašné nasrání. A to i při zemětřesení. Říkal jsem si, jak k tomu ti lidé přijdou: nastěhovali se do baráků, které někdo postavil tak, aby polovinu peněz ukradl, a baráky jsou jako domečky z papíru! Mesiášský komplex nemám, spíše mám potřebu strkat nos do věcí veřejných. Když mi bylo šestnáct, vedl jsem nějaké oddíly, na fakultě jsem spolutvořil síť, která měla podobné protirežimní smýšlení, byla revoluce a já se cpal - v dobrém i ve zlém - dopředu a pak jsem spoluvytvářel nadaci... Prostě je to ve mně. A navíc, nesnáším nespravedlnost. Jediné, co můžu dělat proti tomu, že Rusko přepadne Čečensko, je vozit těm obyčejným lidem, které vyhnali z vesnic, jídlo, aby neumřeli hlady. Proti těm Rusům se nepostavím a nezastavím je.

Co je vaší největší odměnou?

Pocit, že tu práci dělám dobře. A to se netýká jen nadace, ale třeba i dokumentárních filmů, které jsem dělal. Není mi nepříjemné, když se vrátím a ostatní mě plácají po ramenou, ale lépe mi je, když vidím, že se ta věc daří.

Nejste někdy naštvaný, když si uvědomíte, že Češi si sedí v teplíčku u televize, cpou se masíčkem, zalévají ho pivem a kibicují, zatímco vy se snažíte zachránit, co se zachránit dá?

Ani ne. To je každého věc.

Co myslíte, mají se Češi tak špatně, jak neustále vykřikují?

Myslím si, že Češi se mají dobře, v podstatě se mají nad poměry. Když vidím, kolik lidí pracuje po staru, kdy si za šest hodin oddělají svoje. Ve třetím světě se dře celé dny kvůli třem miskám rýže k večeři. Češi by měli být spokojení a šťastní... Ta cesta, kterou teď jdeme, je delší a otravnější, než jsme čekali, ale pořád je to cesta. To neznamená, že mě neštve, na čem se Klaus se Zemanem dohadují, a když moji kamarádi sepíší petici, tak jako jeden z prvních signatářů se k ní připojím se všemi konsekvencemi, které to nese.

Nevyhneme se politice. Jeden filozof napsal, že hlavním zájmem není u politika správa věcí veřejných, ale konzumace vlastní moci. Politika pečuje sama o sebe, nikoli o lidi...

Speciálně teď to tak vypadá. Alespoň mám takový pocit. Je to tak zacyklený a tak sebestředný, že se ta vládně nebo opozičně smluvní elita natolik uzavřela do sebe, že už to má opravdu málo společného s tím, co se děje dole.

Věříte tomu, že nám mohou vládnout mravnější a vyzrálejší osobnosti?

Nemyslím si, že by mezi našimi politiky byl nějaký rozdíl. Rozhodně ho ale cítím mezi Zemanem a Klausem společně a Janem Rumlem. To jsou lidi, kteří k tomu přistupují z úplně jiného základu. To, co čiší z Klause, je především touha se udržet, ale jak dopadne třeba hodnocení Evropské unie, je mu, alespoň se mi zdá, úplně jedno.

Věříte, po vašich zkušenostech, že každý zlý čin, zlá myšlenka se nám jednou vrátí?

Myslím, že ano. I když nevím, nemohu mluvit za ostatní. Vím jen, že když jsem udělal něco nesprávného, že se mi to vracelo a stále vrací. Někdy se ptám, zda je má cesta správná, jestli to nedělám kvůli tomu, abych něco získal pro sebe, zda to dělám alespoň trochu kvůli jiným pohnutkám. Je to pro mne těžký proces, rozkrýt, co mi podvědomí podstrkuje. Mohu si říkat, že to dělám pro dobré cíle, ale ve skutečnosti podvědomí chystá past, že se budu honosit tím, jak jsem chytřejší a lepší než ostatní, místo aby šlo o věc samu. Na světě je tolik lidí, kteří dělají taková svinstva, a nic se jim nestane. Nevím, jestli umřou spokojení, ale tváří se, že se jim žije dobře.

Podle buddhistické filozofie se tito lidé pak převtělí do lidí s velmi těžkým osudem...?

Já nejsem přesvědčený buddhista, takže nevím, co je po smrti.

Lidé do naší atmosféry vyslali mnoho negativní energie. Co myslíte, zaslouží si, aby se měli lépe?

(chvíli mlčí) To je zvláštní otázka. Asi narážíme na hranice mého ega, na hranice toho, že cokoliv v životě dělám, dokážu uchopit. Těžko se přes to mohu přenést... Jako antropocentrik asi řeknu: ano, všichni na tom pracujeme. Zasloužíme, nezasloužíme, chceme to.

Co teď víte o životě jako takovém?

O nic víc než před patnácti lety.

Nezlobte se, ale mám pocit, že se odpovědi vyhýbáte.

Možná ano... Život je těžký boj, neustálé hlídání sama sebe, aby člověk někde neulítl.

Vypadáte jako dobře vychovaný syn. Takový Mirek Dušín. Měl jste vzor ve svém otci?

Především se ohradím proti tomu Mirkovi Dušínovi. Rád se napiju, těch slečen, kterým jsem zlomil srdce, bylo taky hodně... Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl být jako táta. Měl až moc pestrý život. V devatenácti ho vyhodili ze školy, pak chvíli převáděl přes hranice, chytli ho, dostal trest za velezradu, v třiapadesátém utekl z dolů v Jáchymově, pár měsíců se skrýval, znovu ho chytli, a pustili ho v šedesátém roce. Myslím si, že za těch jedenáct let v kriminále si strašně moc věcí srovnal, a když jsem se mu ve čtyřiceti narodil, měl o výchově asi jasnou představu. Nepamatuji si, že by mě někdy soudil nespravedlivě nebo emotivně. Nařezal mi jenom jednou: utekl jsem a ztratil se. Nejdřív mi ale vysvětlil, o co jde. Taky mě vychoval skautský oddíl, Londonovští hrdinové: čest je čest a je důležitější než peníze a postavení.




Šimon Pánek (1967) patřil mezi studenty, kteří psali sametovou revoluci. Vinou svého vytížení a nových zájmů nedokončil Přírodovědeckou fakultu UK (odchod 1995). V letech 1993-4 se stal ředitelem Nadace Lidových novin a v roce následujícím se stává spoluzakladatelem a ředitelem Nadace Člověk v tísni. V r. 1997 pracuje v Kanceláři prezidenta republiky, ale věnuje se též filmové produkci. Publikoval řadu článků a analýz v Lidových novinách, autorsky se podílel na knize STUDENTI PSALI REVOLUCI (1990). Nyní pracuje ve společnosti Člověk v tísni. (Nadace Člověk v tísni se nyní jmenuje Člověk v tísni - společnost při České televizi. Museli změnit právní identitu, aby vyhověli nově přijatým zákonům.)

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group