ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KAŽDODENNÍ ÍRÁN

 

Naházel jsem do batohu košili, deku, vitaminy, cigára, láhev na vodu, foťák a objektivy. S vědomím, že přes íránskou hranici lze legálně převézt maximálně pět filmů, jsem jich do báglu přihodil dvacet. Ještě dárek pro domorodé obyvatele, kteří mě, doufám, občas srdečně pohostí ve svých příbytcích plných mladých žen, jejichž krása zůstane pod černými závoji neodhalena. Zavazadlo na dva následující měsíce vážilo celkem osm kilo, ale jeho rozměry se měly během cesty postupně rozšířit díky létajícím kobercům, vodním dýmkám, dečkám, velké šavli a cetkám, jež jsem různě získal darem.

PŘECHOD HRANIC

Má vždy zvláštní kouzlo, protože svou větší či menší komplikovaností dokáže prozradit leccos o zemi, do níž člověk vstupuje.


Zlatá mešita v městě Qom, druhá nejsvětější v Íránu. Jejím centrem je hrobka sestry Imána Aliho Rézy, uznávaného učitele Islámu.

Na turecké straně íránské hranice začali přítomní Íránci mně i mým společníkům strkat různé audiokazety, džíny a další zboží, které oni sami do jejich zbožňované země dovézt nesmějí. Celní kontrola turistů zde totiž probíhá několikanásobně mírněji, než je tomu u Íránců. V případě oněch audiokazet se jednalo zejména o nahrávky písní íránské zpěvačky, která své íránské písně vydává v emigraci ve Spojených státech. Nemusím dodávat, že po průchodu celnicí nám dotyční všechno "pašované" zboží zase vzali.

Na cestě Íránem jsem se pak střídavě potkával a na čas zase rozcházel s Ondrášem a dvěma kamarádkami, kteří už v této zemi byli před rokem. My muži jsme spolu vyjeli z Prahy stopem, bábovky jsme potkali v Istanbulu.

TEHERÁN

Hlučné a špinavé město plné smogu, jak jsme zjistili hned po příjezdu, a proto jsme íránskou metropoli opustili a odjeli do nedalekého města Qom. Tam se tyčí krásná mešita se zlatou kopulí, která patří mezi nejsvětější místa v celém Íránu. Je v ní pochována sestra Imána Rézy, a proto sem nesmí vstoupit žádný nemuslim.


Žena v čádoru, který by ji měl zahalovat od čela až po kotníky. Většinou si jej ženy ještě přidržují zuby.

Hned naproti stojí hotel a v něm náš pokoj s balkonem a nádherným výhledem přímo na mešitu, a to za jeden dolar na osobu a noc. Svatost místa zdůrazňují všudypřítomné zástupy talebe - studentů islámu, kteří s turbany, v tradičních bílých košilích do půl lýtek a přes ně přehozených hnědých kabátcích navštěvují místní školy islámského učení. Právě v Qomu totiž působí nejvíce náboženských škol v zemi.

Vyprahlým městem se klikatí vyschlé koryto řeky, v němž nás překvapilo asfaltové parkoviště. Avšak vzhledem k tomu, že Qom, jako většina měst centrálního Íránu, leží uprostřed pouště, kde spadne asi 40 až 50 mm srážek za rok, není se vlastně čemu divit...

Tady jsme se také poprvé setkali s typickou íránskou pohostinností. V místní čajovně jsme narazili na družného chlapíka, který se tu osvěžoval se svým synem. Nakonec nás pozval k sobě domů jedinou větou, již byl schopen vyslovit anglicky: "Come to my house for tea." Ve svém příbytku ukrýval dvě opravdu krásné dcery na prahu dospělosti a jednu o dost mladší rošťandu. Když si ještě během odpoledne potřeboval kvůli nějakým záležitostem zajet do své kanceláře, vzal mužskou polovinu naší výpravy s sebou, neboť nechat cizí muže v domě se ženami je zde ve většině rodin prostě nemyslitelné. Vrátili jsme se s ním na večeři. To byl již dům zaplaven strýci, babičkami a sestřenicemi, kteří nám zpívali, tančili a dávali dárky - isfahánské dečky, korále, náušnice, prstýnky.


Střechy nad Jazdem. Nad prostorami bazaru vystupuje minaret místní mešity.

Zpěv a tanec je v Íránu zakázán, ale návštěva íránské rodiny vypadá většinou právě tak, že se celou noc zpívá a tancuje. Celá sešlost sedí okolo místnosti a uprostřed stojí vždy jeden člověk, který tančí nebo zpívá. Po chvíli jej vystřídá další a pak ještě další, včetně všech hostů. Ve víru zábavy, jež byla tak spontánní, že jsem se neodvážil vytáhnout foťák, si jedna pokrokovější sestřenice sundala šátek i svrchní závoj, takže zůstala oblečena jen v krátkém tričku. Tehdy jsem zjistil, jak strašně chlupaté ruce mají Íránky. Na rozdíl od evropských žen snad ještě nějakou dobu zůstanou nesvázány imperativem depilace.

PETROLEJÁŘI

Na návštěvu nás k nim vzal kamarád řečený Íráč, s nímž se zbytek naší skupiny seznámil při předchozí návštěvě Íránu. Íráč je anglicky hovořící prodavač koberců, soustřeďující se na balení cizinek. Jeho snahy se mu však, dle mých závěrů, nikdy nepodaří dotáhnout do konce, neboť přes vysoký stupeň své západní orientace ještě není poevropštěn natolik, aby nezačal čtvrtý den mluvit o svatbě.

Petrolejářovi jsou rodinkou bydlící nedaleko od Isfahánu, tvořenou Petrolejářem, jeho rodiči a sestrou. Petrolejář je náš známý mladý Íránec, jenž studuje v Íránu významný obor, který jsem nazval petrolejistikou. Celá Petrolejářovic rodina byla velmi příjemná, jen tatík seděl poněkud stranou a zamlkle si nás měřil pohledem. Teprve když došla řeč na víru a Ondráš odpověděl, že je muslim, vyskočil zamlklý otec Petrolejář ze židle a jal se Ondru vroucně objímat. Pro jeho půl roku neholený plnovous a holou hlavu mu již neřekl jinak než Taliban. Po večeři dokonce donesl domácí pálenku od jejich arménského souseda a neustále si Ondráše dobíral, že jako pravověrný muslim nemůže pozřít ani kapku alkoholu, protože to Mohamed zakázal! Ale i Alláh v noci spí, a tak jako v každé íránské rodině došlo i na tanec a zpěv. Petrolejářovi byli unešeni polkou, valčíkem a posléze také pálenkou.

V BANDAR-E BUSHEHRU

Řidič našeho autobusu vysadil všechny íránské cestující na autobusovém nádraží a nás vzal na okružní jízdu městem. Okamžitě nás zalil hustý pot jako po dvou hodinách v sauně. Bandar-e Bushehr je turistické město, ale pouze v zimě, protože v létě se tam nedá kvůli vedru vydržet. V noci dosahovala teplota vzduchu 45 °C, přes den vyšplhala ještě o deset dílků výš. Unikátní občerstvení v těchto vedrech představují v Íránu prodavači ledu. Ti obvykle čekají u rozpálené silnice na zákazníka, nejlépe na celý autobus. Autobusák pak vytáhne kostku ledu a šroubovákem z ní odseká menší kousky, které snadno roztají. Ledovou vodu pak dodává, a to všem z jediného kelímku.


Most Kchaju - pohled na čajovnu. Čajovny pod mosty nebo i přímo na mostech jsou běžné.

Řidič se s námi rozloučil před pětihvězdičkovým hotelem, kde si zřejmě představoval, že strávíme noc. Vešli jsme dovnitř a málem zmrzli, protože výkonná klimatizace tu "vyrobila" pouhých 22 stupňů, což bylo tak o dvacet méně než venku na ulici. Padesáti dolarům za noc jsme se vysmáli a za pomoci tamní policie sehnali musafer chaanné, ubytovnu pro chudé poutníky za necelý dolar za osobu.

Bander-e Bushehr je v současnosti v Čechách znám díky své jaderné elektrárně, ale pozornosti návštěvníka neujde spíše povrchová kanalizace, která se klikatí uličkami uzounkými tak, aby do nich proniklo co nejméně slunečních paprsků. O zdi domů se opírají desítky zpocených mužů kouřících vodní dýmky. Ženy jsou zavřené v domech.

Pro nesnesitelné vedro jsme si neodpustili koupání v Perském zálivu. Od místních lidí se nám dostalo důrazného varování před žraloky, medúzami a nápadem, že by se dívky koupaly jinak než oblečené od hlavy k patě včetně šátků. Moře bylo jen o něco chladnější než vzduch, odhaduji, že mělo kolem 30 stupňů.

BANDAR-E ABBÁS

Znamenal stejná muka, neboť leží ještě o hezkých pár kilometrů jižněji. Jeho návštěvu jsem však v žádném případě nechtěl vynechat, protože právě zde chodí ženy zahaleny vedle tradičních čádorů a šátků ještě do pestrobarevně vyšívaných masek, upevněných na obličeji. Plamenná červeň jejich hábitů a obrazců nakreslených henou na jejich dlaních jiskřila ve sluncem rozpálených ulicích a ony se úpěnlivě bránily pohledům mého fotoaparátu.

Přes téměř stoprocentní zahalení ženských těl jsem se zde setkal se zvláštní situací. Nomádka, čekající s malým dítětem na autobusovém nádraží, si náhle čádor rozhalila a začala před zraky všech přítomných své dítě kojit. Na žádném Íránci nebylo vidět, že by byl tímto jednáním jakkoli zaskočen.

BAM

Je to především starověká rozlehlá pevnost, která je celá postavena z nepálených cihel. Na její rekonstrukci zde pracuje několik dělníků. Nový stavební materiál vyrábějí velmi jednoduše - postaru, smetou opadanou hlínu ze země, smíchají s vodou a z této hmoty pak vysuší nové cihly. Na prohlídku pevnosti jsme kvůli vysokým denním teplotám v pouštním Bamu vyšli již s východem slunce. Hned za branou jsme narazili na zmíněné dělníky a okamžitě od nich obdrželi pozvání na snídani. Většinou se zde podává čaj s chlebovými plackami, jogurtem a masem v omáčce. Jí se zásadně rukama, což nám zpočátku dělalo velké problémy, protože uchopit pomocí chlebové placky kousek masa a bezpečně jej dopravit až do úst vyžaduje jistou zručnost.


Plnovous minimálně na šířku dlaně, bílý turban, to vše značí pravověrné muslimy. Složité turbany se nerozmotávají, ale sundávají se vcelku jako čepice.

Zpět v centru Bamu jsem v čajovně ze zvědavosti ochutnal sousto pokrmu, který tu syn jakéhosi chlapíka odložil nedojedený. To pro ně bylo dostatečnou záminkou nejen k tomu, aby nám všem objednali toto jídlo nové, ale dokonce aby nás pozvali do svého domu. Domluva s jedním z nich probíhala v perštině. Znali jsme jen základní fráze a pár desítek slovíček, takže jsme nevyrozuměli, že nás svým autem hodlá odvézt do několik hodin jízdy vzdálené pouštní oázy, kde měl dům a krámek se základními věcmi, jež každý dobrý muslim potřebuje - prsteny z Mašhadu, dečky, korále. Jen nám bylo trochu divné, že před výjezdem z města nakládal do vozu barely s vodou, plynové bomby a další podezřelé věci.

Původně jsme plánovali, že k němu zajdeme na večeři a ráno z Bamu vyrazíme dále. Když jsme se vinou jazykových bariér ocitli na neznámém místě uprostřed pouště, museli jsme plány změnit. Čtyři dny jsme si pak žili v zahradě našeho hostitele jako v ráji a hráli si s dětmi. Se ženou se pán domu staral kromě dvou vlastních dětí také o jedno malé děcko z Pákistánu a Afghánistánu. Starší dcera využívala jako každé pubertální dítě nepozornosti svých rodičů a rozlehlosti zahrady k tomu, aby si s našimi společnicemi zapálila a vyjádřila nespokojenost s otcem a matkou. Ženy v Íránu samozřejmě kouřit nesmějí. Když si zapálily naše dvě bábovky, dostali jsme my muži od Íránců vynadáno za to, že naše ženy kouří. Bylo naprosto zbytečné jim vysvětlovat, jak to chodí v zemi, z níž pocházíme.

ZÁHEDÁN

Dorazili jsme v den, kdy nám již potřetí vypršela víza. Íránské úřady nám je totiž vždy vydaly jen na pět dní, i když jsme v Isfahánu potkali skupinku Čechů, kterým je prodloužili na celé čtyři týdny. Nebyli jsme si však jisti, zda chycení cizince při snaze o úplatek není ceněno výše než zajištění cizince bez platného víza, a tak jsme se raději s pětidenním povolením k pobytu vždy smířili. V Záhedánu nám místní úředník další prodloužení víza zamítl s tím, že pokud budeme ve městě ještě následující den, nechá nás zatknout. Pak prohodil něco o tom, že máme víza do Pákistánu a hranice je jen hodinu jízdy. Ale naše kroky vedly jiným směrem, a tak jsme se nazítří večer raději za 20 dolarů přepravili letadlem do Teheránu s úmyslem vyprosit si prodloužení víza tam.

Před budovou teheránského úřadu se táhla dlouhá fronta Pákistánců čekajících na pracovní povolení. Samozřejmě typicky pro Írán byla oddělena ženská a mužská fronta. Ty se navíc stěhovaly z jedné strany ulice na druhou, protože nejprve vyběhl úředník rozčilený z toho, že se mu Pákistánci opírají o okna, pak si zase přemístění Pákistánci stěžovali na to, že musejí stát na sluníčku. Když jsem ten zmatek psychicky neustál a začal na jednoho úředníka česky řvát, že to nevydržím, vzal nás beze slova přímo k přepážce, za níž seděl jiný úředník, který na nás spustil plynnou angličtinou průpovídky hodné texaského kovboje. Nicméně obdrželi jsme víza zase jen na pět dní s tím, že pak už musíme definitivně opustit zemi.


Pevnost Agréde Bam. Bývalé sídelní město v oblasti Balúčistánu. Balúčové jsou etnikem, jehož kultura se kromě Íránu vyskytuje i v jižním Afgánistánu a západním Pákistánu. Stavby jsou z nepálených cihel sušených na slunci. Město bylo vysídleno v okamžiku, kdy vyschl pramen. V současnosti se celá pevnost znovu rekonstruuje tradiční technologií a některé z budov se využívají i jako kanceláře.

Ovšem nic není tak horké, jak se zdá. Kovboj nám prozradil, že zůstaneme-li v Íránu déle, půjdeme pak k soudu, kde zaplatíme pokutu ve výši jednoho dolaru na osobu a vízum nám bude prodlouženo. Tím jsme si starosti ohledně víz přestali dělat.

Před soudem jsme na konci našeho pobytu v Íránu skutečně stanuli. Bylo to v Teheránu. Soudce byl, jak je v muslimském světě běžné, školený v islámském i světském právu. Jeho první otázka tedy nemohla znít jinak než: "Shomá Muselman?" (Jsi muslim?) Ondráš nadhodil, že muslim je. Soudce si zřejmě chtěl ověřit, zda tomu tak skutečně je, a jal se ho zkoušet z koránu, navíc v arabštině. Ondrášovy znalosti spolu s hustým černým plnovousem udělaly na soudce nakonec silný dojem. Pomodlili se spolu, vyměnili si korálky a on nás nechal jít.

JESKYNĚ ALÍ SADER

Tyto jeskyně, jak uvádí bedekr, se pro jejich krásu skutečně vyplatí navštívit. Průvodce však také doporučuje, abychom si k návštěvě vybrali jiný den než pátek, kdy mají muslimové volno, a jeskyně jsou tedy plné domácích výletníků. Nám Alí Sader vyšly ovšem právě na pátek.

Jedná se o rozlehlý komplex vzájemně propojených jeskyní, kterými protéká podzemní řeka. Všechny větší krápníky zde mají anglická jména.

Po příchodu jsme dostali pořadové číslo 620 a nezbylo než čekat, až nás vyvolají ke vstupu do jeskyně. Mezitím se davy čekajících rodin bavily poslechem pouličního rozhlasu, kde probíhala soutěž islámského vědění. Kdo znal správnou odpověď na položenou otázku, mohl se přihlásit talebovi a získat tak odměnu v podobě dečky s posvátným kamenem z prachu pouště Karbalské. Tu se podařilo získat i mně od nadšeného taleba jako dar za znalost textu arabské modlitby.

Když zrovna Íránci nejedou v pátek do jeskyní, je jejich nejoblíbenější zábavou piknik. Vytáhnou na deku spousty jídla, a pak až do večera jen tak sedí a pokuřují.

JAZD

Město, kde jsem objevil první internetovou kavárnu v celém Íránu. I když zde její majitel provozoval jediný počítač, jednalo se o výkonné Pentium III, které jsem si vskutku přál mít doma. Mailování za poplatek v přepočtu 60 korun za hodinu je ale pro obyčejného Íránce nesmírně drahé.


Portrét mladé Íránky. Nejenže jí vykukují vlasy ze šátku, ale je jí vidět i kus krku. Vyjadřuje tím pokrokové názory a lehký odpor k fundamentalismu.

Jazd se prostírá na úplné rovině, pro lepší rozhled jsem musel vylézt na střechy jeho domů. Po nich se dalo procházet jako po terasách, a tak jsem si z této výšky prohlédl celou starou část města. Tu tvoří spleť křivolakých uliček, v nichž je člověk záhy ztracen - zejména když některé z nich, dlouhé až půl kilometru, jsou slepé. Ze střechy se mi omylem podařilo nahlédnout do jednoho uzavřeného dvorku, kde právě probíhala jakási rodinná slavnost. Vůbec jsem se nepokoušel fotit a rychle jsem se v tichosti odplížil pryč, protože Evropan, který zahlédl tak intimní záležitost včetně odhalených tváří žen, by byl pro rodinu jistě velkým šokem.

Po bloudění jsem odpočíval v místní čajovně a popíjel silný neslazený čaj tak, jak to mají Íránci rádi. Do úst si k němu vkládají kousky cukru odsekané z cukrových homolí nebo zkaramelizované placičky. Téměř ve všech íránských čajovnách dostanete nápoj ve skleničce na mělké mističce, do níž si čaj postupně ulíváte, aby se rychleji ochladil. Občas lze potkat také potulné prodejce čaje, táhnoucí za sebou vozík s plynovým hořákem, na kterém vaří čaj svým zákazníkům na počkání.

VĚŽE TICHA

Okrouhlé stavby, na jejichž vršky pokládali zarathuštrovci, vyznavači učení proroka Zarathuštry, své mrtvé. Jejich víra totiž zakazuje pohřbívat do země, proto pokládání nebožtíků na věže ticha, kde je rozklovali supi, bylo nejvhodnější cestou, jak vrátit jejich těla zpět do lůna přírody. Poslední takové pohřebiště v Íránu leží pár kilometrů za Jazdem, neboť tato oblast je posledním centrem zarathuštrovců. Přestože je již padesát let zakázáno na věžích ticha pohřbívat, mají zarathuštrovci v Jazdu svoji svatyni, kde přes 1400 let bez přerušení plápolá posvátný oheň.

Cestu k věžím ticha jsem nemohl dlouho najít, a proto jsem se na okraji města zeptal ve vrátnici jakési honosné budovy. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, jednalo se o sídlo Radia Yazd. Dříve než mě zaměstnanci dovezli k věžím jejich autobusem, se mnou anglicky mluvící redaktor udělal asi půlhodinový rozhovor o krásách Íránu.

PŘECHOD HRANIC

Má vždy zvláštní kouzlo, protože svou větší či menší komplikovaností dokáže prozradit leccos o zemi, již člověk opouští.


Západ slunce v Hamadánu. Na střeše hotelu je další možnost spaní, ale mohou tu bydlet jenom muži, pro něž je takové ubytování celkem běžné.

Když jsme ve dvě hodiny ráno přijeli k celnici, řidič autobusu vyhnal všechny pasažéry ven, autobus zamkl a šel se najíst, protože tu má jídlo a pití zadarmo. I když tento zážitek zmiňuji až zde, vězte, že tohle dělají řidiči v Íránu poměrně často a je třeba se na takové situace psychicky připravit. Celkově jsou hromadné dopravní prostředky v Íránu poněkud svérázné. Městské autobusy dělí v půli železná tyč na přední mužskou a zadní ženskou polovinu. I když je vpředu narváno k prasknutí a vzadu sedí jen jediná žena, nesmí se žádný pasažér odvážit nastoupit do zadní volné části. Ve vlaku na cestě do Isfahánu se nám zase v noci stalo, že se lokomotiva uprostřed pouště zastavila a do vagonů vtrhli vojáci, kteří nutili všechny cestující, aby vystoupili a pomodlili se v poušti. Modlitba byla pro všechny kromě nás povinná. Po jejím skončení se vlak dal neprodleně do pohybu a jelo se dál.

Dalších několik hodin se na hranici nic nedělo. Jen jsme se dozvěděli, že v autobuse před námi našli celníci čtyřicet kilo heroinu. Odpočívali jsme tedy v místním hotelu, kde jsme se vinou jeho majitele zřídili ilegální vodkou balenou v plechovkách od piva. Následky byly strašné. Uvědomil jsem si, že jsme se opili na nesprávné straně hranice. Přestože pár desítek metrů odtud čekala relativní svoboda, v místech, kde jsme se nacházeli, ještě stále platil přísný zákaz alkoholu.

Íránci z našeho autobusu byli chytřejší. Po hraniční kontrole vběhli do prvního tureckého duty-free shopu a začali se opíjet na správné straně hranice. Přestože se ihned po opuštění Íránu atmosféra citelně uvolnila, naše bábovky si nechaly šátky na hlavách ještě další dva dny. Šátek se pro ně za ty dva měsíce stal nenásilnou a účinnou ochranou před obtěžujícím mužským okolím, i když nyní se již jednalo o Turky.


Nikdo přesně neví, proč zhruba tři až čtyři tisíce žen z oblasti Bandar-E Abbás nosí červené vyztužené škrabošky, které pocházejí z dob portugalských kolonialistů a zakrývají z obličeje to, co nestačí zakrýt čádor.

 

duben 2001

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group