ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MÍSTO BOMB POTŘEBOVAL AFGHÁNISTÁN VYKRMIT

Je šedivý podzimní den. Úzkou místnost ve druhém patře budovy Českého rozhlasu v Praze zaplňují zahraniční noviny a časopisy. Před několika dny se sem z Pákistánu vrátila redaktorka zahraničního zpravodajství Radiožurnálu Pavla Jazairiová. Tato novinářka se specializuje na oblasti Středního východu a severní a západní Afriky, o nichž napsala již šest knih. Země svého profesního zájmu zná dobře nejen z agenturních zpráv, ale i z vlastní zkušenosti. Dnes je v nezvyklé roli.



"Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A tím, že o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat."
Foto: Zdeněk Kompert

Paní Pavlo, jak se cítíte v roli zpovídané?

No, nemám to ráda.

Proč?

Protože mám takový pocit, že opakuji pořád stejné věci. Raději píšu.

Chtěla jste být novinářkou?

Já jsem už od malička fantazírovala, že budu novinářkou. A musím přiznat, že když jsem se v roce 1965 ve dvaceti stala náhodou reportérkou zahraničního vysílání rozhlasu pro Afriku, ohromně mne to bavilo. Poslali mě tenkrát udělat reportáž, prosím vás, na průvod z Prvního máje. Nemám k tomu sice žádné vzdělání, ale nějak se mi to s tím mikrofonem podařilo a já za tu reportáž dostala první cenu. To bylo sice pozoruhodné, ale když jsem o několik let později začala psát svou první knížku - to byla SAHARA VŠEDNÍHO DNE - tak jsem ji přepisovala asi osmkrát. Bylo to strašně obtížné. Vůbec jsem nevěděla, jak se taková věc dělá.

V čem spatřujete smysl své práce?

Být takovým zrcadlem, ve kterém se promítá to, co vidím, abych to mohla ukázat těm druhým. Tenkrát byl sice ještě komunismus, tvrdá totalita, ale přesto jsem se snažila nebýt poplatná době.

To vás ale stálo místo v rozhlase.

Jsem jim za to dodneška vděčná, že mne vyhodili. Alespoň jsem se nemusela křivit.

A co potom?

Ze začátku to bylo dost těžké. Byla jsem svačinářkou, prodávala jsem a já nevím co ještě, ale jelikož umím dobře francouzsky, tak jsem se uchytila jako tlumočnice u organizace, která se jmenovala MON (Mezinárodní organizace novinářů). Tam se nás sešlo hodně vyhozených, kteří uměli jazyky. Neměli jsme právo stát se členy odborů, ale mohli jsme tlumočit. Tím jsem se postavila na vlastní nohy, byla zodpovědná sama za sebe.

Jako rozhlasová zahraniční reportérka patříte ke špičce ve svém oboru. Vynikáte objektivitou při zpracovávání svých materiálů. Musela jste někdy řešit dilema mezi danou realitou a vlastním svědomím?

Hodně studuji a čtu. A každý den, když mám něco psát, i když téma znám, jako třeba Blízký východ, tak skutečně znova a znova hodiny studuji. Já samozřejmě nevím, co je pravda. Jsem neustále manipulovaná, všichni jsme množstvím informací manipulovaní. A proto jsem ráda, když píšu o věcech, které znám natolik, aby mi nikdo nemohl nic "nakukat".

V čem spočívá vaše metoda dozvědět se fakta, o nichž se běžně nemluví?

Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A jestliže o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat.

Jazairiová - to nepřipomíná české příjmení. Jak jste k němu přišla?

(úsměv) Vdala jsem se za Iráčana, kterého jsem poznala v Českém rozhlase. Tenkrát pracoval v arabském vysílání. Jmenuje se Mufid Al Jazairi. Představuje opozici proti Saddámovi Husajnovi. V současné době je v iráckém Kurdistánu, kde je jedno z hlavních exilových míst. Probíhá tudy bezletová zóna, takže je tam poměrně v bezpečí. S tímto vynikajícím tehdy mladým novinářem jsem se seznámila, vzala si ho a mám s ním pětatřicetiletého syna Michala a o dva roky mladšího Martina. Potom jsem se s ním šťastně rozvedla, ale zůstali jsme přáteli.

Vaše kolegyně Petra Procházková se vyjádřila, že pokud si někdo bere někoho z jiné kultury, musí se přizpůsobit. Souhlasíte s tímto názorem?

Jistě. My jsme žili s Mufidem v Praze, takže on se přizpůsoboval. Ale když se to vezme kolem a kolem, tak příčinou rozchodu byla okolnost, že jsme byli příslušníci rozdílných kultur, ale rozhodně nešlo o to, že Arabové mají takový či jiný vztah k ženám. Hlavní okamžitý důvod byl ten, že já byla tenkrát hodně mladá a divoká, a on měl letoru mnohem klidnější.

Považujete se za válečnou zpravodajku?

Ne. Tou je Petra Procházková.

Přesto ale vaše kniha o Izraeli a Palestině je důkazem, že jste se pohybovala mezi válčícími stranami.

Taky se mi to nelíbilo.

Co vás na argumentaci představitelů obou znepřátelených stran nejvíce překvapilo?

Argumentace obou stran, hlavně jejich propaganda a snaha ovlivňovat novináře, je mi velmi nepříjemná. Já se zajímám o situaci těch lidí tam. Když jsem byla v Izraeli i v Palestině, nelíbilo se mi, že se tam střílí. Přitom obě strany to považují za běžnou věc. Špatně snáším pohled na utrpení, které tam všude je. Považuji válku za v podstatě nudnou, ohavnou záležitost.

Dostala jste se někdy do situace, kdy jste byla v nebezpečí života?

Asi ano. Ale to si člověk v tu chvíli neuvědomuje. Jednou v Africe jsem se dostala do situace, kdy nás obklopili vojáci a ti se pořád smáli. Nevěděla jsem, jestli to je dobré znamení, či nikoliv. Člověk musí mít strach, když se někde střílí. Ale protože se mi zatím nic nestalo, tak si ten pocit ani neuvědomuji. Strach nastává asi teprve tehdy, když se něco přihodí.

Máte vůbec z něčeho strach?

Bojím se násilí. Je mi to z duše protivné. Jinak mám vždycky strašný strach, když někam jedu. Ale když už tam někde jsem, pak už strach nemám. Přesto se vždy snažím být opatrná.

Strach je současným průvodcem života mnoha lidí. Jakou obranu proti strachu byste doporučila?

Nebát se. Člověk si vždycky situaci odmystifikuje, když ji pozná. Řekla bych, když si na strach "sáhne". Já jsem teď třeba měla velký strach o Martina (zpravodaj České televize, v současné době v severním Afghánistánu). Nevěděla jsem, kde je. Ve chvíli, kdy budu vědět, kde je, s kým tam je, co se tam děje, jaká jsou rizika, tak přestanu mít panický strach.

Myslíte si, že příčinou sporu mezi Izraelem a Palestinci je problém skutečné víry, anebo nesmiřitelná nenávist?

Obojí je nesmysl! To není otázka víry či nenávisti, to je otázka lidských práv. Tam je to konflikt o území. V OSN se rozhodlo, že má vzniknout stát Izrael. Arabové to tenkrát nepřijali. Neříkám, zda to je dobré, či špatné. Pro Izrael to bylo samozřejmě důležité. Ale kdyby tenkrát Palestinci přijali, co se jim nabízelo, tak měli dvakrát až třikrát víc, než mají teď. Palestinci místo toho vypověděli Izraeli válku. Ostatně bylo jich několik. Realita je dnes taková, že Palestinci žijí na území, které je okupováno, a oni jsou pod cizí nadvládou. To nejde. A Izraelci si nemohou myslet, že Palestinci ustoupí od svého odporu proti této okupaci, dokud jim nepřiznají základní lidská práva.

Vy sama jste věřící?

Ano. Já myslím, že jsem věřící, i když nechodím do kostela.

A věříte v Boha anebo...

Já věřím v Boha.

Dějiny nás poučily, že bezmezná víra v cokoliv vede k násilí. Kde podle vás leží hranice mezi vírou v něco pozitivního a fanatismem, kdy se člověk stává nástrojem zla?

Já si myslím, že fanatismus nemá s vírou nic společného. Víru si představuji jinak.

Jak?

Tak, jak je to zapsáno ve všech monoteistických náboženstvích: člověk ochraňuje život, nehřeší, respektuje přírodní i boží zákony. Ve všech těchto náboženstvích tyto zákony vylučují násilí, zabíjení, zlo.

Dá se terorismus uskutečňovaný Palestinci srovnat s tím, co se stalo 11. září?

Myslím že ne. Palestinci používají násilí a terorismus v boji proti okupaci. Říká se, že terorismus je zbraní slabých. Palestinci tvrdí, že na násilí je nutné odpovídat stejným způsobem. Hodně se teď mluví o tom, že Palestinci zabili ministra turistiky. Bavme se tedy o něm. Byl to radikál, vůdce ultrapravicového bloku, který se netajil tím, že je nutné zabíjet palestinské radikály. Palestinci ho zabili z podobného důvodu, jako Izraelci zabíjejí jejich radikály. Pošlou komando na palestinské území a vytipovaného člověka zabijí. Obojí je odsouzeníhodné, ale vidím rozdíl v tom, jestli někdo zabije určitého člověka, nebo si omotá výbušniny kolem těla a nastoupí do autobusu. Fakt je, že ti sebevrazi jsou většinou zmanipulovaní mladí kluci s vygumovanými mozky. Jejich školitelé si ty výbušniny kolem těla motat nebudou. Cyklus eskalace násilí je oboustranně kontraproduktivní a plodí jen zlo, ale nemohu dělat paralelu mezi tím, co se děje v Palestině, kde lidé bojují za svou svobodu, a tím, když někdo napálí letadlo do mrakodrapu v Americe.

Neobáváte se, že boj proti terorismu sklouzne v náboženskou válku, na jejímž konci bude svět vypadat jako po středověkých epidemiích moru?


"Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve 'vykrmit'."
Foto: ČTK

K tomu může dojít. Nemyslím si totiž, že zvolený postup je správný. Jde o prohlubující se střet, který nahrává teroristům i fundamentalistům všeho druhu.

V čem je podle vás Amerikou zvolený postup nesprávný?

Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve "vykrmit". Mělo se tam navézt tolik potravin, aby nehrozil hladomor! To je nyní v zimě realita pro několik milionů lidí. Obyčejní Afghánci by si pak mohli položit otázku, od koho mají očekávat řešení - zda od Talibanu a od Usámy, nebo od demokratické společnosti, která se brání terorismu.

A teď z jiného soudku. Co vás v poslední době nejvíce zaujalo?

Mám říci pravdu? (úsměv) Můj pejsek Borůvka (je to kříženec malého knírače, který byl přítomen rozhovoru).

Já myslel, že vydání vaší nové knihy o Egyptu.

Z knihy mám samozřejmě radost. Ale když vydáte nějakou svou práci, tak o ní začnete hned pochybovat. Teď chci odjet na půl roku do Indie a psát zase trochu jinak.
únor 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group