ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ABY ČLOVĚK POZNAL CENU KRVE, MUSÍ JI UCÍTIT, tvrdí Jaromír Štětina, zakladatel české válečné žurnalistiky

 

"Strýčku, zachraň mě. Já si tě vezmu za muže." Sotva slyším tu dvacetiletou holku s řeckým profilem a smolným copem. "Zachraň mě. Budu ti dobrou ženou." Dívka mi zaryla prsty do ramene a tiskne se ke mně, jako by do mě chtěla prostoupit. Granáty naštěstí zpívají, než dopadnou. Další výbuch. Všichni se svíjíme na zemi jako červi, nad námi se pomalu snášejí světlice a ty zasrané minomety nahoře ve stráni do nás šijou ostošest.

Zpozorovali nás. Asi osmdesát čečenských partyzánů, osm novinářů a několik civilů, co se pokoušejí projít ruským obklíčením z pekelného kotle Grozného. Přískok, pád, přískok, pád. Na záda se mi sype hlína. "Strýčku, do smrti ti budu sloužit."

Další světlice. Dívka má obrovské černé oči. Vypadají jako oči lapeného zvířátka. Další granát. A znovu. Dopadají všude kolem a mezi nás. Pád, přískok, pád, přískok. Ryju bradou v blátě. Granátů jsou stovky. Až za dvacet minut mizíme v lese. Nikdo není zraněn. Čečenský velitel šeptá: "Mají jen granáty, co vybuchnou až po dopadu. Babralové."

To nám zachránilo krk. I když takový granát dopadne deset metrů od vás a vy ležíte, nic se vám nestane, střepiny vás přeletí. Vytahuji kameru a točím tmavé stíny partyzánů mizející v bukovém porostu.

Ta krásná holka, která by mohla být mou vnučkou, pláče.


Jaromír Štětina

Vaše zpravodajství z posledních dvou let je většinou popisem válečných konfliktů nebo situací, kde to doutná. Daří se vám být při zaznamenávání lidského utrpení striktně objektivní?

Já nevím, co to znamená být striktně objektivní. Je falešná představa, že novinář popisující válečné hrůzy nad tím zůstane zcela a do důsledku chladný. Kdysi jsem si myslel, že to možné je a že válečný zpravodaj má být jako lékař. Tam říznu, tady amputuji, a večer jdu domů. Padla, už o tom nevím. Byl to přece pouze technický proces. I velcí lékaři ale silně a emotivně prožívají smrt každého svého pacienta. Dnes se domnívám, že správný novinář by měl umět svoji emoci ukázat, a dokonce ji přenášet na diváka nebo čtenáře. Tím se na špinavosti světa lépe poukazuje. Už nestačí jen konstatovat.

A co práce amerických válečných zpravodajů za války ve Vietnamu? Jejich reportáže mi často připadaly velmi neosobní.

To je to známé dilema - dítě v hořícím domě. Přijde fotograf a má se rozhodnout. Fotografovat dítě a udělat otřesný snímek pro odsouzení války, nebo jít a dítě zachránit? Pro mě je to naprosto jasné. Tu kameru odložit, jít a dítě z domu vytáhnout.

V poslední knížce od vás asi mnozí čekali strohý popis hrůz a ještě větších hrůz, vyextrahovaných až na dřeň. Vy v ní sice popisujete válku a lidské utrpení, ale není to jen a jen o tom. Nabízíte povídky z celého světa, které jsou vaším koktejlem smutku, slz, smíchu a ironie.

To vzniklo z mého celkového pohledu, protože si myslím, že zeměkoule je příliš malá na to, aby se na ni člověk nedíval jako na celek, a hrabal se jen v jedné oblasti. Proto tam jsou povídky z Ruska, Tibetu, Číny... Jako geolog vidím Zemi jako kuličku, která se řítí nekonečným vesmírem, a je to hrozně malá kulička. Průměr 12 756 km, to opravdu není nic velkého, a my v Česku nejsme žádné hnízdečko pohody, kterému do okolí nic není. Mně do toho, co se děje ve světě, je hodně. To vyplývá z nejzákladnějších principů, že člověk má protestovat proti násilí a bezpráví všude tam, kde je. A nemysleme si, že jsme ze všeho venku. To je jen pocit, že v klidné kotlině uprostřed Evropy jsme za bukem. Naše dějiny jsou krvavé. Kde je psáno, že to nemůže nastat znova?

Opravdu se lidstvo učí ze svých zkušeností tak pomalu a těžce?

Pro mě byla obrovským životním zklamáním válka na Balkáně. Říkal jsem si, že po roce 1945 Evropa konečně dospěla k něčemu, co bude věčným mírem, nebo aspoň situací, kdy národy nebudou řešit svoje spory flintami. Ono se to nestalo. Nejsilnější pocit zmaru jsem měl po eskalaci konfliktu v Kosovu. Tam jsem si uvědomil, že koncentrované zlo na státní úrovni může být i v Evropě. Že to není jen problém exotických států. V období bombardování Kosova a velkých etnických čistek jsem byl zrovna v Africe. Keňské noviny, myslím, že to byly "Standard", psaly: "U nás by přece takové hrůzy jako na Balkáně nemohly být." Keňské noviny! V tom okamžiku mně to připadalo paradoxní. I v Africe pochopili, jaká je to nepřípustná a strašná hrůza. Bohužel. Navíc se konflikty stávají součástí historie a zapomíná se, jak to doopravdy bylo. A v Kosovu se dnes zapomíná rychle. Už třeba výroky pana Dienstbiera, že etnické čistky byly způsobeny zásahem NATO, jsou hrubou falzifikací a možná jednou povedou i k falzifikaci historie. Já vím, že to tak nebylo. Já jsem byl v Kosovu v roce 1998, ještě před bombardováním. Viděl jsem vyčištěný obrovský trojúhelník mezi hranicí, Peči a Prizrenem. Stovky vysídlených a vypálených albánských vesnic.

Pan Dienstbier tam tehdy asi nebyl.

Možná nebyl. Možná je to skutečně v jeho neznalosti. Je to další důkaz toho, že žurnalistika na místě je potřebná, poněvadž aby člověk poznal cenu krve, tak ji musí ucítit vlastním nosem, jinak nepochopí. Jestli chcete pochopit lidskou chudobu, tak si ji musíte s chudými prožít. Dotknout se jí. A toto by se podle mého soudu mělo týkat především politiků.

Já jsem byl za války v Karabachu v roce 1990 úplně u vytržení, jak neschopná je například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Měla za úkol konflikt zastavit. Chystala konferenci v Římě, která se nakonec neuskutečnila. Tehdy jsem říkal, že by tyto mezinárodní organizace měly raději vytvořit něco jako týmy mladých diplomatů, kteří by pracovali na místě. Novináři se v každém konfliktu objeví skoro okamžitě po jeho vypuknutí. Ale kde jsou diplomati, kteří by to měli řešit? Ti si přijedou až za půl roku, když už ten požár pořádně hoří a uhasit ho nelze.

S politiky se moc neshodnete...

Za mnou chodili poslanci, že by se rádi jeli do Karabachu podívat a zjistit, o co tam běží. Rychle jsem pochopil, že jim jde jen o to, být na stránkách novin, aby si jako politici dělali body. Všeobecně se domnívám, že politici jsou nepřátelé lidstva. Mají právo jakési exteritoriality, a já nevím proč. Když udělá tesař špatně střechu na baráku a zatéká do ní, tak ho polír vyhodí a už od něho nikdy práci nevezme. Politici odvádějí špatnou práci, střecha je děravá, a nikdo je netrestá.

Teď jste měl na mysli naše politické divadlo?

Když se dívám na to veřejné pódium, tak nenacházím žádného politika, kterého bych viděl jako člověka oděného do "režné košile", co chodí mezi lidmi a čiší z něj snaha udělat něco pro svoje voliče, pro naše společenství. Je tam snad někdo, kdo by jen trošičku měl odstávající uši Gándhího? Není. Možná snad snílek Havel.

Tak ho ale dnes vidí jen okolní svět.

Doma není nikdo prorokem. Byl jsem v New Yorku ve 34. patře Empire State Buildingu. Tam je Úřad na ochranu lidských práv - Human Rights Watch. V jeho obrovské centrální chodbě nevisí žádný obraz. Až na jediný - portrét prezidenta Havla. Náš svět dnes bytostně potřebuje politiky snílky jako protiváhu politikům pragmatikům.

Které povídky si dnes, s odstupem času v knížce nejvíce ceníte?

Asi povídky Uzlíkové písmo. Příběh politického vězně, který si dělal poznámky ve vězení pomocí uzlíků. Hlavní hrdina Asir Sandler je skutečná postava. V roce 1989 jsme se setkali na Sibiři a on přede mnou vytahoval z hromádky zauzlovaných šňůrek jednu za druhou, po létech uzlíky četl a s pomocí magnetofonu dělal jejich přepis. Příběhy, které v povídce jsou, jsou příběhy vězňů. Ty napsal Asir Sandler. Já k nim dodal už jen příběh kupčení s kostmi předků. To je nejhorší, co se může stát, a to jsem si nevymyslel. V Magadanu jsem se opravdu setkal s lidmi, kteří ve stalinských lágrech vykopávali hroby, "těžili" lebky a dělali z nich barevné hudby. Dovnitř dávali lampičky, červená sklíčka do očnic. Prodávalo se to dobře.

Pomáhá při mezních situacích víra v boha?

Jsem ateista. V 57 letech věřím na lidský rozum a na to, že každý je sám svého štěstí strůjcem a k tomu pána boha nepotřebuje. Na druhou stranu, dokud nemá lidstvo nějaký jiný spolehlivý foršrift, jak se chovat, pokud nemá nic lepšího, než je například desatero, tak se tím musí řídit. Jiné principy nejsou. Vím, že to moc a moc pomáhá u Čečenců. Ve válce je jejich islámská víra něco neobyčejně povznášejícího. Tehdy Čečenci nepijí alkohol. Nepoužívají drogy. Islám jim to zakazuje. Dodávat si odvahu hltem vodky považují za zbabělé. Na druhé straně je ruská armáda a, jak jsem to viděl mnohokrát, je opilá. Byl jsem v městečku Novogrozněnsk. Rusové na ně stříleli ze tří linií kanonů. Opilí byli všichni. Od frajtra po generála. Stojí tu proti sobě dva principy - přiblížení se k bohu a opírání se o boha, jak to dělají Čečenci, a neznabožská, nelidská povrchnost ruské armády. Víra je velká věc. Tak to cítím, i když nevěřím.

Může bůh odpustit?

Nemůže. Už jednou to vyřešil Karel Čapek v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy. Je o tom, jak zločinec přijde do nebe a dívají se spolu s bohem dolů. On mu ukazuje kuličku, která se mu v mládí zatoulala a spadla do jímky pod okapem. Dodnes tam je. Hrdina se ptá: "A proč ty vlastně, bože, nesoudíš?" Bůh odpovídá: "Nemůžu soudit, protože všechno vím." A já si myslím, bůh, když všechno ví, nemůže odpouštět. Protože odpouštět - to už je soud. Už se stáváte sudím. Náš křesťanský bůh je tu proto, abychom se ho báli. On je tou metlou nad námi neposlušnými. Tak si to křesťanství nalajnovalo.

Co pro vás skrývá pojem štěstí?

Především to, že jsem si dokázal, jak se věk v posledních desetiletích stává stále méně určujícím faktorem pro člověka a jeho možnosti něčeho dosáhnout. Celý život jsem chtěl být novinář a podařilo se mi to až v padesáti letech. Cokoliv začínat v padesáti, se ještě před půl stoletím považovalo za nemožné. Člověk byl kmet na konci cesty, ten, co už neměl právo něco začínat. To je můj stálý pocit štěstí. Ten krátký, nejintenzivnější pocit jsem zažil loni, když jsem pobýval v obklíčeném Grozném. Město bylo pořád ostřelováno. Dopadaly na ně tisíce tun výbušnin a kličkovat v tom moři prskajících střepin byla nebezpečná loterie. Já jsem se ale celých deset dnů, co jsem tam byl, cítil nesmírně šťastně. Nedovedu to popsat. Byl jsem tam šťastný, a nevím proč.

Váleční zpravodajové nasazující svůj život ve snaze dostat se k základním informacím o konfliktu jsou u nás nedocenění. Kdybyste pracoval jinde, byla by značka "Štětina" synonymem pro zpravodajskou hvězdu...

Uvědomte si, že válečné zpravodajství je řemeslo, které se u nás nikdy moc nedělalo. Váleční zpravodajové nebyli. Takže to všechno vzniklo jako odvětví až po devadesátém roce. U nás je celá řada mladých dravců, kteří by to dokázali dělat daleko lépe než já. V téhle branži je to všechno otázka peněz. Média u nás na to peníze nemají a válečné zpravodajství je "drahá sranda". Třeba loni v Grozném moji kolegové z Paris Match a z Associated Press měli každý na cestu 30 000 USD!

Na cestu do města, kde se nedalo nic koupit?

Na nákupy to není, ale už jen samotný pohyb ve válečném konfliktu je drahá věc. Ceny za služby, které musíte používat, dramaticky rostou. Zvlášť, když chcete něco točit a máte drahé zařízení. Běžná cena je dnes 200 USD za auto a den, a to je ještě levné. Dál ochranka. V Somálsku jsme platili 200 USD samopalníkům, kteří nás měli chránit. Kdybychom nezaplatili, oni by byli asi první, kteří by nás odpráskli.

V Čečensku pokud nemáte kamarády, kteří by službu poskytli zadarmo, tak za ochranku také platíte. Když jsem se z Čečenska probíjel zpátky do Ingušska, tak jsem na každém postu dával příslušnému vojáčkovi padesát dolarů, aby mě pustil dál.

To stačilo? Je nezajímaly vaše zavazadla, kamera a nahrané kazety?

Videokazety jsme posílali přes posty po ženských. Čečenky je vyvážely pod sukněmi - to je zavedená praxe, protože tam vojáci ženským pod sukně nelezou. Já si myslím, že za pět set dolarů projede přes ruské posty plný náklaďák partyzánů i s těžkým kulometem. A nebudou mít problémy, protože na postech jsou vojska ministerstva vnitra, která pracují systémem, že tam jdou na šest neděl a pak je vystřídají. Za šest neděl si musí vydělat co nejvíc. Kvůli tomu tam přece jedou. Tam se nejezdí bránit vlast proti zlým Čečencům. Mám na mysli oficíry. Všichni berou, a tak každá babička musí při cestě do města zaplatit třeba 20 rublů. Není to moc, ale když babiček projde denně postem třicet, je to už finančně zajímavé.

Vaše agentura Epicentrum je u nás pořád něco exotického...

Je to o tom, že sdělovací prostředky peníze nemají a tohle řemeslo nemá tradici. Západní válečný zpravodaj, když už ho nějaké médium vyšle, má neskutečnou podporu v redakci. Ten systém je úžasně vypracovaný. Jen v redakci jedou na něj dva lidi a celou dobu ho podporují, zajišťují mu všechen možný servis, berou od něj příspěvky a pořád jej povzbuzují stylem: "Ty jsi pašák, byl jsi na první stránce, všichni na tebe myslíme, kdo jiný, než ty..." atd.

Já když jsem se z Grozného poprvé dovolal do České televize a ptal se, jestli by nechtěli aktuální telefonát, tak mi řekli: moment... Chvíli bylo ticho a potom mi ta slečna vysvětlila, že vedoucí vydání prý říkal, že už mají zprávy o Grozném hotové z "agentury", a že to nepotřebují. Později se to zlepšilo, příslušný redaktor asi dostal za uši, ale je to učebnicový příklad, jak spousta lidí, kteří sedí v redakcích, vůbec neví, co takové válečné zpravodajství obnáší.

Psal se rok 1977 a při sjíždění Indu zahynuli vaši kamarádi Vašek Jindrák a Jirka Koudela. V roce 1993 zastřelili v Moskvě při puči kameramana Ivana Škopana. Jak se vyrovnáváte se smrtí kolegů a kamarádů?

Ono se to v hlavě sčítá. Vzpomínám si na kamarádku, která psala pro Obščuju gazetu a já s ní pracoval v Čečně v roce 1995. Výborná ruská novinářka. Jednoho dne ji tam našli mrtvou. Někdo ji zastřelil ranou do týla. Poprava. Kdo to byl, se neví. Když mi to telefonovali do republiky, dostal jsem něco jako hysterický záchvat. Strašně jsem brečel a křičel. Víc si nepamatuji. Žena si myslela, že jsem se zbláznil.

Noční můry existují?

Ty má každý z válečných zpravodajů. Ať mi nikdo neříká, že ne. V roce 1990 přijel do Karabachu francouzský novinář. Chtěl psát o tom, jak Ázerbájdžánci z města Šuša ostřelují raketami Stepanakert. Přijel, nic se nedělo, a tak se pořád ptal Arménů: "Tak kdy bude to bach bach bach?" A oni mu odpovídali: "Však počkej..." Pak to bach bach bach opravdu začalo a trvalo tři dny. On zalezl do sklepa a celou dobu nevystrčil nos. Bojí se ale i otrlí vojáci. V Grozném jsem byl s Čečenci v "domě Pavlova", který Rusové dobývali celých 50 dnů. A nedobyli. Šili do něj z kanonů, my leželi uvnitř v sajrajtu, co na nás padal ze stropů. Díval jsem se po očích okolo a všude v nich byl strach. Oni se báli taky, i když byli stateční. A taky se o tom dokázali dlouze bavit. Věděli, že mít strach není žádná hanba.

Kdy je to pro zpravodaje nejnebezpečnější?

Já se nejvíc bojím v okamžiku, kdy se na frontu probojovávám, kdy se ke konfliktu přibližuji. Je to vždycky neznámo, které mě děsí. Nevím, co mě čeká. Kolem vzrůstá zločinnost a napětí mezi lidmi. Novinář vždycky svítí. Navíc - je bohatý a podezřelý. Na frontě už moje obavy pomalu mizí. Jsem na místě, uklidním se a je to v pohodě. Pak už je jen obtížná situace, kdy tam musíte sehnat nějakého spolupracovníka. Na někoho musíte vsadit, abyste pronikli do centra dění. Třeba k partyzánům. Nesmí to být provokatér. Zatím se mi daří.

Existuje pro vás, "pozorovatele" brodícího se lidským neštěstím a hrůzou, dokonalý svět?

Z technického hlediska je to Internet. Každý den přemýšlím, co to udělá s lidstvem, když každý z nás může vědět všechno a hned. V duševní oblasti je to láska. Je dokonalost sama a strašně očistná věc. I když teď, jak nad tím přemýšlím, vidím, že i láska stojí v opozici proti technickému rozvoji. Součástí lásky je sex, a možnost virtuálního sexu může strašlivým způsobem lidstvo ovlivnit. Vezměte si třeba všeobecné zbožštění masturbace na internetových sítích. Toho druhého k sexu dnes vlastně ani nepotřebujete. Když si dnes prohlížím ty dokonale provedené pornostránky na Internetu, tak se bojím, aby se nestalo, že se lidi přestanou milovat a děti budou vyrábět ze zkumavky jako výsledek orgasmu, který vůbec nesouvisí s objektem lásky. Hrozná představa.

Kdy se směje Štětina?

Mám rád dobrou srandu. Když nemůžu v noci spát, mám připravenou knížku. Někdo čte bibli, já čtu Petra Kukaně z Kukaně od Vladimíra Neffa. Jedno z největších a nejúsměvnějších děl moderní české literatury. Vlastně nechápu, že to zatím nikdo nezfilmoval. Je to český Fanfán Tulipán třicetileté války a už napsaný.

A moc se směju při dobré pijatice.

Dobrá rovná se inteligentní?

Většinou platí, že dobrá neznamená automaticky inteligentní, a v Rusku ty "velice inteligentní" pijatiky nějak nejsou. Při ruských "vypivkách" se srandy neužije. Ruská melancholie je tak obecná, že všechny večírky si jsou podobné jako vejce vejci. Nejdříve těžká melancholie při kytaře. Dotkne se vás smutek lidské duše. Potom, při zvýšené hladině alkoholu, to přechází do odvázaného křepčení, tance na stole a pěstní potyčky. I to je ale projevem ruského smutku. Na závěr přichází obyčejné delirium a ranní vstávání mátožných stínů. Jednu výhodu ale ty ruské pijatiky mají. Jako všechno v Rusku jsou velice široce pojaté. Bez skrupulí. Tam, když se pije, tak se pije. Mám to rád a nestydím se za to. Neznám jediného válečného zpravodaje, který by nepil. A platí to i o Andreji Babickém, který je asi největším a nejlepším válečným zpravodajem na světě. A kdyby byl Američanem, tak už dávno má Pulitzerovu cenu.

V čem je rozdíl, že je lepší?

On jde tvrdě za tím, aby dostal nějaké informace, aby byl v obraze.

Vy taky...

Jenže on v tom žije! Já se občas seberu a odjedu do Čech. On nemůže. Je na tom stejně jako ti Čečenci nebo ruští vojáci, kteří tam musí být, i když se jim nechce, a dělá to dokonale. Čečenci ho milují, protože jako jeden z mála ruských novinářů mluví pravdu. Tam ruskými sdělovacími prostředky všichni opovrhují. Lže se v nich od rána do večera, ale Babického poslouchají všichni.

Je teror státu prostřednictvím armády proti vlastnímu obyvatelstvu všude na světě stejný?

Je podobný. Srbské jednotky ministerstva vnitra v Kosovu mi velice připomínaly jednotky ministerstva vnitra v Čečensku. Dobře organizovaná a placená síla, která pracuje ve jménu myšlenky a velice často si neuvědomuje, že ta myšlenka je falešná. Celá řada z nich si skutečně myslí, jak chrání vlast před terorem. Na druhé straně většinou stojí špatně vyzbrojení partyzáni se svojí pravdou. Přiznávám, že ti partyzáni jsou mi vždycky sympatičtější, než dobře vykrmení, centrálně řízení vojáci. Z novinářského hlediska je to výhodnější, protože od nich se člověk víc dozví. Sdělovací prostředky jsou z hlediska vojáků vždycky nepřátelé. Pro partyzány je to naopak. Je to opozice a ta novináře potřebuje.

Chovají se muži a ženy v krizových situacích podobně?

Záleží na tom, kde to na zeměkouli je. Náboženství to samozřejmě taky ovlivní, ale ať je to kdekoliv, tak při velikém neštěstí vidíte ve tvářích žen veliký smutek, ale nikdy tam neuvidíte vztek nebo vzdor. Ten je vidět u chlapů.

Prezident republiky vám propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy...

Mně to připadá jako věnec na náhrobek. Jako by se vyznamenáním nad člověkem zavřela hladina tůně. Taky je určitě spousta jiných, starších a zasloužilejších než já... Navíc, já si nevzpomínám na nikoho, kdo by dostal nějaké státní vyznamenání a pak ještě něco dokázal.

Co se v takové situaci odpovídá do naježených mikrofonů?

Já upozorňuji na lidi, kteří celý život dřou, dělají obrovské věci, a nikdo o nich neví. To, že novinář nebo filmař je víc viditelný, není žádná zásluha. Je to samozřejmě pro mě čest, mám radost, ale myslím si, že by ta volba mohla být někde jinde. Mám na mysli třeba humanitární organizaci Člověk v tísni a Tomáše Pojara nebo Šimona Pánka, kteří z nápadu vybudovali fungující organizaci, která dodnes zprostředkovala humanitární pomoc za více než půl miliardy korun. Česká novinařina si takové ocenění nezaslouží, protože je příliš mladá. Deset let je málo.

Jak vnímáte moderní civilizaci, která dnes "válcuje" všechno kolem?

Jsem upřímným zastáncem globalizace a myslím si, že civilizace svět neválcuje.

Zajímavý názor od člověka, který zná svět. Skoro všichni, kterým jsem podobnou otázku položil, se pohoršovali, jak je špatné, když plechovku Coca-Coly dostanete všude, že původní životní styl mizí, překrytý něčím pseudonovým.

No a co? To je přece dobře, že tu kolu dostanete všude. Člověk, který chce něco k pití, si ji může koupit a nepije špinavou vodu z louže.

Ale co zprávy a údaje o tom, jak třeba africká kultura taje pod lakem světového kulturního mixu?

Kvůli tomu, že u nás v Čechách máme televizi a Internet a že se v centru Prahy objevil ošklivý McDonald's, se na Moravě přece nepřestanou zpívat lidové písničky. Stejně tak to platí pro Afriku.

A právo na vlastní kulturu?

Je lepší ztratit něco ze své kulturní identity, ale neumřít hlady.

Teď se pro mnohé radikály odhalujete jako panděratý měšťák...

Pakliže se panděratý měšťák dívá na jednu věc ze všech stran a přemýšlí o ní, tak s pojmenováním vřele souhlasím. Já třeba nemůžu bagatelizovat činnost Mezinárodního měnového fondu v Africe, protože je zatím jedinou mezinárodní silou financující tam veškerý výzkum a boj proti AIDS. Zkrátka, já bych si netroufl hodit rajče na Kongresové centrum.

Takže...?

Takže si myslím, že je to všechno složitější než zkratkovitá vyjádření protestujících před kamerami a nedá se s tím už nic dělat. Globální ekonomika, ničení rozmanitosti kultury, mizení celých živočišných a rostlinných druhů, to všechno můžeme těžko vrátit do doby před velkými námořními objevy.

Protesty proti globalizaci beru jen za jinou, modernější formu třídního boje. Celá řada lidí spíš protestuje proti sociální nerovnosti, a tak jsou v jednom šiku ekologičtí aktivisté i komunisti. Nic nového. To už bylo v šedesátých letech při nepokojích v Paříži

Já jen nedokážu pochopit, když někteří mluvčí takových skupin třeba řeknou: "Uděláme vše, abychom překazili jednání MMF." To přece nejde. Jestli se máme na tom světě směstnat, tak musíme být tolerantní. Protestovat ano, ale nemohu násilně kazit, když někde někdo o něčem jedná. Protest ano, násilí ne.

Které myšlenky vás z hlediska budoucnosti nejvíc oslovují?

Hezky to kdysi vystihl Solženicyn, když řekl: "Národy jsou pouze solí lidské historie." Tím chtěl podtrhnout, že je důležitější člověk sám o sobě, než k jakému národu patří. Přitom je ale krásné, když národy existují a mají svůj jazyk a kulturu.

I lidstvo je ale ve stadiu, kdy celé národy mizí.

Je to přirozená věc a otázka vývoje. Já jsem zastáncem jedné světové rasy a myslím si, že jednou budeme všichni žlutí. A už bychom se na to měli morálně připravovat. Moje rodina s tím už začala, poněvadž syn si vzal Japonku.

Jak se Štětina díval na léta 68-89, když je prožíval, a jak se na ně dívá teď, jedenáct let poté?

Sovětské armádě jsem vděčný, že v roce 1968 přišla. Kdyby toho nebylo, tak jsem někde skončil jako unavený, šedivý a blahobytný náměstek ve státní firmě a neměl bych tak zajímavý život. Nemohl jsem dělat to, co jsem chtěl, dělal jsem, co se dalo, prošel mnoho řemesel, a třeba na dobu, kdy jsem pracoval v Severočeském uhelném revíru na dole Maxim Gorkij, chodil v gumákách a ve vaťáku, na to vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období života.

Když jste to období žil, tak jste o tom byl taky přesvědčen?

Tenkrát jsem si to moc neškrábal. Bral jsem to jako situaci, která je. Vadilo mi to ale u jiných. Když jsem dělal v geologickém průzkumu, tak tam byla spousta podobných případů. Denně se setkávala nespravedlnost se statečností. Šéfa mi třeba dělal Jarda Václ. Patřil mezi bradáče. Mezi ty, kteří si při okupaci nechali narůst vousy a rozhodli se je nesundat do jejího ukončení. Až odejde poslední sovětský voják. Nikdy se netajil svým názorem a taky si nikdy neškrtnul! No a potom tam byli ti, co vlezli do partaje a poklonkovali. Ani tehdy, ani teď se proti nim nedá nic dělat. Zbývá jediné - opovržení.

Výpravy s Matyldou byly jakýmsi druhem exhibice, když nebyla jiná možnost být viditelný?

Tenkrát jsem na zviditelnění nemyslel. Chtěl jsem cestovat, vidět svět, a tak vznikla Matylda. Jako člun, na kterém se dá žít a plout po řece. Vždycky mě ale víc zajímalo to, co se děje na jejích březích, než její vlny.

Dneska je to něco jiného. Zviditelnění se nezříkám, protože je to součástí vytváření obchodní pozice, kterou člověk má. Když podnikáte v novinářství, tak o vás lidé musí vědět. Někomu to může splývat s pojmem sláva, což je ale jiná věc, velmi obtížná a krátkonohá. Slávu je třeba jenom snášet.

Před domem máte admirálskou kotvu z Jeniseje, schováváte veslo z prvního raftového člunu Matylda, loďku rybáře z národa Keto... Suvenýry si vozíte programově?

Vozím, protože jsem vyznavačem pravidla, že člověk si může radost z cestování užít třikrát. Poprvé, když cestu připravuje, podruhé, když na té cestě je, a potřetí, když na ni vzpomíná. Kotva před domem slouží jako poznávací znamení pro kamarády. Na jejím dříku je malá pohyblivá příruba - když jsem doma, je dole, když odjíždím, dám ji nahoru. Tu svoji kotvu chápu jako vyjádření jistoty, klidného přístavu, který každý z nás chce někde mít nebo ho hledá.




Jaromír Štětina, narozen 6. dubna 1943, absolvent VŠE a UK (geologie). Jeden z prvních propagátorů raftingu na světě (kniha S Matyldou po Indu - 1975, reedice 2000). V letech 1990-92 působí jako zpravodaj Lidových novin v Sovětském svazu. Od června 1993 do ledna 1994 byl jejich šéfredaktorem. Zakladatel nadace Člověk v tísni, společně s Petrou Procházkovou v roce 1994 zakládá agenturu Epicentrum, která se zaměřuje především na zpravodajství z oblastí světových krizí. Nositel Ceny Františka Kriegla za rok 1992, Ferdinanda Peroutky 1997. Je podepsán pod knižními tituly Studna pro Manon, Jezdec na Šedobílém koni, Od pramenů k oceánu (poslední dvě společně s Otakarem Štěrbou). Letos mu vyšla kniha Století zázraků. Je ženatý a má syna. Dne 28. října letošního roku mu prezident republiky propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy.
listopad 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group