ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JSOU HORŠÍ VĚCI NEŽ DOSTAT V HOSPODĚ PŘES HUBU

 

Tvrdí inženýr chemie, prognostik, sociolog, ekonom, publicista a nakladatel Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc.T

 

„Bezkonfliktní společnost neexistuje. Konflikty jsou normální a musí být, protože v konfliktech se lidé mění, zrají a dorůstají. Mám na mysli konflikty řešené v rámci určitých pravidel... ne tím, že mi oponenti vystřílejí rodinu a spálí dům.“

 

Jaký to byl pocit, držet v ruce první knihu ze svého nakladatelství?
Měl jsem radost, ale zároveň mne velice rychle přivedla k vystřízlivění. Autor byl slovinský filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek a kniha se jmenovala Raduj se z národa svého jako ze sebe samého. Byla to psychoanalýza nacionalismu. Skvělý text. Jenže já ho vydal v Čechách, slovensky a po půl roce jsem zjistil, že přestože kniha je skvělá, tak se na ni každý vykašle. Za prvé autora tady nikdo neznal, za druhé text byl slovenský a v Čechách se slovensky nečte a za třetí design knihy byl velmi amatérský. Velice rychle jsem se naučil, že problém není v českém čtenáři, ale ve mně. Zapomněl jsem na to, že knize je třeba dělat kampaň a dát jí hezký kabát. Obsah je až na třetím místě. Byla to skvělá kniha, ale naprostý propadák, poněvadž jsem zapomněl na těch pár základních principů profesionálního vydavatele. Nebo spíš, já je neznal. Učím se tak, že si každý průšvih vyzkouším na své kůži. Což není příliš moudrá cesta životem.
Vašimi aktivitami se prolíná boj proti xenofobii a rasismu. Opravdu je to něco, co vás tak vytáčí, nebo se jen okolí pořád dokola ptá?
To je jedno s druhým. Kdyby mě lidé tímto směrem mačkali a ve mně nic nebylo, tak ze mne nic nedostanou. Je to ve mně. Nevylezu ze své kůže. Narodil jsem se v koncentráku, zažil jsem v naší rodině, na sobě, co znamená být židem, žít ve společnosti, která je tak historicky xenofobní a antisemitská. Vím, co to je nemít tátu. Ale musím říct, že jsem to pak dostal na plné pecky v životě ještě dvakrát. Poprvé, když jsem se stal veřejně činným člověkem a najednou se moje minoritnost stala veřejnou věcí. Pro mě to byl obrovský šok, když se měsíc a půl po listopadu 89 objevily plakáty s antisemitským textem a mou karikaturou. Samozřejmě že kdybych nebyl v politice, tak tohle nezažiji. Podruhé to bylo v Čechách, když jsem se náhodou ocitl v komunitě Romů, našel si tam pár kamarádů, a najednou jsem viděl, co to znamená být Cikánem a jít do restaurace, jít po ulici, mít děti, které chtějí jít na diskotéku, nebo hledají zaměstnání. Neměl jsem to z novin, dokumentárních filmů. Měl jsem to přímo od nich a bylo to pro mě příšerné.
Znáte nějaké příkladné řešení našeho zmateného vztahu k romské minoritě?
Mám známé v Nadaci Milana Šimečky v Bratislavě, chodí do jedné romské osady v Hermanovcích a je to jediná parta lidí z gadžovského prostředí, kteří se neživí tím, že řeší takzvanou romskou otázku, ale žijí s nimi v jedné osadě. Jak s nimi žijete, tak problémy, které s nimi sdílíte, jste schopnější řešit. To vše ale jen díky tomu, že jste tam. Pak problému rozumíte, máte motivaci a víte, co je trápí. Ovšem i vy sám se měníte. Dnes jsou z nich jiní lidé, než když tam mezi ně začali chodit. I tehdy to byli altruisté, kteří chtěli pomoct, ale bylo to pomáhání z jiného vesmíru. Dnes se dívají jinýma očima. Už tam nechodí jako misionáři, ale proto, že se tam cítí dobře. Druhá věc, kterou ale musím říct, je, že ten problém je neřešitelný. V horizontu našich životů a životů našich dětí a jejich dětí... neřešitelný. Veškeré rozdíly v kultuře, způsobu života, jeho hodnotách, všechno je tak propastné, že to nejde.
Proč se ale pořád tváříme, že to řešitelné je?
Protože jsme pitomí. Málo o tom víme a pouštět slova z pusy je strašně jednoduché. Jednodušší, než opravdu něco řešit. Navíc je dnes módní tvářit se jako veliký filantrop a milovník jinakosti.
Vy jste se se svým židovstvím identifikoval až v posledních letech. Nebylo to pozdě?
Mé židovství je sekundární. A vždycky bylo. Nejsem religiózní žid. Nepotrpím si na příslušnost ke komunitě. Nikdy jsem netrpěl pocitem výlučnosti, která židovskou komunitu charakterizuje. Ovšem je fakt, že čím jsem starší, tím víc se snažím o tom vědět, číst, přemýšlet, co vlastně znamená být židem. Musím říct, že to je věc výchovy. Moje máma, která vyrůstala v ortodoxní židovské rodině, po válce velice systematicky pracovala na tom, abychom byli asimilováni. Měla strach, že se všechny hrůzy mohou ještě jednou zopakovat. Já se doma o židovském náboženství, kultuře a společenství nedověděl nic. To je veliký handicap, ale mámu chápu. Takže zájem u mne přišel ruku v ruce s věkem a s tím, jak na mne jiní začali poukazovat. Když vám najednou řeknou, že jste židák, tak jím taky chcete být!
Když to někdo umí s davem, dokáže neskutečné...
Lidi jsou velmi lehce zfanatizovatelní... naši rodinu odexpedovali do Terezína sousedé. Máma po návratu našla prázdný barák. Odnesli nám i lžíce a koberce. Sousedé! Něco temného máme v sobě všichni, stačí to probudit k životu, a dějí se věci. Pozor ale, tehdy nešlo jen o Německo! Kdyby to bylo jenom v Němcích, tak nejsou židovské pogromy na Ukrajině a v Bělorusku, koncentrační tábory pro Romy v Čechách, v Polsku pogromy na Židy, kteří se vraceli domů z koncentráků. Nejen Němci propadli šílenství, šílenství tehdy propadla celá Evropa.
Jak by se zachovala masa lidí, na kterou se díváme přes okno kavárny?
Venku chodí spousta lidí, kteří by bez zaváhání sáhli na váš majetek, a možná i život, jen kdyby byly trochu příznivé podmínky pro takový způsob chování. Co dává naději, že se to už nikdy nestane, jsou pravidla hry podmíněná nějakou historickou zkušeností. A samozřejmě sankce. Porušování pravidel musí být sankcionováno.
A když se začne na historii zapomínat?
Jsou to jasné počty - 99 % československých občanů bylo ochotno za mírný bakšiš, mírné spropitné kolaborovat, jen to hvízdalo. To je například odkaz Charty, nebo Anticharty, chcete-li. Na Slovensku bylo celých šest chartistů! Z toho vyplývá, že pokud zase nastoupí nějaký tvrdý a represivní režim, tak může počítat s masivní podporou.
Jestli se zásadně nezmění mentalita v této krajině.
Proč by se měla měnit?
Dostal jste už někdy v hospodě přes hubu?
Jsou věci, které jsou horší než dostat přes hubu. Přijel za mnou se synem Jano Fajnor - výborný slovenský dokumentarista. Seděli jsme si v jedné hospodě někde pod „Kulaťákem“ a já vykládám, jak je mi v Praze dobře, jak se cítím svobodně, jaké že to je tolerantní město. Najednou se u našeho stolku zastaví chlap a řekne: „Vypadni, židáku!“ Jen jsem viděl, jak se klukům za stolem zablýsklo v očích a pomysleli si, jestli ten dotyčný ví, že jim tu právě vykládám o svém krásném životě. Taková věta je horší než dostat přes hubu. Dostat přes hubu je chlapský způsob řešení problémů. Tohle je svinský způsob.
Máte velice široké vzdělání. Je to výhoda?
Obecně to samozřejmě dobré není. Dnes nejsem ani dobrý chemik, ani dobrý sociolog, natož dobrý ekonom, ale to je moje povaha. Jsem extenzivní člověk, kmitám mezi tématy a problémy, které mne přitahují. Když mne problém přestane zajímat, jdu jinam. Odráží to mou mentalitu a charakter. V tom je extenzivní vzdělání, které mám, výhodou. Pak je tam trochu nevyhnutelnosti. Když jsem šel na vysokou školu, pracoval jsem v chemické fabrice, byl čerstvě ženatý a měl malé dítě. Mohl jsem studovat jedině při zaměstnání a jediný obor, který mi v té chemické fabrice povolili, byla vysoká škola chemicko-technologická. Na nic jiného jsem nedostal souhlas zaměstnavatele. Pro mě byl široký záběr docela fajn a příjemný. Jen po mně nezůstane žádné dílo, které by bylo příspěvkem k nějaké vědní disciplíně.
Měl jste takovou představu?
Každý mužský je ješita a má ambici udělat se trvalejší, než je jeho tělesná schránka. Samozřejmě že v období, kdy jsem fungoval ve vědě, jsem měl silné ambice něco po sobě zanechat.
Jaké bylo loučení s vědeckými ambicemi?
Přišlo s věkem. Když vám je padesát a díváte se zpět, tak je jasné, co jste udělal, a když se podíváte dopředu, je jasné, že už moc nezbývá. A je vám taky jasné, jaké jsou vaše šance. Dnes, co se týká ambicí, jsem šíleně skromný. Už vím, že nemá cenu chtít víc, než neublížit lidem, myslet na rodinu, pěstovat si vztahy a mít pár dobrých kamarádů. Práci, kterou dělám, se samozřejmě snažím dělat nejlíp, jak umím, ale už vím, kde jsou její horizonty.
Ze všech vašich rozhovorů se dá poskládat velmi rozporuplný portrét Fedora Gála.
Já jsem rozporuplný, kontroverzní člověk a stejné byly i reakce veřejnosti na mě, když jsem byl chvíli známý jako politik. Lidi mně buď milovali, nebo nenáviděli, ale nebyl jsem jim lhostejný. Taková pozice není špatná. Možná je to tím, že se rád pohybuji na nějakých hranách, když vstupuji do vztahu, tak chci moc, a když to nejde, tak se loučím. Já se několikrát rozloučil s lidmi, které jsem pokládal za své kamarády. Rozloučil jsem se, když jsem zjistil, že nejsou takoví, jaké jsem si je vysnil, představoval a namodeloval.
To dokážete?
Dokážu. Mám to asi po mámě, protože ona byla v tomto hrozně absurdní. Nakonec skončila úplně osamělá, poněvadž jen málo lidí na světě dokázalo splnit její neuvěřitelné představy a nároky. Není to dobrá vlastnost.
Nehrozí taková samota i vám?
Asi ano, ale když je to mé rozhodnutí, tak si nemám na koho stěžovat.
Jako svoje oblíbené autory uvádíte Dostojevského a Máraie, ale proč?
Na takové otázky hrozně nerad odpovídám, protože jak život jde, tak se mění naši oblíbenci a favorité... Tohle není stálý výběr. Jen shodou okolností trochu kopíruje můj život. Když jsem byl v teenagerském věku, tak jsem se téměř fanaticky ponořil do Dostojevského. Byla to škola vášní a sociálních deviací. Neuvěřitelný svět. Hrozně jsem ho miloval a přečetl úplně všechno, co se tehdy od něj u nás přečíst dalo. Dostojevskij je mladické období mého života. Když jsem byl mladý muž, čerstvě ženatý, tak se na Slovensku vyskytoval Rudo Sloboda. Byl vynikající. Všechny jeho knížky byly jeho každodenní život. Byl drsný na sebe, drsný na lidi, ale to prostředí, o kterém píše, bylo mé prostředí. Sloboda byl bratislavský člověk - jeho hospody, lidi, vše mi bylo hrozně blízké. Skvělý autor, který měl jen jednu vadu. Psal slovensky, a tak nebyl a není známý ve světě. Jedno období jsem ho měl velmi rád, ale teď už jsem strašně dlouho jeho knížku neotevřel. Dnes mne uchvacuje Sándor Márai, košický rodák, o kterém jsem celý život nevěděl, že existuje. Z Košic po válce emigroval a vědomě si nepřál, aby jeho knížky u nás vycházely, pokud je tady to, co tu bylo. Teprve nedávno se to změnilo a já jsem s úžasem zjistil, že existuje autor, který v roce 1989 spáchal v Kalifornii sebevraždu a jenž píše skvěle, nádherně... Otázka je, co se mi bude líbit za rok.
O vašem favorizovaném filmu Frajer Luke dokážete hovořit stejně?
Ta hlavní postava filmu je pro mne model života. Vždycky šel do neuvěřitelného průšvihu, ale nebylo to proto, že chtěl šířit nějakou ideologii, že by chtěl být mesiášem. Chtěl zůstat sám sebou v naprostých prkotinách. Jenže být sám sebou v naprostých prkotinách ve světě, kde se spíš nosí modely masového chování, není maličkost. Tady je zaděláno na neuvěřitelný průšvih! Navíc mne asi pořád bude fascinovat kamera, režie a Paul Newman v hlavní roli.
Vadí vám blbci okolo vás?
Víc vadí neférovost. Ta je nad blbostí. Blbce neovlivníte. Má to dáno shůry, ale chovat se vědomě neférově, to už je v rukou konkrétního člověka.
To jste se opravdu s takovými představami snažil prosadit v československé politice?
Ale vždyť to bylo jinak! Roky 89 a 90 o tom nebyly. Tehdy to bylo o vztazích, o odpovědnosti, o vizích a o jiné motivaci... Ale zeptejte se mých spolupracovníků a kamarádů z těch časů. Potvrdí, že už v prvních dnech jsem říkal, že pro mne to je epizodická věc. Nejdřív jsem tvrdil, že odejdu po prvních svobodných volbách, pak že odejdu po dořešení problémů lustrací, a pak že odejdu po odvolání Vladimíra Mečiara. Tenhle slib jsem už dodržel. Najednou bylo jasné, že jsem nejméně oblíbený politik na Slovensku, a jako neoblíbený politik jsem neměl právo vést nejsilnější politické uskupení.
Jenže když se naštvete, jste prý jako neřízená střela. To si čtenář po předcházejících řádcích obtížně představuje.
Projevilo se to při odvolání Vladimíra Mečiara v roce 1991. Dnes je velice jednoduché říct: Tak sakra, proč jste ho udělali ministerským předsedou? Jenže tehdy se vynořovaly tváře z neznáma. I já se vynořil z neznáma. Mečiar tehdy byl fascinující zjev. Všichni jsme jím byli fascinovaní. Pamětí, výkonností, razancí, ale i loajalitou. Mečiar v 90. roce byl jeden subordinovaný spolupracovník, který respektoval, že ten má na starosti tohle a ten ono a já mám na starosti tohle. Tak se tvářil. Pak se pomalu objevovaly věci, které nebyly košer. My jsme si říkali - tak tohle je snad nějaký malý omyl, otázka dohledu nad ním a já nevím co... ale bylo toho pořád víc. Najednou už toho bylo strašně moc. Já šel tehdy do konfliktu naprosto nepolitickým stylem. Navrhl jsem jeho odvolání z postu premiéra vlády na koaličním rokování s našimi partnery způsobem, který nebyl konzultovaný. S nikým jsem o tom nemluvil, a všichni byli šokováni. Měli mi za zlé, že jsem se s nimi neporadil. Jenže kdybych se radil, tak tam zůstane. Tehdy byl nejpopulárnější a svým způsobem nejcharizmatičtější politik na Slovensku. Kromě Maďarů se všichni postavili proti mému návrhu, jenže lavina se utrhla, a do několika měsíců on nebyl premiérem a já nebyl v politice.
Měl jste to jako správný politický šachista dopředu promyšlené?
Pro mě to byla otázka principu. Ten člověk porušil to, co bylo v mých očích principem jakékoliv spolupráce. Věděl jsem, že to bude průšvih. Těch 85 % podpory, kterou měl, se nemohlo projevit jinak, než že dostaneme ve volbách na frak, a taky jsme dostali. Ovšem dnes ti, co na mě byli kvůli tomu příšerně naštvaní, jsou vděční. O čem by pak byl listopad 1989, kdyby ve jménu moci byly porušovány pravdomluvnost a loajalita?
Pořád se nedomníváte, že federace tehdy neměla šanci?
O tom mne nikdo nepřesvědčil. Jestli neměla federace šanci, tak se ptám, jakou šanci má Evropská unie?
Stálo by za to podívat se znovu knižně na fenomén moci, podobně jako Vladimír Mňačko ve své knize Jak chutná moc?
Byla to první realistická kniha o fenoménu moci, kterou jsem ve svém životě četl. Vyšla v 60. letech, v době, kdy už něco viselo ve vzduchu. Mnoho let poté - to už jsem žil v Praze a Mňačko se vrátil z emigrace - jsme si domluvili schůzku hospodě U Supa. Čekal jsem. Hodinu, dvě, a on nikde. Až později jsem se dozvěděl, že den před naším plánovaným setkáním zemřel.
Myslíte si, stejně jako on, že moc dokáže zkorumpovat i sebevíc zásadového člověka?
Kdekoli na světě, i v té nejliberálnější společnosti moc korumpuje. Korumpuje spolehlivě 95 ze sta politiků. Těch pět, to jsou státníci a nádherné učebnicové postavy. Moc korumpuje a bránit se lze jen tím, že vás nikdo nemůže zvolit nadosmrti. Že je politik pod palbou konkurence a dohledem veřejného mínění a médií. Kdyby to nebylo, tak těch 95 ze sta dělá hrozné věci. Moc kromě toho, že působí jako afrodiziakum, otevírá takové možnosti, že odolá jen silný charakter.
Byl jste silný charakter?
Já se na tom kolotoči vezl hrozně krátce a nemůžu říct, co by to se mnou udělalo, kdybych tam byl 12 let. Byl jsem tam necelé dva roky, bylo mi šestačtyřicet, celý život jsem strávil v jiném prostředí, a než jsem si stačil zvyknout, co to obnáší, už jsem byl pryč. Musím ale říct, že je to fascinující pocit, když vidíte, jak se vaše slova mění na akce. Něco řeknete a z vašich úst jako by to rovnou přecházelo do života. Vidět výsledky svého myšlení a jednání je fascinující. Člověk lehce podlehne pocitu, že může měnit svět. To je první věc. Druhá věc je, a v politice působí jako droga, permanentní vír událostí. Máte pocit, jako byste se octl v akčním filmu, kde jste hlavním hrdinou, navíc jako by se události šíleným tempem odvíjely jen a jen podle vaší vůle. Třetí a strašně důležitá věc je, že společenský kontext politiky je hrozně zajímavý. Najednou potkáváte lidi, se kterými byste se jinak neměl šanci potkat. Dokonce s nimi můžete něco tvořit. Pak je v tom i zvláštní pohodlí. Na jedné straně jste vytížený na 120 %, na druhé straně se spousta lidí stará o to, aby vás odvezli, přivezli, abyste měl dobrý oběd a včas, máte k dispozici veliký organizační a informační servis.
Co z takového koktejlu schází nejvíc?
Jednou ráno, po svém odchodu z politiky, jsem se vzbudil v paneláku na sídlišti a musel jít do obchodu nakoupit, jet tramvají do města... příšerné. Kolem jsem cítil dusno. Nebylo z nenávisti. Bylo z toho, že jsem byl evidentně jiný, známý, že jsem v té tramvaji byl. Úplně se změnila moje komunikace s lidmi, které jsem považoval za své přátele, sousedy a blízké. Najednou byla šíleně složitá. Nenacházel jsem slova, věty, neuměl jsem normální věc normálně vyřídit. Nepřicházel jsem mezi ně jako Fedor Gál, ale jako nějaký symbol. A oni se ke mně jako k dobrému, zlému, příjemnému nebo nepříjemnému symbolu chovali. Nesmím zapomenout na třetí věc - normální existenci. Já jsem nemohl jít učit na školu nebo dělat do výzkumu. Nešlo to a ani by mě nepřijali. Od komunikačních přes sociální bariéry to bylo najednou tak husté, že jsem si řekl: proč tady musím začínat znova? V sedmačtyřiceti letech? Tak jsem se přestěhoval do Prahy. V Bratislavě mi najednou chybělo to, čemu se běžně říká normální životní prostředí.
Nezajímala vás na začátku prognostika jen proto, že to bylo „moderní“ a skoro nikdo to tady nedělal?
Prognostika opravdu fascinovala tím, že byla jednou z nejmladších společenskovědních disciplín. Vznikala v 50. letech a první práce z československého prostředí byly z 60. let. Bavila mě, protože to bylo něco na pomezí vědy a esejistiky, což tehdy bylo obskurní a za hranicí toho, čemu se říkalo společenská věda. Nebyly na to školy, nemělo to svoje katedry, formální vědecké autority a přitahovalo to lidi z takové zvláštní sociální skupiny. Já jsem se při prognózování seznámil s Klausem, Zemanem, Zielencem, Dlouhým, Dybou... Ti všichni se kolem prognostiky v 70. a 80. letech motali. Potom nastala paradoxní věc: téměř 90 % lidí z těch, co u nás tvořili okruh prognostiků, po roce 89 naklusalo do politiky, a prognostika tady na 10 let umřela.
Dají se kategorizovat lidé zabývající se budoucností?
O budoucnosti profesionálně přemýšlejí tři typy lidí - proroci, vizionáři a prognostici. Proroci a vizionáři, to je intuice a fascinace něčím magickým. Prognostici jsou normální sociální vědci. Nezapomínejte ovšem, že o budoucnosti přemýšlejí všichni normální lidé.
A bývalý ministr obrany Baudyš, dnes astrolog, který podle hvězd snad předpověděl i rok 1989?
Toho bych nezařadil ani mezi proroky, ani mezi vizionáře. Natož prognostiky.
Existuje hranice pro předvídatelnost a nepředvídatelnost?
Nepředvídatelná jsou společenská zemětřesení, společenské erupce, velikánské systémové změny. Prognostik může tušit, že se něco ve společnosti chvěje, bublá, ale předpovědět výbuch na základě chvění nejde. Pamatuji si na větu Pavla Hofmana, tehdejšího pracovníka ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, který říkal, že československá společnost potřebuje nadkritické množství systémových změn jediným úderem a nejpozději zítra. Přesně to se nakonec stalo, ale kdybyste se zeptal, kdy to bude, jaký bude průběh, jaké důsledky, to prognostika neumí. Nemá na to nástroje. Prognostika je dobrá na trénování lidské schopnosti domýšlet svá dnešní rozhodnutí. Když se rozhodnu, že investuji, vybuduji, změním, zařídím, tak je normální uvažovat, co to udělá za rok, za dva, za deset a s jakým důsledkem. Prognostika na tohle nabízí lidem nástroje. Ale nejde to dělat jednou za deset let. Stačí, aby se jen lehce změnilo něco nepodstatného, a díky tomu může být v čase výsledek úplně jiný. Například cena ropy, velké záplavy, 11. září atd... Potom můžete svoji prognózu hodit do kanálu a začít od začátku. Zkrátka se to musí dělat permanentně.
Netrpěl jste skutečností, že prognózování je záležitost úzké intelektuální špičky? Obyčejné lidi skoro nezajímá.
Vloni jsem se pokusil vrátit na akademickou půdu a zjistil jsem, že mnohem víc trpím něčím jiným. Vědecká prognostická diskuse dnes vypadá tak, že si sedne deset špičkových společenských vědců, ale nediskutují o tom, jak jsou na tom lidé tady a teď, diskutují o tom, co si vědecké autority, například Fukujama, Tofler, Huntigton a nevímkdo ještě, myslí o tom, jak jsou na tom lidé tady a teď. Abyste se takové diskuse mohl zúčastnit, musíte číst toho Fukujamu, Tofllera, Huntingtona a toho nevímkoho ještě, bez ohledu na to, jestli se s těmi autory ztotožňujete. Jinak jste z diskuse vyloučen, a to i přesto, že můžete mít velice dobrou intuici a znalost reality. To je něco, co bylo pro mne mnohem víc frustrující. Druhý frustrující aspekt vědeckého života je jazyk. Uzavřený, nepřístupný jazyk. Sedněte si s pěti špičkovými odborníky a mluvte s nimi na jakékoliv téma. Okamžitě zjistíte, že jste každý v jiném vesmíru. A to se třeba bavíte o běžných věcech. Oni používají jazyk, který vy nemáte šanci dešifrovat. Tohle v prognostice nebylo. Díky svému krátkému trvání neměla vypracovaný jazyk, neměla celebrity, neměla své staré bichle, které jste „musel sežrat“, abyste věděl, o čem současná věda je, a mohl se zúčastnit práce. Já zkrátka měl opačný pocit frustrace, než ten, co jste pojmenoval. Lidé, s kterými jsem měl dělat, byli strašně daleko od obyčejného života, anebo přesněji - od mé představy obyčejného života.
Abychom se aktivně zajímali o budoucnost, tak se musí něco stát. Je to pořád stejný model: průšvih, a my musíme najít řešení...
Souhlasím. Jen je to složitější. Podívejme se kolem sebe. Evropa je dnes ve stadiu, kdy má dvě cesty do budoucnosti: buď tady lidé vymřou, nebo přijme strategii masivní imigrace vitálnější populace, než jsou Evropané. To je důsledek prodloužení demografických křivek a prognóz. Je na Evropanech, zda se rozhodnou, že raději vykapou, než aby tu měli Vietnamce, Ukrajince a černochy. To je v pořádku. Nemít děti je svobodné rozhodnutí. Tím pádem vyhyneme. Lidé by ale měli vědět, jaké jsou důsledky jejich rozhodnutí. Jedním z nich třeba je, že v roce 2025 tu bude víc jak 30 % neproduktivní populace, kterou bude třeba živit a postarat se o ni. Nebo na ni rezignovat se vším, co z toho vyplývá.
Ludvík Vaculík ale například tvrdí, že člověk má žít tam, kam patří.
Vaculík kecá. Odkud on ví, kam člověk patří? Slovák patří na Slovensko? Tak to jsem zásadně proti. Člověk patří tam, kde se může svobodně rozvíjet. Patří tam, kde může uplatnit svoji kreativitu, patří tam, kde se mu daří žít, vychovávat rodinu, pracovat. Odtud je totiž jen kousek k tomu, že tím, že jsi Cikán, patříš do osady, tím, že jsi Afghánec, patříš do Afghánistánu, i když ti tam vyhrožují zabitím a tvoje žena, která studovala medicínu, nemůže dělat lékařku. Hrozná myšlenka. Jediná šance, jak zabránit, abychom v budoucnu nezničili sami sebe globalizací a střetem kultur, je, že budeme schopni spolu žít. Bez ohledu na to, kde jsme se narodili.
To je zajímavé snad jen pro ty, co umí problém dešifrovat. Většina bude překvapena a zase budeme něco řešit v okamžiku, kdy se přes nás přežene vlna emigrantů, kterou nic nezastaví. Vznikne několik desítek záchytných táborů...
Nevzniknou záchytné tábory. Bude to jako v Londýně, New Yorku... I naše města budou mít svoji čínskou čtvrť, vietnamskou čtvrť. Půjdete do své práce a budete tam minoritou. Spolupracovníci budou z Keni, Ukrajiny a pracovat se vám spolu bude skvěle. Alespoň tomu chci věřit.
Malý český človíček ale bude mít pocit, že mu na zahradě přistáli ufouni a chtějí s ním bydlet. Začne je akceptovat, až když zjistí, že je opravdu nedokáže vyhodit.
Představte si stárnoucího chlapa, který byl v šestnácti skinheadem, v pětadvaceti rasistou a v osmdesáti pěti mu ve starobinci pomáhá do schodů emigrant ze Somálska. Na sklonku svého života pochopí, že ty lidi potřebuje, aby si zašel na záchod. My všichni je budeme potřebovat, a nejen k tomu, abychom si zašli na záchod.
Straší vás některé prognózy o našem konci po nezvládnutém konfliktu nebo krizi?
Dejme tomu, že máte pravdu a civilizace takhle skončí. Žádná tragédie. Když neprokáže schopnost přežít, ať jde pryč. Kolik civilizací už zaniklo. Třeba Sumerové... měli umění, architekturu, vědu. Přesto je jejich civilizace pryč. Z tohoto hlediska mě to netrápí. Jestli člověk dokáže zničit nejen civilizaci, ale i sám sebe, tak i pak jsem optimista. Jsou přece i jiné civilizace, než je ta naše. A navíc, příroda je věčná. Nakonec tady mohou pobíhat jen radioaktivní pakobylky. Ty se po několika generacích vypracují na neradioaktivní pakobylky. Jsme bezvýznamným zrnkem ve vesmíru.

 

 


 

Fedor Gál (*1945)
Inženýr chemie, prognostik, sociolog, ekonom, publicista, nakladatel, ale také dělník, dispečer a mistr v továrně.
Po revoluci stál v čele Veřejnosti proti násilí, která vyhrála na Slovensku volby v roce 1990. Od roku 1991 žije v Praze. Jeden z autorů vítězného projektu na licenci soukromého plošného televizního vysílání, v roce 1996 svůj podíl ve společnosti CET 21 prodává, produkuje večerníček Lískulka a začíná vydávat knihy ve vlastním nakladatelství G plus G.
Autor a spoluautor řady knih. Například: Prognózovanie vývoja vedy (Bratislava 1990), Možnosť a skutočnosť (Bratislava 1990), Z prvej ruky (Bratislava 1991), Násilí (Praha 1994), Hodnoty pro budoucnost (Praha 1996), O jinakosti (Praha 1998), Vízie a ilúzie (Bratislava 2000).
červen 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group