ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

A VYSTUPUJU Z VLASTNÍHO PŘÍBĚHU

Setkání s ní je zážitek. Během našeho rozhovoru jsem vnímal její taneční pohyby, čistý, upřímný pohled a chvílemi propadal pocitům, že má velké štěstí, anebo je prokletá. Na svůj věk toho tato křehká "čarodějka" viděla a zažila až příliš. Sešli jsme se v podzemním prostoru zajímavého podniku U Chlupatého ducha. Ten název k ní jakoby patřil. Působila na mě jako z jiného světa, takže jsem neodolal otázce, jak tráví svůj čas.

Neustále žiju v podzemí. Bydlím v podzemí (je to přízemní byt, ale vlhký jako suterén, pozn. red.) a svou knihu v ruštině píšu u kamaráda v podzemí. Ve volném čase sháním peníze na cesty, abych mohla odsud vypadnout. Kromě krátkých cest - teď jsem byla dva měsíce v Peru a tři měsíce na Sibiři u svých Evenků - se mi to už pět let nepodařilo. Od roku 1990 do roku 1995 jsem jezdila na Sibiř každý rok.

To zní, jako by se Sibiř stala vaší drogou?

Taky to tak je. Už se bez toho neobejdu. Po návštěvě v Peru jsem zjistila, že potřebuju svou Sibiř. Peru byla zajímavá zkušenost, ale Sibiř ke mně bytostně patří. Všechny důležité věci ve mně se odehrávají na Sibiři.

Nemáte náhodou pocit, že jste kdysi na Sibiři žila?

Takhle striktně to neberu. O buddhismus se sice zajímám, ale pro mne je důležitá přítomnost: je natolik nabitá, že nějaké minulé životy mě nechávají chladnou. Pokud existují, mohu je pociťovat na několika místech. Cítila jsem to i v Peru. Mám třeba silný vztah ke Krétě, k Řecku nebo k Egyptu. I když jsem tam nebyla.

Zkusila jste si pojmenovat váš vztah k Sibiři?

Jsem tam vždycky jakoby vtažená do situací, kde musím hledat jistotu sama v sobě. Je to vlastně riziko. Tady ve městě má člověk spoustu známých a jakoby na někom víc závisí. Na Sibiři tyto závislosti ztrácím, ty vztahy zůstávají tady, i když jsou ve mně.

Po přečtení vašeho deníku mě hned napadla asi neobvyklá otázka: jak se cítíte v "ženské kůži"?

(úsměv) Já se s tím od malička těžko smiřuju. Když jsem začala psát básničky, psala jsem je v mužském rodě: něco mi říkalo, že ženský hlas není ve světě příliš platný, prostě že mám smůlu. Tak jsem alespoň používala mužský rod, a protože jsem se za to styděla, nedávala jsem své básně nikomu číst. Zvykala jsem si na to, ale utvrzovala jsem se v tom, že nechci být nikdy tak závislá, jako je žena. I když se mi to líbí. Kdyby to bylo úplně podle mé přirozenosti, tak klidně budu sedět doma a budu mít kupu dětí.

Tohle víte, nebo to bytostně cítíte?

Bytostně to cítím, ale vím, že není dobře v takovém pocitu zůstat. Je dobré si pěstovat v sobě muže a sjednotit v sobě mužskou i ženskou stránku. Pak se stávám méně zranitelná. A já v sobě zranitelnost velmi intenzivně cítím. (úsměv) Já mám vůbec problém žít tady v tomto světě. Vymyslela jsem na sebe takovou fintu: nezranitelnou se stávám tím, že někam odjedu a střetnu se sama se sebou. Pokaždé mě to nějak totálně zničí a zároveň posílí. Uvědomím si to až zpětně. Při těch posledních pobytech na Sibiři mně šlo docela o život.

Takže vás přitahují vypjaté situace...?

Odkrývají mě, posilují, protože pak už nejsem tolik závislá na tom, jestli mě někdy nějaký člověk opustí. Normálně bych se zhroutila. Je to čím dál lepší, neříkám, že to je ideální. Já jsem tím od dětství hodně trpěla. Z velké části jsem se tak narodila a z velké části to ovlivnila rodinná atmosféra: postrádala jsem úplnou jistotu.

Máte dobrodružnou povahu. Při srovnání s vámi mě napadá Jack London. Máte ráda literaturu tohoto typu?

(smích) Mám. Jsem v podstatě odkojená mayovkami.

Váš literární talent mi též připomíná Ivu Pekárkovou, která se podobným způsobem střetává s neřestmi civilizace jako vy s neřestmi divočiny či primitivních národů.

Já se setkávám s neřestmi v sobě... Sibiř mi vyhovuje, protože jsem vyrůstala ve vesnici u lesa. Já les nějak potřebuju. Pak jsem cítila, že lidé ze severu, kde jsou kruté podmínky, jsou jakoby hodnější.

Z vašeho deníku tohle poznání nevyznívá...

Byla to má dětská iluze, kterou jsem ztratila. Já ji vždycky ztratím, a ona se pokaždé nečekaně vyloupne zpátky.

Napadlo mě, že dotyk s vypjatými lidskými projevy vás fascinuje, protože hledáte, kam až lidská bytost může dojít.

Já ty vypjaté momenty potřebuju. Mám pocit, že skrze ně do sebe dostávám esenci života. Není to tak, že bych se libovolně vrhala do jakékoliv situace, láká mě vrhnout se do prostoru a nechat ho na sebe působit. Funguje to jako zrcadlo: to, co se v něm odráží, je má povaha. Podle mého charakteru prostor reaguje. Líbí se mi, že když se tam s nějakým cílem vrhnu - třeba tam píšu pohádky nebo příběhy - stávám se..., vlastně lépe čtu svůj vlastní příběh. Musím v té mlze najít svou cestičku a je zajímavé nechávat na ni vstupovat lidi. To místo pak začne hrát nějakou hru a mě baví ji sledovat.

Pokud tomu rozumím, tak každé prostředí, ve kterém žijete, vám nastavuje zrcadlo...

Je to tak. A jak se měním já, mění se i to zrcadlo.

Dokonce jsem měl dojem, že vás fascinuje blízkost smrti, která číhá na každém kroku...

Střetávání se smrtí je hodně zvláštní... Já od malička žiju s intenzivní představou, že umřu. Myslím, že je důležité se na smrt co nejlépe připravit. Vlastně jakoby o nic jiného nejde: člověk by se měl před sebou tak svléknout, aby ho už nic nepřekvapilo a byl na smrt připravený.

Naše smrt bude pro nás možná tím největším překvapením...

(úsměv) Hlavně aby život prošel správně.

Čeho se vy osobně nejvíce bojíte? Smrti asi ne...

Můj první střet se smrtí byl v mých sedmi letech, kdy mi umřel dědeček. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale dědovi jsem strašně fandila. Nejvíc se asi bojím osamělosti. Ale druhá strana osamělosti je totální svoboda, takže já se učím mít tu osamělost ráda a trénuju se na Sibiřanech. (smích) Druhá strana osamělosti je úžasně opojná.

Jakou osamělost teď prožíváte?

Teď jsem se ze Sibiře vrátila do prázdného bytu - můj přítel si sehnal jiný byt. Špatně jsem si to vysvětlila, takže jsem prožívala takové malé šílenství. Já se totiž šestnáctého května na Sibiři opravdu střetla se smrtí... Těšila jsem se domů na mužskou náruč, a čekal mě šok. Co bude dál, to se uvidí...

Můžete mi vylíčit váš střet se smrtí?

Vyrazila jsem se dvěma lovci po řece Čambě. Byla velká voda, řeka stoupla o čtyři metry a uprostřed peřejí nám chcípl motor. Hned jsme nabrali vodu a loď šla ke dnu. Měli jsme na sobě kožichy a vysoké boty, takže nás to táhlo dolů a lovec, který se mě snažil zachránit, se vzápětí stal mým závažím. Držel mě tak pevně, že jsem ho musela odkopnout a zachraňovat se sama. Když se mi podařilo dorazit na břeh, stmívalo se, byl už mráz a nikoho jsem neviděla. Stáhla jsem ze sebe věci a vyždímala je. Pak jsem uslyšela hlasy. Pochopila jsem, že je musím zachránit. Když jsem je našla, jeden uvázl uprostřed řeky na vzpříčené kládě a druhý byl daleko na opačném břehu. Uvázlý lovec byl v šoku a vydával hrozné zvuky. Bylo to sto dvacet kilometrů od vesnice. V kapse mi zůstaly zápalky v celofánu, nůž, budík a fotoaparát. Ostatní věci jsem ztratila. Křičela jsem na ně, ale nakonec jsem se rozzlobila a řekla si, že půjdu do vesnice sama. Vydala jsem se na cestu, ale pak jsem se k nim vrátila a pokoušela se s tím na druhém břehu domluvit. Ukazoval mi, kterým směrem mám jít: nakonec mi ukázal ten opačný. Utíkala jsem, všude bylo mokro, skákala jsem po drnech, každou chvíli jsem zapadala do vody. Mráz kolem nuly. Pak jsem narazila na boční potok a pokoušela se ho přes spadlý modřín přejít. Sundala jsem boty, hodila je přes potok a jako veverka se dostala na druhý břeh. Tam mi došlo, že jsem na druhé straně zapomněla ponožky. Rozřízla jsem si svůj arabský šátek a udělala si onuce. Běžela jsem asi půl hodiny v kraji, kde tou dobou začínala medvědí říje. Pak jsem uslyšela hukot motoru. Běžela jsem, téměř už ve tmě, zpátky do vody. Musela jsem do ní skočit, křičela jsem a mávala rukama. Podle výrazu a barvy tváře jsem poznala, že dva rybáři na palubě jsou totálně namol. Mladší křičí: "Ženština ve vodě!" a dědeček po chvíli: "Rusalka, čoi, čto eto?" Ženská v tajze je opravdu nezvyk.

K čemu u vás v té chvíli došlo?

K rozštěpení. Jedna moje část se strašně bála, druhá mi strašně nadávala a třetí to vnímala jako divadlo a hrozně se smála. A já se opravdu smála, když jsem těm opilcům vysvětlovala, že jsem etnografka. Ptali se, odkud jsem a jak u nás "vojna iďot" a "kakaja politika", a já furt ve vodě. Pak mě vytáhli, já se ke zděšení dědečka převlékla, vypila jsem jim třetinu vodky a nakonec se nám podařilo zachránit oba lovce.

Jste po takových zkušenostech méně či více imunní vůči lidské bolesti?...

Asi více. Pokud jsem se dřív setkávala s lidským utrpením, víc mě to rozložilo a měla jsem tendenci brát vše na sebe. A nikomu jsem tím nepomohla. Teď se mi víc daří zachovat chladnou hlavu. V té situaci s lovci, která se mi zdála být bezvýchodná, jsem musela posbírat všechny síly a toho lovce odkopnout. Bylo to něco hrozného, protože jsem ho odkopla do největšího proudu. Na druhou stranu v tu chvíli nic jiného udělat nešlo.

Dá se říci, že už lidským bolestem víc rozumíte?

Jsou už pro mne srozumitelnější. V podstatě jsem dospělejší. Dříve jsem ve světě pořád hledala nějaké zachránce, a teď se stávám zachráncem sama sebe.

Z vašeho psaní mi též vyplynulo, že o lidech nemůžete mít příliš velké iluze. Viz následující text: "Evenka Nataša hned prošmejdila dům a bez ptaní sbalila ze stolu pár sušenek pro malého Sašku. Sotva zašla za roh, strčila si sušenky do pusy a na syna zapomněla." Nebo když píšete, že si Evenkové ty nejlepší psy ze závisti trávili...

Oni je teď kradou a jedí, protože nemají co jíst. (smích) Myslím, že velké iluze už nemám. Vlastně nemám žádné. Ale tahle věta by se mi mohla vymstít. Proto je pro mne představa partnerství hodně těžká. V momentě, kdy nemáte o druhém člověku žádné iluze, je pro mne těžkým úkolem žít s ním. Ale teď už to vnímám i jako výzvu.

Vy jste se na jednu stranu velmi obohatila, ale též jste to také trochu přehnala...

Říkám si, jestli jsem to nepřehnala, a proto se teď snažím produkovat nějaké iluze, aby mě to víc bavilo.

Třeba se už nikdy nezamilujete...?

Ale jo, to se mi stává často. (smích) Ale zase se to rychleji léčí.

Když vám jeden Evenk s nožem u krku nabízel manželství, jakoby jste neměla strach a vnímala hlavně jeho osamění...

V tu chvíli se mi to zdálo tak absurdní, že jsem to vnímala jakoby shora. Cítila jsem jistotu, ale pak jsem se dozvěděla, že už dva lidi zabil. Mohl mě zabít. Často to přeháním, zbytečně hazarduju. Z těch peřejí vyplynulo poučení, že se musím zeptat, s kým do té lodě nastupuju. Kdybych ty lovce nevnímala skrze svou iluzi, ale pořádně se na ně podívala, nemuselo k tomu dojít. Tak je to i v životě: člověk si musí dát pozor, s kým se dává dohromady, s kým do té loďky nasedne.

Máte po těchhle zkušenostech pocit, že stále lépe technicky vybavená civilizace současně s technikou kultivuje i lidský cit?... Nebo jsou ti Sibiřané něčím prokletí a jejich chování by nedokázala zkultivovat žádná technická a ekonomická pomoc?

Já vám rozumím, ale mně to všechno přijde daleko složitější. Když se podívám, jak ten mechanismus světa funguje... Někam to spěje lépe nebo hůře vždy ve vztahu k nějakým konkrétním věcem. Jestli je svět horší nebo lepší, na to nemohu odpovědět. Mé soudy se mi po čase jeví hloupé...

Jste člověk, který se bude neustále měnit, takže se ptám na váš momentální stav...

V tuto chvíli nevím. I na Sibiři se to mění. Když jsem kočovala s rodinami v tajze, viděla jsem vlastně starý svět. Teď po šesti letech jsem zjistila, že ti lidé buď nežijí, anebo že žijí v jakémsi "domově důchodců", který pro ně v roce 1995 postavili. Staré lidi svezli z celé oblasti do Vanavary, kde je o ně v rámci možností postaráno. To už je nový svět. A co se týče opravdovosti citů, zažila jsem v tom domově důchodců úžasný moment. Je tam dědeček, který měl v polovině osmdesátých let své sobí stádo. Shodou různých okolností o něj přišel. Neměl ženu. A řekl si, že přece nebude žít jen sám pro sebe. V domově důchodců si našel slepou babičku, o kterou se stará. Když jsem se Evenků ptala na zamilovanost, odpověděli mi: "To je přece jedno. Najdeš si člověka ne podle toho, jestli si s ním rozumíš, ale proto, že chceš mít někoho ráda. Pak si na něj zvykneš a dáš mu možnost vedle sebe žít." Tam se nezamilovávají. Dohodnou se, že chtějí spolu žít, a teprve potom přichází láska. Přijde mi, že tohle je k té opravdovosti blíž. Okolnost, že ta žena pak třeba svého muže zabije, je další věc... (smích)

Ale tohle je také, či právě o opravdovosti citů...

Možná, že v tomhle je ten starší svět skutečně opravdovější.

Kdybych vám dal volbu, že budete žít ve starém, nebo v novém světě...?

Já bych se spíše nechala překvapit, co mi život přinese. Ale koketuju s myšlenkou, že budu žít na Sibiři. Už jsem tam podepsala nějaké smlouvy, ale asi to nepůjde.

Proč?

Měla bych minimální možnost jezdit do Prahy, protože bych si tam na cestu nevydělala... O etnografech hezky psal antropolog a lingvista C. Lévi Strausse. Etnografové opouští svou kulturu a přibližují se té takzvaně primitivní, ale zůstávají na půli cesty. Nikdy nejsou tou druhou kulturou úplně přijati, jsou někde "mezi". Prostě, technickému světu přestávají rozumět, a primitivní svět je pro ně stále "UFO". I tohle souvisí s osamělostí a opuštěností. Ale nejdůležitější a nejkrásnější je ten okamžik cesty - odjezd do neznáma.

Nemohu si pomoci, tohle je především mužská doména...

Ale já cestuju po žensku. Muž se pohybuje z místa na místo, ale já odjedu do světa a tam po žensku bydlím. Podle toho, jak se zabydlím, se ke mně chovají i domorodci. A pak vznikají příběhy jako s těmi lovci.

"Lovci zabíjejí celý život..." Tak zní jedna věta z vašeho deníku... Berete člověka jako lovce, nebo jste k němu shovívavější?

Člověka beru jako dravce. Když se seshora kouknu na lidské hemžení, vidím boj o přežití. Je těžké v tom chaosu rozeznat opravdovost a je těžké vůbec se vnitřně k nějakému člověku přiblížit. Opravdu... Každý bojuje o přežití, pohybuje se v rámci své kukly. Není snadné najít partnera, který tu kuklu odhodí.

Zdá se vám v hemžení nebezpečnější muž, nebo žena?

Tak stejně, ale je to hodně individuální. Já vnímám především, jaký to je člověk. Na Sibiři jsem se s muži pokaždé dohodla, ale ženy mě braly jako konkurenci, ohrožovala jsem jejich zaběhnutý způsob života. Muži se začali zajímat, jak se žije jinde, a tím jsem nepřímo zpochybňovala existenci jejich žen. Považovaly mě za ohrožení sebe sama a ani jsem je nezajímala. Mohu tedy říct, že na Sibiři se ke mně ženy, pokud nebyly babičkami, chovaly nepřátelsky.

"Naši šamani už dávno předpověděli, že je s Evenky konec. Tak proč vlastně," říkají Evenkové. "Proč mají vlastně žít?" Odpověděla jste si na to?

Tuhle otázku si dávám pořád a nemohu říct, že na ni mám odpověď. Sbírám jejich pohádky po kouskách a lepím je dohromady. Teď už jezdím na Sibiř jejich pohádky vyprávět, protože už je neznají. Budou mít sedmdesátileté výročí Evenkie a já pro ně sepisuju knížku. Mám pocit, jako bych dělala věnec na hrob.

Je to vaše poslání?

Cítím to jako potřebu, poslání je silné slovo. Mám pocit, že to je moje povinnost. Oni se o mě starali, převáželi mě helikoptérami, měla jsem možnost s nimi kočovat, takže si říkám, že už nemůžu jinak, než to sepsat a dát ven. Oni si sami moc knih nevyprodukovali. Ačkoliv by ode mě bylo nefér opomenout práce ruských etnografů...

Dovedete si vysvětlit, proč mají takové prokletí?

Je to důsledek jejich chyb, jejich karma - výsledek nějakých příčin. Bývalý režim jejich kulturu systematicky ničil a oni to dopustili. Zalíbily se jim ty bolševické novoty, žilo se jim najednou "lépe". Sice odvezli do lágrů nebo vyvraždili jejich šamany, rozkulačili jejich rody a vyvrátili jejich kulturu, ale k moci byli vyneseni lidé, kteří byli chudí a jimž se nechtělo pracovat. Líbilo se jim schůzovat a hovořit o zářných zítřcích. Jejich krajina se začala osidlovat, žili jakoby lépe, jezdily tam expedice hledat suroviny, ale tohle oživení bylo krátkodobé, protože nevyplynulo z jejich úsilí. Důsledek krachu je současné vymírání, nehledě k tomu, že tam v třicátých až padesátých letech sehrály roli epidemie tyfu a cholery.

Jste věřící, nebo věříte šamanům, nebo jste ateista?

Jsem věřící, ale nemůžu se zařadit nikam. Spíše to sama objevuju na vlastní pěst. Mám třeba zkušenost ze šamanského obřadu, kde se pila ayahuasca, což je výtažek z liány. Od malička mám několik setkání s jinými stavy vědomí. Velmi intenzivní. Sama se sebou jsem komunikovala někde jinde, v jiném rozměru. V roce 1991 jsem tři dny prožívala takové stavy, kdy jsem si myslela, že jsem zešílela: měla jsem pocit, že se rozpadám. Právě jsem se vrátila ze Sibiře, takže u mě došlo k nějakému velkému, asi kulturnímu šoku. Měla jsem pocit, že do mě proudí energie, která mi trhá břicho na kousíčky. Síla, která mě dusí. V noci mě budila a já viděla kamenná vrata, za nimiž byla nádherná zahrada plná stříbřitých stromů a květů. Vnitřně jsem cítila, že je to zahrada čisté duše. Pak jsem se vrátila a začalo u mě docházet k automatické kresbě. Pořád jsem v pravé ruce cítila horkost, těžkost a mravenčení. Pak jsem vzala tužku a pořád se mi kreslily koule. Pak se mi napsalo slovo "cygne". Za tři dny jsem se dozvěděla, že to znamená labuť. A malovaly se mi labutě. Měla jsem pocit, jako bych v břiše měla světelnou kouli, která se stala mým těžištěm. Víc jsem vnímala sama sebe.

Jste vděčná za ten zážitek, nebo vás příliš vylekal?

Už ho mám v sobě docela uložený. Už ve mně "bydlí".

Porozuměla jste mu?

Asi ano. Ono to totiž stále pokračuje, jakoby se to vyvíjí.

Ta Sibiř byla asi prostředek. V roce 1994 jsme se s jedním starším Evenkem vraceli do vesnice. Neměli jsme pět dní jídlo ani vodu, šli jsme po spáleništi. A špatným směrem. Posadila jsem se vyčerpáním a najednou jsem vstupovala do obrovského světla, jakoby do slunce. Viděla jsem tam průvod stínů a pak mě Evenek probral. Prožívala jsem pocit blaženosti a pociťovala jsem za tuto spontánní zkušenost vděk. Tenhle zážitek mně umožnil, abych odmítla pokračovat směrem, kterým chtěl jít Evenk. Pohádala jsem se s ním, ale pak se ukázalo, že jsme narazili na cestu, což bylo vysvobození.

Všiml jsem si, že i zvířata, konkrétně psy, vnímáte na stejné úrovni jako obyvatele Sibiře.

Psi se v té primitivní kultuře podobají lidem. Co pes, to charakter. A podle toho se pozná, komu patří. Chviličku jsem dělala pošťačku, tak jsem si všímala, jaký vyběhne pes. A spolehlivě určil charakter pána, byla to vždy kopie psa. (smích) Nejde jen o mé vnímání, ale v evencké legendě se praví, že pes byl dříve člověkem.

Šamani ke svému "řemeslu" používají i duchy zvířat. To vím od Stanislava Grofa z knihy o holotropii...

To jsou takoví duchové pomocníci, průvodci po mystické řeči po výstupu šamana na strom světa. Když šaman vstupuje do jiného stavu vědomí, tak mu tito duchové pomáhají.

A také jsem se tam dočetl, že šelma, jako je třeba leopard, cítí úctu k oběti. Jeden z pacientů si totiž ve stavu vyššího vědomí prožil pocity šelmy...

Tohle mají i staří lovci. Ti mladí většinou špatně loví. Napadlo mě, že asi necítí úctu ke zvířecí duši, a proto nedokáží tolik zvěře ulovit. Staří lovci nikdy nemluví o tom, že jdou zabíjet. Říkají, že na to nemůžou ani myslet, protože by tak zvířecího ducha vyplašili. Když jdou do tajgy, nejdou zabít, ale prosí zvířecí duši o odpuštění, protože potřebují přežít. Naloví jenom tolik, kolik potřebují. Současní lovci to porušují a tím porušují v přírodě rovnováhu a zvěř z tajgy mizí.

Jakou nejdůležitější katarzi vám vlastně skýtá cestování?

Tím, že jsem tam cizinkou, mám určitá privilegia. A když si ten pocit v sobě převezu sem, vlastně jsem cizinkou i tady. Mám stejná privilegia a díky té nezúčastněnosti si mohu dovolit víc, než jsem myslela, a vystupuju tak z vlastního příběhu. Je to vlastně osvobození od osudu.

A jaká je daň vašeho cestování?

Mizející vztahy, zabydlená místa a zažité situace. Cesta ke svobodě probíhá tak, že se člověk okrajuje, než se okrájí úplně do syrova. To všechno hodně bolí. Když člověk vnese do svého života spiritualitu, zažívá víc svého boha, duši, sám sebe, je obohacen, ale aby ji mohl přijmout, přichází úplně o všechno. Musí všechno ztratit, aby to pak mohl nalézt. Je to proces jdoucí skrze bolest.




Pavlína Brzáková, studentka etnologie a mongolistiky na FF UK v Praze, absolvovala šest cest na Sibiř, kde se věnovala hlavně studiu šamanismu a místního folkloru. Vznikly tak knihy čerpající z ústní slovesnosti sibiřských Evenků (GOROMOMO GOROLO, 1996) a něneckých kočovníků (JAMTANA, 1997). V srpnu jí vyšla první novela STÍNY NA KUPECKÉ STEZCE. Je šéfredaktorkou časopisu Dotek - nezávislého měsíčníku pro duchovní kulturu.
říjen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group