ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRAJINY JENOM TUŠENÉ

 

"Podstata reality není na povrchu věcí a událostí, ale je vždy koncentrována v určité symbolické zkratce, v rovině spíše tušené a dodatečně uvědomované," říká ve své monografii malíř a psycholog Zdeněk Hajný. Snad ještě lépe než slovy tuto myšlenku vyjadřuje svými obrazy. Stačí se na ně v galerii Cesty ke světlu podívat - a v člověku se otevírá brána do podvědomí. Vesmírné galaxie se prolínají s niternými krajinami lidské duše, a to vše je umocněno změnou světla, hudbou a vonnými tyčinkami. Harmonie je slovo, které tu nabývá zvláštního významu a lze jej použít bez obav v kterémkoliv okamžiku. Psychotronici, mezi něž se Zdeněk Hajný také počítá, říkají, že tyto obrazy účinkují i nadsmyslově - mají léčebné účinky. Možná právě proto lze říci, že tušené nemusejí být v této galerii jenom krajiny.


Co pro vás jako psychologa znamená smích?

U mě smích spíš vyplývá ze situace, je to situační záležitost. Při pohledu, četbě, zhlédnutí nějakého humorného projevu. Myslím si, že smích je strašně důležitý pro vyrovnání vážnosti, na přeladění člověka. Myslím si, že vnitřní stav po smíchu je energeticky silnější.

Ono je více druhů smíchu. Kromě toho dalajlamovského to může být i smích ironický anebo zlý.

Ano, může být i smích, který je na hranici krutého žertu, až cynismu. Takový "tenký" úsměv je mi velmi cizí. Ale smích od srdce je očistný. Proto se usmívají známé osobnosti buddhismu, ale i křesťanství. František z Asissi tím byl příslovečný.

Máte zkušenost s tím, že by vaše obrazy vyvolávaly smích?

Mohu říci, že když inkognito pozoruji návštěvníky galerie, dochází tam někdy k nějaké meditační komunikaci. Ti lidé se skutečně usmívají a odcházejí rozzářeni. Ta rozzářenost určitě souvisí s tím úsměvem, někdy vnitřním a nedávaným vnějškově najevo. Spontaneita je nejvíc vidět u dětí, jak zdravých, tak i handicapovaných, které jsou tu velmi často.

Překvapila vás v návštěvní knize nějaká poznámka od těchto dětí?

Takových zápisů je hodně. I dopisů, které od nich dostáváme. Je to vždycky velice upřímné a spontánní. Naposledy tu byla střední odborná škola Gemini z Brna, kde jsou děti, jež mají jisté handicapy, které ale nezabraňují vzdělávání. Vzpomínám si na děvčátko, asi patnáctileté, které mi jednou řeklo: "Pane Hajný, nevadí těm vašim obrazům, že je tu tolik bolesti? Přicházejí sem přece často lidé, kteří mají smutek nebo které něco sužuje?" Zamyslel jsem se nad tím a ona odpověděla za mě: "To těm obrazům nemůže vadit. Ty obrazy mají tolik energie, že to negativní spálí." I přes svůj handicap tyto děti nádherně komunikují - mají totiž krásně rozvinutý vnitřní svět citů, intuice a fantazie. Má to jednu obrovskou výhodu a přednost - v upřímnosti. Nemůžeme je ovlivnit sugescí ani je nějak manipulovat. Jediné, co tu funguje, je stav jejich duše a připravenost díla se na tento stav napojit. Já říkám, že jsou lakmusovým papírkem objektivnosti působení uměleckých děl.

Píší v tomto duchu i do návštěvní knihy?

Vzpomínám na několik dopisů podobného druhu, kdy se nám lidé svěřují, že prožili těžkou krizi - například při ztrátě člena rodiny, někdy i dítěte. Ta matka byla v mezní situaci a napsala nám: "Děkuji za to, že jsem mohla zhlédnout vaši galerii, protože jsem získala jiný náhled na život, který mi dává oprávnění dál věřit a pokračovat. Zjistila jsem, že existuje dimenze vyšší než naše osobní starosti."

Já bych se s dovolením vrátil do vašeho mládí. Když jste studoval vysokou školu zemědělskou, cítil jste v sobě už talent? Anebo to přišlo až později, při studiu na filozofické fakultě?

Ta první vysoká škola byla trochu z nouze ctnost. Otec v roce 1949 utekl do Kanady, a protože tenkrát děti mohly za své rodiče, když jsem si zažádal o studium medicíny a psychiatrie, bylo to bráno jako moje velká opovážlivost. Přesto se mi podařilo, díky statečným lidem, se dostat na vysokou školu zemědělskou. I když obsahově mi to nebylo blízké, naučil jsem se tam jednu důležitou věc - metodicky přistupovat k řešení problémů. Tříbit způsob úvah, vyznat se v problému. Ale jak vy říkáte talent, s tím se člověk asi rodí. Nutkavá potřeba kreslit u většiny dětí po určité době mizí - a u některých zůstává. U mě bylo zřejmě dáno, že touha kreslit, potřeba vyjádřit se výtvarně zůstala. Ale v šestnácti nebo sedmnácti letech jsem kreslil velmi realisticky. Maloval jsem zátiší, jablka, stoly, figurativní náměty. Už tenkrát jsem se zaobíral akty. Ale už tehdy jsem cítil, že ten tvar maluji z povrchu. Přestalo mě to, upřímně vzato, bavit. Měl jsem mnoho jiných zájmů - řadu lásek, létání na větroni...

Návrat k malování přišel s nějakým duchovním procitnutím?

To bych si dovolil říci, že také ne. Zhruba v těch čtyřiadvaceti letech, když jsem nastoupil zemědělskou praxi jako novopečený inženýr, jsem bydlel ve velmi skromném podnájmu v Berouně. Byla tam pouze postel, plechové umyvadlo a na chodbě dřevěný záchod společný pro podnájemníky. Moje tehdejší láska, když mi tam uklízela, říkala: "Podívej na tu plíseň na stěně. Měl bys tam dát nějaký obrázek." Tak jsem se v Praze podíval po cenách obrázků a zjistil jsem se smutkem v duši, že můj tehdejší plat, 820 korun brutto, nestačí ke koupi obrázku, který by se mi líbil. Tak jsem si koupil barvy, štětec, plátýnko, a namaloval jsem asi po sedmi letech pauzy obraz. Jmenoval se Strom života. Přítelkyně zajásala, protože se jí to líbilo, a já jsem se dál věnoval malířství.

Ale to nevysvětluje, jak jste se stal psychologem.

To byla taková kompenzace mého přání stát se lékařem psychiatrem. V době, kdy to už bylo politicky možné - v roce 1968 - jsem si podal žádost o studium na filozofické fakultě v Praze - a kupodivu jsem ve velmi přísném výběrovém řízení uspěl. Tehdy jsem učil na gymnáziu v Berouně a vedle toho jsem dálkově studoval. Souběžně jsem i maloval.

Za pár let, kdy jste opustil zaměstnání, jste se už věnoval jenom malování?

Ta dráha byla velice křivolaká, ale vždycky obsahově nesmírně zajímavá. Byl jsem jak účetním, tak hlavním ekonomem v zemědělských podnicích a zhruba po dvou letech praxe jsem vyhrál konkurz na místo pedagogického pracovníka na institutu Ministerstva zemědělství a výživy v Praze. Tam jsem působil zhruba od roku 1969 do roku 1971, kdy mě nabídla katedra pedagogiky vysoké školy zemědělské místo odborného asistenta. Tam už jsem byl jednoznačně zaměřen na estetiku a psychologii, předměty, které jsem i přednášel.

Jak byste charakterizoval svou roli na výtvarné scéně v Čechách? Napadá mě, že jste takový "popularizátor duchovna". Zpřístupňujete široké veřejnosti věci a pocity, které by jinak mnozí lidé neviděli a neměli.

Mně se o tom velice těžko hovoří. Nejlepší vyjádření je od lidí, které obrazy zasáhnou. Když o tom mluvím, neříkám svůj názor, ale určité skutečnosti, jak je pozoruji v průběhu těch třiceti let, co systematicky maluji. Myslím si, že ten pohled se během let hodně různí. V mládí se každý student anebo aspirant v té dané oblasti kumštu snaží proslavit, být známý. Má před sebou mety něčeho, čemu se říká úspěch, popularita, známost. I já jsem sledoval tuto cestu. Obdivoval jsem Dalího, Kupku, Šímu, sbíral jsem knihy o nejvýznamnějších renesančních tvůrcích, zhlížel jsem se v technice, kvalitě. Postupným vývojem si ale člověk uvědomuje, že tu je ještě jiný rozměr - a to smysluplnost toho, co činí. Myslím si, že se to postupně přetavuje. Otázka touhy být oslavován se u mě velice podstatně změnila v to, že člověk má sice rád, když se napíše o galerii, ale ve smyslu informace. V této době je pro mě strašně důležité, aby mé obrazy člověka oslovovaly. Toho nelze docílit psaním článků, barnumskou reklamou ani medializací. To je pro mě to nejvýznamnější ocenění. Dříve jsem to bral jako samozřejmost, teď jako obrovskou poctu.

Když jste ze svého bytu udělal čajovnu a galerii, nepřišel jste tím o své soukromí?

Přátelé se mi smějí: "To je vrchol všeho, ty sis nechal pro sebe, přítelkyni Emu, maminku, dva pejsky a jednoho kocoura čtyři místnosti." Je to tak, ale mně to naprosto nevadí. Jsem rád, že místnosti, které tu jsou pro veřejnost, poskytují lidem radost. Návštěvám, handicapovaným a starým lidem, kteří sem mají přístup zdarma.

Jakými tématy jste se zabýval jako psycholog? Ovlivnilo studium nějak vaše životní směřování?

Zajímalo mě, kde jsou zdroje tvořivosti, kde je ukryt klíč k tomu, čemu se říká umělecká (ale i jiná) tvořivost člověka. To je nesmírně zajímavé téma a dodnes mě mimořádně interesuje. Řekl bych, že tu je zóna, která se vymyká běžnému posouzení psychologickými testy - byť jsou to testy zaměřené na tvořivost. Je tam velký problém, zdali takové testy mapují zdroje tvořivosti, anebo jenom ty výsledky. Hledal jsem, kde jsou v lidské mentalitě kvality, které utvářejí originalitu, neobvyklost, mimořádnost uměleckého zájmu - a to nejen výtvarného. Pokud se o to pokusíte, zjistíte, že ty nejexaktnější prostředky mapování většinou selhávají.

Bavíme se tedy o tématech, která se nacházejí na pomezí vědy a umění.

Zcela určitě. Ale je to také o tématech na pomezí toho, čemu se říká zkušenost, a toho, co naše smysly a poznání nejsou schopné postihnout. To je ta nejtajuplnější zóna - transpersonální, nadosobní. Myslím, že kořeny tvořivosti jsou společné vědě i umění. Věřím v nadosobní model tvořivosti, který vychází z principů, jež přesahují člověka a jeho racionální chápání. Talent a tvořivost v podstatě znamenají dar anebo milost. Přichází ze zón nejvyšších. Každý člověk, který zvažuje otázku tvořivosti, si musí uvědomit, že když tvoří, není to jeho výjimečnost, kvalita ani inteligenční kvocient, ale něco, co stojí nad tím.

Takže se dá říci, že člověk je odpovědný vůči svému talentu?

Jsem o tom přesvědčen. Talent, je-li dán do vínku, by nás opravdu neměl vést k pocitu nadřazenosti, ale spíše k pocitu o to většího soucítění k okolí a k hodnotám, které nás přesahují. Sebevětší chytrost člověka, není-li podepřena upřímností a ryzostí srdce, je velmi problematická.

Měl podobné názory americký spisovatel Robert Fulghum, když s vámi otevíral čajovnu?

Ano. Také proto mi byl velmi blízký. Pamatuji si jeho slova, která zazněla při otevírání galerie. Když svým sklíčkem zažehl krystal odrazem světla, řekl, že každý umělec není světlo ani jeho zdroj, ale je pouze úlomkem zrcadla, jehož smyslem je nasvětlovat tmavá místa v lidských srdcích. Stále vzpomínáme na jeho výroky a doufáme, že jsme se od nich během let neodchýlili.

Jednou ze společností, která vám v roce 1988 uspořádala velkou výstavu, je "Mezinárodní organizace pro výzkum života v kosmu". Ten název vzbuzuje mnoho očekávání. Co tato organizace dělá?

Byli to zástupci vědeckých společností z celého světa. Patřili tam odborníci z NASA, vědci ze sovětské školy výzkumu, Indové, Angličané. Přední vědci z oblasti, jež se zabývá tematikou, kterou měli v názvu. Kongres se tehdy uskutečnil v Suchdole a trval tři dny. Měl jsem tam mimo jiné vystaven obraz Oblaka ticha, což je jeden z pěti obrazů, které nechci nikdy prodat. Začínala přednáška, kdy se hovořilo o významné tematice z daného oboru, a část vědců, převážně indických, prostě seděla před mým obrazem Oblaka ticha a meditovala.

Je vám blízký indický náboženský svět, takové to produchovnění všech sfér?

Je mi velmi blízký - byť jsem křesťan a římský katolík. Mírumilovnost u buddhismu nebo hinduismu je nám úžasným příkladem - třeba v soucítění se všemi živými cítícími bytostmi. Dodnes mě zraňuje, když vidím, jakým způsobem se jedná se zvířaty - ať už je to pes, kočka, anebo hospodářské zvířectvo. Ve sci-fi a různých úvahách se píše o tom, jak s námi asi bude komunikovat mimozemská civilizace. Proč se domníváme, že k nám budou přistupovat laskavě?

Ale jsou i opačné názory.

Ano, co kdyby ten proces navazování kontaktů s mimozemskou civilizací parafrázoval naše chování ke zvířatům? Co když my lidé potom budeme sloužit jako pokusné zvíře? To je paradox, který si uvědomujeme, až když to takovýmto způsobem srovnáme.

Máte raději homeopatii, anebo klasickou medicínu?

Já nepokládám akupunkturu, homeopatii anebo třeba ajurvédu za alternativu, za něco, co je moderní a módní, ale za něco, co je klasické. A naopak současnou medicínu pokládám za takzvaně moderní, kdy se někdy z nouze dělá ctnost a kdy se nepostihují příčina a souvislosti. Mám dojem, že klasika spočívá v tradici. A ta tradice není léčení jenom léky a chemoterapií, ale je to něco, co má oporu v indické a vůbec východní medicíně, která je starší, moudřejší a mnohem smysluplnější.

Takže můžeme říci, že to, co je označováno za alternativní životní styl, je v podstatě styl klasický?

Je to otázka hranic, limitu. Snaha být za každou cenu alternativní a volit jenom alternativní přístupy může být někdy vedena touhou odlišit se. Někdy je k ajurvédě, homeopatii, východní filozofii anebo taiči přistupováno módně - že se to nosí. Virgule se točí, obraz se přiloží a léčí. Je to rychlé, nepracné, nese to zdánlivě okamžitý účinek. Myslím, že to je chybný postoj, který je medvědí službou těmto velice důležitým přístupům medicínským i filozofickým. Nedivím se potom jisté části lékařů, která šmahem zavře bránu jakémukoliv přístupu, jenž nevychází z vědeckých exaktních metod. Já jsem bezvýhradně přesvědčen, že fenomény extrasenzorického vlivu existují, a doložím to i konkrétními důkazy.

Jaké důkazy máte na mysli?

To je možná nejzajímavější věc, kterou v galerii děláme. Jedná se o to, jak doložit nadosobní, transpersonální síly, které skrze nás procházejí. Podle mého soudu má tato cesta dvě možnosti. Jednak měřitelnost přímo této energie, a potom měřitelnost účinku této energie na organismus, který je této energii vystaven. Odpůrci, vědecky uvažující lidé, tvrdí, že pokud ten dotyčný ví, že je vystaven účinku léčitele, tak už je předem téměř jisté, že dojde k sugesci, autosugesci, k placebo efektu typu "víra tvá tě uzdraví". Možná v tomto případě mají pravdu. Ale nemohou nic namítnout, když je obraz zastřen bílým plátnem anebo je jinak ukryt jeho očím a účastník experimentu vůbec neví, že se účastní nějakého experimentu. Je prokazatelné, že u toho člověka dojde v řadě naprosto objektivních ukazatelů ke změně jeho vnitřního psychologického ladění - dojde k výchylkám v tepu, dýchání, změní se potivost, kožní odpor, údaje elektroencefalogramu. Přístroje ukáží změnu, která je objektivně měřitelná.

Zažil jste někdy při podobných pokusech změny, které by byly vidět na první pohled?

Ano. Zvláštní je, že někdy ani nepotřebuji vědecké přístroje. Například na esoterickém festivalu v Bratislavě přišla na mou výstavu dvojice slepých manželů ve věku okolo pětatřiceti let. Byl jsem svědkem experimentu, kdy ti manželé s pomocí hole chodili okolo vystavovaných předmětů, měli vztažené ruce k obrázkům, ale nedotýkali se jich, a naprosto přesně popisovali, co na těch obrazech vidí. Tady je vyvýšenina, útvar hory, tady se svažuje, tady je něco, co se podobá andělu. Barva je modrá, tam je bílá...

To už se opravdu dostáváme za hranice známého "materiálního" světa. Co vám říká například teorie Gaia?

Podobných teorií je více. Naprosto je mi to blízké, cítím to jako něco, co je zcela přirozené. Naším smyslem na této planetě je stát se její součástí, ne vládcem nebo pokořitelem. Čím více se bude naše lidská maličkost a povýšenost zároveň jaksi sebestřeďovat, vylučovat se jako významná entita, tím větší bude porušení zákonů kosmických a zákonů Gaia.

Vědci však namítají, že podobné teorie jsou spíš cosi jako romantická pohádka.

Je tu jedna malá a zároveň veledůležitá podmínka. Já si mohu tisíckrát opakovat, že jsem zrníčko písku. Aby ta cesta k pokoře mohla fungovat, musím být vybaven nejen intelektem, ale zároveň souznít i citem. Někdo namítne, že už to slyšel tisíckrát, ale já si myslím, že se to musí opakovat znovu a znovu - pokud s tím názorem rezonuji srdcem. Za celou existenci člověka a lidstva bylo napsáno tolik moudrých knih, tolik nádherných pravd ve všech vírách a vyznáních, ale když si kladu otázku, kolik z toho bylo zužitkováno do toho kadlubu, kelímku alchymické vnitřní proměny, tak mám-li se podívat na sebe a své vrstevníky, rozhodně to nepřevažuje. V tom je ta největší potíž - jak.

Jak najít cestu ke skromnosti?

Celý život se musím pálit o žhavou desku, abych došel k poznání. To je paradox našeho chování - připomíná to cestu laboratorní dešťovky. Ta správná cesta je vytýčena a je tu několik cest vedlejších. A my se někdy podobáme tomu červu, který aby šel tou správnou cestou, musí se pořád dopouštět těch odchylek. Vydá se tu odchylku prozkoumat, dostane ránu, a pak jde nějaký čas správným směrem. Jenomže rána pak odezní, jdeme ještě chvíli správným směrem, a po čase se zase musíme spálit. Připadá mi, že jsme pořád ve stadiu těch ran. Pozitivní změna nalezená pod vlivem traumatu je ve většině případů jediná pozitivní cesta naší vnitřní změny. Kladu si otázku - je možné tu vnitřní proměnu navodit jinak než těžkým úrazem, nemocí?

Není to tak trochu sisyfovský anebo prometheovský úděl - neustále ochutnávat jablko poznání?

Ano, možná proto jsem se ve svých pětapadesáti letech rozhodl vyzkoušet let na rogalu. Nebezpečí úrazu je sice varovné, ale zároveň pocit toho zážitku je tak silný, že někdy překoná rozumové i etické varování. Tak se mi stalo, že když jsem se octl ve vzduchu na rogalu, měl jsem nákoleníky na kolenou, na loktech fotbalové chrániče a letěl jsem. Dole na zemi jedna dáma volala na manžela přibližně mého věku na paraglidu: "Fanouši, slez z toho, máš doma tři děti." A když viděla mě, volala: "Člověče, slezte z toho, vždyť se zabijete."

To se naštěstí nestalo.

Ale stalo se něco jiného. Fouknul vítr, když jsem byl z poloviny přikurtovaný k rogalu. Byl to poryvový náraz, který pomalinku rogalo natáčel. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem na příčník rogala. Páteř trpěla a já si říkal: Ty vole, co blbneš! Zlomil jsem příčník a nalomil si tři žebra. Kamarád a instruktor Petr Tuček tam měl shodou okolností fotoaparát, tak mě fotil, jak tam visím jako Jánošík na žebru. Marodil jsem pár měsíců, bolelo to děsivě. Ale po dvou letech mi znovu otrnulo a zase jsem zvažoval, že tam vlezu - a to už mi bylo sedmapadesát. No a pak přišel den, kvůli kterému mě tady vidíte sedět se zlomeninou nohy v krčku. Jel jsem na kole - zvečera, za šera. Jel jsem opatrně, nicméně najel jsem na kolej, vymrštilo mě to a bokem jsem dopadl na beton. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, mohl jsem být na vozíku, mohl jsem mít zlomeninu páteře, nicméně anděl strážný při mně stál. Dal mi ale pocítit, že riskuji příliš. Tak to odnáším. Nejméně na tři měsíce mám berličky a jdu opět do sebe.

Není ale riskování a riziko vlastní lidské přirozenosti?

Myslím si, že člověk může riskovat a zároveň být i dobrým člověkem. Je to náš sklon k dobrodružnosti. A tam se asi nikdy nezbavím toho, abych žil v bavlnce. Tam budou vždycky Ikarové i Daidalové. Ti, kteří budou experimentovat i s vlastním životem. Otázka ale je, pod vlivem jakých pohnutek to dělám, jakým způsobem ten život žiji. Pokud bych jednal jen se strachem, pak bych nemohl vycházet z domu, musel bych se pohybovat v bezpečí čtyř stěn, ale stejně bych se bál, že na mě spadne knihovna. Myslím, že sklony k dobrodružství tu budou pořád. Ale myslím si zároveň, že objevování svého srdce je to největší dobrodružství, do kterého se může pustit každý. Dokonce bych řekl, že to je náročnější než zkoušet létat na rogalu v pětapadesáti letech. A takové dobrodružství spočívá v tom, že člověk přenese svou pozornost ze sebe na někoho jiného. Věřím pevně, že možnost působení kumštu mi nabízí pocítit silný prožitek, aniž bych musel utrpět ten největší lidský pád - pád ze své lidskosti do záměrného směřování k nedobru.

To by byl docela dobrý konec rozhovoru. Ale ještě jsme se vůbec nedostali k malování a galerii. Jakým způsobem vznikla myšlenka, že tady v Křišťálové galerii člověk každým svým smyslem může pocítit něco, co vytváří celkovou harmonii?

Mám podobný názor, že nejúčinnější a nejčistší působení umění není v jednotlivosti určitého projevu - například hudby nebo obrazu. Jako psycholog to vidím v působení všech uměleckých vjemů souběžně. Když člověk vnímá všemi smysly, a nejenom smysly, ale i v té rovině mimosmyslové, tak to celkové prožití je mnohem silnější. Já si osobně myslím, že ten nejsilnější umělecký prožitek je dán skladbou - dojde k synestézii, umocnění, emočnímu násobku. V tom vidím směřování smyslu uměleckých děl. Proto se stavěly prehistorické chrámy, egyptské nebo mexické pyramidy. Takové stavby se stávaly součástí rituálu, který byl mnohosmyslový, transcendentální.

Proto i svatyně světla novodobé?

Já si myslím, že budoucnost galerií nespočívá v tom, že budou prezentovat obrázky na stěnách a intelektuálně debatovat se sklenkou vína nad uměleckým rukopisem. Umělecké dílo musí být především prožíváno. Pak je ten záznam, vryp sdělení mnohem silnější. Myslím si osobně, že to je jedna z cest, kdy budou galerie novodobými chrámy, které budou působit, aniž by se umělecký teoretik snažil za každou cenu vyložit, jak je to které dílo významné. My do jisté míry podceňujeme diváka, že se mu snažíme říct: Takhle musíš uvažovat, takhle to musíš vnímat. Jsou archetypy ukryté v naší přirozenosti - a pokud kumšt osloví archetyp, není zapotřebí slov vysvětlovačů, teoretiků.

Jak se vypořádáváte s nepříznivými soudy těch kritiků, kteří nejsou nakloněni vašemu způsobu uvažování?

Samozřejmě se naskytnou i lidé, kteří tomu nefandí, mají úplně jiný názor, a je to absolutně v pořádku. Umění musí pokrývat určité názorové spektrum. A budu-li já potlačovat určitou část spektra a říkat: To je jedině možný přístup, je to ta největší chyba, demagogizace a také určitá totalitnost v zamezení projevu ostatních. My se s tím v poslední době setkáváme také. Je to smutné, ale zjišťuji, že existují lobbistické skupiny v redakcích, médiích, v jejichž projevech už nejde o objektivní informaci. Někteří říkají: Když neinformovat špatně, tak neinformovat vůbec. I s tím jsem se setkal. A naopak ti jedinci, kteří podle jejich názoru odpovídají géniu toho teoretika, jsou adorováni a prezentováni všude. Oni tím neinformováním sice mohou poškodit na určitou dobu, ale nezamezí tak tomu, že si to lidé vzájemně řeknou - což je příklad naší galerie. Na druhou stranu ale platí, že příliš optimální podmínky také nejsou dobré. Kdyby vůči mé práci nebyly vzneseny kritické připomínky, kdož ví, jestli by se nestalo, že bych začal věřit tomu, že jsem tak dobrý. Z tohoto úhlu pohledu chápu i tak extrémní postoje, které se projevují i ve vyhrožování smrtí, atentátem, bombou.

To se opravdu stává?

Uvedu jeden z příkladů. Asi před pěti lety se křtila v divadle Ateliér na Smíchově moje třetí monografie. Uváděl to Vráťa Ebr, byl přítomen Štěpán Rak a celá řada přátel. Já jsem se trochu zpozdil, a když jsem přicházel deset minut před osmou večerní, vidím, že řada lidí se žene z divadla ven. Ptal jsem se pana vrátného, co se děje. Měl takový nepřítomný výraz a říkal, že je to asi pět minut, kdy volal anonym na vrátnici - vyřiďte Hajnýmu a tomu jeho cirkusu, že jestli do patnácti minut neopustí budovu, tak všechno vyletí do povětří. Volal policii, a nenašlo se nic. Za půl hodiny se pokračovalo, všichni hosté se vrátili a ten zážitek byl fascinující. Anonym vlastně stmelil společnost, která se tam sešla. Je to svým způsobem paradoxní pochvala, bizarní ocenění. Kdyby jim moje tvorba byla lhostejná, tak by se k tomu kroku neodhodlali. Podnítili mě k mému setrvání na této pozici. Přesvědčili mě, že jdu správným směrem. A svým způsobem za to, ač to zní trochu paradoxně, děkuji.




ZDENĚK HAJNÝ (60 let)

Svůj první imaginativní obraz namaloval v roce 1966. Prakticky od té doby zastává výlučné místo v českém výtvarném světě. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, dálkově studoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1989 získal doktorát filozofie na téže fakultě. Do r. 1983 přednášel psychologii a estetiku na katedře pedagogiky v Praze. Téhož roku z vysoké školy odchází a věnuje se malířství jako povolání. Doma a v zahraničí měl doposud šestadvacet samostatných výstav. Jednoho z největších uznání se mu dostalo ve Varšavě na výstavě mladých v r. 1974, kde získal diplom poroty, a v SRN roku 1985, kde němečtí kritici přirovnávali jeho tvorbu k hudbě Richarda Wagnera.

V roce 1988 zjistil Zdeněk Hajný svou dispozici k léčitelské diagnostice a začal s patrně nejznámějšími cykly obrazů - Hledání světla a Cesty ke světlu. V roce 1994 spolu s americkým spisovatelem a pastorem Robertem Fulghumem otevřel duchovně orientovanou galerii "Cesty ke světlu", v jejíchž prostorách poprvé představil projekt celostně působící syntézy obrazů, světelných objektů z krystalů, hudby a vůní s terapeutickými účinky. Zároveň s galerií založil stejnojmennou nadaci, sloužící kulturním, výchovně vzdělávacím a humanitárním činnostem. Prostor galerie byl vybudován z vlastních zdrojů po dvouleté přístavbě a rekonstrukci rodinného domu. Navštívily ji desítky tisíc návštěvníků, včetně významných osobností českých i zahraničních. Pro handicapované a staré spoluobčany je vstup do galerie zdarma.

V České televizi byl v letech 1995 a 96 uváděn sedmidílný film z obrazů Z. Hajného Krajiny jenom tušené s recitací R. Lukavského a meditativní hudbou. V roce 1997 byla uvedena hudebně obrazová fantazie Tichá noc, která byla v dalších letech rovněž reprizována.

Lékaři a léčitelé používají Hajného obrazů k umocnění terapeutického účinku u svých pacientů a k navození zklidňující atmosféry v interiérech ordinací a pracoven. Japonská zpěvačka a skladatelka Yoshié Ichige ve svém celosvětovém turné s programem Starvoice - Fantazie hvězdné záře propojuje zpěv, hudbu, balet a projekci těchto obrazů. Doposud zhlédlo program publikum ve Vídni, Bernu, Mnichově, Basileji, Berlíně, Praze, New Yorku, Římě. Do roku 2006 má putovat po celém světě s poselstvím směřujícím k mravním a duchovním základům lidské existence. V neposlední řadě připravil také výtvarné realizace v římskokatolických kostelích Hustopeče u Brna, Vyšné Sliače u Ružomberku a Bešeňová na Liptovské Mare.
březen 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group