ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JSEM TĚHOTNÝ IDEJEMI, říká jeden z největších dobrodruhů 20. století Reinhold Messner

Motor řve ve vysokých otáčkách. Stoupáme v jižních Tyrolích po strmé cestě, kam se stěží vejde jedno osobní auto. Představuji si, co by se asi stalo, kdybychom se v protisměru potkali s mikrobusem jezdícím kyvadlově nahoru a dolů a vozícím turisty, kteří si chtějí prohlédnout netradičně zrekonstruovaný hrad. Za pár okamžiků už mám možnost porovnávat své představy se skutečností - mikrobus je v protisměru. Podle okamžité reakce bez zaváhání ale mohu odhadnout, že se to místnímu řidiči rozhodně nestalo poprvé a že hradní pán, který řídil rekonstrukci hradu i stavbu příjezdové cesty, myslel i na tuto možnost. Míjíme mikrobus v těsné blízkosti a jsme opět o kousek blíž k setkání s tím prozíravým hradním pánem. S horami má své zkušenosti a tento hrad je jeho letním domovem už několik let. Hrad se jmenuje Juval a hradní pán Reinhold Messner.


Snažil jsem se vybudovat naprosto soběstačnou stanici. Proto tady máme i vlastní farmu a zvířata. Snad kromě vlastní těžby soli jsme schopni přežít z vlastních zdrojů i několik měsíců.

A nepřipadalo vám, že se v okamžiku, kdy budete bydlet na hradě, stanete terčem kritiky? Reinhold Messner, ten už neví, jak na sebe upozornit, snob jeden...?

Myslíte? (s úsměvem) Ale ano, napadlo mě to. Docela dlouho jsem bydlel v rodinném domě, ale to, co mi zpočátku bylo příjemné, totiž popularita a přízeň fanoušků, se mi začalo vracet nepěkným z působem. Někdy se mi stávalo, že jsem načapal cizí lidi, jak mi do zahrady a do domu koukají z dálky dalekohledem, anebo se dokonce pokoušejí přelézt přes zeď. Tady na tomto kopci se mi něco podobného už rozhodně nestane. Na jaře a na podzim máme otevřeno pro veřejnost a já vím, že pokud jsem tady v době naší "otevírací sezony", jsem něco jako maskot. Lidé sem částečně přijedou kvůli mně, a pokud mne tu potkají, musím mít čas se s nimi alespoň krátce pobavit a podepsat jim své knihy. Když ale mám přes léto zavřeno, to je doba, kdy tu bydlím se ženou a s dětmi, a oni nemají jak se sem dostat.

Jak vypadala realizace tohoto vašeho snu?

Ano, byl to sen, v určitou chvíli jsem si začal představovat, jaké by to bylo, bydlet na hradě, který přesně vyplňuje vrcholek úzkého kopce. Tak, aby z něj byl výhled po kraji, ale aby se k němu nedalo dostat, pokud nechci. Jezdil jsem po celých Tyrolích, měl jsem dokonce agenty, kteří mi pomáhali něco takového najít. K ničemu to ale nebylo. I když v této oblasti je hrad anebo zřícenina snad na každém kopci, nebyl jsem schopen najít stavbu, která by při své poloze a rozměrech byla i dostatečně útulná. Už jsem se toho snu začal pomalu vzdávat, když jsem jednou tudy projížděl po silnici pod hradem. Zahlédl jsem hrad, a už jsem odbočoval nahoru. Bylo to tu zchátralé a zničené. Na dveřích petlice a zámek. Vylezl jsem bokem přes zeď a ve chvíli, kdy jsem doskočil na první nádvoří, jsem věděl, že to pravé místo je nalezeno. Neměl jsem představu, kolik práce a peněz bude rekonstrukce představovat, ale věděl jsem, že tady se do toho chci pustit.

Kolik práce a peněz rekonstrukce představovala? A jak dlouho trvala?

Mnohem víc, než se dalo předpokládat. Než se hrad dostal do podoby, v jaké jsem ho chtěl mít, trvalo to skoro patnáct let.

Jak je teď hrad zabydlen? Rozsekal jste zdi a zavedl elektřinu a ústřední topení?

Ne. V jedné části je pár místností, kde jsem si udělal pracovnu a kde se dá bydlet. Dole ve sklepích mám skladiště expedičního materiálu a výbavy. Celý hrad mi dal perfektní prostor pro umístění většiny kusů z mé sbírky tibetiky, na kterou jsem velice hrdý. Zadní část s věží, která byla nejvíc poškozená, jsem ani moc nepředělával. Udělal jsem z toho takové auditorium, kde pořádáme malé koncerty anebo třeba i diskusní sezení s přáteli.

V průběhu celé rekonstrukce jsem chtěl, aby původní charakter hradu zůstal co nejvíc zachován. Proto jsem ani neobnovoval střechu na věži. Přemýšlel jsem, jak udržet ten ráz hradních trosek, a přitom zabránit další erozi a poškozování zdí. Nakonec to vyřešila skleněná střecha. Chrání stavbu před deštěm, pomohla akustice. Přitom ale můžete dole sedět a pozorovat, jak plynou mraky anebo třeba svítí hvězdy.

Ze svých cest nemáte pohledů na mraky a hvězdy dost, a proto je chcete mít na očích i doma?

Dá se to tak říci. Ale není to úplně přesné. Pokaždé když jsem na nějaké expedici, v nějaké pustině, kde je člověku zima, nedá se pořádně dýchat a ze stravy už je mi špatně, říkám si, proč jsem tam vůbec jezdil? Proč raději nezůstanu doma? Ale stejně to nejde, dokud se o svůj cíl nepokusím. Když jsem pod vrcholem anebo i na vrcholu hory, nemyslím na radost z vítězství, člověku je většinou tak zle, že se těší na to, až bude dole. No a když jsem pak nějakou dobu doma, už se mi to zajídá a nemohu se dočkat, až zase konečně někam vyrazím. Je to tak pořád dokola. Svých cílů nedosahuji ani tak proto, abych měl další skalp nebo zářez, či jak bych tomu říkal, ale abych si dokázal, že toho je člověk schopen, že to jde. Že toho jsem schopen. Když někam lezu, kladu si otázku, jestli to je vůbec možné. Ať už šlo o póly, vrcholy všech osmitisícovek anebo přechody Antarktidy, Grónska a koneckonců i Arktidy. Jestli je možné se tam dostat a ve zdraví se vrátit. Všechno dělám ne proto, abych dokázal, že člověk si může podmanit přírodu, ale naopak abych zřetelně ukázal, že pouze tehdy, pokud se člověk bude snažit maximálně porozumět přírodě a jednat v souladu s ní, ona se mu otevře, a dokonce ho nechá, aby to i přežil. To je vlastně to, co chci také prosazovat v politice. Přírodu si nepodmaníme. Musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom se ji pokusili pochopit.

Jste optimista, věříte, že se to podaří někdy prosadit? Věříte v ten dobrý potenciál člověka?

Rád bych odpověď na tuto otázku rozdělil. Já jsem rozhodně optimista. Kdybych nebyl optimista a neměl nějaké pozitivní návrhy, tak bych se nedával do politiky. Určitě bychom neměli dělit lidi na dobré a špatné, protože člověk je celkově nedokonalý a vždy je souhrnem dobrých a špatných vlastností a činů. Nemám moc rád takové to dělení lidí na dobré a špatné, protože to vypadá, jako by si člověk dokazoval, jak je ve srovnání s přírodou strašně důležitý. Navzdory tomu všemu jsem ale přesvědčen, že člověk se vyvíjí a jde dál. Samozřejmě, že jednoho dne celé lidstvo vymře, podobně jako zemře jeden člověk, lidstvo jednoho dne vymře, tak jako vymřeli dinosauři. Ti vymizeli ne proto, že bychom je zabili, ale proto, že se prostě změnily životní podmínky. To všechno znamená, že tu jsme jen na určitou dobu a dřív nebo později odtud zmizíme. Určitě si ale nemyslím, že to bude za deset nebo za sto let.

To je tedy jedna věc. Svět v budoucnu bude takový, jaký si ho uděláme, a to závisí na tom, že nebudeme žít myšlením odděleně na jednotlivých kontinentech, ale budeme si uvědomovat, že třeba v Americe vedle sebe žijí muslimové, buddhisté i křesťané, že v různých částech světa žijí lidé různých barev pleti. Jde o to, abychom se učili - tak jak se o to v současnosti svět pokouší - žít spolu a žít vedle sebe. Je důležité, abychom se znovu naučili dělat činnost nejen pro peníze, ale opět pro potěšení právě z té činnosti, tak jako třeba na kopec lezeme jen pro radost.

Jste jednou rozveden a podruhé ženatý. Asi to s vámi ani vaše současná žena nemá jednoduché, že?

Proč myslíte?

Máte doma dvě děti a manželku, a přitom jste podstatnou část roku na cestách, ze kterých není jasné, jestli se vůbec vrátíte. A ke všemu, když už jste nakrásně v Evropě, mnoho času zaberou zasedání Evropského parlamentu, jehož jste poslancem...

Tak to rozhodně ne! Když si mne Simona brala, věděla, že jsem horolezec. Také věděla, že se své záliby nevzdám. Myslím, že je lepší, když má veselého a hodného manžela a děti takového tátu, který zkrátka občas odjíždí pryč, než kdyby měly nepříjemného mrzouta, který je naštvaný z toho, že je pořád doma.

Jak vnímáte svoji politickou kariéru?

Beru to tak, že svůj celý život si můžu postupně dělit na různá období. Jedno období bylo vertikální, když jsem lozil po horách a snažil se dobýt vrcholy. Pak bylo období horizontální, kdy jsem se snažil dosahovat pólů a přecházet pustiny - Grónsko, Antarktidu, Gobi atd. Teď mám prostě období, kdy se snažím zúročit své zkušenosti a vědomosti. Koneckonců mám už na to i věk.

Jak si připadáte mezi politiky? Za svůj život jste si asi spíš zvykl činy vykonávat, než o nich mluvit?

Pokud byste si myslel, že politika nevyžaduje rozhodné činy a jasný postup, potom byste se mýlil. Je to hodně namáhavá a vysilující práce. Ale někdy si připadám trochu, řekněme, zvláštně.

Proč?

Podívejte, já vím, že pokud nebudu v příštím období znovu zvolen, tak to pro mne nic zásadního neznamená a alespoň budu mít čas na spoustu jiných věcí, které teď právě kvůli politice musím odkládat. Často mám ale pocit, jako by někteří kolegové poslanci při rozhodování nepřemýšleli o tom, jestli je to které rozhodnutí užitečné pro Evropu, ale spíš o tom, jak se přiklonit na určitou stranu tak, aby to vypadalo efektně a aby si tím pojistili místo i po příštích volbách. A to je zlé.

Možná to bude znít podivně, ale víte, že jste mne tím trošku uklidnil? Já jsem si myslel, že tak uvažují jen politici u nás v ČR. Co se s tím ale dá dělat?

Bojovat proti tomu a nevzdát se jim. Každý politik, který při rozhodování myslí jen na sebe, i když se na svoje místo dostal díky tomu, že ho lidé zvolili, aby při rozhodování myslel na ně a na jejich zájmy, by měl o to místo přijít. A nesmíme se jim vzdát, i když jsou neúnavní. Každý jednotlivec tohoto typu, který odejde, dává svým odchodem politice význam.

Zmiňoval jste své horizontální období, kdy jste se snažil překonat pustiny. Jak jste se vyrovnával s neúspěchem, když jste musel vzdát pokus o přejití Arktidy z Ruska do Kanady přes severní pól?

Bylo to velice těžké. Myslím si, že přechod Arktidy touto trasou je ještě náročnější, než zdolání Mount Everestu. Když se ale ohlédnu zpět, je tu několik kladných bodů. Jednak jsem rád, že jsme to já i můj bratr přežili. A další - víte, když to vezmu z dlouhodobého hlediska, každá prohra má pro člověka mnohem větší význam, než vítězství. Pokud se mi podaří něčeho dosáhnout, mohu být se sebou spokojen a můj pohled se ubírá opět k nějakému jinému cíli. Když se mi ale něco nepovede, mám důvod o sobě přemýšlet, snažit se najít příčiny toho, proč jsem vlastně selhal. A toto hledání může být pro člověka ještě přínosnější, než radost z vítězství.

To mi připomnělo Thora Heyerdahla, se kterým jsme se měli možnost čtyři roky docela pravidelně potkávat. Jak se díváte na jeho dobrodružství a úspěchy?

Na Thora Heyerdahla mám velice silné vzpomínky z doby, kdy jsem byl malý chlapec a četl jeho knihy, jako třeba tu o expedici Kon-Tiki, večer před spaním. To, co dokázal, je naprosto obdivuhodné. Docela mu i závidím to, že v době, kdy uskutečňoval svá dobrodružství, nebyly ještě vynalezeny družicové navigační systémy, satelitní telefony a všichni ti malí techničtí pomocníci, které máme dnes. V jeho době byla moře hlubší a nebezpečí divočejší. Také si myslím, že je obdivuhodné, jak se mu daří i v jeho věku udržovat v kondici a jak je neustále aktivní.

Myslíte si, že ještě je co ve světě objevovat?

V podstatě každá generace znovu objevuje svět. Nic není definitivně objeveno, a pokud se zaměříme třeba na vědu, budeme mít pocit, že postupuje pořád dopředu. Vždy, když se něco odhalí, hned za tím je mnoho nového prostoru pro nová bádání. Každá generace vždy znovu objevuje svět, znovu objevuje horolezectví, a to je, myslím si, veliká výzva pro kreativitu mladých lidí.

Rád bych tady zmínil ještě jednoho muže. Znáte jméno Valušiak? Je to Slovák a spolu se dvěma Rusy uskutečnil výpravu, kterou jste právě musel vzdát. Podařilo se jim v roce 1998 přejít z Ruska přes severní pól do Kanady.

Slyšel jsem, že už se to podařilo uskutečnit. Sám za sebe mohu říci, že přechod Arktidy považuji vůbec za jednu z nejnáročnějších expedicí, jakou člověk může uskutečnit. Jak už jsem říkal, podle mne je to určitě těžší, než vylézt na Mount Everest. Celá expedice totiž naráží na problém tání ledu a pohybu ledových ker. Musíte mít nejenom velkou odvahu, vůli a zkušenosti, ale také obrovskou dávku štěstí. Stačí, aby se trochu oteplilo, led se dá do pohybu a začne pukat. Potom se vám může stát, že se probudíte uprostřed noci, stihnete sotva vyběhnout ze stanu a podstatná část veškerého vybavení skončí před vašima očima ve vodě v místě, kde ještě večer byl pevný led. Tak jak se to stalo při mém pokusu o přechod. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se zachránili.

Loni vyšla i v českém jazyce vaše kniha, ve které, podle svých slov vysvětlujete fenomén sněžného člověka - yettiho. Viděl jste ho?

Ano, ale prosím, abych nebyl pochopen špatně. Viděl jsem to, co si pod pojmem yetti představujeme. Původně jsem na tuto legendu nevěřil, ale když jsem tenkrát v noci uviděl to obrovské chlupaté stvoření, které navíc jaksi pískalo, měl jsem strach a byl jsem si jistý, ano, toto musí být yetti. Musíte si uvědomit, že jsem byl ve vysoké nadmořské výšce, unavený a v pustině, kde neuvidíte živou duši. Tenkrát v noci jsem viděl tibetského medvěda. A yetti, to je souhrn legendy a zoologické reality, je to určitý součet fantazie a skutečnosti. Když si to všechno sečteme, musíme si uvědomit, že pokud chceme yettiho chránit, musíme chránit místní divočinu, Himálaj a především ta zvířata, tibetské medvědy.

Tím přišel svět o jeden mýtus. Není to škoda?

Velice nerad bych otřásl tou legendou yettiho nebo ji rozbil. Pokud jsem poškodil ty vize, které vytváří Hollywood a podobní, potom mi to nevadí a jsem docela rád. Když se ale přenesu do oblastí Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Mongolska, do oblastí těch divočin, tam, kde skutečná pověst yettiho vznikla a existuje, tak tam jsem touto legendou neotřásl ani v nejmenším. V Hollywoodu vznikají virtuální mýty, kterými budu rád otřásat, ale ty mýty, které vznikají v horách, vycházejí z přírody. A tady máme dva odlišné přístupy k fantazii. Naopak bych byl rád, kdyby se podařilo udržet tvorbu mýtů, které vycházejí z přírody.

Pořád máte chuť a energii něco nového vymýšlet a zkoušet. Je něco, co byste mohl říci lidem, kteří právě třeba v Evropě, v celé západní kultuře trpí tím pocitem, že pro ně není místo? Těm, kteří trpí ztrátou energie a motivace?

Zastávám názor, že energie vychází z cílů. Svět se vyvíjí dál a energie, kterou v sobě nalezneme, se odvíjí od toho, k jakým cílům ji chceme využít. Žiji svými cíli, vylezl jsem na všechny osmitisícovky, prochodil jsem Grónsko a Antarktidu, ale to, co mne posiluje a co mi dává hnací sílu, jsou mé myšlenky a mé úvahy. Já jsem doslova těhotný idejemi, někdy i déle než devět měsíců, a až ta myšlenka dozraje do toho správného stadia, potom se ji snažím uskutečnit. Z toho získávám sílu. Myslím si, že mladí lidé by měli vytvářet to, čemu já říkám reálné utopie, a měli by mít sílu je uskutečňovat. Také by pak měli být těmi, kteří své ideje budou soudit - to je velmi důležité. Jsem velice rád iniciátorem, hrozně rád vymýšlím a uskutečňuji nějaké změny, nějaká svá přání a plány. Možná to bude někomu znít zatěžko, co teď řeknu, ale dnes lidé příliš moc sedí u televize, příliš moc telefonují atd., takže se nevěnují svým myšlenkám a přáním a na jejich uskutečnění už jim pak nezbývá čas.



Rozhovor vznikl pro sdružení Camera Incognita při natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země - Svět podle Reinholda Messnera.




REINHOLD MESSNER

Toto jméno je v současné době synonymem odvahy a nezlomné vůle. Messner bývá označován za muže, který posouvá hranice lidských možností. Jako první vylezl na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Je první člověk, který stanul (8. 5. 1978 spolu s Petrem Hablerem, který užil dýchací přístroj) na vrcholu Everestu bez použití kyslíkového dýchacího přístroje. V srpnu roku 1980 se mu totéž podařilo po absolutně sólovém výstupu.

Dosáhl severního i jižního pólu Země, pěšky prošel Grónsko, Antarktidu, poušť Gobi a východní Tibet.

Své zkušenosti z prostředí velehor a pustin v oblasti Nepálu a Tibetu využil při hledání možného vysvětlení záhady sněžného člověka - yettiho. V roce 1998 vydal knihu "Yetti - legenda a skutečnost" (česky vydala Mladá fronta v roce 1999), ve které, podle svých slov, tuto legendu vysvětluje.

Narodil se v roce 1944 ve Villnösu v jižním Tyrolsku, jednou se rozvedl, dnes žije s manželkou Simonou a dvěma syny. Napsal třicet pět knih. Na jeho přednášky lidé zaplňují celé sportovní haly. Kromě mnoha jiných současných aktivit je poslancem Evropského parlamentu za stranu zelených a věnuje se výzkumu okolností Shackletonových expedic do Antarktidy. Má rád Nietzschovu filozofii.

Sám o sobě říká: "Mé putování odráží rozervanost romantického člověka, který žije touhou po širém světě, když je doma, a strádá touhou po domově, když je ve světě. Já jsem zrádce touhy po domově."
březen 2001

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group