ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POKUD CHRÁNÍTE OCEÁN, CHRÁNÍTE SAMI SEBE

Nejstarší syn jednoho z nejslavnějších mořeplavců a ekologů moderní doby. Syn legendárního a tak trochu podivínského Jacquesa-Yvese Cousteaua, vynálezce akvalungu, podmořské kamery a jiných prostředníků k přiblížení podmořského života, ale zejména průkopníka a zarytého zastánce ekologického cítění a výchovy. Oba synové velkého kapitána se s otcem potápěli od raného dětství, byli v jeho duchu vychováváni a v pozdějším věku se také zúčastňovali jeho výprav.
Pokračovatelem velkého oceánografického a ekologického díla se měl stát mladší ze dvou synů Philippe. Měl ohromné nadšení a toužil po svých vlastních výpravách, kterých v rámci Jacques-Yvesova týmu také nemálo uskutečnil. Jean-Michel se ve svých devětadvaceti letech ujal logistického řízení na Calypsu. Zapáleně se ale věnoval zejména podmořské architektuře a většinu času pobýval v USA, hlavně v Los Angeles. V roce 1979 měl ale mladší Philippe havárii hydroplánu u portugalských břehů, která ho ve věku 39 let připravila o život. Po smrti Philippa, kterého Jacques-Yves učinil - co se výprav a filmu týče - svým dědicem, chtěl zdrcený otec všeho nechat a potopit Calypso s Philippovým tělem. Tehdy se vrátil Jean-Michel a znovu se stal součástí života svého otce. Po patnáct dalších let jej Jacques-Yves vynášel do nebes a představoval jako svého nástupce. Až do dne, kdy pro mnoho lidí zcela nepochopitelně svěřil jednomu novináři, že jej nepovažuje za toho všeho hodna.
Bylo nejspíš velmi těžké nezatrpknout, ale Jean-Michel vytrval a dnes pokračuje v otcově započatém díle.
Tolik vypovídá biografie „Jacques-Yves Cousteau - V oceánu života“, kterou sepsal jeho přítel Yves Paccalet. Co říká Jean-Michel a jaké jsou jeho plány nyní, pět let po smrti jeho slavného otce?

Potkala jsem vás minulý podzim na festivalu podmořských filmů ve francouzském Antibes. Jste velmi charismatický člověk, z něhož vyzařuje spousta vnitřní energie. Myslíte si, že existuje nějaká energie, kterou můžeme získat z oceánských vod?
Odpověď je ano. Řekl bych, že pokud srovnáme rozdíly v teplotách hlubokých vod a mělčin, je tady rozhodně způsob k získání energie. Víte, voda není stlačitelná. Takže pokud čerpáte vodu z hloubky tří tisíc metrů, nebo z hladiny, množství energie potřebné k jejímu odčerpání je, pokud nejste ve vyšších nadmořských polohách, stejné. Takže můžete získat vodu z hloubek, která je velmi studená, a použít ji pro čerpací systém. Na pobřeží, tedy na úrovni moře, zkondenzuje teplota z atmosféry vlhkost v čerpadlech, stejně jako vzadu na ledničce. A to vytvoří vodu, jež může být použita k zavlažování. A je to stále ta studená voda z hlubin, která se zahřeje na hladině a potom se navrátí zpět do moře. Takže to není žádný zásah do majetku oceánu, složení jeho vod, a navíc se voda navrací tam, kde jsme ji vzali. Takže máte nezměněnou přírodu, která vám poskytla rozdíl v teplotách, kondenzaci, jež poskytla vodu a zavlažila vaši zahradu. Funguje to velmi dobře a umožňuje to pěstovat třeba jablka nebo jahody na místech, kde by to jinak nešlo.
Myslíte si, že lidé, jako jste vy, milující oceán, mají něco společného?
Je tady strach z oceánu, strach z vody, protože je to pro nás, pozemské tvory, tak cizí prostředí. Potřebujeme, a můj otec a mnoho jiných lidí to dokázali, umožnit lidem, aby se v něm cítili mnohem pohodlněji a důvěrněji. Chceme, aby se cítili být součástí tohoto prostředí. Musíme je přesvědčit, že je na něm závislá kvalita jejich vlastních životů. Takže máme ohromný úkol dokázat, aby se veřejnost s oceánem lépe seznámila, vyrovnala a aby pochopila, jak může vstoupit do jejich životů. Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými. Takže když negativně ovlivňujeme oceán, ovlivňujeme tím i podstatu našich životů. To je to poslání, které se snažíme hlásat, ale je to velice obtížné, protože je velmi abstraktní. Nejdříve potřebujeme odstranit přirozený lidský strach z vody.
Zmínil jste svého otce. V jeho biografii je zmínka o určitých problémech mezi ním a vámi.
O které biografii hovoříte? Vyšly čtyři nebo pět biografií napsaných různými autory ve Spojených státech a ve Francii, a žádná z nich nebyla nikdy autorizována mým otcem.
Tu, o které mluvím, údajně váš otec zadal autorovi ke zpracování.
Je autorem Yves Paccalet?
Ano, to je ona.
Řekl bych, že Yves, kterého velmi dobře znám, byl mému otci nejblíže. Ti ostatní autoři nikdy neznali mého otce jinak než příležitostně. Problémy, o kterých mluvíte, byly velmi nadsazeny médii. Měli jsme problémy, ale byly to věcné problémy, nemělo to nic společného s filozofií. Co se týče filozofie, nikdy jsme neměli žádná nedorozumění. A ona věcná nedorozumění byla velmi nadsazena a bohužel se dostala mimo kontrolu, protože média nejspíš v té době neměla lepší téma. Nicméně musím říci, že po smrti mé matky, a ona hrála velmi významnou roli, můj otec už nikdy nebyl stejný člověk. Měl skutečně velké potíže s tím, být tak produktivní a kreativní, jako byl, když matka žila.

 


„Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými.“

 


Cítíte se vy osobně jako pokračovatel v práci nebo, dovolím si říci, „poslání“ vašeho otce?
Myslím, že ano. Mnohem modernějším způsobem, protože věci se změnily. Hluboce respektuji základní principy jeho filozofie, které jsou o tom, že lidé chrání to, co milují, o tom, že pokud chráníte oceán, chráníte sami sebe. Já je ale propaguji trochu odlišnými způsoby, protože komunikační technologie, které máme, se velice změnily a my nyní máme nové nástroje, jež nám dovolují doslova mluvit ke světu. A to je něco, co můj otec neměl. Máme nyní také mnohem snadnější přístup do oceánu, nové ponorné stroje, které je snadné obsluhovat a provozovat. Máme také dálkově řízené stroje, díky nimž můžeme jít hlouběji a přinést zpátky obrázky, vzorky a informace. Jsem si jist, že můj otec snil o podobné technice, ale tehdy ještě neexistovala.
Na čem tedy nyní pracujete? Jaké jsou vaše současné cíle?
Zaměřuji se na dvě věci. Jednou z nich je vzdělávání, zejména mladých lidí. Máme velmi úspěšný tábor na ostrově poblíž pobřeží Kalifornie, který navštívilo minulý rok pět tisíc dětí, průměrně sto za týden. Koncem letošního jara začneme provozovat podobné zařízení také na ostrově Hawaii v Pacifiku. Hledáme možnosti, jak rozšířit tyto vzdělávací tábory po celém světě. Pracujeme s organizací YMCA a poohlížíme se po táborových asociacích, které by byly ochotné pracovat na podobných projektech kdekoli na světě. Konečně, velmi rád bych pracoval s UNICEF ve Spojených národech. Začínám spolupracovat se společností Globe, což byl projekt viceprezidenta Gora, který má pobočky v 28 zemích, jestli se nepletu. Také pracuji s nadací bývalého prezidenta Gorbačova, která se jmenuje Zelený kříž a má sídlo ve Švýcarsku. Má pobočky ve zhruba 30 zemích a já jsem členem Výboru poradců. Zaměřujeme se na vzdělání, protože já pevně věřím, že pokud dokážeme, aby si mladí lidé začali vážit přírody a oceánu obzvláště, budou dělat správné věci, až se stanou zodpovědnými dospělými lidmi.
To je jistě velmi důležité.
Druhý cíl, druhý projekt, na který se soustřeďuji, je dostat se zpět na televizní obrazovky po celém světě. Abych toho dosáhl, plánuji velkou expedici, jež bude putovat kolem světa a zaměří se na výzkum míst, kterou jsme ani já, ani můj otec dosud nemohli prozkoumat, protože nebyly k dispozici nástroje. Potápím se 56 let a měl jsem zatím přístup do 1 % z průměrné hloubky světových oceánů. S novým vybavením, které nyní máme, můžeme proniknout do celé jedné třetiny nebo až 43 % z celkových oceánských hloubek. Nemáme tušení, co tam je, nevíme, co se na takových místech děje. Takže se chystáme strávit spoustu času v hlubokých vodách a přinést záběry, které bychom mohli nabídnout veřejnosti.
Co váš projekt s kosatkou Keiko, hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, která se snažíte na Islandu navrátit zpět do oceánu. Je Keiko jakýmsi symbolem vašich ochranářských cílů?
Keiko je svým způsobem velmi symbolickou záležitostí. Je to o tom, co zastáváme. Jedním z důvodů je to, že kosatky jsou jedinými obyvateli oceánu, kteří se živí téměř vším, ale nejsou ničí potravou. Je jediný tvor na světě, který je jim v tomto podobný, a to jsme my, lidé. Takže kosatky jsou v oceánu to, co my lidé tady na suché zemi. My stále zasahujeme do jejich světa, ony nikdy nezasahují do toho našeho. A smutné je, že si navzájem nerozumíme. My jsme zrakoví tvorové, ony jsou tvorové zvukoví. Jsou velice chytré. Jak možná víte, různé skupiny kosatek mají různé jazyky a nářečí. A my se posledních pět let snažíme vrátit do přírody zvíře, které z ní bylo sebráno. A ukazujeme světu, že je mnohem těžší vrátit zvíře zpět do přírody, než ho z ní vytrhnout. Snažíme se to stále připomínat.

 


Jean-Michel s kosatkou Keiko, kterou se snaží vrátit zpátky do oceánu.

 


Jak dlouho žila kosatka v lidské společnosti?
Samcovi Keiko je nyní okolo dvaceti pěti let, byl uloven ve věku dvou let u pobřeží Islandu. Poté byl na různých místech, nejprve v Kanadě, pak žil čtrnáct let v Mexiku a potom byl převezen do Oregonu ve Spojených státech. Poslední tři roky je na Islandu. Takže on byl skutečně v rukou člověka vcelku dvacet tři let z pětadvaceti.
To mě nutí k otázce, zda je vůbec schopen se po takové době vrátit k divokému životu v oceánu. Není teď spokojenější v lidské společnosti, kde má zajištěnou pravidelnou potravu, bezpečí i řekněme přátele?
Musíme si uvědomit, že byl učiněn závazek, že o Keiko bude postaráno tak dlouho, jak to bude potřeba. Víte, on může žít mezi šedesáti až osmdesáti lety, a pokud bude po tuto dobu potřebovat péči, pak ji dostane. Přinejmenším dokud o tom budu rozhodovat já. Tady bych chtěl říci, že mu dáváme na výběr, může nás opustit, pokud chce, ale nemusí. Minulé léto strávil dlouhých jedenáct dní na moři sám, s ostatními velrybami. Byla to vcelku těžká a komplikovaná situace, protože my jsme nevěděli, co se děje pod hladinou. A to je to, co se nyní učíme, totiž různé reakce. Jestli napadá jiné velryby, nebo jestli ony napadají jeho, nebo zda s nimi tráví čas a může si s nimi hrát nebo lovit ryby. Nyní opravdu nevíme, co se děje.
A zjistili jste, proč se po těch jedenácti dnech vlastně vrátil zpátky k lidem, do své zátoky?
Protože se přidal k lodi. Velmi dobře slyší a start motoru lodi pro něj znamená něco jako volání. Samozřejmě, ta loď pro něj může symbolizovat bezpečí nebo potravu, kdo ví. Rozhodně se k ní přidal. Faktem je, že na rozdíl od předcházejících let zůstává pryč na stále delší dobu. A navazuje více kontaktů s jinými velrybami, což naznačuje, že dělá pokroky v procesu návratu ke své svobodě. Nevíme, jak daleko to půjde. Proto chceme pokračovat. Stále se o něj staráme a uvidíme, jak daleko je připraven jít.
Co si o jeho návratu do oceánu myslíte vy osobně? Je schopen dosáhnout úplného návratu do svého původního domova?
Nyní dostává to nejlepší. Protože má na výběr. Pokud dostává bezpečí a potravu, je se svými přáteli, a přitom má možnost znovuobjevovat svět, ze kterého byl vytržen. Má ty nejlepší podmínky ke správnému rozhodnutí. My ale nevíme, co chce.
Já myslím, že krása této situace je v tom, že není v nádrži, která je jako vězení a jeho akustický komunikační systém je v ní vypnut, protože je tam zbytečný. Tady může slyšet velryby a jiné tvory a může s nimi také komunikovat nebo se o komunikaci pokusit. Nevíme, jestli je úspěšný, ale proto jsme tady. Chceme to zjistit, chceme se učit. Děláme také mnoho výzkumů nejen o Keiko, ale o kosatkách vůbec, a dozvídáme se víc, než se kdy kdo o populaci kosatek v severním Atlantiku dozvěděl.
Například?
Mnoho těchto materiálů je studováno v různých institucích, jako je Woodsy ve státě Massachusetts. Mají tisíce hodin nahrávek různých kosatek, které byly získány z přibližně sedmiletého výzkumu. Také jsme uskutečnili mnoho sledování konkrétních kosatek a už teď můžeme říci, že několik z nich se za poslední tři roky pravidelně každý rok vrátilo. Jsou sezonní, vracejí se, když připlouvají ryby. Následují ryby, nejsou hloupé a rády zůstávají přímo před ledničkou, abych tak řekl.
Co vás v nejbližší době čeká?
Chci pokračovat v kampaních. Setkávat se s hlavami států a různých institucí a společností, které mohou něco změnit. Velmi se také soustřeďujeme na spolupráci s jinými nevládními organizacemi, jako jsme my, abychom byli silnější. Nemůžeme být odborníky na všechno, takže se snažíme spojit síly s lidmi, kteří oceňují, co jsme udělali v minulosti, abychom mohli v naší práci pokračovat ještě razantněji. Víte, naše země Spojené státy se bohužel momentálně tolik soustřeďuje na válku, a zcela opomíjí záležitosti životního prostředí. Takže musíme pracovat intenzivněji, než jsme kdy pracovali. A mimo to musíme také soustředit naše iniciativy na spolupráci v jiných zemích světa. Ten úkol je gigantický a máme před sebou více práce, než jsme do této doby vykonali.
Přeji vám v tom mnoho štěstí a úspěchů. Víte, my v Česku nemáme moře. Přesto je u nás mnoho lidí, kteří moře velmi milují. Možná i proto, že je od nás daleko.
Myslím, že máte absolutní pravdu. Když jsem v zemích, jako je Švýcarsko, nebo když se dostanu na středozápad tady ve Spojených státech, vidím, že entuziasmus tamních lidí ve vztahu k oceánu je vždycky mnohem silnější, než u lidí, kteří žijí přímo u něj.
Mimochodem, byl jste někdy v České republice?
Ne, nebyl, ale přeji si podívat se tam. Znám nějaké Čechy, jsou to skvělí lidé. A neříkám to proto, že mluvím teď s vámi. Těším se na šanci podívat se tam.
duben 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group