ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VEVERKU ODCHOVAT NEUMÍM, NOSOROŽCE ANO, TVRDÍ ZDENĚK VÁGNER, NÁŠ NEJVĚTŠÍ PRAKTICKÝ ZNALEC AFRICKÉ FAUNY

 

"Letadlo dorolovalo na konec přistávací dráhy. Byl jsem poprvé v Africe a měli jsme mezipřistání při letu do kamerunského hlavního města Yaoundé. Dveře se otevřely a na mě dýchlo šílené vedro. Doma byl konec listopadu, tady jsme byli všichni do dvou minut úplně propocení. Nahnali nás do kavárničky v hale pro mezipřistání. Těžce jsme se svalili na židle. Bylo nás asi sedmdesát a každý se snažil přivolat číšníka. Ten vyvolený muž se blížil naprosto slimáčím tempem. Šoural se, usmíval se na všechny strany, ale žádné objednávky nebral. Potom si konečně někoho vybral a došel k jeho stolu. Převzal objednávku a tím šíleným pomalým tempem zvolna dorazil k baru. Vzal limonádu, dvě piva a vláčně se vracel... Na nás se samozřejmě tehdy nedostalo, ale to mi nevadilo, protože já jen fascinovaně zíral. Až později mi došlo, že právě v tom okamžiku mi už nebylo pomoci. Tohle je země! Ten má tempo! Nevěřil jsem svým očím. Aby se takhle pohyboval číšník v narvané hospodě, když může vydělat prachy... Hned bylo jasné, že mu vůbec nešlo o peníze. Šlo mu o to, aby měl co nejmíň práce. Tady se mi zalíbilo."


Zdeněk Vágner

Příjmení Vágner si v republice skoro každý spojí se zoologickou zahradou ve Dvoře Králové. Cítíte se jako pokračovatel v práci svého otce?

Ne, protože sága rodu Vágnerů, nebo jak to chcete nazvat, byla "one man show". Byla to velká show mého táty. Osobnosti, která tu už není a jež byla základním hybatelem všeho, co se kolem dělo. To, co dnes děláme my, to, co se snažím dělat já s bráchou v Tanzanii, v tom už jedeme jen jedním směrem. Aby sága pokračovala, to by bylo možné jen tehdy, kdyby zoologická zahrada byla zprivatizována, jak měl otec vymyšleno. Pak by se stala jakýmsi svorníkem a každá ruka z rodiny by byla dobrá. No, nepovedlo se a vymýšlet si svoji jinou zoologickou zahradu je nesmysl.

Mají vůbec dnešní zahrady smysl?

Zoologické zahrady... tam už asi nikdo víc nevymyslí. Dnes ztrácejí své původní opodstatnění. Pro nás je najednou daleko snadnější než dřív dostat se do oblastí, kde se chovaná zvířata vyskytují volně. Ovšem, z druhého pohledu, zoologické zahrady neztrácejí význam pro výuku. Tam se děti mohou podívat na zvířata, která v lese za domem neuvidí, ale v učebnicích je mají. Jako nejdůležitější vidím jejich význam v roli světových genových bank, protože ve spoustě zemí, kde nemají vyjasněné ekonomické směřování, ochranu svých přírodních zdrojů, vzdělání, zvířata zmizí proto, že je lidi prostě snědí.

Jak by vypadala ta "vaše" zoologická zahrada?

Kdyby se otci podařil privatizační projekt se zahradou tady ve Dvoře, která byla vždycky experimentální a je vybudována na chov velkých skupin zvířat, především afrických kopytníků, tak bych se v ní nezabýval chovem malých zvířat, ptáčků atd., na to je spousta jiných zahrad. Já neumím odchovat veverku, ale nosorožce ano, a když už veverku vypiplám, tak za ni dostanu 25 Kč. Zato nosorožec má pro svět ohromnou hodnotu. Je jich málo a tady to umíme dělat. Navíc je to jednoduché zvíře.

Co to znamená?

Jednoduché zvíře je to, které je mírné, klidné od přírody. I v zajetí se pak podobně chová. Například žirafa, antilopa losí, buvol. To jsou zvířata, se kterými se v zajetí dobře pracuje. Opakem jsou ta, kterým říkám raplové. To jsou třeba buvolci, pakoně, malé antilopy - všechno potrhlá zvířata, běžci, jejichž jedinou záchranou před nebezpečím je útěk. Takový buvol má v přírodě jednoho nepřítele. Dokáže ho zabít jenom lev. Na malé antilopy čekají hyeny, hyenovití psi, šakali, leopardi, gepardi... celý zástup nepřátel, a tak jsou nervózní a i v zajetí se pak chovají velmi neklidně.

Spoustě lidí Afrika už po první návštěvě totálně přetvořila jejich životní dráhu. Někteří, třeba Karen Blixenová nebo Ernest Hemingway, se o tom snažili psát. Čím to ale je? Kde se bere ta její tajemná síla?

Je to dáno jejím specifikem. Africká kultura je v podstatě kultura luku a šípu. Teď nemluvím o severní Africe. Mluvím o typické černošské Africe, kde Livingstone a Stanley při cestě do jejího nitra objevovali kmeny, v nichž palice, luk a šíp byly nejmodernějším vynálezem.

Myslím si, že to přetrvává dodnes. Ano, najdete tam ledničky atd., technika funguje, ale normální Afričan k tomu moc nepřijde. Nemluvím ani o jižní Africe, to je druhý extrém. Mám na mysli Afriku, jakou si každý z nás představuje - tisíce zvířat a černoši s rouškou kolem pasu. Myslím na to ohromení a úlevu, když člověk do takové Afriky přijede. Nemusí přemýšlet o tom, že mu bude v noci zima, že bude muset začít topit, že se bude muset nějak zabezpečit na zimu. Každé ráno tam velice přesně vychází slunce a večer přesně zapadá. Rozdíl je deset minut za rok.

Druhá věc - ohromně lehce se zvyká na to, mít kolem sebe několik sluhů. Ti stojí za měsíc tak 10-15 dolarů. To je skutečnost, která není jinde na světě možná. Snad ještě v Asii. Ale ne v Evropě nebo v Americe. V Africe i chytrý člověk, manuálně zručný, co zařídí spoustu věcí, stojí pořád těch 15 dolarů a je na vás, jestli mu dáte víc.

On je strašně spokojený, nají se a zabezpečí rodinu a za to vás obskakuje od rána do večera.

Nemáte dojem, že takovým způsobem života každý trochu zleniví?

Ne, pro mě je to normální, že se o některé věci už nestarám. Vím, že budu mít ráno čaj tak, jako ho mám rád. Potom řeknu, co chci udělat na autech, co opravit, a je to. Ten, kdo to zařizuje, se vrátí z opravny s lístkem, co to stálo, a já už si to tam vyrovnám.

Je to o přizpůsobení africkému stylu života. Když jsem si postavil dům, tak už jsem počítal s africkým podnebím. Obyčejná šoupací okna, co nejvíc do strany, proti mouchám sítě, a tím to hasne. Samozřejmě, protože jsem chytrý Evropan, tak mám dva zdroje vody. Jeden ze státního vodovodu a jeden z vlastního vrtu, protože voda z vodovodu občas neteče. Nevím proč, ale neteče. A když není elektřina, mám vlastní generátor. Jsem technikou zkažený Evropan a vím to. Vím, co tu musím mít. Zařídil jsem si to a mám klidný život v naprosté pohodě, s pěti lidmi, kteří mi ho dělají ještě pohodlnější. Mám lidi do buše, lidi do kuchyně, lidi na úklid. Oni se snaží, aby nikdo nic neukradl, když tu nejsem, i když všechno cenné je se mnou v buši. Oni hlídají a čekají, až se vrátím. Dostanou úkoly na měsíc, co mají udělat, co se může stát, co se nesmí stát, co není tragédie, co tragédie je.

Samozřejmě, bráno úhlem pohledu Středoevropana, je to obtížně pochopitelné - on má někde v Africe sluhy. Tam se ale od bílého cizince očekává, že zaměstná několik místních, a protože nezaměstnanost je tak šílená a výplaty tak malé, člověk by byl blbec, kdyby si ty čtyři nebo pět lidí nezaměstnal. Stejně tu někoho musíte mít, protože byste všechno nestíhal, v těch klimatických podmínkách tam nejde pracovat celý den. A potom, je nebezpečné a podezřelé, když jste úplně sám. Začne to vyvolávat úvahy, že ten člověk je skrblík a něco tam má, anebo něco tají a nechce, aby o tom někdo věděl. A pak už je krůček k uvažování: aha, on tam má něco cenného, je to cvok, nemá sluhy, co kdyby...

Každý, kdo se dostane do Afriky a zůstane tam delší dobu, za to něčím platí. Čím platíte vy?

Asi osmadvacetkrát jsem už měl malárii. To se na mně asi podepíše ve stáří. A v osobním životě? Tady ničeho nelituji. Naopak, v Africe se cítím víc doma. Nějaká touha po Česku? Ne. Strašně rád tady jsem, ale domov - svoji bázi už mám jinde. Do Evropy se rád vracím, ale kdybych umřel v Africe, tak bych si asi spíš přál, aby mě tam i pochovali.

Které zvíře je v buši nejnebezpečnější?

Pokud to zvíře není poraněné, tak více méně není nebezpečné žádné. Člověk je nepřítel všech zvířat a ona to už dnes moc dobře vědí. Je určitá vzdálenost, na kterou vás pustí, a pak odběhnou. Vyklidí pole, protože vědí, že s tím člověkem nebo autem to moc dobré není. Nebezpečné zvíře, i když není postřelené, číhá ve vodě. Tam jsou krokodýli a hroši. Ti jsou skutečně nebezpeční. Na souši pak někdy i sloni. Protože slon neutíká. Proč taky? V některých případech se dokonce přijde přesvědčit, co to tam je za blba. Roztáhne ušiska a přiběhne. Když se na vás řítí několik slonů a už jsou padesát metrů, už jsou čtyřicet metrů, tak si říkáte, sakra mizím, to je nebezpečné. Když je znáte dobře, víte, že se zastaví, ale když je mezi nimi opravdu zlá teta, zlá máma a mají malé mládě, tak je lepší odejít. Jste chytrý, vidíte, že mají mláďata, a mizíte, to je v pořádku. Oni vás jenom trochu proženou a nechají být. Prvotní je starost o mládě. Uhnul jste a je to.

Jak se bílému muži stopuje?

Dnes už si na to musím vzít brýle. Na těžká zvířata, buvola, lva, stačím, ale umět stopovat lehčí zvíře, třeba levharta, a ještě na pevném podkladu, to už se tam musíte narodit. Záleží na každém odvaleném kamínku, ohnutém stéble. Navíc my nemáme tak dobrý zrak a čich. Skvělého stopaře z vás udělá předtucha, musíte umět myslet jako zvíře. Kam zamíří, když je poraněné, co udělá to, které vidíme na obzoru? Zaregistrovalo nás a kam se půjde schovat? Já jsem dobrý na to, co budou zvířata dělat, ale na stopě mi unikají ty malé detaily.

Stopaři skvěle slyší. V buši je ticho a oni řeknou: "Masajové." Já se otáčím, kde jsou, a oni: "Tímto směrem." Jdeme po sluchu a ujdeme ještě kilometr a půl, než je uvidíme.

Jste prý výborný střelec. Dá se to nacvičit?

Musí tam být trocha talentu a pak u zvířat to je hodně o praxi. Něco jiného je střílet do terče a něco jiného na zvířata. Terč je jasný. V něm je černý puntík, a když trefím, udělám tam dírku a vím, trefa. Na těle zvířete je těch černých puntíků, kde ho dokážu zabít, víc. Jenže zvíře nikdy nestojí tak ideálně, aby to bylo jasné. Musíte si ho umět dát do třetího rozměru a pak ho jakoby natáčet. Vědět, kde jsou plíce, kde je srdce, kde je mozek. Pokud to znáte, máte výhodu. Já jsem vytrénovaný z praxe v zoo. Dost dlouho jsem střílel s uspávacími injekcemi. Tam je balistika střely hrozně mizerná - dělá to oblouček a já musel trefit. Nezapomínejte na psychickou stránku střelby. Jde o nervy, protože je velký rozdíl lovit zvířata u nás, kde nejde o život, a v Africe, kde o život jde. Stačí špatně střelit. Potom už to neřeší klient, ale já. Někdy se to ovšem nepodaří dobře trefit ani mně. Zvíře je v pohybu, na první ránu netrefím, musím dát druhou. Málokdy dám třetí, to už jsem nedal léta letoucí. Ale i to se dá pokazit, a zvíře pak skutečně může naběhnout až na hlaveň.

A co se děje potom?

To už se pak toho moc neděje. Když už je takhle blízko, to už není čas na přebití, a tak se flinty většinou zahazují a utíká se.

Jaké to je?

Ten pocit? Stalo se mi to už několikrát. Speciálně, když jsem dohledával buvoly špatně střelené klientem. Buvol naštěstí nemá moc dobrý zrak. Před ním se schováte za první keř. On proběhne kolem a kouká, kde jste se mu ztratili. Je zraněný, není mu dobře, a tak většinou odběhne. Pokud vás ale vidí těsně před sebou a běží, tak je nejlepší skočit za strom. Když ho obchází, tak se musíte taky jako on pomalu točit kolem kmenu.

Ono se to lehce říká, točit se kolem kmenu, když vás hledá rozzuřené skoro tunové zvíře.

Není to legrace, ale je třeba zachovat klid a zase klid.

Současný lov v Africe... Je to ještě sport, anebo díky používání zbraní velkých ráží už jen bezpečná snobárna?

Ty velké ráže se používaly vždycky. Na určitá zvířata to jinak nejde. Ale ta otázka, jestli je to ještě sport, je správná. Já tvrdím, že záleží na tom, kdo lov provozuje. Záleží na samotných lovcích. Jaká pravidla hry tomu dají. Když to usnadním a nechám zvíře trefit z auta, což je nejjednodušší, tak to se sportem nemá nic společného. Vyjedete ze zatáčky, je tam pár zvířat, jsou vykulená, zjišťují, co se děje, a pak je to opravdu snadné. To je zabití, nic jiného. Když ale na čtyři kilometry v dálce vidíte přes hluboké údolí skupinku pěti buvolích býků a jsou v nepřístupném terénu, vy necháte auto autem a jdete na šoulandu za nimi? Vítr se točí a oni se pohybují. Musíte udělat všechny možné triky světa, abyste se k nim dostali na přiměřenou vzdálenost. Čím je vzdálenost menší, tím jistější je rána, ale zase je víc šancí pro zvíře, že vás ucítí, a může uprchnout. V tom je ten sport, dostat se k tomu zvířeti, aby závěr lovu - výstřel byl jistý a bezpečný.

Někdy se v buši objeví zvíře, které má na jídelníčku převážně lidi.

S lidožravými šelmami jsem se setkal mockrát, protože mě tenhle fenomén zajímá, a tak se je snažím vyhledávat. Příběh většinou začne tak, že místní pastevci - Masajové při obraně svých krav a koz šelmu poraní. Odeženou ji, ale šelma přežije a teď je hendikepovaná. Už nemůže lovit normální metodou, a tak se zaměří na něco snazšího, většinou na děti nebo ženy. Tam, kde se musí daleko pro vodu nebo do školy, a to je někdy i dvacet kilometrů, to má taková šelma jednoduché. Někdo se opozdí, ona zaútočí a pozná, jak strašně jednoduché je zabít člověka a že je to taky maso. Ztratí přirozenou nechuť ke kontaktu s člověkem a postupně je z ní lidožrout. Může to jít i do desítek obětí.

Slon darebák je obdobný případ. Zrodí se tak, že slon napadne políčko primitivních zemědělců. To políčko je otázkou jejich přežití, a oni se jej snaží odehnat. Jde jim o život. Když tu nic nevyroste, nebudou mít co jíst. Brání se. Křičí. Odhánějí jej zapálenými loučemi. Skoro nikdy to nezabírá. Až se někdo osmělí a hodí oštěp. Nedej bože, když trefí. Zasáhne slona kusem železa, ten pronikne někdy velmi hluboko a jemu se to potom špatně hojí. Bolí to. Hnisá. V téhle náladě, když slon znovu potká lidi, tak se mstí. Je to chytré zvíře a ví, kdo mu to udělal. Není tu řídký jev, že slon vpadne do vesnice, a koho dohoní, toho zabije.

Jak to řešili Masajové?

Mají svoji metodu, kterou používají i dnes. Zabijí dvě tři kozy, nacpou je jedem a čekají. Kdokoliv si toho lízne, je okamžitě mrtvý. Žádné zvíře neujde víc než čtyřicet metrů. Tak silné jsou jejich tradiční jedy. Vědí, že šelma jde nejdříve na vnitřnosti. Natřou návnadu hlavně tam a čekají. Když k takovému zvířeti přijdete, tak najdete jednu hyenu tady, tamhle druhou, naproti dva šakaly, vedle pět marabu - vyvrácených ptáků. Všechno, co tam přijde na návnadu, umře. Ale zrovna lidožrout třeba nepřijde. Oni ho nakonec sice dostanou, ale do té doby ještě otráví další dva lvy a tři levharty, spoustu hyen a šakalů. Je to hodně drastická metoda. Tak si myslím, že lepší je ta, kdy přijde profík, který ví, jak na to.

Vy to víte?

Myslím si, že ano.

Byl jste někdy v situaci, že už jste si říkal: Teď je zle, teď už opravdu nevím kudy kam?

Byl a od té doby věřím na šestý smysl. Celou noc jsme čekali s jedním klientem v záseku na lidožravého levharta. Klient byl skvělý střelec, a tak jsem ho vzal s sebou. Noc uběhla. Začalo svítat. Na stromě asi čtyřicet metrů od nás měl zbytek kořisti, kus lidského těla. Objevil se u ní až nad ránem. "Ještě chviličku," radil jsem klientovi. Pak levhart něco ucítil a skočil o větev níž. Sedl si na ni jako pes. Celé tělo mu kryl strom. Čouhala jen hlava a ocas. Bedlivě sledoval okolí a postupně se otáčel. Už se díval na zásek, ve kterém jsme leželi. To byla ta správná chvíle. Klient byl ale z lidožrouta přece jenom asi trochu rozrušený, a trefil ho o kousek výš, než měl. Střela, jak jsme později zjistili, mu rozrazila lebku, ale netrefila mozek. Levhart seskočil dolů a byl pryč.

Za chvíli se úplně rozednilo. Klienta jsem nechal s jedním stopařem v záseku a s druhým jsme šli levharta stopovat. Domlouvali jsme se vysílačkami. Hlásili jsme, že máme stopu. Bylo vidět, jak krvácí, že si lehnul, pak pokračoval dál, motal se, zalehnul znova. Šel do kopce nad zásekem, několikrát upadl, převrátil se, a najednou se otočil a začal sestupovat zpátky směrem k záseku. Ke svému stromu. To bylo úplně nelogické. Co tam bude dělat? Do vysílačky jsem hlásil, ať sledují kopec, aby ho mohli vidět. My jsme byli daleko. Půl hodiny za ním. Ze záseku ale pořád nic neviděli a stopa se blížila k nim. To už jsem si říkal: "Hergot, o co mu jde?" Pak jsme už viděli zásek i strom, na kterém měl kořist. Hlásím: "Vidíš nás?" Neviděl. "Tak my teď vstaneme," protože jsme byli pořád trochu přikrčení. Už jsme byli dvě stě metrů od záseku a stopa šla přímo tam.

Šli jsme dál. Měl jsem kulovnici. Stopař Juma nesl brokovnici. Ruku jsem měl na pojistce. Odjistíte a střílíte. Najednou jsme byli jen sedmdesát metrů od záseku. To už jsem byl hrozně nervózní. Jestli byl levhart někde mezi námi, tak jsme nemohli střílet. Pořád jsem se rozhlížel. Byli jsme o trochu výš nad zásekem, tady by mělo někde být vidět jeho žluté tělo. Nic. Juma pořád vepředu. Já za ním hlídal strany. Najednou mě přepadl strašně nepříjemný pocit. Nevím, proč jsem se otočil. Za námi byl levhart v plném běhu. Nestačil jsem nic. Nepamatuji si nic.

Pak mi to vyprávěli ti ze záseku: "My na vás pořád koukáme a najednou jsme viděli, jak ses otočil, upadl na zadek, rána, a levhart ve vzduchu." Vystartoval na mě zezadu. Minuli jsme ho. Byl čtyři metry ode mě, když jsem se dokázal otočit. On už skákal. Nějak jsem upadl a střílel. Dostal to do páteře a v tom okamžiku jsem ho zabil. Levhart mě přeletěl. Juma byl v tom okamžiku metr a půl přede mnou. Lekl se rány a v tom okamžiku mu na záda padl lidožravý levhart. Mrtvý. Kdybych nezareagoval tak, jak jsem to udělal, tak tu nejsem. Tak blízko se ke mně ještě nikdy postřelené zvíře nedostalo. Věřím na šestý smysl.

Nakolik je reálné nebezpečí, že se nejzajímavější oblasti Afriky změní v pustiny bez velkých zvířat?

V Tanzanii rozhodně ne. Tady je například cenzus zvířat. Když se počítáním zjistí, že někde zvířat ubylo, tak se tam zastaví lov. Třeba na tři roky. My profesionální lovci ale nejsme ti ničitelé. To je pořád zažitá představa z dob Buffalo Billa. My nestřílíme samičí zvěř, mláďata. Střílíme jen dospělé samce. A z etického hlediska nestřílíme ani vedoucí samce ve stádech. Samozřejmě mnoho lidí má představy, že my jsme bouchalové, kteří přijedou a střílí na všechno, co se hýbe. Neexistuje! Ten lovec, klient, má licenci na odstřel, za kterou tanzanské vládě tvrdě zaplatí, a je to kontrolováno. První jsem já jako profesionální lovec, který má vládou Tanzanie vystavenou licenci, a když nedodržím předpis a zákon (jakýkoliv) a někdo mě udá, tak licenci ztrácím. A to se s vámi nikdo nebaví. Za tři roky si můžete požádat znova. Dál je tu jejich lesák, který podepisuje všechny papíry. Každá trofej musí být od něj podepsána. On mi může na místě sebrat licenci. On může vykázat lovce okamžitě do 12 hodin z lovícího prostoru. Stačí k tomu malý malér.

Malér znamená co?

Třeba na nás běží pět buvolů. My je nechceme střílet. Klient ale ztratí nervy, dostane "klepec", já ho neudržím na uzdě a on do nich začne bezhlavě střílet. A můžou to být třeba krávy s telaty. Mou povinností je dát mu hlaveň nahoru a říct: "Klid, oni se zastaví nebo uhnou." Nebo jiný případ. Stojí před námi stádo. Pošeptáte klientovi: "Druhé zvíře zleva. Vidíš ho? Fajn. Máš dost času, miř dobře." On si protře oči, ale mezitím se zvířata zatočí a vymění, a druhé zleva je teď březí samice. Já musím dávat pozor a říct: "Tak heleď, byl to druhej, a teď je to ten první. Budeš střílet prvního zleva." Vůbec to není jednoduché. Třeba u zeber je velice těžké poznat samce a samici na sto metrů. Dívají se na vás. Pod ocas nevidíte. Staré samice jsou často tak velké jako samci. Jedna chyba, a je to na sebrání licence. To se ale stává spíš těm mladším lovcům, kteří chtějí uspokojit klienta hned a za každou cenu. Já když si nejsem jistý, tak to radši stopnu. Vím, že za dvacet minut uvidíme další stádo. Ještě dvacetkrát můžeme ten den lovit zebru, tak proč zrovna tuto, o které si nejsem jistý?

"Ráno před snídaní jsme skolili nosorožce, který se nám ale nelíbil, a tak jsme po snídani skolili druhého," volně cituji Ernesta Hemingwaye. Ty časy, které popisuje, jsou sice už dávno pryč, ale nepodepsal se na mizení africké zvěře i on, když o lovu v Africe psal takovým glorifikačním stylem?

Myslím si že ne. Třeba vyhubení nosorožců není věcí lovu a lovců, ale pytláctví. Nějaký Američan dával vládě za odstřel dokonce 500 000 dolarů. Pytlák dostane za roh nosorožce, ze kterého se dělají pilulky na potenci - příšerná pověra, nebo pochvy na obřadní tesáky, 5000 dolarů. Dnes je asi 100 lidí na celém světě, kteří mají zájem nosorožce střelit. Kdysi bylo v Africe 150 000 nosorožců. Stříleli se jenom samci. Ti jsou v poměru jedna ku jedné k samicím. Kdyby se střílelo 100 nosorožců ročně, při populaci, která tu byla, tak je to sranda. Nemůže se nic stát. Lovec zabil toho nosorožce jednou za život. Pytlák jich zabil za rok 20 nebo 30. Nevybíral si. Kosili ho otrávenými šípy, na stezky se kladla lana přivázaná k velikánským stromům. Chytil se a už tam byl přivázaný jako kůň. Oni ho domlátili, vysekali roh, a bylo to. Mluvím o období 1960 do roku 1975. Za těch 15 let dokázali pytláci nosorožčí populaci skoro úplně zlikvidovat. Až na jižní Afriku, kde byla situace trochu specifická. Tam zase vymlátili potravní konkurenty kravám a ovcím - zebru kwagu, antilopu modrou, ale když jim poklesla populace nosorožců, vytvořili zvláštní národní parky a koncentrovali je tam. Během 30 let jim stouply počty na 2500 kusů. Nosorožec, který tu byl na pokraji vyhubení, přežil. Teď je ho tady možné omezeně střílet.

Kdysi jsem viděl v nějakém časopise fotoreportáž, jak strážci parku při objížďce narazili na pytláky. Oni před nimi začali utíkat. Strážci je srazili autem a pak je pro jistotu ještě jednou přejeli. Není to zbytečná krutost?

Vůbec se tomu nedivím. A dokážu si živě představit, jak se to stalo. V parcích je vyhlášen oboustranný boj na život a na smrt. Zákon říká, že pokud je někdo přistižen a je to pytlák se zbraněmi v ruce, tak není co řešit. Ten okamžitý akt je trochu drsný, ale pokud by měli flinty, tak se s nimi opravdu už vůbec nikdo nemazlí.

V Tanzanii je to ještě mírné. V Keni díky tomu, že má hranici se Somálskem, a Somálci jsou známí pytláci s přísunem zbraní z vojenského konfliktu, je to mnohdy ještě nekompromisnější. Pro toho, kdo to fotil, to byl šok, ale když se podívám, jak roste populace Afriky a jak je nemožné se uživit... Pokud někde zabijí antilopu a snědí ji, protože se neurodilo, tak o co jde? Musí se přežít. To by nevadilo. Ale vadí pytláctví. Policajti zastaví cisternu, co jede pro naftu do Dar es-Salaamu. Podívají se dovnitř, a ona je narvaná masem z pytláctví. To je kšeft! A o tyhle pytláky jde. Ne o tu jednu zabitou zebru, ale o tuny masa a slonoviny. Nejsem rasista, ovšem pokud to vedli bílí, tak se snažili neničit. Měli na paměti, jak dopadla Evropa. Snažili se, aby stavy zvěře zůstaly zachovány. Lovili bohatí, lovilo se málo. Co se slovilo, to se zpracovalo. Neexistoval téměř žádný pytlák, který by to dělal na kšeft.

Dalším malérem je dneska takzvané uniformované pytláctví - někteří strážci, vojáci a policajti. Ti mají licenci v podstatě neomezenou. V oblasti jsou třeba kasárna pro 2000 mužů, a jak je uživit? Je jim vyčleněna plocha, kde mohou lovit. Dostali kvótu, ale kdo zkontroluje, o kolik ji přešvihnou? Potom se tu podepisuje zabrání půdy neregulované státem. Snaha je, aby jakákoliv půda ležící ladem měla využití. Vytváří se tlak na zvěř a noví vlastníci půdy ji vyhánějí jinam. Vytvoří se třeba stokilometrový pás nových vesnic, ale přetne se koridor, kde zvěř musí táhnout za vodou. Je tam třeba hora, kterou obcházejí, břeh moře a podobně. Pak samozřejmě vesničanům ničí pole. Nastoupí vojáci se samopaly, kladou se pasti. Co z toho vyplývá? Dobrou šanci na přežití mají dnes už pouze zvířata v národních parcích a v jejich okolí.

Dokážete odhadnout další vývoj stavů zvěře v Africe?

Soustředil bych se na dva státy, kde to znám nejlépe: Keňu a Tanzanii. V Keni se od roku 1976 neloví. Stát z téhle činnosti nic nemá. Na druhé straně tím, že se neloví, že nejsou vyčleněny oblasti, kde by měla být jen zvěř, se farmy dostávají do oblastí, kde by v životě neměly být. Kdyby se tam lovilo, tak to má vyčleněné lovecká společnost, a farmáři se tam nemohou usadit. Lovci také honí pytláky, kdežto usedlík má zájem, aby tam zvířata nebyla. Překážejí mu. Dnes se jeví regulovaný lov jako výhodnější než neregulovaný, zakázaný a spoléhání se čistě na příjmy z turistiky. Podle mě je Tanzanie na daleko lepší cestě, protože je obtížnější pytlačit v Tanzanii než v Keni. Tam to jde vždycky svalit na ochranu farmaření.

Jak zasáhla civilizace za posledních dvacet let Masaje - typické etnikum Tanzanie?

Na první pohled se pořád zdá, že se skoro nic nemění. Je tu pořád jejich odmítavý postoj k civilizaci, ale když si jich začnete všímat pozorněji, tak najednou spatříte Masaje na traktoru nebo v autě. Z oken jim čouhají jejich hole, které nosí pořád s sebou, a někam jedou. Staví se čím dál víc škol. Teď mají dokonce i svého ministra zemědělství a ten se o ně opravdu stará. Mluvím o Masajích, kteří mají přímý styk s civilizací. Ti, co nemají, se i dnes moc nemění. Mezi všechny už dorazila malá rádia a s nimi svahilština, kterou přijímají jako dorozumívací jazyk. Mladí lidé putují do sídelních center. Zůstávají tam delší dobu. Vstřebávají civilizaci - tady to na první pohled znamená kokakolu a pivo v plechovkách. Agresivita prodeje je neskutečná. U cesty je pár chalup, a už tu dostaneš kolu a pivo. Ti chytřejší už jezdí s landrovery daleko do pustiny a zpátky. Obchodují s nápoji. Nazpět vozí kůže. Tak to po cestách proniká i do míst, která jsou na první pohled totální pustinou.

Samozřejmě jsou kraje, kde se to neuchytí, i když je možnost. To jsou místa, která jsou ortodoxně masajská. I oni už ale vidí, že jejich život je sice vynikající, ale někdo se má ještě lépe. Všichni vědí, že když před padesáti lety Masaj onemocněl, tak zemřel. Dnes se ví, kde je nejbližší nemocnice, a oni stojí s nemocným u cesty tak dlouho, až někdo zastaví a dopraví ho tam.

Masajové ale nejsou tvrdým bojovým kmenem s xenofobními projevy?

Těch opravdových bojovníků je v Tanzanii málo a ti si drží cizince drsně od těla. Třeba Wasondžové, kteří žijí mezi jezerem Natron a parkem Serengeti.

Je tomu asi osm let, kdy na jejich území chtěla přenocovat nějaká cestovka. Vynořili se z buše, tiše jako stíny a přišli k nim. Bílí si už stavěli stany a rozdělávali oheň. Suše jim řekli: "To je naše území, tady nekempujte." Jenže oni to nebrali vážně, mysleli si, že se nějak dohodnou, že to nebude tak horké. Mysleli si, že je to jako jinde v Tanzanii. Jenže to byli Wasondžové. Setmělo se, a potom najednou ze tmy vyletěly šípy. Jeden trefil jednoho z kempujících lehce do nohy. Všichni se vyděsili, začali balit a rychle mizeli. Zasažený po dvaceti minutách v autě zemřel. Otrava smrtelným jedem. Nebylo z toho žádné vyšetřování. Stačilo říct, kde se to stalo, a každý věděl, že tam neměli co pohledávat.

Máte pocit, že by se mělo Africe pořád pomáhat?

Samozřejmě že se jim bude pomáhat. A má pomáhat. Na spoustu věcí by ale měli přijít sami a nebrat to jako samozřejmost. Není možné nepomáhat, když je v Etiopii hlad. Nemůže se ale stát pravidlem, aby to vypadalo tak, že i když přes den nic nedělám, tak večer stejně dostanu najíst.

Na stole vám leží rukopis knihy. Není to právě ta věc, ve které na práci svého otce navazujete?

To bylo vždycky tátovo velké přání, abych své příběhy sepsal. Dlouho jsem to nechával bez povšimnutí, ale v poslední době mě psaní začalo bavit. Prožil jsem u něj v Africe nádherné dny, kdy jsem nevěděl, jestli je poledne nebo večer. Dnes bych to asi bral za nějaké pokračování, ale rozhodně se zase liším ve všem, co psal otec. On psal vědeckopopulární knihy. Já píšu o tom, co jsem zažil. Mám výhodu, že to nikdo jiný takhle nenapíše, protože by tam musel žít. A ještě tam můžete žít, ale nemusíte mít tak specifickou práci, jakou mám já.




RADY KIMURIHO LOVCŮM

Kimuri býval nejlepším lovcem svého kmene. Padli jsme si do oka a stali se opravdovými přáteli. Kimuri věděl, kdy chci být sám, a poznal, kdy je čas na kus řeči. Jednoho večera mi při čaji u plápolajícího ohně řekl:

"Pane, jsi výborný lovec. Rozumíš přírodě a zvířatům jako málokdo. Jsi odvážný a máš pochopení pro staré lovce. Přijmi proto několik upřímně míněných rad. Mohou se ti při lovu hodit."

Napil se čaje a pokračoval: "Nikdy nechoď stopovat poraněné zvíře sám, zvlášť je-li to zvíře patřící k velké šestce - slon, nosorožec, hroch, buvol, lev nebo levhart. Čas od času si označ stopní dráhu. Nedívej se jenom po stopách, ale nezapomeň se co chvíli podívat před sebe, do stran a za sebe. Prozkoumej pohledem, sluchem i čichem každou skupinku křovin, zarostlou bažinu nebo vysokou trávu. Měj stále připravenu zbraň. Chovej se tiše a obezřetně. Buď vytrvalý a nespěchej.

Nauč se číst všechna stopní znamení: zlomené stéblo, ohnutou nebo narovnávající se trávu, obrácený kamínek, posunutý list, rozšlápnutý plod, odlomenou větvičku, ztracenou srst, krůpěj krve a stovky dalších.

Snaž se určit závažnost zranění. Důležitá je barva krve a její množství. Světlá, zpěněná krev je z poraněných plic, tmavá, krupičkovatá krev z poraněných jater a jasně červená ze svaloviny. Krev promíchaná s obsahem žaludku svědčí o ráně do břicha. To bývá špatná rána.

Na nástřelu se často najdou úlomky kostí, kousky kůže či srst. Podle tvaru a tvrdosti kostí lze usoudit, kam rána šla. Také podle chování zvířete těsně po výstřelu se dá určit, kam bylo zasaženo. Klesne-li po ráně jako podťaté a nehýbá se, zasáhla střela mozek nebo páteř. Jestliže se za chvíli začne trhavě zvedat, šla rána nejspíš na trn páteře. Rychle střílej znovu. Když se zvíře po ráně vzepne a prudce odbíhá, je to dobrá rána. Trhne-li sebou, rychle odbíhá, pak uhne do strany, zamotá se a běží dál, je to taky dobrá rána - na zadní okraj plic s poraněním jater. Když sebou zvíře trhne, chvíli stojí, začne couvat, složí se a drží hlavu vzhůru - je to dost dobrá rána na játra, ale musíš počkat, až zvíře složí hlavu a zhasne. Pokud zvíře odbíhá po třech, byl to špatný zásah na některou nohu. Střílej rychle znovu. Jestliže se zvíře po ráně nahrbí a pomalu odchází, musíš také znovu střílet - trefil jsi je nejspíš někam do břicha.

Poraněné zvíře nestopuj hned, chvíli tiše počkej. Zvíře neodejde příliš daleko, zalehne, a když je rána těžší, onemocní nebo v klidu uhyne. Dívej se po obloze, supi ti ukáží místo, kde poraněné nebo uhynulé zvíře je.

Při stopování poraněného buvola buď nesmírně opatrný. Projde-li zasažený buvol kolem hustého křoví, často se obloukem vrátí a ukryje se v něm. Nechá stopaře přejít dál a pak na něj zezadu prudce zaútočí. Tak bylo zabito mnoho neopatrných lovců.

Při hledání postřeleného slona se musíš chovat tiše. Jakmile slon zaslechne sebemenší šramot, otočí se a útočí přímo jako valící se balvan. Běda, když lovce dostihne! Zabije ho a zadupe do země.

Velice nebezpečný je poraněný lev a snad ještě horší levhart. Obě šelmy často nechají přijít pronásledovatele na pár kroků a pak téměř neslyšně zaútočí jako blesk. Při jejich dohledávání si mnozí stopaři navlékají na hruď a na břicho kožené pancíře z buvolí kůže.

Na dohledávku nezapomeň vzít lovecký nůž, mačetu, zápalky, trochu vody a jídla a dobrý vázací řemínek. Přesvědč se, jestli máš dost nábojů. A co je hlavní - vezmi s sebou dva či tři nebojácné stopaře, dobré střelce, kteří tě v nebezpečí neopustí.

Rafiki, příteli, pamatuj si moji poslední radu. Kifaro je bwana mkubwa, nosorožec je velký pán, nikoho a ničeho se nebojí. Nejprve zaútočí a teprve potom se podívá."

Kimuri se odmlčel. V rukou stále držel nedopitý hrnek čaje...

Z knihy Josefa a Zdeňka Vágnerových "Kimuri - Lovecké příběhy a pohádky z Afriky"




ZDENĚK VÁGNER (*1950) - syn Josefa Vágnera, vyučený elektrikář. Poprvé se dostává do Afriky v roce 1970 jako pomocník otce při odchytu a transportech zvířat do tehdejšího Československa. Postupně se účastní dalších pěti expedic. V období 1981-1983 působí prostřednictvím Polytechny u jedné holandské firmy specializované na odchyt a transport divokých zvířat. V letech 1984-1986 pracuje v Namibii. V roce 1987 se natrvalo usazuje v Tanzanii a začíná se živit jako profesionální doprovod zahraničních lovců.

Ing. JOSEF VÁGNER (1928-2000) - absolvent lesnické fakulty ČVUT, v období 1965-1983 ředitel Východočeské ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Osobnost, díky které se zahrada stala svým zaměřením - safari zoo s unikátním stádem severní formy bílého afrického nosorožce (dnes už se nevyskytujícího ve volné přírodě) - jedinečnou v celé republice, resp. na světě. Autor populární vědecké literatury o africké zvířeně, "guru" všech, kteří to s Afrikou mysleli vážně a při hledání cesty k ní zaklepali na jeho dveře.
září 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group