ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CUBA LIBRE - POSLEDNÍ ZEMĚ KOVBOJŮ

Když Kryštof Kolumbus 28. října 1492 poprvé spatřil Kubu, byl okouzlen touto "nejkrásnější zemí, kterou lidské oko kdy spatřilo".


Titulky zpráv, které se v poslední době dostaly do povědomí lidí celého světa:
- Mohutný exodus kubánských uprchlíků na chatrných vorech přes Floridský průliv do USA.
- Stovky zoufalých emigrantů se utopily na rozbouřeném moři.
- Nešťastný otec chce svého malého synka z Ameriky zpět na Kubu.
- Vede Kubánce k emigraci politický útlak, nebo ekonomické důvody?
- Maličký Elian Gonzáles letí do Havany k tátovi.
- Ivan Pilip a Jan Bubeník byli zadrženi kubánskou policií.
- Milionová demonstrace proti americkým špionům.
- Pilip s Bubeníkem se po třech týdnech v kubánském vězení vracejí do vlasti.

Ale jaký je "ostrov svobody" doopravdy? Nebo lépe - jak se jeví Kuba turistovi, který ji projíždí na kole?


Foto: Jan Halaska

TAK SE NEZLOBTE

Cuba libre - Patria o muerte. Jméno příjemného nápoje a nápis vyražený z druhé strany "třípesovky", kubánské mince, z jejíž lícové strany se dívá národní hrdina Ernesto Che Guevara, není jistě nutno překládat. Patria o muerte, nebo někdy malá inovace - Socialismo o muerte. Dvě hesla, při nichž lidem, kteří mají zkušenosti s komunismem, přinejmenším zamrazí v zádech. Jistě ten nepříjemný pocit znáte. Svobodná Kuba - dobrý drink. Strana, nebo smrt, socialismus, nebo smrt - studená sprcha. První dvě věci, se kterými se turista setká ihned po příletu do Havany na mezinárodním letišti José Martí International Airport, které je situováno asi patnáct kilometrů na jihozápad od města, v těsné blízkosti Parku Lenin.


Přestože je Kuba jednou z posledních bašt komunismu, krásu sakrálních staveb zničit nestačila.
Foto: Jan Halaska

Imigrační úředník se podíval na pas (v té době jsme ještě nepotřebovali na Kubu víza), popřál nám hezký pobyt a pokynul, abychom šli dál. Dokonce jsme si museli sami říci o kubánské vstupní razítko do pasů. Celník náš požadavek chápe, a tak se v našich pasech po chvíli objevují vstupní razítka República de Cuba. Je přátelský, má dobrou náladu, a tak nám vysvětluje situaci: "Víte, my tady moc razítka nedáváme, protože Američani sem mají od své vlády zakázáno jezdit, a tak sem létají z Mexika, a my, aby neměli doma problémy, jim nedáváme razítka do pasů, tak se nezlobte."

Nezlobíme se, tuhle benevolenci vůči Američanům, agresorům, špionům a imperialistickým vykořisťovatelům (z pohledu oficiální politiky Kuby), občanům země, která dodržuje přísné hospodářské embargo na Kubu již desítky let, prostě nechápeme.

NEJSLADŠÍ TŘTINA NA SVĚTĚ

Ve staré Havaně je většina staveb ještě ze španělské koloniální doby (památky jsou pod záštitou UNESCO). Co dům, to skvost. Dominantní a nejzajímavější jsou jistě pevnosti Castillo de San Salvador de la Punta a Fortaleza de San Carlos de la Cabaña, chránící vjezd do přístavu. I promenáda vedoucí od Capitolu k pevnosti nás překvapila svojí staromoderní krásou a hlavně čistotou. Boční uličky už tak čisté nejsou, ale kouzlo jim propůjčují prodavači dobré kubánské pizzy a hlavně nápojů. Batido je skvělý hustý koktejl vyrobený z jednoho nebo více druhů exotického ovoce, třtinového cukru, trošky sušeného mléka a ledové tříště. Je osvěžující a zažene i hlad. Pro nás Evropany však stále zůstává nejexotičtějším nápojem Guarapo. To není nic jiného než čerstvá, právě vylisovaná šťáva z cukrové třtiny, podávaná s drceným ledem. Kubánská třtina je ta nejsladší, jakou jsem kdy ochutnal.

Poblíž Capitolu a Parku de la Fraternidad je zase Čínská čtvrť a hlavní stanoviště taxíků. Milovníci veteránů si zde přijdou na své. Po Havaně, stejně jako po celé Kubě, jezdí stovky vozidel s rokem výroby 1959 a dříve. Byl to rok revolučního převratu v zemi, rok, kdy se vlády ujali komunisté pod vedením Fidela Castra Ruze, byl to rok, kdy se do země téměř přestaly dovážet nové vozy. Kubánští řidiči se proto o své staříky vzorně starají, na první pohled vypadají, jako by právě sjeli z výrobní linky. A tak tu můžeme spatřit vedle sebe 50 a více let staré vozy známých značek, jako jsou Buick, Plymouth, Cadillac, Chevrolet, Volha, Moskvič, Škoda Octavia, Ford, Dodge, ale také vozy značek, které dnes snad už ani neexistují - Mercury, Power Glide, Fleeting... Obrovské limuzíny ladně plují starou Havanou a dodávají jí zvláštní kouzlo. Prostě k ní patří, stejně jako polorozpadlé koloniální domy podepřené a rozepřené trámy přes ulici o sousední dům, jen aby se nerozpadly. Ochrana památek UNESCO zřejmě ještě neznamená dotace na jejich záchranu a údržbu. A tak se dostává jen na ty nejvýznamnější, a zbytek historické části s hezkým názvem Havana Vieja se nenávratně rozpadá.

Hlavní město Kuby má dnes i své metro, neboli "metrobus". Je levné a dá se s ním dostat téměř všude. Oficiálně se tak nazývají silné americké nákladní "truckové" tahače s návěsem upraveným pro přepravu osob. Jsou to jakési obří autobusy. Speciální návěs zajímavého tvaru na tahači s nesmyslně silným motorem. Jsou uprostřed snížené (hrbaté), a tak se jim obecně přezdívá velbloudi. Metro má tři dráhy: M1, M2 a M3. Jezdí výhradně na povrchu. Jako všude ve velkých městech, i tady je "metro" víc než přetížené. Tahače s návěsy přeplněnými lidmi za dunivého zvuku motorů projíždějí pro změnu zase novou Havanou.

Procházíme se po ulicích a nasáváme atmosféru jednoho z nejklidnějších hlavních měst, která znám. Občas nám někdo nabízí ke koupi zaručeně nejlepší a nejlevnější kubánské doutníky. Je těžké nabídky odmítat. Kolem nás prošla skupina mladíků. Všudypřítomné doutníkové aroma výrazně zesílilo. Ale jak to? Nevšiml jsem si, že by někdo z nich kouřil "havana". Ani nikdo jiný se zapáleným doutníkem není na blízku. A najednou mi to došlo. Kouřili ty nejobyčejnější kubánské cigarety. A ty se na Kubě nevyrábějí z ničeho jiného než z odřezků nejkvalitnějšího kubánského tabáku použitého pro výrobu nejžádanějších a nejdražších doutníků světa. Tady horší tabák než tento "odpad" prostě nemají.

Večerní Stará Havana je typická rušností malých uliček, desítkami dohazovačů ilegálního ubytování, prodejci hašiše, jídla a lehkých holek. Je to příjemné město s latinskoamerickou atmosférou. Bývalo prý dobrou tradicí, že se v Havaně dívky už od malička učily nejstaršímu řemeslu světa. Učily je to jejich matky a dívka, která byla ve své profesi opravdovým odborníkem, na to byla patřičně hrdá.

"Amigo chikita, chikita," - to magické slůvko služebnice lásky na nás pokřikují i malí chlapci. Ta slova nám znějí v uších, ještě když usínáme. Tak to je socialistická Havana a my jsme se jí málem báli.

ROHLÍKY NA PŘÍDĚL

Čekaly nás hory se vším, co k tomu patří. Cordillera de Guaniguanico je velmi členité pohoří táhnoucí se skoro přes celý ostrov západně od Havany. Nejvyšší vrchol Pan de Guajaibón nemá ani 700 metrů nad mořem, ale cesty jdou jako v každých horách nahoru a dolů, pořád dokola. Při denních teplotách okolo 25 °C se docela zapotíme. Naštěstí máme cestou San Diego de los Banos, lázně na horkých minerálních pramenech. Na koupel se už těšíme. Bohužel, vstupné pro bílé turisty je vyšší, než jsme ochotni zaplatit. Čtyři dolary za dvacetiminutovou koupel nezaplatí nikdo. Bereme za vděk řekou hned vedle.

Jedeme dál do hor, dál od měst. Honza si jde v jedné vesničce koupit rohlíky k obědu, mají s Helenkou konzervy rybiček ještě z domova. "Livreta amigo, livreta." Honza se nechápavě dívá na prodavačku. Ukazuje na rohlíky, jediné zboží, které má, a na prstech jí ukazuje, že chce šest kusů. "Livreta, livreta," je neoblomná prodavačka. Přídělový systém na Kubě je dokonalý. Sortiment zboží, které se dá koupit v levném přídělovém systému, není velký, a tak umožnil naprosto přesnou evidenci bez jakékoli možnosti obchodování s tím, co by vám případně zbylo. Evropa po válce fungovala na lístky, které se daly falšovat a prodávat. Kuba je v tomto dokonale chráněna, zavedli tu knížkový registrační přídělový systém. Každý člověk má svoji knížku. Na jméno. Do ní se všechny nákupy zapisují. Aby byla kontrola úplná, může každý majitel knížky nakupovat pouze v jediném obchodě, tam, kde je zaregistrován, tam, kde je jeho jméno ve velké knize, kam se jeho nákupy také zaregistrují. Ztratíš knížku, nevadí - máme svoji evidenci. Každý obchod dostává zboží přesně odpovídající počtu registrovaných zákazníků. A tak nemohou kšeftovat ani prodavači. Nemáš knížku nebo tady nejsi registrovaný, tak nedostaneš ani rohlík. Za prvé ti nesmím prodat a za druhé - kdybych to udělal, tak by se na někoho jiného nedostalo. Je to dokonalé. Jen nevím, jak by to dělali, kdyby jeli na dovolenou. Ale to už je asi jiná kapitola.

Nakonec smějící se prodavačka darovala Honzovi jeden rohlík ze svého přídělu. O hladu ho přece nenechá. Vidíme, že sehnat jídlo mimo velká města nebude jednoduché. Ale proč se teď zabývat maličkostmi, když příroda kolem je tak nádherná. Už jsme opustili asfalt a jedeme si pěkně šotolinovou horskou cestou mezi pastvinami. Několikrát stavíme stany na místech, kde se nám nejvíce líbí. Vždy máme večer společnost. Přicházejí lidé z okolních domků, přijdou se na nás podívat i děti. Někdy nás zvou přespat k nim domů. Nechápou, proč tu chceme spát u potůčku na louce. I nějaké jídlo by pro nás našli. Jako všichni chudí lidé by se nám rozdali. Dali by nám to nejlepší, co mají. Nosí nám ovoce a kokosové ořechy. Mají radost, že jsme se u nich zastavili. Někdy jdeme na návštěvu a pozdě večer se vracíme do stanů. Usínáme s nebem plným hvězd nad hlavou a vlhkou vůní kubánských hor ve vzduchu. Těšíme se na každý další den.

CHLAPI, KTEŘÍ VĚDÍ, CO SE SLUŠÍ


Kubánští kovbojové nejsou tak známým symbolem, jako ti severoameričtí. Přesto ale jsou neodmyslitelnou součástí zdejšího koloritu.
Foto: Petr Jahoda

Jedeme dál překrásnou zemí opravdových kovbojů, kteří dodnes pracují na koni. Mají kovbojský klobouk, krásná sedla s nezbytnou "hruškou" a velké stříbrné ostruhy. Koupit sedlo je téměř nemožné. Poprvé v životě jsem zažil zrušení obchodu až po zaplacení. Kubánský kovboj se mnou uhádal pro něho slušnou cenu, nechal si zaplatit, chvíli se pomazlil s mými dolary, a nakonec mi je vrátil se slovy: "Víš, já ti to sedlo nemůžu prodat, já bych zítra neměl s čím jít do práce. Já ho prostě potřebuji, chápeš to?" Chápal jsem. Jen jsem nevěřil, že ještě existuje země, kde chlap neprodá své sedlo, ale chápal jsem. Přečetl jsem dost knih o Divokém západě, abych věděl, že sedlo je to nejcennější, co kovboj má. Kniha Jacka Schaefera "Muž se srdcem kovboje" byla kdysi skoro mojí biblí. Jen jsem nebyl připraven na to, že ho potkám právě tady, na socialistické Kubě. Kovboj je na venkově běžnější než auto. Honáky jsme viděli všude. Na pastvinách, na vesnici, u silnic, ale i ve městech, kromě těch největších. Mají statné, dobře živené koně a krásná "westernová" sedla ověšená nástroji denní potřeby, což je laso a zpravidla mačeta. Někteří mají vzadu za sedlem ještě přivázaný nepromokavý kabát.

Všichni byli stejní. Rovní, čestní chlapi, co rozumí své práci. Chlapi, kteří vědí, co se sluší. Vždycky večer, když jsme se rozcházeli, zavezli nás na koních až ke stanům. Jako Divoký západ před třemi sty lety. Kuba zůstane navždy v mojí paměti jako "poslední země kovbojů".

CHE GUEVARA, TABÁK A ČERVENOMODŘÍ PIONÝŘI

Dalším naším cílem je Sierra de los Organos - Varhanní hory, jedna z největších přírodních nádher Kuby. Vápencová oblast s desítkami jeskyní je známá především díky svým obrovským otevřeným skalním převisům, přes které doslova tečou vápencové krápníky. Celý přírodní útvar pak působí dojmem obřích varhan.

Nachází se zde i slavná Cueva de los Portales, jeskyně, ve které v roce 1962 asi 40 dní žil Ernesto Che Guevara se svými 35 spolubojovníky. Je tu postel, na které spával, stůl, u kterého sedával, stůl, u kterého velel... Všude jsou popisky a vše je dokonalé. Stejně jako velký "Che", víc než národní hrdina. Za celou dobu jsme na Kubě viděli podobiznu Fidela Castra snad jen jednou nebo dvakrát. Zato velký "Che" na nás shlížel odevšad. Mrtvý revolucionář už Fidela nemůže ohrozit, tak proč si přes něho nedělat vlastní propagandu. A samotný Castro se tak stává lidu vzácným.

Sierra de los Organos jsou také krajem tabáku. Tak jako se u nás pěstuje třeba řepa nebo brambory, se tady pěstuje tabák. Provincie Pinar del Río je z tohoto hlediska nejproslulejší oblastí, produkuje se zde více než 80 % kubánského tabáku. Kuba vyváží ročně 65 milionů kusů doutníků, které jsou vyrobeny převážně z tabáku vypěstovaného právě v této provincii. První, dodnes stále fungující továrna byla otevřena již v roce 1760. Zelená pole s tabákem a malé továrničky na doutníky jsou v každém údolí. Dovnitř nás nepustili, že nemají autorizaci na provádění turistů, to bychom museli do města, a tam jsme zase nechtěli my.


Ruční výroba doutníků je kubánským fenoménem. Kvůli embargu si je mohou i američtí prezidenti koupit pouze mimo území Spojených států.
Foto: Jan Halaska

Helenka se jako učitelka chtěla zastavit také ve škole. Stejně jako nedávno u nás musely být všechny děti v pionýru, tak jsou i na Kubě. Ale na rozdíl od nás jsou zde dvě pionýrské organizace. A tak ve školních lavicích sedí na jedné straně děti s červenými pionýrskými šátky a na druhé straně, přes uličku, děti se šátky modrými.


Pionýr před pomníkem Che Guevary v Santa Clara symbolizuje jednu historickou epochu, která už přežívá jen v několika málo zemích světa.
Foto: Jan Halaska

Je to od režimu velmi chytré. Nic tolik nevyburcuje aktivitu dětí, jako přirozená soutěživost. A tady trvale stojí proti sobě dvě přátelské, ale stále se předhánějící organizace. Modří a červení, červení a modří. Dnes i zítra. Jsou důsledně odděleni, a přesto stále spolu, jen přes uličku. Každý chce být první, každý chce být nejlepší. Rozhoduje prospěch, chování i sportovní výsledky. Hodnotí se všechno. A děti se s výsledky hodnocení seznamují každý den. O kolik jsou dnes lepší modří a o kolik jsou celkově lepší červení. Dokonalá a trvalá motivace. Je to ďábelské. Jde jen o to, kam kubánští učitelé tuto nevinnou dětskou aktivitu nasměrují.

 

Helenka jim ukazuje, jak se z papíru skládají čepice, vlaštovky, lodě nebo holubičky. Děti nám na oplátku ukazují zase svoje obrázky, které nakreslily. Na Kubě děti malují továrny s kouřícími komíny a kubánskou vlajku. Červení a modří. Patria o muerte. Jejich aktivita už má svůj směr...

PICO TURQUINO V MĚSÍČNÍM SVĚTLE




Kaktusy v provincii Guantánamo by udělaly radost nejednomu z našich botaniků. Dají se zde najít opravdové skvosty.
Vyfotografoval Petr Jahoda

Přes Guantánamo a Santiago de Cuba, kde se zachoval nejstarší koloniální dům na Kubě - Casa de Diego Velázquez z roku 1522, míříme do národního parku Sierra Maestra. Naším cílem je přechod těchto velmi hezkých hor se sezonními deštnými lesy. K tomu, abychom mohli vystoupit na nejvyšší horu Kuby, Pico Turquino (1994 m), potřebujeme zvláštní povolení, které lze získat právě v Santiagu. Asi hodinu pracně vysvětluji úředníčkovi, co potřebujeme a proč chceme právě na Pico Turquino. Zdá se, že úředníček konečně pochopil. Za hodinu si mám pro povolení přijít. Dostaneme ho. Skvělé. Šlo to lépe, než jsem doufal. Za hodinu se vracím a po další hodině čekání mi úředníček ze sousední kanceláře přinesl naše pasy a s milým úsměvem mi říká: "Tak jste to nedostali." Nevěřím svým uším, ale chápu. Přišel čas na "neoficiální poplatek". "Dobře, tak mě pusťte k vašemu veliteli, já se s ním zkusím domluvit," říkám úředníčkovi a sahám si do kapsy pro připravenou dvacetidolarovku. "To nejde," zní suché odmítnutí úředníčka.

Rozhodujeme se, že kvůli takové maličkosti, jako je povolení ke vstupu do národního parku, nebudeme měnit naše plány. Jedeme k vytouženému kopci. Cestou se koupeme v teplém Karibském moři, šnorchlujeme na korálových útesech a vychutnáváme si klid a pohodu téměř neobydlených oblastí Kuby. Večer jsme přijeli do Las Cuevas, výchozího místa pro výstup na Pico Turquino. Obhlížím terén. Početná hlídka strážců parku na vyvýšeném místě nad přístupovou cestou. Nic moc. Pokouším se sehnat domácího průvodce. Všichni se okamžitě ptají na povolení. Tvrdím, že ho mám a že průvodce vlastně ani nepotřebuji. Odcházím z vesničky a vidím to bledě. Přiběhli za mnou dva kluci. "Helou, John, kdybys chtěl, tak známe zkratku, až se setmí, tak vás můžeme dovést nahoru a ani nemusíme jít kolem strážců. Moc by to nestálo, třicet dolarů". Chytrý kluk. Po krátké úvaze to bereme. Ostatně nám nic jiného nezbývá.

Na naše malé noční dobrodružství jsme se vydali krátce po osmé hodině. Měsíc krásně svítil na cestu, cikády cikaly jako o život, moře vonělo. Z mostku na dohled stanici rangerů jsme se pustili vyschlým korytem řeky pomalu nahoru. Proběhlo to zcela hladce. Zostra šlapeme do prudkého kopce. Někde to klouže, ale únavu necítíme. A krása okolních scenerií při měsíčním svitu to vše jen podtrhuje. Chladné kovové světlo dává všemu nádech tajemnosti. Asi o půl desáté jsme se s našimi průvodci rozloučili na prvním vrcholu na hlavní cestě. Tady už nemůžeme zabloudit. Máme jít až za první vrchol, Pico de Cuba. Tam prý je poslední hlídka, a tak by bylo lepší to přejít ještě v noci. Zaplatili jsme a vyrážíme dál sami.

Chytili nás asi po pěti minutách. Čekali na nás. Viděli nás scházet z mostu do řeky. Odvedli nás dolů. Byli víc než příjemní, přátelští a tolerantní. Přesto, že museli v noci nahoru jen kvůli nám. Dovedli nás až k jejich stanovišti v Las Cuevas. Nabídli nocleh a vodu z ledničky. Nechtěli úplatek, aby nás pustili zpět do hor. Jedině povolení ze Santiaga. To jediné, co jsme jim nemohli dát. Jinak pokuta tisíc dolarů. Tady se nedá nic dělat. Stavíme stany na krásném vršku s výhledem na moře a na Pico Turquino, kousek od stanice. Je krásná měsíční noc, skoro úplněk. Z Pico Turquino nebude nic. Nechce se nám spát. Sedíme a díváme se na kopec, kam nás nepustili. Jako by to věděl, tak se teď ukázal v celé kráse.

RÁJ NA ZEMI V "ZONA MILITAR"


Kuchyně v naší chaloupce komfortem zrovna neoplývala, přesto se zde dala vykouzlit vynikající jídla.
Foto: Petr Jahoda

Po ranní koupeli v moři odjíždíme směrem na západ. Máme pod pokutou zakázáno nejen Pico Turquino, ale i vstup do NP Sierra Maestra. Kdekoli. Asi po 30 kilometrech jsme to nevydrželi. Cesta nevede údolím, jak jsme čekali, ale nahoru na hřeben. Všude roste spousta vynikajících maličkých planých citronků, velikostí tak mezi vejcem "C" a pingpongovým míčkem. Vysoko na nebi krouží velcí orlovití ptáci a my konečně mizíme za hřebenem. Před námi se otvírá další nádherné údolí. Scházíme dolů. Je zde hezká chata s několika obyvateli, řeka, tůň, kde se dá i plavat, a malý vodopádek. Ráj na zemi. Od domácích dostáváme na jídlo juku a batido z papáji. Je to vynikající. Tady se také porvé troufám zeptat na cestu. Máme jít přes vesnici Mina del Frío do San Lorenza a pak už po silnici do Bartolomé Masó. To by bylo i podle plánu, který jsme měli. Dokonce s námi kousek cesty půjde jeden človíček. Jsou to krásné hory s mnoha možnostmi koupání, sem tam chaloupka a občas někdo na koni. Když nepomůže, tak určitě neublíží. V jedné chaloupce jsme dostali vynikající šťávu z cukrové třtiny s citronem. Kde tady vzali třtinu? Všichni se tu pohybují na koních, tak jsme jim pěšky a s batohy připadali jako největší podivíni. Strávili jsme zde několik dní, nespěchali jsme, bylo tu moc hezky.

Na poslední noc jsme zůstali zase u tůňky s vodopádem. Kousek odtud je už ta velká cesta, po které dojdeme do Bartolomé Masó. Jsou zde i jakési ubikace, do kterých večer přišli vojáci. Divili se, jak jsme se dostali až sem, že prý je to zona militar, ale jinak je to moc nezajímalo, dokonce nám ani nekontrolovali pasy. Zato dopoledne, když jsme došli až do Mina del Frío (mimochodem, opravdu je to studená vesnice), je to zajímalo až moc. Tady si zkontrolovali pasy všechny. Tentokrát si nás i zapsali. Jde do tuhého? Naštěstí ne. Posílají nás po štěrkové cestě do šest kilometrů vzdáleného San Lorenza. Zdvořile nám pomáhají nasadit batohy, ale na můj návrh, že by bylo lépe, aby nás tam odvezli, že bychom mohli zase zabloudit, se už jen smějí. Tak to budeme muset dojít pěšky. I tak jsme měli dost velké štěstí. Maličko jsme si zahrávali s ohněm. Gran Parque Nacional Sierra Maestra totiž není jen tak obyčejný národní park. Uprostřed divoké přírody tu sídlí kubánské polní velení armády, kterým jsme právě před chvílí prošli.

OSTROV BEZ RYBOLOVU

Nemohli jsme si vybrat lepší místo pro odpočinek než Holguín. Ne proto, že se zde vyrábí vynikající pivo, ale pro celkovou atmosféru města, kde je mimo jiné i jediná maličká mechanická továrna na varhany. Kromě skvělé cukrárny, kde zapomněli na turistické ceny, zde stejně jako ve většině kubánských měst používají pro městskou hromadnou dopravu osvědčené kočáry tažené koňmi. Mají tu jak nové moderní, svařené z plechu a kulatiny, tak i staré kočáry - drožky. Každý kočár má vzadu jasně viditelnou poznávací značku a cedulku s technickými parametry. Obsahuje maximální počet povolených osob a cenu jízdného. Je krásné usínat večer na hotelu a poslouchat, jak vám pod okny klapou podkůvky koní zapřažených do projíždějících kočárů.

Pro dosažení maximální regenerace jsme se ještě jeli na pár dnů potápět na nedalekou pláž Guardalavaca, kde je poměrně velký korálový útes a také mořské delfinárium. Před dlouhým přejezdem to bylo nutné. Čekala nás cesta přes Las Tunas, Camagüey, Ciego de Ávila, okolo největší kubánské přehradní nádrže Embalse Zaza (127 km² vodní plochy) a přes nejstarší město v kubánském vnitrozemí Sancti Spíritus až do Trinidadu.

V tomto nejzachovalejším španělském koloniálním městečku s typickou atmosférou mají turisté možnost nahlédnout do staré továrny na doutníky, a dokonce si i sami zkusit, jak se ručně válí. Na Trinidad si pamatujeme i proto, že to bylo jediné místo, kde se nám během celého pobytu na Kubě podařilo koupit ryby. Kuba jako ostrovní stát nemá téměř žádný pobřežní rybolov. Dokonce ani na odvrácené straně od Ameriky nesmí lidé vlastnit lodě. Dokonce i malé bezmotorové loďky jsme viděli jen výjimečně.

KLIDNÁ BAŠTA KOMUNISMU

Cestou zpět do Havany přes Cienfuegos jsme nemohli vynechat legendární Zátoku sviní a známou Playa Girón, kde byla 17. 4. 1961 krvavě potlačena kubánská kontrarevoluce podporovaná americkou CIA. Místo vylodění kontrarevolucionářů bylo prozrazeno, a tak v uchystané pasti vše skončilo po 72 hodinách marného boje. Dvě stě kontrarevolucionářů bylo zabito, 1197 zajato. Kubánská armáda tehdy sestřelila 11 letadel. Pláž Girón se tak zapsala do světové historie.

Nechtěli jsme vynechat ani národní park Zapata hned vedle, kde žijí tisíce ptáků, počínaje pelikány a konče kolibříky, nejmenšími ptáky na světě, kteří z Kuby pocházejí. Kolibřík je jen o něco větší než kobylka luční a váží pouze dva gramy. V NP Zapata jsou také poslední kubánští krokodýli žijící ve volné přírodě.

Jako špatní turisté jsme opomenuli na naší cestě Kubou navštívit jednu z nejznámějších lokalit na ostrově, světoznámý plážový komplex Varadero. Po všem krásném, co jsme na Kubě prožili, se nám tam už nějak nechtělo.

Kuba, jak jsme ji poznali, je klidnou, politicky stabilní komunistickou zemí, vlastně poslední baštou komunismu. Převažující část obyvatelstva je naprosto spokojena se stávajícím režimem. Obecně převažující názor je, že kubánská revoluce setřela rozdíly mezi chudými a bohatými. Nikdo se nikomu nemůže smát, že je chudý. Možná jsme měli poslední šanci vidět ji takovou, jaká je (ani velký Fidel Castro není nesmrtelný a kdo ví, co se pak bude dít...).

Ať už se o Kubě traduje ledacos, je to překrásná země, kde většina obyvatel doslova miluje svého vůdce a kterou určitě stojí za to vidět. Podle našich měřítek se lidem na Kubě žije asi velmi špatně, ale oni to nevědí. Podle svých měřítek jsou šťastní. Nehodnotí komunismus, jestli je dobrý, nebo zlý. Nemají možnost porovnat ho s jiným systémem. Důležité je, říkají Kubánci, že máme co jíst, že víme, že budeme mít co jíst i zítra, pozítří, vždycky. Že naše děti nemají hlad. Že máme jistotu. A za to vděčíme Fidelovi. Většina chudších lidí, a chudí jsou kdekoli na venkově, jí dvakrát až třikrát denně celých sedm dní v týdnu rýži s čočkou, v lepším případě ještě se škvarky. Za to jsou Fidelovi vděční, za to ho milují. Paradoxem je, že Fidel Castro je údajně jedním z nejbohatších lidí světa.

Jedním dechem nám řekli, jak je to skvělé, že Fidel odstranil rozdíly, že jsou si všichni rovni, a v druhé větě řekli, aniž by si to uvědomili, že je mrzí, když nemohou svým dětem koupit bonbony, protože ty jsou jen za dolary. A dolary, přestože se všichni mají stejně, má jen někdo. Jsou moc drahé a těžko se shánějí.

Kdo si myslí, že se na Kubě domluví rusky, mýlí se. Na školách se totiž vyučuje překvapivě angličtina. Rusky umí jen ti, kteří byli v Sovětském svazu pracovat. Lidé mají Fidela rádi i proto, že - jak říkají - byl vždy svůj. Nikdy si prý nenechal nic diktovat. Ani zprava, ani zleva. No, kdo ví.

Na naší cestě jsme poznali mnoho zajímavých a přátelských lidí, z nichž se někteří stali i našimi kamarády. Pro nás zůstává Kuba perlou Karibiku, zemí, kam stojí za to se vrátit.




KUBÁNSKÁ REPUBLIKA

Hlavní kubánský ostrov je patnáctý největší na světě, s rozlohou 110 860 km², délkou 1250 km a šířkou 191 km. Je součástí souostroví Velké Antily a v Karibském moři je největším ostrovem. Podstatnou část Kuby pokrývá úrodná rovina, kde se pase dobytek a pěstuje se cukrová třtina, káva, tabák, citroníky a rýže. Převážná část jižního pobřeží je pokryta bažinami, zatímco sever lemují nepříliš jemné pláže. Asi 25 % země zabírají hory - nejvyšší je Pico Turquino (1994 m). Podnebí je tropické, celoročně pod vlivem pasátů, bez větších rozdílů teplot mezi jednotlivými ročními obdobími. Od listopadu do dubna panuje období sušší zimy s průměrnou teplotou 22 °C.

Kubánskou nejhojnější faunou jsou plazi včetně krokodýlů, leguánů, ještěrek, mloků, želv a 15 druhů nejedovatých hadů. Z Kuby pochází také nejmenší pták na světě - kolibřík. Na ostrově se vyskytuje přes 6000 druhů rostlin, z nichž více než polovina je endemických, a říká se, že tu roste přes 20 milionů palem. Kuba je jedním z mála míst v tropickém pásmu, kde se nevyskytuje malárie.

Dnes na Kubě žije 11 milionů lidí. V hlavním městě Havaně jich žije 2,2 milionu. Úředním jazykem je španělština. Hlavou státu je předseda státní rady Fidel Castro Ruz, nar. 13. 8. 1927, u moci od r. 1959, v úřadu od 2. 12. 1976. Kuba je správně rozdělena na 14 provincií a zvláštní území ostrova Isla de la Juventud (asi 350 maličkých korálových ostrovů, z nichž jen málo je natolik velkých, že je lze obývat). Měnová jednotka: 1 kubánské peso = 100 centavos. Náboženství: 47 % katolíků, 4 % protestantů, 2 % afro-amerických spiritistů a 47 % ateistů.

Historie Kuby se datuje od doby asi 3500 let před Kristem, kdy byly prokázány první známky osídlení rybáři, lovci a sběrači, kteří připluli z Jižní Ameriky. Byli to Sibonejové (skalní lidé), Guanajatabejové, Tainové a Hatuteyové. Po příchodu Španělů (kolonizace od roku 1511) byli v 16.-17. století zcela vyhubeni.

V roce 1868 byla zahájena desetiletá válka za nezávislost, vedená Carlosem Manuelem de Céspedes. Skončila porážkou, přesto Kuba získala roku 1878 částečnou samosprávu. V roce 1901 se stala protektorátem USA a 20. 5. 1902 byla vyhlášena nezávislá republika. USA si v oblasti Guantánama, kterou si pronajaly na 99 let, vybudovaly vojenskou základnu. V březnu 1952 provedl za podpory USA Fulgencio Batista y Zaldívar vojenský puč. Nastolil tvrdou diktaturu, kterou na konci roku 1958 svrhlo hnutí odporu pod vedením Fidela Castra. Moci se pokusila ujmout vojenská chunta, ale 16. 2. 1959 definitivně zvítězil Castro.
červen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group