ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SKAUTSKÉ ŠTĚSTÍ

 

Sídlo českého centra PEN klubu je na opravdu prestižní adrese. Blízko Václavského náměstí, na ulici 28. října, která spojuje ulice Na Příkopech a Národní. Stejně tak prezident PEN klubu, spisovatel a scenárista Jiří Stránský v sobě spojuje šlechtický původ, skautské ideály a zkušenosti z mnohaletého věznění. Snad proto mě překvapila pohoda a klid, které z něj vyzařovaly. Myslím si, že málokterá řeč je tak proložena gejzíry smíchu v okamžicích, kdy by stejně tak dobře mohla tuhnout krev v žilách...

 

Ve vaší povídce Štěstí je hlavním hrdinou mladík, kterého obvinil kolega proto, že mu hrozil trest smrti. Byl to i váš případ?
Ano, to je přesně můj případ. (smích) Ta povídka není ryze autobiografická, ale v tomhle ano.
Takže osm let vězení jste si odseděl proto, že někomu hrozil trest smrti, a aby ho zmírnil, musel si vymyslet ilegální odbojovou organizaci, které jste měl být členem?
Ano. Musím k tomu dodat, po těch mnoha letech, že jestliže já jsem to přežil a ti ostatní taky, a tomu člověku to pomohlo zachránit život, tak je to vlastně v pořádku. Nejsem ten, kdo by říkal, že mě to stálo osm let života, protože jak už jsem mnohokrát prohlásil, je ta doba strávená ve vězení moje jediná univerzita. Proto se také celá ta knížka jmenuje Štěstí. Já jsem měl v tom vězení neuvěřitelné štěstí, protože jsem se neustále potkával s těmi nejskvělejšími lidmi, které bych jinak těžko vyhledával - nebýt kriminálu. Nejhorší na tom bylo, že mě ve vyšetřovací vazbě málem utloukli, protože si mysleli, že zarytě mlčím a nechci vůbec nic říct - a já nevěděl, co mám říct, k čemu se mám přiznat. Pro mě bylo velice složité dostat z nich, k čemu bych se měl přiznat. (smích)
Vy jste říkal, že jste ve vězení prošel školou anebo „univerzitou života“. Co jste si odnesl do civilu?
Patřím do rodiny, kde se vždy velice ctilo vzdělání. Můj dědeček z matčiny strany, ačkoliv byl později předsedou vlády, byl původně sedlák. A můj dědeček z otcovy strany, i když šlechtic, byl správcem cizího majetku. Právě z těchto důvodů už ta příští generace měla vysokoškolské vzdělání. A mě vyhodili z gymnázia hned po písemkách - abych neudělal maturitu...
Proč?
V té době stačilo jen to, že můj táta byl známý advokát a můj dědeček agrární ministerský předseda. Táta byl vždycky proklamativně proti komunistům. A dědečka, protože byl v agrární straně, které se chtěli zbavit co nejefektivněji, žalovali pro kolaboraci - ačkoliv kolaborantem nikdy nebyl. Samozřejmě že ten proces vyhrál, ale pak na následky toho, že ho věznili, zemřel. A při soudu, který byl v roce 1946 ještě nestranný, byli ti, kteří ho nařkli, tedy KSČ, odsouzeni k tomu, že se musí veřejně ve všech svých orgánech omluvit. To se nezapomíná. (smích)
Měl jsem maturovat v padesátém roce - v té době měl otec už za sebou dva roky tábora nucených prací a můj starší bratr si už mezitím šel sednout. Takže důvodů k tomu, aby mě exkomunikovali ze školy, bylo mnohem víc.
Jak vypadala vaše vězeňská univerzita?
Moje veliké štěstí bylo, že v té době v lágrech a věznicích seděla, jak se říká, duchovní elita národa. Nejen spisovatelé, ale i univerzitní profesoři všech oborů. A protože jsem přišel do basy už s rozhodnutím, že bych byl rád spisovatelem, tak jsem si tam velice pozorně odposlouchal kurzy kunsthistorie, estetiky, etiky a všeho možného. Pomůcky byly velice směšné. Civilové nám občas na objednávku propašovali to, co bylo nejméně nebezpečné - v národních galeriích kupovali pohlednice s reprodukcemi. Na těch pohlednicích jsem se učil. Pouštěli nám také muziku - i pro nás mukly schůdné rádio, a to byly v neděli v poledne koncerty klasické hudby. Pro tuto „vězeňskou univerzitu“ dochází dodnes k paradoxním situacím, kdy si spousta lidí myslí, že když jsem prezidentem tak vznešené organizace, jako je PEN klub, že určitě musím být něčeho doktor. Už jsem ve všech veřejných prostředcích od novin po televizi prohlásil, že nemám ani maturitu, ale pořád to nestačí.
Ti „profesoři ve vězení“ vás naučili schopnosti nemstít se, odpouštět?
Ano. Seděl jsem naprosto nevinně a všechno, co tam se mnou prováděli, bylo strašné, takže jsem zpočátku nenávistí a touhou pomstít se jenom bublal. (smích) A pak jsem se naštěstí ocitl na Pankráci - pomohl mi k tomu náš slavný hokejový brankář Bóža Modrý. Byl to také inženýr a stavař a měl na starosti muklovský útvar, kterému se říkalo „basaprojekt“. Tam bachaři schraňovali všechny zajímavé lidi - hlavně projektanty, kteří rýsovali tajné kryty a bůhvíco všechno. Také tam mimochodem vymysleli šestsettrojku.
Díky tomu, že jsem se dostal na tento hospodářský dvůr, mohl jsem chodit na vycházky s Janem Zahradníčkem, Františkem Křelinou, Josefem Knapem... a pro mě to byl zázrak, protože jsem tyto spisovatele jako čtenář miloval. Najednou se s nimi setkáte tváří v tvář a oni vám říkají, abyste jim tykal. A já byl tehdy kluk, bylo mi 21 a půl.
Jaký byl Jan Zahradníček?
Mýtus o tom, že byl tragická postava, se dodnes snažím bourat. Je pravda, že měl hrb vpředu i vzadu, byl nemocný, ale byl to člověk plný slunce - nejenom svou vírou, ale i životním přesvědčením. A on na mně poznal mou nenávist a byl první, kdo mi to řekl: že by bylo dobře, kdybych si honem rychle uvědomil, že první obětí mé vlastní touhy mstít se a mé vlastní nenávisti budu já sám, protože mě to sežere. Z dálky těch let to zní skoro jako floskule. Tam to tak nebylo - když jste to chtěl přijmout za své, nebylo to jednoduché. Bolí to a chvíli trvá, než se přeplave na druhý břeh. Ale pravda je, že v okamžiku, kdy se vám to podaří, je najednou všechno daleko jednodušší. Můj život s tímhle poznáním, a to i na uranových dolech, kde to bývalo dost kruté, byl o polovinu lehčí.
Vy se netajíte tím, že většina příběhů, které jste z vězení napsal, se skutečně stala.
Ano, je to pro mě důležité. Když teď občas zajedu na školy na besedu, kantoři mě přesvědčují o tom, že povídky, které byly zfilmovány, jsou jejich jediná učební pomůcka z této doby. Mé filmy se už používají téměř jako dokument.
Setkal jste se v poslední době s některými spoluvězni z té doby?
Já se s nimi scházím poměrně často. Jednak jsem členem Konfederace politických vězňů, a kromě toho jsem udělal s režisérem Milanem Maryškou dokumentární film Ztráta paměti, což jsou výpovědi vězňů z té doby. Jsem pro vězně vlastně jediný jejich zastánce. Rád se s nimi scházím, i když teď na to bohužel nemám dost času. A scházím se i s těmi, kteří byli mými nejbližšími přáteli z lágrů - tedy z těch, co jsou ještě naživu. Celkem nás odsoudili a zatkli skoro 270 000, a teď nás je, včetně těch, co jsou za hranicemi, jenom asi 9000. Ten člověk, kvůli kterému jsem si šel sednout, zemřel v osmdesátých letech.
Pamatujete si, co jste dělal v den, kdy vás po osmi letech pustili z vězení?
To si pamatuji velice přesně. (smích) Pouštěli nás v květnu na takzvanou amnestii. Ona to vlastně nebyla amnestie, ale takové, dalo by se říci, hromadné podmínečné propuštění, protože bez ohledu na to, kolik komu zbývalo, jsme měli podmínku na deset let. U mě to bylo obzvlášť pikantní, protože mi zbývalo odsedět si půl roku, (smích) a měl jsem stejnou podmínku jako ti, kterým odpustili patnáct let. Šel jsem domů z Bitýzu - v posledních dílech Zdivočelé země je to velice přesně popsáno. Jeli jsme společně autobusy, přijeli jsme po poledni, autobus nás Pražáky vyklopil na Karlově náměstí, dodnes to vidím živě před očima. A já uviděl tramvaj a jen jsem řekl: Promiňte kluci, jede mi dvojka. Viděl jsem, jak tramvaj zatáčela do Spálené ulice, a jako by zmizelo těch osm let, v ohybu jsem tramvaj normálně doběhl a naskočil do ní - stejně jako jsem to dělal dřív, když jsem byl ještě student. Jel jsem na Pohořelec, šel pěšky na Hradčanské náměstí, zazvonil, hodili mi klíče, a já šel nahoru. Nebyla tam moje tehdejší dívka a nynější žena, protože v Karlových Varech zaměřovala hotel Pupp. Zbytek toho dne jsem strávil s rodinou. U nás to probíhalo asi trochu jinak než jinde, protože u nás byla vězeňská zkušenost bohatá. Kromě těch ostatních věznění byl táta za války v Osvětimi.
Povídka Bumerang, podle které byl nedávno natočen stejnojmenný film, má v knížce jinou pointu, než byla později ve filmu. Proč?
My jsme to po zvážení tak udělali, protože povídky v knize Štěstí jsou příběhy jednotlivých protagonistů, jakési užší party, o které jsem před chvílí mluvil. Když dochází v knížce k povídce Bumerang, čtenář už má řadu informací. Ve filmu to není možné. V okamžiku, kdy byste začal ve filmu vysvětlovat a popisovat, tak to retardujete. Abyste donutil diváka uvědomit si, co to bylo za hrůzu, musíte tu hrůzu nějakým způsobem předvést... Pět kamarádů z povídky jsme vtěsnali do jediné postavy, protože kdyby se to drobilo, pocit diváka by byl spíš roztříštěný. My jsme to s Hynkem Bočanem potřebovali koncentrovat, potřebovali jsme být přesvědčiví.
Jak se vám píší scénáře na základě vlastních povídek?
Díky tomu, že jsem dlouho nejen spisovatel, ale i scenárista, můžu možná trošku hrdě říci, že jsem jedním z mála autorů, kteří dovedou vystoupit ze své vlastní literatury, dívat se na ni očima nezaujatého scenáristy a rozpoznat, co v té mé literatuře funguje audiovizuálně a co ne.
Budete psát další díly Zdivočelé země?
Ano. Nechtěl jsem, abych se přiznal, protože těch dílů už je ne dvacet, ale dvacet jedna, když počítáte i pilotní film - a pokud chcete zachovat stoupající tendenci, (smích) je to velice vysilující. Nakonec se ale ukázalo, že Zdivočelá země je za poslední léta nejsledovanější seriál, takže televize o pokračování velice stála. My jsme s Bočanem z toho byli už tak vysílení, že jsme říkali: Ne, už ne. Ale argumenty pro byly velice silné. Ten hlavní je, že nikdo doposud nezmapoval dobu mezi sedmašedesátým a třiasedmdesátým rokem. O tom bude těch osm dílů. To znamená začátek jakéhosi uvolnění - pro některé lidi, a pak vrcholící normalizace v roce 1973, kdy si režimní přisluhovači už zase dělali, co chtěli - a daleko rafinovaněji a sofistikovaněji. Samozřejmě tam také řeknu, co si myslím o osmašedesátém roce. Pokusím se poopravit mýtus některých lidí, že osmašedesátý rok byl „samoočišťující“, nebo jak bych to nazval.
Dívali se na Zdivočelou zemi i mladí lidé?
Odezva u mladé generace byla velká. Průzkumy sledovanosti zjistily, že na Zdivočelou zemi se dívalo víc mladých lidí než starých. Pro mě je to obrovská čest. I tato skutečnost mě donutila, že jsem na další pokračování kývnul. (smích) Kromě toho budu pro televizi připravovat i další seriál podle mé poslední knížky Přelet.
Nebyla popularita u mládeže dána tím, že seriál měl takový kovbojský nádech?
Ale ona ta doba skutečně taková byla. Všude se povalovaly zbraně a i ti koně opravdu běhali bezprizorně krajinou. Když potkávám řadu svých vrstevníků, kteří také jezdili na ty brigády v Sudetech, jsou blažení, protože to skutečně tak bylo. Dokonce jsem byl na besedě v té autentické obci, která se nejmenuje Svatý Štěpán, ale Hora Sv. Šebestiána, a tamější pamětníci říkali, že jsem na ně vlastně byl příliš hodný, že to tam bylo ještě daleko krutější. Jinak máte pravdu v tom, že ty první díly mládež navnadily. V okamžiku, kdy diváka chytnete a on se začne dívat, dál už prostě musí. Když si uvědomíte, že se na seriál dívalo 30 % lidí, je to dávka. A my jsme měli šanci sdělit, jak to skutečně bylo. Neodchýlili jsme se od skutečnosti. Všechno, co se na obrazovce odehrávalo, je pravda - včetně těch figurek jako třeba Beno Kleibl, kterého hrál Honza Kraus. To je autentická figura. To všechno se skutečně stalo a divák pozná, že to není vycucané z prstu. Jakmile máte v sobě jistotu, že si nemusíte nic vymýšlet, že naopak můžete ubírat, pak to lépe funguje.
Máte i vy osobně v sobě zakódované kovbojské zásady?
Jsem od dětství skaut. To znamená, že principy férového jednání, pravdomluvnosti, věrnosti, schopnosti stát za tím, co řeknu, ale postavit se i za ty, s nimiž souhlasím, to všechno mám v sobě. Jsou to i zásady těch „kaubojů“, dalo by se říci. Kromě toho - i když jsem z nižší šlechty, přece jen jsem taky šlechtického původu a tyto zásady byly pro tento druh lidí přirozené. Od dětství jsem byl vychováván ve schopnosti rozlišovat, co je lež a co pravda, že se musí držet slovo, a že jakmile cítím nespravedlnost, musím se ozvat. Protože takové zásady se předávají po mnoho generací, máme to v krvi. Proto se dodneška pořád někde ozývám a dodnes mě spousta lidí nemá ráda. Když jsem byl jedním z těch, kteří projevili sympatie stávkujícím v České televizi, nešel jsem tam proto, abych dělal kariéru, ale protože jsem cítil, že tady začíná jakýsi mocenský boj. Tím, jak jste vychován a co jste všechno prožil, rozpoznáte možná takové signály dřív než ostatní. Dodneška, když někde potkám nějakého „leváka“, naskáče mi husí kůže. Je to dobrá obrana, leckterý podnikatel by za to dobře zaplatil, (smích) ale je to tak.
Myslíte, že existuje něco jako modrá krev?
Vít Olmer měl v roce 1966 ďábelský nápad, který mu prošel. Natočil dokument Občané s erbem - o tom, co dělají lidé s modrou krví za socialismu. Jeden roznášel pivo, druhý myl v mlékárnách flašky, já prodával benzin u pumpy... Loni se Olmer ptal, jak to je po těch pětatřiceti letech. Všichni, s kterými mluvil, říkali jednu a tutéž věc, obzvláště ti, kteří restituovali majetek: My jsme byli vychovaní tak, že nechceme majetek zpátky, abychom byli milionáři. My ho chtěli proto, abychom ho mohli opět dát do kupy, aby sloužil společnosti a aby k něčemu byl.
V prvním filmu ta otázka po modré krvi byla. Dokonce mě ukazovali, jak mi berou krev a že je normálně červená. Ale ten přenesený výraz modrá krev znamená, že šlechtici mají v té krvi ještě něco jiného než ti ostatní, jakousi zodpovědnost nejen vůči své rodině, ale i vůči místu, kde se narodili, a vůči národu, ke kterému patřili. Když si napíšete pod sebe různá slova, která mají různé šlechtické rody pod erby, dal byste z toho dohromady skautský slib.
Vy jste vlastně i představitel skautského hnutí - soudě podle reklamní fotografie, na které jste vyfocený se skautem.
Když mě oslovili, abych se nechal vyfotografovat se skautem, udělal jsem to, protože jsem věděl, že to těm skautům pomůže. Spíš než jejich představitelem, jsem duchovně přítomen v té nejvyšší špičce skautů, ale odmítl jsem jakékoliv funkce a hodnosti. Tak jako muklům pomáhám filmy, skautům pomáhám tím, že kde můžu, se za ně beru.
Je skautské hnutí mezi mladými lidmi populární?
Myslím, že po období útlumu nabírá na síle. Určitou dobu to skomíralo, potom přišel rozmach po roce 1989, pak na nějaký čas zase útlum. Trošku jsem to čekal - po té bolševické askezi přišla obrovská spousta věcí, které musely mladé lidi okouzlit. Počítače, Internet, chatování, mobily... Ale po tom okouzlení vždycky u mladých lidí nastane okamžik, kdy najednou zjistí, že jim něco chybí. Dnes počty skautských oddílů přibývají a také zhruba od roku 1998 zájem dětí o skautské hnutí zase roste. Najednou zjistíte, že ty základní ideály, které oslovují mladého člověka, jsou pořád stejné. Že sice ve třídě na gymplu když se o někom řekne, že je čestný, zní to jako že je trochu blbý, ale vlastně mu v duchu závidí. To je pořád. Viděl jsem to na sobě, na svých dětech a teď to vidím na vnoučatech. Ty postupy jsou pořád stejné, ale jakmile se objeví někdo, kdo trošku kašle na módu a na to, co zrovna frčí, a chová se podle své přirozenosti, automaticky najednou začíná trčet. A jestliže je opravdu takový, jaký je, stává se příkladem - aniž by musel hnout prstem.
Vy jste ve vězení psal pohádky pro svou dceru. Jak jste se při tom cítil?
No, špatně. (smích) To bylo až při druhém vězení, ale abych to vysvětlil, musím se vrátit k tomu prvnímu. Když jste s někým 24 hodin denně, ten člověk před vámi nic neutají. A tak jsem byl ve vězení nejenom svědkem stovek a stovek příběhů, ale také stovek a stovek rozpadů lidských vztahů.
Vztahů, kdy jeden z dvojice byl ve vězení a druhý na svobodě?
Ano. Všechno to bylo pochopitelné. Když ona měla dvě děti nebo naopak neměla dítě a on tam byl zavřený na deset nebo patnáct let a šance, že bude propuštěn dřív, byla nulová, tak ty ženské vydržely čekat dva tři roky, a pak to vzdaly. Ale protože věděly, co by to pro něj bylo za tragédii, chodily za ním na návštěvu, i když už byly třeba těhotné s někým jiným. Takových případů byly tisíce. A já jsem si tam přísahal, že jestliže se kdy dostanu domů, ožením se a budu mít rodinu, udělám všechno na světě, abych nepřichystal podmínky pro to, aby se mohlo stát cokoliv, čeho jsem byl svědkem v kriminálu.
Když jsem se pak vrátil z vězení, hned jsme se brali, narodilo se nám první dítě, po čtyřech letech druhé, a já rodinu považoval za absolutní prioritu a podle toho jsem se choval ke svým dětem. Nebyl jsem pro ně jenom táta, ale všechno. Partner, šašek, cokoliv. Výsledek byl, že jsme měli a máme do dneška nádherný vztah, kdy se děti na mě mohly obrátit se vším. A pak jsem najednou šel zase do vězení...
Kvůli falešnému obvinění týkajícímu se vaší práce na benzinové pumpě.
Ano. A když mě zatkli, dceři bylo osm a půl roku. Do té doby si prožila nejkrásnější dětství - a najednou jsem tam nebyl. Starší kluk kvůli mému kriminálu vlastně ani neměl čas na pubertu, protože byl jediný mužský v rodině a pomáhal mámě. Ale dcera byla extrovert a navíc velice citlivá. Žena mi psala v dopisech, že ty dva roky probrečela. Já, abych to aspoň trochu zmírnil, jsem ji nutil do takové hry, že nejenom vězni, ale i kapitáni zámořských lodí jsou třeba rok pryč. Aby to brala tak, že jí z té lodi budu posílat každý týden povídačky o zvířatech. Ono to nakonec vyšlo, jmenovalo se to Povídačky pro Klárku a ilustroval to brácha mého zetě Matěj Forman. Knížka se vyprodala a reakce čtenářů byla taková, že bych měl prozradit, jak vznikala. Teď jsem z těch dopisů udělal další dětskou knížku, která se jmenuje Povídačky pro moje slunce. Jednak se tam asi objeví faksimile jednoho z těch dopisů, které jsem tenkrát posílal, a také tam pro rodiče prozrazuji, jak knížka vznikala.
Z vašeho životopisu jsem zjistil, že jste v létě roku 1968 odjel do Vídně a ještě v tom roce na podzim jste se vrátil. Proč se to stalo?
Nás zastihl 21. srpen v Jugoslávii, kam jsme mohli poprvé jet s rodinou k moři. Byli jsme tam s přáteli a řada z nich se rozhodla, že už se nevrátí. Říkal jsem si - dobře, pojedeme taky, ale musíme zjistit, co a jak. Předtím jsem se nijak moc neexponoval, byl jsem ten, který navzdory svému životnímu optimismu všude říkal: Prosím vás, ti Rusáci musí přijít. Nedělejte si iluze, že nás nechají. V okamžiku, kdy to udělají, se rozsypou, protože všichni ostatní to budou chtít také. Přijeli jsme do Vídně a najednou se tam začali sjíždět režiséři, se kterými jsem se znal. Přijel tam i Ivan Passer, který říkal abych počkal, protože Miloš Forman je v Americe a dojednává tam, že by Paramount přijal mladou vlnu a vytvořil tvůrčí skupinu mladých režisérů. A protože to byli samí režiséři a nebyl tam žádný scenárista, tak prý počítej s tím, že bys tam jel. Jenomže oni tam v té Vídni byli všichni sami, a já tam měl rodinu a byli jsme oblečení jako na léto v Jugoslávii. Navíc začínalo září a můj syn byl školou povinný, tak jsem ho musel dát do české školy ve Vídni, ale věděl jsem, že to není dobré. Zdrželi jsme se tam celkem asi pět neděl a mezitím volal Ivan Passer, že v té Americe všechno padlo, že se všichni vracejí domů, že se u nás vlastně nic neděje. Jak jsem byl poznamenaný z kriminálu, říkal jsem si, že už nemám na to, přeřezávat ty vztahy nožem, a vrátil jsem se do Čech.
Strávil jste posledních deset let cestováním, když už se to konečně smělo?
Jako prezident českého PEN klubu jsem každý rok jezdil na světový kongres, který byl pokaždé v jiné zemi. Dvakrát jsem tak byl ve Spojených státech, v Mexiku, v Edinburghu, ve Finsku... Byl jsem i v Pákistánu.
Tam také jednal PEN klub?
Ne, tam se konalo světové fórum intelektuálů, na které mě pozvali. Bylo to v Islámábádu, pro mě dost totalitní zkušenost. Všude bylo napsáno, že to je světové fórum intelektuálů a spisovatelů. (smích) Pak jsem se dozvěděl, že pro ně je spisovatel o něco víc než intelektuál. Spisovatele mají za osobu, která jim utvořila jazyk a naučila je artikulovat, jak oni říkají.
A plánujete teď nějakou cestu?
Musím se přiznat, že jsem sjezdil svět dost a už se mi moc cestovat nechce - když už je to často povinnost. Scvrkává se to tak, že jezdím za kamarády do Normandie na opravdovou dovolenou - nepracovat a tak. Spousta lidí mi ten fakt, že se mi nechce cestovat, vytýká, protože jsem pro cestování mimořádně dobře disponován, domluvím se čtyřmi jazyky naprosto dokonale. A právě proto, že se to o mně ví, zvou jmenovitě mě. Nepotřebují tak žádné tlumočníky ani jiné další osoby. Ale abych řekl pravdu, nebaví mě to. Jednak proto, že tady mám velkou spoustu práce, která mě baví. A ještě navíc jsem patriot a vím, že máme neuvěřitelně krásnou zem. Jsem tady tak nezřízeně spokojený, že mě to ven příliš neláká.
Co to vlastně obnáší, být prezidentem PEN klubu v Čechách?
Charta PEN klubu, která je stará už osmdesát let, je zvláštní. Odpovídá mým zásadám, mluví o tom, že za všech okolností vždycky musí PEN klub ochraňovat svobodu slova a svobodu vyjadřování a dělat všechno pro to, aby bylo zachováno písemnictví vlastní i cizí. PEN klub má přednost také v tom, že jeho členy jsou už hotové osobnosti, které se nějakým významným způsobem podílejí na písemnictví, takže ty osoby samy o sobě mají váhu, protože jsou obecně známy.
PEN klub je také znám svou naprostou nestranností, ale i úplnou nezávislostí na komkoliv. Takže občas, obzvláště mými ústy, se i tady v Čechách vyjadřuje k lecčemu, co většinou politikům není po chuti. Nepřátelství mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem začalo na světovém kongresu PEN klubu v Praze. Havel, který je také naším členem, jako hlava státu otvíral zasedání PEN klubu a měl řeč o tom, že je rád, že se právě tady v Praze scházejí intelektuálové z celého světa a že by se mohli domluvit na založení jakéhosi světového společenství, které by dovedlo tlačit na politiky, aby se chovali rozumně.
Pan Klaus není členem PEN klubu?
Je, ale tehdy to bral jako vyhlášení války.
V jedné vaší povídce považoval hlavní hrdina za štěstí, že se mohl vyspat na prachovém polštáři. Co je pro vás štěstí teď v současné době?
Pro mě je pořád štěstí, když se cokoliv maličkého podaří. Všichni mi říkají - ty jsi šťastný člověk, ty se raduješ z maličkostí. Vždycky jsem ve své rodině říkal, že existuje něco jako zákon o radosti. To je zase to tajné skautství - jeden dobrý skutek denně. Kdykoliv člověk může, má svému bližnímu udělat radost. Protože taková radost je dvojí - někdo ji udělal a někdo ji má. A to jsou ty maličké okamžiky štěstí. Jsem blažený, když jsou u mě vnoučata, která mě mají ráda ne proto, že jsem jejich dědeček, ale že dokážu „blbnout“ na jejich úrovni - a pro mě je to štěstí. Takže já ty prachové polštáře pořád nacházím - i s tím rizikem, že za to budu trestaný.

 

 


JIŘÍ STRÁNSKÝ (*12. 8. 1931)
Jeho otcem byl významný advokát JUDr. K. Stránský, rytíř ze Stránky a Greifenfelsu. Matka, B. Stránská, rozená Malypetrová, byla dcerou významného agrárního politika J. Malypetra, který byl ve dvacátých a třicátých letech ministrem vnitra, premiérem a předsedou parlamentu.
V roce 1950 byl donucen odejít z gymnázia, později pracoval v reklamním podniku Čedok-propag. V roce 1953 byl v procesu proti ilegální skupině, do které nikdy nevstoupil, odsouzen na osm let, v roku 1960 byl podmínečně amnestován. Pracoval ve stavebnictví a hornictví a zároveň začal spolupracovat jako scenárista s režiséry Fričem, Passerem a Bočanem, překládal také z angličtiny. Stálé místo na Barrandově se mu nepodařilo získat.
Od roku 1965 pracoval na benzinové pumpě v Opletalově ulici v Praze. Podle svých slov si o událostech z roku 1968 nedělal iluze - i přesto, že byl členem K 231. V srpnu 1968 emigroval s rodinou do Vídně a Štrasburgu, ale už na podzim 1968 se vrátil domů a dál pracoval jako pumpař. V prosinci 1973 byl znovu zatčen a na základě falešného obvinění z machinací s naftou odsouzen na tři a půl roku vězení. V prosinci 1975 byl podmínečně propuštěn. Po návratu začal pracovat v Československém státním souboru písní a tanců, nejprve jako kulisák, později jako jevištní mistr a režisér. Pracoval tam až do března 1990. V letech 1990-1992 řídil zahraniční oddělení Českého literárního fondu, potom byl zvolen za prezidenta českého centra PEN klubu - tuto funkci zastává dodnes. Při příležitosti státního svátku 28. října mu prezident Havel udělil Medaili Za zásluhy o Českou republiku.
Literární dílo: Štěstí - povídky z vězení, poprvé vyšly roku 1969, povídku Bumerang zfilmoval Hynek Bočan, další se objevily v seriálu Zdivočelá země. Zdivočelá země - román o pohraničí odehrávající se v létě roku 1945; kniha vyšla roku 1991. Povídačky pro Klárku - kniha pro děti vznikla na základě dopisů, které psal autor své dceři z druhého vězení. V roce 1997 vyšla Zdivočelá země znovu, společně s druhým dílem nazvaným Aukce. Na motivy obou románů napsal Jiří Stránský společně s režisérem Bočanem scénář k televiznímu seriálu Zdivočelá země, později připsali dalších osm dílů. V roce 1999 vydal básnickou sbírku Za plotem. Zatím poslední knihou Jiřího Stránského je román Přelet. Nakladateli odevzdal pokračování Povídaček pro Klárku pod názvem Povídačky pro moje slunce. Dokončuje scénář k celovečernímu filmu Štěstí podle úvodní povídky ze stejnojmenné knížky. S Hynkem Bočanem chystá seriál podle románu Přelet.
leden 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group