ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRÁL MASEK

 

"Hamletovské pocity nemám," říká Jiří Winter-Neprakta, kreslíř vtipů a sběratel lebek.


Někdo by měl zadat statistický průzkum na téma, jestli jsou úspěšní autoři kreslených vtipů stejně známí jako třeba filmové hvězdy. Myslím, že pak by se to oficiálně potvrdilo: s typickými kreslenými postavičkami se nám vrývá do mozku jakýsi snadno čitelný obrazový kód. Žijeme přece ve věku obrázků. Ale na rozdíl od tváří známých osobností, kreslíře poznáme podle nezaměnitelného rukopisu, podle nálady, zatímco jeho tvář nám může zůstat utajena. Takových kreslířů není mnoho. A jedním z nich je Jiří Winter, známější pod pseudonymem Neprakta. Rozhovorů s ním za těch 52 let, po která baví český národ, již vyšlo nepočítaně. Proto jsem nechtěl klást otázky, na něž jsem už znal odpověď předem: že Jiří Winter se narodil v rodině skláře, že je o několik let starší než pražská zoologická zahrada, kam hrozně rád chodil chytat mouchy (ze sloního hřbetu a pro rosničky, které doma choval), že lovil myši pro zoologické oddělení Národního muzea, že původně chtěl být přírodovědcem, ale když v roce 1942 maturoval, vysoké školy byly zavřeny, takže se dal na další střední školu - grafickou. A tak se z přírodovědce, který amatérsky ilustruje své knížky, stal výtvarník, jenž má zvláštní zálibu ve zkoumání přírody. A ne jen tak ledajakou. Od ředitele Zooparku v Chomutově a spolupracovníka Koktejlu Přemysla Rabase jsem se dozvěděl, že Jiří Winter-Neprakta má jednu z největších sbírek lebek a etnických masek v Česku. Aby celou tu sbírku bylo kam dát, má k tomu krásnou starobylou vilu v Praze na Ořechovce, kde také vznikal náš rozhovor.


Slyšel jsem, že máte jednu z největších, anebo možná vůbec největší sbírku lebek v Česku. Kolik jich vlastně je?

Asi osm set.

Jak jste se k tak zvláštnímu koníčku dostal?

Mně se to líbí. Z lebky se dá usoudit, jak ten člověk vypadal, jaký byl. Je to docela zajímavé.

Vy jste zpracovával pro muzeum vědeckou práci na téma lebky českých panovníků. Znamená to, že jste ty lebky držel v ruce, porovnával je...?

České panovníky dělal doktor Vlček a já jsem mu k tomu něco kreslil. Vždy to, co bylo třeba. Například u císaře Karla IV., kterého tehdejší malíři znali osobně, není třeba dělat nějaké rekonstrukce. Věrných podob je dostatek. Ale panovníci, po kterých nezbylo nic než lebka, se museli dokreslovat. Ono z té lebky lze přečíst hodně. Zvlášť z doby, kdy žil svatý Václav. Tehdy se nosily dlouhé vlasy, což je z mého hlediska kreslíře fajn, protože z lebky nelze vykonstruovat, jaké měl kdo uši. Tím odpadá jedna starost.

Zjistil jste nějaké velké rozdíly mezi představou, jaká panovala, a skutečností přečtenou z ostatků, jak měl ten který panovník vypadat? Třeba Jan Hus byl prý malý a tlustý, a ne velký a hubený, jak ho většinou malovali.

Bohužel, my to víme jen podle zpráv, protože z Husa se nezachovalo nic. Jak je psáno, Jana Husa upálili a popel hodili do Rýna, takže není co studovat. Ale že byl malý a tlustý, to dosvědčili i jeho současníci. Dokonce i on sám si stěžoval na svou tloušťku. Občas chodil na oběd na Hrad jako stolovník krále a napsal o tom, že do toho kopce se mu špatně chodí, protože "jsa tlust, se zadýchávám".

Jsou nějaké příklady, že by studium lebky vyvrátilo nějaký obecně rozšířený omyl?

Ne. Pouze u Karla IV. je taková drobná změna. Lidi ho měli někdy za podivína, protože chodil nahrble, a když měl slyšení, seděl na trůně a řezal si nožem vrbové proutky. Asi proto, že chodil nahrblý, se tradovalo, hlavně ve 20. století, že to byl hubený človíček menší postavy. Jelikož máme jeho kostru komplet, můžeme vidět podle toho, jak jsou na kostech úpony svalů, že to byl trénovaný rytíř. Doslova mohutný chlap, impozantní postava, rozložitý, ramenatý. Opravdu vypadal jako císař a bojovník.

Je známo, že jako mladý hoch bojoval v Itálii. Tam přišel k těžkému zranění, měl silně poškozenou páteř. Protože mu to špatně srostlo, chodil nahrble. A to, že řezal vroubky do vrbových prutů, to nebylo žádné podivínství, naopak. Tehdejší lékaři mu to předepsali jako velice inteligentní rehabilitaci, aby si cvičil svaly v ruce. Takže on to musel dělat. Že to byl statný chlap, je vidět i z toho, kolik měl manželek a že všechny byly spokojené. I poslední kněžna Alžběta Pomořanská, co lámala meče a přetrhávala sedla a porodila mu i syna Zikmunda, který byl velice schopný, i když my Češi jsme ho neměli rádi. Karel IV. i kněžna Pomořanská, která se vdávala, a ještě jí zdaleka nebylo dvacet, si navzájem sexuálně velice vyhovovali.

Máte lebky králů i ve své sbírce?

Historické lebky ano, ale krále ne. Ani by se nehodilo, abych tady měl ve škatuli nějakého panovníka.

Ale máte i spoustu etnicky zajímavých lebek?

Mám tady jednoho Indiána, také nějakého Čukču...

To je ta historka, jak vám lebku přivezl cestovatel, který ji našel ležet venku. Je to běžný způsob, jak přicházíte k novým lebkám do sbírky?

Někdo ji takhle přiveze, nebo z nějaké kostnice, to je různé.

Vy máte taky takovou malou kostnici ve sklepě.

Ano, něco takového. Z té Čukotky sehnat lebku, to je spíš o tom, že když tam někdo vidí umrlce, řekne si, že tady v Čechách je jeden blázen, kterému by to udělalo radost. Ale získat to tam není těžké. Nemohou pohřbívat do hrobu, zem je tak zmrzlá a pod sněhem, že to není možné. Oni nebožtíky pohřbívají v korunách stromů, aby je nesežrali vlci. Umrlec tam krásně zmrzne a zachová se. Pak přijde jaro, všechno rozmrzne a on spadne se stromu dolů. A už ten kostlivec nebo částečný kostlivec leží pod stromem, kde ho může na jaře najít nějaký cestovatel. Pokud ho nenajdou dřív vlci nebo dravý pták, který si na něm pochutná.

Nemrazí vás někdy, když si uvědomíte, že to byli živí lidé? Nemáte hamletovské pocity?

Ne. Když člověk umře, duch z něj odejde. Je to jenom kostlivec, jenom materiál. Je to bývalý člověk, prázdná skořápka, z které někdo, nějaký predátor, vykousal toho šneka - a skořápka zůstala.

Tohle vlastně říká i hinduismus. A proto hinduisté rituál smrti jakoby neodsouvají do uzavřených ústavů, jako naše civilizace, ale ponechávají ho veřejným. Máte blízko k takovýmto náboženstvím?

Líbí se mi to. Zrovna v hinduismu nebo v tibetském buddhismu, kde je zvykem pochovat nebožtíka do duté věže, zatímco už nahoře čekají supové, kteří ho pak zlikvidují. Zůstanou tam kosti, které pak někam vyvezou. Svým způsobem je to hezká věc, protože i sup je z hlediska přírody zrovna tak živá bytost, jakou jsem byl já. Je ode mě hezké, když ještě po smrti dokážu pohostit nějakou jinou živou bytost.

Není pro vás takovýto koníček protiváha k vašemu povolání - vyrábíte humor, kreslíte vtipy?

Já jsem o tom nikdy takhle neuvažoval. Mám rád humor a vtipy zrovna tak, jako mám rád kostlivce. Ačkoliv zdánlivě je to něco jiného, není to tak odlišné. Člověk se nemá bát toho, že jednou zemře. Já si myslím, že dokud jsem živ, tak si mám uvědomit, že teď jsem tady, a že jednou nebudu. Což se stalo všem lidem přede mnou, a nejenom lidem, ale i těm tvorům, ze kterých lidstvo vzniklo. Všelijakým neandertálcům a i těm, co byli ještě před nimi, pitekantropům a podobně. Prožili nějaký život, narodili se a žili a dříve nebo později zase odešli.

Kromě lebek máte také hodně masek.

Já rád sbírám rituální věci. Nejenom masky, ale i všelijaké předměty, třeba orientální, hlavně na čarování a zaklínání.

Zkoušíte i sám dělat nějaké rituály?

Spíš mám rád pocit, že ten rituální předmět mám. Protože ten, kdo dělal masku, rituální dýku nebo misku, která se používala při některých nekromantických obřadech, na to věřil, a tudíž to musel vyrábět dobře. Kdyby udělal masku boha šišatě, tak toho boha vlastně provokuje. Když svou práci zkazil, tak ji raději zničil a začal znova, protože jinak by riskoval mnoho. Jakmile někdo dělá něco, čemu upřímně věří, tak to vždycky má nějaké fluidum.

Zhruba v tuto chvíli mě napadlo, co se mi od začátku rozhovoru nedařilo pojmenovat: Jiří Winter se vyjadřoval slovy se stejnou elegancí, s jakou coby značka NEPRAKTA propůjčoval lehkost a vtip svým obrázkům. Společnými znaky byly jasné kontury, lehkost a jednoduchost, i když šlo o věci těžké a složité. A stejné prvky jsem v tu chvíli viděl i na maskách přírodních národů. Jako kdyby do sebe vše zapadalo.

Nepomohly vám masky někdy při kreslení? Třeba když jste hledal výraz zloby nebo vášně?

Asi pomohly. Když vidím, že nějaká maska má dobrou grimasu, tak si to zapamatuji. Taková grimasa mě pak mohla inspirovat.

Máte oblíbené masky podle náboženství nebo zemí?

Těžko říct. Například ve střední Africe, kde jsou masky primitivní, tak čím jsou primitivnější, tím jsou monumentálnější. Kdežto když dělají třeba japonští řezbáři masky do divadla, tak jejich masky jsou sice mistrovské věci, ale tím, že jsou vypracované a vymyšlené do všech detailů, to bohužel ztrácí na té monumentalitě. Takže si musím vybrat, čemu dávám přednost. Jestli je důležitá monumentalita, záběr na první pohled, anebo jestli si to chci vzít do ruky, prohlížet a vychutnávat detaily. Na detaily je lepší asijské umění, na monument jako celek umění střední Afriky anebo také staré aztécké masky. Ovšem americké věci nesbírám, protože jsou tady u nás těžko dostupné.

Už více než hodinu jsem těkal očima po místnosti, která mi víc než co jiného připomínala muzeum, anebo... kancelář vydavatele Koktejlu. Stěny byly obloženy etnickými maskami - teď mi bylo jasné, že hlavně africkými a japonskými. Nad tím byly zavěšené samurajské meče a ještě nad nimi jakýsi obraz s etnickými motivy. Na celou místnost, z níž jsem popsal jen zlomek, shlížela přísná maska bůžka v podobě jakéhosi démona z lidských lebek. Podobnou jsem kdysi viděl v Nepálu a byla to Kálí - bohyně zla. V tomto případě však šlo o smířlivějšího boha...

Jmenuje se Durto Dagva, je to povoláním pán hřbitovů a je to lamaistická maska. U mě má opravdu prestižní místo. Když se dělá tanec camp, to je taková estráda před lamaistickým chrámem, tak na konci se koná obřadní tanec. Doba tance začíná tím, že přijde tento pán hřbitovů, tančí a vlastně posvětí pódium. Pak tam mohou vtančit ostatní bohové a předvést tanec, který je Pravda.

Kdo z lidí si nasadí masku, ten se ztotožňuje s tím kterým bohem. Kdyby tam vběhl obyčejný smrtelník, tak okamžitě padne mrtvý. Jestli někdy opravdu padnul, to nevím, ale myslím, že to pro jistotu nikdo nezkouší. A když končí tance, objeví se zase Durto Dagva, jakoby odpečetí vstup do chrámu od tabu, a zase tam mohou proudit věřící. Takže je to důležitý pánbíček.

Která z masek ve vaší sbírce vás nejvíc oslovuje?

Pěkní jsou tihleti duchové zemřelých afrických náčelníků. Když je v Africe maska bílá, tak je to nějaký nebožtík. Většinou náčelník nebo někdo, koho si lidé váží.

Na hlavě má ta obílená maska náčelníka jezdce na koni.

To je atribut, který upozorňuje na nějaký jeho významný čin. Buď jezdil do bitvy na koni, nebo zabil nějakého muže, který přijel na koni.

A ty meče nad maskami jsou samurajské?

Ano. Tenkrát ve starém Japonsku byl třeba sochař jen obyčejný řemeslník, ale kovář mečů byl umělec. Jako člen příslušného svazu měl mnoho povinností. Například když koval meč, musel napřed kovárnu vysvětit. Ještě předtím se musel vykoupat, namazat se voňavkami. Vykovat meč byla rituální záležitost.

Obraz nad meči jste maloval vy?

Ne, to je japonský obraz. Znázorňuje sen samuraje Reika. Zatímco spí, jsou nad ním vidět všechna strašidla, která sužují Japonsko a jež vidí ve snu. Když se samuraj vzbudil, rozhodl se, že musí svou zem těch strašidel zbavit. Tak se s kamarády samuraji vydali na cestu do sídla ďábla Šutenduči, který byl šéfem všech strašidel.

Zdá se, že máte strašidla docela rád. Objevují se často i ve vašich kreslených vtipech.

Opravdu mám rád strašidla, proto se mi ten obraz líbí. Tady je například Rokuroku, speciální strašidlo, které není nikde jinde než v Japonsku, protože jinak se strašidla celého světa podobají. Je málo strašidel endemických.

Co třeba český hastrman?

To je slovanské strašidlo. V Rusku ho mají taky, spíš jako vodního démona: žije někde v Kaspickém moři, ale je velký jako autobus. Rusové mají všechno velké. Proti českému hastrmanovi je i dost hloupý. Například Lužičtí Srbové mají pro změnu zase hastrmana jako takového krasavce, nastrojeného často jako ženicha.

Jak se díváte na etnickou módu dnes? Mladí lidé nosí nepálské batůžky, etnické krámky jsou na každém rohu a masky nebo jejich napodobeniny si můžete koupit všude. Líbí se vám to, anebo je to spíš takové zvulgarizování umění přírodních národů?

Samozřejmě je to vulgarizování, ale já nejsem proti tomu, protože když někdo díky takovým krámkům etnické věci začne sbírat a začne se o to hlouběji zajímat, najednou uvidí, že to je vulgarizování. Díky tomu jde třeba do muzea a vidí tam pravé věci, může to přejít do vážného zájmu. Já si myslím, že je lépe začít takhle než nezačít vůbec.

Co na přírodním umění anebo primitivních náboženstvích lidi přitahuje? Klasické náboženství je dneska na ústupu, ale šamanismus zažívá boom.

Jistě, protože v šamanismu je určitá poezie. Navíc v každém z nás je někde na dně primitiv, kterého přitahuje primitivní náboženství. Ono se dá dobře chápat, animismus není tak abstraktní, jak by se zdálo. Je srozumitelnější, poezie jednoduchosti je přitažlivá.

Máte nějakou oblíbenou postavu pro kreslené vtipy?

Spíš oblíbená období. Například z ráje, ze starého Egypta, prostě z období, kdy už existovaly dějiny. Hodně vtipů pochází ze středověku, kde mám rád takovou klasickou postavu rytíře.

Máte spoustu koníčků a jedním z nich prý například bylo, že jste pěstoval hady.

Ano, ale pak už na ně nebylo místo.

Jaká zvířata byste chtěl pěstovat, kdybyste měl svou ZOO?

Nejraději mám krokodýly a takové ty potvory, které už vymřely.

Prý máte tsantsu, zmenšeninu lidské hlavy, a dokonce jste se sám pokusil ji vyrobit?

To je pravda. Po válce, protože jsem měl recept, jak se to dělá, jsem si donesl z patologie nějakou hlavu a pokusil jsem se to vyrobit. Ale nějak se mi to moc nepovedlo, i když jsem postup zachovával. Ono se to vyplňuje říčním pískem, nějakým kamenem se pak rozmlátí lebeční kost a potom se to vyndá krkem. Samozřejmě, pořád se to mačká, udí se to nad ohněm a máčí se to ve všelijakých olejích z rostlin, které jsem neměl. Takhle jsem to zkoušel, ale musím říci, že neúspěšně. Kdyby se to filmovalo, tak to jde, ale výsledek nebyl dobrý. Moc bych se k tomu nehlásil, protože to je pokus, který nedopadl dobře. Nedokázal jsem to, co dovede každý Indián támhle o pár tisíc kilometrů dál, který tam běhá nahý. Bohužel nejde jen o to, zachovat návod, ale jsou k tomu zřejmě potřeba i ingredience, bez kterých to nejde.

Vy sbíráte věci spojené s cestováním, ale třeba ve střední Africe, kde jsou masky, které obdivujete, jste nebyl?

Tady šlo cestovat jedině tak, že by mě někam delegovali - a tak dobře jsem na tom nikdy nebyl. A jak to dělal Čedok - na čtrnáct dní do Indie - to je blbost. To, co znám z filmů, je víc, než bych tam stačil vidět. Já jsem se dostal řekněme do Arábie, severní Afriky, protože to šlo. V Maroku umí všichni Marokánci francouzsky tak blbě jako já. Takže jsem si tam připadal jako domorodec. Oni mě brali, jak dobře mluvím, a já jsem s nimi taky mluvil plynuleji než s rodilými Francouzi.


* * *


Poděkoval jsem za rozhovor. Není zač, řekl mi pan Jiří Winter, alias Neprakta. Ale já si myslím, že je za co. Kromě tohoto rozhovoru i za oněch více než 32 000 kresbiček s podpisem NEPRAKTA, nekonečnou studnici dobré pohody v těch často pochmurných dobách. A mimo jiné i za tu kresbičku, kterou mistr čtenářům Koktejlu věnoval. A ještě na schodech jsem se dověděl tajemství, jak se taková sbírka dá pořídit. "Hodně věcí jsem získal tak, že se jiný sběratel oženil, a manželka mu lebky anebo masky vyhodila z bytu," říkal Jiří Winter, ale nesmál se při tom. Zůstával stejně klidný a nad věcí, jako když mi popisoval výrobu zmenšeniny lidské hlavy. "Rozsáhlou sbírku jsem tak koupil za zlomek ceny, a byla to taková nezvyklá nezaokrouhlená cifra - na korunu přesně tolik totiž stála nová lednička."




Jmenuje se JIŘÍ WINTER, je původem Čech a Pražan. Narodil se 12. července 1924, absolvoval reálku a Státní grafickou školu. První z jeho kreseb vyšla tiskem na podzim roku 1948. Spolupracoval s Československou televizí už od jejích prvních krůčků - jeho kreslené vtipy se používaly na první přestávky.

Je autorem několika animovaných filmů, z nichž například "Poselstvo krále Jiřího" získalo v roce 1965 Stříbrnou loď na festivalu v Buenos Aires. A také mnoha knih, z nichž uvádíme alespoň některé: Motivy z amfor (Mladá fronta 1960), 106 od Neprakty (Lipnická edice Východočeského nakladatelství 1961), Třináctero návštěv (Lipnická edice 1969), Špehýrky (Lipnická edice 1969), Anekdoty s Nepraktou (Lidové nakladatelství 1979), Na návštěvě u Neprakty (Petrklíč 2000).

Z mnoha poct i cen jmenujme alespoň I. Haškovu cenu v roce 1961 anebo Zlatou medaili Satira 1978.

Firmu Neprakta založil s Bohdanem Kopecným, který mu dvacet let, až do své smrti, vymýšlel náměty. Dalším dodavatelem námětů byl Miloslav Švandrlík, který o Nepraktovi říká: "Vyzná se v historii i zoologii, sbírá lebky, mince, východní umění a žoužel všeho druhu. Potkáte ho na Pražském jaru, v zápasnické aréně i na produkci historického šermu. Navštíví Louvre, ale nevyhne se ani výstavě samorostů. Zahrádkaří, pěstuje škorpiony a diskutuje o vědách lékařských. Leze do starých hrobek, avšak vyzná se i v čínské kuchyni. Dovede okamžitě nakreslit vše, na co si vzpomene. Lenochoda tříprstého, rypouše sloního, hledače zlatého rouna, válečníky i kurtizány všech věků, a to vše navíc obklopí spoustou charakteristických detailů. Ví, jaké knoflíky nosil Napoleon, jak se česaly jeho milenky a do čeho se oblékali sluhové. Má dar přívětivé nadsázky a hromadění pitvorných detailů obrázkům nikdy neškodí. Bohatost nepůsobí dojmem přeplácanosti, natož pak bezradnosti. Neprakta má rád konfliktní situace a nesnáší statičnost."
duben 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group