ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MADE IN LUSTIG

Pokud jste někdy rozmlouvali s Mojžíšem, pak víte, jaké to je dělat rozhovor s Lustigem. Přečte vaše myšlenky dřív, než vás napadnou, a odpoví na ně dřív, než je vyslovíte. Usvědčí vás z povrchnosti a zároveň vám odpustí. Laskavě se na vás usmívá, ale nepřestává přitom být přísný. "Made in Lustig." Od té doby, kdy v Koktejlu začala vycházet na pokračování jeho kniha "Krásné zelené oči", sledoval jsem Arnošta Lustiga zhruba v půlročních intervalech - přijížděl do Čech z Washingtonu, kde učí tvůrčímu psaní. Na čas se stal šéfredaktorem českého Playboye, na karlovarském filmovém festivalu tančil s americkými herečkami. Objevoval jsem čím dál víc jeho tváří, které mi unikaly. Tak například Bohumil Hrabal ve své knize vzpomíná na pobyt v Americe. Na ulici se střílelo, a Arnošt Lustig se zeptal policisty s pistolí v ruce, kde je nejbližší stanice metra. Ta tlustá obálka od něj přiletěla s americkým Federal Express z Washingtonu D. C. přes Atlantik za tři dny. Odpovědi na více než padesáti stranách A4. Trvalo rok, než jsem našel sílu proškrtat text do délky únosné pro časopis. Tušil jsem, že za tím vším je posedlost pravdou, kterou jsem se teprve učil rozeznávat, natož abych ji chápal. Považuji Arnošta Lustiga skoro za ztělesnění uplynulého století, a protože v různých knihách a rozhovorech mluvil snad úplně o všem, začal jsem tak, že jsem se zeptal na něco, co se nestalo, ale stát se mohlo...



Arnošt Lustig

Zkuste si představit následující scénář: Atentát na Hitlera se povedl, není žádná světová válka, žádné vyhlazovací tábory, dokonce ani žádná sovětská armáda v Čechách. Jak se odvíjí váš život?

Pane Michalec, vaše otázka má pět částí. Vím jen o jednom atentátu v roce 1944 skupiny německých vysokých důstojníků a generálů kolem plukovníka Stauffenberga, který selhal jen o vlas, měl nedozírné následky pro všechny osnovatele a jejich rodiny a jistě otřásl sebevědomím a zpupností nacistického velení. Zároveň je přiměl ještě zukrutnit všechno, co bylo už i tak nelidsky kruté, a vést válku proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli na život a na smrt. Co by se stalo, kdyby se atentát povedl, na ten námět bylo napsáno už několik spisů, stejně jako o atentátu samém. Německým spiklencům nešlo o spravedlnost ani o mír, chtěli jen vyměnit koně a vůdce, umožnit Německu vítězství, zabránit neodvratné a dalekosáhlé porážce.

Nedávno probíhal v české televizi německý seriál "Hitlerovi muži". Šokoval mě tím, že mnozí Hitlerovi generálové s ním nesouhlasili a vlastně ho nenáviděli.

Vyšlo i několik knih, v nichž se vysocí a mnohokrát vyznamenaní němečtí důstojníci snaží dodatečně omluvit, když nemohou zločiny armády a elitních policejních jednotek vysvětlit povinností vojáka bránit Vaterland, bez ohledu na to, kdo sedí na ministerstvech a kdo je jejich vrchní velitel. V těchto knihách se povinnost klade výše než mravnost, rozkaz se nadřazuje svědomí, slepota se skrývá za nevidomost. Ale navzdory všemu i tyhle knížky, které se tváří omluvně a učitelsky, nejsou o lítosti ani o pokání, stejně jako nešlo o pokání a lítost spiklencům, i když si Hitler takové štěstí, že se jim to nepovedlo, nezasloužil.

Měl jsem původně na mysli, co by se stalo, kdyby se nějaký fiktivní atentát na Hitlera uskutečnil dřív, než vznikly koncentrační tábory.

Nutíte mne, abych spekuloval. Abych si vybral z možností, které nepřišly. Abych snil. Jedno vím jistě: byl by naživu můj otec, kterého zaplynovali v Auschwitz-Birkenau, protože měl brýle. A protože nikomu opravdu nezáleželo na jeho původu, jestli má plavé vlasy, modré oči a jaké má předky, jestli z nějakého nomádského kmene, podobného Beduínům, anebo české bratry, kteří se buď vystěhovali ze země, nebo se obraceli na jinou víru. Měl jednou na prsou našitou židovskou hvězdu a to stačilo, aby ho nechali spolykat a nadýchat se dávky cyklonu B. V každém případě si vzali jeho byt, jeho šaty, jeho peníze, pak jeho vlasy, kůži a kosti na hnojivo, aby Heerenwaffe a německé zázemí měly co jíst. Tak to přece udělali se šesti, ne-li více miliony Židů s velkým začátečním písmenem a židů s malým začátečním písmenem. Měl bych své kamarády, kteří by dospívali a stárli se mnou a nezahynuli by bitím, hladem, nemocemi, nebo zase nakonec cyklonem B v podzemních komorách, které se tvářily jako sprchy, ve svých čtrnácti letech. Bylo by na světě o dvanáct milionů víc lidí, kteří zahynuli bez viny za zpupnosti a nadřazenosti Němců, anebo, přesněji i spravedlivěji řečeno, německých nacistů a všech, kteří s nimi ty rozhodující roky souhlasili, podporovali je a podíleli se na slávě německé armády, dokud postupovala, a na kořisti, kterou brala cestou. Jak vidíte, snít není vždycky jenom sladké.

Jak by se odvíjel váš život, kdyby nic z toho nebylo?

Ve skutečnosti se nemůže odestát, co se jednou už stalo. Mohou se snad jen zahojit rány, zahladit jizvy, pozapomenout na to nejhorší, když ne všechno to špatné, zvýraznit - ve jménu naděje - to lepší. Musíme si s tím už poradit. Ale jak by se odvíjel můj život? Tajně se vám přiznávám, to jsem měl na mysli nesčíslněkrát. Všichni se ptáme, tajně i méně tajně, co by se stalo, kdyby. Co by ze mě bylo? Jaké náhody by si se mnou zahrály? Za jakým světlem bych šel? V jakém šeru bych zabloudil? Jakého kompasu bych se držel, která střelka by mě svedla, zavedla nebo vyvedla? Kterého barometru bych si všiml, a kterého ne? Od koho bych se učil, kdo by mě odradil, varoval, zarazil? Co bych si vybral ze všech možných povolání, jaké sklony, co rozumného a nerozumného by mě svedlo ve volbě zaměstnání? Jaký je rozdíl mezi povoláním, k němuž něco člověka volá, vyzývá, a zaměstnáním, jímž se živí? Stal bych se letcem, automobilovým závodníkem, obchodníkem, řemeslníkem, dobrodruhem? Soudcem, učitelem? Tuhle otázku jsem si kladl už od čtrnácti roků. To "co kdyby". Kolik toho člověk smí svádět na okolnosti? Později jsem slyšel, že Carusovi vymlouval učitel, aby se učil zpívat - a kdo si dnes pamatuje jméno toho učitele? Lincoln prý prohrál ve volbách do amerického senátu, aby se za dva roky nato stal prezidentem Spojených států. Do jaké míry je tedy to hlavní dynamo v nás, ne mimo nás? Smetana ohluchl, a složil to nejkrásnější. Stal bych se reportérem, jakým jsem se stal rád, na radu kamaráda, který se dožil konce války a zahynul několik měsíců po ní? O tomhle starším kamarádovi - bylo mu už přes dvacet - bych mohl napsat snad knížku, a stejně bych zůstal s pocitem, že jsem ho vystihl jen z malé části, že mu dlužím víc, než mohu postihnout slovy.

Takže věříte, že byste nakonec zase psal, ať by se stalo cokoli, protože vám to bylo prostě dáno do vínku, předurčeno?

Psal bych knížky o ponížení člověka, o lidech pod tlakem. Co z lidského tvora zbude, když ho vysvléknou do naha, ze všeho, čím předtím byl, pokořují ho ve dne v noci, dokud žije, aniž by se před ním tajili, že je odsouzen k smrti, bez toho, že by něco zlého udělal, ale protože se narodil ze svojí matky, svému otci. Vtloukají jemu i lidem kolem něj, že každý už přišel na svět se svým rasovým předurčením, buď jako árijská, nordická rasa, anebo jako méněcenná rasa, aby byl zabit, nebo aby zabíjel, aby byl otrokem, nebo zotročoval ty ostatní, a že některé země jsou vyvoleny, aby vedly nebo ničily ty druhé, jak v sobě může člověk zachránit nebo znovuvzkřísit to dobré, protože v každém z nás je i to špatné, přizpůsobivé a lhostejné a sobecké a pudové, zvířecí, a není to ničí vina, protože tak to je, do takového světa a tak jsme se narodili. Americký spisovatel William Faulkner, jeden z nejlepších v mé generaci, věřil, že největší vítězství dobra nad zlem není jen v činu slušného člověka proti špatnému jedinci nebo skupině, i když to samosebou také, ale v srdci, které překoná to horší a dá možnost tomu lepšímu v sobě proti tomu horšímu a nejhoršímu v neviditelném zápase o to, co člověk nakonec udělá, co nechá promluvit ve svém srdci hlasitěji, protože to obojí je v nás snad už vrozeno a o výsledku - nikdy snadno dosažitelném - rozhodujeme každou vteřinu své vědomé existence. Jeden z jeho učitelů, anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad, byl přesvědčen, že každou takovou šanci má člověk jen jednou, a selže-li, už se nikdy nezbaví stínu porážky, i kdyby byla tajná a neviditelná jako noc a její nejhlubší záhady. Věřil, že víc než jakékoliv vítězství je čest. Pro Conrada se zápas v duši člověka odehrával mezi zbabělostí a odvahou, strachem a smělostí, odpovědností a lhostejností, ctí a nečestností.

Vítězství člověka je v tom, že se přikloní na stranu dobra - i za tu cenu, že prohraje?

Vítězství člověka je v jeho mravnosti. Protože na každou krůpěj mravnosti připadá kapka nemravnosti, jako na červenou krvinku bílá. V každém z nás. Máme tu úžasnou možnost volby. Šlechetnost proti démonu zla. To souvisí s tím, co chceme, čím se staneme. Čím chceme, čím nechceme být. Nechci se citovat, abych nebyl směšný. V jedné ze svých knížek o děvčeti z mé generace, kterou jsem pojmenoval Dita Saxová a jež skutečně žila, i když ne přesně, ale možná jen přibližně jako v mojí knížce, je jedno z jejích rčení: "Život není to, co chceme, ale to, co máme." Dá se s tím trochu cvičit. Život je jistě i to, co nemáme, nebo co ani nechceme. A není to také to ze všech nejpovzbudivější rčení. Nedává moc místa naději, spíš odevzdanosti, smíření s daným stavem, jako by snad nešel změnit. Vede taková odevzdanost až k sebevraždě? Někdy je pochybná nejenom otázka, co je život, ale i každá odpověď na to, a o tom je ta knížka. Tak chcete ještě slyšet, jak by se odvíjel můj život? Rád bych vám na to odpověděl, kdybych to dokázal. Třeba bych se nešel učit ani krejčím, ani ozdobníkem, ale chodil bych do školy. Třeba ne. Nevím, jak to mohu vědět?

Váš příběh je vlastně příběh 20. století. Se všemi jeho propastmi a vítězstvími. Dá se to takto říci?

Ačkoliv je člověk tvor sebestředný, protože musí, aby nebyl na obtíž těm druhým, a musí se naučit o sebe postarat, netroufal bych si pokládat pouze svůj příběh za příběh století. Na takovou namyšlenost ani nemám. Nedám si to vyvrátit ani dvěma dokumentárními filmy, které uvedli dva američtí režiséři. Prvního zajímá, jak jsem se vyrovnával se svou koncentrační minulostí, a jeho film se jmenuje Evropa proti člověku. Ten druhý má název Nahoře a dole. Bojovník. Naštěstí ten druhý snímek je o někdejším válečném letci Royal Air Force, který utekl z Prahy, aby se dostal do Londýna, ale složitou cestou přes Itálii, a moje role je komentovat a porovnávat jeho a svůj osud. Jak víte, učím na univerzitě, mezi jinými předměty i jak se píše povídka. Snažím se studenty přesvědčit, že každý z nás je příběh, který stojí za zaznamenání. Na papíře nebo na celuloidu. Literatura věří, a tím je nenahraditelná, že každý život, třebaže ne pozoruhodný od začátku do konce, jen v některém výseku, díky nějakému činu, vášni, motivu, touze, je jedinečný. Ve svém důsledku to znamená, že můj život je zároveň otisk mnoha jiných životů, jiných dějů. A ve svém dalším důsledku to znamená, že i bez mého souseda, kterého nemám rád, nebo s kterým dokonce nemluvím, nebo on se mnou, by byl můj život chudší, stejně jako by se bez mé existence ochudil jeho život. Jak známo, a řekli to už jiní, rozdíl mezi životem a literaturou spočívá mimo jiné v tom, že v životě víme jen málo o sobě i o těch druhých, včetně těch nejbližších, jako matka, otec, babičky, tety a tak dál. A je to možná i v něčem lepší, nevědět všechno. V literatuře se naopak musí vědět všechno, vyjevit všechna skrytá a poloskrytá tajemství, jinak to není literatura (a není to ke čtení). Ve skutečném životě se někdy na mnoho otázek za některých okolností neptáte. Literatura klade všechny. Vždycky. Literatura kotví v mravnosti, dokonce i když popisuje nemravné. Čím je člověk starší, tím bytostněji chápe propojení všech se všemi. Není to náhoda, když Tolstoj prohlásil, že kdekoliv na světě je nějaký žebrák, má neodbytný pocit, že také žebrá. Každá matka, kterou potkám, je zároveň moje matka. Posuzuji ty druhé na základě vlastních zkušeností a chovám se, jak se chovám, i díky jejich zkušenostem. Nemohu - nechci - a nesmím být šťastný uprostřed cizího neštěstí. Co potká dneska někoho, může potkat zítra mě... Podílíme se všichni viditelně i neviditelně na všem. Literatura se svým "každý člověk je příběh" nám to připomíná. Ze všech prostředků, které člověk má, je literatura to poslední, čím se dobírá přinejmenším potvrzení svých vlastních pochyb, výhledů a nadějí, aby shledal, že není sám. Takže: můj život by mohl být příběhem dvacátého století, jen asi jako je kapka rosy zrcadlem oblohy. Lidská mysl, duše člověka, jeho světaběh se spíš podobají ohlazovanému, stále drsnému kameni, omílanému prudkou i tichou vodou, zkoušenému vichry, vedry, bouřemi.

Co byste tedy do toho vašeho a zároveň společného příběhu vložil? Třeba do zprávy pro nějaké Marťany nebo jiné ufony?

Hm, ptáte se mě, z čeho bych to utkal? Odkázal bych vás i je opět na literaturu. (Nic jiného tak dobře, nebo, abych tak řekl, familiérně neznám.) Odkázal bych je na citovou paměť člověka. Co si o sobě objevil za tisíc let, když už zahajujeme tu novou tisícovku, kdy si takové příběhy o sobě zapisuje. Na ty nejlepší, nejvýraznější, nejintenzivnější příběhy, které už v sobě někdo z našich předchůdců neudržel, jimiž překypoval a bál se exploze, jako by se asi bál výbuchu přetopený parní kotel, kdyby měl dar uvažovat a vyvozovat z toho důsledky. Románu, jak ho známe, je přibližně tisíc let. Traduje se, že první, kdo sepsal členitý příběh protkaný jinými příběhy, zvaný román, byl tak vášnivě naplněn svými zkušenostmi, že nevypsat se z nich, zahynul by přetlakem smutku, neschopností to sdělit, pocitem zoufalství. Mimochodem, první takový román napsala žena. Japonka Šikibu Murasaki, členka císařského dvora v Kjótu, léta Páně 1008. Jmenoval se Příběh Gendžiho. Když se paní Murasaki ptali na její spisovatelské zdroje, co ji inspirovalo a je-li její příběh ve všech ohledech pravdivý, protože jako pravdivý působí, odpověděla, že se jí zdálo neodpovědné, nepřijatelné nechat si pro sebe, co by nemělo upadnout v zapomenutí. Věděla tak jistě, jako že dýchá nebo jako je nebe nad hlavou, že takový příběh musí vejít ve všeobecnou známost, nezůstat utajený nebo jen pro zasvěcený, omezený kruh. Mohl bych jí to potvrdit, třebaže od roku 1008 uplynulo už tolik vody.

Jak se mění váš pohled na to, co jste napsal vlastně před čtyřiceti lety?

Musím se tázat, v jakém smyslu. To nejlepší z toho, co jsem napsal - nebo o čem si to myslím, a měřítka jsou určitě relativní a osobní - ze mě vyhřezlo (promiňte, trochu zapomínám na opracovávání a hodně bezesných nocí) pod tlakem, po kterém se možná každému staršímu autorovi stýská. To je ten tlak, o kterém věděla už moje dávná japonská předchůdkyně. Co jsem viděl mezi svými šestnácti a osmnácti, se mi z odstupu zdá úděsnější než kruhy pekla, jak je popsal italský básník Dante. Ne proto, že jsem byl jednou z obětí. Naučil jsem se nedívat se na sebe jako na oběť, protože by mě to užíralo. Muselo to jen ze mě ven, nějakou záklopkou, abych předešel výbuchu. Člověk není parní kotel, a tak mu jen puká hlava. A protože naše nervy jsou asi jako vlákno v žárovce a shoří, když do nich vteče silnější proud, než jaký unesou, místo světla nastane tma a z rozumu se stane nerozum a z normálního nenormální. Dotyčný nebo dotyčná v nepříznivém případě může jen nastoupit volné místo v ústavu pro choromyslné. Nebo ne. Což neznamená, že by kdokoli, kdo byl v lágrech, měl právo myslet si, že není šílený. Něco jsem ze sebe dostal psaním před těmi čtyřiceti, možná už padesáti lety. Bylo to, co jsem chtěl. Ale nedostalo to vždycky dokonalý tvar a neobsáhlo to pokaždé všechno, nebo ze všeho to nejdůležitější. Chyběl tomu odstup i přehled. Ta tajemná dimenze, za kterou může autor zaplatit jen uplynulým časem, který máme všichni spočítaný. To tajemné vlnění, kterému se v literatuře říká rezonance. Prostor domyslet, nechat doznít. Nebo krátce - dokonalé dílo. Soulad obsahu a tvaru. Je těžké to od sebe chtít, když to člověk ještě zdaleka neumí. A přece... Nic jiného, než se o to pokusit, mu nezbývá. Není-li to tedy dokonalé, může to být alespoň ryzí. Může to obsáhnout zkušenost z první ruky, ozvěnu dějů ještě čerstvých. Ale musí to dosáhnout autorova stropu. Aby věděl ve svém nejhlubším nitru, že více nemohl. Nesmí jít pod své možnosti, i kdyby měl za poslední tečkou padnout vyčerpáním. Jistě má každý autor, který by dostal podobnou otázku, první podnět se omlouvat. Vysvětlit, v čem se jeho pohled mění, ale i v čem se nezměnil ani o vlas. Řekl bych, že v něčem jsem shovívavý, v něčem ne tolik. Jak se asi na sebe dívá dospělý, aby si připomenul, jaké byl dítě? Nevidí se už dětským pohledem, ale spatřuje svoje vítězství očima dospělého. Nemyslím snad ani na to, jak se můj pohled mění. Jsem rád, že něco z toho stěžejního, co jsem chtěl a co jsem napsal už tenkrát, jsem neodkládal. Jistě by se ledacos rozpustilo ve vzduchu a už nikdy bych to nenapsal. Je to tajemství psaní, které odměňuje mladou energii a nahrazuje jí nedostatek řemeslné zkušenosti. Rané práce mají přednost v nerozbředlosti obrazů, v nezkreslenosti řeči, která ještě zní živou ozvěnou, v prudkosti, jakou se otiskly děje, které skoro ještě ani nemají svoje včera, do mysli, srdce a duše člověka, který píše.

Takže jste byl tenkrát energický a prudký?

Vzpomínám si na sebe coby třicátníka s vlajícími prapory. Uplaval jsem kilometr za dvacet minut. Ota Pavel a náš kamarád Hamšík byli o minutu dvě lepší. Není to rekord, ale dneska mi to trvá jednou tolik a chýlí se to už k pětačtyřiceti minutám. Měl jsem tenkrát štěstí. To štěstí, jehož skutečné rozměry vidíme až s odstupem, i když nám to ani původně úplně neušlo. Když se vyplavily na povrch ty temné a nejčernější stránky doby, do které jsem se narodil a jejichž příznaky vypadaly dlouho jako dětské nemoci, jako chyby na kráse, které i průměrný doktor odstraní, dělalo se mi zle od žaludku. Mé noci naplnilo bdění a strach. Začalo mně to připomínat válku. To nejhorší, nejpodlejší, nekonečně smrtonosné. Najednou si to začalo podávat ruce. A shledal jsem - a shledávám do této chvíle - že jsem měl neobyčejné štěstí a nějakého strážného anděla. Tenkrát byly za námi procesy se Slánským a nepřátelským centrem, většina odsouzených židovského původu. Potkával jsem lidi, kteří se na procesech podíleli, mezi nimi kata - řezníka, který mi v hospodě v Holešovicích u jatek vylil své srdce, jak to bylo, jak Šling vypustil do kalhot, co už neudržel, a jak Slánský pod smyčkou plakal, že mu slíbili něco jiného, a jak se chovali ti ostatní. Byli to gangsteři, hotoví na pokyn šéfa gangu se mezi sebou pozabíjet navzájem. Nechci se pouštět do podrobností. Vystoupil mi na čele studený pot, když jsem jel tramvají číslo jedenáct a cestou od Muzea dolů po Václavském náměstí se dočetl v deníku Práce, že židovští doktoři v Rusku, kteří otrávili Maxima Gorkého, chtěli zabít Stalina. To mně teprve šlo na třicet. Je to otázka, která zní nevinně, ale proudí v ní vysoké napětí, pane Michalec. Takhle to zhruba bylo. Můžete to svést na mou povahu, ale z mého dnešního pohledu mých tehdejších třicet vypadá báječně. Jak říkají ti ještě starší než já dneska: Kde jsou ty časy! (Tu ironii si k tomu připočtěte.)

Jaký máte recept na dlouhou literární kariéru? Jsou lidé, kteří se vypíší za pár let?

Předně musíte žít. To je první podmínka. Čím více toho chcete sdělit, tím si musíte vymodlit delší existenci. To je jednoduché, není-liž pravda? K tomu druhému jen tolik, že to někdo pozná, jiný ne. Chtěl bych patřit k těm prvním.

Znamená být spisovatelem pořád tu nejvyšší ctižádost a zároveň nejvyšší požadavky na člověka a na sebe sama, jak řekl Ota Pavel?

Snad ano. Jak pro koho. Ota Pavel nebyl první, kdo to řekl. Přečtěte si Maxima Gorkého, Ernesta Hemingwaye nebo Jacka Londona, Čechova, mladší i starší. V literatuře obstojí jen to nejlepší. Neumění propadá nemilosrdně sítem umění. Umění nezná slitování. Literatura znamená pravdu. Tu nejvyšší hodnotu naší existence. Pravda je jako panenství, buď někdo je ještě panna, nebo už není, nic mezi tím, není žádné částečné panenství. Promiňte. Myslím, že to říkal tak nebo podobně Hemingway. Dnešní spisovatel má možná jiné náměty, jinou filozofii, hlásí se k proměnným hodnotám, má jiné zkušenosti, ale řemeslo je stále totéž. Alchymie mísící slova, věty, pravdu, vášeň, mravnost s tím posledním cílem, sdělit svou pravdu co nejvěrněji. Co nejpůsobivěji. Strhnout čtenáře svým směrem. Asi jako to popsala ta naše japonská pramáti v Kjótu na císařském dvoře roku 1008, když zplodila první román. Není to jenom převyprávět příběh (cituji ji) o dobrodružstvích někoho jiného. Dochází k tomu vlastní zkušeností, událostmi, které v nás vyvolaly takové pohnutí, takové vášně, že už je nelze uzavřít jen ve vlastním srdci. Znovu a nanovo se bude zdát něco v životě našem i lidí kolem nás tak významné, že i pouhá myšlenka na to, že by se to mohlo zapomenout, je neudržitelná. Nesmí nikdy dojít k tomu, že by se to naši současníci nedověděli. To je literatura a požadavky kladené na spisovatele, na každého spisovatele, v každé době, za všech okolností, na jakémkoliv poledníku, rovnoběžce, s jakýmikoliv podmínkami. I dnes jsou vynášeny nad autory rozsudky smrti, ne za to, co spáchali, ale za to, co napsali, jako nad Salmanem Rushdiem. Zároveň dostávají spisovatelé jednou ročně Nobelovu cenu a milion dolarů odměny. Ne vždycky ti nejlepší, ale vždycky spisovatelé. Někteří se stanou prezidentem země.

Co říkáte svým studentům na univerzitě tvůrčího psaní? Vštěpujete jim nějaké hlavní pravidlo?

Hlavní pravidlo je nelhat, ani sobě. Snažit se o to nejdokonalejší, obětovat tomu všechno. Málokdo ví, že Cervantes měl jen jednu nohu. Čtenář se většinou nedozví, kdo při psaní oslepl, ochroměl, dohnalo ho to k sebevraždě. Takových spisovatelů a básníků je hodně. Hodně soutěžících v tomhle závodě odpadne. Ti, co vytrvají, si získají slávu, ale často až po smrti nebo kdy jim už na slávě nesejde. Literatura se trochu podobá holandským zahradníkům a zemědělcům, kteří vytlačují moře z pevniny, milimetr po milimetru, aby moře pevninu nespolklo. Je-li barbarství v přeneseném smyslu toho nespravedlivého pojmu takové moře a civilizace pevnina, pak spisovatel upevňuje nebo rozšiřuje civilizaci milimetr po milimetru a dbá na to, aby ji moře nezhltlo. Spisovatel, i kdyby popisoval to nejhorší, musí mít mravní měřítka, s nimiž se jeho čtenář může nebo by měl ztotožnit. Spisovatel by měl vědět, že i ta nejideálnější myšlenka bez mravnosti upadne. Člověk bez mravnosti je jen oblečené zvíře. Doba bez mravnosti je odsouzena k zániku, někdy beze stop, jindy s ozvěnou, které říkáme dějiny. Nikdo od sebe nemůže čekat zázraky, studenty nevyjímaje. Vštěpuji svým žákům, co jsem se naučil, ale co si musí ověřit sami, aby se vyhnuli omylům, kterým jsem se nevyhnul sám, aby neházeli flintu do pohanky, jak říkal pan Voskovec, předčasně a aby nepsali, když je bolí hlava. Aby se nepovzbuzovali alkoholem nebo drogami, které by jim zničily rozum. Dělím se s nimi o zkušenosti jako starší běžec na dlouhou vzdálenost a pokládal bych si za čest, kdyby mě předběhli, jako jsem kdysi sám chtěl v mládí předběhnout. Zároveň jim chci ještě ukázat zuby a prokázat, že můžu ještě kousat.

Je na té práci něco, co vám vadí?

Nemám rád, když se na semináři mluví zbytečně o penězích. Ale zároveň vím, že peníze jsou důležitá věc. Moje manželka, když jsme neměli peníze a odkazoval jsem ji na příští měsíc, až dokončím povídku, že dostane víc, než vůbec čeká, mi na to řekla: "Tak běž a řekni to v mlékárně." Jedna starší studentka, asi čtyřicetiletá, je to relativní jen k věku studentů, kterým je v průměru kolem dvaceti, znala Hemingwayovu ženu Mary a ta jí vyprávěla, jak po líbánkách coby novomanželka připravovala večeři pro manželovy spisovatelské kolegy. Chvěla se celý den předtím trémou. O čem s nimi bude mluvit? Spisovatelé jedli a pili a k její úlevě a údivu se nebavili po celý večer o ničem jiném než o honorářích. Nerad se studenty vyjednávám o známkách, protože stejně vím, že budoucnost ani přítomnost spisovatele jednak na známkách nezávisí, a za druhé je těžké známkovat nadání nebo povídku. Ale jednou ke mně přišel žák a zeptal se mě, jestli by mu zlepšilo známku, kdyby přivedl příště do třídy tetu, která byla až do jeho smrti sekretářkou, písařkou a přítelkyní Isaaca Bashevise Singera. Odhadoval jsem to tak na dvojku a řekl jsem mu, aniž bych mu něco slíbil, aby tedy pozval svou tetu. Ta přišla a odříkala ve třídě asi už mockrát omletou přednášku, v které toho moc neřekla. Tak jsem ji pozval do kanceláře. Řekl jsem jí, že mě zklamala. Ne, že synovec očekával od její návštěvy zlepšení béčka. A že už z lásky k mrtvému Singerovi a k pravdě by mně měla povědět něco, co bych se nikdy nedověděl, nebýt jí. Řekla mi, že i když dostal Singer Nobelovu cenu, neopouštěl ho strach, že umře v chudobě. Musela mu koupit kabát ze svého, protože se nehodilo, aby chodil v ošoupaném kabátě. Nevěřil, jako mnoho jiných stárnoucích autorů, že je tak dobrý. Schovával si noviny, ve kterých byla nějaká zajímavá zpráva, ale málokdy je použil, protože jich měl ve skříních celé metráky. Pak se pochlubila důvěrnostmi, které šly stárnoucímu autorovi jen ke cti. Mluvila o skromnosti spisovatele, o jeho ostýchavosti, když ho zvali na besedy. Nesl svou ostýchavost jako nemoc. Nedal si vymluvit, že to není nemoc. Snad to opravdu byla nemoc. Jiná moje studentka měla zajímavé jméno, Lindbergh. Zeptal jsem se jí, jestli není příbuzná se slavným letcem, který přeletěl v rekordním čase a jako první Atlantský oceán. Odpověděla mi, že to je její tatínek. Stejně mi na takovou otázku odpověděla Babelova dcera a na večírku mi znělo povědomě jméno jejího manžela, Bronstein. Není příbuzný Trockého? Jo, to je můj dědeček, odpověděl. Ospalá studentka v mé třídě se jmenovala Moserová. Ano, byla to rodina majitelů slavných skláren v Čechách. Takže nevštěpuji jen já svá moudra studentům, studenti se mně starají o zajímavosti také. Až půjdu do penze, budete se divit, co o svých učitelských zkušenostech sepíšu. Taky zdůrazňuji hned při prvním setkání, že není na světě učitel, který by je naučil všechno. Musí se sami naučit nacházet u každého učitele něco, pokud možno to, co nejvíc potřebují.




ARNOŠT LUSTIG se narodil 21. prosince 1926 v Praze. "Vyrostl jsem ve čtvrti velmi chudých dělníků a nezaměstnaných, se kterými jsem přicházel do styku, když jsem vyrůstal," říká o svém dětství. "Když jsem přišel do koncentračního tábora, viděl jsem, že můj život v sobě zhustil jejich předešlé životy. Byl však mnohem tvrdší." Z měšťanky byl v roce 1939 vyloučen - po uplatnění norimberských rasových zákonů. Pracoval jako krejčovský učeň a později jako ozdobník v dílně na výrobu kožených předmětů. V šestnácti byl odtransportován do Terezína. "Vzpomínám, jak jsem v září roku 1944 vystoupil z vlaku na rampu v Osvětimi-Birkenau. Cítili jsme se jako zvěř při zatmění slunce, při lesním požáru nebo před zemětřesením. V průběhu několika minut byli všichni - děti do patnácti let, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, brýlatí, šedovlasí - v koupelnách, kde cyklon B padal ze sprch místo vody." "Z patnácti tisíc židovských dětí se vrátila necelá stovka - mezi nimi Arnošt Lustig," píše Aleš Haman v monografii věnované právě Arnoštu Lustigovi. Z koncentračního tábora uprchl téměř zázrakem - při přepravě do Dachau napadl jejich vlak americký stíhač. V nastalém zmatku Lustig ještě s jedním přítelem vyskočil z vlaku - a dostal se až do Prahy. V poválečných letech vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze a pracoval jako novinář. V roce 1949 se v Izraeli oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády a básnířkou. Noc a naděje, první kniha, vychází v roce 1958. V témže roce vychází další kniha Démanty noci a Arnošt Lustig se stává redaktorem Mladého světa. Následuje Ulice ztracených bratří (1959), Můj známý Vili Feld a První stanice štěstí (1961), Noc a den, Dita Saxová (1962), Nikoho neponížíš (1963), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Tato kniha i její filmové zpracování dosáhly světového ohlasu. Od roku 1960 je scenáristou na Barrandově. Sovětská okupace zastihla Arnošta Lustiga na dovolené v Itálii - do Čech se už nevrátil. Žil v izraelském kibucu, v Jugoslávii napsal scénář o Titovi a odešel do USA - s deseti dolary v kapse. Působil na několika univerzitách, až zakotvil ve Washingtonu D. C. Tady ho také zastihla například výroční cena amerických knihkupců.
červenec - srpen 2001

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group