ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JSME KONKURENČNÍ MANŽELSTVÍ

Na jedné vaší přednášce se, pane profesore, diskuse dostala směrem k zoologickým zahradám a vy jste mne překvapil odporem proti nim.

Otakar: Jenže ono se to tam otočilo na téma týrání a netýrání zvířat a ta otázka je vždy až na druhém místě. Podstatné je, že si málokdo uvědomuje základní paradox - my zavřeme zvíře do klece, ukazujeme ho a považujeme to za normální. Jestli mi to někdo tvrdí do očí, tak je to s ním špatné.

Paní Štěrbová, vy s takovými názory manžela souhlasíte, nebo oponujete?

Dina: Poslouchám je celý život a snažím se je pochopit. Sama mám ráda zvířata a velkou přírodu, mám ráda vše, co je originální, a tohle jednání rozhodně originální není. Kdo chce zvíře vidět, ať se jede na ně podívat do jeho prostředí... V tom jsem jako František z Assisi, který zvířata považuje za své bratry.

Když diskutujete o takovém a podobném problému, kdo se víc přizpůsobuje?

Dina: My jsme takové konkurenční manželství. Žijeme spolu od roku 1964 a každý se snaží své názory hájit a držet si je. Ani jeden se tomu druhému ale "nepoložil", i když respektoval jeho názory. Vždy se snažíme to spolu poctivě sladit.

"Úspěch mě moc nezajímá, mě zajímá spíš cesta k úspěchu...," cituji, Dino, vaše slova z jednoho starého rozhovoru. To se ale vnitřně hodně tluče s horolezcem, pro kterého je důležitý právě ten úspěch.

Dina: Horolezce ale opravdu nezajímá jen úspěch. Vrchol? Ano, zanechá v duši nesmazatelný, krásný obraz, vroucí pocit vděku, ale je to jen otočka v maratonu. Jinak by přece výpravy, které nedosáhnou vrcholu, postrádaly smysl, ale i ony smysl mají.

Otakar: Když jsme u toho vrcholu, já se přiznám, že jsem dvakrát třikrát vylezl nahoru a zůstal kousek pod nejvyšším bodem. Seděl jsem, díval se na ostatní a na vrchol jsem prostě nechtěl. To už ale bylo v době, kdy jsem si tuto vlastnost, která je svým způsobem patologická, uvědomoval.

Dina: U tebe se ale projevuje i jinak. Začal jsi mnoho sportů, ale jakmile jsi zjistil, že by ti to šlo velmi dobře, tak jsi od toho odešel. Vždycky stejný scénář - rýsovaly se úspěchy, a tak odchod. To já nedokážu. V tom jsem víc jednostranná a hory mě stále stejně fascinují.

Otakar: Mě ale opravdu nezajímá ten konečný úspěch. Já musím mít jistotu, že je poblíž a že cesta je skončena. V tom okamžiku jsem spokojený a sbírání slávy mne nezajímá. To přenechávám jiným. Taky velmi často vidím, jak mi jiní kradou výsledky, jak si je přivlastňují.

Nevěřím, že vám to nevadí. Skoro všichni jsme postižení "svým" cílem a chceme mít u svého jména nějaký výsledek.

Otakar: Dobrá, tak někdy to vadí, ale ne hystericky...

Dina: Hystericky ne, ale vadí mu to, protože je to nespravedlivé.

Otakar: Mně vadí spíš povahový defekt přítele, který to udělá. To mrzí. Vůbec mi ale nevadí, že jsem zase skončil těsně před vrcholem. Že jsem pozbyl kousíček slávy a úspěchu. Cesta, po které se musí jít, mne nesmírně zajímá, a když po ní jdu, je to hrozně vášnivé, ale její konec velmi rád nechávám druhým.

Zkuste mi to zkonkretizovat.

Otakar: Momentálně se to projevuje při vytváření mezinárodní konvence na ochranu říční krajiny. Já už dopředu dávám politikům tu myšlenku zadarmo a s ní veškeré zviditelnění, které s tím samozřejmě bude souviset.

Dina: Já si myslím, že toto souvisí s velkou rivalitou v každém oboru a ta se potom občas přetavuje do různých podrazů. Když o něco usilujete, tak se s nimi zákonitě setkáte. Přátelé zradí, někdo podrazí, a ty se tomu tímto způsobem snažíš vyhnout. Dokážeš si, že jsi na to měl, ale do zápasu smečky už nos nestrkáš. Vyhýbáš se konfliktům a raději nejdeš dál, aby nenastal střet. Já ne. Mám povahu po otci. Byl právník, co chodil světem a bojoval. Všechno prohrával a ničeho svým bojem za spravedlnost nedosáhl... To mi zůstalo. Malou tužtičkou si sice, jako on, ty prohrané boje nezapisuji, ale nedá mi to jít do toho zas a znovu, když si myslím, že pravdu mám já. Navzdory traumatům z prohry.


1999 - Visla v Krakově
Otakar Štěrba na cestě kolem světa.
Foto: archiv Otakara Štěrby

Jako první na světě jste objel po řekách zeměkouli, vy jste vylezla jako první Češka na osmitisícovku. Nebyla to tehdy u vás spíš snaha se v republice zviditelnit?

Dina: Zviditelnit? Pro mne to byl hlavně pokus o zachování lidské důstojnosti - vnitřní emigrace! Můj vnitřní svět, sen s nádherným cílem. A vůbec nebylo jisté, jestli mi jej režim dovolí zrealizovat. Málokdo ví, že před Čo Oju jsem se třikrát nervově zhroutila. Najednou jsem si v 70. letech uvědomila, že vědecká kariéra pro mě neexistuje. Předtím jsem si myslela, že vše probojuji. A pak mi bylo 35 a já pochopila, že jsem v díře a už z ní nemůžu vylézt. To poznání mě dost poznamenalo.

Hory se staly cestou. Na horách pro mě neměli metr. Nikdo nevěřil, že se do Himálaje dostanu. Tenkrát to bylo něco exotického, dnes je to běžné. No, měla jsem štěstí a prokličkovala jsem.

Otakar: O tom se těžko mluví a dnes se to i špatně chápe. Všechno bylo připraveno k odjezdu na Čo Oju a komunistický výbor univerzity jí zakázal odjezd! Dina se zhroutila a já jsem se s pomocí různých kamarádů jezdil ponižovat na krajský výbor KSČ. Neskutečným způsobem. Škemral jsem, ať ji pustí. Škemral tak dlouho, až jsem našel člověka, který to silou své funkce protlačil.

Žádná cesta k tomu být viděn?

Otakar: To víte, že šlo i o to. Pokud jde o myšlenku objet zeměkouli po řekách, jezerech a přímořích na malých sportovních lodích, tak vím naprosto přesně, kdy přišla. Koukal jsem do atlasu světa a najednou mi došlo, že jsem objel na lodích podél rovnoběžek velký kus světa, a kdybych k tomu přidal ještě asi stejně velký kus, tak jsem první člověk na světě, který takhle zeměkouli objede. Došlo mi, že tak nesmyslnou cestu nikdo přede mnou neabsolvoval. A od roku 1991 jsem za tím šel jako vyhládlý pes. Bylo po sametové revoluci a já se stal děkanem přírodovědecké fakulty. Sesypalo se na mě tolik událostí, že jsem si připadal jako povříslo, které projelo sekačkou. Ještě pořád jsem byl sláma, ale už jsem nebyl pohromadě. Cítil jsem, že musím udělat nějaký čin, abych se psychicky posbíral. Tak jsem vyplul. První cesta byla malou loďkou na trase Olomouc - Praha přes Amsterodam, kdy jsem objel Evropu. Druhá cesta byla absurdnější - z Krakova jsem dojel až na Čukotku. Po řekách a mořích.

Jak se odchází ženě od rodiny někam, odkud nemusí být zpáteční letenka?

Dina: Těžce. Nejdřív jsem si musela vyřešit horolezecké dilema - 'jak je člověk nezodpovědný' vnitřně. Když odcházíte, víte, co se všechno může stát, a navíc, když máte malé dítě, že se taky k němu nemusíte vrátit... To se stát může a jsou na to statistické údaje. Víte, jaká je pravděpodobnost, že se nevrátíte. Zkrátka jsem si musela zdůvodnit, proč to dělám. Ptala se mě na to máma, byly tu vyčítavé pohledy přátel..., někdy jsem si už připadala jako vrah, že někam odjíždím. Na druhé straně to byla právě ta možnost vnitřní emigrace. Kdybych tenkrát nemohla jezdit na hory, tak jsem se asi doopravdy zbláznila a rozhovor se mnou děláte v jiném zařízení.

Nedovedu si představit, že se manžel tvářil úplně klidně, když si uvědomoval, že se mu nemusíte vrátit.

Dina: Oproti manželům mých přítelkyň to bral velmi dobře, i když... no samozřejmě se mu to asi nelíbilo a ne vždy to probíhalo harmonicky, ale já mám plno kamarádek, které měly stejné šance, a všem to manželé pod různými pohrůžkami zakázali. Většina horolezkyň se z těchto důvodů do Himálaje nikdy nedostala. Já, i díky němu, ano.

Otakar: Ale na druhé straně mě Dina pouštěla na stejně riskantní plavby, třeba v Severním ledovém oceánu, kde jsem byl úplně sám. Nejdůležitější je tolerance. Vím, že horolezectví je pro ni život, a z toho vycházím.


1984 - Dina Štěrbová na předvrcholu Čo Oju.
Foto: archiv Diny Štěrbové

Učí hory pokoře?

Dina: Je to hrozně zneužívané slovo, ale učí.

Jak to chcete nazvat jinak?

Dina: Snad opisem, že dávají životní věci do správných relací. Člověk pochopí svoji roli. Už není nejdůležitější..., to je asi pokora.

Otakar: K pokoře má nejblíže skromnost, ale není to jen hora, kde si na takové pojmy snáze sáhnete. Záleží na rodině - já jsem ze skromných poměrů a vážil jsem si čehokoliv hmotného, co mi rodiče umožnili. V minulém režimu, kdy nás bili zprava zleva, si pak člověk víc vážil každého zážitku. V horách si naplno uvědomíte svou směšnost. Je to dobrá příležitost zařadit se tam, kam patříte. Když se vám to povede, tak už nejste nadutý.

Vy jste ještě zažili dobu, kdy expedice byla opravdu expedicí. Jak se díváte na současný boom cestování a takzvaných expedic?

Dina: Zmatení jazyků a Babylon. Původně nová myšlenka přestává být mnohým opakováním originální. Souvisí to s tím, jak se svět díky technice a uvolnění zmenšil. Podle mne je podstatným momentem devalvace expanze turistického průmyslu a dobrodružství na prodej. Hodně cestovních kanceláří, chaotická činnost a snaha himálajských zemí přírodní krásy komerčně zúročit. Před padesáti lety do Nepálu nevkročila noha cizince. Expedice zde ještě v 50. letech potkávaly původní obyvatelstvo. Bez vlivu civilizace. Už jen najít cestu k hoře byl problém, nemluvě o výstupu na ni. Dnes existuje v Nepálu několik set cestovek. Některé třeba jen dva týdny. Vrátíte se z hor a cestovka, se kterou jste dohadoval obchod, neexistuje. Všude kolem zuří hon na turisty, jejichž počty jdou do statisíců. To samé se děje v expedicích. Doba shánění peří, šití spacáků atd. je pryč. Když máte peníze, tak si za 60 000 dolarů s kyslíkem a dvěma Šerpy můžete vyrazit i na Mt. Everest. Jeden vás tam vytlačí, druhý vytáhne.

Otakar: Turismus a cestování, to je dnes jeden z nejlukrativnějších byznysů a bude to ještě horší, tak jak se bude životní úroveň v nerozvinutých zemích zlepšovat. I my jsme se účastnili komerčních zájezdů a nijak se jim nevyhýbáme. Loni jsme se v Egyptě zapojili mezi statisíce "masturistů".

Dina: Mně se tam nelíbilo. Byli jsme v zástupu..., mně je ten fabrický přístup cizí. Jsem individualistka a ráda si věci organizuji sama. Tenhle způsob manipulace, od reklamy po vlastní zájezd, je mi protivný.

Otakar: Musím podotknout, že zájezd byl můj dárek manželce k narozeninám.

Krásný dárek, jak se tvářila?

Otakar: Měla velkou radost a myslím, že tady trochu přehání, protože jinak se tam bohužel nedostanete. Člověk viděl fantastické věci. Asuán, Nil, který dodnes živí celý Egypt.

Dina: Památky jsou nádherné, stejně jako je třeba fantastický pohled na Everest... Jen mizí punc dobrodružství, ale to ubývá všude.

Otakar: Jenže jinak to dnes v takových místech nejde. Štrúdl lidí, a jde se. Není to jen Egypt. Například dnešní španělské pobřeží je obestavěné hotely. Pojem pobřežní krajina tam už dávno zmizel. Přežívá jen na omezených územích národních parků a tam vás zavezou za vysoké vstupné.

Dina: Kdyby se ale tomu nebránilo, tak dnes jsou na jižním pólu zástupy lidí a charterové lety tam by byly ze všeho nejžádanější. Antarktický ledovec pokrytý lidmi. Hlava na hlavě a oslava vítání slunce na konci polární noci. Dokážete si to představit?

Otakar: Co ale děsí ještě víc, je počet cestovek, které dokáží za účelem zisku riskovat zdraví a životy klientů.

Je to trend, klient podepíše, že kdyby něco, tak je zde na vlastní nebezpečí, a doufá, že to něco nenastane.

Otakar: Je pro mne obtížné to nazvat cestou někam a je obtížné na to odpovídat. Já nevím, co si mám myslet, když vidím, jak ti, co ani pořádně nedrží pádlo, jsou najednou na raftovém člunu v pětkové vodě. Vždyť tam nepatří! Paradoxní je, že to způsobují lidé, kteří využívají své sportovní vyspělosti, nechce se jim pracovat, a udělají si z toho obchod. Mám v něm řadu kamarádů. Kdysi nenáviděli letní vodáky, sváteční turisty, a teď s nimi jezdí, aby si vydělali peníze. Komerční, ziskuchtivá, odsouzeníhodná činnost... Naštěstí jsou na světě ještě místa, kam se za tři dny nedostanete.

Která?

Otakar: Neřeknu.


Otakar Štěrba v roce 1980 - horská nemoc pod Manaslu.
Foto: archiv Otakara Štěrby

Vy se tady sice pohoršujete nad počty turistů v určitých oblastech, ale uvědomujete si, že vy už jste tam byli? Vy jste to zažili v době, kdy tam tolik návštěvníků nebylo. Dostali jste se tam v jiné době. Teď chcete bránit ostatním?

Dina: Kus toho momentu tam možná je, ale nám spíš vadí, že se nejezdí nikam jinam. Že se vybralo pár hesel, témat, která se donekonečna opakují. V Himálaji se to dá vyjmenovat - trek pod K2, pod Mt. Everest, trek kolem Annapurny. Komerční horolezecké výpravy taky moc velkou fantazii netrpí. Vypreparovaly se oblasti, kupříkladu Niagarské vodopády, do kterých jsou zástupy naváděny cestovkami. Jedinci není nechán žádný prostor. Je k něčemu dostrkán, vsazen do mašiny, která jede, ale není na ní nic tvořivého.

Otakar: To není pozice "my jsme si užili lepších podmínek a teď to necháme na pokoji a neničme to". Nejde o falešné mentorování. Příklad - americké parky. Žene se tam dnes tolik návštěvníků, že druhá část lidí, kterých je možná mnohem víc, tam kvůli tomu nejezdí. Velice rychle se tak nejkrásnější příroda stává nepřístupnou velké části lidstva. I mně. Nechci vidět většinu parků. Nepůjdu tam. Hnusí se mi kvůli podmínkám, které tam jsou vytvořeny.

Vraťme se na chvíli domů - říká se malebná česká krajina, ale i ona je využívána na doraz. Moc místa na skloubení našich zájmů - bydlení, rekreace a zemědělství - v ní není.

Otakar: V Belgii jsou na tom hůř. Rakousko nejsme, ale máme krásnou zemi. Typickou dokonalou obytnou krajinu.

Dina: Čtyři roční období, to nám někteří závidí, a my nevíme, co máme.

Možná na první pohled, ale co negativní projevy naší činnosti v ní, třeba povodně?

Otakar: Povodně byly, jsou a budou, když člověk leze tam, kam nemá, pak se nemůže divit.

Dina: Ale on tam leze proto, že nemá místo. Jasný příklad - delty v Bangladéši.

Otakar: Pak s tím musíme počítat a chovat se jinak. Když se jako v Německu nastěhujeme až k řece, tak si za to musíme zaplatit.

Hodně propagovaný vodní kanál - cesta spojující Odru s Dunajem - se vám asi moc nezamlouvá?

Otakar: Ten se mi nezamlouvá vůbec.

Ale někteří jeho příznivci se ohánějí názory, jak je to ekologická věc, jak to krajině vlastně pomůže i z hlediska povodní.

Otakar: Cože? To je tak stupidní názor, že jsem ho ještě neslyšel. Nevím, kdo to mohl říct. Ale hlavní důvod proč ne, je to, že by definitivně zlikvidoval poslední zbytky naší přírody. Zlikvidoval by řeku jako takovou a zůstal by kanál - jen vodní dílo. Už by to nemělo přírodní funkci. Dále pak jsou tu ještě ekonomické důvody. Samozřejmě že každý zastánce vám napočítá, jak je to výhodné. Já vám zase spočítám, jak je to ztrátové. To je pověra, když se říká, že je říční doprava výhodná. Na světě je jen několik vodních cest, které ziskové jsou. Konkrétně v Porýní, systém Velkých kanadských jezer s řekou a zálivem svatého Vavřince a systém řeky Mississippi propojený s okolím.

Opravdu levná je lodní doprava na moři, ale jinak jde většinou o ztrátový podnik. Podívejte se na rozpad lodní dopravy v dnešním Rusku. Mám dokonce teorii, jak lodní doprava pomohla ekonomicky zničit tehdejší Sovětský svaz. Tam jste na vlastní oči viděl, jak je to ztrátové, jak se vozí štěrk na obrovské vzdálenosti. Tam a zpátky. Jak se míjejí prázdné čluny...


Dina Štěrbová na expedici Indus-Haramóš v roc 1970.
Foto: archiv Diny Štěrbové

V obrovském seřadišti lodí v Omsku se nakonec ty tisíce fantastických lodí rozřezávaly, protože pro ně nebylo využití. Když jsem s ruskými námořníky jako malá loď jezdil přes zdymadla, bylo to velké poučení o marnosti.

Máte nějakou představu o tom, jak by měla vypadat ideální česká krajina, abyste byli v klidu?

Dina: Já jsem v klidu. Mně se česká krajina líbí.

Otakar: Já zdaleka v klidu nejsem, a jak by měla krajina kolem nás vypadat, to vám můžu říct konkrétně, když přijdete za mnou na fakultu. Mám tam návrh na přestavbu krajiny. Největší když ne na světě, tak určitě v Evropě. Léta už pracujeme na ekologické optimalizaci krajiny podél řeky Moravy od jejího pramene k ústí a dnes jsou kompletní ideové projekty.

Dina: Takhle tomu není moc rozumět, zkrátka chcete řece vrátit zpátky její meandry.

Otakar: Je to složitější, protože jde o desítky nápravných zařízení, jak krajinu vrátit do lepšího, výnosnějšího a krásnějšího stavu.

Jedna věc je dnes mít myšlenku, a druhá zbláznit pro ni svoje okolí.

Otakar: To je právě to, co mě na fakultě ještě drží. Jsme v kontaktu s politiky, národohospodáři, vodohospodáři... Přesvědčujeme, že náš návrh protipovodňové ochrany, naše cesta je skutečně dobrá a reálná. Představa, že krajina bude hezčí, tak jak jsem ji znal dříve, když mne otec vodil do Lanžhota na ryby, že to bude lépe fungovat a pro lidi to bude příjemnější, za tu trošku lámání stojí.

Co přátelé, se kterými se názorově rozejdete?

Otakar: Nejhorší je ztrácet přátele tím, že umírají, a nejen stářím. Měli jsme spoustu přátel na horách, kde jsme je taky ztratili. Já jsem kvůli tomu už přestal lézt a létat na rogale.

Tatry jsem najednou začal vidět jako obrovské pietní místo. Tady se zabil tamten a tamhle tenhle kámoš. Znáte přesně místa, kam spadl, víte, odkud ten kámen přiletěl. Najednou lezete po jakémsi hřbitově, nebo popravišti. Během života se to kolem vás nahromadí a sport vám zeškaredí. Hodně jsem jezdil na divoké vodě, ale i tam je dnes pro mne situace obdobná, i když mrtvých kamarádů tolik nebylo.

Dina: Zvláštní kategorie jsou u mne některé přítelkyně, které jsem ztratila, protože žijí v jiné republice. Za rok si vyměníme pár mailů, jenže Internet společné kafe nenahradí. A pak mám asi 40 lidí, co jsem ztratila v horách. To je hodně. Člověk ví, že to, co dělá, je nebezpečné. Možná první rok to snad ještě netuší. Je to období svaté odvahy a nevědomosti. I ten "telecí rok" ale jednou končí prvním mrtvým a potom už s tím bojujete. Plno lidí s lezením v takový moment skončí, ale když to má někdo moc rád, tak tam jde a moc se kolem sebe nedívá.

Nevěřím, že to nemění povahové rysy.

Dina: Já jsem byla vždycky strašně opatrná. Stále jsem čekala, odkud něco přiletí, a možná proto jsem tady. Podvědomě jsem samozřejmě věřila, že se mi to vyhne. Dost mě vzal rok 1994, kdy nám během noci zemřel v Himálaji kamarád na horskou nemoc. Já, protože jsem byla vedoucím expedice, jsem si představovala jeho rodinu, jak se vrátíme bez něj, a pak se rozhodla, že ho dopravíme zpátky. To jsem ale nevěděla, jaký je to problém. Ten člověk se stal prvním českým mrtvým horolezcem, který byl dopraven zpátky do vlasti. To ale třeba znamenalo vrtulníkem do Skardu, správního centra Baltistánu, pak jsem v padesátistupňovém horku v Islámábádu sháněla v křesťanské kolonii někoho, kdo umí udělat rakev. A ještě vzduchotěsnou. Ženská. V muslimském světě. Sehnala jsem. Mělo to i tragikomický rozměr. Rakev se při převozu na letiště zpozdila. Pracovník naší ambasády nadával, už asi chtěl být někde jinde. Já seděla na rakvi, kolem šel letištní zřízenec a ptal se: "To je váš manžel?" V ten moment už jsem byla kompletně vyplivnutá a přepadl mne nepopsatelný pocit. Hory jsem pak další dva roky nenáviděla, ale taková láska se nedá zlikvidovat. I kdyby vám tam umřelo padesát lidí.

Nejde spíše o druh fanatismu, než o lásku?

Dina: Fanatická jsem byla, když šlo o Čo Oju. Dokonce i Věra Komárková, co tam lezla se mnou, říkala, že všechny nesnáze s tím spojené jsme převálcovaly buldočí tvrdohlavostí, a pak přišlo i štěstí. Tehdy to fungovalo. Bylo mi už 44 let a tehdy jsem byla nejstarší ženská na vrcholu osmitisícovky. Dnes už najdete v těch výškách i ženy přes padesát, ale já, vzhledem k tehdejší situaci doma, jsem byla přesvědčena, že to je moje poslední příležitost, a to už je sakra silná motivace!

...Z batohů vytáhneme dvě žluté kovové láhve. Seřídíme redukční ventily na tři litry za minutu a nasadíme si chladivé gumové náústky. Zbývá ještě posledních dvě stě výškových metrů výstupu. Euforie kyslíku nás vrhá o dobré dva kilometry níž. Do prudkého svahu se téměř rozběhnu. Teď nepřipouštím sebemenší pochybnost, že vrchol bude náš. Jenže chyba lávky! Nějak jsme zapomněli, že kupovat bomby s kyslíkem na tržištích Námčé Badžáru je přinejmenším sázka do loterie. Právě se koná její slosování, a moje číslo prohrálo. Kruhový hon se uzavřel. V první chvíli to odmítám brát na vědomí. Ne, ne, ne! Přece nemohu mít takovou smůlu! Ale svět ztratil barvu, černý flór jej halí do pohřebního hávu. Musím se zachytit skály, pod kterou jsem právě stačila dojít. V podvědomém reflexu si strhnu z tváře masku a tápu kolem sebe jako slepec. Dina Štěrbová, Čo Oju - tyrkysová hora

Vaše předehra k fanatismu?

Dina: Asi ano. My jsme to tehdy měly zorganizované asi jako Hurvínek válku a nákup bomb k tomu patřil... Tenkrát bylo běžné lozit s kyslíkem. Věra povídala, jak jí na minulé expedici došel kyslík v 7800 m a málem omdlela. Nevidíš nic. Já jsem z toho měla hrůzu. Tak jsme koupily dvě flašky úplně na blind, sehnali je šerpové a byly snesené z jižního sedla Everestu. Nikdo o nich nic nevěděl... Nejdříve jsem opravdu skoro omdlela. Pak mi došlo, jak se doma soudruh Tabarka kroutil a nechtěl podepsat výjezdní doložku. Okolí bylo najednou růžové a černé. Potom se to uklidnilo. Navíc mi ze začátku nedošlo, že si musím strhnout náhubek, a tak jsem se chvíli dusila. Šerpa pak bombu shodil se zaklením dolů. Letěla krásně někam do... Ekologie, neekologie.

Věra Komárková pokračovala s kyslíkem, a vy...?

Dina: Já jsem se tam nějak doploužila. Psychika tady opravdu hraje jednu z hlavních rolí. Tehdy jsem s takovou situací neměla žádné zkušenosti. Když jsem pak byla v roce 1988 na Gasherbrumu, tak jsme o kyslík ani nezavadili. Už vím, že 8200 m se dá vylézt bez kyslíku, jen s tím mít zkušenosti. Zkrátka před námi bylo posledních dvě stě výškových metrů. K mému vrcholu. Šerpové tady chodí bez kyslíku pořád a s námi tam byl sám Ang Rita, tenkrát ještě ne tak slavný, ale byl to on. Dnes je chudák alkoholik, nemocný s ledvinami, určitě úplně chudý, plachý, před novináři se zapírá. Už s nimi měl tři schůzky, ale vždycky utekl... Škoda, přitom je to legenda, co se upije k smrti. Nejlepší výškový horolezec světa, který měl smůlu, že se narodil v Nepálu. Na vrcholu Mt. Everestu stál nejméně 10krát. Pokaždé bez kyslíku, který přitom nesl někomu jinému. Vystoupil opakovaně i na další osmitisícovky Nepálu. Ang Rita - fyziologický zázrak a legenda zlatého věku horolezectví.

Otakar: Já, jsem na rozdíl od manželky zažíval fanatismus v okamžicích, kdy mi taky nic jiného nezbývalo, a byl jsem sám. Tři měsíce jsem plul mezi ledovými poli Severního ledového oceánu. Několikrát mne sevřely kry a já si připouštěl, že je konec, že se už odtud nedostanu. Neměl jsem strach o život, ale choval jsem se nenormálně. Přicházely různé nelogické představy a já o nich vážně přemýšlel. Dlouhá samota je nebezpečná.

Kolikrát jste se převrátil?

Otakar: Nesměl jsem se převrátit. Pád do vody tady znamená okamžitý konec. Zemřete v několika minutách podchlazením.

Vypadá to dost neskutečně - objet na takové lodičce svět a ani jednou z ní nevypadnout.

Otakar: Skutečně jsem ani jednou nevypadl. A když o tom mluvíme, v Severním ledovém oceánu jsem si ani nebral záchrannou vestu, aby, kdybych vypadl do ledové vody, to trvalo o těch pár vteřin míň. Musíte si věřit, že vypadnout nesmíte. Kameru jsem nebalil. Měl jsem ji volně položenou, protože jsem věřil, že se nepřevrátím.

Máte situaci, kterou byste rádi vrátili zpátky?

Dina: Myslíte si, že vám někdo takovou situaci přizná? Ano? Já bych ty, které mám, nechtěla jmenovat.

Otakar: Mám, ale nejmenuji. Žiji fantastický život a děkuji za něj pánu bohu, i když na něj nevěřím.




DINA ŠTĚRBOVÁ (* 22. 4.1940)

Původním povoláním na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého Olomouc, horolezkyně, jedna z nejvýraznějších ženských postav československého horolezectví. Z nejvýraznějších úspěchů - 13. 5. 1984 Čo Oju, 8201 m n. m. (jméno hory je také uváděno Čho Oju nebo Cho Oyu - pozn. red.), vrchol dosáhla spolu s Američankou Věrou Komárkovou a dvěma šerpy. Byl to první ženský a zároveň první československý výstup na tuto horu. 1988 - první československý výstup na Gasherbrum II - 8035 m n. m. s Livií Klembarovou v ženském družstvu, bez nosičů - alpským stylem. Dvakrát se pokusila o výstup na Mt. Everest (1991, 1992), organizátorka českých výprav - na Broad Peak 1994 a Nanga Parbat - 1997. V posledních letech zaměřuje svoji poznávací činnost na oblast Himálaje jako fotografka a na plavby na raftovém člunu se svým manželem (např. 1999 plavba v kanadských Severozápadních teritoriích - řeka Nahanni asi 1000 km). Desítky článků v časopisech a novinách, nejznámější knihy: Čo Oju, tyrkysová hora (vyšla i v Německu), Putování po kanadských řekách (spolu s manželem).


OTAKAR ŠTĚRBA (* 18. 11. 1933)

Univerzitní profesor a bývalý děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí katedry ekologie. Horolezec, rogalista a vodák. Na svém "triku" má prvosjezdy několika asijských řek (např. Katuň), jeden z vynálezců raftového plavidla Matylda, jako první člověk na světě objel Zemi po řekách, jezerech a mořských příbřežích na malé lodi. Přes 120 vědeckých prací z oblasti systematické zoologie, zoogeografie a ekologie. Z populárně vědeckých knih: Máme rádi zvířata, Pramen života, V dunajské deltě, Od pramenů k oceánu (společně s Jaromírem Štětinou), Kde příroda
vládne...
prosinec 2001


You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group