ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MOZEK JAKO DŮKAZ

"Vědecké označení člověka je Homo sapiens sapiens, člověk moudrý, moudrý. Říká se, že slovo moudrý je v názvu dvakrát proto, že opakovaná lež se stává pravdou. Mám dojem, že spíše jsme Homo sapiens stupidus, to znamená někdy moudří, někdy stupidní," říká MUDr. František Koukolík, DrSc., primář patologie Fakultní nemocnice v Praze-Krči a vědec, který se přes třicet let věnuje výzkumu lidského mozku.


Kdy jste se začal zabývat vztahem mozku a chování a proč vlastně?

Asi to bylo ještě v době, než jsem šel na medicínu. Součástí studia medicíny je řada oborů, které se vztahem mozku a chování zabývají. Od oborů, jako je věda o tkáních, buňkách, neurofyziologie, až po klinickou psychologii, psychiatrii nebo dnešní neuropsychologii. Když jsem se stával patologem, což po promoci trvá nejméně šest let, začala mne do větší hloubky zajímat neuropatologie. Kromě jiného proto, že moje žena je neurolog. Začnete-li se zabývat neuropatologií, uvědomíte si, že vám v klinických zprávách o průběhu onemocnění chybí řada informací. Zjistil jsem, že je často znají pozůstalí, někdy lépe než ošetřující lékař. Takže jsem si s nimi před třiceti lety začal systematicky povídat. A protože mezi mými přáteli a známými byla řada odborníků z takzvaných humanitních oborů, začalo mne kromě studia stavby mozku zajímat, proč se lidé chovají právě tak, jak se chovají. Jedna větev neuropatologie se zabývá studiem velmi časté skupiny onemocnění, kterému se říká demence. Lidé, které tato onemocnění postihnou, přicházejí o rozum, o duši, o srdce, postupně o všechno lidské. Vývoj demencí tedy doprovázejí specifické změny chování. Zajímalo mne, do jaké míry odpovídají specifickým změnám chování specifické změny v jejich mozku.

O výzkumu mozku a chování v souvislosti s demencí jste napsal řadu prací. Například o Alzheimrově chorobě, která je pro demence modelem. Zjistil jste, že se dementní lidé někdy mohou chovat destruktivně. Uvědomil jste si, že se destruktivně chovají lidé, kteří měli jasně viditelné organické změny v některých částech mozku, ale i lidé, kteří takové změny nemají. Co vás zajímalo dál?

Zajímalo mě proč, co mají tito lidé společného. Chodil jsem přednášet neuropatologii demencí a blízkých stavů také psychiatrům. Byla jen otázka času, kdy se dáme do řeči a začneme se otázkou vztahu mozku a změn chování zabývat ze dvou, tehdy hodně vzdálených hledisek. Psychiatra zajímá změna chování, neuropatologa změna stavby a funkce mozku - kde je společný jmenovatel? Mezitím se vyvinuly, zejména za posledních deset let, vědy o mozku tak rychle, že si to nikdo mimo obor neumí představit, v souvislosti s vývojem molekulární biologie, molekulární genetiky, neurofyziologie i neuropsychologie. Zejména funkční zobrazovací metody umožňují uvést do přímého vztahu změny chování zdravého i nemocného mozku tak, že přímo vidíte, co se v lidském mozku při zátěži nějakým úkolem děje. Začínáme mít přesnější představu o tom, jak mozek vidí, pamatuje si, jak řeší problémy, co se v něm děje, když je nám smutno. Tím pádem začínáme lépe rozumět tomu, proč se lidé chovají určitým způsobem, jakou roli v tom hraje dědičnost a jakou učení.

Naši významní psychologové Josef Langmeier a Zdeněk Matějček se zabývali problematikou rané deprivace, tedy psychického strádání. Vy jste v roce 1996 vydal společně s doktorkou Janou Drtilovou, psychiatrem, knihu s názvem "Vzpoura deprivantů" - mimochodem vyvolala velký rozruch, a to nejen v odborných kruzích. Váš úhel pohledu byl jiný, užili jste zcela nových pojmů: deprivant a deprivantství. Mohl byste je blíže vysvětlit?

Velmi obdivujeme průkopnické dílo obou jmenovaných psychologů. Jejich práce je jednou z mála vědeckých prací českého původu, které mají světovou úroveň. Jasně postřehli a popsali vliv sociálního prostředí na psychický vývoj v raném dětství. Náš pocit je, že problém je širší. Vycházíme přitom nejen z klinických zkušeností a každodenního pozorování, ale sledujeme ještě jeden úhel pohledu, a to klinicko-biologický. Snažíme se odhadnout, za co mohou geny a za co učení, neboli zkušenost - a to jak v průběhu nitroděložního vývoje, tedy před narozením, tak v průběhu dětství a dalších vývojových fází života. Pokusili jsme se popsat neurobiologickou představu o tom, co se v mozcích lidí, které označujeme souhrnným pojmem "deprivant", pravděpodobně stalo a děje. Pokusili jsme se popsat, jak významný je vliv společnosti, sociálního tlaku daného například násilím ve společnosti nebo hmotnou bídou. Nejstručněji řečeno: lidský mozek, zejména jeho kůra, je nejen nejsložitější systém ve známém vesmíru, ale také nejplastičtější. Pod vlivem vnitřních a zevních podnětů se celoživotně staví, dostavuje a přestavuje. Už skutečnost, že si tu povídáme, staví ve vašich mozcích stovky milionů nových spojení - vznikají metaforicky řečeno nové neuronální mapy. Máme za to, že tyto "neuronální mapy" - stovky miliard spojů mezi nervovými buňkami - jsou v mozku milovaného dítěte zcela jiné než v mozku dítěte nemilovaného nebo zneužívaného. Jestliže se tyto mapy udrží, žijí svým vlastním životem. Jejich nositel se pak na základě jejich činnosti nějak chová. Samozřejmě, že se uplatňuje dědičnost i další, velmi složité vlivy.

Jak byste charakterizoval deprivanta?

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality nebo o ni přišli. Projevuje se to výrazněji v citové, než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu "nepovedení" nebo "zmrzačení", nikoli nemocní.

Podle čeho je poznáme?

Tito lidé, zvláště jejich ofenzivní typy, mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku a na manipulaci jinými lidmi. Bývá to náhradní program lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic. Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Destruktivita je někdy jejich základní životní program.

Žijeme podle vás v období historické vzpoury deprivantů?

Už v úvodu knihy "Vzpoura deprivantů", která vyšla v roce 1996, jsme uváděli, že nejsme historici. Domníváme se, že například za obrovskými vlnami kriminality, které v určitých dobách přišly, aby zase polevily, bylo v některých směrech více deprivantů, než v dobách jiných. V současné době máme pocit, že jejich podíl roste, stejně jako efektivita jejich činnosti. Problematiku jsme podrobněji rozebrali v nové, dvoudílné knize, která se jmenuje "Život s deprivanty". Výzkum totiž za posledních pět let mimořádně pokročil. Druhý díl knihy jsme pojmenovali "Základy stupidologie", protože máme za to, že do výbavy deprivantů s rostoucí měrou patří iracionalita, absurdita, zneužitá propaganda a kontrola vědomí.

Jak je možné, že někteří lidé nevědí, co je strach? Je to tím, že jim nefunguje část mozku, kde se tvoří emoce?

Krajní sociopatické osobnosti, jako jsou chladnokrevní vrazi, vypadají, že vůbec neprožívají. Tito lidé jsou vlastně bio-psycho-sociálně odlišní. Předpokládá se, že jejich neschopnost prožívat strach a výčitky svědomí souvisí s odchylnou stavbou a funkcí čelních laloků a dalších částí mozku.

Zmínil jste se, že chápete člověka jako bio-psycho-sociální kontinuum. Co z toho vyplývá?

Lidé mají biologickou, psychologickou a sociální "vrstvu". Tou první jsou miliardy nervových buněk jejich mozku a biliony jejich vzájemných spojů, které se, jak jsem řekl, celoživotně, nejvíc v dětství, trvale pod vlivem zevních a vnitřních podnětů stavějí, dostavují a přestavují. Druhou vrstvou jsou projevy funkce bilionů takových spojů, například ty, jimž se říká psychika. Třetí vrstva je kultura, sociální a historické prostředí. Všechny tři vrstvy jsou v každém z nás v každém okamžiku v trvalé zpětnovazebné interakci. Cokoli se stane v sociálním prostředí, může ovlivnit psychiku, což na oplátku ovlivní stavbu a činnost miliard nervových buněk mozku - a zpět.

Zevní vlivy tedy mají na mozek radikální vliv...?

Ze zobrazovacích metod víme, že jediný kulturní vliv změní činnost mozku na celý život. Příklad: v Portugalsku ještě nedávno nemohly chudé rodiny posílat do školy všechny děti. Odnesla to děvčata. Zvykem bylo, že nejstarší dcera do školy nechodila, ale mladší již ano. Před několika lety si jeden portugalský neuropsycholog všiml, že ty sestry, které vůbec nechodily do školy, mají potíže v jednom jazykovém neuropsychologickém testu. Spojil se se švédským institutem, kde mají pozitronový emisní tomograf, prostřednictvím kterého se můžete podívat, co se v mozku člověka děje při zátěži. Vzali sestry čtoucí a nečtoucí a dali uvedenou úlohu, přidali další. Zjistilo se, že čtoucí sestry řešily stejnou úlohu jinými částmi mozku, jiným způsobem a daleko efektivněji než sestry nečtoucí. Závěr: čtení a psaní na celý život změní stavbu a funkci lidského mozku. Vzniknou v něm zcela nové neuronální mapy. V důsledku sociálního vlivu. Náš úsudek ve vztahu k deprivantům je prostý a zní: jestliže tímto způsobem přestavují lidské mozky "pozitivní" vlivy, přestavují je i vlivy "negativní".

Do sociálního kontextu lze zahrnout kromě jiného i vliv televize a médií, kde není nouze o množství informací ani o agresi a násilí.

Situace je složitější. Hned v několika rovinách. Nemyslím si, že by bylo více informací. Je více toho, co se informacím podobá, tedy faktoidů. Probrat se v moři dnešní moderní propagandy tím, co je skutečná informace, a co se jí jen podobá, je obtížné. Součástí masáže mozků v médiích je destruktivní násilí, podobně jako destruktivní užití sexuality odloučené od citového vztahu. Jestliže je divák, například dítě nebo dospívající jedinec, harmonická osobnost žijící v harmonickém prostředí, které mu situaci objasní, pak je málo pravděpodobné, že tyto typy chování později okopíruje. Opak je pravděpodobnější u dětí nebo dospívajících, kteří jsou citově nedosycení a tráví před obrazovkou více času než v reálném světě. Co mi připadá zcela nefér, je, že se násilí a samoúčelná sexualita užívají jako nástroj kšeftu. Z evolučních důvodů nemohou primáti násilí a sexualitě nevěnovat pozornost. Sledujete-li strukturu televizního vysílání s uvedeným obsahem, zjistíte, že násilí, kterému se lidé učí, je vlastně vycpávka mezi řetězem reklam. Protože: strhnete-li pozornost milionů diváků, máte vysokou sledovanost, a vysoká sledovanost určuje cenu reklamy. Jinak řečeno: ve jménu kšeftu je ohrožována nemalá část zejména dětské a dospívající populace.

Před časem jste citoval jednoho z největších psychiatrů minulého století Johna Bowlbyho, který v roce 1946 poukázal na takzvané "epidemické poškození vazby mezi matkou a dítětem" a do jisté míry podle vás předpověděl epidemii deprivantství. Jak to souvisí s tím, o čem jste teď hovořil?

Zásadním způsobem. Organizace spojených národů vydává už dvanáctým rokem zprávu o lidském rozvoji. Jmenuje se Human Development Report a celá se vlastně týká globalizace. Tato zpráva z roku 1999 obsahuje kapitolu s názvem Neviditelné srdce. Říká, že největším rizikem globalizace je, že trestá altruistickou péči. Nejde jen o péči o děti, ale i o péči o bezmocné, staré, ale i citové vztahy mezi dospělými lidmi. To jsou věci, které nejsou zboží, nedají se prodat.

Co to znamená v praxi?

Mladá dvojice, která chce mít děti, je ekonomicky i psychologicky trestána za to, že chce mít děti, že tedy dělá něco zcela zásadního pro budoucnost společnosti. Je trestána už tím, že se její životní úroveň snižuje. Podle mého názoru to může být jedna z větví, které si globalizace pod sebou řeže. Nejen liberálně ekonomické směry považují altruistickou péči za něco, co je tu volně k dispozici, něco jako voda nebo vzduch. Jenomže ono to tak není. Čím více bude globalizace trestat altruistickou péči, tím méně bude lásky, tím více bude přibývat ofenzivních deprivantů.

To zní velice pesimisticky...

Spíš realisticky. Zkuste odhadnout, kolik žen je zaměstnaných tak, že jsou citově "vyhořelé". Nemají sílu se o děti starat, nemají sílu cit darovat ani přijmout. Uvedu dva příklady z celé řady výzkumných prací. Existuje škála emočního vyhoření, má řadu stupňů. Podle této škály se ve vzorku americké populace tvořeném 10 000 lidmi pohybovalo asi 44 % lidí v horních pásmech vyhoření, 13 % bylo hraničně vyhořelých, 43 % známky vyhoření nemělo. Více než polovina lidí z tohoto vzorku je tedy více nebo méně závažně citově postižená. Jsou to, kromě jiného, velmi unavení lidé. Jiná práce, která zkoumala soubor depresivních lidí, zjistila, že jednou z podstatných složek deprese je to, co vypadá banálně a komicky, a to je nedostatek dotyků. Prostě tito lidé byli málo hlazeni. Jinými slovy, je porušeno jedno ze základních pravidel vyšších primátů - pohled z očí do očí a dotýkání. Chcete-li něco podobného sledovat u nás, stačí, postavíte-li se na hodinu v supermarketu a díváte se, jak se mámy a tátové chovají k dětem. Uvidíte celou škálu chování, od láskyplného úsměvného vztahu k ledové, zuřivé, nešťastné agresi - a můžete odhadovat jejich podíl na vzniku deprivantství.

Ještě něco bych k tomu rád dodal: na to, aby matka - přesněji řečeno rodiče vychovali se vším všudy kvalifikovaného občana, potřebují dvacet - pětadvacet let. Do výchovy investují ohromné částky a celý svůj život. Podle mého názoru by měly superbohaté globalizační systémy těm matkám za "hotový kvalitní výrobek" něco dát. Myslím to zcela vážně, i když to zní jako vtip. Kdyby totiž ženy věděly, že jim někdo za kvalitní pětadvacetileté dítě "zaplatí", budou mít jednu z největších motivací dělat tu "práci" pořádně. Nebudou například sedět se sklenkou u televize, ale snad se ty z nich, v nichž zbylo lidství, budou věnovat dětem...

Ovšem to vyplývá i z postavení ženy ve společnosti...

Jednou z tragédií lidského druhu je to, že špatně používá ženskou polovinu. Vždyť prastarý výrok říká: když se génius narodí v ženském těle, ztratí jej lidstvo právě z toho důvodu. Neexistuje žádný rozumný důvod myslet si, že geniálních mozků je v ženských tělech menší podíl, než v tělech mužských. Ženy prostě nedostávají stejnou šanci, od dětství. OSN to dobře ví. Má na to řadu měřítek. Stačí, podíváte-li se do zpráv OSN o lidském rozvoji, a zjistíte, jaká je očekávaná pravděpodobnost délky života u mužů a u žen a kolik je hrubý národní produkt na hlavu mužskou a ženskou. Kolik děvčátek a dívek na světě chodí do škol a do jakého typu škol. Jak velký podíl žen je v parlamentu a v exekutivě. I v těch nejpokročilejších státech, jako je Norsko, to ženy stále prohrávají, nemluvě o České republice nebo rozvojových zemích.

Vidíte nějaké východisko?

Nic feministického. Tlak na společnost vedený ženami i muži, aby nemrhala tím, co má nejcennějšího, tj. talenty, jen proto, že jsou v ženské podobě. V současné době jsou přece přístupné úžasné technologie. Kdyby se pořádně využily, mohly by usnadnit obrovskému podílu žen práci. Samozřejmě, že to zpočátku bude znamenat velké investice. Ale ty se strategicky vrátí. Vždyť jste-li na internetové síti, můžete pracovat doma úměrně tomu, jak vám roste dítě, mít volnou nebo klouzavou pracovní dobu. Vždyť to, že se společnosti staráte o její budoucí členy, neznamená, že byste měla pracovat dvojnásobně.

Má tento stav věcí vliv na vznik deprivantství?

Zásadní. Máma, která se nemůže dostatečně soustředit, nemá psychologické a sociální předpoklady pro mateřství, je udřená, depresivní, žije v bídě, poškozuje své dítě s vyšší pravděpodobností, než máma v opačné situaci. Žádné sentimentální nebo romantické úvahy ve velkých souborech takových žen neplatí. Stejně jde o rodičovství obecně, tedy nejen o matky. Spousta lidí má za to, že vychovat zdravé, normální fungující dítě je přece naprosto samozřejmé, že to je přece povinnost. K mému překvapení nejen takzvaná veřejnost, ale i politici předpokládají, že rodičovství je něco zcela samozřejmého jako vzduch a voda, že je lidé mají v sobě. Nemají! Naprostá většina mladých rodičů kopíruje rodičovské postupy, kterým byli sami vystaveni - dobré i špatné. Zejména v době tak složité, jakou je ta, ve které žijeme, se rodičovství musíme učit. Myslím, že by to měl být vyučovací předmět, stejně jako matematika.

Zmínil jste knihu "Zlo na každý den". Lze vůbec definovat zlo?

Na definici bych si netroufl. Vypůjčím si s dovolením výrok jednoho ze soudců Nejvyššího soudu USA, který měl rozhodnout, co je pornografie. Řekl: "Obecnou definici neznám, ale když se na to podívám, tak to poznám."

Se zlem jde ruku v ruce destruktivita...

To jsou dva jevy, které se do jisté míry překrývají. Jeden z nich prokázal v experimentu s opičími mláďaty koncem čtyřicátých let minulého století Harry Harlow. Zjistil, že nahradíte-li opičímu mláděti mámu například loutkou, můžete se k mláděti chovat slušně a ohleduplně, ale nikdy z něj už nevyroste normální opička. Samičky, které coby mláďata měly místo matky drátěnou loutku, buď později nebyly schopné březosti, pokud ano, neporodily, a pokud porodily, svá mláďata vesměs po narození zabíjely. Vznikl tedy klasický, čistý a těžký opičí deprivant. Citově, dotykově, prostě všestranně deprivované mládě. Experimenty pokračovaly a zjistilo se, že stačí mnohem menší deprivace. Stupni deprivace pak odpovídá míra, se kterou se mláďata zařadí do skupiny dalších mláďat. Málo deprivovaná mláďata se někdy dobře zařadí a jsou bez problémů. Ale jen do chvíle, v níž se skupina dostane do problému, který ji stresuje. Pak se tato původně deprivovaná mláďata chovají dvojím způsobem. Buď si sednou do kouta, stáhnou se do sebe a začnou si dumlat palec, nebo zaútočí na okolí a začnou ničit. Ještě zajímavější je skutečnost, že část těchto deprivovaných mláďat, na kterých není nic vidět, je možné vystavit tak nepatrné dávce drogy, která se na nich ani na ostatních členech skupiny neprojevuje. Ale jen do chvíle prvního stresu. Jedinci, kteří byli deprivovanými mláďaty, začnou bezhlavě zabíjet.

Prostě a jednoduše řečeno: existují padesát let staré modely, které jasně ukazují, co se může stát s dětmi poškozenými v raném vývoji. Část z nich se během života bude stahovat do sebe a část z nich bude agresivnější, než je průměr. To znamená, že neuronální mapy a neuronální systémy v hlavách těchto dětí jsou postaveny odchylně. Jejich "přestavba" je obtížná.

Na začátku jste zmínil lidskou stupiditu. Můžete ji definovat?

Není to hloupost v lidském slova smyslu. Stupidita není nadávka, je to neutrální pojem. Stupidita není ani nevědomost, ani omyl, není klinická hloupost, tedy něco, co by se dalo měřit poklesem inteligenčního kvocientu. Má velký počet definic. Ta nejjednodušší říká, že je to zcela normální lidská vlastnost, kterou v nějaké podobě a v různých souvislostech máme asi všichni a jež nám umožňuje vyrovnat se s rozporem mezi signály, které přicházejí z fyzikálního prostředí, a tresty a odměnami, jež za zpracování těch signálů uděluje sociální prostředí. Jiná definice říká, že stupidita je projevem poškozeného učení, poškozeného mechanismu tvořivého přizpůsobování proměnám prostředí. Za poškozování odpovídá jazykově a citově vázané Schéma - řeknu o něm za chvilku. Stupidita postihuje jak jedince, tak skupiny - vrcholu skupinové stupidity obvykle vysoce inteligentních a mocných lidí se v odborné literatuře říká groupthink. Osobní nebo skupinové Schéma nás přiměje, abychom mysleli, cítili se a chovali se žádoucím způsobem v rámci svého sociálního systému, nikoli v rámci vlastního, pokud možno objektivního poznání. Dá to méně práce, méně to bolí. "Správné" poznání sociálního systému lidem dodává rodina, škola, církve, zaměstnavatel..., a politická propaganda. Objektivní poznání sociálního systému je však nesmírně obtížné, možná že je dosavadními prostředky do značné míry nemožné. Řekl jsem, že mozková kůra je nejsložitější systém ve známém vesmíru. Jak složitý je systém vztahů, tvořený miliardami mozků v průběhu staletí, tisíciletí na ploše celých kontinentů? Anebo třeba jen v jednom malém státě za deset let? Máme dokonalá čidla a poznávací systémy na všemožné změny ve svém prostředí, na proměny sociální reality nemáme žádná. Musíme se učit rozlišovat je, sbírat a analyzovat nesmírné množství složitých, nepřehledných a vědomě zkreslovaných skutečností - i počítat s tím, že řada klíčových skutečností se lidem utajuje. Stupidita není projev lidské ani občanské zbabělosti, je to lidská norma, která šla, jde a půjde s námi celé dějiny.

Mohl byste blíže specifikovat pojem Schéma?

Schéma je řada poznávacích programů, kterým jsme učeni od chvíle, kdy přijdeme na svět. Tyto poznávací programy jsou citově vázané, obvykle prostřednictvím jazyka. Schéma je výhodné tam, kde úspěšně řeší problémy, které jeho prostřednictvím už byly dříve dobře vyřešeny. Bývá nevýhodné a může zcela selhat tam, kde narážíte na nové problémy vyžadující nové typy řešení. Jakmile se rozlišování nových problémů a jejich řešení dostávají do konfliktu se sociální hierarchií skupiny, pak vždy zapracuje skupinové Schéma. Udržení hierarchie je vždy na prvním místě, ať to stojí co chce. Poznání, tedy to, čemu se říkalo rozum, obvykle zapláče. Z tohoto prostého důvodu putují celé skupiny lidí s vlajícími prapory do záhuby, jsouce přesvědčeny, že dosáhly věčnosti, slávy, někdy mají i za to, že chápou, proč jdou do záhuby, a připadá jim to jako hrdinství. Zdůrazňuji, že jde o jakoukoli skupinu lidí, v jakémkoli kontextu.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Až do vynálezu zbraní hromadného ničení mohla válka představovat výhodné skupinové Schéma řešení problému. Je to kruté, ale skutečné: "dobře udělaná válka" mohla být pro některé lidské skupiny vysoce výhodná. Problém je, že válka podle tohoto Schématu, v níž existuje riziko užití zbraní hromadného ničení, je zcela kontraproduktivní. Přesto mocenské elity zbraně hormadného ničení vyrábějí, kupí a zdokonalují a ty, které je ještě nemají, se po nich sápou. Existuje ovšem řada prostších příkladů se skvostnou stupiditou řešení problému. Prostým příkladem činnosti osobních Schémat v mém mládí byla hluboká víra ve skutečné vzdělání všech univerzitních učitelů. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že slovní řezanka, která z nich dovede padat, není projevem jazykové neobratnosti, ale něco zcela jiného.

Může být propaganda nástrojem stupidity?

Může a nemusí. Propaganda je nástroj ovlivňování takzvané cílové skupiny - lidí, které má o něčem přesvědčit. Sama o sobě není nic špatného, záleží na tom, jak se užívá. Může jít o boj proti něčemu tak destruktivnímu a drahému, jako je kouření cigaret - následky kouření jsou doslova děsivá světová epidemie. Zaměří-li se však propaganda na zmasírování celých populací v průběhu přípravy války, která může vyústit do užití zbraní hromadného ničení, může jít o projev stupidity v případě, že proti sobě má iracionálního protivníka.

Celé naše povídání vyznívá docela pesimisticky. Vy ale působíte dojmem velmi pozitivního a optimistického člověka. Co byste chtěl v životě ještě dokázat? Jakým směrem se teď ubírá vaše práce?

Rád bych odchoval několik následovníků v oboru. Vychovat patologa trvá tak deset let. Za druhé bych strašně rád porozuměl, jak je to se vztahem mozku a vědomí. Jakým způsobem si mozek dělá vědomí ve smyslu "jáství" a hlavně proč si ho vlastně dělá. Evolučně k tomu není žádný důvod. Moje otázka zní: Je to vedlejší produkt, anebo je to nějaký evoluční směr? A třetí nesmírně neskromné přání je, abych se dožil - nedožiji - toho, čemu se ve fyzice říká "teorie všeho". To znamená, zda se podaří sjednotit kvantovou teorii s teorií obecné relativity. Kvantová teorie, která vznikla po roce 1900, "porodila" čipy, počítače, lasery a stojí na ní zhruba 30 % hrubého domácího produktu Spojených států. Mluví o nejmenším světě. Ten největší svět je postavený nepochybně úplně z toho samého. A vidíte, ty dvě teorie prostě nejde sjednotit, přestože každá je doložená a mluví o témže jevu, jen z opačného úhlu pohledu... Jsou nějaké představy, jak by to šlo. Až se to povede... tak toho bych se chtěl dožít!




MUDr. František Koukolík, DrSc.

Narozen 1941, absolvent Lékařské fakulty UK v Praze, specializace patologická anatomie a neuropatologie, člen Newyorské akademie věd, se věnuje vztahu mezi mozkem a chováním. Působil na bostonské univerzitě a vydal několik desítek odborných publikací u nás i v zahraničí. V současnosti je primářem patologie ve Fakultní nemocnici v Praze-Krči a přednáší na 3. lékařské fakultě UK, kde je rovněž členem vědecké rady. Zabývá se popularizací výsledků věd o mozku v časopisech a je autorem námětů pro televizní seriály Mých sedm divů (1989), Mozek a jeho duše (1992), Vysílá Britannica (1993), Hádala se duše s tělem (1998). Za popularizaci vědy získal v roce 1992 Cenu ČSAV, Cenu nakladatelství Vyšehrad (1994) a Cenu rozhlasového vysílání Meteor za publikaci Mozek a jeho duše (1995). Společně s MUDr. Janou Drtilovou vydal v roce 1996 knihu Vzpoura deprivantů, která vyvolala mimořádný ohlas nejen v odborných kruzích. Na ni navazuje dvoudílná publikace Život s deprivanty: I. díl - Zlo na každý den a II. díl - Základy stupidologie (Makropulos, Praha 2001).
listopad 2001

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group